Anomálie

„Kapitáne, obdrželi jsme zprávu z velení Hvězdné flotily. Určenou výhradně pro vás a pro doktora McCoye. Naléhavé, pane.“ Ozvala se důstojnice černé pleti od komunikační konzole. Muže, sedícího na křesle uprostřed můstku hvězdné lodi, zpráva nevyvedla z dobrého rozpoložení, ve kterém byl od ukončení poslední mise. Proto na zprávu zareagoval svižným vztykem.

„Dobrá, jdu za doktorem na ošetřovnu, přepojte nám to tam,“ prohodil a než stihl někdo zareagovat vyrazil směrem k turbovýtahu, který ho odvezl k ošetřovně. Zde na něj čekal doktor.

„Tak, Kostro, někdo touží s námi mluvit, nevíš o čem?“ Prohodil stále v dobré náladě, když přistihl lékaře při úklidu pracovny.

„Jime? Co se děje?“ Reagoval nechápavě doktor.

„Volá Hvězdná flotila. Vyžádali si nás. Tak si pojď poslechnout, co chtějí,“ odpověděl kapitán lodi. Oba přistoupili k monitoru, který zabíral část doktorovy pracovny. Na něm se po chvíli objevilo logo Spojené Federace Planet, které bylo brzy nahrazeno obrazem ženy. V ní oba poznali současnou velitelku lékařské sekce Flotily.

„Admirále,“ pozdravili oba současně.

„Zdravím vás. Omlouvám se, ale máme problém. Doktore McCoyi, na planetě M337 došlo

k vážné nehodě. Došlo k biologické kontaminaci a je nutná intervence zvnějšku. Potřebujeme, abyste spolu s lékařským týmem zahájil patřičná opatření k potření epidemie, která tam vypukla. Je nutné udržet v tajnosti nejen místo, ale hlavně povahu epidemie. Kapitáne Kirku, po vás chceme, abyste vyhověl všem požadavkům lékařského týmu, nejen personálním, ale i vybavením. Hodně štěstí.“ Obraz admirálky vystřídalo opět logo s nápisem: konec přenosu.

„Takže, Kostro, co je sakra planeta M337?“ Zeptal se konečně Kirk svého přítele a šéflékaře na jeho lodi.

„No v podstatě je to jedna velká laboratoř. A pojmenování planeta je hodně nadsazené. Jedná se o zařízení na vývoj nových zbraní biologického původu a zdá se, že konečně něco objevili. Jime, ať se tam stalo cokoliv, budu potřebovat Spocka. Vývoj protilátky může trvat týdny, ale i roky. Potřeboval bych stovku lidí, ale zároveň musím dodržet utajení. To jsme museli být poblíž zrovna my? Navíc, jak by ses tvářil, kdyby se ti podařilo splnit úkol a někdo pak přišel, aby tvoji práci spláchl,“ postěžoval si nakonec doktor.

„Chápu, sepiš, co budeš potřebovat. A za hodinu se sejdeme i se Spockem v konferenční místnosti.“ S tím odešel z ošetřovny a nechal McCoye, aby dal dohromady tým i s vybavením. Neměl z toho radost, ale znal McCoye i Spocka a věděl, že tuto krizi zvládnou stejně jako ty desítky problémů před tím. Ale dobrý pocit z toho neměl.

Za necelého půl dne se již Enterprise vznášela nad M337. Nyní už kapitán Kirk chápal, co McCoy myslel, že pojmenování je nadsazené. Byla to jen velká kamenná skála uprostřed vesmíru. Kirk osobně dohlížel na transport personálu i materiálu. Poslední skupinu tvořil McCoy se Spockem.

„Takže Kostro, hodně štěstí.“ Rozloučil se se svými přáteli. McCoy se otočil a postavil se na transportní plošinu.

„A co budeš dělat ty?“ Zeptal se Kirka.

„Senzory zachytily nějakou mlhovinu. Využijeme času a mrkneme se na ni. Zároveň budeme nablízku, kdyby se situace vyostřila. Takže můžeme,“ zeptal se nakonec výsadku. Když oba členové přikývli, obrátil se na svého šéfinženýra, který stál za ovládací konzolí: „Takže Scotty,

přenes je na povrch.“ Pozoroval fascinující jiskření, jak se přenosový paprsek chopil obou těl i nákladu a rozebral je na atomy, které poté opět poskládá na povrchu.

„Tak do práce. Oni to zvládnou,“ pronesl směrem k inženýru, ale mělo to být spíše ujištění pro něj samotného.

„Sulu, kurz k mlhovině.“ Přikázal ještě interkomem a vydal se pomalým krokem na můstek. Ve chvíli, kdy James T. Kirk vystoupil z turbovýtahu, vyplňovala mlhovina celou obrazovku.

„Za jak dlouho vstoupíme do mlhoviny?“ Otázal se Kirk s fascinujícím pohledem upřeným na obrazovku.

„Do deseti minut.“ Ozvalo se z místa vědeckého důstojníka, které nyní zaujímal mladý praporčík. V první chvíli ho chtěl Kirk okřiknout, ale pak si vzpomněl, že hold není Spockem a tak se spokojil s tímto časovým horizontem. Spock mu začal chybět velmi brzy.

Z úvah ho vytrhl hlas oznamující vstup do mlhoviny. V poklidu sledoval a naslouchal vědeckému týmu, který oznamoval jednotlivé údaje, které získali před vstupem a nyní je srovnával s údaji přímo z nitra mlhoviny. Měli nové vylepšené senzory a tohle pro ně mohla být zatěžkávací zkouška.

„Kapitáne, nedaleko od nás zachycuji neznámý signál. Je … Omlouvám se, ale nemohu ho určit. Ale blíží se k nám.“ Dodal vědecký pracovník důrazně.

„Štíty!!“ Vyhrkl kapitán automaticky. Ještě než zareagoval Chekov od zbraní mu došlo, že zde jsou jeho štíty nepoužitelné.

„Doba do nárazu?“ Zeptal se a dal Chekovovi znamení, že si je svého omylu vědom.

„Náraz za,“ odpověděl mu vzrušeným hlasem praporčík, „pět, čtyři, tři, dva …“

Ale nestalo se nic. Světla jen trochu zablikala. Pozorovatel vně Enterprise by ovšem zaznamenal, že loď obklopilo energetické pole. A po chvíli to zaznamenala i posádka. To, když se loď dala sama od sebe do pohybu.

„Hlášení!“ Vykřikl kapitán.

„Senzory stále nic nehlásí. Pravděpodobně jsou rušeny.“

„Motory jsou vypnuty.“ Ozývalo se z jednotlivých stanovišť.

„Přesto ovšem letíme kupředu a zrychlujeme … warp sedm celých pět. Nyní osm. Osm a půl. Devět. Jsme mimo stupnici, kapitáne. Kurz .. neznámý.“

Letěli několik desítek minut. Najednou, bez varování, loď prudce zabrzdila.

„Planeta před námi,“ ozval se muž po pravici kapitána. Vysoký, urostlý. Jen chvíli na něm kapitán spočinul pohledem, zaplašil myšlenku a pohled upřel na obrazovku. Naskytl se mu pohled na planetu. Celý povrch zářil rozsvícenými světly.

„Poloha?“ Otázal se Kirk.

„Počítač nemůže určit. Mohli bychom kontaktovat tuhle planetu. Evidentně je hustě obydlená a zvládli i lety do vesmíru.“ Ozval se Sulu od kormidla.

„Cože?“ Reagoval Kirk.

„Támhle,“ odvětil Sulu a ukázal na malý bod na oběžné dráze planety. Tam bylo umístěno něco jako orbitální stanice.

„Zachytila jsem vysílání z planety. Mám se pokusit o kontakt?“ Ozvala se důstojnice od komunikační konzoli.

„Proveďte Uhuro.“ Na můstku zavládlo tiché napětí. Narušováno jen snahou o spojení.

„Stále jsme rušeni. Signál se nedostane do větší vzdálenosti než jeden kilometr od lodi.“

„Dobrá. Uhuro monitorujte jejich vysílání. Ostatní do konferenční místnosti. Hned.“

Vedle kapitána Kirka se v místnosti sešli Sulu, zbraňový důstojník Chekov, vědecký důstojník Morgan, šéfinženýr Scotty, a muž, jehož jméno si Kirk nedokázal vybavit.

„Promiňte, vy jste kdo?“ Otázal se tedy přímo muže.

„Ah, promiňte kapitáne, jsem doktor Q-Quesenius. Lodní specialista na mlhoviny. Doktor Quesenius, nalodil jsem se teprve nedávno.“ Dodal, když viděl nevěřícný pohled na kapitánově tváři.

„Aha. No, stále nechápu, proč jste zde. Nevidím tu žádnou mlhovinu. Takže můžete jít.“ Počkal až se za mužem zavřou dveře a teprve poté se otočil k posádce.

„Takže, co se tady děje?“ Položil otázku do diskuze.

„Kdo to sakra byl? Nikdác jsem ho tady neviděl.“ Odpověděl Scotty.

„Myslím o naší-“ nestihl dopovědět, když se ozval interkom:

Kapitán na můstek!

Nečekal a následován svými důstojníky přešel na můstek.

„Hlášení.“

„Zachytila jsem něco z povrchu,“ ujala se slova Uhura. „Je to varování před blížící se lodí.“

„Kapitáne z povrchu odstartovala flotila malých lodí.“

„Pohotovost. Štíty. Zbraně nabít.“

„Nemíří k nám kapitáne,“ ozval se znovu onen muž.

„Co? Jak to-“

„Potvrzuji pane. Zaujímají obranné postavení kolem planety, ale mimo náš kurz.“ Potvrdil Morgan. Kapitán ale nespustil pohled z Quesenia.

„Kdo jste. Jak to, že jste na mém můstku!“ Rozhořčeně vykřikl na muže. Toho ovšem stále neopustil jeho úsměv.

„Jsem Q-“

„To už jsem slyšel. Bezpečnost, vyveďte ho. Jestli bude klást odpor, zavřete ho do vězení, potom zjistíme, co je zač.“ S potěšením sledoval jak dva důstojníci bezpečnosti odvádějí muže. Ten měl v obličeji stále ten hloupý úsměv. Vytáčel ho víc, než to, že si na něj nemohl vzpomenout.

„Kapitáne, neznámé těleso vstoupilo do systému,“ ozval se Sulu.

Všechny oči na můstku se upřely na obrazovku. Na ní spatřili obří krychli, která se pomalu blížila k planetě a jejím obráncům. Ti vedle obřího tělesa vypadali jako mravenci. Obří loď zakotvila na oběžné dráze.

„Nějaká komunikace?“ Otázal se napnutým hlasem kapitán.

„Nevím. Komunikační ruch ustal. Asi nás něco cloní.“

Kapitán obrátil celou svoji pozornost k lodím. Ale nic se nedělo. Postupně začalo napětí opadat.

„Pane Morgana, zjistěte, co je zač ten Q- cosi, nebo jak se jmenuje a nadále monitorujte situaci. Potřebuji být chvíli sám.“ Pověděl kapitán a opustil můstek. Nešel daleko. Postavil se před okno v konferenční místnosti a sledoval značně zmenšený pohled na planetu, vedle které kotvila bez jediného pohybu obří loď.

„Kapitánův deník, dodatek. Při průzkumu mlhoviny jsme se ocitli v neznámém energetickém poli, které nás odneslo na neznámé místo. Počítač nebyl schopen určit naši polohu. Před námi je planeta se kterou se nemůžeme spojit. Nyní se zdá, že se stala terčem útoku neznámé rasy.“ Poslouchal svůj vlastní hlas. Přemýšlel, zda ještě něco nedodat, když se ozvalo naléhavé volání z můstku. Během několika vteřin prošel dveřmi a ještě než usedl na svoje místo, viděl, co způsobilo tohle pozdvižení. Byli to záběry na obrazovce,

„Zachytili jsme vysílání z planety, i z lodí.“ Řekla šokovanému kapitánovi Uhura.

Ten její hlas vnímal, ale nemohl odtrhnout pohled od obrazu. Od obrazu naprosté zkázy. Sledoval ulice, které viděl před několika minutami plné šťastných lidi. Nyní se v ulicích povalovaly mrtvoly. Mezi nimi se pohybovaly desítky strojů. Po chvíli poznal svůj omyl. Nebyli to stroje. Byli to značně změnění lidé. Taková kombinace stroje a humanoidů, různých podob. Viděl jak je zasahovali zbraně, ale oni šli dál, jakoby to ani nezaznamenali. I jejich loď, nyní pod těžkou palbu, nevypadala poškozeně.

A kde se vzal, vedle něj stál opět Quesenius.

„Odporné,“ pronesl jakoby nic. Kirk se na něj otočil a chystal se uštědřit mu lekci, když jeho připravovanou odpověď přerušil Sulu od kormidla:

„Zrychlujeme, pane. Podle počítače se jedná o stejnou trasu, jakou jsme sem přiletěli.“

„Dobrá, ať se všichni připraví na náraz. Třeba to konečně skončí.“ Pronesl Kirk s pohledem upřeným zpět na Quesenia.

„Jime, Jime prober se,“ ozývalo se jakoby z dáli, když se konečně začal James Kirk probírat. První, co si uvědomil, bylo nepřirozené osvětlení, které obklopovalo jeho přítele. Druhá byla bolest hlavy.

„Pomalu, Jime, máš velkou bouli na hlavě. Co se stalo?“ Zeptal se znovu vrchní lékař.

„Co? Jak to, že jsi, co se děje?“ Pronesl ztěžka Kirk.

„Tak dost. Haló, vy dva, doprovoďte ho na ošetřovnu.“ Přikázal dvěma mužům, kteří procházeli okolo, aby zkontrolovali zbytek posádky. Sám se potom vydal ke komunikační konzole, kde další muž odváděl Uhuru. Usedl tedy na její místo a chvíli si prohlížel změť tlačítek. Konečně našel tu správnou kombinaci.

„Tady McCoy pro USS Florida. Slyšíte mě?“

„Tady Florida. Už víte, co se stalo na lodi, doktore McCoyi?“

„Zatím nevíme. Všichni jsou pravděpodobně v pořádku, jen byli v bezvědomí. Potřebovali bychom dočasně pomoc s obsluhou strojů. Chvíli potrvá než vyšetříme celou posádku. Ale doktory ponechte na povrchu. Budeme to muset zvládnout. Přeneste se jakmile budete připraveni. McCoy konec.“ Opřel se v sedadle a dopřál si pár vteřin relaxace. Poté se odebral za svým údělem a životní láskou – medicínou.

Nynější obsazení ošetřovny připomínalo spíše poradu v konferenční místnosti než pracoviště lékaře. Na vyšetřovacích lůžkách leželi kapitán Kirk, vedle něj Scotty, Chekov, Sulu a Uhura. Mezi lůžky pobíhal doktor McCoy a stranou postával a obočí zvedal vědecký důstojník Spock. Ten si prohlížel data, která nasbírali ošetřovatelé při skenech různých členů posádky.

Konečně doktor shledal, že důstojníci nejsou v ohrožení života a dovolil jim se na lůžkách posadit.

„Takže, co se tady stalo Jime?“ Zeptal se McCoy a i pozorný zrak Spocka se obrátil k lůžku

s kapitánem. Ten začal popisovat události posledních dní. Jen jednou se zastavil ve vyprávění.

To když jeho zájem upoutal Spock, který se při vyslovení jména Quesenius, odebral

k počítači v pracovně lékaře. Když se konečně vrátil, otočil se k němu zády a cosi šeptem sdělil doktorovi. Ten vzal do ruky trikordér a znovu proskenoval kapitána.

„Tak povíte mi, co to má znamenat, Kostro? Spocku?“ Zeptal se Kirk.

„Podle palubního počítače nebyl na palubě nikdo jménem Quesenius v posledních několika letech. Ani v databázi Flotily není nikdo tohoto jména. Navíc záznamy senzorů ukazují, že jste se nepohnuly z mlhoviny. V ní jste strávily 3 dny, 7 hodin a 22 celé 5 minuty. Není možné, abyste se dostali do nezmapované oblasti galaxie.“

„Spocku, říkám vám, že jsme – ale víte co, prohlédněte palubní deníky. Určitě si také někdo jiný kromě mě zaznamenal, co se stalo. A teď, můžu už odejít a převzít zpět svoji loď?“

„Loď je stále-“ reagoval Spock, když ho přerušil McCoy, který zaznamenal výraz v Kirkově tváři:

„Jistě Jime, můžeš jít. Ale za hodinu budeme mít vyhodnoceny všechny testy, takže svolávám schůzku v konferenční místnosti. Velení je opět tvé.“

„Dík,“ zabručel Kirk a kvapně opustil ošetřovnu. McCoy dal rukou znamení ostatním a ty také opustili svoje lůžka.

„Takže Spocku, co si o tom myslíte?“

„Rozhodně tomu věří a vzhledem k tomu, že stejný příběh povídali i další členové posádky, soudím, že mohli být vystaveni nějakému halucinogenu. Možná ta mlhoviny. Provedu ještě další testy, uvidíme, co nám poví.“ A s tím se odebral na můstek.

O hodinu později se sešli všichni vyšší důstojníci z Enterprise v konferenční místnosti.

„Takže doktore, co pro nás máte?“ Započal schůzku kapitán.

„No Jime, celá posádka měla zvýšené některé neurotransmitery v mozku. Jejich aktivita byla několikanásobně vyšší. Nikde v záznamech se zatím nikdo nesetkal s takovými hodnotami. Mohla by to být příčina vašich halucinací.“

„Pokud to byli halucinace. Dobře Spocku, co máte vy?“

„Prošel jsem znovu lodní záznamy, ale nenašel jsem nic, co by odkazovalo na přítomnost onoho Quesenia. Navíc v záznamech není nic o vaší cestě. Složení mlhoviny ovšem nepřineslo také žádné výsledky. Je tu ovšem jedna zajímavá maličkost.“ Pronesl Spock a pokračoval ve chvíli, kdy ho netrpělivý kapitán pokynem vyzval k dokončení myšlenky.

„Zdá se neobvyklé, že jste zkoumali mlhovinu tak dlouho. Podle počítače jste měli všechna data posbírána během několika hodin. Je zde možnost, že záznamy mohly být přemazány.“

„Spocku, vy spekulujete?“ Ozval se naoko zděšeně McCoy.

„Ticho Kostro. Zdá se, že máme dilema. Pokud vezmeme možnost doktora McCoye, že jsme trpěli halucinacemi, pak se může stát, že zveřejněním našich záznamů zdiskreditujeme sami sebe. Pokud má pravdu Spock, mohou tyto záznamy varovat Flotilu a můžeme se připravit na setkání s touto rasou, pokud by měla nepřátelské úmysly i vůči nám. Takže nějaké návrhy?“ Místnost zaplnilo ticho. Všichni si uvědomovali důsledky obou rozhodnutí. Měli za sebou již nejednu misi a několikrát se dostali do rozporu s velením Flotily. Ovšem pokud se jednou neznámí dostanou do jejich prostoru, taktická výhoda by se hodila. Ovšem, jaká rasa může disponovat takovou technikou, která odolá zásahu ze zbraně schopné udělat díru do zdi. Tyto myšlenky se honily v jejich hlavách. Ozval se nejmladší člen posádky Chekov:

„Pane, co kdybychom zaujali stanovisko doktora, ale každý by se rozhodl sám, zda ponechá záznam v deníku. Třeba ho někdy někdo najde a pokusí se ověřit záznam průzkumem mlhoviny.“

„Na to nemysli, Jime. Tahle loď už do mlhoviny znovu nepoletí. Nemůžeš ohrozit posádku ani loď,“ reagoval McCoy dřív, než tak mohl učinit Kirk.

„Dobrá Kostro, nebudu popírat, že mě to nenapadlo. Myslím, že váš návrh, pane Chekove, je přijatelný,“ pronesl Kirk a ohlédl se po ostatních přítomných, kteří přikývli na souhlas.

„Informujte tedy všechny zainteresované o situaci. Myslím, že tím se dá porada považovat za skončenou.“ Všichni se rozešli po svých povinnostech. Kirk zde zůstal sám a hleděl na vzdálenou mlhovinu. Přemýšlel o dalším ze svých rozhodnutí a jeho vlivu na galaxii. Doufal, že nikdy nebude muset litovat rozhodnutí, které právě učinil.

O necelých 100 let později, Země, Cheyenne Mountain, Severní Amerika:

Dlouhou chodbou procházela starší žena. Dnes pracovala v místnosti S23 v 20. podzemním patře tohoto komplexu. Ze záznamů věděla, že kdysi zde sídlilo vojenské ústředí Vesmírné obrany Spojených států amerických. Historie byla jejím koníčkem již od dětství. A tak, když se objevila možnost pracovat v tomto archívu Hvězdné Flotily, uchopila tuto možnost všemi deseti a nyní zde pracovala už třetí rok. Tentokrát měla za úkol zařadit dokumenty z lodních deníků do nové počítačové sítě. Po několika hodinách už nevnímala, data přenášená ze starých data disků. Až ji zaujala jedna informace. Vyjímala se mezi soukromými zprávami, které byli ukládány zvlášť a poté odeslány potomkům autorů. Byl to popis, který přesně vystihoval nepřítele, který se nedávno objevil na orbitě Země. Jakmile potřetí dočetla, ihned nechala všeho ostatního a rozeběhla se ke svému nadřízenému. Ten seděl v kanceláři, kterou, kdysi obýval velitel komplexu. Vrazila do místnosti bez zaklepání. Nadřízený ji tento přestupek odpustil ve chvíli, kdy zahlédl její vyděšený výraz.

„Omlouvám se, pane, ale tohle musíte vidět.“ Zadýchaně vychrlila a podávala mu starý data disk. Nadřízený si záznam přečetl poprvé, podruhé a při třetím čtení mu došlo, že není v místnosti sám.

„Odkud, že to pochází?“ Zeptal se potichu.

„Je to záznam člena posádku USS Enterprise. Původní lodi kapitána Kirka.“

„Oblečte se. Do třiceti minut odlétáme do San Francisca. Tohle musí vidět.“

Jakmile opustila místnost přečetl si záznam znovu a dělal tak i celou cestu do Frisca na velitelství Flotily.

pokračování příště…