Randez vous

Po věcích věků vstal a zadíval se na unaveně blikající a dodělávající motocykl. Zadní kolo se stroji smutně protáčelo. Černá stopa po prudkém smyku se jako vráska zloby táhla po silnici. Muž, ač měl potrhané šaty a odřenou koženou bundu, nespočet oděrek a větší ránu na čele nad obočím, nechtěl cítit tupou bolest, která se mu drala do hlavy. Nad temným lesem právě prolétla stříbrná kapka osobního vznášedla, představil si smějící se pár se šampaňským a jahodami, který slaví zasnoubení a ani se nesnaží dohlédnout na zem dolů. Až příliš bolestně si uvědomoval že by se dokázal vžít do jejich pocitů. Dokráčel až k rozbité motorce a čekal že pod ní najde zhroucené ženské tělo s rozhozenými vlasy, jako už tolikrát. Motocykl byl osamocený. Muže přepadl zmatek a děs, prudce zvrátil hlavu a zařval na lesy, vítr a oblohu: „Vrať mi ji! Proboha tě prosím, dám cokoliv, ale vrať mi ji!“

Nikdo neodpověděl.

Probudil se až když komunikátor zapípal potřetí. Zase usnul v uniformě, kolem uší mu proplouvala krotší část jedné z pompézních Goldsmithových skladeb a zrovna když se poklidná řeka tónů vzedmula k silnému finiši, kapitán vodopád hudebních nástrojů uťal. Podíval se na sebe do zrcadla (ty už budeš jenom stárnout), došel do koupelny, opláchl si tvář vodou, pečlivě osušil a když komunikátor nedal pokoj, unaveně vzdychl: „Slyším.“

„Kapitáne,“ oznámila komandér Antonioniová, „zhruba za dvacet minut vytryskne další chronometrický gejzír, podle předběžných propočtů zatím největší. Chtěl jste to vidět.“

„Děkuju komandére,“ řekl kapitán a myslel to upřímně. „Budu na můstku cobydup,“ a to už se usmíval. Chmury krátké a zběsilé noční můry jako kdyby zůstaly v jiném světě, teď stál na palubě lodi Dunquerque, jmenoval se kapitán Jan Hanuš a měl za sebou pětadvacet let aktivní služby. Dunquerque, experimentálně-vědecké plavidlo třídy Gemini se ve zdejším „okrsku“ jak Hanuš s oblibou nazýval lokace, do kterých byla jeho loď vyslána, poflakovala už sedm měsíců, když zhruba před osmi týdny konečně zachytili to kvůli čemu sem připluli. Silný, stejnosměrný výron chronitonů, gejzír vyhřezlého času s „otvory“ různého průměru. Od té doby jich zaznamenali pět – tři maličkaté, kterými by prošel maximálně pingpongový míček a dvě kterými by se možná protáhl londýnský autobus, kdyby měl hodně veliké štěstí. Za všechno mohla stanice Tempest, opuštěná troska, kde se před pětadvaceti lety konaly poloilegální testy s manipulací časem, inicované několika zklamanými vědci z federačních laboratoří, financované bůhvíkým a prováděné za strašně chatrných bezpečnostních podmínek. Lidé na Tempestu nebydleli už léta. Buď se propadli časem do minulosti či budoucnosti, pozabíjeli se nebo jednoduše utekli. Na patnáct parseků daleko měly federační lodě zakázáno tímto prostorem prolétat. Toto místo bylo jakýmsi Bermudským trojúhelníkem Alfa Kvadrantu. Ale myšlenka využití přemisťování se v čase stále provokovala chytré hlavy v srdci Federace a tak se projektanti, chronometričtí experti a jiné kapacity spojily, aby vytvořily vědecké plavidlo, které by bylo schopné odolat zrádným výšlehům chronitonových částic a mohlo zkoumat časové gejzíry tak blízko, jako nikdy nikdo předtím, a to za minimálního rizika. Štíty Dunquerque byly speciálně namodulovány tak, aby odolaly hrozbě dopadu časových částic, plavidlo bylo osazeno velmi silnými motory, srovnatelnými s pohonem třídy Sovereign, aby se dokázala vymanit ze sevření otevřeného víru a její senzory byly posíleny na maximální možnou citlivost, aby byla měření kolem a v nitru vírů co nejpřesnější. Ovšem kdyby se nějakou hroznou náhodou loď ocitla pod přímou palbou kvantových torpéd a silných fázerů, neměla by pražádnou šanci na únik. Jenže prostoru kolem stanice Tempest se báli nejen admirálové Federace, ale i Klingoni, Romulané a Cardassiané a tak měla Dunquerque moře času k probádání chronitonových gejzírů.

„Nebylo dobré hrát si s Pandořinou skříňkou,“ řekl kapitán Hanuš, když usedl do svého křesla na můstku. Komandér Bernadetta Antonioniová si sedla vedle něj a on zachytil lehký závan příjemné vůně. Letmo se na ni zadíval. Občas mu gestem nebo kratičkým pohybem svalu v obličeji připomněla Kamilu, ale ta byla menší a světlovlasá.

„To sice ano,“ odvětila zástupkyně kapitána, „ale teď máme, řečeno metaforicky, silnější rukavice.“

„Kapitáne, chronometrický výron právě začíná. Podle propočtů by měl být stabilní po dobu zhruba dvou hodin.“ Na obrazovce se v černém prostoru jako ohromný květ rozevíral modrobílý vír blýskavých chronitonových částic a ve středu gejzíru se formoval průchozí prostor.

„To je času habaděj, konečně stabilnější a slušně velký úkaz,“ řekl kapitán. „Doktor Samkov a jeho tým mohou začít mapovat tok částic jak ve středu víru tak na jeho okrajích a identifikovat čas, ze kterého se vír otevřel, jak měli v plánu. A řekněte mu že na Tempest ho nepustím a tohle rozhodnutí trvá.“ Povšiml si že drobátek pohasla světla. Antonioniová se zatvářila omluvně. „Antichronitonový štít spolyká hodně energie. Bude to takhle ještě chviličku haprovat. Šéfinženýr Bell dělá co může.“

Kapitán kývl hlavou. „No já jen doufám že nezhasneme jako vánoční stromeček vytrhnutý ze zásuvky a že se nestaneme po časovém tobogánu třeba součástí Velkého třesku. Vypusťte první sondu.“ Na obrazovce Hanuš viděl, jak se jako maličké semínko z lodi odpoutala první průzkumná sonda. „Spojte mne s doktorem Samkovem. Fjodore Petroviči, vypustili jsme první sondu, začíná sběr dat.“

„Vidíme,“ ozval se tlumeně hlas se silným východoevropským přízvukem. „Spasiba, kapitáne.“

„Není zač doktore. Příjemný „lov“,“ řekl Hanuš.

„Antichronitonový štít drží,“ řekl kormidelník Oldman. „Kapacita štítu stoprocentní, spotřeba celkové energie nyní pětapadesát procent. Už se to stabilizovalo, výkyvy nepředpokládány žádné.“

„Dobrá,“ řekl Hanuš. „Pomalu se přibližujte a až budeme na dvou stech tisících kilometrech, zapněte senzory a začněte stahovat duplicitní data. Rychlost a hustotu chronitonů vně i uvnitř víru, časový rozdíl. Pak se přibližujte až na vzdálenost sto tisíc kilometrů a pokud bude štít držet dál, skončeme to na padesáti tisících.“

„Ano pane,“ potvrdil kormidelník a věnoval se dál své práci.

„Pokud by se dělo něco nepředvídaného, zavolejte mne, budu v holokomoře pět.“ Hanuš se zvedl a možná až příliš dychtivě vyšel z můstku.

Je čas nasát trochu vlastenecké atmosféry, pomyslel si s pokřiveným úsměvem, když jej výtah snášel o několik palub níž.

Seděli na bílé lavičce na Slovanském ostrově, ona měla na sobě půvabné starorůžové šaty ve střihu desátých let dvacátého století, on sáčko s cibulemi, cylindr, měkké kožené boty a jemně proužkované kalhoty. Pobaveně točila svým slunečníkem, než usedli, pak jej měla opřený o opěrku lavičky. Žena čtyřiadvacátého století v šatech století čerstvě dvacátého a vypadala tak přirozeně, zdravě, krásně. Na pár okamžiků zapomněl v jakém stavu ji viděl úplně naposledy v tom skutečném životě. Hned ze začátku z neznámého popudu naprogramoval tuto simulaci v jemných odstínech sépiové barvy, jako kdyby oživly fotografie z roku 1912 všude kolem nich. Kamila vypadala v takovém odstínu světel a barev ještě neskutečněji a pohádkověji než v reálných barvách. Vše kolem nich bylo však až na barvu autentické – zpěv ptáků, svěží vzduch od Vltavy, tichoučké cinkání tramvají na nábřeží i rytmický zvuk rozhovorů kolem nich.

„Jaký jsi měl dnes den, drahý?“ zeptala se Kamila přívětivě. Složila ruce v pletených rukavičkách do klína a vážně, se zájmem se na něj zadívala.

„Po měsících nudy jsme konečně narazili na pořádný chronitonový gejzír,“ řekl Hanuš. „Doktor Samkov a jeho tým teď sbírají data, pak počkáme ještě na jeden podobné síly a velikosti a poletíme zpátky do obydlenějších částí Federace. Možná, že nám po tomhle povolí dovolenou.“

„Ale takový vír může přijít za dlouho, ne?“ zeptala se Kamila. Mluvili česky.

„Dokážeme zhruba vypočítat kdy a kde se vír objeví,“ řekl Hanuš. „Plus mínus desítky minut až hodinu.“

„A jak se jinak vede?“ zeptala se Kamila. „Myslím v soukromém životě.“ Hanuš kdysi naprogramoval scénář tohoto hologramu tak, aby se zdokonaloval, takže žádná procházka, žádná otázka a žádné Kamilino gesto nebylo stejné jako předtím.

Málem se zasmál nad absurdností této chvíle. „Po tvojí smrti jsem si už nikoho jiného nenašel,“ řekl však s vážností v hlase.

„V tvém světě jsem mrtvá?“ zeptala se klidně. „Jak dlouho?“

„Dvacet let.“

„Co se stalo?“

„Zabila jsi se na motorce.“

„Ach,“ lehce se pousmála, „snad ne na té stařičké yamaze kterou jsem si koupila za kredity za brigádu na ostravských vinicích?“

„Přesně na té.“

„Byla jsem hodně...“ zaváhala, „byla jsem hodně potlučená?“

„Dost,“ připustil.

„To je mi líto,“ řekla s lehkým nádechem smutku v hlase. „Poslyš, neměl bys být sám. Jsi ještě stále pěkný muž, i když je ti padesát, byla by škoda tu druhou půlku života strávit o samotě.“

„Budu o tom přemýšlet,“ řekl mlhavě.

„Proč ti nevěřím?“ zasmála se. „Víš co? Půjdeme teď na Havelský trh, jedna stánkařka tam má výborná sladká jablíčka.“ Vstali, on jí nabídl rámě, ona je přijala a než došli na trh, klábosili o nedůležitých věcech.

„Tohle vás bude zajímat,“ sdělila Antonioniová zvesela když se Hanuš dostavil na můstek. „Zhruba před půl hodinou se otevřel jeden vír na předpokládaných souřadnicích. Vzápětí jsme objevili nedaleko tohoto prostoru neregistrovanou loď. Prolétla tím vírem do našeho prostoru. Samozřejmě jsme okamžitě senzory zjišťovali, kdo to je.“ Komandér dala pokyn a na obrazovce se objevila drobná matná skvrnka, která se vzápětí zvětšila. Hanuš se zvedl z křesla a popošel blíže k obrazovce.

Najednou měl pocit jako kdyby se zastavil čas.

„Podle údajů v databázi je to...“ začala Antonioniová.

„...civilní nákladní loď typu Moebius,“ zašeptal Hanuš tiše. Na boku otřískaného frachťáku byl patrný jakýsi tvar. Hanušovi poskočilo srdce. Ne, nechtěl, nemohl uvěřit... „Pane Parkere,“ oslovil Hanuš službu konajícího kormidelníka a dával si veliký pozor, aby mluvil pomalu a klidně, „prosím, zvětšete obraz ještě o padesát procent. Hlavně se zaměřte na tu kresbu na přídi.“

Mladík přikývl a obraz zvětšil. Hanuš uhranutě zíral na naivní malůvku bílého běžícího koně s rohem uprostřed čela.

„Jméno té lodi je v nějakém cizím jazyce,“ řekl Parker. „Podle databáze je to...“

„Česky,“ řekl Hanuš nahlas. „Je to jméno v češtině, Jednorožec,“ uvedl všechny do obrazu. Antonioniová se na něj ohromeně dívala. „Jak to víte, kapitáne?“

„Protože ta loď bývala moje. Zdědil jsem ji po tátovi a rok s ní létal, než jsem ji prodal a nastoupil na Akademii.“

„Na palubě jsem detekoval známky života,“ řekl Parker, „jeden člověk. Volá nás.“

„Chvilku počkejte,“ zarazil činnost Hanuš. „Parkere, zjistěte mi z jakého roku ta loď vyklouzla.“

„Okamžik kapitáne,“ řekl Parker a prsty se mu rozkmitaly po konzoli. „Podle výpočtů týmu doktora Samkova je tato loď z hvězdného data...“

„Na hvězdné datum se vykašlete,“ řekl Hanuš. „Řekněte mi rok.“

„2344,“ řekl Parker. „15. dubna, abych byl přesný.“

„Třicet let,“ zašeptal Hanuš. „Dejte zatím audio.“

Můstek zaplavil vodopád cizojazyčných slov. Hanušovi trvalo asi vteřinu než porozuměl tomu, co se z reproduktorů linulo.

„...v nějaký zatracený díře, nic mi nefunguje a voni na mě jenom čuměj a ani vodpovědět se neuráčej, to bych se na to akorát tak vy... No a ještě k tomu mi vypadávaj motory! Tak to už je vážně moc.“

Hanuš strnule stál před obrazovkou.

„Kapitáne?“ zeptala se Antonioniová. „Jste v pořádku?“

Vzpamatoval se. „Ano, promiňte.“ Pokynul směrem k obrazovce. „Dejte ho na obraz.“

Parker zakmital prsty a na obrazovce se objevil nasupený obličej mladého muže, drobně poškrábaný, s vlasy sepnutými do ohonu.

„No to je dost, kapitáne,“ řekla ta tvář. „Moc dobře vím že už mě sledujete pár minut, naštěstí mi ten vesmírnej uragán, nebo co to bylo, neurazil taky antény. Zato mi zdechly motory a nevím jestli nebudu muset odpálit nákladovej prostor protože se mi zdá že se mi tam rozflákal nejmíň jeden kontejner se zbožím. Nechtěli byste mi teda jako třeba pomoct? Co se to vlastně stalo? Touhle trasou lítám docela často a najednou takový tóčo, měl jsem pocit že se mi bárka rozpadne pod nohama.“

Hanuš se chvíli mlčky kochal a připadal si jako v neuvěřitelném snu. Ta tvář, která z úst vypouštěla litanii stížností, patřila jemu samému před třiceti lety. Tu cestu si pamatoval, ještě než postavili Tempest a ještě než se tu jen tak otevíraly časové propasti, panoval tu čilý obchodní ruch.

„Kapitáne,“ řekl rozrušeně poručík Parker, „Provedl jsem sken jeho plavidla a obávám se že je zamořené. Převážel kontejnery s Archer-Masonovou vakcínou, ale díky skluzu v chronitonovém víru mu ty vakcíny jaksi...zmutovaly. Jeden z kontejnerů je poškozený a virus unikl ven. Srovnávám v databázi všechny známé mutace s touto.“ Chvilka ticha. „Je negativní, kapitáne.“

„Ten chlap se nesmí dostat na palubu,“ řekla Antonioniová příkře. „Nejenže porušujeme Základní směrnici, protože s ním mluvíme, ale navíc, jestli si ho pustíme na palubu, nakazí nám celou posádku! Archer-Masonova chřipka je zatracená potvora, vakcíny na každou mutaci se vyvíjely několik let. A mimochodem, proč jste se oficiálně nepředstavil? A navíc mám takový pocit...“

„To za chvíli poznáte,“ řekl kapitán příkře.

Panebože, pomyslel si Hanuš zděšeně. Nejen že se dostal do jiného času, než ve kterém působil ještě před dvěma hodinami, ale ještě je nakažený virem, který ho zhruba za dvanáct hodin zabije. Dnešek je plný překvapení. Že nejsou milá, to je jiná věc.

„Znovu se s ním spojte,“ řekl Hanuš. Nadýchl se, zmáčkl imaginární ovladač sebekontroly a spustil: „Omlouvám se za prodlevy, kapitáne, máme tady nějaké technické problémy. Obávám se že pro vás nemám dobré zprávy. Bohužel jste se dostal do chronitonového víru, který otevírá průchod mezi dvěma rozdílnými časovými úseky.“ Hanuš mladší napjatě mlčel a poslouchal. „Druhá zpráva je bohužel ještě horší – vámi převážená vakcína proti Archer-Masonově chřipce vlivem částic nestabilního času zmutovala a bohužel se stalo, že jeden z kontejnerů který převážíte je hrubě poškozen.“

„Takže jsem nakaženej?“ ozval se Hanuš mladší výhrůžně. „To proti tomu nemáte vakcínu?“

„Bohužel vakcíny proti Archer-Masonově chřipce se nevyvíjejí ze dne na den a mutace na vaší lodi je naší databázi neznámá.“

„Takže umřu?“ zeptal se Hanuš mladší ještě temněji.

„Je mi to líto,“ řekl Hanuš starší a lehce se mu zachvěl hlas. „Nemohu vás vzít na palubu, riskoval bych nakažení tří set dvaceti dvou lidí.“

„Tak mi laskavě aspoň řekněte svý jméno, ať vím, kdo se na mě bude dívat až tu budu chcípat, protože mi nefungujou ani motory takže nemůžu letět opodál, abych zdechnul někde v klidu.“

Hanuš starší se nadechl a řekl: „Jsem kapitán Jan Hanuš z průzkumné hvězdné lodi Dunquerque.“ Zahlédl nevěřícný výraz na tváři Hanuše mladšího a okamžitě pokračoval: „Ne, není to vtip, jsem vaše starší já, přesněji o třicet let starší já.“ Slyšel jak se Antonioniová ve svém křesle prudce nadechla a cítil tlak pohledů ostatních členů posádky na můstku.

„No tohle je vážně fór,“ řekl Hanuš mladší. „Je ovšem vidět, že vesmír má pěkně blbý smysl pro humor.“ Obrazovka zhasla a na můstku se rozhostilo ticho.

„Komandére, do mé pracovny,“ přikázal Hanuš a rychlým krokem opustil můstek.

„Musím s tím chlapíkem souhlasit,“ začala Antonioniová, „přijde mi to taky jako hodně špatný vtip.“

„Neptejte se, jak mi bylo, když jsem tu loď poznal. Nejdřív jsem myslel že s ní někdo ještě létá, někdo cizí, i když ta rachotina nesplňovala půlku bezpečnostních předpisů už za časů co s ní létal můj otec. Předpokládám že vrátit jej do jeho času je nemožné.“

„My to nedokážeme kapitáne,“ řekla Antonioniová. „Tyhle gejzíry jsou jednosměrné. A nejbližší vojenská loď která dokáže vytvořit stálý chronitonový vír do určitého času je dvacet čtyři hodin daleko.“

„Tak to je zatracený malér,“ řekl Hanuš smutně. „A další malér je, drahá Bernadetto, že vesmír má svá přísná pravidla a já na ně za pár hodin taky doplatím.“

„Jak to myslíte, kapitáne?“ zeptala se Antonioniová zděšeně.

„Přece vám to musí být jasné.“ Hanuš si nechal v replikátoru udělat horkou silnou kávu a jeden ze dvou hrníčků podal Bernadettě. „Pravidlo časového paradoxu. Kdyby ten chlapík byl z alternativního vesmíru, nemělo by žádný dopad, že zemře. Ale takhle...je to moje mladší já. Zemře v tomto čase, ale ve věku, než jsem se vůbec přihlásil na Akademii. Všechny moje záznamy zmizí. Vy si nebudete pamatovat že jsem vůbec kdy existoval, protože jsem se s vámi NIKDY nesetkal. Za dvanáct hodin se moje maličkost vytratí z historie Hvězdné flotily.“ Hanuš se lehce usmíval. „Drobet absurdní, ale je to tak. Hlavně nikomu nic neříkejte. Nemá to smysl. Těch dvanáct hodin se musíme tvářit že se nic neděje, protože pak prostě zapomenete. A není důvod znepokojovat posádku.“

„Dobře.“

„Ten v té lodi,“ řekl Hanuš, „je sám. V cizím čase a umírající. Asi si s ním ještě před tím trochu popovídám. Děkuji vám komandére a vraťte se na můstek. Za pár minut se k vám připojím.“

Vyťukal prsty na své konzole v pracovně kód a čekal na pozitivní signál. Bylo ticho. I tak promluvil, věděl, že radiové vlny byly přijaty a ten na druhé straně poslouchá.

„Ahoj Honzo,“ řekl česky.

„Ahoj Honzo,“ odpověděl mu na druhé straně hlas. „Pořád mi to přijde jako hodně blbej vtip.“

„Já vím.“

„Ale tak tobě to může být jedno, já zmizím a ty si můžeš letět dál.“ Hlas na druhé straně zněl hořce.

„Právě že ne,“ opáčil Hanuš starší, „jsme ve stejné bryndě, kamaráde.“

„Jakto?“

Hanuš mu stručně vysvětlil pravidla časového paradoxu. Velmi dlouhou dobu bylo na druhé straně ticho.

„Možná bychom se tedy mohli bavit o něčem zajímavějším,“ navrhl pak Hanuš mladší. „Teď už stejně dějiny neohrozím když se tě zeptám jak jsi vedl svůj život. Panebože,“ zasmál se. „Kapitán hvězdné lodi! Ty! Takový antimilitarista.“

„Nejsme válečná loď, jsme vědečtí průzkumníci. Přiletěli jsme sem schválně, protože se tu od kolapsu jedné vesmírné stanice náhodně, ale dost pravidelně otevírají časové víry. A jedním z nich jsi prolétl ty. Snažíme se něco vypátrat, proč se ten virus tak změnil, chtěli bychom, abys přežil, ale bohužel to zatím nevypadá nijak skvěle. Navíc jsme zjistili že ty uměle otevírané víry jsou jednosměrné. Někdy z minulosti sem, někdy odtud do minulosti.“

„To je opravdu smůla na šestou. Co Kamila? Jste svoji? Asi blbě snáší že jsi celej rok fuč, ne?“

„Kamila nežije,“ řekl Hanuš starší smutně. „Zabila se v dubnu toho roku, co jsme se zasnoubili.“

„Neříkej, že se vyflákala na tý šílený motorce co si koupila.“

„A ne sama. Jenže mně...tobě...se vůbec nic zvláštního nestalo. Ona zemřela dřív než přiletěl zdravotnický člun.“

„Panebože.“

„Jen tak mimochodem mě napadlo,“ řekl Hanuš starší, „že tím, že tys zmizel, možná jsi jí zachránil život. Je možné že tím změníme dějiny. Sice v zanedbatelném měřítku, ale změníme. Ta projížďka, při které se pak zabila, byl totiž můj nápad.“

Hanuš mladší se rozveselil: „Poslyš, to vůbec není špatné!“

Hanušovi staršímu zacvrlikal na prsou odznak. „Hanuš, slyším.“

„Tady Ambrosová, mám alespoň nějaké drobné informace o tom viru.“

„Dobře doktorko, hned tam jdu.“ Kapitán oslovil své mladší já: „Poslyš, musím teď něco zařídit, ale ještě se ozvu.“

„Stihneš to než umřu? Ne promiň, to byl blbý vtip,“ řekl Hanuš mladší.

„Určitě stihnu,“ řekl Hanuš starší, přerušil spojení a šel se věnovat důstojnickým věcem.

Doktorka Ambrosová zavrtěla smutně hlavou a sklopila zrak. „Bohužel jsem nijak výrazně nepokročila. Bylo by hloupé se nepokusit, ale bohužel. Každopádně budu to určitě zkoušet dál.“ Byli s kapitánem Hanušem v ošetřovně sami, posádka byla poslední dobou podezřele zdravá, ani s obyčejnou rýmou sem žádný člen posádky nepřišel už čtrnáct dní. „Zkusila jsem aspoň zjistit proč ty vakcíny zmutovaly ve zcela nový virus, ale také jsem ne zcela uspokojivě pochodila. Zdá se že se kombinace časového posunu a tudíž výronem chronitonů a kontaminace kontejneru částicemi z motorů, které pronikly trhlinou do trupu zkřížily tak, že začaly působit jako expanzivní mutagen. V životě jsem nic takového neviděla.“ Doktorčin jinak veselý a optimistický obličej vypadal zvláštně, když byla skutečně upřímně zachmuřená. „Ani vlastně nevím, jak to bude působit. Poněkud morbidní, já vím, ale známé mutace působí většinou tak, že virus vyvolá horečky, bezvědomí, vnitřní krvácení a smrt. Když to srovnám s hnisavými angínami a sněťmi, je to celkem milosrdná smrt. Navíc musím říct že je to výzva tuhle bleskovou proměnu viru prostudovat, ale já na to nemám patřičné vybavení. Leda byste požádal velení Hvězdné flotily, aby mi povolili opatrně odebrat vzorky z našeho...návštěvníka a pak jim je předat, až budeme na Zemi.“

„Nezlobte se doktorko, ale nepovolím. Později možná pochopíte, proč,“ řekl Hanuš. „Omlouvám se. Hezký večer přeji.“ Do očí se Ambrosové už nepodíval, viděl by jen vyčítavý, nechápavý výraz. Hanuš opustil ošetřovnu s pocitem provinění, které však za několik hodin naprosto ztratí svou váhu.

Opět stáli s komandérem v jeho spartánsky vyhlížející pracovně. „Doktorka Ambrosová si mi stěžovala že jste jí nepovolil odebrat vzorky z té lodi toho...muže,“ řekla Antonioniová Hanušovi.

„Já vím. Uvědomte si ale, že za několik hodin si vůbec nevzpomene, že mne o to žádala. I tahle loď bude možná v úplně jiném systému než je teď. Je to vůči ní v této chvíli kruté, vím, ale je to tak.“

Antonioniová potřásla hlavou. „Nejde mi o tom takhle přemýšlet,“ přiznala.

„Nebojte se, pak vám to bude jedno,“ řekl Hanuš. Trochu ho zamrzelo, že po něm vlastně nic nezbude, nikdo si na něj nevzpomene, nikde o něm nebude ani zmínka a to od dvacátého roku jeho života výše. „Já se teď půjdu trochu rozptýlit a navštívím doktora Samkova.“

„A kapitáne,“ zaváhala Antonioniová, „nechcete pak jít na skleničku? Na rozloučenou.“

„Půjdu rád,“ řekl Hanuš s úsměvem. „No nebylo by marné se zpít do němoty a čekat na smrt ožralý, ale bylo by to poněkud zbabělé. Každopádně jednu neodmítnu. Tak ve tři v baru na Osmičce?“

Antonioniová se rozesmála. „Dobře kapitáne.“

„Pět vírů z minulosti a pět do minulosti,“ informoval nadšeně doktor Samkov. „Škoda že je ten chlapík z té lodi nakažený, jak rád bych mu prozkoumal loď, odebral vzorky z trupu a...“

„To byste se musel postavit do řady,“ zasmál se Hanuš. Měl lehkou, skoro bezstarostnou hlavu. Panebože, za pár hodin umřu a já nejsem smutný! „Doktorka Ambrosová zase touží po jeho tekutinách a tkáních.“

„Ach ano. No kapitáne, je to dost ošemetná situace, ale myslím, že to jste si už uvědomil. Vlivem časového paradoxu...“

„Zmizím, až ten mladej umře,“ řekl Hanuš. „Vím to, doktore. Bohužel to vím. Vy si na mne ani nevzpomenete a moje loď možná zmizí z tohoto systému, protože alternativní – pro mne alternativní – kapitán nebo kapitánka zavelí jiný kurs a loď se bude možná věnovat jiným projektům. Můj dům na Zemi zmizí, úmrtní list bude vystaven na dobu před třiceti lety a nic z toho co jsem s posádkou prožil, nebude.“

„Vidím, že máte celkem přesné informace,“ řekl statný Rus, zadíval se na kapitána a jeho zelenkavé oči, skoro celý život plápolající vědeckým nadšením, trochu zjihly. „Nevím, jak bych se v této situaci choval já, kapitáne. Každopádně doufám, že si zpříjemníte své poslední chvíle co nejlépe, příteli.“

Hanuš se začal zeširoka usmívat. „Jste génius, doktore. Zpříjemním je nejen sobě, ale i mému mladému protějšku.“

„Ale samozřejmě kapitáne,“ zeširoka se usmíval zásobovací důstojník, poručík Franklin. Otevřel jakousi z tuctu šedavých beden a pak vtiskl Hanušovi do ruky dva malé ploché plíšky. „Jsou to nejnovější typy, kapitáne. Takže můžete přes databázi nahrát do paměti miniholoprojektoru profil jakékoliv osoby a pak si ji můžete kdykoliv vyvolat. Dobré pro lidi co jsou dlouho na planetárním výzkumu a chtějí se drobet pobavit – můžete tam nahrát třeba Napoleona nebo Mickey Mouse. Tři stupně interaktivity hologramu, výdrž čtyři roky. Dobré, ne? Jo a taky je tam časovač, od kdy do kdy chcete ten hologram mít zapnutej. Inženýři na Zemi se fakt vytáhli.“

„Díky Steve,“ řekl Hanuš přátelsky. „Hezký zbytek služby!“ Cestou k transportní místnosti Hanuš naprogramoval oba dva hologramy u jednoho z databázových terminálů, které byly na každém patře. Pak vešel k transportéru a požádal obsluhu, aby jeden z holoprojektorů transportovala na Jednorožce. Mladík u pultu nehnul ani brvou a když Hanuš položil na transportní plošinu maličký stříbrný plíšek, zahájil přesun. Kapitán poděkoval a ještě než se vydal na domluvené „rande“ s Antonioniovou, stavil se na chvilku ve své kajutě a zavolal Jednorožce.

„Napadlo mě, že by sis chtěl zpříjemnit poslední chvíle,“ řekl pobledlému Hanušovi mladšímu, který již výrazně pokašlával.

„To jsi hodnej,“ řekl Hanuš mladší, zvedl se z křesla a pak se vrátil se stříbrným předmětem v dlani. „Co je to?“

„Řekni jenom aktivovat a uvidíš. Když to budeš chtít vypnout, řekni deaktivovat. Radši to polož na zem.“ Hanuš starší pak viděl, jak jeho mladší protějšek opustil kapitánské křeslo, sklonil se k zemi a pak řekl: „Aktivovat“. Najednou s ním v kajutě stála drobnější, blonďatá dívka s pihou na levém spánku a krásným, veselým úsměvem.

„Můžeš s ní cokoliv,“ řekl Hanuš. „Dnes už jsou ty hologramy skoro jako hmotné. Můžeš ji líbat, můžeš s ní pít, můžeš s ní...prostě cokoliv.“

„Honzo, to je...“ mladík se rozkašlal.

„Tak sbohem, chlape,“ řekl Hanuš. „Drž se.“

„Díky, kamaráde. Tobě taky pěknou a rychlou smrt.“ Pozvedl lehce se třesoucí ruku a pak přerušil spojení.

„Tak,“ řekl Hanuš starší do ticha, „a je čas si dát poslední alkohol ve svém životě.“

Bernadetta Antonioniová seděla u jednoho z nejvzdálenějších stolků od východu a napjatě čekala, kdy kapitán dorazí. Rozmýšlela si, zdali si má vzít nějakou večerní róbu aby zdůraznila pro ni důležité poslední rozloučení se svým kapitánem, ale nakonec zvolila klasickou uniformu prvního důstojníka. Vydechla úlevou, když uviděla Hanuše ve dveřích ve stejném oděvu, ve kterém ho vídala deset let od doby, kdy nastoupila pod jeho velení ještě s čerstvým absolventským diplomem z Akademie. Žádné okázalosti, žádné zvláštnosti a Bernadetta za to byla ráda. Váhavě zamávala. Hanuš se pousmál a vykročil k jejímu stolku, přisedl a usmál se na ni. Když viděl v jejích očích lesk slzí, položil jí přátelsky dlaň na ruku, kterou měla položenou na stolku. „Neplačte. Berte to jako rozlučku před mým odchodem do výslužby.“

„Definitivní a nevratné. To jste mě moc nepotěšil. Co ten druhý?“ Číšník jim zatím přišel v ústrety a Hanuš si objednal půllitr desetistupňového alkoholického Staropramenu. Tohle pivo neměl už léta. Bernadetta si objednala nealkoholické jahodové mojito, protože měla zhruba za hodinu začít službu.

„Parker ho pořád sleduje,“ řekl Hanuš. „Až bude...konec...budu o tom zpraven.“

Bernadetta přikývla: „Snad to nebude dříve, než to dopijeme,“ pokusila se o vtip, ale hlas ji stejně zklamal.

„Tak na zdraví,“ řekl Hanuš a pozvedl půllitr chlazeného piva, „na budoucnost a alternativy, ať už dobré nebo zlé. Pro vás Bernadetto doufám, že jen ty nejlepší.“

Komandér lehce zvedla svoji sklenku s koktejlem: „Souhlasím a děkuji,“ potvrdila.

Pak už mluvili o nicotnostech, aby zaplašili obavy.

Ležel ve své kajutě na posteli, měl zavřené oči a vzpomínal. Na své rodiče, na domov v Polabské nížině, na raky v Labi, na tátův třešňový sad, na mámin nedostižný štrúdl, na první setkání s Kamilou, když jí upatlal šaty cukrovou vatou na pouti, na její rozzářené oči, když se zasnoubili a nakonec i na její smrt. Srdce mu bušilo pravidelným tempem, zběsilost strachu před smrtí se rozplynula. Bude to bolet? ptal se sám sebe jako tehdy když měl dostat od doktora svoji první injekci proti tetanu. Nakonec otevřel oči, nahmatal na stolečku u postele miniholoprojektor a zašeptal: „Aktivovat.“ Hodil strojek na zem jako oblázek do vody a zavřel znovu oči. Pak ucítil něčí přítomnost v kajutě, šustot šatů a teplý dech. Neotevřel oči ani když k němu přilehla, dotkla se nosem jeho ucha a paži mu položila přes hrudník.

„Spíš?“ zeptala se.

„Ne,“ řekl, usmál se a teprve teď se na ni podíval. Nebyla to Kamila v šatech z roku 1912 a sépiovým odstínem, nebyla to Kamila ve dvaceti letech, ne, byla to Kamila tak, jak by vypadala dnes. Světlé vlasy pomalu přeměňovaly svou barvu na šedavobílou, vrásek kolem úst, očí a na krku přibylo, ale to znamínko nad spánkem nezmizelo, ani její působivý hlas, který mu zasáhl srdce, když tehdy na pouti poprvé promluvila.

Teď byl spokojený a bohorovný jako nikdy předtím ve svém životě.

Ozval se zvuk komunikátoru a Hanušovi se jenom drobátek zrychlil tep.

„Hanuš, slyším,“ řekl a cítil, jak se vedle něj Kamila zavrtěla spokojeností.

„Kapitáne, chtěl jste vědět...“ byla to Bernadetta.

„Takže už?“

„Už,“ řekla komandér s nekonečným smutkem v hlase.

„Děkuji, komandére. Kapitán konec.“

Hanuš znovu zavřel oči, tep se mu vrátil do normálu a usnul svým nejhlubším a nejdefinitivnějším spánkem v životě.

KONEC