Alenka z paluby Enterprise

Jedenáct hodin palubního času. Nojo, co nadělám, hazzarští leguáni - bzzikové - jsou známí vytrvalci. Každý exobiolog, co je má ve své zoo… je pyšný, že je má, ale potajmu doufá vždy, když provádějí svůj nejoblíbenější trik - mimikry alla vzduch- že konečně zmizeli z jeho života definitivně. Můj bzzik nezmizel, jen utekl. Skoro celá loď, minimálně personál zoologické zahrady, byl na nohách a bzzika hledal. Kdyby se to tak doneslo kapitánu Picardovi… To, že máme bzzika na palubě je čistě na mou odpovědnost, jak mi kapitán zdůraznil. On že s tímhle zvířetem nechce mít nic společného. Jistě by ho na první základně (kde by ho chtěli) vysadil nehledě na výzkum, ke kterému ho s doktorkou Crusherovou potřebujeme.Jde o protilátky na yarvanské kožní choroby. První testy byly úspěšné, i když na rozdíl od Bev si nejsem jist, jestli si ekzémy pod vlivem bzzikovo DNA neoblíbily stejnou hru na neviditelné.

Když jsem se vracel do svého bytu, zcela vyčerpaný tou hrou na schovávanou, ale už klidný (leguán se objevil ve svém prostoru, který jsme zabezpečili pro jistotu dvojitým silovým polem), napadlo mě, jak to, že celý ten poplach nezaznamenala Alenka. Že by už spala? To se nestává, aby moje hyperaktivní dcerka byla v jedenáct hodin v posteli. Kdybychom žili před třemi- čtyřmi- sty lety, musel bych se smířit s faktem, že z ní vyroste hvězdářka, nebo odbornice na noční hmyz. Jenže po chodbách lodi třídy Galaxy si to moc moskytů, lišajů, přástevníků medvědích, nebo svítících žabomuch z planety Fix nebrousí. A hvězdy může pozorovat i za dne.

Vrazil jsem do kajuty. Tma.

"Počítači, rozsviť," poručil jsem. "Poloviční intenzitu."

Všechno vypadalo normálně.Od stolku pověstně se prohýbajícího pod vahou knih, špíny kolem replikátoru, na kterou automatický pomocník v domácnosti opět zapomněl, až po vývěsku s Alenčinými uměleckými dílky. To bylo čím dál podezřelejší.

Odhodlaně jsem zamířil k pokojíku své dcery, otevřel dveře… Tma, jen světlo dopadající z obývací místnosti odhalilo, že v posteli někdo leží. Někdo daleko větší než Alenka.

"Ahoj tati," řekl kupodivu její hlásek linoucí se od lůžka. "Nechoď sem."

Popošel jsem o kousek blíž, překvapen její strohostí.

"Nerozumíš? Nechoď sem! Chci spát!"

To bylo na pováženou.

"Alenko, co to vyvádíš? Proč k tobě nesmím?"

Neodpověděla.Že by jí došla inspirace přijít na trefnou odpověď?

V žádném případě mi nezněla unaveně.

Situaci, kdy neměla žádný nápad ,jsem zažil jen jednou, když asi minutu nemohla přijít na řešení, jak se dostat na trůn, když ji ptačí civilizace Piirů zvolila svou královnou. Piirové naštěstí tento problém vyřešili za ni, byli sice slabí, aby ji vynesli, ale vzpomněli si, kde na jejich planetě ztroskotal námi hledaný raketoplán federace. Byl důmyslně schován v chodbách odstíněných neznámou sloučeninou, kterou neproniknou senzory. Piirové člun našli, za odměnu (nevím jestli jim, nebo Alence) ji šéf transportu O´Brian přenesl do vládcovského hnízda.

Přišel jsem až k ní a surově stáhl přikrývku. Čekal jsem ledacos, ale to, co jsem spatřil mi doslova vyrazilo dech. Z Alenčiny postýlky na mne mžoural svýma žlutýma očima druhý lodní důstojník pan Data. Promluvil na mě opět hlasem mé dcery: "Jsem unavená, prosím, nech mě spát."

"Vy, alespoň co já vím, spát nepotřebujete, pane. Kde je Alenka?"

Kdybych věřil Datovým báchorkám, že nemá emoce, nemohl bych říct, že se tvářil zahanbeně.Tvářil se tak.Věděl jsem, že Alenka odmalička přitahuje nejen všechny lidi, ale všechny. Chovají se k ní laskavě, i když sám vím nejlíp, že ne vždy si to zaslouží, že má přímo pekelné štěstí a nikdy se jí nic nestane, ať se snaží se spřátelit se sebenebezpečnější bytostí. Dokázala například zastavit souboj na život a na smrt dvou zuřivců z planety našeho velitele bezpečnosti.Ti dva válečníci, když viděli, jak neohroženě se vrhla do arény proti jejich nabroušeným batletům, že má odvahu daleko větší než většina děvčátek z jejich vlastní planety (podle mě to byla neomluvitelná hloupost a naivita), přestali se rvát. Že začali nanovo, kvůli sporu, kterého z nich že má Alenka více v přízni, je už jiná věc. Oba dostali pohlavek a vynadáno, že ani malí kluci se nechovají hloupěji. Já i poručík Worf jsme v tu chvíli strnuli hrůzou.Aby devítiletá školačka ze Země pohlavkovala dospělé Klingony se nevidí moc často. Stačil jsem si všimnout, jak se poručíkovy svaly napnuly,jak se chystal skočit do ringu a vysvobodit svou chráněnkyni z dosahu dvou strašlivých zbraní. Ale Klingoni pokorně odložili batlety a vychovaně se Alenky zeptali, kterého z nich má raději, který je lepším bojovníkem, načež ona řekla, že v tak dětinském sporu soudcovat nebude, že to nedělá ani kamarádům z nižších tříd a školky, když mají podobné problémy, dokonce ani Jery, který je do ní blázen u ní nepochodil a že jestli si to opravdu přejí vědět, ať navštíví vědmu z Venjorie a ta než je na oplátku sní, jim možná řekne to samé, co ona, a to, že je má ráda oba stejně. A že by je měla ještě raději, kdyby se tak hloupě neprali a teď že musí jít, protože jí poručík Worf slíbil ochutnat krvavý koláč jeho švagrové.

Skamarádila se s Bethasoidy, Bajorany, Cardassiany,nanity, Borgy (i když tato známost byla velmi nepříjemná, když ji samou přízní chtěli i se mnou začlenit mezi sebe), sirelianskými mikroby, tellurianskou chřipkou a dokonce i panem Datem, který jak tvrdí nemá city a tudíž se nemůže s nikým skamarádit. Však víte, že mu nevěřím.

Na druhou stranu jsou i osoby, jejichž přízeň si Alenka buď nezískala vůbec, nebo to pečlivě tají.Mezi takové patří třeba Vulkánci. Alenka ale tvrdí, že všichni Vulkánci, se kterými kdy měla tu čest, jsou jejími přáteli, ale že kvůli tomu přece nemusí dělat vtipy a zlobit zvířátka, zvláště psy, z naší lodní zoo, protože jejich mozek je velice zvláštní a mají na ně silný vliv tradice a tlak okolí, tedy považují za nemístné lechtat pejsky po tlapkách. Poslední mně známou nedobytou pevností je kapitán Picard. Ona tvrdí, že ho má ráda, protože je to dobrý kapitán a určitě i dobrý člověk, jen že nechápe proč je pro něj důstojnost tak důležitá. Do jisté míry má pravdu.

"To vám nemohu říct, profesore Selezněve," řekl Data již svým hlasem.

Tato odpověď mě rozzuřila.Takže Alenka si lítá někde po lodi, v noci, určitě neobutá…a tenhle… a kryje ji jeden z členů nejvyššího velení.A ten mi ještě odmítá říct kde.

" A kdo vám dal takový rozkaz?" napadlo mě zapůsobit na jeho, doufal jsem, že naprogramovaný, smysl pro směrnice, rozkazy a podobné zbytečnosti, bez kterých se chod lodi neobejde. Povedlo se.

"Alenka," odpověděl bezelstně android.

Spokojeně jsem se usmál. Jedno malinké vítězstvíčko pro mě.

"Alena, jak určitě víte, pane, nemá velitelskou hodnost, tedy nemůže vydávat rozkazy, tím spíše ne vám, druhému důstojníkovi. Navíc má zítra psát test z historie Flotily a musí být vyspaná.Kde je?"

Data zamžikal: "Za vámi, profesore."

To mě urazilo.Takový starý trik od všeznalého androida. Pravda, jeho kulturní vzdělanost se omezuje na naučená, zaznamenaná fakta, a o tricích mnoho společenských věd nepojednává. Přesto jsem se otočil.

Neblufoval. Stála tam Alenka s rozcuchanými vlasy (alespoň, že měla na nohách bačkůrky, to mě malinko uklidnilo, pravda, tyto nosí ráda. Dostala je od mého vulkanského kolegy Sobíka a moc si jich vážila…nemnoho vulkanských šelem je použito na kožešinu…). V náručí držela spokojeně mizícího bzzika.

"Alenko! Kdes byla? …A proč není bzzik v kleci?"

Podala mi leguána.

"On chtěl na procházku. Je mu v zoo smutno, když nemá kamarády. Myslíš, že by kapitán Picard dovolil vzít na loď dalšího?" Data chtěl spustit svou analýzu situace, vychrlit přesně vypočítanou pravděpodobnost takové možnosti, ale Alenčina občasná výřečnost mu to nedovolila. "Teď jsem byla u Worfa, mluvili jsme se základnou na Betě Sonaris, prý se jim tam přemnožili a nějakého by nám dali. Prý snad i dva. No nebylo by to skvělé? O tom, že tu byl Data ses vůbec neměl dozvědět, byli bychom to stihli, ale byl přecpaný komunikační kanál…no, a ještě jsem slíbila bzzikovii, že se pro něj vrátím, až se nají. On totiž dostal hrozný hlad, tak jsem ho donesla zpátky do klece, protože klingonské jídlo nechtěl, a když se najedl…"

"Dost! Takže za to, že byl v celém exobiologickém oddělení poplach, za to můžeš ty? Mělo mě to napadnout. Běž do postele, já ho odnesu zpátky. Vy jí můžete Date…třeba zatím povídat pohádky." Chtěl jsem příkladně naštvaně odejít, když mě zatahala za rukáv.

"Tati, já mu ale slíbila, že může spát pod postelí."

To byla poslední kapka.Vlastně předposlední.

Ozval se interkom: "Všem vyšším důstojníkům, stav ohrožení, dostavte se na svá stanoviště! Všem…"

Bezmocně jsem vrátil zvíře Alence a i s panem Datem jsme odběhli.

Loď se otřásla, když jsem zavíral všechna zvířata. Začal jsem připravovat sedativa, aby se moc neplašila. Kupodivu většinou to snášela lépe, než dva přítomní ošetřovatelé. Tato lidská vlastnost mi připadá zvláštní. Chceme za každou cenu vědět, co se děje a pak působíme zmatky, místo toho, abychom měli důvěru v našeho kapitána jako zvířátka. No, pravda, ta asi nemají ani páru, že někdo jako kapitán je, někdo, kdo se právě teď pokouší ubránit loď třeba před bandou šílených kosmických pirátů, romulanským jestřábem, nebo…Kuš! Už taky spekuluji, jako moji kolegové.

Naplnil jsem hypospray speciální látkou pro náš momentálně nejvzácnější exemplář, žiažinskou kostlivku, kterou máme na palubě tři dny. Je velice plachá. Už po několika otřesech z ní zbyl strachem jen kostliveček.

Palba ustala.

"Že by přišla na řadu diplomacie?" prohodila Nubua Atikaou, moje pravá ruka a levé ucho, velice atraktivní ghanská oštřovatelka, za kterou chodili "pacienti" z celé lodi, nehledě na to, že je zvěrolékařka. Právě pomalu, ale jistě vyhrávala válku s romulanským dráčkem… naprosto nediplomatickou.

Na potvrzení jejích slov pípl můj komunikátor: "Doktore Selezněve, přijďte prosím na observatoř." Sám Riker si mě žádal.

Bez protestů, jen podobně jako Nubua a pomocník přetlakován zvědavostí, jsem vyrazil. Měl jsem dojem, že jsem bočním viděním zahlédl rezavou hlavičku Alenky, ale nezkoumal jsem to a pokračoval bludištěm chodeb a turbovýtahů. K místnosti určené k diplomatickým šťouchanicím, popřípadě poradám vyšších důstojníků, takzvaným veřejným ztrapňovadlům, kdy z vás kapitán tahá vaše neznalosti například o prvně spatřených živočišných druzích. Nechtěl jsem hádat, která z možností mě potká tentokrát, v tuto hodinu se mi nezamlouvala ani jedna.

Vstopil jsem. Čekal mě typický obrázek. V čele stolu Picard, vedle něj velitel Riker. Mžourající, zjevně právě probuzená poradkyně Troi (mimochodem její výchovné pokusy se na Alence míjejí účinkem ještě spolehlivěji než moje a poslední dobou jí za to nemůže přijít na jméno) Pochopitelně na svých místech (nemohu říct kde, neboť ta místa se neustále mění) pan Data a Worf. Ve dveřích jsem se srazil s doktorkou. Kromě jich tam byly ještě dvě bytosti tvarem těla vzdáleně připomínající humanoidy, ale tím veškerá podobnost končila. Připadali mi povědomí. Rozbřesklo se mi. Poslední Alenčin trapas. (Pomineme-li epizodku s bzzikem, ale tas se řadí spíš do kategorie "normální situace".)

Bylo to před třemi dny. Zkoumali jsme maličkou planetu, ze které jsme zachytili signály vyslané nepochybně velmi vyspělou kulturou. Určitě je vám jasné, že po nějaké civilizaci nebo vyspělé technologii nebylo po našem přistání ani památky. Jakmile jde o záhadné vypařování se kultur, nebo o cokoli nevysvětlitelného a nepochopitelného, musí tam Enterprise, bezpochyby věrna svému jménu strkat nos.Jako Alenka. Napadá mě, jakou škodu bych asi natropil, kdybych ji pojmenoval Evička nebo Johanka.

Začal důkladnější průzkum. V mapách má ta planetka jen číslo, pověsti poblíž žijících o ní mluví jako o Žiažině, a tam jsme našli i kolonii kostlivek. Vypadaly mrtvě a tak jsme jeden za skeletů vzali na loď. A už zůstala s námi. Až do včerejška nedala najevo, že je živá.

Ta rozsolovitě působící hmota, ze které byli naši hosté vyformováni, se povalovala všude po Žiažině. To tedy bylo to hledané místní obyvatelstvo, které jsme označili za produkt místní vegetace.

Na Žiažině se Alenka ztratila. Nepřekvapilo mě to (alespoň dodatečně).

Je kamarádka s Rikerem a tak ji bez dlouhého přemlouvání přivzal do týmu. Jako stopaře. Leze na ni věk indiánek a kovbojek, takže hry na princeznu Borgů jsou střídány hrami na dceru lovce medvědů. Svým způsobem je to pravda. Sice zrovna medvěda na kontě žádného nemám, ale chytám zvláštní zvířata pro zoo. Zrovna, když jsem našel kostlivky a člen ostrahy jdoucí se mnou nadhodil, jestli třeba nejde o těla příslušníků hledané civilizace, jestli nebyli ty signály volání o pomoc, Alenčino vzdálené štěbetání ustalo. Nevnímal jsem to a dál zkoušel hranice lidské fantazie se svým společníkem.

"Riker Selezněvovi. Je u vás Alenka?"

"Myslel jsem, že je ve vaší skupině."

"To já taky."

Volali jsme ji všichni, začali ji hledat. Ve spěchu jsem hodil k vzorkům jednu kostlivku. Zapojili jsme i loď, kapitán zuřil. Senzory by minimálně její komunikátor měly najít. Bohužel to vypadalo, že se jí stalo totéž, co žiažiňanům. Propadal jsem beznaději. Rozhodně to nebylo poprvé, co by se ztratila, ale na tak nebezpečné planetě…

Pak se objevila zničehonic. Tak náhle, jako předtím zmizela. Očička jí zářila a jakákoli omluva nebo dání najevo výčitek se nekonalo.

Ještě jsme nějaký čas zůstali na orbitě, dcerka měla domácí vězení, ale na nic jsme nepřišli a ona se tvářila, jako by se nic nestalo, na což jí skočila i poradkyně. Tedy byla odeslána zpráva Flotile a my pokračovali v původní misi do nedaleké žíravé mlhoviny, kde jsme teď a kde hledáme všechno neobvyklé.

Kývl jsem na pozdrav a přisedl vedle pana Data.

"Doktore," obrátil se ke mně kapitán. "Zřejmě došlo k nedorozumění. Můžete tady pánům říct, co bylo odvezeno z Žiažiny?"

"Jen jeden tvor, pane. Tedy…až do včerejška jsme netušili, že se jedná o živou bytost. Nějak maskuje své známky života…Ostatně mou předběžnou zprávu o kostlivce má doktorka Crusherová."

"O kostlivce?" Riker údiv neskrýval.

"Tak ji pojmenovala moje dcera," pokus nevyslovit její jméno, abych nepopudil kapitána, vyzněla poněkud trapně. Ale moc dobře si pamatuji Picardovu přednášku ke mně, Rikerovi a Troi o dětech na odborných pracovištích, nebo nedej bože ve výsadcích.

Crusherová se připojila: "Ještě toho o ní moc nevíme. Možná by nám naši hosté mohli sdělit nějaké své poznatky…"

Jeden ze slizovitých se zavlnil a Data promluvil: "S tímto požadavkem zásadně nesouhlasíme. Mimo planetu zjistíte…prosím?" Udiveně otočil hlavu k Žiažiňanovi. "Tento výraz je mi neznámý. Není to ekvivalent ke zmizení? Ne? Tedy odhmotnění?"

Tvor opět nesouhlasil.

"Kapitáne, obávám se,že náš slovník nedisponuje slovem běžným pro polymorfní bytosti a ani nejsme tento výraz schopni pochopit. Řekl bych, že je myšleno,že mimo planetu zjistíme, že stavba těla a neprůkaznost známek života nebude taková jako na planetě.Důkazem pravdivosti tohoto poznatku je, že doktor Selezněv přišel na to, že kostlivka je živá bytost."

Mimovolně jsem si vybavil Data předstírajícího Alenku a neubránil se úsměvu.

Žiažiňan prostřednictvím Data pokračoval: "O kostlivku nejde. Na naší planetě je to parazit. Vzali jste nám k…krvinky…Tomu nerozumím," přiznal se Data.

"Doktore, jste si jist, že nemáme na palubě jiné "živé" vzorky? Živočichy, rostliny…horniny?"

"Ano, pane. Horniny jsme sice zkoumali, ale nic výjimečného.Geologové potvrzují naprosto běžné složení pro planetu tohoto typu. Ani celé rostliny nemáme. Můžete vzít hosty do laboratoře," navrhl jsem.

"Nechtějí, profesore. Tvrdí, že jde o další nedorozumění. Vyrozuměl bych, že tou krvinkou myslí Alenku."

"Vy si ze mě děláte legraci, Date." A moc dobře jsem věděl, že nedělá. Datovi s jeho dokonalými kombinačními a analytickými schopnostmi a bezchybnou logickou dedukcí bylo těžké nevěřit… Pravda, i počítač se může splést, ale věděl jsem, že každou hypotézu, kterou vyřkne je schopen podložit mnoha nezvratnými důkazy. Situace byla vážná.

Vždycky, když se z Alenky někdo pokusil udělat královnu, vlastní mládě nebo něco podobně nepříjemného a zavazujícího, vždycky z toho pomocí své upřímnosti a kouzla osobnosti nějak vyklouzla. Skromně přiznávám, že na tom do jisté míry mám zásluhy i já.

Jednou ji jeden Ferenga jmenoval DaiMonem své lodi. Nejen, že neprotestoval proti jejímu oblečení, ale dokonce dal i na její rady v obchodě. A dobře udělal. Vydělal o dobrých 2000 latinií víc, než kdyby se ji pokusil prodat jako otrokyni. Pravda, moje záchranná akce tehdy přišla poněkud nevhod. Vyrval jsem ji z náruče obrovským, hloupým, chlupatým primátům, se kterými právě vyjednávala směnu. Prodávala jim, poučena starými povídačkami ze Země o černoších, zlatu a korálcích, nablýskaná těsnění špatné velikosti. Ferenga jí omámen (a představou velkého zisku, nepochybně) je osobně leštil. Bylo za latinium jedno. Její společník si myslel, že je to málo, když jsou ochotni platit, ale přesvědčila ho, že na nový operační systém do poněkud těžkopádného ferengijského lodního počítače, to stačí. Bez nového systému, že řídit loď nebude, a že větší zisky teprve přijdou. Pochopil jsem svůj omyl a nechal ji dílo dokončit . To jen ti čtyřrucí tesáky cenící chlupáči ve mně vzbudili otcovský strach. Usmívali se. Ale velet páchnoucí obchodní kocábce jsem ji nedovolil.

Ale tehdy šlo o DaiMonství, ne o to být krvinkou.

"Nemůžou ji odvézt teď, zítra má psát test z historie Flotily."

Byl jsem po třiceti hodinách beze spánku notně unavený, proto nesmysl, který jsem prohodil mohl být omluvitelný. Taky jej všichni přešli úsměvem, vyjma poradkyně, kterou to viditelně oživilo a zkoumavě se na mě zahleděla.

"Nebojte, doktore," usmál se Riker. "Určitě se to vysvětlí. Zítra si s Alenkou promluvíme. Myslím, že kapitán Kirk s panem Spockem ještě chvíli vydrží čekat."

Alenka se netrpělivě ošívala pod pohledem bethasoidské psycholožky.

"No tak, Ájo, nedělej hlouposti," zazubil se z rohu místnosti první důstojník zdánlivě zaujat dloubáním do pěnovitého povrchu obkladů. Troi po něm sekla vražedným pohledem. Znáte to, kdyby pohledy dokázaly zabíjet, asi bychom dávno byli vyhynulým druhem. A pár šťastných přeživších by možná bylo na výstavě u nějakých slepých tvorů. Samozřejmě s páskou přes oči. Anebo visorem.

Alenka se zatvářila vzpurně.

Troi si povzdechla. V jejích očích se objevil výraz "je to beznadějné" , ale přesto je nespouštěla z děvčete.

Napadla mě spásná myšlenka, jak se všechno dozvědět.

"A co Data? Jemu bys to řekla? Jste proti mně a poradkyni něco jako spiklenci, ne? Chápej, nemůžeme dovolit Žiažiňanům tě odvézt…"

"A proč ne?" skočila mi do řeči, nedbal jsem toho a pokračoval.

"…když ani nevíme, co s tebou chtějí udělat.Jestli s nimi chceš, musíš nám to všechno říct."

Dalším způsobem je naštvat ji , zapůsobit na její smysl pro spravedlnost a jiné kladné vlastnosti, které se mohou vznítit jako supernova, a pak řekne i to, co nechce. Nevědomky se mi právě tohle povedlo.

"Ale já jsem jim přece slíbila, že když zas nebudou vědět, jak být lidmi, že jim to znovu ukážu! A když jsem to slíbila, musíte mě pustit!"

"Co? Být lidmi? Ti amorfní slizouni?" znuděný velitel se probudil.

"A ty se divíš Wille? Oni nejsou amorfní, ale polymorfní, jenže se neumí měnit tak, jak by mohli. Dokážou jen kopírovat něco s čím se setkali a na co si mohou sáhnout. Pochop, nebaví je být ošklivými rozsolovitými bytostmi, ke kterým cítí všichni na deset světelných let okolo žijící odpor. Chtějí mít kamarády a obchodní partnery, i když tomu druhému nerozumím."

Chtěl jsem jí připomenout její ferengijský byznis, ale ovládl jsem se. Je nerada přerušovaná.

Dívala se na nás jako na bandu zabedněnců.

"Copak vy to fakt nechápete? Víte, jak by bylo vám, kdyby se vás všichni báli, nebo si v lepším případě mysleli, že jste kompost? No a pak si představte situaci, když už jste tak nevzhlední, že si to na vaši planetu přifaří banda humanoidů, co hledá vaše zoufalé výkřiky do tmy, co hledá vás a chodí okolo, málem do vás kope a myslí si, že jste sliz. Nenaštve to? A já jsem si všimla, jak mě jeden z nich zatahal za nohu. Nejdřív jsem se lekla a když mě začal obalovat, myslela jsem, že budu křičet, ale vlnil se, něco mi říkal. Došlo mi, že nemůže artikulovat a tak jsem se maličko přestala bát. Víte, to bylo tak hrozně moc podezřelé, že jsem to musela prozkoumat. Nechala jsem se vtáhnout do jejich města z hlenu a oni si mě opatrně začali prohlížet, jak jsem postavená a tak. Taky ze mě měli strach, ale byla jsem daleko menší než všichni ti ostatní humanoidi, tak ho pak už neměli moc velký. Skamarádili jsme se, napodobili mě, zkusili si vyformovat lidská těla. A šlo jim to Tak jsem si i popovídali. Dokonce pochopili, když jsem jim řekla, že se musím vrátit, protože mám za úkol dělat Willovi stopaře a pustili mě."

"Ale proč se nepokusili promluvit i s námi?" nechápal jsem.

"Báli se. Pořád se bojí. Byli by se odhodlali, ale my jsme rychle odletěli. Možná byste tomu, poradkyně, řekla, že je to nějaký komplex. Asi z jejich ošklivosti, nebo tak něco. Stydí se za to jací jsou.Já jim říkám, že na slizouncích není vůbec nic špatného, ale nevěří mi. Řekli mi, že se do vesmíru vydávají neradi, protože dál od planety se mění struktura jejich buněk. Je to hrozné být tak vázaní na svou planetu, že?"

"To je všechno?" konečně přihmouřila Troi oči.

"Z důležitýho jo. Přece vám nebudu říkat, o čem jsme se bavili a koho jsme pomlouvali?" zakřenila se.

"Tak jdi," mávl rukou Riker. "Táta měl strach, aby ti neutekl kapitán Kirk."

"To by mi, myslím, nevadilo. Vždycky jsem měla raději Spocka, ale ani jeden si to nechtějí připustit."

"A Ájo," křikl za rozbíhajícím se třeštidlem velitel. "Jsi ve čtvrté třídě, říká ti něco primární směrnice?"

"Oni si o pomoc řekli," zavolala přes rameno než se za ní zavřely dveře psycholožčiny ordinace.

"Selezněve, ani trochu vám tenhle úkol nezávidím," prohlásil otevřeně. "Pojďte si večer na uklidnění nervů s náma zahrát poker, v sedm a mojí kajutě."

Abych byl upřímný, na takové zklidňování nervů znám lepší způsoby. Poslední dobou si pouštím simulaci moskevské ZOO, mého předchozího působiště. Bylo to poklidné místo, žádné vesmírné příšery, stavy ohrožení… Jen milá zvířátka z cizích planet. Ta klidnější se ukazovala lidem, ta nejmilejší mezi nimi běhala, těch méně přátelských si mohli většinou pohladit jen simulaci. Měl jsem svou laboratoř, jako tady i tým lidí ze všemožných cizích planet a zkoumali jsme. Pravda, o moskevské ZOO, vůbec jako o Moskvě celé, by se dalo říct, že je usínající, nebo dokonce spící. Na jednu stranu tam byla nuda, ale Alenčiny průšvihy alespoň zasahovaly jen jednu zoologickou, tedy byly daleko odpustitelnější, než když se to týká počtu přes tisíc lidí na lodi. Uznávám, že kdyby se sečetly všechny duhové žížalky, co byly porůznu v teráriích býložravců, jistě bychom napočítali tvorů mnohokrát víc než tisíc. Duhovčinky se totiž velice rychle množí. Skoro jako tribblové s tím, že jejich spotřeba je nesrovnatelně menší.

Tam bylo jejím nejoblíbenějším zvířetem Škvířidlo. Ono se dá polemizovat, jestli je to zvíře, vyšší bytost, nebo strašidlo. Představte si tmavý kus hadru, mající spojení s jinou dimenzí. Pak vás ztrácení těch dozajista nejpotřebnějších věcí nemůže překvapit. Jsou i mými oblíbenci. Jejich výzkumu jsem se věnoval od doby, kdy byla objevena, tedy téměř celou mou kariéru. Měli jsme doma dokonce jedno jako mazlíčka. Když je hladíte po jejich sametovém zaprášeném tělíčku (to, že se živí prachem patří bezesporu mezi největší výhody jejich chovu v domácnostech), působí velice uklidňujícím dojmem. Kvůli nim rád chodím do simulátoru do Moskvy, klid a Škvířidla.

Na Enertprise jsou od jisté doby zakázaná. Pochopitelně v době, kdy jsem přijal nabídku na místo šéfa exobiologického oddělení a nastěhoval jsem se s Alenkou sem, ještě nebyla. Mazlíček se přestěhoval s námi a na lodi začaly "menší" komplikace, za které výjimečně nemohla moje dcera.

Alenka se ráda schovávala do té dimenze, a protože měla Škvířáčka ochočeného, i ji opět vycucával do našeho vesmíru. Jenomže některé předměty vracet nechtěl. Nakonec jsem se jej musel vzdát, protože na něj přicházelo víc stížností, než na Alenku. Například Guiann párkrát přišla o svůj neodmyslitelný klobouk, údajně způsobilo i zmizení Wesleyho Crushera, což mi Bev nemohla odpustit. Daroval jsem jej své manželce, Alenčině mamince, která je architektka a momentálně pracuje na výstavbě dalších stanic Hluboký vesmír. Stavitelům se taková věc může hodit, stejně jako kapitánům (jen ten náš to nějak nechce přiznat), může totiž vcucnout starosti.

Nemohl jsem Rikerovi říct, že bych uvítal návštěvu holopaluby, kam se chodím mazlit s imitací zvířete, co mu způsobilo odliv popularity, kvůli divočejšímu vzhledu (jeho holící strojek nikdy nebyl objeven) a pozvání jsem přijal. Všichni jsme vyrazili směr můstek.

Nastoupili jsme do výtahu.

"A co teď?" nadhodil jednička.

"Co jako?" s šibalským zábleskem v očích se na něj podívala Troi. "Jestli jde o Alenu, musím vám doktore pogratulovat. Ani známka xenofobie, u jiných dětí poměrně běžné."

"Rozhodně to není moje zásluha…Je prostě taková. Někdy by víc opatrnosti neškodilo."

"A neobjevili bychom trpící civilizaci. U Žiažiny jsem byla celá nesvá, nedokázala jsem ale pochopit, co vnímám. Uvažují na úplně jiných myšlenkových úrovních, než my. Nemůžu je číst, ale cítila jsem jejich smutek. Nešlo mi spát. A teď, když jsou na lodi, je to to samé, jen méně intenzivní. Myslím, že by s nimi měla mluvit."

Riker se tvářil plně zaujat, ale jen do doby, než výtah zastavil a přistoupila má asistentka Nubua. Troi, jako by si toho nevšímala, otočila se ke mně, upravila si sponu a pokračovala:

"Ne, nenamítejte nic. Je to pro ně důležité. Považte, jednou s nimi byla skoro dvě hodiny a nic se nestalo…"

"Já s tím souhlasím, nemusíte se věnovat každé mé letmé myšlence, co mi uklouzne. Vrtají mi hlavou v souvislosti s kostlivkama. Jsou to naprosto odlišné formy života."

Troi se upřímně zasmála: "Možná míň než myslíte. Jednu věc přece mají společnou, ne? V závislosti na blízkosti planety se mění."

"Ano, pokud je to s nimi, jak Alenka říkala, pokusím se udělat všechno, abychom jim mohli pomoct."

Výtah opět zastavil a Nubua se s námi rozloučila. Riker, který se celou dobu pokoušel začít konverzaci, ztichl. Atmosféra zhoustla.

Někdy mě napadá, že turbovýtah jezdí podezřele dlouho, i když jde jen o pár palub. Během jedné jízdy se stihne probrat tolik věcí…nebo se může příšerně vléct, když se nikdo do řeči nemá.

Můstek vyluzoval své obvyklé zvuky, na které si zvyknout by mi jistě trvalo dlouhou dobu. Navíc mi i přes jeho prostornost připadal stísněný. Možná vážným nábojem mozku lodi. I když si umím představit, že když je Rikerův, může tu být i veselo. Naštěstí sem nechodím moc často.

Přitočil se ke mně Worf a dal mi do dlaně přenosnou záznamovou jednotku.

"Pro Alenku," broukl.

Mohl jsem jen hádat, co asi obsahuje. Ale myslím, že nebudu daleko od pravdy, když si tipnu klingonskou hrdinskou operu, nebo nejnovější veřejně ještě nepublikované obrázky podzemních systémů na Betě Sonaris, kam se toužila podívat. Možná, že až tahle výprava skončí, udělám si dovolenou a vezmu ji tam. Není to tak daleko.Slabost pro tuto planetu na jednu stranu s uhlazenou tváří federálního světa a na té druhé plnou divokosti, neprostupných hor a diamantových pouští a skrytého nebezpečí zeleně zářících jeskyň, má i náš bezpečnostní důstojník. Kdož ví, třeba je ty údajné příšerky z podzemí samy provedou.

S kapitánem v jeho šeré pracovně jsme probrali to nejdůležitější. Přijal naše návrhy. Až bude mít Alenka po škole, zkusí utěšit Žiažiňany. Od včerejší noci mají svou kajutu a jejich teď už nepoužitelná loď je v doku. Prý se stáhli do sebe a truchlí. Okamžitě byl nastaven kurs k jejich domovu. Picard povolil Alence vrátit se na povrch a pomoct jim podle toho, jak se dohodnou a se zásadní podmínkou , že bude u toho. Tím vyvolal zcela očekávatelný nesouhlas prvního důstojníka. Musela zasahovat poradkyně, zatímco já jsem si připadal nadpočet.

Na planetu jsem se přenášel já, kapitán, Worf a tři Alenky. Už během hovoru, který mi připomínal pokusy ze středoškolské lekce "kmitání, vlnění" (v dceřině podání neobvyklou formu baletu) začali Žiažiňané přebírat její vnější podobu. Trikordér přitom potvrdil, že se buněčná struktura mění jen nepatrně v závislosti na vzdálenosti od planety. Rozhodně to nemá co do činění se změnou podoby.

Žiažina byla úplně stejná, jako při naší poslední návštěvě. Nikde nic. Vrstvou šedozelených altostratů jako skrz mlhovku prosvítalo malé oranžové slunce. Zabarvovalo mraky do nepozemských odstínů. Přenesli jsme se do míst, kde step přecházela v polopoušť. Na několika osamělých skaliscích se vyhřívaly zvláštní chuchvalcovité rostliny. Labužnicky měnily tvary. Část této květiny má botanické oddělení. Je horkomilná a i těch pár lístečků, co jsme si přinesli, málem zmrzlo, než se na to přišlo. Žiažina ale rozhodně nepatří mezi horké planety. Teplota tu je vcelku příjemná -mírný, leč vnitrozemský, pás. Vzdáleně mi připomíná jednu část starého Ruska, v dávných jazycích nazývanou Mongolsko.

Alenky všechny najednou ukázaly k měňavkovité hromadě. První záchvat odporu do něčeho takového vlézt se dostavil, ale holčičky už zmizely vevnitř.Ani Picard se dlouho nerozpakovat. Šel jsem poslední v bezpečné blízkosti širokých Klingonovo zad (a phaseru).

Čekalo na nás město úplně jiné, než Alenka popisovala. Vyprávěla o poslepovaných hromádkách beztvaré hmoty. My vstoupili do pseudostředoevropského městečka s domy. Při pohledu na ně jsem se nemohl ubránit pocitu, že jsme se dostali do obrazu jednoho českého malíře přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Domy stály nakřivo, vyvedené v žíhaných barvách a mezi nimi se promenádovaly Alenčiny karikatury. Proti Velíškovu dílu nic nemám, naopak, moje žena patří mezi jeho obdivovatele, tedy jsem si zvykl, ale ten druhý drobný detail mě poněkud vyvedl z rovnováhy. Byl by mi milejší rozsol, než deformované Alenky. Ale co jsem měl dělat, než se překonat a následovat kapitána.

Byly šťastné, že tu pravou vidí. Já viděl, že je celá nesvá. To se nevídá příliš často. Jak mi později řekla, bylo to proto, že měla strach o stabilitu jejich světa, jich samých. Taky jim vyčítala, jak rychle se zkreslují jejich představy, jaké iluze si vytvářejí. Iluze jsou k přežití nezbytné, ale nesmí jich být moc a nesmí nikoho ohrožovat. Žiažiňané vypadali, jako když se někdo snaží rekonstruovat podobu místo podle fotografie, podle kresby malého dítěte…vzniklo svým způsobem živé umělecké dílo.

Dozvěděli jsme se, že zbytky transformované techniky pochází od jejich prapředků, kteří byli humanoidé. Na planetě se usadili před dávnými časy. Pod vlivem jejich záhadných sil, pro které zatím nemáme žádné vysvětlení, se změnili v to, čím jsou dnes. Skoro zapomněli ovládání všech přístrojů, či spíše jejich relikvií, ale dovedli zprovoznit loď a komunikační techniku.

Nakonec naši vědci za dramatických okolností (doktorka Selar musela podniknout plavbu v raketoplánu mimo dosah pole planety, aby se jí vrátila vulkanská fyziologie) přišli, že to, co bylo Alence tak podezřelé, je pravda. Ne, že mají zkreslené představy, nebo že rychle zapomínají, ale vliv Žiažiny způsoboval deformaci všeho, co tam muselo setrvat po delší dobu, do pitoreskních tvarů. Sice nevíme, jak pole způsobující buněčnou změnu i zvýšenou tvárnost hmoty vzniká, ale to myslím, že podnikavcům, kteří s Žiažiňany krátce po našem objevu uzavřeli smlouvy o postavení omlazovacích lázní, vůbec nevadí. Ti méně solidní vypěstovali nové druhy rakoviny, kterou zde pak odborně léčí. O klientelu nemá nouzi žádné ze "sanatorií".

Nejdůležitější bylo přesvědčit domorodce, aby si sebe zkusili víc vážit a nestyděli se tak. To si po nezdaru poradkyně, byť vybavené empatickými schopnosmi, vzala na starost Alena. Dovede mít ráda každou neobvyklou bytůstku a být s ní kamarád. Dokonce i kapitán ji konečně docenil, ale brát ji do výsadků máme stále s velitelem Rikerem zakázáno. Jako tlumočníka měla ze začátku u sebe Data. Přestože vlnivý jazyk je unikátní a z lingvistického hlediska velmi zajímavý, ale pro nás přece jen trochu obtížný. Zkusila jim ukázat, jak jsou dobří, kolik toho i v rozsolovité modifikaci dokázali a oni byli tak nadšení, že se samou radostí naučili krátkodobě měnit svůj vzhled a stali se tak plnohodnotnými polymorfy. Byl to sice definitivní konec absurdních oživlých Velíškovo obrázků, ale Alenka pomohla na svět nové civilizaci. Nevím, co na to řekne Rada federace. Je sice pravda, že si o pomoc "řekli" sami a že i zbytky warpu mají, ale zákony a směrnice, ať jsou kteréhokoli vesmírného imperia se dají vyložit ledasjak.

Jedenáct hodin večer palubního času. Vracel jsem se domů po náročném dni. Kostlivka se naučila bzzikův trik neviditelnosti. Nelíbilo se mu to, ale nakonec přiznal, že bytůstka z planety polymorfů má v tomhle navrch. Nám se to taky nelíbilo. Máme napracovány s Nubuou dvě hodiny přesčas díky hledání kostlivky, pak jsme zašli ke Guiann na večeři, načež já šel spát, zatímco má kolegyně zůstala s poručíkem LaForgem. Kostlivku dokonce neměla na svědomí Alenka, protože na můstku měl službu Riker a služba na můstku přeci není výsadek. Tak mohla Ája za velitelovy podpory sedět na kapitánském křesle a místo ferengijské kocábky řídit výzkumný koráb zvolna se prokousávající žíravou mlhovinou. Zítra naštěstí nemá školu, ale stejně se mi to její ponocování nelíbí, navíc při představě, že celý enterprisový kolos řídí devítiletá holka mě trošku mrazí. Tím spíš, že je to moje dcera a vím jak se se vším dovede spřátelit. Co kdyby přišla na to, že tato mlhovina je živá a ona by nás pak za odměnu vyplivla někam, kam se ještě nikdo nevydal?

KONEC