Tak odchází seriál...

Poděkování patří Zephramovi za synchronizaci cívek, dále Pantarei, kapitánu Pikovi, AVipovi a Razerovi za „betareading“…

Jiná loď by patrně sklopila gondoly a zalezla daleko, třeba do kvadrantu delta, dokud by nynější ohrožení nepominulo a situace se nevyřešila sama. Ovšem Enterprise se vždy odvážně vydávala tam, kam dosud nikdo před ní, a tudíž byla ona i její posádka připravena hrdě čelit zprávě, která měla dorazit každým okamžikem…

Na můstku zněl klasický ruch přístrojů a pracující posádky. Kapitán James Tiberius Kirk se opíral ve svém křesle levou rukou o opěrku a zadumaně hleděl na hlavní obrazovku. Zkrátka setrvával ve své typické poloze a snažil se vypadat dekorativně… tedy jako důvtipem oplývající velitel hvězdné lodě.

Enterprise nyní plnila rutinní misi. Na pusté planetě, kolem které kroužila, byla nedávno náhodně objevena bohatá naleziště různých druhů kovů. A jelikož Kirkova loď byla nejblíže, měla je prozkoumat pečlivěji. Ložiska totiž odhalil nákladní člun bez dostatečného laboratorního a výzkumného vybavení.

Zasykly dveře od turbovýtahu a na můstek vešel doktor McCoy. Nic neříkal, přišel sem jen tak. Ale když se ozvalo slabé zapípání od komunikační konzole, naklonil se poručíkovi Uhuře přes rameno.

James Kirk si ho nevšímal, byl zabrán do svých úvah. Přemítal právě, zda nezačíná v poslední době trošku přibírat v oblasti břišní…

Uhura mezitím nechala doktora, aby si poslechnul příchozí zprávu. Nejednalo se o nic tajného, byla to veřejná subprostorová zpráva určená všem lodím, všem stanicím i planetám Federace. Dalo by se to přirovnat k rádiovému zpravodajství.

„Jime,“ vyrušil poté šéflékař kapitána ze zamyšlení.

Ten mu byl vděčný, protože rozjímání, zda radši více cvičit, nebo doktora požádat o nějakou dietu, na něj působilo jako noční můra. Asi si to moc bere, napadlo ho ještě, potom tázavě odvětil: „Ano, Kostro?“

„Tak jsme dolítali…“

Činnost na můstku se zastavila. Doktora nikdo nemohl přeslechnout, takže se všichni zarazili… kromě Spocka, který dále hleděl do senzorů.

„Počkej, teď ti asi nerozumím. Vede s tebou snad admirál tajně rozhovory o rozkazech?“ Jima se zmocňovala nervozita, ba přímo lehká zlost. A za její cíl si holt zvolil Kostru.

„Ne, to ne. Enterprise se rozkazy nemění. Ale ti šašci na Zemi jsou zaslepení paranoiou. Právě přišla veřejná zpráva, že je už definitivně rozhodnuto, že v současnosti vysílaná třetí řada Star Treku je opravdu poslední…“

„No to snad ne!“ rozlítil se Kevin Riley. „Jak mohli stopnout náš seriál?!“

„Protože to sou hlavouni, kerý dělaj všecko, aby normální lidi štvali,“ odpověděl mu otráveně Montgomery Scott a rozhlédl se po lodní jídelně. „No co, stejně se mi nelíbilo, jakýho ze mě udělali ožralu v tý epizodě … v tý… no v druhý řadě, jak naši loď unesli ti pošuci z jiný galaxie…“

Ode dveří z chodby právě přicházel kapitán se svým vědeckým důstojníkem Spockem. Vzali si oba něco k jídlu a posadili se ke stolu. Spock začal lžící míchat svoji plomikovou polévku. V seriálu byli Vulkánci převážně vegetariáni. Jenže málokdo ví, že pravá plomiková polévka má jako jednu z ingrediencí rozdrcené maso plomíků. – ptákům podobných živočichů z Vulkánu.

„Je to škoda. Líbilo se mi sledovat se jako hrdinu, který každou chvíli někde někoho zachraňuje, s něčím bojuje a láme dívčí srdce,“ s úsměvem započal hovor Jim Kirk.

„Ale to je pochopitelné, kapitáne. A hlavně je to pro váš druh naprosto přirozené.“

„Ale, pane Spocku, nedělejte ze sebe Vulkánce ze seriálu. Vždyť vy také máte emoce, jen je dovedně kryjete.“

„Máte pravdu jen zčásti. Celkově jimi oplýváme mnohem méně a některé nám jsou naprosto cizí. Není to tedy vše jen o sebeovládání.“

„No dobře, necháme toho. Ale zajímalo by mě, jak se tváříte vy na skončení Star Treku. Stopnutí údajně z bezpečnostních důvodů…“ ušklíbl se Kirk.

„Nejsem vůbec překvapen, abych řekl pravdu. Předvídal jsem to již na začátku. Uvědomte si, že je to pouze pár let, co veřejnost na Zemi věří, že člověk dosáhl vesmíru. Teprve příští rok bude veřejnost sledovat zinscenovaný výstup amerického kosmonauta na povrch Měsíce. Ale Star Trek představuje v podstatě z velké části to, co se žádný obyčejný pozemšťan nesmí dozvědět. Miliony lidí pravidelně sledují něco, co je státním tajemstvím jen několika málo pozemských států.“

„Ale vždyť přece nikoho nemůže napadnout, že by to mohla být vlastně skutečnost,“ namítl kapitán. „Přece nebýt náhodného setkání s Vulkánci… teda s Vulk… á čert to vem, s Vulkánci, tak bychom teď do vesmíru nelétali. Kupříkladu naše první počítače, které zabírají celé haly, by nikdy nezvládly ovládat takový kolos jako je Enterprise.“

Kapitán se chtěl opravit, když vyslovoval název Spockova druhu. Ve skutečnosti se jeho lidé totiž v pozemském jazyce nazývají Vulkaniani. To jen pro seriál nakonec byla zvolena kratší a lépe vyslovitelná verze – Vulkánci.

„A o ostatních technologiích jako nadsvětelné motory či transportéry ani nemluvě,“ doplnil ho Spock.

„Přesně tak. Nikdo neví, že Gene Roddenberry svůj námět vytvořil podle skutečnosti…. Vlastně nikdo neví, kde na to G.R. přišel…“

„Jsem si jist, že rozvědka Flotily a Úřad pro bezpečnost mají nějaká podezření,“ konstatoval Spock.

„Jistě. Ovšem ani mně samotnému se zatím nedoneslo, jak je možné, že můžu sledovat v televizi sebe sama.

Byť v podání Williama Shatnera.“

„Hvííízd!“ ozval se lodní interkom, jako by Kirkovi oponoval. Poté z něj poručík Uhura ohlásila: „Kapitán a pan Spock na můstek, prosím.“

Oba nejvyšší lodní důstojníci odložili zbytky z jídla do poličky ve stěně a odebrali se k výtahu. Když dorazili na můstek, Uhura jim předala rozkaz Hvězdné flotily, podle kterého se má první důstojník Spock dostavit neprodleně na velitelství v San Franciscu. Důvod zněl doslova: „Pane Spocku, jste obviněn z narušení bezpečnosti planety Země i celé Federace, z nedbalosti, z neohlášení přestupku a z porušení vojenského tajemství.“

Spock tiše a neznatelně polkl, zatímco kapitán ztratil řeč.

„Už jsme skoro na místě,“ oznámil panu Roddenberrymu černě oděný muž z tajné služby, který seděl na vedlejším sedadle. Muž, který neměl to vychování, aby se vůbec představil.

Jeli právě menší limuzínou přes most Golden Gate v San Fransiscu směrem na sever.

„Zajímavé, právě tady jsem si vždy představoval, že by měla mít sídlo Hvězdná flotila,“ pokýval překvapený Gene hlavou. Netušil, že je tomu tak i ve skutečnosti, byť nesídlí v žádném speciálním komplexu.

Tato instituce je řízena vládou Federace, která se ale řídí převážně americkou legislativou a rozkazy amerického prezidenta.

Tvůrce Star Treku neměl ani ponětí, proč ho sem tajná služba veze. Byli ale slušní, tak je poslechl. Přece nic nezpůsobil, aby se jich měl bát.

Muži ho odvedli do velkého sálu. Během pár vteřin dorazil někdo, kdo tomu zde zjevně šéfoval. Byl také oblečen v černém obleku, akorát neměl nasazené černé brýle. Přistoupil k producentovi Star Treku, prohlédl si ho, pak se usmál a stručně se představil: „Jmenuji se Brocklesby a jsem zde ředitelem.“ Na poslední slovo dal zvláštní důraz. To proto, že to nebylo správné označení. Ve skutečnosti by měl říct, že je admirálem Hvězdné flotily. Ale to byla samozřejmě přísně tajná informace. „Následujte mě prosím,“ dodal a rozešel se do menšího salónku. Gene Roddenberry jej následoval.

„Chci vám někoho představit. Znáte tohoto muže?“ ukázal admirál ke komfortní sedačce, tedy konkrétně k jejímu obsahu…

„No jistě…!“ vyrazil ze sebe Gene, pak se zarazil. „Tedy přesně takhle jsem si v duchu představoval pana Spocka, tedy když přidáte špičaté uši. Podle této tváře jsem se rozhodl pro Leonarda Nimoye.“

„Zajímavé, nyní jděte prosím támhle s agentem Jacksonem, jistě jste po dlouhé cestě unaven,“ pokračoval

admirál.

Spock s producentem si vyměnili pohledy. Pak Vulkanian lehce pokývl, čímž naznačil, aby Brocklesbyho

poslechnul. Gene sice byl stále na pochybách, vůbec netušil, o co tady jde, ale toto gesto od muže tak připomínající jeho hlavní postavu mu stačilo. Odebral se za Jacksonem pryč. Přitom přemítal, jak moc mu ten šéf připomínal jednoho pana Oxmyxe. Pomyslel si, že kdyby ti muži nebyli v černém a nosili klobouk, skoro by čekal, že chtějí podíl z jeho akce…

Dveře se zavřely a první důstojník Enterprise si sundal bílý pásek z hlavy. Odhalil tak své špičaté uši. Ze dveří, kudy původně přišel Roddenberry, nyní vešel kapitán Kirk. Předchozí setkání sledoval skrze pootevřené dveře.

„Pane Spocku,“ začal admirál, „sám vidíte, jak se věci mají. Jde o příliš podivné náhody. Můžeme pana Roddenberryho vyslýchat, ale bylo by to velice nepříjemné. Museli bychom buď použít násilí, nebo mu ukázat, že minimálně něco z jeho fikce je skutečnost.“

„Rozumím,“ přikývl Vulkanian.

„Navíc nastrčený agent dokázal subjekt v baru minulý čtvrtek rozpovídat. Vykládal, že byl na Enterprise a viděl se s vámi!“

„Co to povídáte?!“ vložil se do hovoru překvapený kapitán.

„Že váš první důstojník přenesl pana Roddenberryho na palubu Enterprise!“

„Ale jak to?! Kdy?!!“

„Před pěti lety. Máme záznam z vašeho transportéru.“

„To přece není možné!!!“ oponoval stále Kirk.

„Kapitáne…“ zarazil ho Spock. Chtěl svého kapitána uklidnit.

„Spocku?!!!“ Velitel Enterprise byl znepokojen. A stupňovalo se to tak, jak mu docházelo, že Spock má asi v něčem opravdu namočené prsty. „Neříkejte mi, že…“

„Kapitáne…“ Vulkanian se zarazil. „Jime, admirál má pravdu. Vzpomínáte, jak jsme tehdy pronásledovali Harcourta Fentona Mudda? Ještě jsme s ním předtím neměli tu čest, ale velení nás vyslalo k Zemi, kde měl tajně přebývat.“

„Ano, to bylo naše první setkání s ním. Tehdy se v Los Angeles vydával za falešného policistu…“ vybavilo se

Kirkovi.

O pět let dříve

„Kapitáne, máme ho na senzorech,“ hlásil Spock kapitánovi sedícímu ve velitelském křesle. „Jak nahlásil pozemní pozorovatel, pachatel jede na policejní motorce směrem na jih. Předávám sledování do transportní místnosti.“

„Dobře, pane Spocku,“ pokýval hlavou kapitán. „Jděte tam a připravte se podle rozkazů velení na splynutí myslí hned, jakmile ho transportujete na palubu.“

„Rozumím, pane.“ Následně vědecký důstojník opustil můstek.

Mudd byl podezřelý z přijímání provizí za neuskutečněné operace na Vulkánu, dále pak za podvody na andorijských obchodnících a za odcizení jednoho federačního člunu. Poté narušil prostor Země, kam žádný návštěvník odjinud nesmí bez povolení. A nyní se dopouštěl drobných podvodů po celých Spojených státech. V tuto chvíli právě odjížděl od taxikáře, ze kterého ve svém přestrojení vymámil pokutu za špatné parkování.

Na jeho předchozí prohřešky však nebyly stoprocentní důkazy. Flotila nejen, že mu chtěla okamžitě zarazit pobyt mezi obyčejnými občany na Zemi, ale dokonce rozhodla o využití vulkanijanského splynutí myslí. Tento rituál pro Vulkánce znamená zásah do soukromí a používá se zřídka, jenže pro Vulkaniance v naší realitě je to běžná metoda k výslechu podezřelých. Vulkaniani totiž dokáží svoji mysl druhému uzavřít, pokud chtějí.

Jestli se prokáží obvinění vůči Muddovi, bude s ním okamžitě zahájen soudní proces. Tak jako tak ale bude vypovězen ze Země.

Spock dorazil do transportní místnosti a převzal ovládací pult. V místnosti už stáli jen dva muži v červených uniformách, z lodní bezpečnosti.

Vulkanian stiskl tlačítko interkomu a oznámil můstku: „Mám zaměřeny souřadnice, kapitáne, zahajuji transport.“

„Rozumím,“ potvrdil Kirk z můstku příjem.

Seržant Gene Roddenberry právě projížděl nízkou zástavbou LA na své policejní motorce. Přejížděl po hlavní silnici křižovatku, když se málem srazil s jiným policistou. Stěží udržel řízení a zabránil kolizi. Pak zaklel, otočil se a přidal. Chtěl svého kolegu dojet a zjistit, proč mu nedal přednost v jízdě, když ani nemá zapnutý majáček.

To již ale nestihl. Během okamžiku se mu po celém těle rozprostřelo podivné mravenčení, načež se okolo něho objevila transportní místnost Enterprise.

Ode dveří na něj mířili dva muži podivnými předměty a od stojanu vzdáleně připomínajícího kus sálového počítače kráčel jiný muž. Měl modrý vrchní díl oblečení a špičaté uši…

Policista vykřikl a pokusil se na něj vytasit pistoli, ale Spock mu uchopil ruku a zkroutil. Poté mu přiložil ruku na čelo a započal splynutí myslí. Tento úkon okamžitě seržanta paralyzoval. Síla mysli důstojníka Federace ho úplně ochromila. Odevzdal všechny své myšleny a vzpomínky jemu.

To Spocka šokovalo. Během okamžiku zjistil, že toto určitě není Harry Mudd. Na moment ho to vyvedlo z rovnováhy. A to natolik, až povolily jeho bariéry. Rázem pro změnu nebohého seržanta zaplavila vlna Spockových vzpomínek. Během několika vteřin měl v hlavě informace o posádce Enterprise, jejích technických parametrech, vzhledu, ale i mnoha misích, kterých se účastnila. Jen nejtajnější údaje byly chráněny ještě jednou bariérou, tu Spock naštěstí udržel. Roddenberry tak sice věděl vše, co zažil Spock na palubě Enterprise, ale netušil vůbec nic o tom, proč a jak Federace vznikla, nebo proč zůstala utajena veřejnosti na Zemi. Dalo by se říct, že věděl v podstatě jen to, co by mohl vědět jakýkoliv velící důstojník Enterprise.

Vulkanian rychle přerušil spojení. Ještě se mu nestalo, aby takto lehce někdo prolomil jeho bariéry v mysli. Snad za to mohl ten šok, ale ani tak by k tomu nemělo dojít. Je přece Vulkanian. Usoudil, že muž před ním má asi neobvyklou mysl…

Nyní však nemohl myšlenkou donutit policejního seržanta, aby na vše zapomněl. To bylo možné jen ve Star Treku, od Vulkánce. Ale nikoliv v realitě. Spock na moment zaváhal. Pak došel k pultu, udělal na něm rychlé gesto a promluvil na osobu na druhé straně navázaného spojení: „Soud Federace? Tady první důstojník Spock z Enterprise, zahajuji přenos obviněného Harcourta Fentona Mudda.“ Poté aktivoval transportér a stále paralyzovaný seržant Roddenberry se rozplynul.

„Děkuji vám, to je vše. Nyní můžete jít,“ obrátil se vědecký důstojník na ostrahu v červených uniformách. Oba muži přikývli a odešli z místnosti.

Když nyní Spock osaměl, opět aktivoval transportér a Gene Roddenberry se sem vrátil. Ve skutečnosti však vůbec neodešel. Jeho tělo bylo před chvílí přesunuto jen do vyrovnávací paměti, ale loď neopustilo.

Spock policistu odtáhl z plošiny, pak rychle přestavil senzory a transportér aktivoval znovu. Následně se zhmotnil skutečný Harry Mudd, taktéž v policejním úboru. Pohlédl na důstojníka Flotily a odevzdaně si povzdychl:

„Ježiši Kriste…!“

„Ten vám nepomůže, pane Mudde,“ odvětil Spock. „Byla proti vám vznesena závažná obvinění. Nyní podle zákona Spojené federace planet provedu splynutí myslí, abych se přesvědčil o vaší vině a mohl vás přenést do soudní vazby.“

„Když vás to potěší…“ zamumlal podvodník. „Ale předem vás upozorňuju, že nenesu odpovědnost za to, kdyby vás z něčeho, co v mý hlavě uvidíte, klepla pepka.“

První důstojník se v duchu pousmál.

Za malou chvíli byl ovšem znatelně spokojenější. Téměř všechna podezření se potvrdila. Stačilo nyní zavolat do soudní budovy a Mudda tam transportovat. Předtím Spock komunikaci se soudem úspěšně simuloval, aby zmátl ostrahu.

Odevzdáním Mudda do rukou spravedlnosti sice Spock splnil své rozkazy, ale jeho povinnosti tím neskončily.

Jedna tu zůstala, a právě se v koutě transportní místnosti probírala z paralýzy.

Spock věděl, že podle směrnice musí incident nahlásit a předat tohoto pozemšťana do rukou Flotily. Gene poté

bude podroben dlouhé kůře, kdy se mu vědci pokusí vymazat aspoň část vzpomínek. Bohužel mnohdy se jim toho povede odstranit spíše víc než méně. V krajních případech se z člověka po zákroku stane po stránce vědomostí sotva absolvent základní školy – vlastně dopadne jako, když poručíku Uhuře vymazal paměť Nomád – nakonec bude tento nevinný policista minimálně na deset let vyhoštěn ze Země.

Vulkanian nechápal, jak se to vůbec stalo. Snad pan Scott dlouho neprovedl údržbu senzorů, snad to byla náhoda, ke které logicky mohlo dojít s pravděpodobností 0,00000000047%. To Spock netušil. Ale věděl, že kdyby se byl o totožnosti tohoto policisty přesvědčil před splynutím myslí, nebyla by situace tak vážná. Po navrácení na Zem by dotyčný netušil, co se vlastně stalo…

Zpět 30. listopadu 1968, velení Hvězdné flotily

„A co jste tedy udělal?!“ ptal se šokovaný kapitán, když se Spock odmlčel ve svém vyprávění. Admirál zaujatě poslouchal a mírně se usmíval. Byl spokojen, že bude mít tak krásné doznání. Toho se dá dočkat právě většinou jen od Vulkanianů.

„Jednal jsem rychle,“ pokračoval vědecký důstojník. „Z lékárničky jsem vzal utišující hyposprej a aplikoval jej seržantu Roddenberrymu. Pak jsem využil lodní počítač a senzory, abych zjistil, co mu bylo přiděleno za službu ten den. Svlékl jsem ho do spodního prádla…“ Spockovi po tomto slově zaskočila slina, takže si musel odkašlat.

Nutno říct, že Jimovi na moment zatrnulo. Ale utěšoval se tím, že jeho první důstojník prostě jen vše vypráví i s podrobnými detaily.

„… a transportoval domů do postele,“ dokončil větu Spock. „Zjistil jsem, že se stejně vracel z práce, takže ho již nikdo nebude shánět.“

„Fascinující!“ okomentoval to Kirk. Přehlédl Spockovo překvapené pozdvihnutí obočí a dodal: „Takže my sami jsme dali vzniknout seriálu o nás…“

„To není přesné, kapitáne. Mohu za to já.“

„Nesmysl, Spocku! K chybě došlo v přístrojích. A vy jste pak jen projevil soucit s nevinnu osobou. Vinu neseme všichni.“

„To není přesné, kapitáne,“ vložil se do diskuse admirál. „Alespoň podle Úřadu pro bezpečnost je vinen pouze pan Spock. A s ním bude vedeno kárné řízení.“ Kdyby měl v ruce kladívko, jistě by jím praštil… možná s chutí někoho do hlavy. Aspoň takový z něj měl Jim dojem.

„Ale admirále…“ oponoval Kirk.

„Žádné ale! Je to rozhodnutí Úřadu, ne mé. Zatím se vraťte na Enterprise. O dalším průběhu řízení budete informováni. Pan Spock zatím bude normálně vykonávat službu.“

Ve Star Treku, by se právě ozvala dramatická hudba asi jako v epizodě Tah s korbomitem, když se přehřívaly motory Enterprise. Místo toho jen oba důstojníci schlíple odešli k transportní místnosti. Budova byla chráněna štítem, a tak se nebylo možné transportovat odjinud.

O den později

Enteprise dále pobývala na geostacionární oběžné dráze nad rovníkem Země. Prováděla rutinní operace, což zahrnovalo i protiteroristické aktivity, nebo sledování pro bezpečnostní agentury.

Kapitán Kirk znuděně sledoval indikátor korektně synchronizované činnosti warpcívek v gondolách lodi. Pokud bylo vše v pořádku, jednotlivá světélka se pod obrazovkou rozsvěcela postupně zleva doprava konstantní rychlostí.

„Poručíku, Uhuro, máte nějaké informace od admirality?“ otočil se najednou ke komunikačnímu stanovišti.

„Spoustu, ale ohledně pana Spocka… žádné, bohužel,“ odpověděla černoška okamžitě. Bylo jí jasné, na co se velitel Enterprise ptá.

„Co jim tak trvá…“ zamumlal Kirk. Po chvíli dodal: „Ale nebojte, Spocku, my vás nedáme!“

„To by nebylo vhodné, kapitáne,“ bránil se první důstojník. „Jsem plně zodpovědný za své činy. Měl jsem se přiznat tehdy okamžitě.“

„Jenže to by si pana Roddenberryho vytáhli i z ložnice,“ doplnil ho Jim. „Vaše rozhodnutí sice nebylo podle předpisů, ale bylo morálně správné! Občas se chováte docela lidsky.“

„Pochybuji, že máte právo mě urážet, dokonce i jako můj velící důstojník – jestli jste myslel, že řeknu toto, tak vás zklamu…“ zkazil Kirkovi narážku. „Nezachoval jsem se lidsky. Soucit je totiž jedna z mála emocí, kterou Vulkaniané znají. Nicméně je pravdou, že ji potlačujeme na rozdíl od pozemšťanů.“

„Spocku, máte štěstí, že tu není doktor McCoy…“ usmíval se kapitán. „To by bylo o zábavu na chvíli postaráno…“

„Nepochybně.“

Úsměv na rtech se mu však rychle vytratil, protože na něj opět dolehly chmury. Připomněl si, že o toto přátelské špičkování se Spockem taky může brzy přijít…

Komunikátor v opěrce velitelského křesla zapípal. Kapitán stiskl tlačítko.

„Jime, můžete se Spockem přijít ke mně do laboratoře?“ ozval se z interkomu hlas lodního šéflékaře. Kirk vypnul mikrofon a tišeji ke Spockovi poznamenal: „Vida, my o vlku…“

„Spíše o doktoru Frankensteinovi.“

Kirk se lechce uchechtl, pak ale pravil: „Spocku, budete muset na svém smyslu pro humor ještě zapracovat.“

„Jistě, kapitáne.“

Poté Jim opět aktivoval mikrofon a zareagoval: „Dobře, Kostro, hned jsme tam.“

„Pátral jsem v lékařských záznamech z doby, kdy se celý incident s Harry Muddem a Genem Roddenberrym odehrál,“ spustil doktor na přicházející dvojici dříve, než pořádně vešli do místnosti. „A našel jsem drobné odchylky v hladině cukru, ale i některých hormonů, v krvi Spocka.“

„Ze kdy? Před nebo po samotné záměně osob?“ zeptal se Jim Kirk.

„Obojí. Konkrétně den před, a pak ještě následující týden.“

„A tehdy ti to nebylo divné?“

„Jde o drobné výchylky. Nic, co by stálo normálně za pozornost. Přišel jsem na to teď, až když jsem všechny vzorky prohnal počítačem,“ vysvětloval doktor. „Počítač vyhodnotil odchylky právě v delším časovém úseku, proto mě to zaujalo. Zkusil jsem analyzovat i krev ostatních. I u tebe nebo mě se vyskytují drobné odchylky, ale převážně jen u endorfinu. Zato ale snad u všech osob, kterým jsem v tu dobu odebíral krev.“

„Pozoruhodné,“ pokýval hlavou Vulkanian. „Dal jste si záležet.“

„Spocku, vy ušatče, myslete si co chcete, ale mám vás rád a nechci, aby vás odsud vykopli a degradovali.“

„To je šlechetné, doktore.“

„Neměl bych pak, do koho se navážet. Jim by asi nebyl tak přístupný,“ dodal Leonard McCoy se vší vážností.

Poté se společně s Jimem rozesmáli.

„Vy dva abyste se nehádali… Skutečně je obdivuhodné, jak se vaše dvě postavy v seriálu chovají podobně,“ poznamenal kapitán po třech vteřinách smíchu.

„To jo, když slyším Spocka ve Star Treku, jako by to říkal ten náš,“ přitakal McCoy.

„Také jsem se snažil, aby má postava byla autentic…“ Spock se zarazil a rozšířily se mu zorničky. Tohle nechtěl říct nahlas.

„Cože?“ vypadlo z doktora. Nebyl si jist, jestli dobře slyší.

„Spocku, vy jste se podílel na scénářích?!“ vyhrkl Kirk. „Je to snad váš utajený vedlejší příjem?“ dodal až s humornou vážností.

První důstojník chvíli zaváhal, pak vyšel s pravdou ven: „Nechápu, jak jsem to mohl vyslovit nahlas. Nicméně ano, skutečně jsem korigoval některé scénáře. Vlastně skoro všechny, byli-li jsme ve správný čas na orbitě Země. Upravoval jsem místy dialogy, svoji řeč, ale hlavně některá místa, aby nebyla stoprocentní kopií našeho skutečného světa. Pak jsem scénář opět transportoval zpět. Ať už to bylo teprve scénáristům, nebo přímo hercům, kteří se ho poté učili.“

„Spock je spoluautorem sci-fi seriálu! No já se snad pominu!“ jásal s úsměvem McCoy.

„Obávám se, že prokázat mi tuhle radost doopravdy nebudete chtít, že?“ rýpnul si Vulkanian.

„Jestli i tohle na vás admiralita má, tak jsme na tom ještě hůř. Dost pochybuji, že by uznala vaši snahu situaci mírnit,“ podotkl kapitán, čímž napůl úmyslně zabil potencionální zdroj dalšího špičkování mezi svými dvěma přáteli.

„Ano, to je možné. Také mě ale znepokojuje, že jsem vám to před chvílí nevědomky prozradil.“

„Že byste ztratil plnou sebekontrolu? Ale proč?“ podivil se Jim.

„To hned zjistíme,“ zareagoval šéflékař. „Hned vám všem odeberu krev, mám totiž podezření. Jistě víte, že endorfin je takový hormon štěstí. Kdybyste se na to zeptali na Zemi, tak nepochodíte. Ještě nebyl objeven…“ Doktor se pousmál. „Respektive ještě prý nenastal čas, aby se o něm veřejnost dozvěděla… Každopádně zlepšuje lidem náladu. Tak jsem přemýšlel, proč by celá posádka po určitou dobu měla jeho zvýšený obsah v krvi.“

„Olej Gauisue!“ vzpomněl si Kirk.

„Přesně tak, Jime.“

„Tehdy jsme ho koupili na Hvězdné základně 11, když jsme byli navštívit Chrise Pika,“ doplnil kapitán.

„Kapitán Pike…“ pronesl skoro zasněně Spock, když se Kirk na okamžik odmlčel. „To byl dobrý kapitán…“ dodal s nádechem melancholie. „Eh, stejně jako vy, Jime!“ dodal spěšně, když zaznamenal Kirkův ostrý pohled.

„Nepochybně,“ přitakal kapitán. Proneslo to stejným tónem, jako to často dělává Spock. Napodobil ho, aby pobavil doktora, což se mu povedlo. Pak ale řekl smutně: „Chudák si nezasloužil takovýhle život…“

„To je pravda, Jime,“ pokýval hlavou taktéž soucitně doktor.

Po chvilce ticha se Kirk vrátil k předchozímu tématu hovoru: „Tehdy jsem ti povolil ten malý experiment, že aroma oleje Gauisue necháme rozptýlit po celé lodi přes kontrolu životního prostředí.“

„Jo, měl všem pozdvihnout náladu. Je pravda, že to trochu fungovalo, ale smysl to moc nemělo. Každopádně jsem našel jeho zbytek, a než jste sem přišli, tak jsem ho tu rozprášil. Nyní nám všem odeberu vzorky krve a podíváme se na ně.“

A jak řekl, tak vykonal. Výsledek byl přesně podle očekávání. Pozemská krev obsahovala mírně zvýšené množství endorfinu, tedy hormonu, který bude objeven až v polovině sedmdesátých let. A Spockova krev opět vykazovala podivné výchylky různých jiných vulkanianských hormonů.

„Že by tedy tenhle olejíček Gauisue u Vulkánců zhoršoval sebeovládání?“ přemýšlel nahlas Kirk.

„Vulkanianů, Jime, ale jinak je to možné.“

„Kruci, já to snad nikdy neřeknu správně,“ zaklel Kirk.

„Zdá se, kapitáne, že vás Star Trek příliš ovlivnil. Tomu se říká obsese,“ podotkl první důstojník.

„Já vím, já vím… Ale, Spocku, můžete se mnou provést splynutí myslí?“

„Jime?!“

„Klid, Kostro. Nějak ten vliv olejíčku vyzkoušet musíme a beztak jsme si my dva své myšlenky ukazovali už

tolikrát, že bych se se Spockem nestyděl ani společně sprchovat v jedné sprše…“

McCoy zůstal civět lidově řečeno jako vyoraná myš. Hlavou mu vrtalo, jestli tím Jim na něco konkrétního naráží, nebo je to jen další vtípek. Ale jelikož jsou patrně všichni poněkud ovlivnění tím olejem, neměl by ho brát tak vážně. Radši se jen usmál a uhnul Spockovi.

Jelikož Vulkanian souhlasil, hned se do toho s kapitánem pustili a provedli malý experiment. Po skončení Kirk konstatoval, že mu nedělalo potíže Spockovy bariéry překonat a získat z jeho paměti v podstatě cokoliv, co ho napadlo.

Ihned to prokázal: „Škoda, Kostro, že jsi nemohl poznat Spockovu I-Chayu.“

„A to je co zač, u všech svatých? Nějaký osobní počítač?“

„Ne, takový domácí mazlíček…“ Doktor se rozzářil.

„Medvídek…“ dodal Kirk.

„Medvídek?“ zarazil se McCoy. „S půlmetrovými zuby… Myslíš sehlata, co?“

„Přesně tak, doktore,“ přitakal Vulkanian. „Nicméně to prokazuje, že olej na mé soustředění má vliv. A zdá se, že částečně ovlivňuje i mé chování,“ narážel Spock na své předchozí doznání o úpravách scénářů. Vlastně narážel na celou dosavadní diskusi…

„Ano, když o tom tak přemýšlím, zdálo se mi tehdy, že se choval nějak divně,“ pokýval hlavou McCoy. „Ale u něho těžko říct, co je normální. Třeba si to jen namlouvám.“

„Ano, bylo by lepší, kdyby v případě, že něco nemyslí tak, jak říká, stříhal ušima, co?“ rýpnul si Kirk.

„Che che, Jime, radši se ovládej, řekl bych, že jsem tu toho oleje rozprášil trochu moc. Chováme se jak děti…“

Další den

Soudní slyšení v rámci kárného řízení s vědeckým důstojníkem Spockem bylo v plném proudu. Kapitán Kirk se právě transportoval zpět na Enteprise, aby zkontroloval stav lodi, a hlavně zkusil ověřit některá fakta z líčení.

Byl nervózní. Měl pocit, že se z celého procesu stává politická hra. Přítomný prezident Spojených států amerických sice do procesu nezasahoval, ale ve velkém sále Hvězdné flotily létaly různé kritiky vůči celému programu Spojené federace planet… Ano, správně, Federace byla zainteresovanými pozemšťany převážně označována jako program.

Ačkoliv existovala již přes deset let a přinášela pokrok na poli vědy, objevovaly se čím dál tím větší problémy ve vesmíru, které je potřeba řešit. A i přes těžbu surovin či vlastní finanční zdroje byl například provoz Flotily poměrně nákladný. Odpůrci nyní stavěli Spockovo selhání jako vážné narušení bezpečnosti. Tvrdili, že je vidět, jak je program nebezpečný. Vždyť ještě o něco větší průsak informací, a rovnou by mohlo dojít k občanské válce…

James T. Kirk se právě vracel z lodní nemocnice, kde byl pro datové pásky s údaji o olejíčku Gauisue a o tom, jak se tehdy dostal na Enterprise. Dorazil do transportní místnosti a ztuhl. Stálo tam několik členů posádky v poněkud pestrých uniformách… Vlastně to nebyly uniformy, jejich vrchní díl totiž byl v barvě růžové, oranžové nebo akvamarínové modré.

„Sulu, Riley, Petersi, Sellersová! Co to má znamenat?!“ rozčílil se trochu.

„Kapitáne, chceme demonstrovat za pana Spocka,“ odpověděl odhodlaně lodní kormidelník v růžové uniformě.

„Ale vždyť to je nesmysl, tím nic nezmůžete, akorát zesměšníte Flotilu a přilijete olej do ohně.“

„Klid, Jime,“ ozval se příchozí McCoy v normální uniformě. „Tohle je lepší než to, co chtěli provést předtím… Představ si, že chtěli transportérem unést přímo z natáčení Star Treku hlavní herce a přenést je na Enterprise, a poté někam na veřejné místo…“

„Cože?!!! Vy jste se snad zbláznili, víte, co by vás za to potkalo u armády? Tohle by si nedovolily ani vaše protějšky v seriálu.“

„Jime, Peters a Sellersová nemají žádné své protějšky…“

„Kostro!“ vrhl po něm Kirk vražedný pohled. Kdyby mohl, jistě by po něm s chutí hodil tribbla namočeného do Coca-Coly. „Ale ovšem, že své protějšky mají, jen ne se stejnými jmény.“

Všichni mlčeli.

„Okamžitě jděte na svá místa… a malá odbočka v kajutě na převlečení by nebyla na škodu. Vždyť vypadáte jako skupinka lékořicových bonbónů… Jak jste na ty barvy vůbec přišli?“

„Upravili jsme barvy našich sekcí,“ vysvětlil Riley. „Ze zlaté jsme udělali oranžovou, z červené růžovou a z modré akvamarín.“

„No dobře, tak se padejte převléct…“

„Rozkaz, kapitáne,“ zabručeli všichni. Poté se zklamaně odebrali ke dveřím. Když kolem kapitána procházel kormidelník, Jim ho zastavil.

„A Sulu… proč tedy vy máte na sobě růžovou?“ podivil se.

„Nechtěli jsme plýtvat materiálem, tak když růžová pro Peterse byla moc malá a nepadla mu, vzal jsem si ji já.

Mně totiž padne jak ulitá, mohl bych v ní být klidně pořád…“

„No to by byla nádhera… To radši ne. Federace je sice pokroková, ale zase bych to moc neriskoval,“ podotkl kapitán. Poté kormidelníka propustil.

„To je to mládí, ale taky trochu vliv našeho vzorku oleje Gauisue. Sulu se jím potřísnil, když mi pomáhal s technikou v laboratoři,“ okomentoval to doktor. „Ale že mu to sluší?“ usmál se nakonec, když hlavou kývnul směrem k zádům kormidelníka, který mizel ve dveřích.

„I ty budeš provokovat?“ obořil se na něj Kirk.

„No tak promiň, no…“ McCoy se přikrčil. Jeho velitel na něj chvíli hleděl, pak vážná maska obou povolila, vystoupili na plošinu transportéru a nechali se přenést na velitelství Hvězdné flotily.

Přibližně o hodinu později

„… takže pan Spock byl pod vlivem oleje Gauisue, který jsem společně s doktorem McCoyem koupil na Hvězdné základně 11, abychom vyzkoušeli, jestli nezlepší výkon posádky. Je obecně známo, že dobrá nálada může být prospěšná…“ přiznal kapitán před celým sálem. Zaznamenal, že na něj Lyndon B. Johnson nepřítomně zírá. Uvádělo ho to do rozpaků. Kdyby aspoň věděl, že ho americký president nevnímá, pak by se uklidnil, ale takhle netušil, jak si to má vykládat.

Admirál Brocklesby se ujal slova: „Ale to znamená, že vina spadá i na vás a vašeho šéflékaře, kapitáne Kirku.“ Brzy mu však bylo vzato, jelikož se přihlásil jeden z vyšetřovatelů. Komisařka mezihvězdné policie nechala promítnou podobiznu jakéhosi zarostlého muže připomínajícího obchodníka ze stánku se suvenýry někde v Egyptě. Šlo o osobu obviněnou z černého obchodu s olejem Gauisue. Tento pašerák vždy zvládne ruce zákona včas uniknout, ale

předtím ještě prodá velké množství svého olejíčku.

Během krátké chvíle byli přítomní obeznámeni o jeho účincích. Hlavní účel, tedy navození pocitu štěstí a dobré nálady, jsou totiž doprovázeny vedlejšími efekty v podobě velkému sklonu k provokování a nedbalosti, riskování, v některých případě i k drobným zdravotním problémům. Před těmito negativními dopady však není zákazník varován, navíc se takový preparát podle zákonů smí prodávat jen na vyhrazených místech, pod dozorem Federace.

„Ctihodný soude,“ přihlásil se o slovo obviněný Spock. „Prosím o analýzu fotografie zde viděného obchodníka se zločincem Harcourtem Fentonem Muddem.“

„Pane Spocku?“ zareagoval nechápavě admirál.

„Mám podezření, že se jedná o tutéž osobu…“

A Spock měl pravdu. Byl to Harry Mudd, kdo prodával olejíček Gauisue. Šlo o jeden z jeho mnoha podvodných kšeftů…

„Bohužel nám Mudd proklouznul opět mezi prsty. Naposledy byl spatřen na Denebu V, kde ho tamní obyvatelé za jeho trestné činy odsoudili k smrti, ale podařilo se mu uprchnout,“ konstatovala po chvíli komisařka, když si ověřila informace z policejní databáze.

„Však se s ním určitě ještě potkáme,“ zamumlal si pro sebe Kirk. Pak se otočil k porotě: „Takže vidíte, Spockovo pomýlení při splynutí myslí bylo způsobeno podvodníkem Harrym Muddem. Dokonce je otázka, jestli nemohl zavinit nějak i poruchu zaměřovače, když omylem k transportu označil seržanta Roddenberryho namísto Mudda. Každopádně Spock nemohl odolat Roddenberryho mysli a odhalil mu své znalosti o Federaci. Můžeme být jen rádi, že nejutajenější informace se mu podařilo zablokovat.“

Kapitán se na chvíli odmlčel, pak pokračoval:

„Už ve starověku člověk pohlédl k nebi a toužil vznášet se jako pták. Později zatoužil navštívit hvězdy, které nad sebou spatřoval každou jasnou noc. Když se mu to konečně povedlo, již se z něj stal civilizovanější druh. Nacházíme postupně význam slov jako tolerance, snášenlivost či skutečná rovnost práv. Co bychom tedy byli za vyspělou civilizaci, která sice dobyla za pomoci jiných vesmír, ale nedokáže soucítit s těmi, kteří soucítí. Pan Spock chtěl jen uchránit nevinného občana Spojených států, a taktéž Federace, před vymazáním mozku, nebo deportací ze Země. Bylo mu ho líto. Projevil lidskou přirozenou emoci, kterou Vulkánc… Vulkaniané potlačují. A my ho za to chceme nemilosrdně zbavit služby? Zbavit ho funkce, kterou prospívá celé Federaci, a během které zachránil svými obdivuhodnými znalostmi a schopnostmi miliony životů, mezi nimi nespočetněkrát posádku Enteprise.“

„To je tak dojemné,“ povzdechla si Uhura, zatímco se zbytkem přítomných na můstku lodi sledovala na hlavní obrazovce celé líčení. „Kapitán je vždy tak zdatný, pokud jde o rétoriku…“ Tato Uhuřina slova jsou více než pravdivá. Však hned několik počítačů po naší Galaxii by je mohlo potvrdit… Tedy kdyby potom ještě fungovaly…

„Spock část našeho vědění poskytl G. Roddenberrymu,“ pokračoval Kirk, „ale místo, abychom byli rádi, že je dobré poselství v neškodné formě šířeno dál, chceme Star Trek zrušit a Spocka potrestat. Vždyť nejde o žádné narušení bezpečnosti…“

„Nesouhlasím!“ přerušil kapitána admirál Brocklesby. „Star Trek ukazuje ostatním, jak mohou beztrestně převádět přísně tajné záležitosti do šoubyznysu a prozrazovat je tak veřejnosti. Možná samotný Star Trek není nebezpečný, ale u méně fantastických věcí by to bylo riskantní. Jen si vezměte, kdyby někdo takto zfilmoval skutečnosti o smrti J. F. Kennedyho! Nebo kdyby za pár let veřejnosti přinesl zdánlivě fiktivní příběh o tom, že připravované dobytí Měsíce jsme sehráli jen na oko…“

Admirál se odmlčel, aby se pořádně nadechl.

„Hle, zde vidíme typického ďábla v tomto případě: Spock, renegát a terorista…!“ Admirál se opět nadechl a rozhlédl. Když zjistil, že na něj ostatní hledí nechápavě, spěšně dodal: „Promiňte, trapný omyl. Toto je řeč k jinému případu…“

No to snad není pravda, pomyslel si nejeden z přítomných. Asi bude něco pravdy na tom, že admirál Brocklesby již není, co býval, a bylo by potřeba ho vyměnit.

„Kde jsem to skončil… U uměleckého ztvárnění utajovaných skutečností, aha… Abych tedy navázal: ne, to prostě nesmí být tolerováno!“

Opět se rozhořel spor. Opět se spíše diskutovalo o Star Treku a bylo jasné, že stanovisko o tom, že právě natáčenou třetí řadou končí, je neměnné. Ačkoliv by sledovanost dostačovala, nebude mu dopřáno pokračovat.

Konečně, když se později kapitán Kirk opět dostal ke slovu a proces se vrátil zpět ke svému pravému cíli,

začalo to vypadat nadějně.

„Technická závada, či astronomicky nepravděpodobná náhoda a olej Gauisue byly hlavní příčinou vzniku Star Treku. Zmíněný olej nepochybně ovlivnil i Spockův úsudek…“

„Nepochybně,“ přitakal Spock s naprostou samozřejmostí.

„… proto se můj vědecký důstojník zdráhal pana Roddenberryho předat Úřadu pro bezpečnost. Nepochybně proto se pokusil situaci vyřešit sám, G. R. přenesl do postele a nastražil vše, jako by se to dotyčnému jen zdálo.“

„Nepochybně…“

Jim si nevšímal Spockova přerušování. „Nepochybně proto vzal vše do vlastních rukou. Látka měla na vulkanianskou mysl mnohem silnější a nepředvídatelnější účinky než na lidskou…“

Po necelé hodině do lodní jídelny kráčela skupinka znavených důstojníku Flotily. Kapitán, Spock a McCoy se šli posilnit. Kárné řízení bylo u konce a před chvílí zazněl verdikt poroty. K velkému zklamání admirála byl Spock pouze pokárán sražením platu a důtkou do záznamů. To ovšem byl dobrý výsledek.

„Překvapení!“ ozvalo se, když trojice vstoupila do jídelny. Ze stropu se na ně vysypaly konfety a z reproduktoru se začala ozývat slavnostní hudba. Dobrých šedesát členů posádky vítalo svého prvního důstojníka. Byla to vlastně oslava pro všechny.

„Já donesu aldebaranskou whiskey!“ odvětil Scotty, když se o výsledku a oslavě dozvěděl. „Ať ten Star Trek má důvod tvrdit to, co tvrdí o mý postavě…“

„A Harry Mudd bude obviněn z dalšího porušení zákonů. Teda až ho najdou,“ vykládal na oslavě Kirk, co se dělo v poslední části líčení. Přeci jen všichni nemohli přenos z líčení živě sledovat.

„Bohužel na zrušení Star Treku to nic nezměnilo,“ konstatoval smutně McCoy. „Třetí řada je definitivní. Flotila využije všech svých kontaktů, aby přesvědčila televizní stanici a další lidi, kteří mají dostatečný vliv. Navíc chystají vyvolat zase nějakou aféru, nebo možná změnit trochu situaci kolem války ve Vietnamu, aby měla veřejnost o čem mluvit a nezabývala se tím, jestli je Star Trek čistou fikcí… Je to škoda.“

„No co, tak holt si budeme svá dobrodružství užívat sami za sebe,“ mávl rukou kapitán. Skandály jakožto zástěrky pro vysoce utajované skutečnosti byly pro důstojníky Flotily běžnou věcí, než aby se tím nějak znepokojovali.

„Na posádku Enterprise!“ pozvedl Kirk skleničku s vínem.

„Na posádku!“ ozvalo se sborově. Po tomto slavnostním přípitku propukla volná zábava, neboť kapitán Kirk dal všem kromě nezbytného personálu volno až do dalšího dne.

„No, jsem rád, že vás máme zpátky, vy zelenokrevnej ušatče!“ poplácal Spocka po zádech McCoy.

„Doktore, vaším výrazem úcty jsem skutečně neskonale poctěn…“ odvětil suše Vulkanian.

„Pánové, snad se teď nebudete hádat,“ vložil se do začínající rozepře Kirk.

„Ale vždyť je to naše náplň v seriálu,“ namítl doktor.

„Kostro, vidíš tu snad někde kameru nebo reflektory?“

„Doktor McCoy tím patrně chtěl naznačit, že celý svůj život na palubě bere jako fikci, možná sen,“ vysvětlil Spock. „V tom patrně tkví příčina jeho otřesných lékařských, ba přímo inkvizičních, metod.“

„No to snad ne, on si fakt umí z jiných utahovat!“ kroutil nevěřícně hlavou šéflékař.

„Pane Spocku…“ Ke skupince se přitočil již také oslavující Scotty. „Musim vám říct, že ste ale to spojení myslí s Genem ňák zbabral… Dyť v tom seriálu říkaj strašný bláboly co se techniky týče.“

„To víš, Scotty, běžnému divákovi to stačí. Vždyť se jedná o zábavu, ne o dokument.“

„No jo, kapitáne, jenže to by to pak měli rovnou udělat srandovní. Kdybych, teda jako já v seriálu, místo toho, že nám vyhořely krystaly, říkal, že došlo k nepřátelskýmu spolčení silno a slaboproudu, mělo by to aspoň vtip.“

„Pokusím se to podstrčit v příštím scénáři, až ho budu upravovat, pane Scotte,“ uklidnil šéfinženýra Vulkanian.

„Voni vám to nezakázali?“

„Ne, ba naopak. Mám scénáře dál korigovat. Sice už jich moc nebude, ale to stačí.“

„No to je prča!“

„Toto barvité pojmenování… je myslím na místě,“ Spock pozdvihnul obočí, a nakonec se také pousmál.

Bylo pozdě v noci a v místnosti panovala tma. Jak jinak, ostatně málokdo spí rád při světle. Producent Star Treku tedy nebyl výjimkou.

Náhle se místností rozlehlo slabounké bzučení a u stěny se objevila světélkující silueta nabírající podobu Vulkaniana. Skutečné transportéry nebyly vůbec hlučné. Jejich zvuk v seriálu snad pochází z toho, co přenášená osoba slyší za interference, ty jsou však pro okolní svědky transportu neslyšitelné. A Gene Roddenberry také nikdy neviděl transport jinak než z pohledu přenášeného…

Spock přistoupil k odpočívajícímu muži. Klekl si k posteli a přiložil mu prsty na hlavu. Možná si myslíte, že na spánky, ale to není třeba, stačí pokud možno fyzický kontakt kůží.

„Spock?!“ vykřikl Gene překvapeně, ale pouze ve své hlavě. Spock se za pomoci splynutí myslí dostal do Genových snů. Nepůjde sice o klasický sen, ale ráno to tak bude působit.

„Zdravím vás, pane Roddenberry. Doufám, že vám nevadí, že jsem vám vstoupil do snu.“

„Ale ne, vůbec ne. Jen je to zajímavé, takhle živý sen jsem měl snad jen před lety. A pak jsem to použil jako námět pro Star Trek…“

„Ovšem vy úplně nevěříte, že šlo o sen, viďte?“

„Ale ne, já věřím, že to sen nebyl, tedy že se jedná o skutečnost!“

„Skutečně?“ podivil se Vulkanian.

„Nechtějte mi namluvit, že jste výplodem mé fantazie. Já vím, že jsem byl na opravdové Enterprise. Provedl jste se mnou splynutí myslí v domnění, že jsem Harry Mudd, a poté mi nešťastnou náhodou v mysli ukázal nejen vysvětlení, kde to jsem, ale mnoho dalších tajných informací. Nevěděl jste však, že se mezi námi vytvořilo dlouhodobé spojení, nebo co to je. Prostě s vámi vaše myšlenky sdílím čas od času právě během spánku.“

Spock mlčel. Sebeovládání jeho druhu mu bránilo reagovat emocionálně. A zapírat nemělo smysl. Spock viděl Genovy myšlenky, takže věděl, že je to pravda.

„Jak si myslíte, že bych mohl využít pro Star Trek jako námět vaše další setkání s Muddem?“

„Vskutku to zní logicky,“ promluvil konečně vědecký důstojník. „Bylo pro mě velkým překvapením, jak dobře jste vy a scénáristé vytvořili zápletku a celou osobnost pana Mudda. Přitom v době našeho prvního splynutí jsem ho ještě neznal.“

„Tak teď už to víte. Také jsem věděl o vašich tajných úpravách scénářů. Proto všechny vaše úpravy prošly,“ pokračoval Roddenberry. „Nemyslete si, že jsem si nevšiml, že herci mají poupravený text. Ale když jsem pak někdy v noci opět četl vaše myšlenky, zjistil jsem, o co vám jde.“

„Chápete tedy, proč Hvězdná flotila shledává Star Trek za nebezpečný?“

„Chápu, ale nesouhlasím,“ odpověděl producent. „Jistě, že prozrazení celé skutečnosti by způsobilo paniku a chaos. Ale věřím, že by se lidstvo brzy uklidnilo a vzpamatovalo.“

„Nicméně by chaosu mohly využít některé mocnosti, které nejsou zapojené do Federace,“ namítl Spock. „Poté by se mohla studená válka změnit v otevřený střet. Nastala by třetí světová válka, byť ne eugenická.“

„To je názor pesimisty,“ odvětil Gene.

„Nikoliv, spíše realisty. Pravděpodobnost vypuknutí války je…“

„Není třeba to přesně vyčíslovat, pane Spocku, jistě jde o velké číslo, ale nemusíte mě přesvědčovat.“

„Chtěl jsem říct, že je více než padesát procent…“ ohradil se Vulkanian.

Roddenberry to přešel a pokračoval: „Já o tom ale nerozhoduji. Pokud bych začal tvrdit, že můj seriál není jen fikce, myslíte, že by mi uvěřilo hodně lidí? Pochybuji. Navíc by mě ti muži v černém, co mě před pár dny přivezli za admirálem na velitelství Flotily, jistě někam odklidili. V nejlepším případě jen na jinou planetu…“

Spock nebyl překvapen, že producent Star Treku ví, kde ve skutečnosti byl, když se spolu setkali. Z nějakého nočního splynutí to jistě zjistil. Spíše ho trochu překvapilo, že Gene Roddenberry je se situací smířen. Ví o největším tajemství na světě, ale nechá si ho pro sebe, a dokonce nehodlá prosazovat pokračování svého seriálu za každou cenu.

„Předpokládám, že nyní naše dlouhodobé spojení přerušíte, ale já to beru,“ promluvil opět Roddenberry po krátké pauze. „Nechci narušovat vaše soukromí a informace pro seriál již bohužel moc potřebovat nebudu. Takže jen do toho, ale slibte mi, že budete scénáře i u posledních epizod ještě korigovat.“

„Ano, to vám mohu slíbit, pane Roddenberry.“ Spock se chvíli soustředil, načež se mentální pouto rozpadlo.

„Bylo a bude mi ctí vám pomoct až do konce Star Treku.“

„Sice to už dlouho nebude, ale moc vám děkuji. A nyní vás již nebudu zdržovat od dalších povinností. Takže žijte dlouho a blaze a ještě se uvidíme v seriálu!“ Následně provedl známé gesto, které bylo skutečným pozdravem i pro Vulkaniany. Spock mu ho opětoval a zmizel… tedy jen z Roddenberryho mysli.

Zhluboka se nadechl a dal signál komunikátorem na loď, načež zmizel i fyzicky z místnosti.

„Hotov, pane Spocku?“ otázal se Kirk u ovladače transportéru na palubě Enterprise, když se Vulkanian zhmotnil.

„Ano, kapitáne. Myslím, že Gene Roddenberry je se situací smířen, Hvězdná flotila se nemusí obávat. Vlastně by ani nemusela seriál rušit…“

„Ale pamatujte, ani Flotila, ani nikdo jiný se o této vaší návštěvě radši nesmí dozvědět. Ještě by z toho zase dělali vědu…“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Spock. O tom, co mu Roddenberry sdělil, by se rozhodně Flotila dozvědět neměla.

„Mimochodem Genovi jsem v myšlenkách viděl obavu, abyste moc nepřibral na váze, kapitáne…“

„Opravdu? No, to… Spocku!“ Jimovi to došlo rychle. „Vy si ze mě zase utahujete!“

„Nepochybně, kapitáne. Ale přesto nezapomeňte, vy pozemšťané máte jedno takové rčení… Na každém šprochu, pravdy trochu…“

Kirk si jen povzdychl, pohledem změřil svoji oblast břišní, pak jemně rukou postrčil svého prvního důstojníka směrem ke dveřím se slovy: „Pojďme radši na můstek a zapojte zase trochu vážnosti, Spocku. Už se nemáte na co vymlouvat, olej Gauisue už na palubě totiž nemáme…“

V kapitánově kajutě bylo temno, jediným zdrojem světla byla obrazovka osobního počítače a záře plynného obalu planety Země za oknem. Ano, v seriálu žádné okno u Kirka vidět není, ale to je přeci jen kvůli pracnosti s doděláváním umělého pohledu z něj. Kdo by se dělal s letícími hvězdami v tolika záběrech, nebo snad s nějakými planetami…

James Tiberius Kirk právě prováděl záznam do svého soukromého deníku: „… důvod chování Spocka, nebo proč neudržel své mentální bariéry, známe. Mohl za to olej Gauisue. Ale jedna věc mi stále vrtá hlavou. Nechápu, jak mohlo dojít k chybě zaměřovače transportéru. Vždyť předtím jsme sledovali celou dobu skutečně Harryho Mudda, nikoliv seržanta Roddenberryho. I Spock tvrdí, že pravděpodobnost takového selhání je opravdu mizivá… Ne, on by mi ji přesně vyčíslil, ale to ať si nechá pro své záznamy.“

Upil šálek svého nápoje. Poté se podíval na obsah hrnku. Nevzpomínal si, že by si objednal takový divný čaj.

Měl dost nahořklou chuť. Urovnal si uniformu a pokračoval v záznamu: „Skutečně pozoruhodné. Co bych dal za to, kdybych se dozvěděl, jestli šlo jen o náhodnou poruchu, nebo to byla také sabotáž snad samotného Mudda…“

Kapitán vypnul terminál a vstal. Stáhl si instinktivně spodek vrchního dílu uniformy přes kalhoty, a vyšel z kajuty. „Skutečně by mě to zajímalo,“ ještě si pomyslel.

„To věřím…“ odpověděla postava ve stínu kajuty, když se dveře za kapitánem zavřely. „Ale na to je ještě čas, mon capitaine. Snad až jistý muž s chudší pokrývkou hlavy pozná osobu, která si s transportérem tehdy pohrála… Už se na to setkání těším…“ Muž oděný do červenočerného obleku připomínajícího neoprén luskl a přesunul se během okamžiku z lodi.

„Viď, Gene?“ Při těchto slovech se již cizinec nakláněl nad spícím Roddenberrym v jeho ložnici. Pak ještě dodal: „Vlastně ty to ještě nevíš… Ale budeš u toho, a potom to pěkně ostatním převyprávíš, jako během posledních pár let. Nicméně na to je ještě čas. To si nechám až na někdy… řekněme za takových sedmnáct, osmnáct let…“

Muž se usmál, luskl a za oslňujícího bílého záblesku zmizel…

pokračování příště…