Blízká cvičení třetího druhu

Kapitola první Deník Kenar Jaly

Zapálila jsem svíčku a postavila jí na stolek před sebe. Její mihotající plamen mě vždycky dokáže uklidnit a navodit tu správnou atmosféru. Konečně trocha klidu. Poslední směna byla poměrně náročná. Thunderchild naštěstí zrovna neprocházel žádnou nebezpečnou misí, přesto společné vojenské cvičení s Andoriany se bez pár škrábanců neobešlo. Navíc na lodi je přes 800 členů posádky, takže na ošetřovně je málokdy úplně prázdno. A za nepřítomnosti doktorky Mary Ann jsem byla hlavní šéflékařkou.

Při vzpomínce na mojí nadřízenou mi proběhl hlavou zas ten podivný pocit. Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím víc mě to mátlo. Když jsem přišla na palubu, připadala mi jako skvělá žena.

Moudrá, rozhodná lékařka se spoustou zkušeností. A vypadalo to, že si začínáme budovat dobrý pracovní vztah, který by mohl přerůst v přátelství.

Dost jsem v to doufala. Od odchodu z Bajoru jsem vedla osamělý život. Na akademii se nenašel nikdo, s kým bych si rozuměla. Jakoby mě můj původ lidem odcizoval. Ne, že by měli něco proti Bajoranům jako takovým, spíš mi přišlo, že když zjistili můj původ, báli se, aby neurazili mojí víru. Byl to trochu paradox. Jasně, věřila jsem v proroky. Ale jen proto, že moje matka je Vedek snad ještě nemusím být házena do jednoho pytle s věřícími puritány. Naopak, proto jsem vstoupila do flotily, abych si trochu odpočinula od našeho způsobu myšlení a mantinelů. Doufala jsem, že mezi tolika kulturami určitě najdu mnoho zajímavých individualit a názorů. Obzvlášť v lékařské profesi, tam bývají většinou lidé otevření. Místo toho mě během výcviku čekal jen další život v izolaci.

Avšak když jsem se pak seznámila s naší hlavní lékařkou, měla jsem pocit, že tady na lodi by to mohlo být jiné.

Pak však, během jediného dne Mary Ann jakoby se stala jinou osobou. Z minuty na minutu se odtáhla, jako by celé týdny předtím vůbec neexistovaly. Přemítala jsem, čím to mohlo být. Jestli jsem něco řekla, nebo udělala, ale nic mě nenapadlo. Než jsem si s ní znova stihla promluvit, dostala pozvánku na lékařské konzilium na Rigel VI a odletěla. Alespoň mám tři týdny čas nechat si to projít hlavou.

Započala jsem s meditací. Ve stavu uvolněné mysli jsem se znova vrátila do toho okamžiku na ošetřovně. Probírali jsme práci, Mary Ann byla s mým výkonem spokojená. Pak jsem se jí nabídla, že odnesu vzorky do laboratoře. Hlavou mi probíhal ten moment, jako bych ho sledovala v nějakém starodávném filmu. Cítila jsem, že to není všechno. Už jsem to měla na dosah ruky a...

„Doktorko Kenar, dostavte se prosím na ošetřovnu!“

Stinná stránka života lékaře. Kdykoli chcete mít chvilku pro sebe, můžete si být jisti, že vám do ní vstoupí povinnost. Tentokrát v podobě volání vrchního bratra Millera. Určitě by mě po směně nerušil, kdyby to nebylo důležité. Poklepla jsem na svůj komunikátor.

„ Rozumím, hned jsem tam.“

Uhasila jsem meditační svíčku a vyrazila zpět za prací.

******

„Nešijte sebou, poručíku, jinak vám tam opravdu zůstane jizva.“

Jako většina mužů, i náš hlavní kormidelník byl příšerný pacient. Poručík Tardis byl za všech okolností impulzivní a obzvlášť to platilo, když byl naštvaný. Což teď zrovna byl.

„ Promiňte, doktorko. Už bych to rád měl za sebou, abych se mohl vrátit na cvičení a říct té Andorianské čubce něco pěknýho od plic. Už jste volala komandéra Krylovovou?“

Dokončila jsem regeneraci rány na jeho obličeji a přesunula se dál.

„ Ano, bude tady za chviličku. Tak, teď ještě spravíme tu nohu a budete jako nový.“ Tardis byl stále nabručený.

„ Já možná, ale co můj stroj?“

„ Jenom klid, Keemune, Merlin už na něm dělá. Je ve stejně schopných rukou jako ty.“

To do našeho rozhovoru vstoupila komandér Naďa Krylovová, která právě dorazila na ošetřovnu. Impozantní žena, ta si dovedla udržet morálku. Slyšela jsem, že mezi ní a Tardisem byly nějaké problémy, ty už se však evidentně vyřešily. Teď se chovala spíš trochu jako jeho matka, ale v dobrém. A Tardis jí právě chtěl takříkajíc žalovat.

„ Alespoň že to. Už jsi viděla záznam z letu? Ta Andorijská poběhlice mě málem zabila!“ Krylovová se snažila Tardisův temperament uklidnit.

„ Ano, viděla. Poručík Fenira neodhadla vzdálenost a trochu se o tebe otřela.“ Tardis byl stále nabroušený.

„ Trochu? Málem jsem byl na kaši! Schválně mě do tý skály natlačila, myslí si že lítání po kaňonu je jen nějaká hra! Děláme tady vojenský cvičení a ona se chová jak na pouti. Co je, připadá ti to k smíchu?“

Durdil se poručík, když viděl, jak se komandér Krylovová po jeho posledních větách rozesmála.

„ Trochu. Víš, připomíná mi to jednoho nezvladatelného pilota z naší letky, co si taky myslí, že je nějaký vesmírný kovboj. Nevíš, kdo by to mohl být?“

To Tardise lehce zchladilo a mě bylo jasné proč. Sám totiž platil za palubního rebela, který při nejedné příležitosti obcházel předpisy a dostal několik napomenutí za agresivní létání. Teď se snažil s tímto faktem vyrovnat a najít pro sebe nějakou obhajobu.

„ Hmm, to je sice pravda. Ale piloty ve svý letce bych nikdy takhle neohrozil. Ona už to přehání.“

Využila jsem toho, že se na chvíli přestal vztekat a spravila mu zlomenou kost v pravé noze.

„ Tak, poručíku, jste opět v pořádku. Můžete vstát.“ Tardis vstal z biolůžka a protáhl si nohu.

„ Po bolesti ani památky. Díky, doktorko, máte zlatý ruce.“ Komandér Krylovová využila jeho lepší nálady.

„ Tak vidíte, poručíku. Stala se nehoda, ale teď už je vše zas v pořádku. Kapitán Sehren mě ujistil, že Feniře domluví, aby se to víckrát neopakovalo.“

Tardis pořád vypadal, že není zcela spokojen.

„ No, jen aby. Tentokrát měla kliku, že narazila na tak dobrýho pilota, co její psí kusy přežil.

I když přiznávám, že lítat umí. Ale to nic neznamená, na spolupráci je nepoužitelná.“ Dodal rychle a Krylovová se opět pousmála.

„ Ale, snad nežárlíte, poručíku? Najednou nejste jediným králem nebe a vesmíru?“

Mínila to jako popíchnutí, i když jsem vycítila, že to má trochu vážný podtón. Buď jak buď, odvedlo to Tardisovu špatnou náladu a na nehodu jako by už zapomněl. V mžiku byl zas ve svém živlu a mimoděk přešel zpět do pilotní terminologie.

„ Kdo žárlí? Jen se neboj, Hellcat, při dalším letu jí ukážu, kdo umí. Natrhnu jí tu její modrou pr..“

„ Pozor na jazyk, poručíku, jsou tu dámy.“ Zarazila ho Krylovová. Zjevně to zas nechtěla s uvolňováním atmosféry přehánět. Bylo vidět, že to se svými lidmi umí. Dovede s nimi zažertovat, nepřekročí však patřičnou hranici.

„ Omlouvám se, Naďo, paní doktorko. Nechal jsem se trochu unést.“

Pouze jsem kývla, nijak se mě to nedotklo. Naopak, celá jejich konverzace mi přišla docela zábavná. Komandér mávla rukou.

„ V pořádku.“

Pak jí v očích zahrály stejné čertovské plamínky jako Tardisovi, naklonila se k němu a řekla.

„ Mimo záznam, když budeš mít možnost, nebráním se abys jí to trochu osladil, Keemune.

Jde o čest letky Thunderchildu.“

Tardis na ní lehce mrkl a zvedl palec.

„ Spolehni se, Hellcat.“ Krylovová se otočila na mě.

„ Díky za vaší práci, doktorko. Je poručík schopen služby?“ Uklidila jsem své přístroje, kterých už nebylo zapotřebí.

„ Nevidím důvod, proč ne. Zažil sice otřes, doporučovala bych aby to pár dní nepřeháněl, ale létat může.“

Komandér opět přešla na formálnější tón.

„ Výborně. Ohlásím kapitánovi, že máme opět plný stav a můžeme obnovit cvičení. Další let stíhaček je naplánován na zítra na 10:00. Poručíku, když půjdete se mnou, můžeme si probrat nějaké strategie.“

Tardis se začal ošívat. Evidentně se mu hned znova do práce nechtělo.

„ Rád bych komandére. Ale mám pocit, že ta nehoda mnou otřásla víc, než jsem myslel.

Potřeboval bych si...promluvit s lodní poradkyní. Myslím, že jste měla pravdu, ohledně té žárlivosti a tak. Možná trpím syndromem uražené pýchy.“

Nejdřív mi nebylo jasné, proč najednou dělá takové cavyky. Pak jsem si vzpomněla, jak jsem v posledních dnech vídala Tardise a lodní poradkyni spolu a došlo mi to. Naše letecké eso mělo rande a odmítal to přede mnou a komandérem říct naplno. Jak typicky mužské. Čím více se chvástají, tím méně raději přiznávají, že s někým navázali romantické city. Docela mě to pobavilo a když jsem pohlédla na komandéra, i na jejích rtech hrál úsměv. I ona pochopila.

„ Chápu, poručíku. Duševní zdraví je samozřejmě přednější. Briefing může počkat do zítra do rána.“

Náš kormidelník s úlevou pokývl hlavou.

„ Díky, madam. Doktorko.“

S tím se chystal k odchodu, Krylovová mu však chtěla dát najevo, že ho prokoukla. Dostihla ho u dveří.

„ A pozdravuj ode mě Chaliu, ty náš psychicky otřesený, zdrcený Keemune. Však ona už tu tvou sebedůvěru zase postaví...kromě jiného.“

Lehce ho plácla po zadku. Tardis zrudl a sypal se z ošetřovny.

V tu chvíli mi to docvaklo. Jakoby všechny střípky a útržky vzpomínek zapadly na své místo a já si uvědomila, co se stalo před pár dny s doktorkou Mary Ann. Zavadila jsem o ní, když jsem se nakláněla pro vzorky. Ale to nebyla nehoda. Mary Ann se mě chtěla dotknout.

Roztržitě jsem opětovala pozdrav odcházející komandéru Krylovové, myšlenky mi pádily hlavou jako o závod.

Náhle mi začaly dávat nový smysl všechny předchozí události. Doktorčino přátelství, její pohledy i pochvaly. I to ochladnutí, když si začala vyčítat své chování. Věděla jsem, že je z katolické rodiny. Určitě to před nimi skrývala a před posádkou taky. Chudák, musela se hrozně bát, že bych se jako Bajoranka oddaná víře urazila, kdyby mi to řekla. Zase jsem byla v pasti svého původu, ale zjevně jsem nebyla jediná. Pocítila jsem k Mary Ann zvláštní spřízněnost.

Ne že bych někdy předtím uvažovala o takových věcech. Na druhou stranu mě to ani neodpuzovalo. Vztah s jinou ženou prostě nebylo něco, co by mě napadlo. U nás doma by to bylo vyloučené a na akademii jsem neměla vůbec žádné vztahy, ani přátelské, ani jiné.

Teď když jsem ale takové možnosti dala myšlenkový průchod, nebylo to nepříjemné.

Nakonec je to taky rozšíření obzorů. I když ne takové, které bych jmenovala, kdyby se mě někdo zeptal, co jsem zažila u flotily.

Každopádně teď, když jsem věděla na čem jsem, mi bylo mnohem lépe. Už jsem nemusela zpytovat svědomí, čím jsem mohla Mary Ann naštvat nebo urazit. Neměla proti mně nic, vlastně naopak. Až se vrátí, snad najdu příležitost a způsob, jak si s ní o tom promluvit. A pak, kdo ví.

Kapitola druhá Deník Chaliy Raxal

Položila jsem se do vany a nechala své tělo obejmout horkou vodou a pěnou. Bylo mi nádherně. Pořád jsem měla tendenci se občas štípat, abych se ujistila, že se mi posledních pár týdnů jenom nezdá. Když se mi v závěru mise na Kenaře poručík Tardis vyznal ze svých citů, bylo to jak úder blesku do mé reality, jako splněný sen. Dokonce jsem si v prvním okamžiku myslela, že nějak přišel na to jak o něm smýšlím a dělá si ze mě blázny. Pak však uvolnil své mentální bariéry a já si díky telepatii mohla přečíst, že je to pravda. Poznala jsem úplně jinou stránku našeho rebelského pilota. Pod slupkou arogantního floutka se skrývala romantická duše, kterou mi nyní dovolil s ním sdílet.

Posledních pár týdnů bylo jak na úžasné horské dráze. Po stránce citové, ale co si budu namlouvat, i fyzické. Tardis byl něžným a pozorným milovníkem, dokázal však patřičně zužitkovat i svojí výbušnost a energii. A díky svým delťanským předkům jí měl v posteli na rozdávání. Na rozdíl od pozemských nebo betazedských mužů se po tom ani necítil vyčerpaný, neusínal mi na ramenou pár vteřin po konci. Což byla ale takříkajíc jen třešinka na dortu mého štěstí.

Dokonce i dnes, kdy v důsledku svého zranění při cvičení a frustrace z prožitého letu nebyl ve své obvyklé formě, to stálo za to. Co nedokázal při tradičních praktikách dovedl více než nahradit svou jazykovou obratností.

Zrovna vycházel ze sonické sprchy, aby se přidal ke společné koupeli a já si mohla vychutnat pohled na jeho vypracované tělo. Vana byla na hvězdné lodi luxusem, ale jako členka posádky můstku jsem si jí mohla dovolit. Kapitán Moliner v tomto projevil plné porozumění. On sám koupelím holdoval, dokonce měl vanu ve speciální místnosti za svou pracovnou. Chápala jsem ho. Nikde jinde nemůže člověk tak pohodlně relaxovat.

Tardis vkročil do vody a posadil se proti mně. Jeho manévr rozvířil pěnu na hladině a odhalil tak mé poněkud méně vypracované břišní partie. Začala jsem rukama nahánět pěnu zpět. Jakkoli je to pošetilé, na své tělo jsem pořád háklivá. Tardis mě jemně vzal za ruce a odhrnul jimi pěnu zpět na kraj vany.

„ Nebuď nepřející, lásko, nech mě se taky vynadívat. Víš, že mám rád všechny tvé oblé

části.“

Zlehka mě pohladil po břiše a já jen spokojeně zavrněla. Krásné na tom bylo, že říkal

pravdu. Nebyla to jen lichotka, s takovou by u telepata těžko pochodil. Líbila jsem se mu taková, jaká jsem byla.

„ Johne Tardisi, ty musíš být jistě ten nejprotřelejší svůdník alfakvadrantu.“ Jenom se pousmál, ponořil se hlouběji do vany a objal mě nohama.

„ To bych měl rád písemně, paní poradkyně.“

To byla další z drobností, které mě těšily. Tardis nenechával nikdy nikoho, aby mu říkal křestním jménem. Pro všechny byl jen poručík Tardis, při leteckých operacích a mezi přáteli zas Keemun, jak zněla jeho letecká přezdívka. Z celého Thunderchildu nechal pouze mě, abych mu říkala Johne. Někomu by to přišlo směšně banální, ale pro mě to byl další důvod cítit se výjimečná. Takový pocit ocení každá žena a Tardis ho ve mně uměl náležitě probudit.

Ať už to byly tu květiny přede dveřmi kajuty, nebo čokoládová bonboniera na mém křesle na můstku. S tou jsem si ovšem užila ještě většího pocitu výjimečnosti, než bych plánovala (ale co, rozsedla jsem jí jenom trochu a Moliner s posádkou můstku už se mi smějí jen tu a tam).

Přerušila jsem úsměvnou vzpomínku a pohlédla do tváře svého druha. Ani jsem nepotřebovala telepatii, abych zaznamenala rozmrzelost, která se kolem něj vznášela. Už byl zase v myšlenkách u toho posledního letu. Vzala jsem jeho ruku do své.

„ Johne, nech už to být. Tak jsi havaroval, no a co. Taková věc se i těm nejlepším může stát.

Nikomu nic není a to je hlavní.“

Snažila jsem se mu ulevit, zjevně se tím však stále užíral.

„ Já vím. Ale stejně, ta ženská je postrach. Jak mám vědět, co udělá příště? Létá bezohledně a nebezpečně...“

Díky telepatickému spojení jsme dokončili poslední část věty unisono.

„..tak jako já.“

Oba jsme se uchechtli, ale Tardis hned zase zvážněl a pokračoval.

„ Jo, je to fakt. Taky mám svoje bláznivý chvilky, ale tohle už je trochu moc. Když jsem s ní letěl, měl jsem pocit, jakoby občas ani nevěděla co dělá. Ještě že Omicron Zeta III je neobydlená, takže alespoň nemůže ohrozit nikoho jinýho než nás.“

V tom měl pravdu. Systém Omicron Zeta byl pustý, nikde ani náznak inteligentního života a i fauna obecně zde byla vzácná. Nicméně třetí planeta, kterou velení Flotily a Andorijské gardy vybralo pro svá cvičení, měla nádhernou přírodu. Divila jsem se, že tam nikdo nežije a bylo mi trochu líto, co tamější krajina díky našim manévrům zažívá.

Nicméně, jak mi Tardis vysvětlil (jako každý muž mluvil rád o své práci, ale mě to nevadilo), někde se to dělat musí. Žádná simulace nedokáže plně nahradit opravdové prostředí se všemi jeho variabilitami. Aby naši stíhači byli připravení pro případné operace v atmosféře obydlených planet, potřebovali co nejvěrnější podmínky pro trénink. Jenom doufám, že až tyto manévry skončí, budeme se držet celého plánu a provedeme zde důkladnou rekultivaci. Není hezké nechávat po sobě spálenou zemi, i když nikomu nepatří.

„ Johne, i Andorijská garda má určitě své standarty a kapitán Sehren by Feniru nenechal létat, kdyby si myslel, že je nekvalifikovaná nebo že neví co dělá. A kdyby se jí přece jen věci vymkly opět kontrole, věřím, že ty si poradíš.“

Zatvářila jsem se už jen napůl vážně.

„ Máš přeci nejhbitější ruce ve flotile. To ti jako lodní poradkyně klidně písemně dám.“ Usmál se na mě.

„ Beru vás za slovo a nechám si to zarámovat.“

Pořád se sice tvářil trochu pochybovačně, ale moje slova důvěry byla to, co potřeboval. Byla jsem šťastná, že jsem mu mohla pomoct. Jako lodní poradkyně se samozřejmě snažím být tu pro blaho všech, ale o to víc mi záleželo na tom, aby se cítil dobře ten, koho mám ráda.

Po společné koupeli jsme se přesunuli do obytné části mé kajuty. Usadili jsme se na kanape, před které Tardis nechal zreplikovat starodávnou televizi. Oproti holopalubě to vypadalo jako zajímavé zpestření a tak jsem se ráda nechala vtáhnout do jeho záliby v popkultuře 20.století.

Stejně jako náš kapitán měl i Tardis rád archaické science fiction. Liboval si však v ještě starší tvorbě než Molinerovy Hvězdné války. A tak jsme po večerech sledovali věci jako Válka Světů, Zakázaná planeta, Invaze z šesté dimenze a podobně.

Jak jsem bohužel záhy zjistila, spousta s těchto filmů patřila zároveň do žánrů, kterým se říkalo horror. Ty měl Tardis nejraději, obzvlášť poté, co zjistil, jak se u nich bojím. Bylo to zvláštní, po vší reálné akci a hrách na holopalubě jsem myslela, že jsem zvyklá na všechno. Ale tyhle náhlé děsivé záběry v černobílých barvách spolu se skřeky nestvůr dokázaly z lodní poradkyně udělat ustrašenou holku co si málem potřebuje vyměnit prádlo.

Mělo to samozřejmě i své světlé stránky. Tisknout se u takového zážitku Tardisovi v náručí mi dělalo stejně dobře jako jemu. Ale takové objetí by se určitě dalo zařídit bez zamrznutí krve v žilách a zvlhnutí kalhot. Jenže vysvětlujte to mužům. Každý z nich je prostě velké dítě.

Dnes Tardis vybral další z těchto „perel“, jak tomu říkal, snímek s titulem Útok z Galaxie X. Mimozemští vetřelci, vypadající jako přerostlé žáby, ve svých létajících talířích pustošili New York city ve starých Spojených státech. Invazi však po krvelačném boji s bezmocnou armádou zastavila skupina pracovníků cirkusu. Uznala jsem, že jako oddechovka to má své kouzlo, sledovat jak hadí žena a muž dělová koule vypráskají vetřelce a zachrání uječenou prezidentovu dceru.

Když film skončil, odebrali jsme se do postelí, tentokrát už každý ve své kajutě abychom si odpočinuli. Tardise zítra čeká další cvičný let s poručíkem Fenirou. Mohla jsem jen doufat, že si v případě problémů s nevyzpytatelnou Andorijankou poradí stejně zdatně, jako hrdinové s vetřelci v dnešním filmu.

******

Na můstku panovala profesionální atmosféra. Cvičení probíhalo podle plánu. Thunderchild i loď Andorijské gardy Regnor v dokonalé souhře udržovaly pozice a společně koordinovali

simulovaný útok na planetu. Cvičná torpéda i phasery obou lodí byly v plné práci. Do toho na povrchu planety prováděly naše i Andorijské stíhačky nálety v nízkých výškách. Létalo se po dvojicích, vždy jedna stíhačka flotily a jedna Andorijanů.

Normálně mě tyto vojenské akce nezajímaly a ještě před pár týdny bych raději byla ve své kajutě či lodním baru a doháněla papírování. Teď však tam někde dole byl i můj John Tardis a já chtěla sledovat, jak si vede. Zatím to vypadalo dobře. Fenira evidentně držela svůj temperament na uzdě a spolu s Tardisem tvořili nejúspěšnější dvojici – jejich počet přesných zásahů byl daleko před všemi ostatními.

Lodní interkom byl zapnutý na otevřenou frekvenci, abychom mohli sledovat jednotlivé

akce.

„ Keemun volá Hellcat, letíme do oblasti 51, žádám o povolení k další fázi akce.“ Zatajila jsem dech. Oblast 51, známá mezi piloty jako Ďáblova tlama byl kaňon, kde měl

Tardis včera nehodu. Snad se situace nebude opakovat. Zaslechla jsem potvrzení od komandéra Krylovové.

„ Tady Hellcat. Máte volno, Keemune, povolení uděleno. Hodně štěstí.“

„ Díky, jdeme na to. Feniro, drž se za mnou. Ale prosím trochu dál než včera.“ Andorijanka na svou reakci nenechala čekat.

„ Bez obav, Keemune. Nechám tvý zadnici tolik místa, kolik potřebuje, aby ses nám zase někde nezasekl.“

Potvora provokatérská! Už mi bylo jasné, proč si na ní John tolik stěžoval. Skoro jsem vstoupila do jejich konverzace, předběhl mě však kapitán Andorijské lodi.

„ Sehren Feniře, prosím udržujte komunikaci v oficiální terminologii.“ Alespoň že tak, ta by opravdu potřebovala zatnout tipec.

„ Rozumím, omlouvám se, kapitáne. Tak do toho šlápnem, co říkáš Keemune?“

V odpověď se do éteru rozezněl šílený zvuk, o kterém jsem nyní už věděla, že je to hudba, přesněji metalová hudba, kterou si Tardis pouštěl při každém letu. Kapitán Moliner i komandér Krylovová ho už několikrát napomínali, aby s tím nechodil do éteru, John si to však občas neodpustil. Trvalo to však jen chvilku, než Feniře potvrdil příjem a pak už komunikace skončila.

Díky pokročilé optice našich senzorů jsem na svém monitoru mohla sledovat kterékoliv místo cvičné oblasti. Zaměřila jsem se na oblast 51 a sledovala postup obou stíhaček.

Tardis byl vpředu a jeho stroj se pod vedením zkušené ruky proplétal mezi skalisky s lehkostí racka nad mořem. Stíhačka Feniry letěla za ním. Byla dobrá, to jsem musela uznat. Při podrobnějším sledování jsem si však všimla, že její manévrování zdaleka není tak jisté a hladké. Možná není tak dobrý pilot, za jakého se považuje. Doufala jsem, že si snahou vyrovnat se Tardisovi neukousla příliš velké sousto a neuvede jeho i sebe opět do nebezpečí.

Náhle se zničeho nic v kaňonu objevili další stroje. Nejdřív jsem si myslela, že mám halucinace, vypadaly totiž téměř stejně jako létající talíře ze včerejšího filmu. Tardisovo volání mi však potvrdilo, co ukazovala obrazovka.

„ Keemun Thunderchildu, zachyceny neznámé objekty. Opakuji, několik neidentifikovatelných strojů, ověřte to. Může to být součástí cvičení?“

To už si kapitán Moliner nechal převést záběry z oblasti na hlavní obrazovku. Tam ještě více vynikla podobnost cizích lodí s mimozemskými talíři ze starého filmu. Bylo jich hned několik a blížili se ke strojům Tardise a Feniry.

„ Moliner Keemunovi. Negativní, není to naše ani Andorijské. Pokuste se navázat kontakt.“ Kapitán vypadal, že je stejně zmaten jako já a potažmo i zbytek můstku. Na Omicronu Zeta

III nemělo žít vůbec nic. Nezachytili jsme ani zvířata natož civilizaci, co by měla nějaké lodě.

To už se Tardis pokoušel navázat s cizinci spojení. Kapitán omezil sledování zbytku stíhaček a soustředil se na jeho frekvenci.

„ Tady poručík Johnathan Tardis z hvězdné lodi Thunderchild. Nacházíte se v prostoru vojenské operace. Prosím, identifikujte se a sdělte své záměry.“

Cizí lodě zareagovaly vzápětí. Z jejich talířů vyšlehly paprsky střel směrem k našim stíhačkám. Ty okamžitě přerušily formaci a začaly uhýbat.

„ Keemun Hellcat, jsme pod útokem, opakuji, neznámé cíle útočí, potřebuju posily!“ S napětím jsem sledovala dění na obrazovce.

„ Tady Hellcat, posílám k vám všechny dostupné stroje, ale nejbližší jsou deset minut letu.

Vydržte, v případě potřeby použijte všechny prostředky k obraně!“

Tardis nepotřeboval dvakrát pobízet. Jeho i Feniřina stíhačka se s pálícími phasery vrhla na nepřátelské talíře. Ty však měly drtivou převahu, proti našim dvěma lodím jsem jich zahlédla minimálně několik desítek. Tohle ale byl Johnův živel. Sotva jsem stačila sledovat jeho manévry a obraty, v mžiku oka sestřelil tři talíře. Pak se mu však další dva přilepily na ocas a ať dělal to chtěl, držely se ho jak klíště.

„ Keemun Feniře, mám dva za zadkem, můžeš se tam nějak dostat?“ Zahlédla jsem, jak se proti Tardisovu stroji blíží Andorijská stíhačka.

„ Za ně se nedostanu, Keemune, ale neboj, sestřelím je zepředu!“

Byla opravdu šílená, asi jí nedocházelo že takhle rozstřílí i jeho stíhačku. Tohle by dokázal jen opravdový mistr. Však taky Tardis okamžitě protestoval.

„ To je šílený, sejmeš i mě! Udělej si oblet, ještě se chvíli udržím.“ Fenira si to však nechtěla nechat rozmluvit. Mohla jsem se už jen modlit.

„ Neboj, já to zvládnu, drž se!“

Její stroj v přímém kurzu proti Tardisovi spustil palbu s phaserů. Opravdu se jí podařilo zasáhnout oba talíře, několik jejích střel však zasáhlo i Tardisovu stíhačku.

„Dostala jsem je, Keemune!“ Volala ještě radostně, zjevně si ani nevšimla, že z Tardisova motoru uniká černý kouř.

„ Jo, děkuju pěkně, bohužel jsi dostala i mě.“

Zavrčela v reproduktoru Johnova odpověď. To Feniru zchladilo.

„ Jéé, promiň, nechtěla jsem. Jsi vážně poškozený?“

„ Odnesly to stabilizátory a chlazení. Dlouho se ve vzduchu neudržím. Musím se odtud dostat. Kryj mě.“

Andorijská stíhačka opět zamířila k Tardisovi, tentokrát už naštěstí palbu soustředila jen na cizí lodě.

„ Ztrácíš rychlost, takhle jim neutečeš. Vezmu tě do vleku a promanévruji s námi kaňonem k našim posilám, mezi skalami je setřeseme.“

Zamrazilo mě v zádech. To byl ještě šílenější nápad. Létání v oblasti 51 bylo náročné samo o sobě a představa, že by se tamtudy měla prosmýknout jedna loď co drží ve vlečném paprsku druhou, byla neuvěřitelná. Ta bláznivka mi chce Johna vážně zabít nebo zmrzačit. Tardis si to uvědomoval stejně dobře jako já.

„ Ne ne, proboha zadrž. Jen mi už nepomáhej, prosím tě!“

Než se stačila Fenira znova ohradit, situace se opět změnila. Stejně náhle a z ničeho nic jako předtím se nad oběma našimi stroji objevil další talíř, tentokrát ale mnohem větší. Zastínil svou velikostí celou oblast. Zjevně něco jako mateřská loď pro ostatní talíře. Z jeho spodní části vyšlehly dva vlečné paprsky, které začaly vtahovat Tardise i Feniru dovnitř tohoto obra.

Kapitán Moliner reagoval okamžitě.

„ Zaměřte tu novou cizí loď phasery a palte!“

Zbraňový důstojník neváhal a z Thunderchildu vyšlehl svazek energie. Narazil však do talíře bez zjevného účinku.

„ Žádné poškození, pane.“

Potvrdil nadporučík Jenkins ze svého bezpečnostního stanoviště. Moliner zamračeně sledoval obrazovku.

„ Co kvantová torpéda?“

„ Jejich rekonfigurace pro střelbu do atmosféry by trvala několik minut, navíc výbuch torpéda by pravděpodobně srovnal se zemí celou oblast.“

Celou oblast včetně Tardise a Feniry, jak bylo jasné mě i kapitánovi. Navíc, těch zmíněných pár minut jsme neměli. Tažný paprsek právě dokončil svou práci a obě lodě zmizely v útrobách onoho giganta. Ten pak, pravděpodobně aktivací nějakého maskování, stejně náhle jako se zjevil

zmizel z obrazovky i našich senzorů. Spolu s ním se vypařily i všechny malé talíře.

Na místo mezitím dorazila eskadra ostatních stíhačů pod vedením komandéra Krylovové. Přišli však pozdě. Nikde ani památky po jediném z cizinců a krom ohořelé půdy z boje, jako by se tam nikdy nic nestalo.

„ Krylovová Thunderchildu. Všechno je pryč, pane. Ať byli zač cokoli, zmizeli.“ Kapitán to viděl na vlastní oči.

„ Rozumím. Ani naše senzory nic nevidí. Přerušujeme cvičení, vraťte se na loď. Spojím se s Andorijany a dohodneme na dalším postupu.“

Krylovová se však odmítala jen tak vzdát. S jejím postojem jsem nemohla nesouhlasit.

„ Kapitáne, ale co poručík Tardis a Fenira? Nemůžeme je přece jen tak opustit?“ To Moliner věděl, ale musel čelit faktům.

„ Taky se mi to nelíbí, komandére, ale momentálně pro ně nemůžeme nic udělat. Musíme důkladně analyzovat planetu a pak vyslat pátrací týmy. Nebojte se, my je najdeme.“

Jeho slova zapůsobila nejen na Krylovovou, ale i na mě. I když situace nevypadala nadějně, Molinerova autorita jakoby nás dokázala všechny prostoupit. Když říkal, že to bude v pořádku, věřila jsem mu.

Krylovová s ním také déle nepolemizovala, potvrdila příjem a zahájila návrat na palubu.

To tedy bylo pěkné cvičení. V jednom jsem však měla jasno. Nebyla jsem voják a v nadcházejícím plánování pátrání asi moc platná nebudu. Jsem tu přes morálku a ne pro úkoly najdi a zachraň. Ale to neznamená, že budu jen tak sedět. Můj chlap se ztratil a to jen tak nenechám.

Emzáci v talířích, buďte připraveni. Chalia Raxal si na vás teď řádně posvítí.

Kapitola třetí

Deník velitele bezpečnostního týmu majora Micka Donovana

„Další!“

Na pozici nastoupil seržant Rowers, vytáhl cvičný nůž a vrhl jím na terč. Už z jeho počátečního švihu jsem viděl, že tohle nebude dobrý hod. Podle mého očekávání se nůž odrazil od kraje terče a spadl na podlahu.

„ Sakra.!“ Zaklel Rowers a šel sebrat svojí zbraň.

„ Musíte na to s citem, seržante. Vrhání nožů je jemná technika, neházíte klackem do rybníka. Uvolněte se v ramenou a nerozpřahujte se tolik.“

Poradil jsem svému muži, když se vracel ke zbytku komanda. Ostatní členové týmu pozorně naslouchali. Pravda byla, že nikomu z nich to moc nešlo. Ze všech mých 15 kluků se jen 4 trefili do terče a to ještě ne zrovna přesně. Však také byli tímto tréninkem již pořádně otrávení a nijak se nezdráhali dát mi to najevo.

„ Pane, nerozumím tomu. Na co je nůž v moderním boji? Máme phaserové pušky, senzory a dálkově ovládané výbušniny. Tohle je tak pro nějaké domorodce z pralesa.“

Postěžoval si Rowers. Při poslední větě jsem se na něj podíval kamenným pohledem a seržant ztuhl. Uvědomil si, co právě řekl. Fakt, že můj táta pocházel z druhu původního australského obyvatelstva nebyl žádným tajemstvím. Popravdě, jsem na to docela hrdý. Ale tito muži nebyli pod mým velením dlouho, tak se dalo pochopit, že jim mohla ujet pusa. Nakonec byli to vojáci.

„Omlouvám se, pane.“

Podíval jsem se na Rowerse. Přes svůj faux pas stál zpříma a díval se mi do očí. To se mi líbilo, měl kuráž.

„ Nic se nestalo, seržante. Ale aby bylo jasno. Staré techniky boje nebudeme odvrhovat jenom proto, že jsou staré. Dovedou být někdy mnohem efektivnější, než elektronické hračky. Pamatujte si, že už nejste obyčejní bezpečnostní důstojníci flotily. Přihlášením do mé jednotky jste se stali elitními vojáky. Při našich misích vám mačkání knoflíků mnohdy stačit nebude a já se postarám, abyste na to byli připraveni! Je to jasné?!“

„Ano, pane!“

Zazněli jako jeden muž. Tak se mi to líbilo. Když už jsem měl mít velení nad speciální jednotkou, tak potřebuji disciplínu a sebekontrolu všech jejích členů.

Když jsem se nad tím zamyslel, bylo to trochu zvláštní. Dříve jsem nikdy moc nectil hierarchii, nejraději jsem pracoval na vlastní pěst. Kdybych se narodil o pár století dříve, pravděpodobně bych dělal osobního strážce. Vždy se mi líbili ti nenápadní chlápci v černých oblecích a slunečních brýlích, co doprovázeli mocnáře na starých fotografiích a filmech. A aniž bych se chvástal, vím, že bych na to měl. Dovedu odzbrojit nebo i zabít protivníka 30 různými způsoby jen rukama a ovládám přes dvě stě pozemských i mimozemských zbraní. Několik let jsem vedl školu bojových umění v Sydney. Jenomže ve flotile pro takové lidi nebylo zrovna moc uplatnění, tady se doceňovala práce v kolektivu. Přesto jsem si službu chtěl zkusit. Dnes už se sice nedbalo na loajalitu k vlasti v podobě států, ale to nevadilo. Oč méně jsem mohl být Australanem, o to více jsem se cítil Pozemšťanem, který chce pomoci v ochraňování své planety. Tak jsem se přihlásil. Prošel jsem si několik postů, dokonce mě i několikrát vyznamenali. Jeden admirál mi nabídl pozici poradce pro tajné operace, já však nebyl typ člověka pro sezení za stolem.

Proto když mi kapitán Moliner nabídl, abych na Thunderchildu vytvořil a vedl speciální komando pro planetární akce, rád jsem přijal. Byla to výzva. Na většině lodích flotily nic takového neměli. Ale Thunderchild byla především bojová loď a jako nosič stíhačů nedostávala zrovna mise, co by byly procházkou růžovým sadem. A kapitán chtěl být na vše připraven. Jeho smýšlení i styl se mi zamlouvaly, proto jsem kývl.

A teď to vypadalo, že si moje jednotka projde svým prvním křestem. Našeho kormidelníka a Andorijskou pilotku unesli neznámí cizinci, kteří mají podle všeho neviditelné lodě a možná i základnu někde dole na planetě. Až jí naše pátrací skupiny najdou, bude na mě a mém týmu, abych tam vnikl a pokusil se zajistit osvobození obou pilotů.

Byl bych raději, kdybych měl na výcvik svých mužů více času. Ale vesmír si nevybírá, situace nastala tady a teď. Doufal jsem, že to zvládneme. Poručík Tardis byl fajn chlap. Sice trochu arogantní, ale na druhou stranu má být proč. Je to špičkový pilot, párkrát jsem ho v akci už viděl. A na posezení v baru nedocenitelnej parťák. Za jeho spotřebu piva by se nemusel stydět ani krokodýl Dundee. Není to žádnej škrobenec jako většina lidí ve flotile.

Nic z toho by však nemělo při akci hrát roli, musím zůstat především profesionál. Pokud máme akci úspěšně zvládnout, emoce v mysli nemají místo.

Shodou okolností zrovna v tu chvíli vešla do lodního cvičiště osoba, u které emoce byly přímo záležitostí povolání. Trochu mě to překvapilo. Lodní poradkyni jsem vídal málokdy a už vůbec bylo neobvyklé, že zamířila zrovna sem, na trénink bojové jednotky. Chalii Raxal jsem respektoval, naše pozice však byly více než odlišné. Vlastně existovalo už jen málo méně slučitelných postů. Ona byla jemná, citlivá žena starající se o duševní blaho posádky, já cvičený zabiják.

„ Dobrý den, majore Donovane, jak pokračuje váš výcvik?“

Jako psycholog sice přímo nepatřila do mé hierarhie velení, přesto formálně měla vyšší hodnost. Zdvořile jsem zasalutoval. U běžných členů flotily se to nepraktikovalo, vzhledem k mé pozici mi to však přišlo vhodné.

„ Podle plánu, madam. Můžu pro vás něco udělat?“

Chalia vypadala trochu nerozhodně, jakoby si najednou nebyla jistá, že přijít sem bylo to co chtěla. Nejsem sice telepat jako ona, po předcích jsem však zdědil poměrně slušné instinkty co se týkalo řeči těla a celkového rozpoložení lidí. Mnohokrát mi to v mé práci zachránilo život.

„ Jdu zrovna od kapitána Molinera. Průzkumným týmům se podařilo pomocí senzorů lokalizovat přibližné místo základny, která patří těm cizincům. Doufáme, že když jí přesně zaměříme, pomocí naší senzorové sítě v ní dokážeme otevřít trhlinu pro výsadkový člun. Váš tým se má připravit, odlétáte za půl hodiny.“

Tak a bylo to tady. To však pořád nezodpovídalo mojí otázku ohledně její přítomnosti.

„ Rozumím. Dovolte ale otázku, madam. Proč mi to přicházíte říct vy? Kapitán Moliner mi to mohl zavolat, nebo poslat někoho...“

Chalia mi vskočila do řeči.

„ Asi myslíte někoho více vojenského. Divíte se, co mám se záchranou akcí společného já.

Je to prosté. Ráda bych na tu akci šla s vámi.“

To tedy bylo překvapení. Když jsem se nad tím zamyslel, nebylo to však zas tak nelogické. Nově navázaný vztah mezi Tardisem a poradkyní nebyl sice veřejně probírán, jako jeho přítel jsem však o něm věděl. Na jejím místě bych také určitě nechtěl nečinně sedět a doufat, že se najde. Ale Chalia nebyla voják, určitě prošla pouze tím nejzákladnějším povinným výcvikem flotily. A po pravdě, na první pohled neměla zrovna figuru bojovníka.

Zahlédl jsem jak lehce zrudla v obličeji. Samozřejmě, před její telepatií těžko své myšlenky schovám. Věděl jsem od Tardise, že je na svou postavu trochu vztahovačná a své poslední myšlenky jsem zalitoval. Zjevně to však až na ten malý náznak nespokojenosti přešla.

„ Vím, že nejsem zrovna ukázková členka vašeho komanda, majore. Ale ráda bych vám pomohla.“

To mi bylo jasné, přesto nemohl jsem něco takového jen tak akceptovat. Byla lodní poradkyně, vlastně skoro civilistka.

„ Při vší úctě, poradkyně. Tohle by mohla být pěkně tvrdá akce. Nevíme do čeho jdeme. A podle jediného pozorování, co zatím máme se s tím tihle chlápci nepářou. Nerad bych vás viděl v nebezpečí. Já a moji muži to zvládneme.“

Chalia však trvala na svém.

„ Majore, možná nejsem voják podle vašich představ, ale jsem pořád člen Hvězdné flotily.

Navíc, můžu vám být velmi užitečná. Díky svým schopnostem se můžu naladit na myšlenky poručíka Tardise. Jak asi víte, je teď mezi námi jisté... pouto. Měla bych být schopná určit jeho pozici a pomoci tak vašim senzorům.“

To byl pádný argument. Ač jsem náplní své práce patřil spíše do hmotného světa, věděl jsem, že je spousta věcí mezi nebem a zemí. Můj táta mě učil duševní síly nepodceňovat a Betazoidi patřili k nejlepším známým telepatům.

„ Chápu. Vaši pomoc samozřejmě vítám. Vidím, že jste více než odhodlaná. Pokud kapitán Moliner souhlasí...“

„ Jak jsem říkala, jdu právě z jednání s ním. Mojí účast na misi schválil pod podmínkou, že budete souhlasit i vy.“

To byl příklad toho, proč jsem měl kapitána rád. Spousta jiných velitelů by se nerozpakovala mi do výsadku člena posádky určit bez ptaní. Moliner ne. Když mi nabídl pozici velitele speciální jednotky, dohodli jsme se na pravidlech a tohle byl důkaz, že to nebyla dohoda do větru. Spokojeně jsem zamručel.

„ Dobrá, vítejte na palubě, Chalio. Ale něco si vyjasníme. Tohle je moje mise a lidé ve výsadku jsou moje zodpovědnost. Splníte každý rozkaz, který vám dám.“

Naznačila žertovné zasalutování dvěma prsty, ale odpověděla ve vší vážnosti.

„ Samozřejmě, pane.“

Obrátil jsem se ke svým mužům, kteří pozorně naslouchali naší debatě.

„ Tak jste slyšeli. Vaše první chvíle, na kterou jsme společně trénovali je tady! Nástup v hangáru s veškerou výstrojí za dvacet minut! Jdeme najít pár ztracených oveček.“

******

Prolétli jsme atmosférou planety a pomalu se blížili k oblasti, kterou určil věděcký důstojník Thunderchildu. V raketoplánu panovalo mlčení. Pohlédl jsem na své muže ve výsadkových uniformách, opásaných zbraněmi a vybavením. Byla to působivá skupina. Snad bude dost působivá i na ty emzáky tam dole. Nejraději bych se pochopitelně střetu vyhnul, ale z dosavadního vývoje událostí to nebylo moc pravděpodobné.

„ Blížíme se k souřadnicím, majore.“

Hlásil četař Herren, mohutný rodák z Titanu, který seděl u kormidla. Obrátil jsem se na lodní poradkyni. I když měla na sobě polní výstroj, mezi mojí bandou rabijátů vypadala nepatřičně.

„ Vaše chvíle, Chailo.“

Pouze kývla, přesunula se na sedadlo kopilota a zahleděla se do mapy oblasti na monitoru.

Lodní senzory bohužel nedokázaly určit polohu základny příliš přesně, vyznačená plocha měla stovky kilometrů v průměru. Pokud se poradkyni nepodaří Tardise zachytit, čekala nás dlouhá doba, během které budeme poletovat po jejich území. To pomyšlení se mi nelíbilo, když jsem si vzpomněl, jak snadno zajali dvě stíhačky během cvičení.

Sledoval jsem, jak Chalia po chvíli zavřela oči a poslepu natáhla ruku k mapě. Nacházela se teď čistě ve světe své mysli. Její koncentrace byla skoro hmatatelná. Bez dechu jsem sledoval, jak se její ruka pohybuje po mapě, až se náhle zastavila.

„ Tady, jsou na tomto místě.“

Zabodla s jistotou prst do obrazovky. Přešel jsem k jejímu stanovišti.

„ Jste si jistá?“

„ Bezpochyby. Jsou tam, i když hluboko pod povrchem.“

Podíval jsem se, kam ukazuje. To místo bylo ještě dobrých dvě stě kilometrů od naší pozice. Pokud má pravdu, bez její pomoci bychom museli skenovat hodiny, než bychom si byli jistí, kde to je.

„ Dobrá, letíme to prověřit. Herrene, nastavte kurz a připravte distorzní paprsek. Narušíme to jejich maskování.“

„Ano, pane.“

Raketoplán přidal na rychlosti a za několik minut jsme byli nad určeným místem.

„ Zapínám paprsek!“

Z přídi našeho plavidla vyšlehl k zemi nazelenalý svazek energie. Na výsledek jsme nemuselo čekat dlouho. Tam, kde byla před pár vteřinami pustá planina, zel najednou otvor kamsi do hlubin planety, zahrazený masivními dveřmi. Vypadal jako obrovská tlama, určitě by se do něj vešla i ta obří loď, která unesla naše stíhačky.

Uznale jsem kývl na poradkyni.

„ Dobrá práce, Chalio. Četaři, zaměřte jejich otevírací mechanismus a spusťte širokopásmový dekodér.“

Herrenovy prsty se rozběhly po klávesách a v mžiku se obří vrata začala odsouvat.

„Hotovo, pane. Ale určitě naše narušení zachytili.“ To my bylo jasné.

„ Tak není nač čekat. Leťte dovnitř, maximální rychlost!“

Náš člun se vřítil do otvoru a proletěl na druhou stranu. Neubránil jsem se uznalému hvízdnutí. Nacházeli jsme se v jeskyni gigantických rozměrů. V řadách zde parkovaly stovky létajících talířů všech možných velikostí. I moji muži vypadali ohromeně, když zahlédly tu armádu pod námi, budiž jim však přičteno ke cti, že téměř nehnuli brvou.

„ Pane, zachytil jsem několik dveří, které pravděpodobně vedou dále dovnitř komplexu.

Nevidím žádné známky života.“

Hlásil Herren. To nemuselo nic znamenat. Při pokročilosti maskování jejich lodí bylo pravděpodobné, že uměli oklamat naše senzory i při skenování přítomnosti života.

„ Tím se nesmíme nechat zmást. Pokračujte opatrně. Přistaňte na okraji té plochy, poblíž jedněch z těch dveří.“

Přikázal jsem a šel jsem naposledy zkontrolovat všechno vybavení. Člun měkce dosedl.

Sken prokázal dýchatelnou atmosféru a já nařídil otevření přechodových dveří. Nechal jsem Herrena na stráži v člunu a se zbytkem týmu včetně poradkyně vyrazil ven.

Nikde stále ani známka pohybu. Nelíbilo se mi to, čím dál více to vypadalo na past.

„ Všichni za mnou, držte formaci a mějte oči otevřené. Poradkyně, cítíte něco?“ Chalia se rozhlížela po okolí.

„ Necítím žádnou cizí mysl, majore. Ale poručík Tardis i ta Andorijanka jsou blízko. Budou jen několik desítek metrů od nás.“

Takže jsme tu byli správně. Ale přeci by tady nenechali naše lidi a nezmizeli z vlastního komplexu. Museli tu někde být a dokázali se skrýt i před telepatií. Přeběhl mi mráz po zádech.

„ Dobrá, jdeme dovnitř. Pořád se kryjte. Poradkyně, zůstaňte uprostřed formace a nevystrkujte nos.“

Chalia kývla a držela se mezi mými muži. Bylo na ní vidět, že má strach, ale neodradilo jí to pokračovat. Přešel jsem ke dveřím a ty se tiše odsunuly stranou. Zjevně žádný zámek. Jakoby nás zvali dál. Nelíbilo se mi to, ale nebyla jiná možnost, než pro tuhle chvíli hrát jejich hru.

Před námi se rozprostírala osvětlená chodba. Někde v dálce bylo slyšet dunění strojů, pravděpodobně generátorů napájejících celý tento komplex.

Vyrazil jsem dovnitř a pokynul své jednotce, aby mě následovala. Během našeho postupu jsme minuli několik dveří, žádné z nich se však při našem průchodu kolem již neotevřely.

Po asi dvě stě metrech náš postup zarazila Chalia, která skoro šeptem řekla.

„ Pane, cítím je. Jsou za tímto vchodem.“

„ Dobrá. Připravte si zbraně. V případě přímého napadení neváhejte a braňte se. Ale opatrně, možná jsou tam drženi jako rukojmí.“

S phaserovou puškou v pohotovosti jsem vykročil ke dveřím, připraven na cokoli. Na moji přítomnost nereagovaly, stejně jako ty ostatní co jsme viděli předtím. Na pravé straně jsem si však všiml ovládacího mechanismu, který na můj dotyk ihned zareagoval. Dveře se otevřely a já vpadl dovnitř se svým týmem za sebou.

Jakmile jsem vkročil do místnosti, hned mi bylo jasné, že něco je ohromně špatně. Nemohl jsem se pohnout, celé mé tělo jakoby někdo zmrazil. Koutkem oka jsem zahlédl několik mých mužů, které na tom nebyli o nic lépe. Paralyzující pole. Takže jsme opravdu vkráčeli rovnou do pasti. Uklidňovalo mě jenom to, že naše trikordéry nebyly schopné zde nic podobného zachytit, celý komplex byl nějakým způsobem odstíněný. Přesto jsem se cítil jako hlupák.

Pohlédl jsem před sebe. Kdybych už nebyl ztuhlý následkem jejich technologie, pravděpodobně bych stejně zkameněl. V místnosti bylo na několik desítek těch cizinců. Poprvé jsme měli možnost vidět jak vypadají a že ten pohled stál za to. Na jedné z pánských jízd s poručíkem Tardisem jsme si večer promítali jeho oblíbené staré scifi filmy. A tito mimozemšťané jakoby z těchto snímků utekli do reality. Bylo to neuvěřitelné. Zelená kůže, vzhled něco mezi obří žábou a ještěrem a oblečení vypadající jako nějaké archaické brnění. Dokonce i jejich zbraně vypadali jako z rekvizitárny dávného hollywoodu. Obskurní pušky s designem předimenzovaného fénu na vlasy by vypadaly směšně, kdyby však všechny nemířily na naše hlavy.

Na druhé straně místnosti jsem zahlédl Andorijanku Feniru připoutanou k jakémusi horizontálnímu pultu, kolem kterého byla řada přístrojů. Ještě kdyby měla blond vlasy a ječela, opravdu bych si myslel, že jsme vstoupili do filmu z minulosti. Cizinec v nejblyštivější zbroji, pravděpodobně vůdce, promluvil.

„ Pozemšťané, vzdejte se. Váš pokus o záchranu svých druhů byl zmařen. Nyní se stanete poddanými mocného impéria Omicron Zeta! Vaši muži půjdou do dilithiových dolů a vaše ženy se stanou našimi otrokyněmi lásky!“

Fenira zaječela. Kdyby to opravdu bylo ve filmu, měl by se teď objevit kapitán Amerika, kapitán Proton nebo nějaký jiný zatracený hrdina co by nás z toho dostal. Bylo mi však jasné, jak šílená myšlenka to je. Nikdo nám teď nepřijde na pomoc. Přivedl jsem své lidi do pasti a teď musím nést následky.

Kapitola čtvrtá

Deník poručíka Tardise

Za svůj život už jsem si zevnitř prohlédl nejedno vězení. Moje kariéra důstojníka nebyla vždy ukázková a pár mých velitelů mělo pocit, že potřebuji zchladit nocí v lodní base. Tohle však bylo jiné. Byl jsem daleko od své mateřské lodi jako rukojmí neznámých cizinců, jejichž obří loď nás spolkla jak malinu. Jejich záměry jsem netušil. Už nás tady nechali trčet několik hodin. Pohlédl jsem na poručíka Feniru, která se stále snažila najít slabinu v energetickém poli naší cely. Urputně se snažila protáhnout ruku skrz otvor mezi jednotlivými paprsky. Jako už tolikrát, když byla téměř

na druhé straně bariéry, se svazek energie zkroutil kolem její paže a odmrštil jí skoro přes celou místnost.

„ Zatraceně!“ Ulevila si, zatímco se sbírala ze země. Pomohl jsem jí vstát.

„ Nemá to cenu, už jsi to zkusila alespoň desetkrát. Musíme počkat, až si pro nás přijdou a oznámí co s námi chtějí dělat. Třeba se to ještě všechno vysvětlí.“

Snažil jsem se zkrotit její temperament. Vždycky jsem si myslel, že mám výbušnou povahu, ale proti ní jsem si připadal jako beránek.

„ A to tu chceš sedět a nic nedělat?! Co když nás tu nechají hnít navěky?“ Naznačil jsem jí, aby se posadila a ona váhavě uposlechla.

„ Nesmíme uvažovat takhle pesimisticky. Naši kapitáni nás v tom jistě nenechají. Nevím co tvůj velitel, ale Moliner určitě jen tak rozpačitě nepřešlapuje. Jak ho znám, už rozjel záchrannou akci.“

Fenira se po mých slovech trochu uklidnila.

„ Máš pravdu. Ani můj kapitán to jen tak nenechá. To jenom, že nerada nečinně sedím jako zvíře v kleci. A taky mám vztek. Kdybychom se lépe bránili...“

Zarazil jsem jí.

„ Nebylo jak lépe se bránit. Měli totální přesilu. Dělali jsme, co šlo. A mimochodem, předvedla jsi výbornou pilotáž.“

Odfrkla si.

„ To sotva. Málem jsem tě zabila, když jsem odstřelovala ty talíře za tebou. Stejně jako včera. Občas to neodhadnu a ztratím kontrolu.“

To jsem od ní rozhodně nečekal. Až doposud jsem myslel, že je prostě jen nafoukaná pilotka, co si ve vzduchu dělá, co se jí zlíbí. Zjevně se tím užírala. Snažil jsem se jí zvednout náladu.

„ Zachránila jsi mi kůži. Vlastně ti dlužím poděkování. Nebyl to jednoduchý manévr, ale tobě vyšel.“

Pořád se tvářila pochybovačně.

„ To říkáš jen abys mě utěšil. Viděla jsem záznamy z vašich akcí. Ty jsi už podobný kousek provedl několikrát a nikdy jsi zachraňovanou loď málem neusmažil. Chtěla jsem tobě i všem dokázat, že na to mám taky. Spletla jsem se.“

Tak to bylo ono. Ta holka na mě snad žárlila. Už ve mně nezbyl žádný vztek, který jsem k ní cítil. Touhu být nejlepší jsem znal velmi dobře.

„ Ty jsi studovala moje záznamy?“ Kývla.

„ Když jsme dostali rozkaz k tomu cvičení, studovala jsem vaše techniky. Tvoje pověst byla vynikající a když jsem si prohlédla deníky z misí, zjistila jsem, že i oprávněná. Chtěla jsem ti jenom být rovnocenným parterem.“

Položil jsem jí ruku na rameno.

„ Byla jsi. Možná potřebuješ ještě trochu praxe, ale rozhodně máš pro létání úžasné vlohy.

Ta poslední bitva to dokazuje, myslím že jsme tvořili ďábelský tým.“ Fenira se usmála.

„ Díky. Vážně to pro mě hodně znamená.“

Náš rozhovor byl přerušen příchodem stráží a já měl tak poprvé možnost vidět naše únosce.

Málem jsem si sedl na zadek. Vypadali přesně jako z filmu Útok z Galaxie X, na který jsme před pár dny koukali s Chalií. Už to že létali v talířích mi když jsme je zahlédli poprvé přišlo povědomé, ale tohle bylo absurdní. Byla to však realita.

Stráže deaktivovaly silové pole a jeden z nich mi pokynul zbraní.

„ Ty, půjdeš se mnou.“

Nevypadal, že má náladu na hrátky a tak jsem se raději sebral a šel. Vedl mě několika chodbami bez oken. Asi jsme byli na lodi, nebo spíše v nějakém podzemním komplexu. Ještě než nás po zajetí transportovali z kokpitů do cely, měl jsem pocit, že ta obří loď někde přistává. Po několika minutách jsme došli do rozlehlé místnosti, na jejímž konci byl obří zdobený trůn. Seděl na

něm další z těch cizinců. Byl ověšen zlatým řetězem a na své žabí hlavě měl zlatou korunku. Zjevně místní vládce.

Strážci mě předvedli až před něj a postavili se do pozoru.

„ Vaše veličenstvo, zde máte toho pozemšťana.“

Aniž bych o tom vědomě uvažoval, lehce jsem se uklonil.

„ Jsem poručík Tardis z hvězdné lodi Federace Thunderchild. Kdo jste a proč jste nás napadli a zajali?“

Po mé poněkud agresivní otázce na mě strážci opět namířili zbraně. Vládce jim však pokynul, aby je sklonili. Sám vstal ze svého trůnu a přikročil ke mně.

„ Jsem Gornok, vládce soustavy Omicron Zeta. Jménem našeho světa bych se vám rád formálně omluvil za činy našich předků proti vaší planetě.“

Čekal jsem všechno možné, ale tohle ne.

„ Promiňte, myslím že nerozumím.“ Vladař si promnul bradu.

„ Nejste snad informován svými nadřízenými, proč útočíte na náš svět? Nemá cenu zapírat, chci si promluvit na rovinu. Víme, že jste se přiletěli pomstít a rádi bychom to urovnali.“

Neměl jsem tušení, o čem to mluví. O nějakém životu na zdejší planetě jsme neměli tušení, jinak bychom tu necvičili, to dá rozum. A kromě zjevné podobnosti s našimi starými filmy jsem o obyvatelích Omicronu Zeta nikdy neslyšel. A to jsem se v dějinách lidstva i flotily celkem orientoval.

„ Obávám se, Gornoku, že tady jde o nedorozumění. Nejsme na žádném válečném tažení.

Jsme zde na cvičných manévrech. O vaší civilizaci jsme nevěděli, popravdě, nikdy jsem o ní neslyšel.“

Gornok se stále tvářil nedůvěřivě.

„ To mi připadá těžké uvěřit, vzhledem k naší společné minulosti.“ Proč pořád opakoval ten zjevný nesmysl?

„ Věřte mi, pane, že opravdu netuším o jaké minulosti mluvíte. Země, potažmo dnes Spojená Federace planet není s vaší soustavou v žádném sporu, nemáme pro to důvod.“

Panovník stisknul několik tlačítek na svém trůnu. Stěna za ním se odklopila a objevila se velká obrazovka.

„ Před minulostí není třeba se schovávat. Víme, co jsme vám způsobili a nesnažíme se to skrývat. Jak jsem řekl, chci se vám omluvit a vše ukončit.“

Obrazovka se rozzářila a já již podruhé během pěti minut nemohl věřit svým očím. Díval jsem se na Útok z Galaxie X.

******

V následující hodině jsme si s Gornokem sedli k jednacímu stolu a já vyslechl neuvěřitelný příběh. Omicron Zeťané byli prastará a velmi rozvinutá rasa s divokou minulostí. Podle všeho ještě před několika staletími byla jejich vláda zaměřená na expanzi a dobývání. V té době působili smršť v mnoha soustavách, byli to nelítostní válečníci rozsévající zkázu. Pak se jim však jedna dobytá planeta vzepřela a udělila jim tvrdou lekci. Provedli úder na Omicron Zeta III a srovnali většinu civilizace se zemí.

Ztráty byly obrovské, ale Omicroňané se nakonec vzpamatovali. Postupně obnovili svůj svět, provedli rozsáhlou terraformaci a vybudovali nová města. Začala nová éra. Přeživší však byli unaveni válkou a předchozím způsobem dobyvačného života. Došlo k převratu, odstavení válkychtivých vůdců a nastolení mírové vlády. Jelikož však nezapomněli na svou minulost, obávali se zbytku vesmíru a dalších pomstychtivých světů. Svou novou civilizaci vybudovali pod povrchem, vyvinuli důmyslné maskování svých lodí a žili v naprosté izolaci. Pouze bedlivě sledovali veškeré signály a vysílání z okolního vesmíru, aby byli připraveni na případné další údery.

Zbytek byla neuvěřitelná shoda náhod. Během převratu bylo zničeno mnoho jejich vojenských záznamů, Omicroňané tak neměli přehled, na jaké všechny planety v minulosti udeřili.

Nedávno pomocí svých pokročilých senzorů zachytili staré pozemské vysílání, signál pozemské televize. Zachytili v něm právě staré sci-fi filmy. Vzhledem k mimořádné shodě představivosti hollywoodských scénáristů s reálnou podobou Omicroňanů a jejich technologie věřili, že jde o reálné záznamy, nikoli fikci. Věděli, že k nim signál letěl staletí, právě to však odpovídalo době, kdy se jejich civilizace chovala jako mimozemští nájezdníci v našich filmech.

Zbytek už nebylo těžké si domyslet. Když dorazila pozemská loď a začala zde provádět vojenské operace, nenapadlo je samozřejmě, že jde o cvičení. Přirozeně věřili, že jsme přiletěli za pomstou. Nevěděli, zda bychom vůbec byli ochotni s nimi jednat přes dálkové spojení, proto se rozhodli unést někoho z nás a pokusit se ospravedlnit.

Nejprve mi Gornok nevěřil. Až když jsem mu ukázal záznamy Federace a flotily ze své lodi a vysvětlil mu podstatu filmové zábavy, uznal, že se zde jedná o bizardní shodu okolností a že Omicroňané nikdy Zemi nenapadli.

Když se vše vyjasnilo, dokonce jsme se spřátelili. Panovník se velmi bavil, když jsem mu popisoval jednotlivé detaily ohledně tvorby vědeckofantastických filmů a začali se mu dokonce líbit. Proto když mi oznámil, že se k jejich základně blíží člun z Thunderchildu, dostal jsem nápad, jak se trochu pobavit. Věděl jsem, že si kapitán a všichni na mé lodi dělají starosti, tomuhle však nešlo odolat.

Když jsem svůj nápad vysvětlil Gornokovi, byl nadšený. Připravili jsme scénu, za kterou by se nestyděli ani tvůrci Války světů a podobných perel. Zasvětili jsme i Feniru, která, když jsem jí vše vysvětlil, souhlasila že se zapojí. Věděl jsem, že ta holka má jiskru.

V připravené místnosti jsem se schoval za tajné dveře a s napětím nakukoval na scénu.

Jakmile dovnitř vtrhl tým Majora Donovana, rozjeli jsme akci. Bylo to dokonalé. Fenira krásně ječela a Gornok jako imperátor zlých emzáků byl dokonalý. Poté, co jsem ovládl záchvat smíchu, když jsem sledoval jeho proslov, jsem vtrhl dovnitř se zapůjčeným Omicronským paprskometem v ruce.

„ Kapitán Flash opět zachraňuje!“

Zvolal jsem a namířil na Gornoka. Chvíli jsme se na sebe dívali a pak se oba rozesmáli. Gornok pokynul svým lidem, ti sklonili zbraně a deaktivovali pole, držící záchranné komando v nehybnosti. I když je svazující paprsky propustily, zůstávali Donovan i jeho muži ztuhle stát a nechápavě zírali na celou akci. Pak jsem ve výsadkovém týmu zahlédl Chalii. A jéje, tohle si asi odskáču. Moje milovaná se vzpamatovala a šlehla po mě své oči laseráky. Prohrábla se mi vědomím a v momentě měla jasno.

„ Johne Tardisi, tohle byla ta nejblbější ze všech blbostí co jsi kdy ve své choré hlavě vymyslel!“

Věděl jsem, že se nemám jak ospravedlnit a tak jsem pouze udělal psí oči a čekal, co se stane. Několik vteřin na mě ještě zle koukala, pak se ke mně rozběhla a objala mě. Všiml jsem si, že má v očích slzy.

„ Tohle už mi nikdy, nikdy nedělej.“

Opětoval jsem její objetí a políbil jí. Pak jsem pohlédl na Donovana, který si distingovaně odkašlal.

„ Promiňte že ruším shledání, ale může mi někdo vysvětlit, co se tady sakra děje?!“

Do tváří se mi nahrnula krev. Pustil jsem Chalii a otočil se k majorovi a jeho mužům. Už sklonili své zbraně, ale stále vypadali totálně perplex.

„ Ehm, jasně Micku. Tohle bude asi trochu na dýl. Každopádně, díky že jste pro nás přišli.

Naštěstí však můžeš uklidnit svý chlapy. Bojová pohotovost už není zapotřebí. Je to tak, Gornoku?“ Vladař se pouze usmál a mocně zakýval svou žabí hlavou.

„ Rozhodně. Majore Donovane, madam Chailo, pánové, vítám vás na Omicronu Zeta. Jste našimi čestnými hosty.“

******

Hrábnul jsem si do misky pro hrst buráků a snažil se netvářit příliš otráveně. Romantické

filmy nepatřily k mým oblíbeným, ale co jsem mohl dělat. Měl jsem co žehlit. Chalia se sice už tolik nezlobila, přesto mi můj kousek na Omicronu nehodlala jen tak odpustit. Proto jsme posledních pár večerů koukali u ní v kajutě na jeden cajdák za druhým. Vlastně to nebylo tak špatné. Většinou jí sledování takových filmů příjemně rozněžnilo a když jsme se pak odebrali do ložnice...

„ Johne, to musíš pořád myslet na čuňačinky?“ Podívala se na mě rádoby vyčítavým pohledem. To je tak, když máte za milenku telepata.

„ Tak promiň, můžu za to že mě přitahuješ? Jsem jenom člověk a ty jsi k sežrání.“ Tohle zabralo vždycky. Chalia roztála a položila mi hlavu na rameno.

„ Ty víš co říct. Ale stejně jsi pacholek. Jak já se o tebe bála a ty se mezitím s tím Omicronským vladařem královsky bavíš a hraješ si na zachránce vesmíru.“

Nemyslela to tak a já to věděl. S Gornokem se vše vysvětlilo teprve těsně před příletem záchranné skupiny a tak naše malá šaráda vysvětlení věcí zpozdila jen o pár minut.

Situace se nakonec vyřešila k naprosté spokojenosti všech stran. Vzal jsem Gornoka na Thundrchild a kapitán Moliner navázal oficiální jednání mezi Federací a Omicroňany. Poté, co jsme je ujistili, že s nimi nemáme spor se ukázali být jako velmi milá rasa. Neměli sice zájem vystoupit ze své izolace, o budoucím vstupu do UFP ani nemluvě, ale přislíbili, že se nebudou bránit případným kontaktům s lidmi i Andorijany. Pokud ovšem udržíme tajemství o jejich světě. Přeci jen se stále báli potenciálních nepřátel.

Samozřejmě jsme přerušili vojenská cvičení a stáhli veškeré své jednotky. Naštěstí jsme jejich civilizaci nezpůsobili žádné škody a díky své pokročilé regenerační technice dokázali Omicroňané dát zasaženou krajinu do pořádku během pár dnů.

Kapitán Moliner už spolu s Andorijským kapitánem Sehrenem vybírali novou soustavu pro pokračování našich manévrů. Už jsem se docela těšil, i proto, že si zase zalétám s poručíkem Ferinou. Po urovnání našich neshod jsem musel uznat, že je radost s ní být v týmu. Ještě že je Chalia telepat a může si ověřit, že můj vztah s Ferinou je čistě profesionální. Takže ani doma mě nečekají žádné komplikace.

Přestal jsem ale myslet na práci. Film právě končil a Chalia spokojeně dojídala poslední kousek své čokoládové bonboniéry. Podíval jsem se na ní, rozuměla mi beze slov.

„ Trpělivost, pane poručíku. Snad nemáte problémy se sebekontrolou?“

Věděl jsem však, že si jen hraje a že jí to dlouho nevydrží. Chtěla mě stejně jako já ji. Na důkaz mých myšlenek mě objala kolem krku a vášnivě políbila.

„ Dost ses načekal.“

Nemohl jsem než souhlasit. Vzal jsem jí do náručí a odnesl do ložnice. Život je přeci jen krásný.

KONEC