Čas následků

Po třetí světové válce, kdy lidstvo nemělo kam obrátit hlavu, kdy se vraždily všechny známé rasy a národy, až se objevili oni.

Návštěvníci z kosmu. Přiletěli se podívat na Zemi, protože jeden zatím neznámý vědec vynalezl to, co jiní hledali celý svůj život. Vynalezl nadsvětelný pohon.

Tím člověkem byl Zefram Cocrane. Tímto setkáním se lidstvo pozvedlo až na hranice vlastního vědomí.

První nadsvětelné lety, první spolupráce s cizími rasami. Tyto a další rasy ve stovkách planetárních systémů se spojily aby vytvořily nový a lepší svět, aby už nikdo v celém vesmíru nemusel trpět. Sám? Ne to je minulost, byla založena organizace, jež má tyto vznešené ideály nést až do skonání věků. Zrodila se Spojená Federace Planet se svou vojensky průzkumnou Hvězdnou flotilou, objevující nové planety, nové systémy, nové Galaxie.

Píše se rok 2373. Nikdo z těch miliónů lidí na kolonizovaných planetách či kosmických lodích již dnes přesně neví, co je to bída a utrpení, nevědí, co je to prožít skutečný masový konflikt. My jsme tu od toho aby to nikdy nemuseli poznat na vlastní kůži. My jsme noví vesmírní šerifové ochraňující zákony a ty, jež nás potřebují. My jsme Úřad pro kosmickou bezpečnost!

Už se nikdy nemusíte bát!!

Je tu UPKB!

ČAS NÁSLEDKŮ

Na velkém dřevěném stole plném nepodepsaných hlášení a navrhnutých akcí, jimž stále chyběl souhlas, ležel list s nadpisem:"Doporučená osoba do UPKB". Zprávu podala zaručeně důvěryhodná osoba z Úřadu. Ta důvěryhodná osoba měla za úkol prověřovat nové lidi a vybírat je pro službu v téhle organizaci. Ta důvěryhodná osoba byl Leslie Greg.

Spousta lidí si myslela, že UPKB je pouhý výmysl, stejně tak jako Sekce 31. Vše s ní spojené bylo tajné, vědělo se pouze to, že prostě existuje. Nic víc, nic míň.

Jak se tedy k sakru mohlo stát, že zrovna on musel být jedním z těch oficiálně neexistujících admirálů, který riskuje jen své vlastní mínění? Proč zrovna on, kadet, který toužil létat na kosmické lodi a objevovat nové světy a kultury, se jen málokdy podívá na černé, hvězdami protknuté nebe. Proč zrovna on na Vánoce sedí zavřený v kanceláři a čeká. Čeká, až mu přivedou nového člena jeho týmu, aby ho vycvičil a připravil pro sehrané práce s ostatními členy Úřadu pod jeho vedením.

Stál ve své kanceláři, až moc schlíple v uniformě admirála Flotily, zády ke svému pracovnímu stolu a v ruce malou skleničku s koňakem. Pozoroval jak za okny padají zmrzlé sněhové vločky na kolem procházející lidi v teplých kožiších s rukama plnýma dárků pro své příbuzné či milované. Světla lamp osvětlovala ulice starého města a jemu samotnému chybělo tak málo aby se mohl těšit z té krásné idyly. Tak málo a přece tak mnoho, chtěl by vrátit čas, ale nemohl a tak tu jen bezmocně stál.

Zdi budovy, ve které byl teď skoro sám, nebyly postaveny z duranových sloučenin či jiných plasticko-kovových materiálů,které konstruktéři a stavitelé těchto věků mívali tak v oblibě, ale ze starých cihel. Byl to dům z dob, kdy po ulicích jezdívaly první automobily. Až příliš absurdní na 23.století by bylo staré vytápění přes kotel ve sklepě a proto jej kdysi někdo zrušil. I když byl dům několikrát restaurován a upravován. Některé původní konstrukční prvky vyměněny za jiné, stále ho fascinovala myšlenka, že stojí ten starý dobrý základ a pokaždé když si na to vzpomněl musel složit poklonu těm starým mistrům stavařským. Lidé na ulici se smáli, povídali si, či spěchali domů aby se mohli smát. Jaremi jim nezáviděl, přál jim to, ale sám litoval, že on to všechno ztratil.

Pomalu dopil sklenici, jemně ji položil na stůl vedle archu papíru a dal si ruce za záda. Zhluboka se nadechl. Vypjal prsa ve vojenském pozoru, ale bylo to marné.

"Ale vždyť jsi přece admirál, né!"

Málo platné byly rozkazy, samota ho porazila. Kdyby jen stále žila ta kterou miloval. Chtěl se znovu zamilovat, doufal že když bude mít někoho s kým by se cítil dobře, tak alespoň trochu zapomene na osobní tragédie. Někoho, kdo by ho podržel, kdyby to potřeboval. Nikoho takového však neměl. A jak šla léta, tak si čím dál tím víc začal uvědomovat, že to vlastně tak zůstane, že někteří lidé prostě zůstanou sami. Až teď si vlastně uvědomil, že takhle pesimistický je už od svých dvaceti let. Bylo vlastně náramně zajímavé, že vůbec dokončil akademii. Přece nikdy nepochopil dynamiku hmotného bodu, kvadratické rovnice a vyšší matematika pro něj byla španělskou vesnicí. Za dobu co o tom uvažoval měl pocit že už tenkrát jeho žena nad ním držela ochranou ruku. To ho zachránilo před vyloučením z akademie. Měl zkrátka štěstí že ji vůbec potkal.

Vždy, když byl takhle sám, tak ho přepadla tahle melanchonie. Vzpomínky ho ničily. Díval se ven a záviděl těm šťastným tvářím, těm lidem, kteří mají pro koho žít. Ale co on? Byl ve třetím patře.

"No tak seber odvahu, skoč! Přece stejně nemáš pro co žít. Pro koho...." Pomalu mu ukápla slza a další: "Srabe nic nedokážeš. Nic. Alespoň hoď něčím. Znič tu replikovanou skleničku. Nedokážeš to, viď? Jsi srab, víš to!" Nechtěl skočit už kvůli ní, kvůli tomu co mu po ní zbylo, a hlavně proto, že měl stále naději že ji najdou. Ale naděje se léty vytrácela.

Došel k replikátoru: "Počítači Whisku. A ať to má nějaký promile!"

"Nemám oprávnění replikovat vám látku s obsahem alkoholu." Hlas počítače byl chladný, ženský, ale chladný.

"Počítači. Pověření Jaremi E. Johanson, admirál pro UPKB, sekce 1, Praha." To že měl jistá oprávnění mu dělalo dobře.

"Povoleno." Objevila se Whisky ve stejné skleničce jako byla ta první. Usmál se, vzal ji a napil se.

"Čert aby to vzal! Lásku a všechno, co k ní patří. Na Flotilu a její byrokracii, na smrt, která stejně jednou přijde, na nevěrnou milenku!" Ta poslední věta s ním nijak nesouvisela, jen to chtěl mít kompletní. Vypil sklenici do dna a hodil s ní na podlahu. Nerozbila se.

Jaremi nebyl opilý jen měl náladu na to být trochu nenormální. Posadil se za stůl, schoval hlavu do dlaní a promnul si oči.

"Jaremi, si přece důstojník." Připomenul si své postavení své povinnosti. Vždy jí příkladem. Vstal, zvedl sklenici a dal ji zpět do replikátoru k dereplikaci. Pak se znovu posadil, vrátil se k sebelítosti. Věděl ale že to čeho tu lituje není pravda. Jen si to prostě nechtěl uvědomovat.

Co to bylo? Kdo ho vyrušil? Zvedl hlavu. Pod automatickými dveřmi jeho kanceláře prolétali paprsky světla. Na chodbě se svítilo! Světlo se automaticky rozsvítí jen tehdy, pokud někdo vstoupí do místnosti. Jinak se zase vypne.

Rychle si rukávem osušil tváře. Nasadil neutrální výraz. Ve spěchu hodil první odloženou skleničku od whisky do šuplíku a urovnal papíry na stole do úhledných komínků. Na jednu hromádku listy a počítačová hlášení na druhou. Bože to mám všechno vyřídit? Pomyslel si.

Ozvalo se pípnutí zvonku. Už je tady. Teď se ovládej musíš udělat dojem.

"Vstupte." V jeho hlasu nebylo ani stopa po pocitech kterými se před chvílí nechal klátit. Byl to hlas tvrdý, nekompromisní a přes to všechno vlídný.

Dveře se odsunuly do stran. Stála v nich mladá žena okolo dvaceti pěti let. Světlé blond vlasy její tváři dodávaly zvláštní důvěryhodný výraz světice. Její úzký obličej s malými dolíčky ve tváři jí zvláštním způsobem propůjčoval jistý druh nedotknutelnosti bohyně. Modrá očka laskavě sledovaly nové prostředí. Lékařská uniforma ještě více zdokonalila její již tak úchvatnou, štíhlou postavu.

Afrodita, pomyslel si. Je úchvatná. Byl jí přímo fascinován. Tomu říkal ženská dokonalost. Nechal se unášet krásným zjevem a nejraději by se už nikdy tohoto zjevení nevzdal.

"Admirále Johansone. Jmenuji se Marklová. Doktorka Cheril Marklová." Řekla to tak sebejistě, s takovou noblesou a smyslností.

Přestal snít. Odtrhl se od zjevení a vrátil se do reality: "Ah ano. Já vím. Já jen .. Posaďte se doktorko Marklová." Nabídl jí jednu ze tří židlí před jeho stolem.

"Mohu vám něco nabídnout?" ukázal hostitelským gestem směrem k replikátoru.

"Ne, díky, já nepiji."

Zaklesl tedy zpět do svého křesla. Vzal do ruky onen již uvedený list: "Takže Doktorka Cheril Marklová. Akademie na devadesát devět procent, psycholožka a patoložka. Pocházíte z rozvrácené rodiny, jedináček, matka vede zubařskou kliniku na Islandu, váš otec velí lodi Myslbek, třída constellation. Záliby: tanec, hudba ze začátku devatenáctého století, klasika z doby ještě starší. A mimoto velice krásná žena." Nemohl si tu lichotku odpustit.

Odkládaje papír podíval se na ni: "Nejspíše by jste byla ráda doma a slavila s rodinou Vánoce. Takže to urychlíme, ano?"

Trochu pohodlněji usadila a kývla.

"Takže mi tohle podepište. A za dva nastoupíte tady službu v šest nula, nula. Jasné?"

Vzala podávaný papír a vykouzlila na něj svůj podpis.

"Jasné pane." Odpověděla podávajíc mu papír zpět. "Jen malá oprava, pane."

"Poslouchám Vás." Usmál se.

"Já nemám rodinu, pane. Tedy, myslím svou rodinu a matka je zrovna na lékařské misi na Denoveru 6 a otec někde létá po Galaxii, pane. Takže pokud potřebujete ještě něco probrat tak vám jsem k dispozici. I když bych vás zase nerada zdržovala?"

Tak to se podívejme a co ji takhle zkusit pozvat na trochu pozdní večeři. Možná by to zabralo. No, zjistím to: "K probrání toho moc není a znám příjemnější prostředí na rozhovor. Pokud by vám to nevadilo rád bych vás pozval. No a mimochodem já jsem Jaremi." Vstal, obešel stůl a podal jí ruku.

"Vaši nabídku velmi ráda přijmu. Nebudu nijak zakrývat že jste mě mile překvapil."

"Tak to jsem skutečně rád."

Kdo ví, snad přece jen on nebude ten osamělý jezdec.

 

 

Omámení pomalu přestávalo působit, před očima měl stále ještě mžitky a pořád nebyl schopen něco lépe zaostřit. Snažil se ohlédnout se na nějakou stranu, ale docílil pouze toho, že se mu hlava začala bezděčně pohupovat na krku. Jakoby z dálky uslyšel hlasy, poznal ten ženský. Patřil jeho kolegyni, Janě Novákové. Kladla jakési otázky typu 'Proč tohle děláte?'.

V odpověď jí přišlo mužské štěknutí: "Mlčte! Já se Vás taky neptám proč děláte fízla!"

"Ale já nejsem fízl." namítala jeho kolegyně.

"Né, vážně? Četl sem vaší složku, nadporučíku. Jana Nováková, tajná rozvědka. Specializace: protiteroristicé akce, soudní vyšetřovatelka. Promoce na akademii ve dvaceti letech. Kvantová mechanika za jedna, vyšší matematika také. O dalších předmětech ani nemluvě, že?"

Teď už viděl lépe. Rozeznal rysy počítačového systému typu MK-21, jimiž byla lemována celá místnost. Teď teprve zjistil, že sedí uprostřed té místnosti, v jakém si pomyslném rohu. Asi tak dva metry od něj slabě probíjelo silové pole ve kterém byly uvězněni, nejspíš vada systému. Ten, jenž je zajal je uvěznil uprostřed místnosti tak, aby viděli tam, kam to on bude potřebovat. Navíc mu nestačilo je zabezpečit silovým polem. Seděli, pevně svázáni lanem, na dřevěných židlích. Podařilo se mu zvednout hlavu, ale stále se marně pokoušel promluvit. Místnost nebyla dobře osvětlena byl tu cítit chlad a trochu i vlhkost. Dost nepraktické místo pro počítačové centrum.

Muž pobíhaje od jednoho panelu počítače ke druhému stále hovořil: "Měla jste před sebou výbornou kariéru, slečno Nováková. Měla jste možnost vybrat si mezi tím, co děláte teď, víceméně za pár šupů, a prací vědeckého důstojníka na Vesmírné Akademii věd. Máte přece cenu za objevení neurogenetické distenciace ve kvantové mechanice. Co vás přimělo dělat tuhle práci? Copak Flotila nemá dost lidí, kteří by zahladili stopy jejích chyb?" V hlase mu byla slyšet ironie a šílenství zároveň.

"Ne já ..nejspíš to byl osud." Bylo naprosto zřejmé že Jana ještě není ve své kůži.

Muž se posadil u jednoho ze vstupů do systému a začal vyťukávat informace do klávesnice. "Osud? Co je to osud. Mám věřit, že díky osudu mi umřely děti? Manželka? Ne. To nebyl osud, to byla Flotila, co je zabilo. Flotila a její lodě třídy Galaxy. Ale za to teď vám řeknu osud. Víte co se stane, až spustím tento mechanismus?"

Konečně už může pohybovat rty, hlásky, slova, už může konečně trochu mluvit, ale stále ne dost nahlas.

"Ne, to skutečně nevím, ještě jste mi to neřekl." Zněla sarkastická odpověď.

"Je to napojeno na nukleární jadernou hlavici." Přestal psát. Otočil se na židli o sto osmdesát stupňů a šibalsky se usmál: "Víte vy vůbec, co je to atomová bomba?"

Trochu se uklidnila, odlákala ho od jeho práce: "Ne, nevím co to je."

"No, tak to vidíte vy, expert přes nadsvětelné pohony a vůbec všecko co souvisí s energií a relémy a jinými různými moderními serepetičkami, ani nevíte co je to nukleární hlavice." Usmál se. Lépe se do své židle usadil. "Počítači, vstup do hlavní vědecké knihovny."

Odpověděl mu synchronizovaný hlas počítače: "Udejte název prostředí."

"Katastrofy a lidské omyly."

"Upřesněte název souboru."

"Atom jako děsící hrozba minulosti. Od Jaferstona Kleina."

"Specifikovaný soubor byl nalezen. Spouštím záznam."

"Převeď na hlavní obrazovku a spusť záznam."

Počítač pípl. Na obrazovce umístěné nad hlavním terminálem se objevila hlava jakéhosi vědce. Měl na sobě šedivý svetr, na nose malé kulaté brýle a docela ucházející knírek.

"Co je to atomová bomba? Co přesně dnes v době Fotonových torpéd a phaserových paprsků víme o nukleárních hlavicích, které kdysi dávno způsobily jadernou katastrofu? Měli bychom vědět, že těmto hlavicím vděčíme za třetí světovou válku. Kruté, že? Ale také jedné takovéto raketě vděčíme za to, že Zeframe Cochran vůbec provedl na Phoenixu svůj první nadsvětelný let. Tato síla, pokud je v určitém množství, dokáže během necelých deseti hodin a méně zlikvidovat veškerou populaci žijící na jakékoli planetě. A to zejména nejen pomocí výbuchu, ale také s pomocí radioaktivnímu spadu, který se za přispění větru velice rychle šíří. Jsou buď částice alfa, beta a gama, podle typu jaderné bomby. A to se stoupající škodlivostí na živé organismy v té posloupnosti jak jsou seřazeny, tedy vzestupně. Zatímco před spadem alfa částic stačí člověku na ochranu pouhý papír, na ochranu proti gama záření vám téměř nestačí ani metr silná triduranitová stěna. A proto tedy bychom mě......." Ani nedokončil větu. Ten muž to vypnul. "To stačí. Víte tedy to nejdůležitější, Byl to takový výběr, který jsem připravil extra pro vás. To pokud jste se divila, že to moc nenavazuje. Mám," ukázal ukazovákem směrem ke stropu a zakroužil jím ve vzduchu,: "na oběžné dráze Země přesně dvacet osm hlavic sovětské výroby. Byly nalezeny před měsícem archeology na Sibiři. Jednoduše jsem je transportoval nahoru."

"To není možné." vmísil se do hovoru Perkinson. Konečně nabyl skoro plného vědomí. "Flotila by okamžitě zjistila neidentifikovatelný předmět a do dvou hodin by ho odstranila."

"Vy už nespíte, pane Perkinson? To je mi líto. Já jsem ale pomáhal vytvářet systémy radarových vyhledávačů, které jsou na všech lodích i jiných zařízeních Flotily od doby, kdy zemřel Daistrom, víte. Jednoduše jsem jim zneviditelnil určitou část nad povrchem planety a vypojil jim hlásič ztrát. Jak snadné, že?"

Perkinsonovi se zkřivil obličej do kyselé grimasy: "No, ani bych nějak neřekl."

Perkinson teď začal pozorovat mužovu blůzu. Kombinéza, styl chování a postoj, musí to být určitě voják. Co a jak dál to nevěděl. Pouta byla těsná, určitě mu na nějakých místech už prodřela kůži. A i kdyby se mu podařilo osvobodit si ruce a volně se pohybovat, stejně by se mu nepodařilo dostat se jakkoliv za to silové pole. Určitě má tak sto padesát giga wattů a to už je pořádná pecka. Pokud by se proti téhle stěně rozběhl, tak by ho to odhodilo na protilehlou stranu, až by létal ze strany na stranu, dokud by ho to neuškvařilo. I když? Tam dole v rohu to přece nefunguje.

"Jste blázen. Tyhle zbraně byly přece zakázány druhou Khitomerskou smlouvou. Nikdy vám to nemůže vyjít!" Jack byl zoufalý. Nevěděl jestli to co řekl je pravda, ale věděl že by ho mel zviklat.

Muž se trochu zamyslel: "Ne, nic jsem nezapomněl. Víte, za dvě minuty se okolo téhle budovy zvedne silové pole. Nic.." udělal gesto, do kterého zahrnul celou budovu: " ..nic se nedostane sem, ani ven. Dokonce." vztyčil ukazovák: "sem nebudete moci ani vysílat. Žádná komunikace, žádná pomoc. No, a teď, teď teprve poznáte, že ta vaše technika je vám k ničemu. K ničemu rozumíte. Proč létat na jiné planety a umřít tam. Vždyť přece můžete klidně umřít i tady. A to všechno bez zásahu Flotily."

Při celé téhle řeči létal po místnosti jako smyslů zbavený. Perkinsona napadlo jak strašně tenhle člověk nenávidí Flotilu a její lidi.

"Počítači," muž se již uklidnil natolik, aby zvládl zadat pár ničivých rozkazů: "uzavři budovu! Aktivuj rušičku a hlavně zlikviduj všechny bezpečnostní satelity, které by mohly zobrazit vnitřní dění!"

"Provádím...."

 

Zimní období s sebou nenese příliš romantiky. Stromy zapadlé sněhem stály opuštěně a jakoby bez duše nad lesklou hladinou Vltavy. Karlův most, jediný most který tu nad Vltavou, kdysi Českou, stojí i dnes, už neplnil svůj původní účel. Ti dva, kteří teď po dlouhé době zas využily starého mostu, se k sobě skoro tiskli. Jakoby nevěděli, že když se jde do zimy mají si vzít kabát. Chtěli se projít, ale trošku se přepočítali. Lehká uniforma je slabá a na takové zimní poměry, které vládnou v tomto pásmu není vhodná. Šli opravdu moc blízko sebe. I přes drkotání zubů nebylo těžké rozeznat jejich hlasy. A to i přes to, že byly opravdu špatně slyšet. Svištění a dovádění zimního větru je přehlušovalo, některá slova dokonce vítr odnášel do nenávratna.

A navíc nemluvili tak moc nahlas. Jen, aby slyšel jeden druhého. Během té ne zrovna krátké konverzace si postupně přicházeli na chuť. Začali velmi pomalu zjišťovat že jsou si sympatičtí. Jaremi dokonce začal uvažovat i o vážnějším vztahu. Jen mít jistotu.

"Víš, je to tím, že se neustále kryju předpisy a nařízeními Flotily. Někdy nemám chuť být nějaký skvělý hrdina, a tak si vždycky řeknu něco ve smyslu 'Si přece admirál, né.' No a to je celý. Nenudím tě?"

"Né." chytla ho za ruce. To přesně potřeboval, to mu dodalo sebevědomí. "Né. Jen se vypovídej. A neboj, nikomu to neřeknu, jsem přece psycholog. Vím, co je to lékařské tajemství." Říkala to tak vlídně, tak přirozeně jakoby se s tím narodila.

"Jsem snad pro tebe jen další psychologický pokusný králík?" Zažertoval.

"Né, to ani náhodou. Jsi moc zajímavý. Vyzařuje z tebe taková podivná dobrá nálada. Jsi tak vyrovnaný sám se sebou. Tak zvláštně smířený se stavem věcí."

Trochu ho to překvapilo, ale tuhle odpověď vlastně chtěl slyšet.

"Vážně? Mně se ani moc nezdá. Skuhrám tady před tebou o tom, jaké mám problémy a ty my řekneš, že jsem vyrovnaný."

"A ne snad?" Zeptala se ho.

"Ne." Zněla rozhodná odpověď.

"No rozhodně si vyrovnanější než já.." Chtěla to dokončit, ale pak si to rozmyslela. Nemusí mu hned vyklopit o svých problémech s rodiči.

Náhle se rozesmál.

"Co je?" zeptala se ho.

"Nic moc, jen mě tak napadlo. Psycholog, který potřebuje psychologa. A navíc jsme tu psychologové oba dva. To je ironie co?" Jaremi nebyl psycholog v přesném slova smyslu. Každý velitel musí mít za sebou několik seminářů z lidské psychologie, to aby dokázal trochu odhadnout své podřízené.

Usmál se na ni a ona jeho úsměv kupodivu opětovala. Ano. Mohl by k ní přece jenom něco cítit. Časem. Začal si uvědomovat, že i kdyby ji miloval, tak by nikdy nezapomněl na Elizabeth.

Byla do něj zavěšená hlavu měla na jeho rameni a usmívala se. Byla šťastná. Teď se skutečně těšila na Štědrý den. Našla přítele, kterému může důvěřovat. Vlastně ho už potřebovala. Poslední dva roky neměla moc přátele. Pár jich sice měla ale nijak skvělé. Všechen svůj hněv dusila v sobě a o to déle jí trvalo se svých problémů zbavit. Matku neviděla jinak, než na obrazovce počítače. A otec? Ten se na ně vykašlal hned, jak se narodila, radši si šel létat někam na Galaxii. Neměla tedy opravdu nikoho, na koho by se mohla spolehnout. Neměla s tím zkušenosti. Na Akademii se kdysi seznámila s jedním ze stejně starých posluchačů. Chodili spolu, ale zjistila že ji podvádí. Matně si vzpomínala na to, jak každý den večer plakala v posteli. Jak neustále přemýšlela, co ona nemá, že si jí nevybral. Cožpak není dost hezká. Pak jí to přešlo. Lítost vystřídal hněv. Řekla si, že už nikdy nenaletí nikomu. Od té doby s nikým nechodila. Ne že by o ní nikdo nejevil zájem. Ona se však rozhodla, že radši bude studovat bez rozptylování. Vystudovala lékařství na obor patoložka. Měla zálibu. Snad za to mohl i on. Řekla si, že zjistí, co se v lidech odehrává. Od té doby se začala zajímat o psychologii. Udělala si doktorát. Teď může lidi psychicky zdeptat a rovnou pitvat. Usmála se. Tohle nebylo z její hlavy. Tohle jí někdo řekl. Ale kdo? Nemůže si vzpomenout.

"Děje se něco?" Zeptal se jí, když viděl, jak zvážněla. Až se toho sám lekl.

"Ne. Ne, to opravdu nic není, Jaremi. Jen jsem si na něco vzpomněla."

"Nemá to co dělat se mnou, že né. Poslední dobou kvůli mně mají ženy problémy. A já nevím proč." Vzpomněl si na příhodu s Lindovou. Byla to, ale tenkrát jiná příhoda. Myslel to jako vtip.

"Ne, kvůli tobě ne." Řekla zaskočeně.

"Nemysli na to. Ať je to cokoli bude to dobrý. Věř mi."

"Věřím ti a ani nevíš, jak moc dobře mi to dělá." Teď už byla šťastná a dokázala si to přiznat. V tuto chvíli sama dovolila někomu dostat se pod tvrdou schránku jejího vlastního srdce.

"Co? Co ti dělá dobře."

"Že tady se mnou jdeš a přitom ... Důvěřuji ti Jaremi Johansone, a mockrát ti za to děkuji."

Most už zůstal daleko za nimi. Vybral místo, o kterém věděl, že je otevřené i na Štědrý den, a to proto, že se tam o nepracovních dnech lidé obsluhovali sami. Pro členy Flotily zdarma, ale pro jiné se platilo latiniem. I když na Zemi peníze neexistují, pro obchod například s Ferengy jsou potřebné. Lampy svítily, ale měsíc v úplňku jim cestu osvětloval mnohem lépe. Cíl se teď tyčil přímo před nimi Hotel, známý po celém kvadrantu jako ten nejpřepychovější na Zemi. Jmenoval se podle národu. Podle hrdého národu, který na tomto území žil staletí.

Hotel Bohemia je vítal.

"Podívej se na tu krásu Jaremi. No, není to nádhera?"

Budova byla celá jakoby obsypána zlatými perlami. Milióny malých žárovčiček svítili na okolní svět tak, jako by se snažily přilákat všechny rasy na tento pozemský svátek. Jako by se snažily hrdě vzhlížet k obloze a hlásat

'Podívejte, na Zemi se slaví Vánoce.' A uprostřed budovy se třpytil barevný nápis: Šťastné a veselé Vánoce. Teď to dokonce působilo majestátněji, než Vulkánské: 'Žijte dlouho a blaze.'

Důkladně si prohlédl světelnou nádheru. Pak se podíval na ni: "Né. To ty jsi krásná."

Jak moc tohle chtěla slyšet! Teď jí to působilo jakési vnitřní potěšení. Otočila se, aby mu poděkovala. Dívali se jeden druhému do očí. Každý z nich v nich četl to samé. Nemohla ze sebe dostat hlásku. Vzal jí za prokřehlé prsty a začal jí je mnout. Nemohl od ní odtrhnout oči. Je tak nádherná. Já tomu stále nevěřím, já tomu nevěřím.

Ona taky teď konečně zjistila, že už k němu necítí pouze přátelství. Je to něco víc. Tak moc si přála, aby jí políbil. Tak moc divoce jí bilo srdce. Takto vidíš, řekla si, tak dlouho se tomu bráníš a nakonec se zamiluješ do někoho koho ani neznáš. Jen, aby to nebylo jen chvilkové vzplanutí. Jsi blázen!

Ty její modré oči mu nedovolili uhnout pohledem. Byl tak strašně nervózní, nejraději by někam utekl, někam daleko. Znal ten pocit. Již ho měl mnohokrát mnohem silnější, ale byl tady.

'Polib jí, čeká nato!' 'Nebuď blázen! Políbíš jí a ona se naštve. Už jí nikdy nespatříš.'Dva hlasy. Dva hlasy, za kterým z nich se vydat. 'Nevíš jak na to jít. Zase ti zlomí jenom srdce.'Nechte toho! Nechte mě být! Sám si rozkázal nemít žádnou myšlenku. 'Už tu tak stojíš určitě déle než dvě minuty. Už jí to určitě nudí.''Jo a neprodři jí prsty.''Dost! Dost!'

Hlasy utichly. Nic, nic jen ticho! Konečně. Jak strašně rád by jí políbil, ale co když pak opravdu uteče a to bych nechtěl. A navíc, kdyby to dovolil, tak by nahrál pomyslnému nepříteli. Určitě by pak kvůli tomu porušil všechna nařízení, jen aby s ní byl o pár minut déle. Nechce jí už nikdy ztratit.

'Nad čím tak asi teď přemýšlí?' pomyslela si.

Konečně se rozhodl. K čertu s Flotilou. K čertu s tím, že má dodržovat regule. Začal pomalu klesat hlavou. Byl tak blízko, že cítil její vůni. Úplně mu naskočila husí kůže, když zjistil jak se chvěje, cítil být její srdce. Ještě pár milimetrů a je jeho. Už, už, už jí políbí, jen ještě malý kousek..............

Pípl komunikátor. Byla to z jistého úhlu pohledu úleva, ale také mu to strašně vadilo.

Udělal spěšně krok vzad a klepl na insignii: "Johanson"

Ona se usmála, podrbala se za uchem a otočila se zády. Mrzelo jí to. Přišlo jí to jako ze špatného románu.

"Tady je Alexej, Jaremi. Víš vzpomněli jsme si tu na tebe. Janet říkala, že určitě zase nasáváš v kanceláři.."

Marklová to nevydržela, tohle jí dostalo. Začala se smát nahlas. Muž ozývající se z komunikátoru se zadrhl: "Tak nás napadlo, že tě pozvem. No a jak vidím tak nejsi sám. Tak co? Jaká je?"

"Co přesně tím míníš?" Jaremimu se nechtělo to všechno Alexovi říkat. Alex byl s ostatními členy UPKB na Vánočním večírku členů a tak by to okamžitě hned všichni věděli.

''No dyť víš né. Je aspoň hezká?"

"Hezká? Kamaráde je přímo nádherná." Jo a je to tu.

Slyšela je a strašně ráda tohle slyšela.

"No páni, kde je ta tvá naškrobená uniforma có. Roztékáš se jak máslo."

Zase se rozesmála.

"No nic, řeknu holt Janet, že jí už nechceš a ona chudák mi tu probrečí Ježíška." Alexej Dimitriov si nenechal ironii v hlase jen pro sebe. Dělal si srandu a věděl že ji šéf pochopí.

"Nech toho, já vim, že mezi váma něco je, tak radši mlč." Nevěděl to tak jistě, ale něco lepší než nic.

"No jo, tak se měj." Ukončil Alexej hovor.

Jaremi klepl na insignii. "To byl jeden kolega je trochu.."

"Ne, neomlouvej se. Máš pěkné přátele. Zábavné."

"Ty.." Vzal jí kolem pasu. Vstoupily spolu do budovy.

Snad trochu s úlevou, že k ničemu nedošlo a trochu i zklamaní, ale natolik zaujatí jeden druhým, že si ani nevšimli jak se za jejich zády stříbrně zalesklo. To od toho, jak se zapojilo silové pole.

 

 

"Dámy a pánové, kolegové špióni. Na vaše přání jsem zavolal našemu milému panu Johansonovy a bohužel Vám musím oznámiti, že dnes nepřijde mezi nás. Má totiž jinou …. schůzi. Tak ho vidíte, přítele." Alexej Dimitriov stál na pódiu a řečnil.

"Víš co, Alexeji? Slez radši dolů a nech taky chudáka Jaremiho na pokoji. Všichni dobře víme, co pro nás všechny udělal." Řekla Janet a vystoupila na podium vedle mladého Rusa. Její povaha jí velela, aby se Johansona zastala. Teď a tady mezi přáteli. Byli zde všichni lidé z UPKB a Flotily, jenž neměli s kým tyto svátky slavit. Kromě Johansona tu ještě postrádali dva lidi, Jacka Perkinsona a Janu Novákovou.

"Náš milý pan Jaremi Johanson se vždy choval spíš jako snob. Nikdo z nás o něm toho příliš neví. Na zábavách, či jiných oslavách se pokaždé drží vzadu a nebaví se až snad po pár sklenkách. Není, doufám, však příliš nutné, abych připomínala jeho dobré stránky. Všichni víme, že pokud si s něčím nevíme rady a nebo pokud máme problémy, tak stačí zaťukat a on vám vždycky poskytne záchrannou pomoc. Ještě nikoho z nás nenechal ve štychu. Pro něj existovali jen dvě věci. Flotila a hlavně jeho UPKB. Všichni ho známe jako uhlazeného, galantního, nepokryteckého a někdy i milého člověka. I když nám snad někdy přijde trochu moc samotářský a někdy zase až příliš naopak. No, je už prostě takový. Každý jsme nějaký. Vděčíme mu za to, co máme. Díky Jaremi. Na tvé zdraví." Janet Lindová ukončila svůj proslov a v duchu si přemítala jestli jím Jaremimu spíš neuškodila.

"Na Johansona"

"Ano na Johansona."

"Bav se dobře Jaremi." křičel jeden přes druhého.

Pro tyhle lidi byla Flotila spíše rodinou, než povinností. Byly tu vlastně samí odpadlíci. Ale tady, tady se cítili dobře. Navzájem se tu znali. Možná ne všichni. Čas od času se tu objevily i nové tváře. Nikdo je tu neodmítal. Prostě a jasně se tu sešla společnost takových lidí, kteří se neumí a ani nemohou, pro své povolání, zařadit do společnosti. A on? Jaremi Johanson? On byl vlastně takový jejich otec. Jedni ho zbožňovali více a jiní méně. Všichni mu však byli vděční. Měli taky za co.

Dimitriov udělal takový prapodivný kyselý obličej a zakřičel: "Ano, na Jaremiho Johansona. Ale dost toho sentimentu. Vsadím se, že ten pacholek se někde baví a vůbec si na nás nevzpomene. Bavte se a mějte se tu výborně. A protože se s některými z vás dnes už neuvidím, šťastné a veselé Vánoce. Jo a nezapomeňte za týden. To je Silvestr. Koná se tu další párty. Tak to tu všechno nesnězte, ať zbude na další týden." řekl a spíše se odpotácen nežli sešel z pódia.

"Ty jeden komediante." Řekla mu Janet: "Kdyby tě tak slyšel, ten by tě hnal."

"Ale neslyšel" Dopotácel ke stolku k baru, vzal si svou sklenku, ve které byla již Bendy a na ex jí vypil.

"Tak tu nenasávej a pojď si zatancovat, Alexeji." Vyzvala ho Janet.

Upravil si uniformu. "A já si myslel, že máš radši Jaremiho."

"Nech těch vtipů, příteli. Jaremi je kamarád."

"No, to jsem si myslil něco jinýho."

"Ty jeden komediante." Vzala ho za ruku. Vtáhla ho na parket a nehodlala ho z něj pustit.

 

Vánoce. Svátky klidu a pohody. To je ono. To přesně potřeboval. Klid, mír, pohodu a odpočinek.

Jakuta SiMoto stál čelem k oknu. Pozoroval hvězdné nebe. Pomalu přemýšlel. Ještě, že jsou tyhle svátky. Byl tu takový klid než založili UPKB. Teď, aby on admirál Flotily na ně ještě dohlížel. Je to skupinka sebevrahů, myslel si. Nemůžou mít všech pět pohromadě, když si myslí, že někdo v tomhle století bude chtít vraždit. Vždyť, proč by to dělal? Nic nikomu nechybí. Nejsou přece ani peníze. Ti blázni. Prý pracujou i teď. O Vánocích. Pchá, jeho by nikdo nedonutil pracovat o Vánočních svátcích. Otočil se zády k oknu. Vánoční stromek již byl nádherně ozdoben stříbrnými řetězy, přírodními svíčkami, ozdobnými bonbóny a nahoře třpytící se hvězdou. Dárky byly již rozeseté okolo stromečku, jako ta spousta padajících sněhových vloček. Usmál se. Věděl, že za dveřmi čeká hejno malých dětí, aby se po večeři mohly jako supi vrhnout na tu spoustu dárků. Strašně rád viděl ty malé človíčky, jak se smějí. Před dvaceti lety se podruhé oženil. Byl teď skutečně šťastný. Poprvé bude slavit Vánoce se svými vnoučaty. Ti malí ještě ani nechodí. Už se těšil, že přijedou. Jeho druhý syn se ženou bydleli na Tromexu 4. Měli by tu být každou chvíli.

Ještě jednou zkontroloval všechny dárky. Upravil ozdoby. Neodpustil si dokonce ani ten dětský zlozvyk. Utrhl ze stromečku polomáčenou arabesku a pomalu, jemně jí vsunul do úst. Vychutnával tu chuť hodně dlouho. Pak vzal háček, sundal jej ze stromu a zasunul jej do přihrádky stolu mezi ostatní, kde bude odpočívat do příštích Vánoc.

Pomalu vyšel z pokoje. Zamířil mezi ostatní. Na chodbě se totiž ozvalo dětské zaplakání. Už dorazili. Konečně jsou tady.

 

Do hotelu se vcházelo otočnými dveřmi. Jaremi to věděl, ale nechal doktorku, ať se trochu s mechanismem starších dob potrápí. Tahle budova byla Hotelem odnepaměti. Jaremi jednou slyšel jak se vrchní bavili o tom, že by měl někdo konečně zlikvidovat starou kuchyni v suterénu. Je kupodivu že něco takového tam dole přežilo.

Uvnitř bylo velice příjemně. Teplý vzduch mu udělal dobře. Zdřevěnělé prsty začaly pookřávat. Veliká kruhová místnost byla tvořena barem, stoly posazenými při stěnách a tanečním parketem uprostřed. Bylo slyšet valčík. Trochu se zarazil, když zjistil, že je tu docela dost lidí. Vždyť zapomněl tancovat. Co když si bude Cheril chtít zatančit? No a, byl přece nejlepší v ročníku. Tři otáčky a je v tom.

"Támhle je volný stůl"

Tázavě se podívala tam kam ukazoval: "Kde?"

"Hned vedle parketu." Upřesnil.

"Ano. Už ho vidím."

Doprovodil jí až ke stolu. Zeptal se jí, co si dá.

"No mám strašnou chuť na něco sladkého." Cheril Jaremiho škádlila. Nechtěla mu to zas tak ulehčit.

Jaremi ale hru prohlédl. Nasadil výraz znuděného, ale zdvořilého vrchního: "Ano, madam si dá šlehanou čokoládu."

"To je ono. Přesně to si dám."

"A k pití?"

Šibalsky se na něj usmála: "No,tak to nechám na tobě. Znalče."

"Vybíravá osobo." usmál se a odkráčel.

Je to jako z pohádky. Nikdy by se nenadála, že zrovna o Vánocích a při vstupu do nové práce najde někoho tak okouzlujícího. Láska. Je to co k němu cítí skutečně láska? Ptala se sama sebe. Tak dlouho ji k nikomu necítila. On však ale vypadá, že je zamilovaný každou chvíli. Určitě měl spousty žen, že by jí ani nepřekvapilo, kdyby jí tu nechal sedět samotnou a a a. Zahnala tyhle myšlenky. Přece ví, co mu četla v očích. Lásku, starost, strach. Ano, byl tam i strach. Takový ten divný strach. Vídala to u svých pacientů často. Je to strach z neznáma. Mívají to velice citlivý lidé. Je to spíše taková tendence, jeti po vyjetých kolejích. Tihle lidé neradi, pokud nemusí, opouští své zásady a cesty. Nemají rádi příliš nové věci. Děsí je pomyšlení že by se měli vzdát způsobu života který žijí.

No vidíš. Měla jsi pravdu. Už někoho potkal. A vypadá to, že ji zná už dlouho. Je docela pěkná. Ale nevypadá to, že by s ní něco měl. Spíš stará známá. No a teď ses přistihla.

Cherr, ty žárlíš!

 

Jaremi neměl mnoho času na přemýšlení. Neustále mu cosi vrtalo v hlavě a on nevěděl, co to je. Přemýšlel o tom, co cítil k Cheril. Ano, on ji miluje. Ale ona? Miluje ho také? Co to vlastně chtěla? Ach ano, čokoládový pohár. Je to stejně všechno složité. Neměl rád, když si s ním někdo zahrával. A on si přitom zahrával s každým.

"Žena je jako peří. Musí se chovat a nefoukat. Jinak se naštve a není příjemné si s ní později něco začínat." To říkal již tolikrát, že ani nemohl přemýšlet nad tím, jak je nebo není jeho výtvor špatný.

Tolikrát se v ženách zmýlil. Nikdy nemohl předvídat jejich chování. Jak zvláštní. Většinou věděl, jak má s kým jednat. Ale pokud jí miloval, nevěděl nic. Vzpomněl si na jednu přítelkyni. Nikdy na ní nezapomene. Byla první, která mu řekla, že je zajímavý. Řekla mu, že strašně ráda poznává zajímavé lidi. Řekla mu, že je vtipný, že by mohl vystupovat jako humorista. A pak. Pak se po pár letech oženil s ženou, na kterou nikdy nemůže zapomenout. S ženou která bude jeho život provázet navždy.

Jak strašné je, když se k člověku z ničeho nic člověk otočí zády a on ani neví proč. Nevědomost člověka zabíjí. Tahle nevědomost. Tak to básník myslel. Nemyslel, že člověka ubíjí nevědomost, jako počítat a psát. To není to, co většině lidí vadí. Člověka ničí jen to, když trpí a neví za co. Trpět, to není těžké, pokud víte proč. Ale nevědět to. To je strašné. Nikdy. Už nikdy se nezamilovat. A přece. Zamiloval se znovu. Možná.

Jak tak přemýšlel tak došel až k replikátoru. Vytrhl se z přemýšlení. Došla sem s ním současně jedna žena.

'No, my o vlku..?' Pomyslel si. Nevěřil vlastním očím. Stála předním žena, která po dlouhé době prolomila ledy, když se s ní seznámil po smrti své ženy. Zničila jeho všechnu snahu znovu napodobit Vulkany. Teď v ní ale viděl jen člověka, kterého znal. Člověka, jehož neviděl celou věčnost. Zapomněl na špatné vzpomínky. "No páni. Kateřino. Jsi to vážně ty?"

Velmi půvabná žena s tmavými kaštanovými vlasy si ho velmi pozorně prohlédla. Nemohla se upamatovat. Pak si vzpomněla a rozzářili se jí očka: "No teda. Jaremi?"

"Ve všech barvách." Jaremi měl náladu na žertování. Chtělo se mu zpívat.

"Co tu děláš?"

Běžná zdvořilá konverzace nebylo to po čem by Jaremi toužil, ale přes to všechno byl rád že ji opět vidí. Dokonce ho napadlo, že by ji mohl získat do Úřadu. Ale snad jindy. Teď zůstane u zdvořilostí: "Nic moc zajímavého. Co ty?"

"Já, já jsem tu s přítelem."

"No, já ostatně s přítelkyní. Stále velíšLINDOMERU?"

Lindomer bylo plavidlo třídy Excelsior II. Pro zastaralost systémů sloužil Lindomer jako dopravní loď a tak se kapitánce Kateřině Robertsové její sen o zkoumání vesmíru moc nevydařil.

"Ano. Stále a pořád." Řekla trochu posmutněle. Potřebovala by změnu. Velení Lindomeru jí pomalu připravovalo o možnost postupu. Ona se ale nechtěla smířit s tím, že by zůstala ve velení vesmírné plechovce na převoz zásob.

"Vypadáš úžasně."

"Díky." usmála se. Nikdy by ho tu nečekala: "Počítači, jeden ovocný zmrzlinový pohár a hrnek kávy." řekla směrem k terminálu.

"Žádná změna. Ani za těch osm let." Řekl jí.

Ještě stále si pamatoval ty její dolíčky ve tvářích. Vypadala stále stejně kouzelně: "No a co děláš? Jak se máš? Pořád chodíš s ...?"

"Ano pořád. Támhle sedí." Vzala si objednané jídlo. "No,měj se dobře. Zase se někdy uvidíme."

"Stav se někdy. Víš, kde mě hledat." Nabídl jí Jaremi s nadějí nové expertky.

"No někdy snad, napřed si musím pár věcí s přítelem vyjasnit. Nějak nám to neklape."

"Měj se dobře."

"Ty taky."

Otočil se k terminálu počítače: "Počítači. Dám si jeden čokoládový pohár, dva ovocné koktaily a jeden ovocný zmrzlinový pohár." Jaremi zapřemýšlel proč si objednal pohár uprostřed zimy. Ale co výstřednost je vítána.

Počítač zapípal, jak zpracovával data. "Bude to vše?"

"Ano. No vlastně....? Replikuj ještě tři, stužkou svázané růže." Počítač vytvořil požadovanou strukturu. Protože byla objednávka obsáhlá, vytvořil ještě i tác. Jaremi sundal květinu z tácu. Nandal si tác na pravou ruku. Vzal růže do levé ruky, kterou schoval za záda. Pak odkráčel směrem ke stolu, kde už na něj, plná nedočkavosti, čekala Cheril.

 

Červený poplach signalizoval, že se již aktivovalo silové pole. Muž neustále cosi vymazával a tvořil u různých počítačových terminálů. Byl natolik zaměstnán, že svým vězňům nevěnoval už žádnou pozornost.

Jana Nováková se napřímila na židli, tak, aby mezi ní a Perkinsonem byla jen malá mezera: "Psst. Nevypadá na blázna co?" Zeptala se ho.

"Blázen? Ne, je to fanatik." Odfrkl si Perkinson. Začínalo ho to tu nudit.

"Možná. Nikdo ale stejně neví, co se tu děje. Když se odsud nedostanem včas, tak za chvíli nezbude ze Země ani jeden malej kámen."

"Jak moc jsou tydle bomby silný?"

"No dokázalo by to z tebe během jedné nanosekundy udělat statisíce mrňavoučkejch Perkinsoníčíčků." Při tom ů našpulila ústa tak, že by dokázala vyprovokovat i slona.

Perkinson sebou pořádně, z ničeho nic, trhl. 'Konečně.' pomyslel si. 'Jedna ruka je venku.'

"No, no. To tě to tak vyděsilo, žes tak nadlít?" Usmála se.

"No, moc příjemná představa to není, co?" Pořádně se podíval co dělá jejich věznitel a pak, hned jak se ujistil, že je natolik zabrán do svých výpočtů, že ho ani nenapadne se na ně podívat. Zvedl se, obešel židle a počal s rozvazováním své kolegyně.

"Co to? Nezbláznil ses náhodou? Jak se ti to povedlo?" Šeptal nevěříc svým vlastním očím.

Perkinson jí povolil nohy, rozvázal jí i ruce, ale na nějaké další vybavování nebyl čas. Dal si ukazovák k ústům, aby mlčela. Pak jí ukázal malý výboj silového pole, jehož si předtím všiml.

"Hlídej ho." zašeptal. Vzal židli ke které byl předtím připoután. Sundal z ní provaz a pomalu, opatrně, ale za to mistrně, jako když švec zatlouká floky, jí zasouval do místa poruchy. Silové pole i na místě poruchy kladlo docela silný odpor. Nakonec však povolilo. Jack zasunul židli do poloviny na druhou stranu. Pak jí opatrně položil, čímž vznikl malý otvor, tvořený opěradlem místo střechy. Tak vytvořil bariéru mezi podlahou a stěnou silového pole. Sám pak s obratností hada rychle proklouzl vytvořeným otvorem na druhou stranu. Jen co se postavil na nohy, pokynul Janě, aby ho následovala.

Muž neustále zadával další parametry pro start raket. Na obrazovce naskakovaly znaky, které mohly mít funkci písma. Perkinsonovi to, ale neříkalo nic. Nepodobalo se to žádnému, jemu známému druhu písma. Teď se na obrazovce objevila stejná informace už potřetí.

"Pitomá azbuka. Člověka až udivuje, že to vůbec někdy mohl někdo používat." vykřikl věznitel.

Perkinson si všiml odloženého phaseru na druhé obrazovce za věznitelem. Pomalu toho šílence obešel. Natahoval ruku vedle něj. Už, už cítil rukojeť zbraně. Náhle a bez předešlého varování se mužova levice vymrštila jako zmijí jazýček a zachytila Perkinsonovu ruku ještě dřív než stačil phaser sebrat.

Perkinson se lekl. Než si vůbec stačil uvědomit co se stalo, ležel na podlaze, kam ho poslala tvrdá rána mužovy pravice. Instinktivně se chytil za čelo. Jejich věznitel vezmouce phaser vyskočil z křesla.

"Ty blázne. Myslel sis snad, že jsem idiot?" Perkinson zaregistroval Janu, která nevěděla jestli má utéct nebo pomoct příteli.

Perkinson věděl, že je nejlepší informuje-li středisko a tak ji poslal pryč: "Běž! Utíkej a přiveď pomoc. Rychle, než bude pozdě!"

Rychle, jak jen mohla, vyběhla směrem ke schodům vzhůru.

"Néééé..." vykřikl muž. Otočil se za ní a začal střílet.

První střela šla ještě úplně mimo. Phaser se okamžitě dobyl. Další svazek energie proťal vzduch jako raketa a zavrtala se do konstrukce schodu těsně od Janiny nohy. Pak Jana zmizela za stěnou. Perkinson se vzpamatoval natolik, že vyskočil, a tak srazil střelce na zem. Prudký náraz těla na podlahu uvolnil stisknutí phaseru. Ten se odkutálel pod počítačové terminály. Perkinson se zvedl. Chtěl na muže skočit a znemožnit mu další pohyb. Ten se však rychle obrátil na záda. Rozběhlého agenta hned odrazil sérií kopů. Tomu se spustila krev z nosu. Perkinson pocítil jak ztratil sílu. Nebyl schopen ani mluvit, natož se bránit. Muž v návalu vzteku vyskočil, popadl zhroucenou trosku Jacka Perkinsona. Zvedl ji z podlahy a začal šíleně mlátit jeho hlavou o zeď.

"Ááááááá.." řev pomatence doprovázel Novákovou na cestě vzhůry. Na první pokus rozrazila dveře a vyběhla do labyrintu již nepoužívané hotelové kuchyně.

Perkinson přestal vnímat okolí. Necítil bolest, necítil nic. Viděl jen světlo. Jasnou zář nad obzorem. Vystupovaly z ní ženské rysy. Poznal jí. "Mami. Mami, kde jsi byla tak dlouho?" Natahoval k ní ruku.

Muž pustil bezvládné tělo. Perkinsonův obličej byl nyní celý od krve. Na první pohled mohl vypadat mrtvě. Hruď se již jen málo zvedala, ale přece. Muž se náhle hlasitě, až šíleně rozesmál. "Blázni, blázni. Nikdo z nich se nedostane za tyhle průhledné bariéry. Počítači vztyč silové pole okolo celé místnosti." Počítač pípl.

"Tak a teď na mě nikdo z vás nemůže. Nikdo!"

 

 

 

Jaremi Johanson došel pomalu ke stolu. "Vaše objednávka, madam."

"Hmm. Ale pane vrchní, já jsem si přece neobjednala ovocný pohár."

Jaremi se zamračil: "Tak to je mi líto. Hned to odnesu." Místo toho položil tác na stůl.

"Ten je přece můj. Ty máš tady ten čokoládový."

Se šibalským úsměvem na tváři jí podal růže.

"Ach Jaremi. Jsou nádherné." Cheril byla překvapená. Mile překvapená.

"No, jsem rád, že jsem vybral dobře."

Přičichla ke kytici. Chvilku se nechala jejich vůní unášet. Pak je položila na stůl, k rohu, aby nepřekážely. On zatím rozdal poháry a pití tak, jak patřilo.

"No, a co teď?"

"Jako co?" Zeptala se ho. Jeho otázka jí naprosto zarazila.

"No já nevím jak dál."

"A v čem?"

Vzal lžičku, nabral si kousek jahodové zmrzliny a vložil jí do úst.

"No, sedím tady s krásnou ženou. Cítím se dobře, je mi prima. Jen se trochu bojím jestli nestojím opět vedle."

"Vedle?" O čem to sakra mluví?

"No nic, nechme toho." Jaremi to vzdal. Musí přestat takhle uvažovat.

Každý pomalu ujídal ze svého poháru.

"Tak takhle dobrý čokoládový krém jsem ještě nikdy neměla."

"Vždyť jsou všude stejný, nebo né?"

"Ne nejsou, jiný replikátor, jiná chuť."

"Tak to jsem ještě nikdy neslyšel." Zaprotestoval.

"Tak teď už to víš." Usrkla trochu ze sklenky.

Její plavé vlasy se linuly přes její štíhlá ramena. Zvláštně, tak jaksi kouzelně, vypadaly ty vlasy. Světlo se od nich odráželo a paprsky tvořily nejistý pruh světla na každém z jejích pramenů. Jemná, snad až trochu příliš nádherná tvář byla uprostřed těch odrážejících se odstínů, které ho oslňovaly.

"Děje se něco?" podivila se nad jeho pohledem.

"Ne," začal jezdit prstem po obvodu hrdla sklenky. "Co by se mělo dít?"

"Že si mě tak prohlížíš."

"Obdivuji krásnou ženu. Je to snad trestné?"

Zarděla se. "Lichotníku."

"No, já nevím. Měl jsem vždycky spíš pocit, že mi tyhle lichotky příliš nejdou." Jaremi používal starou techniku. Ale vždycky mu pomohla.

"Podceňuješ se. Možná proto si tolikrát neuspěl."

"Myslíš?" Jo, i teď mu pomohla.

"Ano." Pohodila hlavou tak, že její vlasy zasvištěly kamsi dozadu, kde je nebylo možno tolik obdivovat. Jaremi snědl oplatku, jenž se vyjímala na jeho poháru. Cheril vychutnávala každé sousto jemně našlehané zmražené čokolády.

"Jak ses vlastně dostal k téhle práci?"

Rána padla. Tak trochu čekal až to přijde. "No, a jak ty?" Rychle jí odpálil.

Ale ona se nehodlala vzdát. I to očekával. Popsal jí svůj příběh. Poslouchala ho pozorně a velmi pečlivě. Bylo jí jasné, že si některé věci přibarvil. Taky že naopak něco vypustil. Potom, co ho vyslechla, začala popisovat svůj příběh, až si nakonec všimli, jak se jejich poháry vytratily i s pitím. Zaposlouchali se do hudby.

"Á. Tak tohle znám." Řekl. "To je Strauss. Na krásném modrém Dunaji. Je. Je to valčík." zaposlouchal se Jaremi.

"Hmm. A umíš to?"

"Ano, ale je to už strašně dávno, naposledy s Eliz." Odpověděl.

"Chyba. Pojď, napravíme to."

Bez jakýchkoli jiných úvodů ho popadla za ruku a vtáhla na parket. Něco si pamatoval. Chtělas tancovat tak ti ukážu nějakou tu kreaci. Sestavu znal, uchopil jí, sice něžně, ale za to pevně, okolo pasu. ‚Správné taneční držení, pane Johanson, je základem‘ říkával jeho učitel.

"No pak že to neumíš." Divila se Cheril.

"V mé profesi musí člověk umět improvizovat."

"Auu" Šlápl jí totiž na špičku palce.

"No. Přece jen mi to zas tak dobře nejde." Byl nyní tak blízko, až se mu z toho divoce rozbušilo srdce. Je skutečně nádherná. Ach bože. Ať prosím nic nezkazí tyhle krásné chvíle. Prosil.

 

Jana Nováková utíkala mezi pulty, různými dřezy a spoustou jiného kuchařského náčiní. Nebýt té hudby, kterou slyšela, tak by určitě nevěděla kam má běžet. Když opouštěla místnost, přemýšlela jestli přece jen nemá nakonec Jackovi pomoct. Ale poslal jí pro pomoc. Snad. Vyběhla po dalších schodech. Na dveřích bylo napsáno, že vedou do tanečního salónku. Vyřítila se do místnosti. Dveře se prudce rozletěly. V místnosti byla taková spousta lidí že jí to až udivilo. Pár lidí se podívalo na nově příchozí. Když zjistili, že krom potu není nijak zvláštní, přestali jí registrovat. Prohlížela si tančící páry i ty, jenž pouze seděli u stolů. Mezi tolika neznámými tvářemi by mohla hledat docela marně, hlavně když ani neví kde je.

Že by snad přece? Ano. To je přece Kateřina. Je to už tak dávno, co jí viděla. Vždy v Jaremiho doprovodu. No, možná že ten muž co s ní sedí je Jaremi. Nevidí mu do tváře. Není čas na nějaké rozmýšlení. Rychle se rozběhla ke stolu.

Popadla muže za rameno: "Jaremi, máme, my máme mno eh.." Zadrhla se, když se na ní muž otočil. Tohle nebyl Jaremi. Vlastně ho nikdy neviděla. On se taky díval tak nějak poplašeně.

"No, pardón. Já si vás s někým spletla." Nejistě se omluvila. Jo skvělý. Tajná agentka. Pěknej bordel!

Kateřině se náhle rozjasnil obličej. "Ale jistě, Jana Nováková."

"Ahoj Katko." Mávla rukou Jana.

Kateřina si starou známou dobře přeměřila. Zaručeně je v akci.

"Co se děje? Vypadáš rozrušeně."

"No, je tu malý problém... Já myslela jsem, že tu budeš nejspíš s Jaremim."

Muž sedící naproti Kateřině Robertsové to nevydržel a zeptal se: "Jaremi. Kdo to prosím tě je?"

Kateřina se na něj přísně podívala. Poznala, že tohle je dost vážné na to, aby se teď mohla zabývat žárlivým přítelem. "No, tohle sice není Jaremi, ale. Jana Nováková. Můj snoubenec Samm Sigerson. Ale asi ne moc dlouho." Zněla naštvaně a uraženě a taky mu to nechala pěkně spolknout.

"Těší mě." řekla Jana.

"No, já.." začal Samm, ale nedaly mu možnost. "Ty hledáš Jaremiho. Ten tu taky někde je. Pojď podíváme se po něm." Vzala Janu za ruku a nechala Sigersona samotného.

 

Jaremi zatím tancoval s nově nalezenou doktorkou Cheril Marklovou. Viděl je. Tak trochu vypozoroval, že hledají právě jeho. To by mi tak ještě scházelo. Aby mi teď kazily večer. Pomyslel si a radši, dělaje, že je nevidí vedl Cheril co nejvíce ke středu parketu kde se, jak doufal, schovají v davu.

"Tak. Musíš mi taky říci, co to vlastně UPKB je?" Zeptala se Jaremiho Cheril.

"UPKB-Úřad pro kosmickou bezpečnost." Stroze, jednoduše bez oklik.

"Hezké." Nechtěla znát význam, chtěla vědět pro a na co to je.

"No, taky jsem to vymyslel." Jaremi to nepochopil.

Typickej chlap! "A, ehm. A co přesně to znamená?"

"Je to organizace na potírání zločinu. Kdybych to řek všeobecně."

Rozesmála se. "Dneska? Prosím tě. Kdo by chtěl v týhle době krást, nebo dokonce vraždit?"

"Jen, aby ses nedivila. To že neexistuje zločin je stejně rozšířený předsudek jako kdysi Darwinova teorie o vyvinutí člověka z opice. Je to ale taky organizace zajímající se paranormálními jevy a soudní prokuraturou."

"Potěš svět. Budu mít za obhájce strašidlo."

"A to včetně baterií." Jaremi to zaskřehotal jako kačer Donald.

Zase se usmála. "Nech toho."

Neříkal náhodou něco o tom, že tancovat neumí? Jde mu to docela dobře. Vlastně jí jen jednou šlápl na špičky. No, konečně je něco lepšího, než si na štědrý večer sednout a číst si o patologii.

"Vy pracujete i o Vánocích?" zeptala se.

"Jak kdy. Je to tu vlastně takovej oddíl skautů, kteří nemají kam jít."

"Jo, vlastně takoví časoví odpadlíci."

Přikývl.

Tohle bylo přesně to, po čem celé ty roky toužil. Dobrá hudba, krásná žena, výborné jídlo a pití. Co více si přát ke štěstí? Štěstí. Prchavý pojem tohle štěstí. Moc ho v poslední době neměl. Prohlížel si její tvář. Usmívala se a dívala se mu do očí. Cítil z nich jakousi zvláštní něhu. Vyčetl z nich, že ho miluje. Nebo si to jen namlouvá? Jak to vědět. Možná by jí to měl říci, než bude pozdě. Ona se však usmívá. Je šťastná. Jak ji miluje. Byl tak zabrán do svých myšlenek tak, že vlastně ani nezaregistroval ticho, které se po skončení skladby rozhostilo po sále. Většina párů si šla sednout. Kapela začala hrát Passo Doble. Když zbylé páry na parketu uslyšely nádech skladby zamračili se a šli si sednout také. Jaremi věděl že jí lhal, když řekl že tančit neumí. Vzpomněl si na dobu, kdy se učil tancovat a věděl, že Passo patřilo k jeho oblíbeným. Jaremi ustoupil od Cheril a usmál se, když jeho výzvu pochopila. Cheril Passo znala. Kdysi v Paříži vyhrála třetí cenu na soutěži amatérů. Jaremi do toho vložil všechnu energii co měl a když už byl v nejlepším uchopila ho čísi ruka a krutě jej vyhodila ze šťastné představy. Lekl se takovým způsobem, že kdyby ho Cheril nechytila, tak by se musel seškrábnout z podlahy. Mozek začal pracovat téměř okamžitě. Během vteřiny si uvědomil co se stalo.

"Tak co, vy dvě! Nechci slyšet žádné špatné zprávy!"

Kateřina se napřímila. "Milý Jaremi, je mi skutečně líto, že tě musím vyrušovat," pak její hlas ztratil sladký tón a ozval se hlas člověka, jenž ztratil trpělivost se ovládat: "ale jestli konečně nepřestaneš blbnout, tak budeš mít hodně velký problémy."

'Tyhle jejich vtipy.' pomyslel si. Už ho takhle napálily několikrát. Pomalu vzal Cheril za ruku.

"Omluv mne na chviličku." Pak se s kamenným výrazem, plným rozhořčení otočil.

"Tak vy dvě vyrušovatelky, máte jednu minutu. A těšte se, jestli to není důležitý. Protože pak si nepřejte vidět, co s váma udělám."

Avšak hned, jak zahlédl jejich výraz, pochopil. To nebude otázka ani dvaceti minut, natož jedné.

Kateřina, která se už od Jany dozvěděla vše potřebné, začala: "Perkinson je dole s nějakým šílencem, Janě se podařilo utéct."

Sesumíroval si to: "To je akce kolibřík?"

Kolibřík bylo krycí jméno pro vyšetřování podivných krádeží v archeologickém nalezišti v severní části Sibiře.

Jana kývla.

"Nemělo to být náhodou jen na několik dní?" Jaremi tu akci nepokládal za důležitou, asi se spletl.

"Vymklo se to. Přišli jsme s Jackem na to, že to není jen pár loupeží vykopávek na Sibiři. Ukradl totiž sadu jaderných hlavic." Utřela si nos: "Našli jsme poblíž archeologického tábora podzemní základnu. Nejspíš řídící centrum těch raket. Šli jsme tam a on nás překvapil. Pak jsem se probrala až tady ve sklepě."

"No výborně." hlesl Jaremi.

"Skeptiku." vmísila se Cheril.

Vzal jí za ruku. "Nejspíš to bude trvat dýl. Práce volá." chtěl ji uklidnit jak nejlépe mohl.

"Možná budete potřebovat doktora." řekla rozhodne Cheril. Vždyť od toho tu byla.

'To tak. Ještě mi tě zabijou.' Pomyslel si, ale nahlas řekl jen: "Víš, myslím, že bude lepší, když zůstaneš tady."

"Tak to né! Někdo tě přece musí hlídat."

Přistrčil jí prst k ústům. "Už ani slovo. Nemůžeš tam s námi. Nemáš výcvik. No a navíc taky nechci, aby se ti něco stalo."

Tak, tohle jí zahřálo. Miluje jí. Ano, teď se prozradil. Děkovala bohu, že se tu tyhle dvě ženy objevily.

Sundal prst z jejích rtů. Teď si teprve uvědomil, co řekl. Rychle mu dala pusu na rty. Bylo to vlastně jen takové líbnutí.

"Pro štěstí." řekla a pohladila ho po tváři.

Chytil její ruku. "Tak to abych se vrátil."

Usmála se.

Jaremi se otočil k oběma rušitelkám a zeptal se: "Tak, co tedy víme?"

"V celku nic moc. Sada raket je na oběžné dráze. Nemáme spojení s ničím, co je mimo budovu, Jack je někde dole s tím bláznem a my ani nevíme, jestli už náhodou není po smrti."

"U tříuchýho vulkánce, to je mi optimismus." Skutečně ho udivovalo, že vůbec myslí na humor i při takovýchto věcech.

"Cyniku." řekla Jana.

"Takže. Předně potřebujeme vědět, co je to za pole okolo nás. Pak potřebujeme nějaké zbraně a hlavně musíme zjistit, co je s Jackem." Vynesl karty na stůj. "No dámy. Nestůjte tu jako tvrdý Ý. Jano,sežeň někde phasery. Ty se jdi podívat na to pole Kateřino." Jo v udělování rozkazů, to byl třída. Ale když pak měl poslouchat on?

Přes všechen zápal si nevšiml muže, který minul odcházející doktorku a postavil se za něj.

"Tak prr. Napřed bych rád věděl, co se to tu vlastně děje."

Jaremi se otočil. Velmi pečlivě si muže prohlédl od hlavy až k patě: "Vy jste kdo?"

"Samuel Sigerson."

Byl to urostlý muž, skutečný atlet. Nebyl jako Jaremi. Ale podle chování a výrazu v obličeji nevykazoval příliš inteligence. Alespoň si to Jaremi myslel.

"Jaremi Johanson. Můžu vám nějak pomoci?"

"Jo, to bych řekl. Z ničeho nic se tu objeví nějaká cizí ženská a odvede mi mojí snoubenku, když si mě ještě před tím splete s vámi."

'No potěš. Kdo by si mě mohl splést s……. tímhle..?' Pomyslel si Johanson a chtěl se toho týpka co nejrychleji zbavit.

"Jsem si jist,že je všechno v naprostém pořádku pane ehm, Sigersone."

"No, já bych ani neřek. Víte já jsem..."

"Já vím s kým mám tu čest. Vy ale musíte pochopit, že tu teď mám práci a velmi bych ocenil kdybyste mě v ní nezdržoval.."

Jana mezitím vyreplikovala tři ruční a tři těžké phasery. Kateřina se již vracela z venku, kde si pomocí trikordéru zjistila typ pole. Jaremi jí pokynul, aby hned přišla. Vzal od ní trikordér.

"Tohle je tvá záležitost." ukázal na Sigersona. Otočil se a vyšel směrem k replikátoru, u něhož stála Jana.

"Same?"

"Katko, co se to tu děje?"

"Mám práci. Mohl bys to prosím tě konečně pochopit!" Kateřina naprosto přesně věděla, že Sam nechce aby se flákala po galaxii a nebo byla v nasazení někdy na planetách. Taky ale věděla, že to je její práce, jí život a že se ho nechce vzdát. Nemohla se posledních pár dní rozhodnout jak to Samovi říct. Jak mu říct, že tenhle vztah jí nikdy nebude vyhovovat? Jak ho jen ukončit?

"Pochopit? Co? Že nakonec přijde tenhle federační šašek," ukázal směrem k Jaremimu: "a z ničeho nic, s klidnou tváří mi řekne

'Dobrý den. S politováním vám oznamuji, že vaše snoubenka zemřela, ale bojovala statečně.' Myslíš si, že tohle mi stačí?"

Tak tohle jí dožralo. Nenechá přece urážet svou práci. Uměl bejt milej, to jo. Ale tenhle jeho šovinismus jí začínal hodně vadit. Přetekla poslední kapka.

"Tak za prvé. Nenechám si od nikoho přikazovat, co mám nebo nemám dělat!" mluvila rychle a naštvaně. A ťukala Samovi ukazováčkem na hruď. Bylo to její gesto. Takhle si zjednávala autoritu od neposlušných poddůstojníků. Když si to uvědomila tak si dala raději ruce za záda a sama se styděla, že má Sam pravdu.

"Ale toho šaška posloucháš, co?"

"Jaremi je vyšší důstojník!" to bylo uklidnění spíš pro ni samu než pro Sama. "A neříkej mu šašek! Já vážně nechápu o co ti jde. Myslím, že jsem se v tobě pořádně spletla."

"Co to říkáš?" Sam si uvědomil, že tohle nechtěl, ale bylo už pozdě.

Stáhla si svůj zásnubní prsten. Dala mu ho do dlaně a řekla: "Tu máš. Dej ho jinej. Třeba tý svý spolupracovnici, co si se s ní včera vybavoval!"

"T'lara je jen přítelkyně!" řekl to, i když už tomu sám přestával věřit.

"Jaremi taky!" vypadlo z Kateřiny.

Její oči zaplály vztekem. Rychle se otočila a odešla k ostatním.

Jaremi už něco montoval.

 

 

Jaremi došel k Janě, která replikovala zbraně a snažila se před návštěvníky restaurace vypadat nenápadně.

"To bude stačit. Jsme přece jenom tři." řekl jí Jaremi. Viděl, jak je Jana nesvá, chtěl by jí nějak uklidnit, ale nevěděl jak.

Jana dala zbraně do replikovaného ruksaku. "Počítači. Dvě prostorové nálože typu omikron." Známé pípnutí označilo začátek replikačního procesu. Náhle se z ničeho vytvořila bomba horší než semtex.

"Nač to?" zeptal se jí.

"Mám přece specializaci na teroristické akce. A když je nebudem potřebovat, tak jen pro jistotu."

"Umh. Podle trikordéru je to pole Federační výroby. Když spojím devátý obvod s termocívkou v komunikátoru, tak bych teoreticky mohl vyslat jednoduchý binární kód na frekvenci, na kterou se komunikátor napojil naposledy. A však komunikátor po třech hodinách uložená data o volání likviduje."

"No, v tom případě na mě nekoukej. Nepoužila jsem ten svůj už od rána."

'Tak to mě podrž.' Málem se smíchy položil. "No to je docela jasný, když žádnej nemáš. Přece to zas neni takovej blázen, aby tě nechal chodit s komunikátorem v kapse. Řekl bych, že je to nejspíš nějaký fanatik."

Vyndal zadní stranu trikordéru. Počítal drátky, přičemž si pobrukoval dětskou říkanku: "Jedna, dva, tři my jsme bratři. Čtyři, pět, šest jeden medvěd. Sedm, osm, devět, to je von, ten vševěd."

Uchopil drát a vší silou ho vyrval. Trikordér zapípal a přestal pracovat. "Počítači. Trojfázovou cívku, diletační hlavici a jeden deseticentimetrovej kousek kovového drátu."

"Specifikujte kov."

"Já nevím, třeba měď."

Potřebné nádobíčko se objevilo na desce replikačního systému. Jana se koukala na scénu za nimi. "No, ti se ale rafli."ozvala se Jana a ukázala na Kateřinu.

Podíval se na ně: "Hm, a proč mě to nepřekvapuje. Už před dvěma lety mi bylo jasný, že se dříve či později rozejdou. Všichni se jednou rozejdou." No páni, hrůza. Co to vlastně řekl? Všichni? Jen to ne. Nerad by o Cheril přišel. Proletělo mu to hlavou jako tornádo, zatímco připojoval drát k tomu, který vytrhl.

"Teď mu vrátila prstýnek." rýpala dál Jana.

"Divíš se?" Připojil dráty zpátky k trikordéru. Měděný konec omotal kolem diletační hlavičky. Trikordér se rozběhl. Neizolovaný měděný kov se zaleskl a vyletěl svazek jisker. Jaremi, neočekávaje takovouto reakci, se lek. Dostal šestnácti wattovou pecku a upustil trikordér.

"Práce jedna skur..blbá. Nejradši bych do toho kopnul." vykřikl podrážděně.

"No no. Už sem jde." varovala ho Jana.

"Teď mi bolí prsty. Že já se na to taky už ....nevy..kašlu." Shýbl se pro trikordér.

Kateřina zatím došla k nim.

"Stalo se ti něco?" zeptala se Jaremiho.

"Umřel jsem, jinak nic vážnýho. A ty jsi v pořádku?"

"Jo, jo. V tom nejlepším pořádku. Nikdy jsem na tom nebyla líp."

"Jen abys nelitovala." Jaremi předstíral soucit, i když se v podvědomí vlastně usmíval. Byl rád, že měl pravdu už před dvěma lety.

"Neboj. Nebudu!"

Trikordér k jejich všeobecnému překvapení fungoval. Jaremi si sundal z hrudi insignii, jež byla trochu jiná než ta, kterou nosila Kateřina. UPKB totiž měla své vlastní komunikátory, přes jejichž špičku se nesly hodnostní proužky. Zatímco Kateřina měla standardní insignii Flotily s tím, že hodnostní stupně měla na límečku.

Jaremi rozevřel malý otvor, který patřil směrem k hrudi. Zasunul do něj diletační hlavici. Pak postavil oba přístroje na stůl vedle.

"Jen jestli budou znát tenhle kód." zapochyboval.

"Proč? Co je to za kód." zeptala se Jana.

"Poněvadž si nemohu vzpomenout na žádný jiný kód ze současnosti, použiju Morseův abecední kód."

"Co to je?" Zhrozila se Kateřina.

"Binární kód, který nahrazuje alfanumerické znaky za tečky a čárky."

"To zní dost složitě."

"Možná to tak jenom zní. Problém je, jestli si přesně vzpomenu na znění." Prstem začal do insignie ťukat, nebo ji přidržel déle, podle toho, jaký znak potřeboval.

'Jen aby to ten Alexej slyšel, přes ten jejich řev.' pomyslel si.

...,- - -,...,.- - -,.-,.-.,.,- -,..,..............

 

Na pódiu se střídaly kapely. Směsice hudebních stylů od valčíků a walzů, přes rock And roll a blues, až po vulkanské Kul'Tre, nebo Andorijské Psuch Madent. Byl zde k dostání jak sinthenol, tak skutečné alkoholické nápoje. Náhodný příchozí by jistě nepoznal mezi směsicí různých ras a kultur onu pravou atmosféru důvěry kolegů a přátel. Lidé, kteří neměli v tomto století dostatek nebezpečí. Lidé, jimž se stal adrenalin denním chlebem. I přes závratnou technickou vymoženost této doby, kdy je možné vědět, co máte v talíři pomocí senzorů nebo trikordérů, používají staré dobré štěnice a vysílačky v botách. Místo toho, aby se přenesli na potřebné místo paprskem, tak to si radši navlečou černé elastické tepláky a pod rouškou noci se s lanem a diamantem vydávají dobývat pracovny ambasád. Tak jako v historických záznamech James Bond. I oni mají povolení v nejnutnějším případě zabíjet.

Ale i to má své logické využití. Štěnice by totiž nikdo nehledal. Proč hledat zastaralé způsoby. Není třeba se bát, že je někdo bude snímat senzory. Byty mají krycí štít a poplachový hlásič, který jim oznámí nejen pokus o snímání, ale i transport, jenž nebyl předem ohlášen. Proč tedy instalovat do místností kamery a poplachové snímače? Přece se nikdo nikam nebude pokoušet vnikat, když je to nemožné. Jenže pak se začalo přicházet na nepovolené peněžní machinace, nejvíce z Ferengijské ambasády. Úniky tajných informací Federace. Nevysvětlitelné záhady? Duchové? V tomto století? Svědků přibývalo. Něco hýbe se stoly. Něco nutí lidí k šílenství. Bylo usneseno, že se musí nutně zakročit. Byl vyslechnut a později schválen návrh, tehdy ještě studentky akademie, a později flotilní admirálky, na vytvoření organizace s touto specializací. Sáma jí dala název. UPKB-Úřad pro kosmickou bezpečnost. Organizace, jenž má zabránit úniku informací a zároveň je získávat. Organizace pro Factor psí a Acta X, v jejichž stopách měla pokračovat. Její podstrukturou se tedy stala PNS-Pozemní národní služba, oddělení paranormálních jevů, tajná rozvědka, oddělení vojenské (čili flotilní) prokuratury (což znamená orientaci ve věcech právních) a také oddělení vnitřní a vnější kontroly. Problém byl v tom, že této organizaci byla Flotila nadřazena. Takže hodnost flotilního admirála UPKB byla vlastně ještě méně než komodor. Organizace však sílila. Během pěti let měla vlastní ambasády, vlastní velení a vše spojené s názvem UPKB bylo, a je, tajné. Pouze hrstka zasvěcených ví, co se v ní děje. A v čele této organizace stál nyní sám Jaremi E.Johanson. Ale to jsme trochu odbočili. Snad je nyní struktura UPKB čtenářovi jasnější.

Alexej měl v sobě poněkud více alkoholu než sinthenolu. To však také udělalo své. Na stále se opakující tón Betazoidské polky, jak jí říkal, si jeho uši zvykly a přestaly ji vnímat. Bez mentálního zapojení vnímal krátké a něžné melodie strunového Pluang'Me. Znal tuhle melodii z dětství. Matka mu jí jako chlapci hrávala. Chtěla z něj mít doktora.

Náhle jeho sluch přerušilo jakési pípání. Po registraci podnětu se začala rozbíhat nouzová paměť. Mozek začal reagovat. Oči se zvětšily a do bělmy se vyhouply dva černé měsíce. Tak černé, že ani nebylo možné rozeznat panenky od duhovky. Památka po otci. Zjištění: zvuk vychází z jeho komunikátoru.

Rychle stiskl insignii. "Tady Dimitriov, vnitřní vyšetřování."

Nic, žádná odpověď jen to zpropadené pípání. "Krám. Musím si vyreplikovat jiný." Chtěl vstát. Po marném snažení to vzdal. Janet Lindová ho příliš utahala.

"Do zítřka to počká." suché konstatování.

Od středu parketu se vyloupla známá postava. Janet si táhla za sebou další oběť. Petr Janošek z prokuratury. Vypadal střízlivě. Nejspíš ze sebe alkohol vyskákal na parketu. Došli až ke klimbajícímu Dimitriovi.

"Toho to nějak zmohlo." konstatoval Janošek.

"Hmm. No, bude rád, když se probere do Silvestra."

Alexejovo betazoidské telepatické vnímání zachytilo dvě osoby. Opět začal nahazovat mozkové generátory.

Janet se usadila vedle Dimitriova, ale Janošek zůstával stát prohlížeje si ospalce: "Nemám s deliriem zkušenost, ale myslím, že to pípání, které vydává nebude následkem alkoholu."

Lindová nastavila uši. "Máš pravdu, něco tu pípá." souhlasila.

"Kdybych Dimitriova neznal, řekl bych, že si tu tropí šprťouchlata z kolegů."

"Alexej? Ne. Ten popichuje, škádlí, ale tohle? Na takovéhle rafinovanosti on není. To spíš....." zarazila se. "Hm, i když na Johansona by to sedělo." Opřela se. "A pokud je to spojené s ním, určitě je v tom nějaký problém, nebo test." konstatovala.

"Teď o Vánocích? To je i na Johansona trochu kruté." zastával se přítel přítele.

"No, právo útrpné stále platí, jak říkává." povzdechla si Janet.

Petr se do zvuku více zaposlouchal. "Má to strukturu. Pravidelně se to opakuje."

Janet ztrhla Alexejův komunikátor. Zamračeně poslouchala tóninu. Náhle se jí čelo vyjasnilo, jako nebe po bouřce a její ústa utvořila jednobarevnou duhu.

"Já vím, co to je."

"Co?"

"Tohle po nás chtěl Jaremi, aby jsme se to všichni učili nazpaměť" při té vzpomínce se v duchu otřásla.

"A co to teda je?"

"Kód. Jen nevím jakej." Janoškův obličej se roztáhl úplně stejně jako obličej malého chlapce, jenž přišel na způsob, jak se vytáhnout před dívkou. "Snadná pomoc."

Vytrhl jí Alexejovu insignii. Sňal si svou. Pak obě otevřel a zadními stranami spojil do sebe. Přes pípavé tóny se ozývala nezabarvená písmena. "S. O. S. J. A. R. E. M. I. S. O. S. J. A. R. E. M. I. S. O. S....."

"SOS? To je žádost o pomoc." vykřikla Janet. Janošek, tak trochu poděšený jejím náhlým výbuchem se nezmohl ani na slovo.

"Nekoukej. Máme problém. Zburcuj velení." vrátila ho Janet do reality normálního světa.

 

 

"Dědeček. Babička. Babička. Maminka. Jeník..." malá holčička pobíhala okolo stromečku a roznášela sedícím dárky.

SiMoto seděl vzadu. Na nohou choval vnouče. Letos to jsou ty nejšťastnější Vánoce, které kdy za léta působící ve Flotile zažil. Celá rodina se tu sešla.

"Dědečku. Tohle je tvoje." malá dívenka stála před ním. V ruce měla zabalenou záhadu, kterou se chystal hned rozlousknout.

"Děkuju ti, Petruško." Vzal si od ní balíček. Chtěl ji pohladit a tak uchopil nemluvně do druhé ruky. Vnučka mu však odskákala zpět ke stromečku. Malému Jeníkovi se dědovo houpání již přestalo líbit a začal sebou šít.

"Běž za mámou." řekl malému a postavil jej na zem. Ten dopadl na plínu, ale nevzdal to. Po čtyřech se doplazil ke štíhlé ženě.

"Tak co ty, dárečku? Snad nemáš v kalhotách plynovou bombu, co?" zeptala se malého jeho matka. Vzala dítě jemně do rukou.

"Jdu ho přebalit." oznámila, jakoby vítězně přísedící rodině.

"Pomůžu ti." Z rohu na opačné straně stromku se vyloupla ženská postava okolo pětačtyřicítky.

'Eleyna' pomyslel si Jakuta, s oblibou si prohlédl svou ženu. Mladší žena obdařila příchozí úsměvem. Obě pak odešli z místnosti. SiMoto si je obě dobře prohlížel. "Celá matka v jejích letech." zkritizoval dceru. Jeho poznámka proletěla místností a zůstala nedotčena.

Vždyť to není ani tak dávno, co Eleyna přebalovala jejich malou Terezu. A teď je z ní tak velká žena. Stárnu. Oba stárneme. Jako by to bylo včera, co Eleynu poprvé uviděl. Vzpomněl si na radost, kterou prožíval, když mu řekla ano na jeho dotaz, jestli si jej vezme. Na pocit štěstí, když poprvé držel v náručí své první a pak i druhé dítě. Její obličej se naplnil vráskami, však ten jeho taky.

"..zase děda." ozvalo se od dárků.

Tvrdé vrácení do reality. Stáhl stužku, opatrně sundal obal. Poznal ho. Byl z loňského roku. Složil ho a odložil vedle židle k ostatním. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že balíček obsahuje vlněné papuče.

No a ještě hůl a hurá do důchodu.' usmál se.

 

 

Malé začalo brečet. "Ale no tak. Pšš. Už to bude. Babička tě na chvíli podrží." Mladá žena podala syna do náruče své matky. Hbitě proklouzla do kuchyně, kde zamířila k replikátoru.

"No tak. babička se o tebe postará maličký." Žena donesla dítě do kuchyně. Položila jej na stůl.

"I přes to, že máme všude samé počítače, tak je tohle neustále na matkách." povzdechla si, když po odepnutí pleny uviděla to boží nadělení.

"Myslíš že to budeš ještě umět mami?"

Eleyně ten dotaz přišel jako nějaká narážka. "Tak stará zase nejsem, abych si nepamatovala, jak přebalit holku."

"To je chlapeček."

"Já mluvím o tobě."

"Mami." Eleyna vzala starou plenu a podala ji Tereze.

"Na. Dej to dereplikovat." Mokrou žínkou utřela vnukovy zadeček.

"Babička přece jen ví jak na tebe, viď?"

Polochtala malého nosem na břiše. Čipera jí ho hned chytil. Přepudrovala ho a nasadila mu plenu.

"No vidíš. A pak že to nejde."

"Tohle neustále pípá." řekla jí dcera, když se vrátila. Nesla v ruce Flotilní insignii. "To je tátovo. Na vem si malýho a pojď, já mu to dám."

Obě pak vyšly z kuchyně.

 

"Tak co? Operace zdárně skončila?" zeptal se jich Jakuta, hned jak je zmerčil.

"Zdárně, zdárně dědečku." oplatila mu to Eleyna.

"Tu máš. Někdo tě shání." Podala mu komunikátor.

Neochotně jej stiskl: "Tady SiMoto"

"Greg pane. UPKB. Máme tu menší problém. Omlouvám se, že vyrušuji."

"Jak velký problém?"

"Málo. No vlastně hodně velký."

"A je v tom Johanson, není liž pravda."

"No, vlastně ano. Prezident chce, aby jste tomu velel pane."

SiMoto se rozhlédl po obličejích rodiny.

"Já..?"

"Jen jdi Jakuto. My to tu přežijeme. Není to přece poprvé." skočila mu do řeči Eleyna.

"No právě." poznamenal. Do komunikátoru pak ohlásil, že už je na cestě. Spěšně odkráčel do jejich dvoumístné přepravní komory. Kde se tělo rozložilo na menší paprsky. Za pár sekund stál na rampě pro třicet lidí ve velení UPKB. Nechal za sebou svou rodinu. Tak moc ho to mrzelo, že by nejradši podal rezignaci. No počkej, Johansone. Ty uvidíš!

 

 

Místností se neustále rozléhala taneční hudba. Spousta lidí již opět tančila. Prostě idylka. Taková malá rodinná pohoda. Cheril poslouchala. Pozorovala, jak se s Kateřinou snaží nebýt příliš nápadní. Viděla, jak Jana rychle schovala zbraně do tašky. Jen žádnou paniku. Jaremi něco vyváděl s komunikátorem. Viděla, jak dostal ránu proudem.

'Chudáček můj malej''Blázníš? Dalas mu pusu to je všechno. Dokud ti to neřekne, tak nevíš, jak na tom s ním si.'

‚Ale ty oči. Prozradily vše.'

'Jsi si tím tak jistá?' hlodavé myšlenky.

'Pryč s vámi. Lepší je nevědět. Nevědět nic.'

 

 

V potemnělé místnosti bylo ticho. Nikdo zde nebyl. Ne! Někdo přece. V rohu místnosti se krčila postava. Hlavu měla schovanou pod koleny. Třásla se. Pláčem snad. Je to normální člověk? Vzaly mu ženu a děti. Sloužil pro ně dvacet let. Měli a dlužili mu vysvětlení. Nějaké odškodné. Udělal chybu. V myšlenkách na svou manželku připojil špatný kabel na nesprávné místo. Kapitána to málem stálo život. Vyrazili ho. Zničili mu rodinu, práci, kterou miloval. Ale on se jim pomstí. Pomstí! Hlava se mu začala zvedat. Ne, nebyl to pláč, co teď třáslo jeho tělem. Byl to smích. Strašný, krutý a neúprosný. To ďáblem zněl. Tak jako špatný zvon.

Muž vyskočil na nohy. "Mě? Mě, chtěli dostat? Mám právo na odplatu. Tady platí zákon: Oko za oko, zub za zub. SMRT ZA SMRT!!"

Rozběhl se směrem ke skomírajícímu Perkinsonovi. "Překážíš mrtvolo."

Uchopil jej za ruce. "Seš strašně těžkej."

Odtáhl ho ke zdi. "Tady mi vadit nebudeš. Zatím!"

Pak zamířil k panelu, na kterém předtím pracoval. "Program se aktivuje přibližně za patnáct minut." Ohlásil počítač po stisknutí znaménka 'Time'.

Struktura sovětských raket byla složitá. I tomuto počítači trvalo nabourání a změna systémů ovládání dosti dlouho. "Zatracenej krám." ulevil si.

Dvacet minut. Dalších patnáct než se naučí ovládat řídící panel raket. No a? Mám pro vás dáreček. Hodlal se zbavit Novákové, ještě by mu to mohla pokazit. Přeběhl rychle k jinému terminálu. "ENTER" na obrazovce se objevila struktura jistého stroje. Začal i hlasový doprovod: "Raketa MX-116. Naváděcí zařízení přes kamerové snímače uvnitř. Výbava. Ruční phaser, značkovací systémy, odposlech, na dálku ovládané zdvihače. Samo nabíjecí baterie umožňuje neomezenou možnost použití, nezávisle na čase. Možno přivybavit. Pokud jej chcete využít, stiskněte ENTER."

Uhodil na klávesu.

"UPKB-Vybavení pod vaší kontrolou."

Klávesnice zajela do panelu, její místo zaujal joyastick. Obrazovka se zbarvila do šediva.

Z jiného rohu místnosti vyletěla jakási sonda. Přerostlý doutník s křídly. Tak by to nazval Dimitriov. A křídla plná phaserového překvapení. Na obrazovce počítače se objevila mužova záda. Sonda už spustila kameru.

"Sonda je nadále vybavena štítem vyvinutým PNS-L. Tento štít umožňuje průlet jakýmkoli štítem známé struktury." počítač opět umlkl.

Muž stisk tlačítko na joyasticku. Vzápětí se rozletěla sonda kupředu. Na obrazovce byly vidět schody, pak rozražené dveře. Nachvíli se obrazovka rozjasněla, to jak sonda proletěla silovým polem. Ozvala se siréna červeného poplachu.

"Sondáž budovy, sondáž budovy."

"K sakru. Někdo se dozvěděl, co se děje. Venku to musí někdo vědět. Jen ať si sondujou. Stejně přes štít nic neuvidí. Hachaá."

 

 

"Admirále." oslovila SiMota na velení mladá dívka, alespoň pro něj.

"Ano?"

"Jmenuji se Daistromová. Glenda Daistromová, expert přes kybernetiku." Daistromová Měla delší kaštanové vlasy. V ruce držela vědecký trikordér a vypadala, že se brzy zhroutí.

SiMoto sešel ze schůdku.

"Ano. Váš dědeček byl také profesor přes techniku, že? Vybavil naše lodě svými počítači."

"No on..." zaváhala při vzpomínce na starého muže.

"Netřeba se omlouvat za jeho činy. Váš dědeček sestrojil ten počítač z dobré vůle." ujasnil své názory na minulé události SiMoto.

"Vůle neospravedlňuje vraždu." Glenda měla dědečka ráda, ale to co udělal mu neodpustila.

"Počítač se vymknul kontrole. Nebyla to jeho chyba." chtěl ji uklidnit SiMoto.

"Byla. Věděl jak ho zastavit. Neudělal to! Tudy."

Oba vyšli z transportní místnosti.

"Tyhle zdi nejsou z poliduranu, že?" změnil admirál téma hovoru.

"Ne pane, jen některé komponenty jinak jsou to cihly a malta., myslím."

Strohá odpověď ho překvapila, ale nedal se odradit: "Trochu zastaralé, nemyslíte."

"Ale účinné." odsekla.

SiMoto to raději vzdal. "Jistě..Jistě. Ať začnou s přípravami na přepad."

"Rozkaz." Dívka odešla k interkomu a udeřila do tlačítka. "Daistromová. Karl Bergman na podlaží tři."

Chodba byla plná počítačových panelů. Skoro za každým někdo seděl. Vypadalo to že všichni potřebujou něco nutně dělat. SiMoto se jen tak koukal a divil se tomu, kolik lidí je tu i na Štědrý den. Podíval se přesněji a zjistil, že všichni nejsou zase v tak střízlivém stavu jak by bylo zdrávo.

SiMoto se rozhlížel po panelech.

"Pane?"

Otočil se. "Admirál SiMoto."

"Já jsem Bergman pane, oddělení vnější kontroly."

Podali si ruce.

"Tak, co se tu vlastně stalo?"

Bergman pokynul SiMotovi, aby šel dál chodbou: "No, podle zjištění je vysílaný signál od kontra admirála Johansona. Z hotelu Bohemia. Zjistili jsme, že okolo budovy je vztyčeno silové pole."

"Aha, takže to není jenom žertík co?" usmál se Jakuta SiMoto a v duchu začal Johansona proklínat.

"Ne pane." "

Zjistěte mi kolik je tam lidí a jestli tam není někdo zvlášť významný."

"To už jsme zařídili pane. Johanson tam vešel s doktorkou Cheril Marklovou. Měla u nás dnes nastoupit. V celé budově je pět set dvacet a jeden člověk. Významné osobnosti - T'ler, to je vulkanský velvyslanec, andorijský vyslanec a je tam admirál McCoy s rodinnou."

"Dobře, nejspíš jde o teroristickou akci, za účelem zabít jednoho z nich. Johanson se nejspíš někde schoval. Zahajte přípravné akce, použijte rozmístění lidí v budově podle scanu pořízeným před tím, než se aktivoval štít."

"Ano, pane."

 

 

Příliš mnoho starostí. Jaremi tohle neměl rád. Musí se vydat tam dolů. Neví ani jestli Perkinson ještě žije. Vzal si phaser z tašky a zasunul jej do pochvy na opasku. Všiml si staršího muže, který se k nim pomocí hůlky pokoušel dostat. Ale né. Starosti, mají paniku na krku. Ale zmýlil se. Muž k němu došel. Měl na sobě civilní oblečení, ale i přesto bylo vidět na jeho hrudi vyznamenání za statečnost, nebo za práci pro flotilu. Ty metály Jaremi neznal, musely se používat asi tak před sto lety a možná ještě dříve. V mužově vrásčité tváři byly nejvýraznější oči. Měli takovou zvláštní auru. Zračila se v nich moudrost nabytá léty zkušeností. Muž si ho pozorně prohlížel. Za normálních okolností by mu Jaremi okamžitě s galancí řekl ať jde okukovat někoho jiného. On však stál a neříkal nic.

Mužovy oči se zastavily na phaseru. Usmál se. Oči mu zaplály vzrušením.

"V době, kdy jsem sloužil u Flotily takovéhle zbraně nebyly. Phasery byly jinak dizainově upraveny. Řekl bych, že máte problém."

Změna hovoru, tak náhlá a nečekaná vyvedla Johansona z míry. "Já. Mohu vám nějak pomoci?"

Muž mu položil prst na hruď. "Vy? Ano. Rád bych se dozvěděl o co tu jde."

"To je vládní záležitost." vykrucoval se Jaremi dál.

Muž se posadil a pokynul Johansonovy, aby si taky sedl. "Já sloužil ve Flotile sedmdesát let. Vím, co je to vládní záležitost. Je to pořádně velkej bordel. Potřebujete tedy pomoct, mladíku." Jaremi se posadil. Tento muž v něm vyvolával jistý respekt.

"Ne. Vše je v naprostém pořádku." stál si na svém.

"Jo a vulkanci nemůžou lhát." řekl muž kysele.

"Přesně tak."

"No hurá. Povídali že mu hráli! Vulkanci umí lhát a jak dobře, s jedním jsem sloužil."

Ten muž Johansona zajímal. Cítil v zádech pohledy svých kolegů. Všiml si i pohledu pana Sigersona, který si jej prohlížel se zatvrzelou nenávistí.

"Ano." odpověděl konečně.

"Ano co mladíku?"

"Ano. Je tu jistý problém. Dál ani muk. Nemáte kvalifikaci, věk, ani nevím kdo jste." a rezignovaně pohodil rukou.

"Tak prr, co se týče věku, tak starý zas nejsem.."

"Sto let sem. Sto tam, ale jinak nic." zadrmolil si Jaremi pod vousy.

"No, no. Kvalifikace je tady." Podal Jaremimu svou hůl. Ten si jí s oblibou prohlédl. Pod rukojetí, jež představovala lebku s úsměvem, byl připevněn štítek s nápisem

'Našemu příteli k jeho padesátinám. Vše nejlepší do dalších let. To ti kostro přejí Jim, Spock, Uhura a Scotty.USS-ENTERPRISE, NCC-1701. 2254.6' Teprve teď si Jaremi všiml, že zbytek hole vypadá jako kostlivcovo tělo.

"Enterprise? Vy jste tedy z Enterprise? To jste tedy sloužil pod Rikerem. Jak se má? Víte, my jsme spolu studovali." Jaremimu hned nedošlo že to je u prakticky nemožné.

Muž se trošičku usmál: "Toho mladíka neznám. Lodi Enterprise, velel James Tiberius Kirk. Jmenuji se McCoy. Leonard H. McCoy."

Jaremi si teprve teď uvědomil svůj omyl. Ten muž byl příliš starý i při vypuštění Enterprise-D, natož aby na ní mohl sloužit. "Já se omlouvám."

"Nic se nestalo mladíku. A teď si promluvíme o mé kvalifikaci..."

Vtom si Jaremi všiml rakety vyvinuté PNSkou, která vyletěla z pozarohu. "Proboha. To je MX-sto šestnáctka. Všichni k zemi!"

V McCoyovi se probudil starý výcvik. Padl na podlahu. A co dál? Nic. Svaly neslouží. Kdyby tu tak byl Spock. Vlastně, posílal mu vzkaz, aby na něj a Perrin počkal dnes před vulkanskou ambasádou. Hlava stará, sešlá. Úplně se mu to z ní vykouřilo. Budou ho hledat. Ano budou. Jenže v jeho domě v San Francisku.

Uslyšel střelbu. Pak náhle ten známy pocit. Spock. To je ten zelenokrevnej mizera. On ho našel. Je někde blízko. Ale kde?

 

Jaremi pálil na MX-116 a ta mu jeho zásahy pečlivě vracela. Naštěstí neúspěšně. Tohle už se ututlat nedalo. Automaticky nastala panika. Lidé se schovávali pod stoly, utíkali do jiných místností a nebo jen zmrazeně stály na místě. Ti statečnější pomáhali druhým. Převrácené stoly se pletly pod nohy těch kteří ještě neopustili místnost. Do toho neustále vyhrávala melodie Schtrausova Dunaje.

"Nemohly tam dát alespoň Bachovy varhany." zadrmolil McCoy. "Nejspíš by to bylo vhodnější."

Vypadalo to, že je sonda zaměřena pouze na Jaremiho. Ostatních si vůbec nevšímala. Teprve, když v místnosti zůstali pouze naši hrdinové, začala střílet po všem, co se hýbalo. Udělala nálet na skupinku dívek stojících opodál nevelkého květináče s Retorianskou palmou. Všechny naštěstí minula. Proletěla rychle nad skloněnou hlavou kapitána Kateřiny Robertsové a s vrčením se zaměřila na Janu Novákovou. Sonda po Janě vystřelila. Ta naštěstí instinktivně dopadla na podlahu a střela minula její hlavu jen o malý kousek. Seškvařený pramen černých vlasů dopadl vedle obličeje.

Další nálet. Jaremi využil situace ve svůj prospěch. Vystřelil po sondě spršku paprsků. Tentokrát to byl zásah.

"Štíty na devadesáti procentech." oznámil ženský hlas vycházející ze sondy. Sonda se otočila. Hodlala naletět přímo na Jaremiho. Ten, schovaný za jedním z poražených stolů na ni namířil a stiskl spoušť. Nic. Nic se nestalo. Phaser nevykazoval známky funkčnosti.

"Oou. Hups." odhodil phaser a začal před sondou utíkat. Ta kupodivu nestřílela. Jaremi kličkoval mezi stoly. "Neuniknete pane Johanson." ozvalo se z vysílače na sondě. Jana ten hlas poznala. Byl jeho, toho maniaka. 'A co je s Jackem?' napadlo jí.

"Chachaááá" ozývalo se z sondy.

"Tumáš ty vrahu." zakřičela Jana. Vypálila na sondu z phaserové pušky.

"Štíty na sedmdesáti procentech."

"Slušný pokus, ale bohužel k ničemu slečno Nováková." opět se ozvalo ze sondy.

U Johansona se začala objevovat panická hrůza. Začínal být udýchaný. Neustále pobíhal mezi stoly a židlemi. Sonda jej pronásledovala neustále a bez jediného výstřelu. Cheril pozorovala celou scénu. Chtěla vstát a něco udělat. Chtělo se jí křičet. Chtěla se zvednout, ale ruka neznámého člověka ji zastavila.

"To by nebylo příliš moudré mladá dámo." Otočila se. Z podlahy se na ní šklebil McCoyův šibalský obličej. "On to zvládne. Takhle by jste mu jen ukázala, že mu nevěříte."

Jaremi Johanson byl uřícený. Náhle zahnul podél modrého stolu. Zjistil, že se dostal do slepé uličky. Roh. Byl tu roh místnosti. Chtěl se vrátit, ale nebylo kam, sonda mu znemožnila jakýkoli ústup.

"Jste v koncích Johansone?" ozval se lstivý hlas s pocitem zadostiučinění.

Jaremi moc dobře věděl co tyhle zbraně dokážou. Sám pomáhal MX-stošestnáctku v laboratořích PNS-L vyvíjet. Nic. Nic ho už nezachrání. Je mrtev. Teď, zrovna když opět objevil smysl svého vlastního života. A to ještě ani nevěděl co ho čeká.

Sonda se začala přetvářet. Dva phasery se zasunuly do boků, nahradily je dvě motorové pily.

'Tohle přece není standardní MX-116. Tohle tam nikde být nemělo.'

Jakoby muž, jenž ovládal sondu četl jeho myšlenky. "Dobré, ne? Sám sem to upravil Jaremi. Čeká tě pomalá a bolestivá smrt. Toho si se vždycky bál, viď Jaremi. Už od akademie si se nemohl koukat na tohle kruté vraždění. Teď tě to čeká Jaremi. Máš stejnou možnost jako jsi dal ty mě. Chtěl jsem zničit celou planetu. Nejspíš jsem se trochu unáhlil. Zničím jí až potom, protože ty si přišel za mnou. Pamatuješ si mě vůbec Jaremi? Pamatuješ si na mou rodinu? To tys je zabil. Zůstali v Jafrisově průlezu. Odpojil si loď dřív než si měl. Unikli jsme sice všichni výbuchu, ale oni tam zůstali. Co tě za to čekalo? Máš vyznamenání. A já. Co mám já. Úmrtní oznámení. Dokonce se ani neobtěžovali na to, aby mi to přišli říci osobně. Přišel mi jen dopis. Jeden dopis. A pak mě vyrazili. No, jen řekni sám. Zasloužil jsem si to? Ale teď zaplatí. Všichni. A tebe to bude nejvíc bolet!"

Jaremiho pamětí se rozletěly zvuky vzpomínek. Byli naUSS-POTĚMKIN. Měli noční směnu a tak všichni spali ve dne. Vzbudili je poplachové sirény.Červený poplach. Počítač vybízel k okamžité evakuaci do primárního trupu. Byli pod útokem Romulanských křižníků. Bojová sekce byla na padrť. Turbovýtahy nejezdily. Veškerá technika byla mimo provoz. Ruční ovládání. Viděl se běžet chodbou. Všude okolo probíjeli systémy. Počítač ohlašoval selhání podpory života. Kouř ho štípal do tváří. Hnal se davem civilního obyvatelstva. Dostal se až k místu oddělování lodi. Pomáhal ostatním nahoru po žebříku. Všichni, kteří zvolili jeho směr kolem něj už prolezli. Ozval se signál k uzavření průlezu. Začal pumpovat za ruční uzávěr. A pak si všiml jedné ženy. Ženy jeho nejlepšího přítele z akademie. Měla s sebou dvě děti. Volala za ním. Přestal pumpovat. Žena měla své děti pověšené na krku. Šplhala vzhůru. Loď začala se separací. Natáhl k ní ruku. Chtěl ji vytáhnout. Z průlezu se začal uvolňovat kyslík do prostoru. Musel se rozhodnout. Pokud ihned neuzavře způsobí lodi přetlak. Rozhodl se to riskovat. Natáhl ruku ještě víc. Pak se rozsvítilo světlo. Obnovil se přívod energie. Průlez se sám od sebe začal uzavírat. Instinktivně zatáhl ruku k tělu. Měl to tak akorát, aby mu to neuskříplo prsty. Viděl se v tom víru nevědomosti a zoufalství. Obrovská vina zodpovědnosti mu tížila svědomí. Potlačil tuhle vzpomínku už dávno. Jeho tvář se stala nyní plnou sebeobviňování. Uvědomil si, že mu někdo říkal, že to nebyla jeho chyba. Oznámili mu, že jeho přítel zemřel na jedenácté palubě, u plazmatického relé, když trup pohonné sekce prorazilo Romulanské torpédo.

"Jafersone?" zeptal se opatrně Jaremi.

" Absolutně správně, vyhráváš první cenu a tou je náš prvotřídní zájezd do pekla! A nepotřebuješ ani letenku."

Sonda se pohnula směrem k němu.

"Né. Počkej." vykřikl v pudu sebezáchovy.

Sonda zarazila jakoby na povel.

"Já za to nemůžu. Rozběhla se technika. Nemohl jsem jí pomoci. Jafersone. Já...."

"Pěkně si projevil svou lítost příteli. Zmizel sis z povrchu zemského. Ani ses neobtěžoval mě najít."

Jaremi hledal slova. "Já, omlouvám se. Řekli mi, že jsi mrtvý. Jak jsem jen mohl vědět, že...."

"Pozdě. Pomodli se, jestli to umíš. Žádné špatné výmluvy tě už nezachrání. Budeš první obětí Země. Té Země, na jejíž historii jsi byl vždycky hrdý."

"Jefersone. Já, ale přece....."

"Sbohem příteli?!"

Sonda se opět dala do pohybu. Jaremi se rozhlédl po místnosti. Viděl Janu, jak jí ten pohled znemožnil se nějak pohnout. Spatřil i Cheril, která se snažila k němu dostat. Vetchá ruka starého, v duchu ještě stále lodního lékaře, ji znemožňoval se vrhnout do nebezpečí. Byl za ní starci vděčný za jeho pomoc. Za to, že nedovolil udělat Cheril ten bláznivý pokus zachránit mu život. V místnosti už nikoho jiného neviděl.

"Měj se dobře Jaremi." Sonda už byla těsně před ním. Vzpomínky, o kterých si myslel, že je již dávno ztratil se mu objevili před očima. Viděl svou ženu. Její vlasy, jak se vlní ve větru. Viděl, jak se na něho směje a viděl, jak ho volá. Napřímil se. Hrdě otevřel oči. Hleděl do nezastavitelné zkázy. Pohled na vlastní smrt ho nezastrašil. Díval se přesně doprostřed sondy.

"Nebude z tebe mučedník Jaremi. Nebude."

"Ducha neporazíš." Už cítil dotek chladné ocele, ani poslední slova nepřiměla Jafersona změnit plány.

"Néééé." křičela Cheril a více sebou začala škubat. McCoyovo sevření však bylo pevné.

"Miluju tě." zakřičel do prázdna. Byl ochoten smířit se svou smrtí. Jedna pila se mu zařízla do ramene. Bolest projela celým jeho tělem, ale on stál. Ani nevykřikl, Podlaha se začala barvit do červena.

Pak náhle.

Odnikud se vynořila Kateřinina postava. Ve svých rukou dřímala dřevěnou nohu jednoho ze stolů. Prudce se rozmáchla a uhodila sondu přesně mezi její křídlo a trup.

"Štít selhal." oznámil počítač.

Udeřila znovu. Sonda se s ustupujícím hlukem zřítila k zemi. Narazila na podlahu. Jaremi se chytil instinktivně za rameno a pak se s obrovským žuchnutím povalil vedle sondy.

Cheril se vysmekla McCoyovu sevření. Když doběhla k dějišti nové tragédie, poklekla vedle Jaremiho.

"Né. Neumírej mi! Prosím jen to né. McCoy si klekl vedle ní. Položil Jaremimu ruku na krk.

"Nemusíte se bát. Jen omdlel. Odnesla to naštěstí jen ta ruka."

Položil Cheril ruku na rameno. "Ale jestli okamžitě nezastavíme krvácení tak by to přežít nemusel." Kateřina si strhla rukáv. Pak i druhý. Totéž udělala i Jana a pak i Cheril. McCoy obvázal Johansonovi zranění. Podařilo se mu opět zastavit krvácení. Situace však vůbec nebyla růžová. A to nejen pro Johansona. Nikdo neví, kolik tam takových sond ten šílenec ještě má.

 

 

Před budovou hotelu stály dvě osoby. Jedna z nich měla přes hlavu přehozenou kápi. Druhá byla žena, snášela mráz mnohem lépe než její společník. V teplém obleku vystavovala tvář padajícím vločkám. Malé bílé kousky se na jejích lících rozpouštěly na malé kapičky vody. Druhá postava dřímala v rukou trikordér. Zkoumala strukturu silového pole. Té jediné nebylo vidět do tváře. Pro náhodného kolem jdoucího by tato scéna možná přišla zvláštní, ale rozhodně ne nepochopitelná. Žena měla na sobě kabát pro zimní období, který si sama vzala na cestu už, když si balila. Pozemský šat na sobě neměla již tak dlouho. Na její staré tváři se zračila čistá radost. I na svůj vysoký věk, vypadala velice půvabně. Její plavé vlasy byly sčesané na malý drdůlek, který jakoby vyzýval každou sněhovou vločku

'Pojď, dotkni se mě.'

Dlouho neviděla sníh, ale i pro ni byla náhlá změna klimatu špatná. Na Vulkanu neexistuje žádné místo, kde by padal sníh. Nejstudeněji je na severní polokouli Vulkanu v zimním období. Teplota toho místa je pětadvacet stupňů celsia. Žena, jenž se přizpůsobila vulkanským filozofiím se těď ztěží bránila přívalům emocí.

Postavu vedle, zahalenou v kápi, by na první, letmý, pohled nikdo nepovažoval za cizince. Pouze při bližším zkoumání by si mohl povšimnout drobných, vnějších, fyziologických rozdílů. Obočí mírně vzhůru, zašpičatělé uši a také to, že se i přes nadměrné šactvo klepal jako osika.

Muž trikordérem zkoumající silové pole byl jen poloviční vulkanec. Jeho fyziologie byla proto mnohem složitější. Nevypadal příliš staře. Vulkanci se dožívají velmi vysokého věku. Třikrát tak vyššího nežli pozemšťané. Náš poloviční přítel si dal pauzu před zahájením pokusů o sjednocení Vulkanů a Romulanů a hodlal po tomto setkání odletět na Romulus, kde měl rozdělanou práci. Na tento malý výlet ho na prosbu dvou bývalých spolupracovníků pozvala jeho nevlastní matka. Domluva zněla, že na ně admirál McCoy počká v San Fracisku na Vulkanské ambasádě. Ale nebyl tam. Nebyl nikde kde ho hledali.

Vulkanec znal dobře vrtochy až příliš emotivního bývalého lodního doktora. Usoudil, že na to nejspíš zapomněl a nebo má opět další problém a tak se ho vydali hledat. Nejprve zašli do jeho bytu. Nikdo tam nebyl, ale pozorný vrátný jim sdělil, kam doktor s rodinou odešli. Neváhali ani chvilku a přenesli se na zadané souřadnice. Transport trval poněkud déle, jelikož místo bylo na opačné straně planety. Museli se tedy nejprve dostat na jednu z obíhajících základen. A tak se objevili tady.

Zpoza rohu budovy se vynořil další člen této podivné expedice. Ten se dožil tohoto věku pouze díky svému nápadu na záchranu života pomocí transportního systému lodi Jenolen, kde zůstal v paměti počítače celých sedmdesát čtyři let. Až jej v roce 2369 zachránila posádka lodiENTERPRISE-D. Muž se co nejrychleji, jak jen mu to dovolilo jeho břicho dostal ke skupince.

"Zjistil jste něco kapitáne Scotte?" Otázal se poloviční vulkanec.

"A ty Spocku?" Scottyho hlas byl stejně dobrosrdečný jako kdy před tím.

"Obávám se, pane Scotte, že jsme došli ke stejnému závěru." odpověděl.

"Ano Spocku? Je to federální pole o čtyři sta devadesáti kilowatech. Bez termoplastické trhaviny se dovnitř nedostaneme." Scottův odhad nebyl sice moc obvyklý, ale za to pravdivý. Spocka jen napadlo kam se poděl mužův irský akcent, který býval vždy slyšet po celé strojovně.

"Ta byla zakázána druhou Khitomerskou smlouvou." podotkl chodící počítač jménem Spock.

"Já to vím Spocku. Stál jsem přece mezi tebou a Jimem." Scotty se zasnil.

Spock však nehodlal čekat až se Scotty uvolní ze vzpomínek dob dávno minulých. "Ale jestli je uvnitř doktor McCoy tak mu musíme pomoci!"

"To jsou mi slova. Správně! Jestli je tam Leonard tak se tam dostanem, na to vem jed." robustný muž popadl Spocka za ramena s takovou vervou a radostí, že i vuklanocovy kosti trochu zavrzaly.

Perrin se připojila k oběma přátelům: "Našli jste něco?"

"Nic uspokojujícího matko. Nemyslím, že nám tu budeš v něčem nápomocna." Spock to nemyslel zle, ale vyznělo to tak.

"Dobrá synu. Půjdu tento incident oznámit na velení Flotily." přikývla Perrin, která Spocka nikdy neodsuzovala za to že jí nemá moc rád. Věděla, že pro něj bylo těžké smířit se s odchodem jeho skutečné matky.

"To bude moudré matko." řekl Spock a podíval se na Perrin. Byla snad i o něco mladší než on. Nikdy se mu nelíbilo, že se jeho otec podruhé oženil. Ale musel se s tím smířit.

Scott jej však ještě zastavil

"Myslím, že by bylo moudré Perrin, aby s sebou vzala také nějakou tu drobnou trhavinu. CKM - 1256 - MV."

"Ta je ale přece..." Perrin se zasekla a námitku nedokončila. Spockův upřený pohled ji zadržel.

"Ano je. Ale je zde nezbytně nutná." řekl.

"A uvědomujete si pane Scotte co by se stalo, kdyby se někdo z jiný dozvěděl, že ji Flotila použila? Vyvolalo by to politickou nestabilitu. Nedůvěru mezi rasami. Vnitřní války. To si přece Flotila nemůže dovolit, když teď téměř válčí s Dominionem!" Perrin si byla vědoma toho jak napodobuje Sareka. Chyběl jí, ale nechtěla to říkat před Spockem.

Spockovo obočí náhle vyletělo vzhůru. Scottovi to signalizovalo, že má nápad.

"Tak ven s tím Spocku." pobídl přítel jak jen nejlépe uměl.

"Matko." oslovil pozemšťanku: "Co takhle požádat o pomoc UPKB."

"Ta organizace přece neexistuje, Spocku, neříkej mi že ti za tu dobu co sem tě neviděl přelezl všechen rozum do špiček učí." Scott, si to nemohl odpustit a podíval se na Spocka s výrazem, Hergot Spocku, jsem Inženýr a né Psycholog.

"Ale ano. Nedávno jsem ve své kanceláři na ambasádě nalezl "Thul M'uther"," nenalezl totiž patřičný anglický výraz pro nám známou štěnici: "Nechal jsem to dát prozkoumat a jednou za mnou přišel jeden mladík. Jmenoval se Johanson. Přišel se mi omluvit.

'Nemůžeme nikomu v téhle době důvěřovat a tak jsme si museli být jistí, že nespolupracujete s Romulany."

"Vy Spocku? Nemožné." ozval se pln údivu Scott.

"Má poslední návštěva Romulu nebyla příliš uspokojující. Nemám příliš nadějí na úspěch mírové mise, matko. Hodlám uskutečnit další návštěvu Rumulu a tentokrát tam zůstanu o něco déle."

"Uvidím co mohu udělat Spocku. Pokusím se toho Johansona najít." Perrin měla styky se Sarekovými kolegy, ale to že se jí podaří najít UPKB, by byla snad jen náhoda. Věděla, že nemá čas prohledávat celou planetu.

"Děkuji ti matko." poděkoval Spock.

"Synu. Za několik málo hodin musím na loďLindomer. Je to jediná loď prolétávající soustavou Vulkanu. Jsem velice šťastna a vděčná za tvůj nápad. Až budeš se svou prací hotov, přileť na Vulkan. Společně pak uctíme kátry tvých pravých rodičů."

Oba dva pozvedli ruce a jejich prsty se rozdělily do tvaru V, ve vulkanském pozdravu. "Žij dlouho a šťastně."

"I ty matko."

Perrin se vydala směrem k veřejné transportní místnosti.

"Nedá se tam třeba nějak paprsknout Scotty?"

Bývalého inženýra zarazil ten výraz a oslovení. Takhle mu říkal pouze Jim Kirk. "Je mi líto Spocku. Tohle nepůjde."

"A vysílání?" Spock asi začínal stárnou, věděl že to nemůže vyjít, ale přesto navrhoval všechny možnosti.

"Ne. Ale můžeš vyzkoušet tu svou telepatii. Alespoň někomu tam uvnitř říct, nebo alespoň dát ten pocit, aby měl to.. Eh Nutkání se jít podívat ven. Jako třeba tenkrát, když si strážci navodil pocit, že jste fuč."

Spockovo obočí opět vystřelilo. "Ne pane Scotte. Tohle by bohužel přes tuto bariéru nešlo. Musel by tam být někdo, kdo byl se mnou v Pon'Far."

"Ale je tam přece Leonard. Nosil tvou Kátru Spocku."

"Fascinující. Máte pravdu pane Scotte. Je to sice jenom člověk, ale Kátra je posmrtné uchování mysli. Myslím, že by to mohlo fungovat, pane Scotte. A jestli ano, ví doktor McCoy, že jsem tu, již hodně dlouho. Budiž pokusím se. Ale je tu příšerná zima. Nevím, jestli se budu moci soustředit."

"Je jen sedm pod nulou Spocku. Na to že je devět v noci je docela teplo." ujistil ho Scott a usmál se. Ono se jim to podaří.

Točité dveře hotelu se pohnuly. Vyšla z nich vetchá postava staříka opírajícího se o hůl.

"A pak si myslím, že to vůbec není nutné." řekl Scott a ukázal za Spocka. V McCoyových očích se objevilo překvapení.

"Nazdar logiko." vykřikl na Spocka. "Jak ti fungujou diodky, Spocku. Scotty. Musíš mi taky udělat takovou kosmetickou úpravu. Seš čím dál tím mladší." McCoyovi řeči byly příjemné, a věděl, že je tím neurazí.

Oni jej však přes pole neslyšely. Viděli pouze pohyby rtů. McCoy zapomněl na silové pole. Co mohl se rozběhl ke svým přátelům.

"Né. Leonarde neblázni. Zabije tě to." křičel Scott.

Spock se pokoušel jej zadržet pomocí svých myšlenek. Bylo to marné. Byla zde až příliš velká zima. McCoy se nebezpečně blížil k okraji štítu. Mohl už cítit jeho průboje. On je však nevnímal.

Pak se stalo něco zvláštního. Udála se věc, pro kterou tu byla UPKB. Stalo se něco, co nedokáže vysvětlit ani Vulkanská filozofie. Přesně v silovém poli se objevila postava muže. Stará uniforma byla jeho oděvem. Byla to uniforma, kterou nosili všichni tři přátelé v dobách kdy dobrodružství střídalo dobrodružství. Muž měl zvednutou pravou ruku a jakoby se snažil McCoye zastavit. Vulkanec se marně pokoušel nějak logicky vysvětlit tento jev. Že by svými myšlenkami vytvořil obraz muže, na něhož myslel? To se mu zdálo býti přehnané. Ani Scott a jeho Irsko nevysvětlili tuto záhadu. McCoy skutečně zpomalil.

Vykřikl

"Jime. Jime co tu děláš. Zemřel si přece naENTERPRISE-B."

"Ano, kostro, já jsem umřel. Ale tebe tu ještě potřebují. Nemůžeš přece skočit do tohohle pole. I já jsem vykonal své poslední dobrodružství. Jako za starých časů. Ještě nepřišel tvůj čas, kostro. Ještě ne." Omamná postava mluvila jakoby z dálky. Její hlas se rozléhal a vracel zpět, že měli pocit, že ho slyší mluvit dvakrát.

Pak se muž otočil. "Jednou se setkáme. Opět budu poslouchat ty vaše hádky Spocku a popíjet při tom tvou whisku Scotty. Ale těď ještě není čas. Já si počkám. Nashledanou přátelé." Nerozplynul se však, jako dým, tak, jako se zjevil, ale vytáhl starý komunikátor z opasku. Tolik známé škubnutí otevřelo a aktivovalo přístroj, který v této době byl již zapomenut.

"Paprskněte mě adjutante Randová."

Jeho tělo, dá li se vůbec tělem nazvat se rozplynulo v tak zdlouhavém procesu starého transporéru, že skýtalo pohled na kapitána ještě další půl minutu. McCoy v tom nehledal vědu.

"Jednou si s tím svým komunikátorem vypíchne voko." konstatoval McCoy.

Spockovi nad tou poznámkou vyletělo obočí a Scotty se zasmál. "Zpátky k těm svejm motorům a dilithiovejm krystalům. Zas uvidím tu starou herku a uslyším na můstku jak ty mý malý motory krásně frčej."

"Pane Scotte. Jelikož jsem tu jediný, který nevěří na duchy, musím vám říct, že jsme se nejspíš stali obětmi davové halucinace." uzemnil své přátele Spock.

McCoy to nevydržel

"Víš co ty horo logickýho, zelenokrevnýho, špinavýho prádla. Tohle byl Jim. A jestli ne, tak ať se propadnu."

Ozval se smích. "Tak pozor na díry, kostro."

"Zase Jim."

U jejich nohou se objevilo jisté zvláštní zařízení. McCoy opět nějak zaláteřil, jenže to už opět Spock ani Scott neslyšeli. Účinky pole se obnovily. Na zařízení nebylo nic napsáno, ale Scott poznal o co se jedná. Byla to bomba kterou potřebovali.

 

 

Jaremiho natažená ruka držela phaser. Okolo něj stáli jeho kolegové. Kateřina bezmocně přihlížela. Jana se v mrákotách povalovala v rohu místnosti. Za Jaremim stál přepadový oddíl UPKB a za ním se díval SiMoto. Phaser mířil na vetřelce. Jako na potvoru měl vetřelec rukojmí. Byla jím Cheril. Mířil jí na hlavu.

Poslední vetřelcovy pokusy o záchranu svého života

"Já ji zabiju, jestli mě okamžitě nepustíte. Odhoďte zbraně."

Jaremi pohodil rukou. "Tak ji zabij. Nic pro mě neznamená." Pak se jeho ruka napřáhla a z phaseru se vyvalil paprsek neutronů. Nepřítel byl ale rychlejší. Paprsek zasáhl Cheril a ta padla k zemi mrtvá. Jaremi vypálil znovu. Tentokrát se trefil. Vetřelec se svalil na zem vedle těla doktorky Marklové.

"Tak pánové. Ukliďte to tu." řekl Jaremi a vyšel ven z budovy.

"Atentátníkovi se tedy nepodařilo zabít oběť." řekl SiMoto směrem k Dimitriovi.

"Nejsem si jist, že Jaremi bude takto reagovat." skeptičil Dimitriov.

"Máte pravdu. Nejsme si jistí co ten šílenec má za možnosti." Souhlasně pokýval hlavou admirál SiMoto.

"Johanson?" Vyletělo z Dimitriova skoro usměvně.

"Ten taky." řekl SiMoto skepticky a podíval se telepatovi do očí.

"Pane z devadesáti devíti procent to dopadne takhle." ujistil ho Dimitriov. Sám si sice nebyl jist, ale doufal, že počítač dobře vyhodnotil charaktery postav.

"Ukončit simulaci." křikl SiMoto.

Místnost zmizela, Jaremi se rozplynul. Šílenec i Marklová. V celém simulátoru zůstal jen SiMoto a Dimitriov, jehož na nohou držela injekce s Drihidrátem proti alkoholu.

"Jste si jistý, že váš velitel udělá přesně tohle?" otázal se SiMoto Dimitriova jako by si pořád nebyl jist..

"Ano pane. Za Johansona ručím. Nedá na sobě znát žádné vnitřní city. Je to voják pane." Alexej lhal. Přesto měl pocit že to musí říkat.

"A toho se právě bojím." oba dva vyšli ze simulátoru.

"Admirále SiMoto. Chce s vámi mluvit nějaká žena." Vyvalilo se z Daistromové, sotva vyšli z místnosti.

SiMota to nanejvýše překvapilo. Žena? Tady v UPKB? A pak na ni málem narazil za ohybem chodby a div nepadl do komatu. Stála předním. Na sobě měla světle modrou vulkanskou tuniku, ale na rozdíl od ostatních vulkanek se mírně usmívala.

Perrin pozvedla ruku. "Žijte dlouho a blaze."

'A je to tu.' Pomyslel si. 'Je z toho už meziplanetární problém. Určitě o tom něco vědí. Cílem útoku je tedy T'ler.' ale nahlas řekl jen: "Já. Jsem admirál Jakuta SiMoto."

"Perrin. Musím s vámi mluvit ohledně jedné důležité záležitosti!"

SiMoto se podíval na Dimitriova. "Ano. Já vím. Již jsme zahájili přípravné akce."

Perrin jeho odpověď poněkud zarazila. "Vy tedy víte co se stalo? Řekli mi, že tu Johanson není a tak jsem chtěla mluvit s vámi. Máme tam technika. Zjistili jsme, že jediná trhavina, která může to pole prorazit je CKM-1256-MV." Perrin se v duchu proklela. Už mluvila opět jako Sarek. Doufala jen, že SiMoto vstřebá tyto informace stejně rychle, jako je ona řekla.

SiMotův obličej se změnil k nepříčetnosti. Jaremi by jí použil. Jenže SiMoto je federál.

"Nepřipadá v úvahu. Ta zbraň byla zakázána na Khitomeru. Nehodlám vyvolat meziplanetární válku."

"Admirále. To přesně se stane, jestli okamžitě nezasáhneme. V té budově je admirál McCoy. Příští týden má dokončit svou poslední akci. Mír s Orionem a jeho připojení k Federaci je přece nutné. Je to poprvé v dějinách, co si Orion nechce zanechat svou nestrannost. Je tedy nanejvýše nutné a logické, aby jste dal rozkaz k použití CKM-1256-MV."

SiMoto začal uvažovat. "Hodláte mě snad přemlouvat?" SiMoto moc dobře věděl co tím riskuje. Věděl však také, že jestli se mu tahle akce podaří, žádný mír s Orionem nebude. Někteří vyšší politici si ho nepřáli a od toho tu bylo UPKB

"Ne. Nehodlám. Pouze poukazuji na větší rizika, pokud tu trhavinu nepoužijete." Perrin nechala dramatickou mezeru a mluvila nanejvýš pomalu a rozvážně. Přesně tak by jednal i Spockův otec.

"No dobrá." SiMoto rezignoval.

Perrin se pousmála.

 

 

Jaferson se posadil. Vzdal se pokusů o získání ovládnutí sondy. Byla nenávratně pryč. No a? Ten, jemuž se chtěl pomstít je tu. Je s ním v jedné budově. Tak dlouho ho hledal, až nakonec sám přišel. Tentokrát unikl, ale on se mu pomstí! Ano. Jaremi Johanson umře! Byl vynesen verdikt a nyní jej zbývá pouze uskutečnit. V jeho již tak zničeném mozku se začal odvíjet další plán. Je načase využít i pomoc od jinud. Podíval se na monitor. Ještě patnáct minut. "Počítači. aktivuj simulaci Poutník."

Silové pole vězení uprostřed místnosti zmizelo. I židle, na kterých byli přivázáni oba zajatci. Místo toho se nyní koukal do obličeje sám sobě. "Víš co máš dělat?" zeptal se své napodobeniny, kterou si kdysi z nudy vytvořil a teď jí trochu přeprogramoval.

Simulace se dala do pohybu. "Ano. Vím přesně co mám dělat."

"Dobře. Velmi dobře."

Jaferson se zvedl. Popadl Perkinsonovo tělo a odvlekl je do jakési stázové komory. Sám pak ulehl do druhého, podobného zařízení vedle. Simulace Jafersona obě komory zkontrolovala a uzavřela. Pak zahájil proces programu. Přes skleněné uzávěry bylo vidět, jak se Perkinsonovo tělo očišťuje od krve. Pak se na Jafersonově tváři začaly vytvářet různé obrazce. Vrásky se změnily. Z malého a nenávistného oblyčeje se stal malý energický obličej páně Perkinsona.

"Proces je skončen." ohlásil počítač.

Obě stázové komory se otevřely. Falešný Perkinson vylezl po svých. "Vyndej ho a někam ho hoď. Já si jdu pokecat s Jaremim."

Transformace byla vynikající. Změnila mu dokonce i hlas a oblečení. Jediné co neměl byly Perkinsonovy znalosti. Jaferson si roztrhl oblečení a prořízl si kůži.

Dokonalá kamufláž. Nikdo nesmí mít podezřenía za to ta trocha krve stojí.

Falešný Perkinson se vydal nahoru po schodech.

 

 

McCoy se vrátil do budovy, aby zkontroloval Johansonův stav. "Statečný mladík. Skutečně. Někoho mi připomíná. Až příliš."

Cheril klečela vedle Jaremiho, měla zasunuté nohy pod jeho hlavou. McCoy došel k replikátoru.

"Počítači, standardní výbavu lékařské první pomoci a jeden regenerátor." Po tom, co se objevily požadované věci, se vrátil k Jaremimu. Přejel dvakrát po jeho těle lékařským trikordérem. "Aha, umhm. Bude v pořádku. Ta pila se mu ale dostala ke kosti. Nesmí ruku používat, alespoň měsíc. Mohl by si jí zlomit. Tak. Musí být při vědomí. Nemůžu si dovolit, kdyby se dostal do komatu pak bych ho už nemusel probrat."

Vyndal z kufříku první pomoci injekci.

"Co v tom je?" zeptala se starostlivě Cheril.

"Něco, co ho probere." vzal injekci a vpíchl mu dávku povzbuzovače.

Jaremi otevřel oči. Polkl. "Já jsem v nebi?" Samozřejmě že to byl vtip.

"Komediante." nechala se slyšet Jana. Johanson necítil díky injekci žádnou bolest. "Jako vždy. To jen tahle krásná tvář mě zmátla." obdařil Cheril svým úsměvem.

Nahodily rozumové obvody. On se v jeho práci nemůže na nikoho vázat. Nemůže si dovolit mít nějaké vážné známosti. Vše co není jen na jednu noc musí pryč!

"Já..Víš, řekl jsem to..." Jaremi chtěl a zároveň nechtěl, ale věděl že by měl, jí říct, že to nepůjde.

"Ano. Já vím. mysles že umřeš. Chápu to. Promiňte." Vyvlíkla se a vyběhla do chodby. Né. Tohle nechtěl. Tohle né.

"Tohle si zvoral." zamračila se na něj Jana Nováková, svým mateřským obličejem.

"Ještě ty začínej Jano."

Chtěl vstát a jít za ní. Avšak paže zkušeného lékaře ho zastavila. "Čas to vyléčí. Kdo ví co bude zítra. A pokud se nepřestanete vrtět, tak se toho možná ani nedožijete."

Vedlejší účinek injekce přestal účinkovat. Jaremi ucítil strašnou bolest.

McCoy pomalu sundaval cáry rukávů a nohavic něčeho, co kdysi bývala Johansonova uniforma..

"Sss. Aou. To bolí." pískal Jaremi a bylo mu úplně jedno, kdo ho při tom vidí.

"Tak tomu se mladíku ani nedivím. Hlavně tou rukou nehýbejte. Máte přeříznuté svalstvo a naříznutou kost. Navíc se vám natrhl další sval, jak sebou sonda škubla."

Doktor vzal do rukou vatu a nanesl na ní vrstvu bleděmodré kapaliny.

"Tohle by mohlo pálit. Ztratil jste spoustu krve." Přiložil vatu na zraněné místo. Jaremi sebou škubl.

"To je strašné." Zaskřehotal a silou vůle se držel aby nekřičel na celou budovu.

"Ano. A ve větší dávce smrtelné." konstatoval lékař s poťouchlým úsměvem. Už se nemohl dočkat až si rýpne do Spocka.

Vata nejenže vyčistila zanesenou ránu, ale také nasála přebytečnou krev. McCoy vzal do rukou regenerátor.

"To je zvláštní. Jak se to používá?" ačkoli sám tyto stroje kdysi užíval, nemohl poznat, kde má tento nový typ spouštění.

"Vy neznáte regenerátory?" zeptal se ironicky Jaremi.

"Ale ano. Ale tohle je zvláštní. Je jiný než ten co jsem znal."

Jaremi mu ho vzal zdravou rukou.

"Ukažte. Umím s tím trochu zacházet." Stiskl červené tlačítko a pomalu přejížděl nad ranou.

"Ah"

"Ukažte mladíku. Já to udělám." řekl McCoy vezmouce mu regenerátor z ruky.

Jaremiho svěděla ruka jak se začaly svalové buňky spojovat. Jedno vlákno po druhém. McCoy si za chvilku nechal vyreplikovat mističku rozdělaného lékařského betonu. Pomocí bílé špachtličky vyrovnal zářez v kosti. Pak dokončil regeneraci. Na Johansonově paži nezůstala ani jizva. Jen načervenalá kůže značila, že vůbec něco narušilo pokožku.

"Ještě vám to zavážu. Musíte to tak mít ještě tak měsíc. Pak můžete ruku plně využívat." McCoy obmotal místo zranění gázou. Vzal jednu z utržených nohavic a přivázal mu ruku k tělu, tak, že jí měl zavěšenou okolo krku.

"Díky vám doktore." usmál se Jaremi.

"Já jsem vlastně admirál." řekl s arogancí starý muž.

"Oh. Promiňte." Jaremi se posadil a pak se zvedl. Hlava se mu zatočila a padl na znak.

"Ale né. Už zase. Nemám tu potřebné vybavení." zaskřehotal McCoy.

Cheril utíkala chodbou. Plakala. Si blázen. Vědělas to od samého začátku. Běžela. Potom se zastavila na další křižovatce v bludišti chodeb a opřela se o zeď.

"Néééé."

Proč? Proč po tak dlouhé době, když se konečně do někoho zamiluje.'Skvělý. A co příde teď? Takhle se chová dáma? To si psycholog?'

Ucítila na svém rameni cizí paži.

"Ne. On to tak nemyslel. On jen.. Je prostě příliš zvyklý na něco jiného. Neumí se s tím vypořádat. Neustále se kreje předpisy a nařízeními." byla to Jana. Přišla jí trochu ulehčit, protože dobře viděla co se děje mezi Cheril a Jaremim. "On prostě jen neví co cítí. Nic si z toho nedělej. On je prostě takový. Nerad ze svých kolejí odbočuje. S každým jedná jinak. Tak aby mohl předvídat jejich další kroky. No, když prostě zjistí, že dokáže jejich reakce předvídat, tak se pro něj stanou nezajímavý. Tak jako třeba já. Jenže, někdy se stane, že prostě někdo udělá něco jiného, než on očekává. Těch lidí je málo. Je to pro něj nezvyk. Je to prostě dobrodruh a výzkumník. Neznámo ho přitahuje jako magnet. Víš. Určitě tě má rád. Jen se prostě bojí. Bojí se sebe sama. A pokud mu to neřekneš na rovinu, tak on to neudělá. Nepochopí. Protože nechce. Jakékoli řeči oklikou prostě nepochopí. Ve vztahu, nebo od člověka, jehož miluje. Jinak od ostatních pochopí i posunky. Jen ne od lidí, k nimž něco cítí. Věř mi, třeba Jack je v tomhle ohledu stejný." Jana sundala ruku z jejího ramena.

"Dej mu ještě jednu šanci. A tentokrát s ním jednej na rovinu. Prostě si musí být jistý, že se neproboří, jinak nedošlápne a radši se ani nepohne. On napřed přemýšlí a pak teprve jedná. Neměj mu to za zlé."

Cheril přikývla. Blížil se k nim McCoy. Jeho výraz byl ustaraný, ale ne beznadějný: "Nemá, čistě náhodou, některá z vás krev AB negativní a nebo nulku?"

"Já mám AB negativní." řekla Jana.

"Skvělé. Johanson potřebuje transfůzi. Ztratil příliš mnoho krve." Jana odkráčela s McCoyem zpět a Cheril zůstala sama.

 

 

Po schodech z podzemní místnosti vyšla Perkinsonova postava. Jeho kůže se zachytila za kliku a natáhla se.

"Pitomá napodobenina." zaláteřila postava. Vytáhla a upravila svou kůži. Netušila však, že toto divadlo mělo dva, vlastně tři pozorovatele.

Za jedním z dřezů bývalé kuchyně byli schováni dva přátelé.

"Fascinující." poznamenal jeden z nich.

"Je v tom určitě nějaká levárna." pokračoval ten menší a podsaditější.

"Co je to levárna?" zeptal se ten vyšší a jeho obočí vyletělo vzhůru.

"Podvod."

Za jiným pultem se krčila jiná postava. Počkala až ji Perkinson mine a, až obě postavy zmizí pod schodištěm odkud před chvilkou vyšel Perkinson. Pak se narovnala. Zlatá kapitánská uniforma mu zdobila tělo.

"Jde to skvěle." Postava luskla prsty. Jiná tvář a jiná, tentokrát červená, kapitánská uniforma. Zvedl z podlahy starý komunikátor.

"Paprskněte mě? Cha chá. Jak mám tyhle hrátky rád." Opět luskl prsty a zmizel.

 

 

Falešný Perkinson si zkontroloval postavu i uniformu. Zpomalil krok a spokojeně vyšel z kuchyně. Na chodbě si všiml stojící dívky. Byla dost půvabná. Na chvilku zapomněl na svůj cíl, ale jen na chvilku.

Podívala se na něj skrze mokré oči. Lekla se.

"Ne. To je v pořádku. Já jsem Jack Perkinson, UPKB."

Cherl si vzpomněla, že o něm mluvili. "Ano. Já...Já vím. Tak že jste ho dostal?"

"Bylo to velmi obtížné, ale dostal." dobelhal se k ní.

Poznal jí. Podle toho jak se chovala, když pronásledoval Johansona, s ním musí něco mít. Napadlo ho.

"Tak se usmějte. Jak znám Jaremiho, tak určitě se trápí více než vy."

"A jak ho znám, zatím, já, tak teď leží a dostává novou krev." řekla chladně Cheril. Už bylo rozhodnuto. Konec pane Johansone. Vaši hru hrát nehodlám.

'Áá. Jaremi je tedy mimo hru, že?' "Jaká škoda. Zavedete mě za ním?"

Cheril přikývla. Vzchopila se na tolik, že byla schopná se vrátit.

"Znáte se s Jaremim dlouho?" zeptal se jí.

"Ne, jen několik hodin." odpověděla po pravdě.

"Ten má, ale štěstí."

V Cheril se probouzel pesimismus. "A co je to štěstí?"

Vypozoroval její náladu. "Básník by řekl: Muška jenom zlatá?"

"Čili havěť, pouhý, otravný hmyz."

Narozdíl od něj, citovala ona Shakespeara.

"Hmm. Smím se zeptat, co vám provedl tak hrozného?"

"Nesmíte. Vlastně nic. Já jenom.. Omlouvám se."

"Přesvědčivěji by to nešlo?" nadhodil přátelsky.

Jen se naň podívala.

"Jsme tu." řekla.

Oba dva vešli do velké taneční místnosti. Na dvou stolech vedle sebe leželi Johanson a Nováková. McCoy stál chvíli u jednoho a pak zase u druhého. Neustále je obletoval, jako motýl květy růže. Jak zmerčil nově příchozí, zarazil se.

"Vy jste kdo?"

"Perkinson. Oddělení soudního vyšetřování."

"No dobrá." Podíval se na vyděšenou Cheril.

"Nic to není, mladá dámo. Jen ztratil mnoho krve a tenhle pitomej krám," ukázal na replikátor

"nemá strukturu pro replikaci krve. Hlavně že čaj to umí!?" Poslední věta patřila spíše počítači.

Jana otočila hlavou. "Ah. Jacku. Dostals ho?"

"Jistě. Ještě však musíme vypojit to silové pole a deaktivovat tu nukleární hlavici."

"Cos tam proboha dělal tak dlouho?"

"Hledal vypínač toho druhýho pole." Dal Janě prst na ústa aby jí naznačil že by teď neměla mluvit. Ne proto, že by jí to vadilo, ale proto, že se s ní bavit nechtěl.

Pak pomalu došel k replikátoru a nechal si nenápadně vyreplikovat phaser. Dobrá komedie. Jen jestli ti naletí všichni.

 

 

Schody byly staré, ale za to pevné. Oba dva našlapovali co nejtišeji. Ze spodní části se ozývaly mužovi nadávky. Jak mile sešli na pátý schod, tak se za nimi aktivovalo silové pole.

"Pitomý vtípky." ozval se menší muž.

"Buďte potichu." usměrnil ho vyšší.

"Tobě se to řekne. Ale já si málem přiškvařil trenýrky." nedal se ten menší.

Zlehka našlapovali, až se nakonec dostali na poslední schod. Odsud již mohli pozorovat dění v místnosti. Podél jednoho z terminálů leželo tělo nějakého muže.

"Vsadil bych se, že je to ten co odsud vylez." řekl ten zavalitější.

"Možná podobou." připustil chladně ten druhý.

Jiný muž seděl k nim zády. Psal něco do počítače. "Ano. Ano tak je to správně. Vstupní kód? Dobře, dobře. Nápověda. Vůdce Ruska? Že by car? Zkusíme to." vyťukal slovo. "Kráme. Vůdce Ruska. Přemýšlej Jafersone. Přemýšlej. Car to není. Bude to tedy jméno. Ale já žádnýho bláznivýho cara neznám."

Vyšší a štíhlejší z obou mužů stál přímo za ním. "Zkuste Lenina."

"Lenina? Hm. Lenina."

Vymačkal kód. Teď teprve se počítačová projekce dala do pohybu. Vyskočil ze židle, jako střelený. "Kdo jste. Jak jste se sem dostali?" Náhle začal reagovat jinak. Přiskočil k počítači a stiskl enter.

"Atomová hlavice je aktivována." ohlásil počítač.

"Udejte cíl." Mladší muž, ač již trochu při těle si promnul kníry. Prohlédl si terminály.

"Aha. Támhle to je. Vydal se na opačný konec místnosti. Vetřelec se zamyšleně a udiveně koukal na podivné chování obou mužů. Vypadalo to že je naprosto zmatený, jako by se vymkl nějakému programu.

"Cíl je libovol...." pokusil se o aktivaci,ale nedořekl, protože prostě zmizel. Nezbyla po něm ani hromádka prachu.

"Pozdě kámo." Zvedl se tlustší muž se svazkem obvodů v ruce od počítačového terminálu.

"Pouhá projekce." zhodnotil to a s ironicky úsměvným pohledem na svého kolegu odhodil svazek drátů do kouta místnosti.

"Skvělá práce."

Uznání od štíhlejšího muže toho menšího zjevně potěšilo.

Přerušil je počítač.

"Zaznamenávám. Výstřel raket podle zakódovaného postupu. Cíl New York USA, Cíl Hong Kong provincie Velká Británie. Cíl Londýn Anglie...."

Vyšší muž přisedl k terminálu počítače. "Počítači. Zruš akci."

"Akce může být zrušena pouze se souhlasem soudruha Stalina, nebo přímo jím."

"Oddanej počítač. To jsem ještě neviděl." poznamenal menší muž.

"Počítači pozdrž akci o maximální možnou dobu." pokusil se štíhlejší z kumpánů.

"Zadejte kód." hrál si svou počítač.

"Nápověda?" Vyšší muž ani nedoufal že by to zabralo, jak se ale ukázalo, nebylo to tak od věci.

"Ostrov." oznámil ledabyle počítač.

"Ostrov? Co je to za hlouposti, těch je." nechal se opět slyšet menší muž.

"Přemýšlejte. Ostrov pod socialistickou nadvládou." Ten štíhlejší a teď už můžu říct i inteligentnější ze skupinky věděl dobře co je to za počítač a co že to chce. Jen si nemohl vzpomenout, proč to má hlasovou autorizaci."

"Jak to mám vědět." nedal se podsaditější.

"Mám to. Je to Kuba." ulevilo se tomu se špičatýma ušima.

"Kuba? A kde prosím tě ten ostrov je?"

"Poblíž Mexického zálivu."

"Tam je leda McBraitův ostrov."

"Ano. To je on." Kvapně název vyťukal.

"Start raket byl pozdržen. Za patnáct minut odstartuje první raketa na zadané souřadnice. Po této době nebude již možnost start raket zastavit. Nechť žije Sovětský Svaz."

"A co teďkonc?" zeptal se muž s knírkem.

"Nyní musíme vyčkat na příchod expertů." odpověděl vyšší muž na přítelovu otázku.

"A co s ním?" Scott ukázal za sebe na Perkinsonovo tělo a prohrábl si knír.

"Ah ano. Jestli je všechno tak jak se domnívám. Musím..... Zůstaňte u něj!" při dokončení této věty byl Spock již na půli cesty ke schodům.

 

 

Před budovou stály dva přepadové oddíly, každý čítající dvanáct osob. Jeden měl na sobě černé uniformy a znak UPKB. Ostatní měli uniformy černo žluté a znaky Flotily. Před nimi stáli dva muži a žena.

"To je divné. Měli tu na mne počkat." divila se pozemšťanka Perrin.

"Řekl bych Perrin, že zde nikde nejsou. Mám dát povel k začátku akce?" zeptal se SiMoto

"Ještě počkejme."

 

Perkinson stál u Johansonova lůžka zatímco Kateřina pomáhala Janě na nohy. "Teď už bude v pořádku. Měli bychom ho probrat." konstatoval McCoy.

"Myslím, že pokud bude spát, bude pro něj lepší se pak postavit na své." zaprotestoval Perkinson.

"Neřekl bych. Potřebuje spát, to ano, ale takhle nespí. Musel by usnout přirozenou cestou." trval na svém McCoy a natáhl ruku, aby mohl pacienta přivést k vědomí.

"Néé!" vykřikl Perkinson a uhodil admirála přes ruku.

"Co to děláte?" mnul si zápěstí McCoy.

"Nechte ho odpočívat doktore!"

"Jacku. Co to děláš?" zeptala se ho Jana.

"Jacku co to děláš." papouškoval Perkinson. "Nic! Co bych dělal?!"

"Přeskočilo ti?"

"Přeskočilo ti? Mě? Né. Vám přeskočilo." Perkinson mluvil rychle a s nádechem nenávisti.

Johansonovi se mírně nadzvedlo víčko. 'Ah. Perkinson. Problém je za námi.' Pomyslel si. Pak vyslechl jejich slova. 'Tohle je nějaké podezřelé.' Johansonova mysl pracovala pomalu. Viděl rozmazaně a točila se mu hlava.

Perkinson se sklonil nad nemocným.

"Jaremi. Chudáčku. Ta pila tě pořezala viď.? Ale málo! Jak se zdá!" vykřikl naštvaně.

Vytáhl mu z ruky hadičku od pytlíku se zbylou krví.

"Co to děláte." vrhl se naň McCoy.

"Uhni dědku." vykřikl Perkinson a udeřil McCoye do hlavy. Ten se svalil na podlahu a zůstal bezvládně ležet. Kateřina vytáhla z opasku phaser. Bez míření vystřelila. Perkinson však uhnul a paprsek neškodně zasáhl zeď.

"Ha. Vedle. Kyš, kyš" zaskřehotal Perkinson.

Urychleně vytáhl ten svůj. Vystřelil. Kateřina nestačila reagovat. Paprsek se jí zavrtal do boku. Vykřikla. Instinktivně se chytila za bok. Perkinson dal phaser k Johansonově hlavě.

"A teď můj milý příteli. Zemřeš!"

Johanson vymrštil zdravou ruku. Perkinson se chytil za bradu.

"Až po tobě." řekl Jaremi z posledních sil a převalíc se padl na zem. Pravá ruka ho zabolela.

Jana, ještě poněkud malátná zvedla ze země Kateřinin phaser zatímco se Cheril pokoušela pomoci Kateřině. Jana vystřelila po Perkinsonovi. Netrefila. Zato však donutila Perkinsona padnout na podlahu, vedle Johansona. Ten jej kopl do obličeje. Perkinson zaúpěl. Johanson využil jeho momentální nesoustředěnosti a opět jej kopl. Tentokráte do ruky. Phaser mu vypadl. Jana se bála střílet, aby nezasáhla Johansona. Oba muži se váleli v urputném, nevyrovnaném, boji po podlaze. Perkinson se vyrval z Johansonova malátného sevření. Pak se Perkinson rozběhl proti ležícímu soupeři. Ten však reagoval dobře, odkopl Perkinsona až k Cheril a Janě. V tu chvíli se rozletěly dveře.

Do místnosti vpadla ozbrojená skupinka lidí. Perkinson využil překvapení. Vytrhl Janě phaser. Přiložil jej k Cherilině hlavě a takto jí krytý začal postupovat pozpátku směrem do chodby, jíž přišel. Jaremi popadl ležící phaser. Vstal a namířil na Perkinsona.

"Zabiju jí!" Přitiskl phaser ještě více k Cherilině hlavě.

Neustále postupoval do chodby. "Odhoď to, nebo to zmáčknu." řekl falešný Perkinson.

"Jaremi. Néé" vykřikla Cheril.

SiMoto očekával onu větu. Věděl, jak to dopadne. Ale jen jedna oběť je pořád menší nežli celá planeta. McCoy začal přicházet k sobě. Johanson byl teď mezi dvěma světy. Má udělat to co mu nařizují předpisy? Nebo má chránit tu, kterou miluje. Rozkaz je rozkaz.

Odhodil phaser. SiMoto se naštval. "Tak vy za něj ručíte co?"

Dimitriov pouze pokrčil ramena.

"Tak se mi to líbí. Jestli někdo z vás vystřelí, tak ji......" pokračoval Perkinsonův náhradník.

Na jeho rameni se objevila cizí ruka. Perkinson se svalil a phaser dopadl vedle.

"Správně Spocku. Skvělé." vykřikl McCoy.

"Ale co se s Jackem stalo?" zeptala se Jana.

"S panem Perkinsonem nic. Leží dole." řekl Spock.

Shýbl se, aby sundal cizinci masku. Jakmile se dotkl Perkinsonova čela, tak se celá ta svalová struktura rozpadla. Na podlaze hotelu ležela v mrákotách postava Jafersona McBreta.

"No hurá. To nejhorší máme za sebou." vykřikl šťastně Johanson, hlavně proto, že si chtěl jít odpočinout. Už viděl jak dává dohromady hlášení. Nad tou představou se otřásl.

"Omyl," řekl Spock

"To nejhorší nás teprve čeká. Na oběžné dráze je několik atomových hlavic vyrobených v Rusku v období studené války. Pozdržel jsem odpalovací program. Zbývá nám tak deset minut."

Z houfu agentů UPKB se vynořila Glenda Daistromová. "Peterson, Megbret, se mnou. Zaveďte nás tam ambasadore Spocku."

 

 

Po tom, co se většina skupiny rozběhla za Spockem, ošetřil lékař týmu Kateřině zranění. Jana jí řekla to co jim před chvílí řekl Spock. Kateřina najednou jakoby neměla čas na svou bolest. Věděla, že nad Zemí je atomová hlavice a že se Země má stát jejím terčem. Postavila se. "Robertsová, Lindomeru. Okamžitý transport na můstek." sundala ruku z insignie. Doufala jen že její posádka bude připravená.

"Lindomer. Tady Kairmaikl, kapitáne. Transportní místnost je mimo provoz. Pan Lesmok se rozhodl, že provede údržbu. Máme přece ještě několik hodin."

"Už ne. Vemte toho zatracenýho Gora a nakopejte ho za mě." řekla ten vtip, který říkal pokaždé, když Lesmok hodlal dělat něco co se jí nehodilo.

"Kapitáne?"

"Nemám čas. Použijte transportér v nákladové místnosti. Jo a Kairmaikle. Rozjeďte tu starou škatuli. Do jedný minuty chci mít v provoz všechny motory, nabitý phasery a zapnutý všechny skenovací systémy. Přelaďte je, ať mají jiné nastavení než sledovací sondy na oběžné dráze."

 

 

Karmaikl neměl čas přemýšlet nad kapitánovým rozkazem. Poslal někoho do nákladního prostoru. Vydal rozkaz k okamžitému vyplutí ze stanice i když si nebyl vědom toho proč to kapitán chtěla.

Motory začaly pracovat.

"A pane Lesmoku. Kapitán chce mít nabité phasery." hlásil strojovně z interkomu.

"Phasery? Zbláznila se? Vždyť ví, že je tu jen jeden na ruční ovládání. Navíc ho nikdo nepoužíval tak sto let."

"Nehodlám se o tom s váma dohadovat. Kapitán jasně řekla..."

"Kapitán je na planetě. Víte, že jako první důstojník máte velení lodi. Je to šílenost nasadit impuls ve stanici a vy to víte.."

Dveře můstku se otevřely.

"Kapitán na můstku." ohlásila se Kateřina sama. Tímto vstupem ukončila rozhovor obou mužů.

"Pane Medoxi." otočila se na kormidelníka: "Rozjeďte to čtvrtinovou impulzní rychlostí!"

"Kapitáne." Oslovil jí první důstojník. "Předpisy stanovují motory pouze pro pohyb v doku. Ve stanici nás má vést kontrola."

"Námitka je zaznamenána. Můžete opustit můstek. Ještě někdo?"

Nikdo se nepřihlásil. Kormidelník Medox nahodil pohon. Kateřina se usadila do kapitánského křesla.

"Dejte mi vedoucího stanice." přikázala komunikačnímu.

"Rozkaz."

Na obrazovce se objevil obličej admirála Riepleie. "Ano kapitáne.?" otázka byla vyřčená ve spěchu a s nudným nádechem.

"Okamžitě otevřete bránu! Rozkaz velení UPKB." vykřikla Robertsová.

Rieplei zamrkal na obrazovku, ale nehodlal udělat nic. "Hodláte se protivit nařízením?"

"Pane, se vší úctou. Není čas na vaše papíry!"

Přejela rukou nahoru a dolu, což komunikační důstojník považoval za gesto vypnutí signálu.

"Přední pohled!"

Na obrazovce se objevila brána a kotviště ve stanici. "Pane, Lesmoku, chci kontrolu nad branou. Je možné ji otevřít?"

"Od té doby co ji otevřela ENTERPRISE se posílilo blokování." řekl strojník, levou nohou stále ještě ve výtahu a aniž by se stačil rozkoukat.

"Udělejte co bude možné."

"Medoxi, ustupte od řídícího panelu!" rozkázal strojník a sám zaujal jeho místo. Poplachové sirény ve stanici ohlašovali nepovolený pohyb. Loď se ve stísněném prostoru špatně naviguje. Obrovský kolos lodi třídyEXCELSIOR IIse řítil přímo do zabezpečené brány.

"Varování. Brána uzavřena. Nebezpečí zajištěná brána." hlásil počítač. Lindomer se nebezpečně blížil ke svému cíli.

"Teď pane Lesmoku."

"Ano, pane."

"Varuju vás Robertsová jestli to uděláte tak se už v kapitánském křesle neohřejete." ozval se hlas velitele stanice.

'To říkali Kirkovi taky.' pomyslela si Kateřina. "Pokračujte pane Lesmoku!"

"Pane?"

"Slyšel jste přímý rozkaz. Je to pro dobrou věc. Vynechám vás z toho. Všechny." věděl že to není možné, ale neměli čas se dohadovat.

PříďLINDOMERUbyla několik metrů od brány.

"Mám to." Vykřikl inženýr od ovládacího panelu. Brána před nimi se začala otevírat.

"Dobrá práce pane Lesmoku." Strojník si vysloužil uznalecké pokývnutí hlavou.

"Ne tak docela kapitáne. Nestačí se otevřít celá. Přijdem o kus talíře." oznámil náhle, naštvaně Lesmok.

"Nařiďte okamžitou evakuaci." vykřikla Kateřina.

"Máme ještě čas zastavit." řekl první důstojník, který do této chvíle jen nestranně pozoroval.

"To já neudělám. Musíš se rozhodnout Thomasi."

Váhal. Pak se rozhodl a stiskl insignii. "Tady Karmaikl. Evakuace sekce jedna, dvě, čtyřicet osm a dvacet šest. Strojovno. Připravte se odhodit warpové gondoly.!"

"Na co?" zeptala se Kateřina.

"Pokud to vezme boky talíře, tak by to vzalo i motory. Když je odhodíme nevybuchnou."

Strojník se zděšeně obrátil. "LoďEXELSIOR-Eje připravená nás pronásledovat."

"A máme pro ně tedy i překážky." dokončil Karmaikl.

Ve stejnou chvíli, co se ozval první náraz se ozvalo i hlášení o ukončení evakuace.

"Talíř je venku." vykřikl kdosi do změti kouře a zvuků.

"Odhodit oba motory!" přikázal první důstojník.

Do prostoru stanice se vynořili dva nezvaní návštěvníci.EXELSIORmusel zrušit pronásledování, protože nebyl schopen manévrovat mezi haraburdím. Druhá vrata byla mimo provoz.LINDOMERšťastně vyklouzl do černého kosmu. Po aktivaci udržovacích polí v postižených oblastech byl schopen se pohybovat poloviční impulsní rychlosti

"No. Na Vulkan se už asi nedostanem." konstatoval Kairmaikel.

"Zapnout skenovací systém. Hledejte známky radiace!" rozkázala kapitán.

"Tý tady bude." nechal se slyšet Medox.

"Já se snad na něco ptala? Lesmoku, záření gama."

"Hledáme snad muzeum kapitáne?" vyjukaně se zeptal strojník.

"Ne tak docela."

 

 

Scottovi byla v podzemí dlouhá chvíle. Zjistil, že některé z těchto strojů jsou zastaralé, ale dosti podobné těm, jaké jsou naENTERPRISE, vlastně byly. Přemýšlel, jak by mohl zrušit startovací sekvenci. Počítač říkal něco ve smyslu: Pouze se souhlasem soudruha Stalina. Ačkoliv Scott vůbec nevěděl, kdo to je, lépe řečeno byl, napadlo ho jisté řešení. Po tom, co zjistil, že se se svými znalostmi nikam nedostane. A potom, co nenašel žádnou zástrčku, kterou by vytáhl. Pokusil se oživit svou teorii. "Počítači. Holoprojekci jistého soudruha Stalina."

Počítač pípl. "K tomuto tématu nemám žádné specifické informace. Prosím, udejte více informací či zadejte přesnější parametry."

"Například?" Scott si připadal jako v Jiříkově vidění. Jaképak parametry? Počítač na Enterprise by mu našel všechno týkající se věci a Scotty by si už něco z toho vybral. Ale tenhle?

"Například věk, křestní jméno, doba ve které osoba žila a tak dále." specifikoval počítač.

"Kráme." utrousil Scott.

"Soubor nenalezen." asi se ho to nijak netklo.

Scott došel k panelu, o kterém se domníval, že patří ke vstupu do knihovny. Nemýlil se. "Počítači. Hledej. Soudruh Stalin."

"Hledám. Hledám. Složka byla nalezena. Tituly: Stalin versus Lid. Rusko za soudruha Stalina. Po Leninovi Stalin. Rozmluva se Stalinem. Vyberte a spusťte."

Tohle už bylo něco lepšího. Konečně inteligentní přístroj. "Nojo. Třeba Rusko za soudruha Stalina."

"Hledám."

Na velké obrazovce se objevil obličej člověka, jehož Scott znal ze základní školy. V učebně dějepisu visel na nástěnce 'Záporné osobnosti dějin.' Říkali mu kníráč.

"Rusko za soudruha Stalina. Dimitrij Gorškov. Stalin, jako nástupce Lenina se snažil již od samého začátku upevňovat svou komunistickou nadvládu nad zeměmi Evropy. Po druhé světové válce se ideály sovětů rozšířily do Československa, dokonce i do části Německa. Pokusy byly i o Polsko. Stalin se snažil..."

"Stačí. Hlasový záznam. Projev a tak dál." Scotty začínal být zoufalý. Připadal si jak na zkoušce z komické historie.

"Hlasové příspěvky nejsou v tomto zpracování uvedeny." počítač však nedal své zatvrzelé chování tak lehko vniveč.

"Zkus jiné dílo."

"Nenalezeno."

"Neexistuje žádný záznam o nějaké konferenci na který by moh tenhle děda řečnit?" Scotty si schoval hlavu do dlaní. Začínal být vážně zoufalý a přemýšlel jestli tenhle přístrůječek nemá někde špatně vsazené kabely od intelektu.

"Potvrzuji. Žádné hlasové záznamy nebyly nalezeny."

Scott si dal ruce pod bradu. "Tak to jsme teda všichni v totálním totalitním srabu."

"Ale, ale Scotty. Taková slova." Bývalý strojník se otočil směrem odkud slova přišla.

"Jime. Zase si nám přišel pomoct?" Něco uvnitř Scottyho varovalo, ale přesto ta podoba a vidina let dávno minulých dokázaly přerušit logickou úvahu.

"No tak. Scotty. Neseď tu. Musíme se podívat do naší palubní knihovny." Q se usmál. V Kirkově podobě se sice cítil trochu víc při těle, ale už se těšil jak se pobaví nad Scottyho výrazem a jednáním. Navíc už vědomí, že Johanson by tuhle situaci bez něj prohrál ho uspokojovalo. Konečně se mohl cítit jako ten, který pomáhá lidstvu. Na druhou stranu měl Johansona docela rád. Na rozdíl od Picarda nebo ostatních Johanson s ním jednal vždy jako s někým.

"Kam že to?" zamrkal Scotty.

Kirk však vytáhl ruční komunikátor. "Randová. Paprskněte na horu mě a šéfinženýra Scotta."

"Rozkaz."

Scott nestačil reagovat. Cítil to známé mravenčení. Pak se dematerializoval a posléze objevil na lodi, která byla již sto let pouhou vzpomínkou.

 

 

Jakmile Scottovo tělo zmizelo, vešli do místnosti povolaní technici v čele se Spockem. Za nimi se belhal Johanson se SiMotem a v těsném závěsu za nimi McCoy. Spock si prohlédl místnost.

"To je zvláštní. Byl tu pan Scott." Zastavil.

Daistromová už rozdávala rozkazy svému týmu.

McCoy došel vedle Spocka. "Ale no tak. Nemusíš vidět všechno hned tak černě Spockouši. Třeba měl nutnou……eh…. potřebu." McCoy při tom trošku nadskočil a dělal že si upravuje kalhoty.

"Nechte toho doktore." chtěl ho uklidni Spock.

"Admirále McCoyi!" kostra se zatvářil důležitě, upravil si límeček a povytáhl krk.

Spock to jakoby přehlédl. "Admirále. Za necelé dvě minuty tu nebudete ani vy."

"No a? Vždyť to zase není taková tragédie Spocku. Dnes a nebo zítra? Co na tom záleží." Doktor to řekl s takovou samozřejmostí a přesvědčním, že i Spock uvěřil, že je to něco, co McCoy přijal jako fakt.

Spocka poněkud zaskočila přítelova klidnost a smířenost. Vždyť právě on byl vždy proti hromadným zabíjením. Jen on odporoval jakémukoli pokusu o záchranu, měl-li nasazovat vlastní život. On jediný protestoval proti návratu v čase pro velryby.

"No tohle!?" vykřikl McCoy a už klečel u zraněného Perkinsona. "Přejel přes něj snad raketoplán?" Prohlédl si údaje, které vyplivl trikordér. "No páni. Silný otřes mozku. Derilium. Fraktura obou rukou. Má přeražený nos. Skoro vůbec nedýchá a puls. O tom bych se raději ani nezmiňoval. Četná vnitřní krvácení." Obrátil se ke Spockovi. "No. Donedávna bych ani nevěřil, že by to mohl nějaký člověk vůbec přežít."

Já měl horší zranění doktore." nachytal se Spock. Vždycky naletí ten jeho egoismus.

"Ty nejsi člověk špičato ušatče." usmál se škodolibě doktor a píchl Spocka ukazovákem do žeber.

Daistromová zatím pozorovala obrazovku. "Jedna minuta. Jsme v čudu."

"Jedna minuta a dvacet pět vteřin." opravil ji Spock.

"Jak můžete být tak v klidu!?"

"Kolinur." vyštěkl McCoy.

"Kolinar doktore. A já ho nedodělal, vzpomínáte."

"A hodiny v hlavě maj jen Vulkani." pískl McCoy.

Daistromová z toho šílela. Mají jen pár chvilek a oni se tu hádaj jako malí kluci. A pak že vulkani nemají emoce.

"Petersone. Pokuste se najít transneurorelé! Megbrete, koukejte mi zjistit, okamžitě, kolik to má pamětových záloh!" vykřikovala do místnosti. A i když muži na něž mluvila vypadali, že jí nevnímají, vykonali vše přesně tak jak jim říkala.

"Transneurorelé tu není. Má to dvaadvacet paměťových záloh a i když je zlikvidujete všechny, pokud je najdete, tak je na odpalovači veškeré vybavení k samostatnému odpálení, myslím." Pohotově odpověděl Spock.

"Nojo. NaENTERPRISEjsme mu všichni říkali chodící kalkulačka." Píchl McCoy do vosího hnízda. Bohužel bylo prázdné, Spock nereagoval.

Daistromová se pokusila komunikovat s počítačem.

"Zruš odpalovací sekvenci!"

Počítač si však stále mlel své. "Sekvence může být zrušena pouze na hlasový příkaz soudruha Stalina."

"Oddal odpálení!"

"Nemohu splnit. K odpálení dojde za necelých čtyřicet pět sekund."

"Soudruh Stalin je mrtev!" vykřikla Glenda Daistromová aniž by věděla o kom mluví.

"Nemožné!?" řekl počítač s překvapením, údivem a nedůvěrou zároveň.

Glenda si toho ani nevšimla. Spockovi se zdálo divné, že jedna z nejlepších techniček ani nevnímala, že počítač řekl větu s emocemi v hlase, pokud se tomu dá říkat hlas.

"Je mrtev. Copak tomu nerozumíš?" Tenhle přístroj asi dokázal vyhodit z rytmu každého.

"Restartuje záložní program. K ostatním cílům přiřazen ještě jeden." ozval se Megbret.

"Cil zaměřen Moskva SSSR. Smrt vůdce znamená smrt všech." tak tohle bylo zajímavé. Alespoň Spocka to zaujalo. Ten člověk co tuhle věc programoval musel být naprostý šílenec. Absolutní megaloman a paranoik.

"Ale né." upustila Daistromová. "Soudruh Stalin je mrtvý. Zruš tedy odpočet!"

"Nemohu vyhovět. Odpočet bude zrušen pouze na hlasový vstup soudruha Stalina."

SiMoto nevydržel mlčet. Doma na něj čekala rodina. Děsilo ho, že by je už nikdy nemusel vidět. "To jste expert? Vaše rodina se řadí k počítačovým expertům od doby prvních nadsvětelných lodí. Jestli to nezastavíte tak vás degraduju….roztrhám…..uškrtím…..eh….no….bůhví co s váma ještě udělám. tak už něco dělejte proboha."

"Já se snažím. Zdržujete." usměrnila ho Glenda.

"Vy..."

"Admirále. Prosím." vstoupil do dění také Johanson. SiMoto se uklidnil.

‚S tebou si to vyřídím později, Jaremi, ty uvidíš‘ pomyslel si Jakuta a rozhodl se že už se bude snad jen modlit.

"Petersone. Vemte phaser a zničte na co přijdete. Vy taky Megbrete." rozkazovala Daistromová. Peterson zničil obvod simulátorového pole. Uprostřed místnosti se objevily dvě židle. Náhle se aktivovalo jakési silové pole. Mimochodem to bylo to, které drželo Perkinsona s Novákovou. Megbret nestačil uniknout. Silové pole jím projelo, jako nůž máslem. Nestačil ani vykřiknout. Dokonce ani nekrvácel. Silové pole z něj veškerou krev vycuclo jako vysavač. Kromě McCoye, Perkinsona a Daistromové všichni uvázli v silovém vězení. Nikdo ani nepromluvil. Daistromová vzal phaser a dál ničila na co přišla. Hlas počítače se, ale i přes to všechno ozval.

"Do startu raket zbývá deset devět osm sedm šest pět čtyři tři dva jedna nula. Raketa odpálena. Cíl New York."

Všem ztuhla krev v žilách. Přes komunikační zařízení se ozval veselý povyk.

"Zásah. Dobrá práce. Tady kapitán Robertsová. Podařilo se nám s LINDOMEREM sejmout ten šrot. Pouze jednu raketu. Musíme je postupně sestřelit. Okolo tý věci je totiž nějaký zatracený pole."

Všem v místnost se ulevilo. Jaremi stiskl insignii.

"Kateřino proboha. Hlavně po tom nestřílej." né že by něco věděl. V první chvíli chtěl vypadat důležitě, pak ale zjistil, že to co řekl bylo tyky docela moudré.

Bylo však pozdě.LINDOMERvypálil dávku paprsků na oběžnici, v domnění, že štíty alespoň ochabnou. Sovětská sonda měla však pár drobných vylepšení. Jaremiho to napadlo, po nedávném zážitku se sondou vyvinutou PNS-L, která taky zrovna nebal stejná jako její sestry.

 

 

"Útok. Útok. Červený poplach." Nosič raket rozběhl obranný program. Z místa, kde byl název CCCP se vysunuly phaserová děla.

"Vetřelec zaměřen. Pal."

Phaserové dělo vystřelilo salvou protiLINDOMERU. Kateřina seděla na můstku a pevně, naštvaně svírala madla kapitánského křesla. "Stav?"

"Štít je totálně v čudu kapitáne."

Strojník polkl. "Je pryč i deflektor."

Jedna z hlavic se začala otáčet naLINDOMER.

"Jak mohl selhat štít. Padesát procent výkonnosti při takovém zásahu. To je riziko." Kateřina doufala, že cituje správně z učebnice třetího ročníku akademie, nechtěla před posádkou vypadat hloupě.

"Já nevim. Nevim." omlouval se inženýr.

"Cíl zaměřen. Pal..........Cíl Zaměřen. Palllllll."

Znělo každému na můstkuLINDOMERU.Raketa odstartovala.

"Lesmoku, zatraceně sundejte tu věc." prosila kapitán Robertsová.

"Snažim se kapitáne, ale nefungujou nám phasery. Nějak prostě vypadly."

"Zničeno nic?" Kateřiny se zmocnila hysterie.

"Jo. Nějak tak."

Hlavice se přibližovala jako vosí žihadlo. Minula talíř jen o malou setinu metru. Ale, zavrtala se do vyzařovače částic.LINDOMER, tak jak jej známe přestal existovat. Na palubě zahynulo čtyři sta padesát a jeden člen posádky.

V podzemním krytu, pod hotelem, bylo slyšet všechno co se stalo na můstku zničené lodi. Dokonce i suchý humor kapitána. "Alespoň mě nemůžou degradovat."

Jaremimu ztuhla krev. Všichni až na Spocka byli bílí jako stěna. Ticho prořízl hlas počítače.

"Cíl zaměřen. Hong Kong provincie Velká Británie. Raketa odpálena. V V V Velkáááááá. Britááááánieeeee. Rakettttááááá odpálllll............."

Čas se začal zpomalovat, až se nakonec úplně zastavil!

 

 

Scottovo tělo se zhmotnilo na transportní plošeENTERPRISE. Několikrát mrkl. Nemohl uvěřit, že je opět zpět. Za počítačovým panelem stála Janice Randová.

"Vaše kajuta byla uklizena kapitáne." oznámila směrem ke Kirkovi. "Vítejte na palubě šéfinženýre."

Scott si nejprve pozorně prohlédl každý detail místnosti. Jeho oči se zastavili na dveřích.

"Děje se něco Scotty?" zeptal se Q převlečený za Kirka.

"Ne. Jime, já jen. Ty dveře jsou červené." užasl Scott. Jen tenhle detail ho natolik rozrušil, že se sám divil, kolik má v sobě ještě touhy.

"Ano. Jistěže jsou." Q se výborně bavil. Lepší než popichovat Picarda.

"Jsou nádherné." konstatoval Scott.

Všechno má své a i Qa přestal tenhle vtip bavit "Doufám, že ti nemusím připomínat, proč jsme sem přišli."

"Ne, ne. Já, mohl bych do strojovny?" Scotty si připadal jako malé dítě, které prosí o lízátko.

"Možná." Scottyho sluch se zaposlouchal do ticha. "Jsou slyšet. Já je slyším."

"Co?"

"Motory přece. Ty mý malý zlatíčka. Holky. Táta je zpátky." mateřsky přitiskl ucho ke stěně a pohladil její hladký povrch.

"Nemáme čas na sentiment Scotty."

Kirk se vydal ke dveřím a Scott jej následoval. Vychutnával každý pohled na tuto loď. Prohlížel si do detailů všechny výstupky a panely. Je zpátky. Je doma. NaENTERPRISE. Pocit jakého si vnitřního uspokojení. Jeho stav nebyl daleko od nepředstavitelného. Sám tomu neustále nemohl uvěřit. Když vešly do turbovýtahu tak přejel všechny panely prsty.Cítil se jako znovuzrozený a choval se jako malé dítě.

"Smím?" zeptal se kapitána.

"Ale jistě." usmál se Kirk.

"Můstek." vychutnával příkaz Scott.

Výtah se rozjel. Trvalo mu to docela dlouho. Scott byl za tu dobu vděčný.

Kirk stiskl tlačítko interkomu. Lépe řečeno uhodil pěstí do bílého knoflíku vedle ručního ovládání výtahu.

"Kirk. Uhuro, chci mít přístup do hlasových dokumentů z doby studené války. Vše co se týká Sovětského svazu."

"Pracuji na tom."

Výtah se ještě chvíli vznášel. Přejel část, kdy musel jet vodorovně a opět se začal pohybovat vzhůru. Konečně se dveře odsunuly. Scottovi se naskytl pohled na můstek. Jeho reakce byla až překvapivá. Tak jako před téměř sto lety, vystoupil.

"Ahoj Holka." přivítal se s Uhurou.

"Ah. inženýre. Vítejte zpět."

Zaposlouchal se do libé hudby lodních strojů. Byl slyšet hluk pracujících kontrolek. "Vše, jak má být."

Od řídícího pultu vzhlédl Sulu. "Pane Scotte, jsme rádi, že vás tu máme."

"Já to vím Sulu." Na místě, na kterém měl sedět Chekov však bylo prázdno. Až po chvíli se znovu otevřely výtahové dveře.

"Kapitáne. Napadlo mě, že by se vám to hodilo a tak jsem pro to skočil. Je to jen jeden originál."

Chekov podal Kirkovi starou knihu. "Špióni, pane Chekove? Tohle písmo já neznám."

"Azbuka. šéfinženýre, rád vás opět vidím."

Chekov si potřásl se Scottem srdečně rukou.

"Našla jste něco, Uhuro?"

"No, pane je tu jeden novoroční projev." zamračila se Uhura nad konzolí.

Kirk se skláněl nad spojovatelkou. Náhle, jako by ho něco trklo. "Ale né. Není čas. Jsou to blázni."

Kirk luskl prsty. "Tak to bude lepší. Myslím, že můžou chvíli počkat."

Pokud to někomu nedošlo, právě zastavil čas.

Vrátil se do reality.(Tedy, jak se to vezme.) "Uhuro. Potřebuji složit větu: Tady je vůdce Sovětského svazu. Já jsem Stalin. Zastavte útok. Půjde to?"

"Pokusím se pane."

Kirk se podíval na Scotta. V jeho tváři se zračila taková láska k přístrojům na této lodi, že mu to musel říct.

"Scotty. Potřebují tě ve strojovně."

Pro inženýra to bylo, jako bodnutí. Práskl do bot a už stál v turbovýtahu. Dveře se zavřely a on si vychutnal to slovo o kterém si myslel, že jej už nikdy neřekne.

"Strojovna!"

Když se výtah zastavil zavřel inženýr oči. Počkal až se dveře otevřou. Cítil se jako tenkrát. Mladý a plný síly. Otevřel oči a pomalu s galancí opustil turbovýtah.

Důvěrně známá místnost. Hučení motorů přehlušovalo jeho kroky. Podíval se na Dilithiové krystaly. Pak se podíval dolů do propasti nádrže z hmotou a antihmotou.

"Šéfinženýre. To jsem rád že jste tu."

Otočil se. "Ahoj chlapče. Tak. Jakej je ten problém, ať může Jim tuhle holku zas nakopnout."

"Máme problém s přeměňovačem hmoty. Impulzní motory kolísají." hlásil pomocný technik a ukazoval Scottymu, kam má jít.

"Tak se na to mrknem." řekl vlídně Scott a nenechal mladíka, aby mu to ukázal. Chtěl si to najít sám.

Na můstku se otočila Uhura ke Kirkovi: "Mám to."

"Spusťte to."

"Je to sice trochu jiné ale...."

"Tady, je Stalin. Váš, vůdce. Mohu oznámit, že, válka je, za námi, a proto se, ruší, jaderné, rozkazy."

"To je dobré Uhuro. Vždyť je to jen stroj." Kirkovy bylo nezvyklé poslouchat větu s tak neartikulovatelných slov. Každé slovo bylo řečené s jiným důrazem. U prostřed věty řečník klesal hlasem. Ale on věděl, že to bude stačit.

"Pane Sulu. dejte mi na obrazovku chronologickou přímku." Na obrazovce se objevily troskyLINDOMERU. Kirk luskl prsty ."Napravíme, opět, jejich chyby."

Po každém výbuchu se objevovali nové části lodě. Postupně se do sebe skládaly. Bylo vidět jak se Sovětská raketa vrací pozpátku na nosník. Jak LIMDOMER zajíždí pozpátku do stanice. Čas se vrátil do doby, kdy se Scottem opustily podzemí.

"Stačí." Opět luskl prsty.

Uhodil do tlačítka interkomu na držadle jeho křesla.

"Kirk Scotta. Je čas jít Scotty. Je mi líto."

"To je mi líto, ani sem se na to nestačí podívat. Díky ti Jime."………………….

 

 

Spock v čele a za ním Daistromová se svým týmem. Za nimi Johanson a v těsném závěsu za ním McCoy. Skupinka sešla ze schodů. McCoy si kýchl.

"Zdravíčko. Doktore."

"Scotte. Ty jeden Skote. Kde máš tu svou Skotskou whisku?" Oba přátelé si padli kolem ramen.

"Petersone. Chci údaje o rozložení všech počítačových ovladačů! Megbrete. Zjistěte mi kolik je tam nahoře raket." rozdávala Daistromová rozkazy.

Sama se usadila k ovládání raket.

"Počítači zrušit odpočet!"

"Odpočet může zrušit pouze sám soudruh Stalin."

"Ticho!" vykřikl Scott. Nemohl si odpustit usměv, ale to neměnilo nic na tom jak si tuhle dramatickou situaci vychutnával.

Všichni přimrzli na místech, kde stáli. Scott spustil přehrávač, který držel v ruce.

"Tady je Stalin. Váš vůdce. Mohu oznámit, že válka je za námi a proto se ruší jaderné rozkazy."

Počítač pípl. "Ať žije socialismus."

Systém se deaktivoval. "To je ale blbost." nechal se slyšet McCoy.

Pak Johanson promluvil. "Byla to výborná práce. Děkuji vám! Dejte si volno a za týden chci od každého z vás hlášení. Rozchod!"

Po tomto projevu se všichni z UPKB rozešli. Johanson si konečně užil jeden rozkaz v téhle akci.

A teď už tu byl SiMoto. Cítil se trochu provinile, ale přesto věděl, že si na Johansona jednou počká: "Myslím, že vám dlužím omluvu. Děláte jen svou práci dobře."

"Je mi líto, že jsem vám opět pokazil Vánoce." pousmál se Jaremi.

"Už si skoro začínám zvykat."

Zatímco všichni opustili místnost, Johanson se tu pořádně rozhlédl. Posadil se na otočné křeslo. SiMoto se vrátí k rodině. Spock, Scott a McCoy si budou prohazovat vzpomínky a Perkinson si poleží mezi sestřičkami. Ale co on. Nic, půjde si asi lehnout.

Za ním se zajiskřilo. "Ahoj kámo."

Johanson se otočil. Viděl muže v uniformě admirála pro UPKB. Poznal jej.

Trochu pobaveně se pousmál. "Ah. Q. kde se tu bereš?"

"No, něco mi opět dlužíš přítelíčku. Trošičku jsem ti zase píchnul." Q to neříkal arogantně, ale i přesto mohl Jaremi vědět, že až přijde čas, bude si to chtít Q vybrat zpátky.

"Díky ti. A jak prosím tě?"

Q luskl prsty. Změnila se jeho tvář i uniforma a stál tam Kirk. "Scoty je příliš důvěřivý."

Johanson to celé pochopil. Neobviňoval Qa, ale ani se mu to moc nelíbilo. "Divíš se?"

"Jestli tě zajímá, jak se dostali do budovy, tak jsem jim sem dal vychylovač štítů z třicátého století. Ty chudáčku. Potřebuješ společnost." vyhrkl Q. Lusk prsty.

U Johansona se objevili dvě krásné dívky. Hned se k němu začali tulit. Jedna byla blond a druhá rudovláska. Obě byly dost spoře oblečené a obě se tvářily dost smyslně, na to, aby se zajímaly o hodinu biologie.

"Dej to pryč." mávl Jaremi rukou. Neměl náladu na laškování. Rozhodně ne teď.

"Ženy nechceš?" Znovu luskl prsty.

Vedle Johansona stáli dva spoře odění muži. Se stejnými výrazy jako před chvílí dívky, i když tyhle úsměvy se Jaremimu nelíbily už vůbec. "Q. Já tě varuju."

Q lusk prsty a muži se rozplynuli.

"Mluvíš jak Jean-Luc. Taky samej předpis. Tak se tu přestaň trápit. Máš tu ještě povinnosti." Ukázal palcem na schody. Luskl prsty a zmizel. Na schodech stála Cheril.

"Jaremi." špitla potichu.

"Ahoj. Jdeš se podívat na trosku?" zeptal se omluvně Jaremi.

Došla až k němu. Upřeně se mu podívala do očí. "Ne. Přišla jsem se podívat na vítěze."

"Mrtvý vítěz není vítězem." Jaremi zůstal skeptikem, možná schválně, možná že ne.

"Dýcháš." konstatovala Cheril.

"Ne. Svůj nejdůležitější souboj jsem prohrál." Jaremi mluvil o ní.

"Právě naopak." Sklonila se nad ním.

Rychle a ze zálohy se přiblížila k jeho ústům a dlouze ho políbila. Pak ho nechala nadechnout. Jemně ji uchopil do náruče. Posadila se mu na klín. Tentokrát jí políbil on. Dlouze a vášnivě.

Skrz jednu zeď se protlačila hlava a chvíli se na ně dívala.

Pak ta osoba vzdychla: "Ach jo. Tahle má slabost dávat lidi dohromady." luskla prsty a zmizela.

Do podzemí pak přišel ještě někdo.

"Můžete toho už nechat?" řekla, když se Jaremi ano Cheril neměli k tomu aby skončily.

Jaremi se lekl až nadskočil. "Ah. Katko. Mám pro tebe návrh. Co se takhle přidat k UPKB. Potřebuji osobního bodygarda."

Kateřina přesně v něco takového doufala. Nechtěla už zůstávat na LINDOMERU a nudit se na nákladních letech. Potřebovala si vybít adrenalin.

"Dobrá nabídka.LINDOMERještě proletí poslední let k základně 12 a pak okolo Vulkanu zpět. Myslím, že to vezmu." usmála se: "Jen abys nelitoval."

Odešla s noblesou a zůstal tu po ní jen pozvolna mizící odér levandulové voňavky.

"Jen abys nelitoval Jaremi Johansone." zopakovala Cheril poslední větu hlubokým hlasem, načež se rozesmála.

"Však já ji postavím do latě." chichotal se Johanson, zatímco ještě pevněji sevřel Cheril okolo pasu.

"I lať se může zlomit." oponovala Cheril.

"Zas tak moc rovně nechodí. Moc sedí ve velitelském křesle, to se občas kapitánům stává. Co takhle pár terénních cvičení pro nové členy?" Byl to nápad. Škodolibý nápad, ale Jaremimu se vážně zamlouval.

Cheril ho pokárala jen tak z principu. Tedy, taky hlavně proto,že i ona byla nový člen. "Ty jeden."

"Lékaře vyjímaje." Zatvářil se vážně.

"Tak to jo." Souhlasila s ním vážně Cheril a pak už nedávala Jaremimu možnost se pořádně nadechnout.

  

Štěstí a dobrá Štědrovečerní pohoda ovládla všechna srdce. Všechna? Ve skladišti zbraní se rozezněla siréna. Jaremiho komunikátor začal pípat. On ho však odhodil. Měl na práci důležitější povinnosti. Avšak zloději jsou zde. Na UPKB čeká nemilý úkol.

Velení se chytil tedy Dimitriov.

"Daistromová se mnou. Pošlete Novákovou ať informujeFlotilu a hlavně…"

Ale ne. Necháme to na jindy.

KONEC