A přece se točí

Toto je doba po třetí světové válce, kdy lidstvo nemělo kam obrátit hlavu, kdy se vraždily všechny známé rasy a národy, až se objevili oni.

Návštěvníci z kosmu. Přiletěli se podívat na Zemi, protože jeden zatím neznámý vědec vynalezl to, co jiní hledali celý svůj život. Vynalezl nadsvětelný pohon.

Tím člověkem byl Zefram Cocrane. Tímto setkáním se lidstvo pozvedlo až na hranice vlastního vědomí.

První nadsvětelné lety, první spolupráce s cizími rasami. Tyto a další rasy ve stovkách planetárních systémů se spojily aby vytvořily nový a lepší svět, aby už nikdo v celém vesmíru nemusel trpět. Sám? Ne to je minulost, byla založena organizace, jež má tyto vznešené ideály nést až do skonání věků. Zrodila se Spojená Federace Planet se svou vojensky průzkumnou Hvězdnou flotilou, objevující nové planety, nové systémy, nové galaxie.

Píše se rok 2373. Nikdo z těch miliónů lidí na kolonizovaných planetách či kosmických lodích již dnes přesně neví, co je to bída a utrpení, nevědí, co je to prožít skutečný masový konflikt. My jsme tu od toho aby to nikdy nemuseli poznat na vlastní kůži. My jsme noví vesmírní šerifové ochraňující zákony a ty, jež nás potřebují. My jsme Úřad pro kosmickou bezpečnost!

Už se nikdy nemusíte bát!!

Je tu UPKB!

 

A přece se točí!

 

 

Točí se Země. Točí se okolo svého středu a vedle ní Měsíc. Jediná přírodní oběžnice. Na Zemi se zahleďme. Nyní je tam Evropský kontinent. Uprostřed tohoto světadílu se tyčí město, město s dlouhou historií. Jediné, které se vyhnulo před několika stoletími jaderné hrozbě třetí světové války. Město se jménem tak vznešeným, jak jen může být.

Město Praha. Střechy starého města ještě pokrývají pomalu roztávající vrstvy sněhu. Začíná jaro. Purkyňovou ulicí se linou vůně nového krásného dne. Velká čtyřpatrová budova svým vzhledem zapadá do architektonického stylu budov okolo. Nikdo by nečekal, že právě tato nenápadná budova je dějištěm jedné z nejdůležitějších politických scén celé doby.

Nad hlavním vchodem, o tři patra výše, za prosklenými dveřmi od malého balkónku, jenž podpírali sochy dvou mužů stál člověk. Bylo mu vidět do tváře. Tak jako každý den pozoroval ulici. Z počítačového panelu se ozývala hudba z Labutího jezera. Úvodní waltz mu dodával vnitřní sílu.

Tu a tam prošli ulicí lidé. Někteří pospíchali a jiní se jen tak procházeli. V pravidelných intervalech procházela ulicí dvojice bezpečnostních důstojníků. Usmál se nad tímto opatřením. V ruce svíral malou skleničku alkoholu. Pomalu z ní usrkl. Ale tentokrát jinak. Již z jeho držení těla nebylo poznat utrpení a lítost. Tentokrát se cítil jako vítěz. Vyhrál a má něco po čem vždy toužil. Otázka, jak dlouho, mu hlavou nevrtala. Snažil se nemyslet na špatné věci. Trocha melanchonie.

Vánoce utekly. Usmál se. Čas. Co je to čas? Otočil se zády k oknu. Udělal pár kroků ke stolu a sedajíce si na židli postavil skleničku na tác po levé ruce. Natáhl pravici ke kalamáři. Vytáhl z něj podivné pero bez znatelného hrotu. Vzal první z počítačových tabulek a po přečtení nadpisu jí podepsal. Odložil na jinou hromádku. Vzal další a proces opakoval. Tak to šlo dokud se první hromádka nesnížila na minimum.

Přede dveřmi do této místnosti stáli dva muži. Jeden s malým knírkem a trošku plnoštíhlejší postavy. Ten druhý vypadal znatelně starší. Opíral se o hůl a vypadal, že by nejraději už vůbec neexistoval. Muži bez jakéhosi zvuku čekali na třetího společníka. Ten s knírkem se ohlédl do chodby, jíž přišel. Celou jí po obou stranách vyplňovaly počítačové panely. Dveře od výtahu na druhé straně chodby se konečně otevřely. Vystoupila z nich očekávaná osoba. Dlouhý plášť zahaloval celou její postavu. Jakmile opustila prostor výtahu zamířila k oběma mužům. Cestou si sundala kápi. Rovné, řezané tvary obličeje prozrazovaly jemnými vráskami začínající stárnutí. Muž sepjal ruce do meditační polohy. Malé špičaté uši zaznamenávaly každý zvuk.

Nikým nepozorován došel ke skupince. "Omluvte můj pozdní příchod pánové, ale netušil jsem jak obtížné bude sehnat loď s dostatečnou ochranou k převozu na Vulkan."

Starší muž opírající se o hůl dal ukazovák k ústům. "Musíš dělat takovej randál Spocku?"

Muž s knírkem zasunul palce za opasek. "Mno. Všechno je připravený. Myslím, že bude rád. Mám pro něj pár návrhů. Leonard mě sám navrhl abych bydlel u něj. Hodlám klidně dožít na téhle planetě. Pokud by jsi teda potřeboval loď, tak si vem můj Raketoplán."

"Děkuji vám pane Scotte, ale já již mám loď zamluvenou. Hodlám se na Vulkan dostat ještě dříve než LINDOMER."

McCoy pozvedl hůl: "Hodláte tu stát jak solný sloupy?"

"Ano." odsekl Spock.

"Jdem!" rozkázal McCoy a vzal, přeneseně řečeno, za kliku.

"Klepat." upozornil Scott.

McCoy zaklepal. Ze vnitř se ozvalo nudné "Vstupte." a dveře od pracovny se otevřely. Johansonovu tvář rozjasnil úsměv. "Á, pánové. Čemu vděčím za vaši návštěvu?"

První vešel admirál McCoy: "My jsme přišli, abychom vám poděkovali."

"Lépe řečeno, přišli jsme se rozloučit." upřesnil Spock.

"Prosím, pánové, usaďte se."

Scott a McCoy zapadli do měkkých křesel před psacím stolem Spock zůstal stát. Jednak z důvodu vulkanského zvyku, jednak z důvodu, že prostě nebylo kam.

"Smím vám něco nabídnout?" otázal se hostitel.

"Ne. My zase půjdeme." odpověděl McCoy za všechny. Ujal se slova. "Pane Johansone. Všichni tři vám chceme poděkovat za to malé dobrodružství. Bylo to jako za starých časů. Snad jen trochu příliš….. krvavé."

Johanson kývl. "I na můj vkus. Já nejsem na takové příhody příliš zvyklý."

McCoy se podíval významně na Spocka. "Trochu mi to připomnělo krkavce."

Scott se při této vzpomínce otřásl: "Hrozná stvoření. Napřed z člověka vysajou mozek a pak mluví jako on. Brr."

McCoy vrátil směr hovoru do hlavních kolejí. "Adrenalin nám zvedl náladu. Skutečně je to už let, co jsem sloužil na ENTERPRISE. Vzpomínám na dobu, kdy jsme z Jimem...."

"Nechte toho sentimentu doktore." Napomenul Spock.

McCoy mu útok okamžitě vrátil: "Zabývej se radši výpočtem, jak dlouho ti bude trvat cesta na Vulkan při rychlosti dvaadvacet warp."

"Nijak."

"Jak to?"

"Dvacátá druhá nadsvětelná totiž neexistuje."

Johasonovi přejel po tváři další letmý úsměv: "Pánové prosím.."

McCoy přestal chrlit nadávky typu: Zelenokrevnej mizero, nelidskej počítači a další. "Moc vám za to dobrodružství děkujeme, naše kosti potřebovali trochu rozhejbat."

Scott si promnul kolena. "No, hlavně ty tvoje." zaškádlil.

"Říkals něco zrádče?!" zaláteřil si doktor.

"Ne, nic. Co by. Vítr fouk." odpověděl inženýr a drbajíc se za uchem díval se na opačnou stranu než seděl McCoy.

"Hmm. Jste vítaným hostem a pokud by jste něco potřeboval, víte kde nás hledat."

"To je asi všecko a my půjdem." řekl Scott.

"Scoťáku?!" upozornil vstávajícího inženýra McCoy.

"No, dyť já vim." Scott poklepal ukazovákem na čelo.

Spock se zapojil do debaty

"Máme za to, že to užijete lépe než my. Ve vašem povolání je to užitečná pomůcka."

Scott vzal krabici, kterou měl na klíně a dal ji na stůl. "Doktor McCoy to měl mezi haraburdím. Trošku jsem to opravil."

Johanson krabici otevřel. Uvnitř byl mikrofon s nahrávacím zařízením. "Já to ale nemohu přijmout."

McCoy již také vstal. "Je to snad pro vás nevhodné?"

"Né, to né. Jen, má to jistě historickou cenu a já..." Jaremi byl rád. Odmítal ze zdvořilosti, právě teď když držel v rukou část historie svého vlastního oboru, nechtěl o ni zase přijít.

"Važte slova mladíku. Jednou dáváme tak berte!"

Johanson vyndal přístroj z krabice. "Mnohokrát děkuji, jistě bude mít své využití."

Obešel stůl a podal si s oběma muži ruku. Pak zamířil s nataženou rukou i ke Spockovi. V půli cesty si uvědomil, že tohle není na Vulkanu zvykem. Zastavil se asi metr od vulkana a pozvedl ruku. Prsty utvořili písmeno V, ve vulkanském pozdravu. "Žijte dlouho a blaze, ambasadore Spocku."

"I vy." Spock však nepozvedl ruku k pozdravu. Potřásl si s Johansonem rukou.

Tři přátelé došli až ke dveřím.

Johanson je však ještě zastavil: "Jen jednu otázku bych rád zodpověděl. Jak jste se dostali do budovy?"

"Dveřmi." odpověděl McCoy.

"Ah, ano. To já vím. Já myslím, bylo přece zapojeno silové pole."

"Ano. Jeden přítel nám poslal rušičku."

"Kdo?"

"Kirk. James Tiberius Kirk." odpověděl McCoy a zavřel dveře.

Johanson v místnosti osiřel. Jen hlas muže se ozval do ticha. "To sem byl jen já." Johanson ten hlas poznal.

"Aha. Q."

Jenže ten se neobjevil. Johanson tedy vzal mikrofon a umístil jej za dveře balkonu. Otočným tlačítkem uvedl přístroj do chodu. Pak si nandal sluchátka a čekal. Tři muži vyšli z budovy poněkud později, než by jim to mělo trvat. Odpověď na otázku přišla záhy.

"Řekl sem, že máš zmačknout čvrtej knoflík od zhora a ne od zdola." vztekal se McCoy.

"Jak jsem k sakru moh vědět, že je tu ještě sedm pater pod zemí."

"Vaše hádky jsou pro mne šokující pánové."

"Zmlkni."

Všichni tři se pak odebrali směrem k veřejnému transportnímu zařízení. Aby se dostali do San Franciska museli napřed nastavit transport na spojovací oběžnici na orbitu.

Johanson se hádce usmál a potom uklidil veškeré zařízení zpět do krabice. Tu zasunul do třetího šuplíku. Zhora! Pak už jen čekal.

'Kde jen může být. Měla tu být již před dvěma minutama.' pomyslel si.

Na chodbě uslyšel kroky.

'Už je tu.'

Dveře se otevřely a v nich, jako královna, stála doktorka Marklová.

Pomalu a pevně za sebou zavřela dveře: "Si rád že mě vidíš?"

"Neumíš si představit, jak tu bez tebe umírám." řekl Jaremi s nádechem touhy.

"Ty to přežiješ." Došla k němu.

Vzal ji do náruče a dlouze políbil. Vstal od stolu: "Dáš si něco?"

"Ne. Díky." Vrátil se do své židle. Cheril si mu sedla na klín.

"Tak co? Jak vypadají ty testy?" zeptal se.

"Psychicky je v absolutním normálu. Prožil dosti silné trauma. Zanechalo to na jeho mozkovém systému hluboké čmouhy. Ale já o tom teď mluvit nechci." Schoulila se mu do náruče. Hladil ji po vlasech a už se na nic neptal.

"Miluju tě Cheril." vyznělo to trochu chladněji než sám zamýšlel.

"Já to přece vím. I já tě miluji."

Zadíval se jí do očí. Dlouze a pozorně. Jemně je přimhouřil a ona to opakovala. Zasmála se a políbila ho. Jenže den neměl být růžový.

 

 

15:32-Kdesi okolo soustavy Vulkanu

"Kormidlo, stav?"

"V normálu, kapitáne."

"Děkuji."

Kapitán Kateřina Robertsová seděla ve svém křesle a pozorovala hvězdokupy na obrazovce. Nohu měla přehozenou přes druhou. Byla pořádně unavená. Zbývá pár minut letu a vyloží pasažéry na planetu.

Ale tohle nechá na triku prvnímu důstojníkovi: "Informujte Karmaikla ať si sem přijde."

Promnula si oči: "Začátek noční směny!"

Světla změnila intenzitu svitu. Nehodlala tu čekat až první důstojník přikvapí. Vstala.

"Pane Lesmoku, můstek je prozatím váš."

"Ano, pane."

Vešla do turbovýtahu. Jak moc se těšila až tahle mise skončí. Johanson jí přece slíbil místo v U.P.K.B.. Možná tam bude více zábavy.

"Paluba pět." Turbovýtah profrčel dolů a potom doprava.

Vystoupila z něj.

"Smím vám s něčím pomoci?" Palubní lékař muž dobrých mravů, se záhadným chováním a vždy upravený a elegantní se objevil odnikud.

Byl pro ni záhadou. Snad jediný člověk na lodi, o kterém nevěděla vůbec nic.

"Pane Preskote?"

"Vypadáte unaveně, ptal jsem se jestli vám mohu být nějak nápomocen." Doktor mluvil pomalu a elegantně. jako pravý gentleman se mírně usmíval, což samozřejmě vedlo k tomu, že jej kapitán začala podezřívat z nekalých úmyslů. Ne že by jí to bylo proti mysli.

Pohotově odpověděla, nemohla si přece nechat ujít něco zjistit o tomto záhadném člověku: "Ano, díky. Můžete si se mnou vypít čaj."

Zarazilo ho to. "Čaj prosím?"

"No, já si dám kávu, ale pokud chcete čaj." Tak tohle byla známka naprosté přepracovanosti. Nejen že nevěděla že mu sama čaj nabídla, ale ani nad tím moc neuvažovala.

Doktor přimhouřil oči a usoudil že by kapitána v takovémhle stavu neměl pouštět z dohledu, alespoň do doby, než dojde do kajuty. "Ne madam, dám si grog."

"Dobrá volba." usmála se na něj. Byl sice o pět let starší než ona, ale i tak vypadal velice pohledně. Šli chvíli chodbou.

"Madam..", byl to jediný člověk na lodi, který jí říkal madam: "řekněte mi jestli se mýlím, ale jídelna je o dvě paluby a čtyři chodby níže."

"Správně. Také tam nejdeme." pokývala Kateřina hlavou. Když budu mít doktůrka na očích a v kajutě, dostanu z něj možná víc.

"A kam tedy?"

Upřeně se naň zadívala: "Zvu vás do své kajuty. Je něco co se vám na tom nelíbí?"

"Ne, je to jen nezvyk." Doktorovi hlavou projela nejedna odpověď. I když, hlídat, je hlídat.

"Ano? Bude to vyjímka, příště už nebude možnost."

Zatvářil se zděšeně.

"Díky." řekla mu.

"Není zač."

Stanuli před její kajutou.

"Kapitán, otevřít!" Počítačový systém aktivoval dveřní čidla. Dveře se odsunuly dovnitř zdi.

Kajuta nebyla příliš prostorná, ložnice, pracovna a sociální zařízení. Kdyby neměla na spodu talíře vlastní jachtu, tak by to tu ani nevydržela. Kosmická nemoc jí nezastihla, doufala, že jí nedostane do doby, než se vrátí na Zemi.

Erik Preskot stál u dveří a pozoroval jak se kapitán sama uvolňuje. Mlčel, stál jen tak potichu. Kateřina došla k replikátoru: "Kávu, černou deset stupňů, dvě lžičky cukru." Počítač pípl. Na místě k tomu určeném se objevil hrnek kávy. Kateřina z něj usrkla. "Hmm." Položila hrnek na stůl. Byla tak utahaná, že na doktora úplně zapomněla. Rozepnula si blůzu a záhy natáhla ruce i ke kalhotám……

"Hodláte se vysvléknout." promluvil konečně lékař, jehož toto chování absolutně šokovalo.

"Lékařské testy máte za sebou. Nejsem si vědom, že bych něco přehlédl."

Kateřina sebou trhla. Prudce se otočila. "Promiňte. Nějak jste se mi vykouřil z hlavy."

"Ano. To se mi stává."

Usmála se. On však zůstával vážný, nejspíš to nemyslel jako vtip.

"Já asi půjdu." Otočil se směrem ke dveřím.

Zastavila ho: "Nemyslela jsem to tak."

"Chce se vám spát. Není logické vás tedy nechat o samotě?" do kajuty došly, je čas se vypařit.

Posadila se na postel. "Nevím, co myslíte Vy?"

Posadil se za stůl. "Jste zvláštní člověk, kapitáne, víte o tom?"

Přikývla

"Ne." Dala si ruce za záda a opřela se o ně."V čem jsem zajímavá?"

"Máte smysl pro humor. Jenže vám přijde k smíchu cokoliv."

‚Ano, tohle byla pravda, co mi řekneš dál?‘

"Jste přátelská, mladá, ambiciózní a krásná. Myslím, že si vás musí každý oblíbit. Jen, nevíte, co a jak udělat. Zkuste se někdy podívat za skutečný význam slov. Pozorujte oči, celkovou gestikulaci. Máte přátele?"

"Ano, alespoň myslím." Byl tedy fakt, že jí donutil se trochu zamyslet nad tím, jak specifikovat přítele.

"Pokuste se jim porozumět. Zamyslete se. Je to proti vašemu přesvědčení?" Preskot se cítil jako malý student, co přemlouvá svou dívku, aby ho nechala dělat to co chtěl.

"Možná."

"Hm. Ano. Jste skutečně zvláštní, tak jiná. Nepřirozená, k vaší povaze se tato rezervovanost nehodí. Pokuste se věcem a hlavně lidem víc porozumět." Jo, a co jí ještě povíš? Nenecháš ještě té psychologie dokud je čas?

"Dobře, to byla lékařská diagnóza. A dál?" Kateřinu to očividně bavilo.

Doktor se pohodlně opřel. Chvíli kapitána pozoroval. Na otázku nehodlal odpovědět. Avšak logicky si odvodil co se děje. "Tohle je váš poslední let, madam?"

Zaskočilo ji, že o tom ví. "Jak to víte?"

Mluvil a pozoroval její reakce: "Na Vulkanu jsme za deset minut. Na Zemi za necelé tři dny, při warp šest. Včera jste si prošla celou loď. Dokonce i místa, kam jste nikdy nechodila."

"Například?"

"Například inženýrské potrubí v motorech."

Zatvářila se vážně. "Ah, tak."

"S každým na lodi se snažíte vyjít a chováte se, jako by jste je už nikdy neměla vidět. A navíc si do kajuty pozvete člověka, o kterém nic nevíte. A to nemluvím o tom, že sem nesmí ani první důstojník. Měl jsem za to, že je to váš nejlepší přítel. Tady!" dokončil studi logických důvodů, na které přišel v tuto chvíli. Přece věděl svoje.

Dostala chuť na tu kávu, která už skoro vystydla. Vstala o namířila si to ke stolu.

"Zajímavé. Tak. Přiznávám se, jsem vina." Usrkla vlažný nápoj. "Ale mě zajímáte vy. Vaše rodina, záliby, koníčky a tak podobně. Teď vyprávějte o sobě."

Jeho výraz se změnil. Proč by se jí měl svěřovat? Nechodil ani za poradkyní. Proč zrovna kapitánovi? Celé roky si ho ani nevšimla a najednou, když má jít pryč... Dělá si z něj snad blázny. Mozek automaticky vzpomínal na doby dávno minulé. Zkřivil se mu obličej.

Z pokusu o úsměv vzešla jakási komická grimasa.

"No. Já čekám."

Podíval se na ní. Všimla si jeho pohledu. Byl nedůvěřivý, smutný, umučený a bolestivý. Posadila se na protější stranu stolu. Otevřel ústa. Pak si to rozmyslel. Místo odpovědí přišly otázky.

"Proč odcházíte, kapitáne?" doktorova před chvíli ztracená identity byla zpátky v celé své kráse.

Rozhodla se, že mu odpoví, možná pak vyklopí všechno. "Nevím, možná potřebuji už taky nějakou změnu. Nabídli mi místo v U.P.K.B.. Bude to něco nového, je to příležitost."

Nechápal jí. Nechápal teď vůbec nic. "Ano, je tu nuda. Žádné útoky a jen samá rutina. Člověka to unavuje, že?"

Hm, nepochopil."Tak to není a vy to víte."

"Nevím, nevím nic. Jak jen můžete vědět co vím." doktor si trochu ulevil. Byl rozrušený a dělal hlouposti. Neměl sem vůbec chodit.

Tak takhle ho neznala. Z jeho hlasu byl slyšet strach. "Čeho se bojíte?"

Podíval se jí zpříma do očí. Bylo v nich velké utrpení.

"Vás. Vás se bojím." Oči vyhasly. Nebylo v nich vůbec nic. Ani láska, ani nenávist. Nic.

"Proč se bojíte mě? Něco jsem vám udělala? Jestli ano, tak se omlouvám." Kateřina sice vnímala jen z poloviny, ale začala mít z doktora takový podivný pocit. Nebyl to strach, ani nenávist, jen jí tady něco nesedělo.

"Ach né. Teď mě zase nechápete vy. A ani nemůžete. To je ten váš problém. Zkuste poznat, co od vás lidé v dané chvíli potřebují. Na každého musíte jinak. Musíte se zbavit předsudků, kapitáne." Sám se za tu řeč zastyděl. 'Jsi lékař. Nemůžeš lidi učit jak jednat s druhými. Možná časem pozná, že přes jiné vede cesta k sobě samé.'

Kateřinu to překvapilo. Tolik hádanek v jedné odpovědi. Zjistila, že na něj z toho co řekl nepasuje nic.

"A vás? Jak se mám chovat k vám?"

"Pokuste se to uhodnout." Nežertoval. Netvářil se jako šprýmař. Nebo ano? Jak to má poznat. Byl to úplný opak Jaremiho Johansona. Ten se totiž vždycky choval jinak. Žertoval o vážných věcech, pokud se ho někdo na něco zeptal o něm, tak neodpověděl. Bylo to vždy jen. Řekni mi co chceš vědět. A pak si stejně vybíral otázky na které odpovědět a na které ne.

"Nevím."

"Pak máte o čem přemýšlet. Až na to přijdete a budete toho využívat pak přijďte. Musíte prostě poznat, kdy ne znamená ne a kdy ano znamená ano." Zvedl se a došel ke dveřím. "Přeji příjemnou noc, kapitáne."

Dveře se za ním zasunuly a ona tu zůstala sama sedět. Marně v té poslední větě hledala ironii. Žádná tam totiž nebyla.

'To sis teda pomohla. Nejenže oněm nic nevíš, ale navíc ti přijde ještě záhadnější než před tím. Hmm. A on ví o tobě skoro všechno.'

Teď má usnout? Teď, když nemůže tuhle návštěvu vypudit z hlavy? Zabírala se přemýšlením nad tou věcí jen několik minut. Bylo to jako vždy. Muž odešel a ona se problémem automaticky přestala zabývat. Proč se jím zabývat. On o ní zájem nemá, proč ho projevovat o něj. Bylo jí to jedno. Tyhle slova neměla ráda. Chtěla být bezstarostná.

Vysvlékla si uniformu. Vlezla si do sónické sprchy.

"Aktivovat."

Elektronické impulzy jí spalovaly špínu a pročisťovaly póry. Uvolnila se. Nechtěla nad ničím a nad nikým přemýšlet.

 

 

 

15:12 Pozemského času/Velitelství UPKB/sekce 2/Praha

Mužská postava vešla do budovy. V příchozí hale, za vysokým barovým stolem, stál hlídač. Prohlédl si muže velmi pozorně. A i přes svou nemalou zkušenost mu nepřipadal nijak zvláštní.

"Ahoj Bentlei." Pozdravila postava strážného.

"Ah. Pane Perkinsone. To už vás pustili z nemocnice?"

Muž postavil na barový stůl kufřík. "Ale ano. Doktorka Pulaská byla dokonce tak laskavá, že mě pustila dříve i do práce."

Perkinson nahodil přátelský úsměv: "Tak se mi tu podepište a identifikujte se. Však to znáte."

Perkinson podepsal kontrolní kartu. Dal svou pravou ruku na skenerové zařízení vedle strážcova pultíku. Rozsvítilo se zelené světélko. Počítač začal pracovat. "Identifikace!"

"Perkinson, Jack. UPKB-Oddělení soudní vyšetřování. Osobní číslo CMC 2564-2541 MCX."

Počítač pípl. "Potvrzuji identifikaci."

Perkinson vzal kufřík. Hlídač kývl a Perkinson se usmál. Vešel do výtahu. Stisk tlačítko pro třetí patro pod povrch. Počkal až se dveře uzavřou a pak pevně sevřel místo za svým ušním lalůčkem.

"Tady Stornak. Jsem v doupěti. Lištička se chytila."

Z implantovaného vysílače se ozval mužský hlas."Výborně. Nadále pokračujte na následující pozici."Další implantované zařízení, tentokrát pod mozkovým podvěskem, začalo vysílat do mozku operační plán patra. Perkinson se ani nehýbal. Zíral před sebe a pozoroval schéma budovy.

Dveře se otevřely zrovna, když signál přestal vysílat. Perkinson vešel do komplexu chodeb. Jemné poškrábání na spáncích nebylo nevinné. Aktivovala se kamera umístěná za očním implantátem.

"Výborně. Velmi dobře. Teď do leva."

Zabočil do chodby. Mířila proti němu nějaká žena. Do mozku se vysílala slova. Slyšel nadřízeného.

"Hledám údaje. Lindová, Janet. Psycholog, soudní lékař. Navaž přátelskou diskusi!"

Perkinson nechal ženu dojít na svou úroveň. "Ahoj."

"No páni Jacku. Nepustili tě náhodou dřív?" Janet žasla. Měla pocit, že je mimo svůj čas.

"Jó. Pustili." pousmál se Perkinson.

Lindová si muže prohlédla. "Chtěl s tebou mluvit starej."

"Kdo?" Ačkoliv to znělo nevinně, mělo to někoho oklamat, a určitě ne Janet.

"Johanson."

Perkinson neprojevoval navenek žádnou nervozitu. "Dobře. Stavím se u něj hned jak budu moci."

"Měl bys. Co děláš dneska večer?"

Do mozku se ozvalo velení.

"Nemámčas. Je mi líto. Musíš si najít jinej objekt."Perkinson slova zopakoval nahlas.

"Hmm. Smůla." zašklebila se Janet.

"Musím jít."radil dál velitel.

"Musím jít." papouškoval Perkinson.

"Dobře. Uvidíme se. Ale pamatuj si, já se nevzdám." Janet chtěla Jacka a jednou ho dostane. Možná.

"To doufám."

"To doufám." zopakoval Perkinson.

"Pokračuj v chůzi."přikázal velitel. "Pokračuj v ..." zopakoval nahlas Perkinson.

Lindová se zarazila. "V čem že to?"

"Co že?" zeptal se Perkinson pohotově.

"V čem mám pokračovat?" Janetina očka se zúžila. Prohlížela si Perkinsona od hlavy až k patě.

"Né, v ničem, to jsem si jen tak pro sebe a, a to bude těmi sedativy." Perkinson to nechtěl jen tak vzdát.

"Aha." usmála se. Otočila se a šla dál.

"Ty jeden idiote. Málem si nám pokazil celou akci. Doprava!"ozval se hlas velitele.

Perkinson zahnul. Stál u ocelových dveří.

"Výborně. To je ono."

Jakmile Perkinson došel do dosahu senzorového snímače počítač zapracoval.

"Identifikujte se!"

"Perkinson, Jack. Osobní číslo CMC 2564-2541 MCX."

Dveře se odsunuly. Za dveřmi stála ochranka. Dva muži ve žlutých uniformách.

Perkinson vstoupil do místnosti.

"Máte pověření?" zeptal se jeden ze strážců.

"Jistě. Hned ho předložím." přikývl Jack. Moc dobře si byl vědom, že ho nepozoruje jen bezpečnostní kamera, ale i šev v nainstalované kameře.

"Zlikvidovat!"zněl příkaz velitele.

Perkinson postavil kufřík na stůl. Otevřel jej tak, aby svou otevřenou částí zakrýval strážným pohled do kufříku.

Oba strážci zpozorněli.

Perkinson vyndaval levou rukou papír.

Stráže se uklidnili.

Pak Perkinson rychle vytáhl phaser. Byl nastavený na vypaření. Perkinson okamžitě vystřelil. Ani jeden ze strážců nestačil reagovat. Oba je zasáhl proud paprsku. Oba dva se vypařili. Zbyla po nich sotva znatelná vrstva prachu.

Perkinson se rozhlédl po místnosti. Měl štěstí. Senzorová kamera se zastavila a hodlala se otočit na stranu směrem ke dveřím, jenž měli stráže hlídat. Perkinson vybalil z kufříku skládací holoprojektové vysílače. Smontoval oba díly a napojil je na přívod z místního replikátoru.

Vedle dveří se objevili dva strážci. Oba v pozoru, každý na jiné straně dveří.

Perkinson uskočil těsně pod kameru. Hlídač, který pozoroval monitory si ničeho nevšiml.

"Výborně."komentoval velitel."Pokračujte v akci!"

Perkinson si vzal z kufříku plynovou masku. Maska už není vhodné slovo. Byla to taková malá krabička, kterou si Perkinson nasadil na nos. Krabička osahovala i brýle, to kdyby plyn byl proti slzným žlázám.Vytáhl dvě bombičky slzného plynu. Počkal až se kamera opět otočí k východovým dveřím. Jednou ranou z phaseru zlikvidoval zámek od dveří. Odjistil oba granáty a vhodil je dovnitř. Potom sám dovnitř proklouzl. Dostal se do operační místnosti.

Na operačním stole uprostřed ležela postava mladého romulana.

Místnost byla čtvercová, jednu její stěnu zakrývala stěna z kovových skříní. Při levé straně byl operační vozík a vedle něho operační světlomet. Kužel světla mířil přímo na operační stůl. Každé z vybavení zářilo ocelovým leskem, tedy až na personál, který stál okolo své oběti v bílých dlouhých pláštích, které materiálem připomínají zástěry řezníků.

"Zachovejte klid." volal na operující doktory. "Nic se neděje. Zůstaňte na místech."

A zatímco se i ti nedůvěřiví doktoři svíjeli v bolestech, které jim plyn způsoboval, došel k lůžku. Když si byl jistý, že je to onen Romulan, jehož potřebuje nasadil romulanovi plynovou masku a vpíchl mu oživovací injekci.

"Dobře. Dělej. Probuď se!"

Romulan otevřel oči. Lekl se cizího muže.

"To je dobrý. Já jsem Stornak. Dělej nemáme moc času."

Zatímco se doktoři dusili na podlaze ptal se Perkinson Romulana, co všechno jim řekl.

"Nic. Zrovna mě asi hodlali číst mysl. Auu." romulan skřehotal a to ani nevěděl co ho čeká.

Perkinson si všiml zranění od phaserového paprsku. "Je to zlý?"

"Chtěli mi to zašít. Je to ale marný když jsem nepřítel, né? Musíš mě dostat domů.

Perkinson si Romulana prohlédl. Věděl jen to žer to musí udělat, bez ohledu na to co si o tom sám myslel. Stornak byl silný, nikdy nepodlehl. Vzal svůj phaser a ani nechápavý výraz a prosba v očích bývalého kolegy nezastavily stisknutí spouště. Romulan padl na podlahu mrtev. Perkinson se napřímil, neusmál se a ani nezalitoval. Prostě se šel věnovat dalšímu úkolu.

Perkinson přeskenoval vstupní místnost. Jakmile se kamera otočila vyšel ven. Dveře se zavřely. Teď už se na podlaze nikdo nesvíjel. Místnost byla pro toho, který akci pozoroval na kameře plná mrtvol. Perkinson však věděl svoje.

"Dobrá práce."okomentoval velitel."Teď máš před sebou ještě jeden úkol."

Perkinson došel pod kameru, kde otevřel spodní část kufříku. Promnul si trhavě tváře. Kůže se odloupla. Odkryly se špičaté uši a vyvrásněné čelo.

Romulan odhodil Perkinsonovu tvář stranou. Vyndal z kufříku jinou. A nasadil si jí.

"Jméno. Identifikace!"přikázal velitel.

Romulan uhladil masku tak, aby splývala s okolní kůží. Schoval uši a vyměnil si kontaktní čočky. Pak vytáhl trikordér a namířil ho na krk. Když promluvil, zněl jeho hlas úplně jinak.

"Jméno. Johanson, Jaremi Erik. flotilní admirál pro UPKB. Osobní číslo NMX 897-361 CMC."

"Skvělé. Pokračovat v misi."Kamera se stočila jiným směrem a Johanson vyšel z místnosti. Zamířil k evidenční místnosti.

"Víš co je tvým dalším úkolem?"

"Ano. Získat veškeré údaje o rozmístění Federačních vojenských sil a veškeré možné záznamy z U.P.K.B.."

 

 

15:38-Ta samá budova/jiné patro

Dveře výtahu se otevřely. Vystoupil z nich Alexej Dimitriov. Na čistě bílé tváři rašili pomalu vousy. Jako uhel černé oči se zaleskly. Věděl, že pokud se chce dostat ke dveřím do Johansonovi pracovny, musí projít okolo sedmi počítačových terminálů. Doufal, že alespoň u jednoho z nich bude sedět hezká dívka a bude o něj mít zájem.

První terminál rozhodně minul. Ženy nad čtyřicet neměl v repertoáru. U druhého stolku seděla velmi půvabná blondýna a Dimitriov nebyl vybíravý. Ženy posuzoval z celkového dojmu a ne jestli je nějaká blondýna či rusovláska. Obdivoval štíhlé postavy, ale ne zas vyzáblé kosti. Blondýna měla skutečně pěknou tvář. Bez jakékoliv vady. Trošičku narůžovělá líčka. Modré oči, posazené nad malým, ne příliš špičatým a ne příliš baculatým nosem. Část vlasů měla rozpuštěnou a na zátylku měla sčesaný malý drdůlek. Avšak tak dokonale, že se vlasy, které dosahovaly tak patnáct centimetrů pod ramena, točily k postavě bez sebemenšího, na nich viditelného, narušení linky. Na nosíku byly jemně a mistrně posazeny obdelníkové brýle. S celou strukturou obličeje velmi dobře kontrastovaly. Nedalo se u nich mluvit o nějaké nutné věci, ale spíše jako o velmi půvabném módním doplňku.

Žena zvedla hlavu. Přelétla procházejícího Dimitriova a pohroužila se do své práce. Dimitriov se pokoušel zachytit nějaké její pocity. Nehodlal se smířit s tím, že si ho sotva všimla. Nenašel nic. Ani obdiv, ani úžas. Ona jeho postavu prostě jen tak, bez povšimnutí, přešla. Tímhle utrpělo jeho ego. Možná by stálo za zmínku, že Dimitriov je z polovina Betazoid, i když dědeček byl vulkanec. Udělal dva kroky v zad. Posadil se na roh stolu. Jednu nohu přes desku a druhou vyrovnával účinky zdejší, na Betazoida, silné gravitace.

"Ahoj." pozdravil.

Žena si jej znovu přeměřila. "Nazdar."

Necítil v jejích pocitech nějakou znuděnost ani nepřátelství. Vlastně se tato žena dokonale ovládala. Začala opět ťukat do kláves.

Tak takovéhle přehlížení. To by neočekával. Vzal si ze stolu složku papírů. Zběžně jimi prolistoval.

Žena přestala psát. Vytrhla mu papíry z ruky. "Máte běžně ve zvyku hrabat se v cizích věcech?"

No páni. Na kliďase tvrdá povaha. "A vy máte ve zvyku lidi přehlížet?"

"To není neslušné." posoudila své chování slečna.

"Je to pouze urážející." dosadil si Alexej.

"Utrpělo tím vaše ego? Budete se muset smířit s tím, že vám každá to postele nepoleze!"

Dimitriov se ulekl. Tohle nečekal. Že by další Betazoid? Ale ty modré oči.

"Pardón. Já jsem nevěděl, že jste taková netykavka."

"Jste tu jen jako hmyz, na otravu, nebo máte v tomto domě také nějaký úkol!?"

"Já? Pch. To je mi otázka. Alexej Dimitriov. Ten nejdůležitější v této budově." Hups, zapomněl se podívat, jestli někde neslídí Jaremi.

Podívala se na něj. "V této budově je nejdůležitější můj Jaremi!"

Tak. Má ji. Nedává mu možnosti číst jí myšlenky, zato se teď ale pořádně přeřekla.

"Můj Jaremi? Máte na mysli Johansona?" Ten starý lišák ho zase předběhl, jen počkej Jeri, já ti to jednou vrátím, slíbil si jen tak pro sebe, přátelsky.

"Marklová. Cheril Marklová."

Dimitriov byl v obraze. "Jo. Já jsem pořád nevěděl, kde jsem vás slyšel. Vy jste ta co se tam smála."

"A vy jste teď na odchodu!" usměrnila Cheril další konverzaci.

Usmál se. "Ne! To tedy nejsem."

Cheril se pousmála. Zvláštně. Tak šibalsky.

"Ale jsi." ozvalo se za ním.

Dimitriov se zasekl. Nepohnul se. Jak zvláštní. Soustředil všechnu pozornost na ni a tak si ani nevšiml, že k němu někdo přišel.

Otočil se. "A, ahoj Jaremi." No trošičku se zakoktal, ale jen trošičku.

Johanson se podíval na Cheril. "Obtěžoval vás?"

Cheril si je oba prohlédla. "Ne. Ale možná by.."

"Jak jste laskavá." poznamenal trpce Dimitriov. Postavil se upravil si uniformu.

"Pane. Očekávám rozkazy." zavrávoral v pozoru před Jaremim.

Jaremi přítele znal. Věděl dobře o co se u Cheril pokoušel. Věděl však také, že Cheril může věřit. Navíc celou scénu od začátku pozoroval. Zaklínil si ruce a promnul bradu. "Pojď prosím tě a nedělej šašky."

Vzal ho za rameno a nasměroval jej ke své pracovně. Oba pak odešli. Cheril se pousmála. Další seznámení za sebou. Jak ji asi přijmou ostatní?

"Počítači. Pokus se najít vstup do knihovny. Veškéré informace týkající se romulanské a vulkanské fyziologie. Popiš rozdíly ve struktuře. Veškeré lékařské záznamy." Počítač pípl.

Na jejím terminálu se během zlomku vteřiny vystřídala všechna dostupná data. Pak energie trošičku zakolísala. To ale někdo aktivoval jiný, příliš nepoužívaný počítačový terminál.

"Kávu?" ozvalo se za ní. Reflexivně se otočila. Žena za ní byla černovlasá. Vlasy nebyly nijak upraveny. Zato však zářili svěžestí a dobrou náladou. Stejně tak jako celá postava Janet Lindové.

Janet napřáhla ruku s hrníčkem. Cheril si jej vzala.

"Díky. Jsem Cheril Marklová."

Podala Janet ruku.

"Janet Lindová. Říkej mi Janet."

Obě ženy si padly do oka. Přátelsví, svazek tak pevný a nepřekonatelný, uchytil kořeny. Janet se napila ze svého.

"Takže doktorka. Dobrá práce."

"Ne příliš."

"Jak se to vezme." Cheril věděla to, co nikdo. Věděla toho o Johansonovi víc za dva měsíce, než jiní za celé roky.

Janet nebyla zvyklá chodit dlouho okolo horké kaše. "Tak. Co máte s Jaremim?"

Cheril to poněkud zaskočilo. Avšak uznávala taktiku: Na přímou otázku, přímá odpověď. "Znáš to ne? Lidi se seznámí....."

Janet se pousmála. "Ano. Znám to. Lidi se seznámí a zase rozejdou. Ale Jaremi takový není. Možná ho časem omrzíš, možná ne. Podle toho, jak pro něj budeš zajímavá. On, ale nikdy neřekne sbohem. Muselo by to být něco hodně špatnýho aby byl schopnej se tak naštvat. Toho si hlídej. Pokud vám to vydrží, je to na celej život."

"Já vím. Je to usedlík. Proč vlastně dělá tuhle práci?" Cheril se chopila příležitosti slyšet informace také z jiné strany.

"No, ono to není pořád jen samé střílení. Jde o špionáž. O záhady. To ho baví."

Nebo snad raději změní téma. "A ty? Máš někoho?"

"Snad. Doufám, že............"

 

15:36-třetí poschodí pod zemí

Muž s kufříkem došel ke dveřím s nápisem: Vstup pouze se stupněm pověření čtyři. Došel do senzorového dosahu.

"Identifikujte se!"

"Johanson, Jaremi Erik. Osobní číslo: NMX 897-361 CMC."

"Prosím o potvrzení zornici."

Johanson otevřel kufřík. Vyndal model levého oka, na jakémsi držátku. Podržel jej nad skenovacím panelem.

"Identifikace přověřena. Vítejte do kartotéky pane."

Dveře se se zasyčením otevřely. Středně velkou místnost zdobily jen terminálové vstupy do panelů. Tři řadiče počítačových tabulek a dlouhé řady záznamů psaných na materiál zvaný papír. Muž vešel do místnosti. Z menší poličky vzal trikordér. Usedl hned u prvního terminálu. Propojil trikordér s panelem.

"Počítači. Hledej. Neutrální zóna. Veškeré informace o vojenských objektech Flotily. Možnost obrany schopnosti při napadení standardní flotilou Romulanů!"

"Hledám."

Po chvilce se na obrazovce objevila mapa jednoho ze sektorů.

"Zadejte bezpečnostní kód."

"Bezpečnostní kód: Gama Hydra 69856-365214589-254 Omikron."

"Ověření kódu. Kód platný. Upozorňuji na omezenou platnost kódu. Vyzvedněte si nový kód na velení nejpozději do osmého března."

Program se rozjel. Na mapě hvězdné soustavy se postupně objevovalo rozmístění základen, později lodí a senzorových sítí. Počítač vše dokonale komentoval.

"Sektor 2546. Předsunutá kolonie Proxima Alfa. Osazení základny: osmnáct členů civilistů, dvacetdva členů velení, šestset dvacet pět vojenských skupin. Velikost základny je třista devadesát tisíc metrů šířky a pětset osmdesát tisíc délky. Sedmdesát pater. Možnost pojmout pět lodí třídy Galaxi. Standardní vybavení photonovými torpédy a phaserových stanovišti. Zesílení štítu deflektoru na sto dvacet pět procent. Možnost odolávat přímému útoku za neustálé palby dvaceti Romulanským válečným ptákům po dobu sedmdesáti osmi hodin. Dostatečná doba na přílet federačních posil z vedlejšího sektoru. Vyslaných pomocných patnáct lodí s vojenským vybavením odrazí jakýkoliv útok na základnu. Veškeré zdroje jsou uloženy u prostřed objektu. Ani při úplném selhání štítů či deflektoru je téměř nemožné zlikvidovat přísun energie či samoopravující jednotky. Základna je obsazena pokusným zdrojem Nanitů. Tito malí roboti dokáži vytvořit a opravit jakákoliv poškození. Při nejhorším možném poškození z venčí opraví Nanité veškeré nejnutnější zdroje za méně než patnáct minut. Selhání štítů je možné pouze na šest minut. Potom je zdroj opět na dvaceti procentech. Za další dvě minuty je výkon štítu na sto procentech. Možnost manipulace základny je tříčtvrteční impulzní pohon. Upozornění, tato informace je zpřístupněna pouze nejvyššímu velení UPKB"

Počítačovou obrazovkou běhaly obrazy základny. Detailní popis místností a vnitřního zařízení. Johanson stáhl informace do trikordéru.

"Pokračuj."

Na obrazovce se opět objevil obraz celého sektoru. Přiblížil se asi dva parseky podél Neutrální zóny od základny. Na počítačové obrazovce se objevil obraz kosmické lodě.

"USS-JANOLEN, Registr NCC-25468-C. Loď třídy Intrepid. Kapitán Leslei Nicols. Loď vybavena dálkovými senzory čvrtého stupně. Hlídkující loď sektoru. Za dva měsíce dvanáct dní patnáct hodin ji vystřídá USS-NEBULA. USS-JANOLEN je vybavena třiapadesáti stanovišti photonových torped. Patnáct jednotek phaserů. Zesílený deflektor. Loď má na palubě třista patnáct členů posádky. Žádní civilisté. Padesát dva záchraných kapslí. První loď třídy Intrepid, údaje poskytovány pouze členům UPKB. (Loď je utajena veřejnosti i vládním sekcím U.F.P.). Prochází testování a předběžné kontroly. Schválení o výrobě dalších lodí je již potvrzeno. Čeká se pouze na osvědčení v praxi. Následně se budou vyrábět lodě této třídy v tomto pořadí:

USS-INTREPID, Registr:NCC-74655, kapitán Niel Herman.

USS-BRETAIN, Registr:NCC-5485-D, kapitán Howard Dexter. (utajeno)

USS-GLORIA, Registr: NCC-56987, kapitán Stenlei Remek. (utajeno)

USS-MOSKVA. Registr: NCC-8752-F, kapitán Herman Steward. (utajeno)

USS-VOYAGER. Registr: NCC-74656, kapitán Katryn Janewayová.

USS-J.T.KIRK. Registr: NCC-1071, kapitán Timotei Pikart. (utajeno)

USS-COCHRANE. Registr: NCC-74711-A, kapitán John Smaile.

USS-APOLO. Registr: NCC-NX-12514-H, kapitán Thomas Khutuzow. (utajeno)

Všechny lodě dostanou pověření do hlubokého vesmíru."

Počítač znovu oddálil pohled obrazovky.

"Rozmístění senzorováho pásu." řekl Johanson.

Na obrazovce červeně blikala označená místa. Johanson opět vše přepsal do trikordéru.

"Pokračuj!"

Počítač pípl. Na obrazovce se objevila jiná hvězdná soustava.

"Sektor 2547. Dvě obydlené civilní planety. Bez hlídkujících základen. Základna Hluboký vesmír dvanáct je připravena převzít obranu během nastávajících jedenácti měsíců. Dosavadní obrana: Dvě lodě třídy Ambasador. Tři lodě třídy Excelsior. Sedm lodí třídy Norway."

Na obrazovce se znázornila současná pozice korábů. Znak Federace označoval Fedrační loď. Pod každou z nich bylo jméno a Registr.

"Postupně vyjmenuj lodě, možnosti vybavení, veškeré dostupné informace!" Přikázal Johanson.

"Lodě třídy Ambasador.

USS-ZHUKOV.

Registr: NCC-26136, kapitán Neichel Kooper.

Vybavení standardní. Loď na své poslední misi. Další využití, jako dopravní.

USS-ADELPHI.

Registr: NCC-26849, kapitán Edvard Karter.

Vybavení standardní. Loď je určena na hlídkové mise po sektoru ještě deset let s výměnnými procesy posádky.

Lodě třídy Excelsior.

USS-LIVINGSTON.

Registr: NCC-34099, kapitán Harmon Dostojewskyj.

Standardní vybavení. Třista devadesát členů posádky. Loď bez dalšího úkolu.

USS-HOOD.

Registr: NCC-42296, kapitán Robret DeSotto. Standardní vybavení. Loď se stálou diplomatickou kartou. Další úkoly neznámé.

USS-CHARLSTON.

Registr: NCC-42285, kapitán Stuart Mansfield. Sandardní vybavení. Na palubě je umístěno dvadevadesát členů Vulkanské expedice. Testování nových trojfázových torped. Účel mise je zjistit praktické využití trojfázových zbraní a jejich využití do matrixe senzorového posílení proti zamaskovaným plavidlům. Nadále zkoumat strukturu maskovacího zařízení a pokoušet se vyvinout samostatnou maskovací jednotku. (Dodatek UPKB: kterou my již máme, ale pro klid veřejnosti ji Flotila teprve získá.) Projekt financován U.F.P a Vulkanskou akademií věd. Nadále je pod kontrolou U.P.K.B.

USS-ENDENADER.

Registr: NCC-25693, kapitán .................."

"Stačí!" přikázal Johanson.

Počítač se zastavil. Johanson si stiskl spánek.

"Stornak. Mám vše potřebné k zahájení mise. Členka Vulkanské rady T'Fores je na palubě USS-CHARLSTON." Stahnul informace do trikorderu.

"Výborně. Zjisti, přesné, informace o průběhu a postupu akce!"

Johanson se opřel.

"Počítači. Dosavadní stav pátrání expedice na USS-CHARLSTON!"

Počítač pípl. "Zadejte bezpečnostní kód!"

"Kód Hamilton J.H.M. 26."

Počítač spustil sekvenci.

"Vstup do svrchní vrstvy. Zadejte kód!"

"Kód Rema 256 modrá!"

"Vstoupili jste do utajených informací. Stupeň pověření devět. Identifikujte se."

"Johanson Jaremi Erik. Osobní číslo

NMX 897-361 CMC."

"Hlasová identifikace potvrzena. Zadejte osobní bezpečnostní kód!"

"Kód LIZ."

Počítač se rozezněl. Ozvala se siréna bezpečnostního poplachu.

"Chybný bezpečnostní kód. Změna provedena třicátého prosince. Červený poplach. Vetřelec. Červený poplach. Vetřelec. Johanson vyskočil na nohy.

"Zmiz!"zazněl mu v hlavě příkaz nadřízeného.

Vstal. Vytrhl trikordér. Hodil jej do kufříku. Popadl hrst počítačových tabulek a vhodil je do kufříku také. Vzal jej a rozběhl se ke dveřím. Ty se na chviličku nadstevřely, ale potom se zavřely a zůstaly zablokované.

"Do háje!" Postavil kufřík na podlahu. Strhl si masku a vyňal si hlasový stimulátor. Otevřel znovu kufřík. Vyndal tři kovové stojany a počal je smontovávat.

 

15:51-Velení UPKB

Chodbami se rozezněly sirény červeného poplachu. Johanson s Dimitriovem vyletěli z Johansonovi pracovny jako dvě střely. Jaremi běžíce k výtahu křičel rozkazy.

"Lokalizace vetřelce?"

Počítač odpověděl. "Federační knihovny, oddělení astrometriky."

Johanson se podíval tázavě na Alexeje. "Pošlete tam dolů bezpečáky. Rychle."

Doběhl k výtahu. Stiskl tlačítko. "Daistromová. Chci přesně vědět, co chtěl a kdo to je!"

Výtah se otevřel. Jaremi s Dimitriovem do něj vskočily skoro po hlavě.

"Mínus třetí patro." přikázal Jaremi počítači.

Cestou do podzemí si nechali zabudovaným replikátorem vyreplikovat dva phasery. Oba naráz vyrazili po chodbě k oddělení astrometriky.

Jaremi trochu pokulhával. Cítil bodavou bolest v boku a navíc ho nesnesitelně pálilo rameno. Dimitriov doběhl bezpečnostní tým, který pospíchal chvilku před nimi.

U dveří do astrometriky museli počkat na Jaremiho s bezpečnostní kartou. Moc dobře věděli, že vetřelec nemá kam uniknout. Jaremi vsunul kartu do terminálu. Dveře se otevřely tak akorát aby viděli, jak se romulanovo tělo dematerializuje. Ten jim ještě stačil zamávat.

Místnost v podstatě vypadal stejně, jen jedna počítačová obrazovka běžela na prázdno a po podlaze se válelo pár tajných informačních karet.

"Posilovač transportéru." řekl Alexej a ukázal na tři tyče.

"Pane?!" upozornil jeden z bezpečáků Jaremiho na jakousi plastickou hmotu ležící poblíž jednoho ze zesilovačů..

Johanson poklekl a zvedl předmět do výšky hlavy.

"Hmm. Je to jako se dívat do zrcadla." řekl, když si masku lépe prohlédl.

Dimitriov vztekle kopl do trubice.

"Zase R.N.S.ka. Ti parchanti. Srdečné pozdravy z Romulu. Moc by mě zajímalo, jak se sem dostal."

Přerušil je zvuk komunikace pro celou budovu.

"Tady Marklová. Někdo mi zabil toho Romulana a otrávil všechny chirurgy. Pošlete sem okamžitě bezpečnost!"

 

 

15:55 Zamaskovaná romulanská válečná loď/kdesi na orbitě Země

V transportní místnosti se nad ovládacím panelem skláněl mladý romulan. I on, tak mimo můstek pociťoval hluboké vzrušení. Byli přímo uprostřed Zóny Federace. Malá chybička a senzory okolních lodí by je mohly zachytit. Stiskl jakési červené tlačítko. Před ním na plošině se vyjasňovaly obrysy postavy. Nakonec muž stanul na transportní ploše celý. Držel v ruce malý kufřík.

"Kde je admirál Murogo?"

Praporečník zaváhal. "Myslím, že je na můstku, pane, ale já to nevím jistě."

Romulanský velitel sestoupil z transportní plošiny.

"Dobrá."

Vyšel z místnosti. Jelikož by sebemenší výboj energie mohl připoutat senzorickou síť Flotily, byly všechny nedůležité systémy vyřazeny z provozu. Stornak musel tedy na můstek pěšky. Bylo to obtížné. Měli tu zabudované všude schody. Namáhavá chůze vzhůry mu však nevadila. Věděl, že vyhrál. Znovu. Dostal se na můstek asi za patnáct minut.

"Stornaku. Máš to všechno?"

Zvědavost jejich admirála byla nezměrná. Stejně jako Stornak sloužili všichni na této lodi pro Romul. Každý z nich věděl, že jim každý nastávající den může být osudný.

"Nemám. Nedávno změnil heslo do záznamů. Já. Měl jsem špatné informace." omlouval se trochu uraženě.

Admirál se ve velitelském křesle Stornakovi lodi zamyšleně protáhl.

"Tenhle Johanson. Od doby kdy založil tu svou zpropadenou organizaci je všechno mimo náš dosah. Více jak devadesát devět procent toho, co se při našich akcích pokazí má tenhle člověk na svědomí."

Při slově člověk se nejistě otřásl. Znělo to, jak on chtěl. Byla to nadávka a on byl hrdý na to, že je Romulan. Napřímil se. Zavrhl další přemýšlení.

S optimismem vykročil k další otázce. "Tak co tedy máme?"

Stornak mu podal kufřík. Admirál si ho prohlédl.

"Tohle není Romulanské. K čemu to?"

Stornakovi jeho snobský přístup byl cizí. Sám byl horkokrevný. Neznalost nepřítele je zkázou mise. Sám měl tohle namysli pokaždé, když sám vykonával své úkoly.

"Tohle je kufřík. Musíte.. musíte to otevřít." Jen ztěží se ovládal. Nemohl si dovolit to udělat. Ach, kéž by mohl. Zbavil by se tohoto starce. Vynesl by ho v zubech mimo loď a nechal ho tam napospas všemu co tenhle sektor nabízí.

Admirál otočil zástrčky. "Aha. Jak šikovné. Tohle vážně vymysleli lidé? Jak zvláštní. Nevěřil bych, že mohou být tak vynalézaví."

Idiot. Podceňuje nepřítele. Neustále věří té staré a nemožné teorii o lidském barbarství. Teorie, podle níž Vulkani ovládají lidské mozky. Idioti.

"Tohle jsou nejspíš jejich paměťové obvody." admirál vytáhl z kufříku záznamové tabulky.

"Ukliďte to." Zběžně si prohlédl obsah kufříku. Zjistil, že mu jsou všechny tyto věci cizí.

"Dejte to analizovat Stornaku. Zjistěte mi stanoviště té lodi. Nehodlám tu tvrdnout déle než je nezbytné!"

Stornak se otočil k navigační konzoli.

"Praporečníku. Nastavte kurz na souřadnice sektoru s číslem podle federačního značení 2547."

Důstojník jemně přikývl a jeho prsty se rozběhly po klávesnici. Admirál se zamyslel.

"Hodláte letět soustavou Vulkanu?"

Stornakovi se nepodařilo ze své odpovědi odstranit veškerou zášť.

"Hodlám!"

Admirál zachytil jeho výbojnost. "Troufáte si. Víte přece, že v soustavě Vulkanu je nejhustší a nejmodernější senzorická síť z celé Federace."

Stornak vybuchl. "No a co. My máme tu nejmodernější loď z celého Romulanského impéria. A vy...." zadrhl se.

"A já?" zeptal se, jakoby nezúčastněně admirál. Moc dobře si pamatoval svou povahu v jeho věku.

"A vy se stanete nejslavnějším admirálem v tomto impériu, když se to podaří." Stornak mu chtěl říci něco jiného, ale raději si to rozmyslel.

"A pokud se to nepodaří!?" admirál zůstával skeptický.

"Pokud se to nepodaří, tak nikdo nepřežije."

"Malé riziko, že?" ta ironie byla dokonce cítit. Stornak se radši z můstku vzdálil. Jeho dalším cílem byla vědecká a technická laboratoř. Kdo tady tomu velí? On tedy rozhodně ne!

 

16:59 Velitelství U.P.K.B./Země

Jaremi seděl ve své kanceláři. Pohrával si se starožitným nožíkem na otevírání dopisů. Byla hodina pryč. Každou chvíli čekal nějaké zprávy o rozboru. To co se stalo ho nijak nepřekvapilo a ani nezaskočilo. Ale něco mu nehrálo. Proč přišli Romulané tak pozdě? A hlavně, kde vzal Stornak nové číslo bezpečnostního štítu okolo budovy, rušící transportní systém.

Přemýšlel, jak jen to láska dovoluje, o tom, co se stalo. Byla to velká náhoda. Kdyby si jen Cheril nezavolal a kdyby jí neřekl, ať si celou tu operaci napřed vyzkouší na počítačové simulaci, tak by ten plyn otrávil i Cheril.

Ozval se bzučák.

To by bylo strašné, kdyby jí nechtěl vidět.

Bzučák se ozval znovu.

Ach. Cheril. Jak moc tě jen miluju. Ani nevíš jak moc.

Tentokrát se ozvalo silné zabušení na dveře. Jaremi vzal až nyní v potaz obě zvonění. Je to ale strašná nemoc tahle láska.

"Vstupte."

Tento povel uvolnil zámek na dveřích a ty se otevřely. Jako první vešel Dimitriov. Těsně v závěsu vešla Lindová a za ní Cheril.

Cheril. Znovu se nechal unést. Jeho pocity byly natolik silné, že je zaznamenal Dimitriův telepatický mozek.

"Hkkm."

Jaremimu se vyjasnilo. "Dobře. Co pro mě máte?"

Dimitriov přistoupil blíž: "Je to perfektní prácička Jaremi. Museli to plánovat roky. Našli jsme masku Perkinsonovi tváře. Je to stejnej materiál, jako ta tvoje. Vrátný nám oznámil, že sem Perkinson přišel s nějakým kufříkem. Nebylo na něm prý nic zajímavého. Byl jako vždycky. Normálně se zapsal a identifikoval. Všechno by to na Perkinsona výborně sedělo, kdyby neležel v nemocnici celej v duranitu. A má tam mimochodem zůstat ještě týden."

Jaremiho obličej naběhl do překvapené grimasy. Kdyby jen tak věděli co ještě vědět nemohli.

"Našlo se pár promítačů. Ten parchant nám vypařil polovinu ostrahy v budově. Zbyl tam po nich jen prášek. Všechny je dokonale nahradil svými holoprojektory. Dokonce ani vnitřní senzory nebyly schopny zachytit nějakou aktivitu. Podle všeho se mu podařilo dostat se k záznamům o obraně sektorů přilehlých k Neutrální zóně. Pokoušel se získat informace o programu neviditelný."

Johanson se ve svém křesle zakroutil, aby získal pohodlnější posed. Nezískal. "Co všechno o tom ví?"

"Nic." vmísila se do hovoru Lindová: "Jistý admirál totiž předělal svůj osobní bezpečnostní kód."

Jaremi se podíval na Cheril. Červenala se. Zná ten kód? Ví snad, že je o její jméno?

"Ještě že tak. Co ještě chybí?"

Dimitriov se šibalsky usmál: "Jeden trikordér a několik záznamových tabulek z oddělení A-25." uchychtl se.

Jaremi se naň přísně podíval: "Co je tu proboha k smíchu. V A-25 jsou tajné informace." Jaremi nemohl pochopit, co je na celé té věci tak odlehčujícího. Všechny údaje v té části byly naprosto důvěrné.

Dimitriov se posadil do křesla. Smál se a nemohl se skoro ani nadechnout. Jeho smích byl nakažlivý. Janet se složila hned vedle. Jen Cheril se nesmála. Ani by si neměla kam sednout.

Jaremiho to dopálilo: "Tak, poví mi konečně někdo z vás k čemu se tu tak bezostyšně tlemíte?!"

Lindové se ještě více protáhl obličej.

"Nej..nejdůležitější...záznamy jó?" lapala po vzduchu. "Jaremi..." neustále se smála. Jen s těží se nelidský smích přetransformoval do milého hihňání. "Vážně. On si to ...už vážně ...vážně nepamatuje Alexx.. Alexeji."

Dimitriovi vyrazily slzy: "To.. jsou... jsou to vážně hrozně ... tajjj .. tajný informace."

Lindová se nachvíli uklidnila. Byl to ale klid před bouří. "Já bych jen chtěla vidět jejich tváře."

Oba dva pak propukli v dalším šíleném návalu smíchu. Ani Cheril a Johanson se tomu neubránili. Johanson se pouze usmíval. Nevěděl totiž neustále o co jde, ale pohled na vysmáté kolegy mu znemožňoval sedět s vážnou tváří. Připadal si jako by se usmíval šílenému smíchu malých dětí. Vskutku, naposledy viděl někoho takhle vyvádět někdy v šestnácti letech. To však nezabránilo tomu, aby mu to teď nepřipadalo jako skvělá podívané.

Dimitriov ustal. Tu a tam vybuchl v nepochopitelném záchvěvu břišních svalů, který přišel pokaždé, podíval-li se na Janet. Přistoupil k Johansonovu stolu a s dostatečným sebeovládáním řekl. "Milý příteli. Dovol ať ti za ten nápad potřesu ploutví."

Jaremi se teď tvářil mnohem víc nechápajícně a to vyvolalo další vlnu bujného smíchu u Janet. "Za co?"

"Víš už co je v odděleníA-25?" Alexej nechal největší důraz na číslo oddělení, aby to Jaremimu náležitě došlo. Ale Cheril, která stále stála opřená o jednu z Jaremiho knihoven, pozorujíc obě scény stále nechápala ani význam a ani chování jejích druhů.

Jaremiho obličej se náhle rozjasnil. Pohlédl na ty dva a děkoval bohu, že seděl. Smál se na celé kolo. Začal v křečích mlátit pěstí do stolu. Nemohl se ani nadechnout. Kyslík do sebe dostával jen přerušovaně. Při každém nádechu se ozývalo sípání. Pro Cheril to byl blázinec. Všichni tři se váleli po místnosti. Smíchové křeče nechtěli povolit. Jaremimu se náhle podlomila kolena. A přesto že seděl, ni nezabránilo tomu aby skončil pod svým vlastním psacím stolem. Janet si z posledních sil utírala slzy z očí.

'Copak se všichni zbláznili?' ptala se sama sebe Cheril. Pozorovala psací stůl. Na jemné podložce se objevila pravá ruka. Potom hlava a pak se Jaremi celý postavil. Musel si otřít tváře od slzí. Byl celý červený a tu a tam při sípavém nádechu ještě zabublal veselým.

"No teda. To je terno. Stornak si nesedne." okomentoval situaci s úsměvem.

Cheril se chtěla taky zasmát. Musela se zeptat. "Může mi někdo z vás konečně říct, proč tu ležíte skoro v extázi?"

Jaremi se z nich uklidnil nejlépe. Dal se do vysvětlování. "Oddělení astrometriky A-25 obsahuje tajné informace týkající se všeho co je ve Flotile."

"A?" No to by bylo na místě kdyby to oddělení už týden neobsahovalo něco jiného.

"A. Dal jsem je přemístit jinam. Nezdály se mi tam v bezpečí. Jenže přišla kontrola. Měli bychom problém, kdyby našli prázdné fochy. Poslal jsem dolů Alexeje, ať tam dá nějaké tabulky. Kontrola odešla. Víš co na těch tabulkách je?"

Cheril se podívala na jeho obličej. "Jak to mám proboha vědět?"

Dimitriov k ní došel. "Popadl jsem cestou všechno co jsem našel. Stavil jsem se u sebe a vzal veškeré paměťové tabulky co jsem našel. Romulani maj nahoře můj rodinej album. To jsou informace za všechny prachy." Alexovi sice vadilo, že bude muset napsat setře, aby mu poslala kopie fotografií na další tabulce, ale při představě zamračené romulanské tváře, jak se pokouší přijít na to jaký význam má fotografie dvouletého nahého lidského chlapečka v politické hře, se málo kdy neusmál.

"Dobře. A co je na tom tak strhujícího?"

Dimitriov počkal až Jaremi kývne na souhlas. "Asi tak sedmdesát těch tabulek obsahuje databázi Playboye z dvacátého druhého století." Téhle databáze teď nejvíc litoval Bergman, byla totiž jeho. Byla to pozoruhodná sbírka ještě z akademie a už se mu nevrátí. Tedy pokud by mu jí romulani neposlali zpátky.

Cheril se uchychtla. "No, nechápu jak vám to mohlo přijít tak směšný, ale neumím si představit jejich špičatý uši, až to uvidí."

Jaremi se uklidnil natolik aby dokázal pracovat. "A dál?"

"Nic jinýho nechybí." oznámil Dimitriov.

Cheril se znovu opřela o knihovnu.

"Ten Romulan je mrtvý. Byl zastřelen distruptorem nastaveným na zabití, ne na vypaření. Smrt byla okamžitá. Tři ze čtyř lékařů se nám ještě podařilo zachránit. Ten jeden měl slabé plíce. Poslal jim tam kapsli s deltatrichtriátem. Umíš si vůbec představit, jak museli trpět. Slzný plyn se smísí s tímhle saj.... prvkem. Utlumí to sice jeho rychlost, ale zato to nepředstavitelně pálí. Pokud se nadechnete z plných plic, tak už nejste schopni vnímat nic jiného, než tu bolest. Máte halucinace. Umíráte v naprosté dezorientaci. Umíte si vůbec představit jak museli trpět."

Janet zmrzl úsměv na rtech. Nemohla se dál smát.

Jaremi kývl. "Kdo byl ten lékař?" Tohle byla chyba, jeho chaba, ale jak mohl vědět, že někdo umře?

"Jmenoval se Leslie Nicolson."

Jaremi se naklonil. "Bože. Chudák Leslie. Ještě týden a byl by už mohl zůstat doma. Měl jít do důchodu. Vyřiďte moji soustrast jeho rodině." řekl a maloval si při tom na kus papíru. Dimitriov si stoupl vedle něho.

"Jaremi. Já vím že ti byl Leslie jako otec, ale nesmíš se tím teď nechat ovlivnit. On přece žádnou rodinu nemá. Tak jako my všichni. My jsme jeho rodina." chvíli se odmlčel. "Já se o všechno postarám. Zařídím pohřeb."

Dal Jaremimu ruku na rameno. Ten ji chytil. "Díky."

Zvedl hlavu. "Máme práci." řekl Jaremi. Jeho tvář byla kamenná jako vždy. V Janet to vyvolalo pocit ledovosti. Vůbec nevypadal jako člověk, kterému zemřela nebližší osoba. Jen Dimitriov věděl, že je na zhroucení. Jediné co neuměl Jaremi hrát byly myšlenky.

"Jen hlavně zase nevzpomínej. Elizabeth je taky pryč. Ale podívej se do budoucnosti." utišil Alexej to, co podle Janet ani neexistovalo.

Cheril však na ta slova začal žárlit. Nevěděla kdo je to Elizabeth. Proč o ní Alexej mluví a hlavně jí vadilo, že když řekla Jaremimu to jméno, tak jí Jaremi už jakoby nevnímal.

Johanson se postavil. "Alexeji. Mám tu delikátní prácičku. Dal bych ji Jackovi, ten je na to expert, ale on tu není a ty jsi tu jediný."

Dimitriov se ulekl. Byl sice svůdce, ale ne z donucení. Přečetl si co potřeboval vědět v Jaremiho mysli.

"Ne. Tohle po mě nemůžeš chtít. To neni ze zdravýho rozumu."

Jaremi se dal do přesvědčování. "Ale no tak. Je to pěkná holka. Je jí jednadvacet. Jen se s ní musíš seznámit a nějak od ní získat informace o tom co se děje. Má kancelář hned vedle starýho. Musíme si proklepnout Dejlsena. Tenhle admirálek totiž chtěl stáhnout několik lodí z ochrané linie Neutrální zóny. Starej bude rád, když tě tam uvidí."

"Starej?" zeptala se Cheril.

"SiMoto." upřesnila Janet. Cheril se usmála. Starej. Už to vypadá jako hodnostní stupeň. Můžou tak titulovat přímého nadřízeného, když tak tituloval Dimitriov Jaremiho. Chtěla to říct nahlas, ale Alexej zakroutil rázně hlavou. Přečetl si její úmysly v jejím mozku a ona to ani nevěděla. Avšak raději mlčela.

Dimitriov vsunul svou myšlenku do Jaremiho mozku:'Víš moc dobře že i můj obdiv k ženám má jisté meze. Na tuhle práci je tu Jack.'

'Perkinson tu přece není.' odeslal odpověď Jaremiův mozek.

'Proč si to neuděláš sám?'

'Víš přece že jáá...'

'Hm Cheril. Víš co já se jí zeptám.'

'jestli to...'

"Já to udělat nemůžu, ale tady Jaremi by mohl. Je to přece rozený svůdce." řekl Dimitriov.

V tu chvíli by ho Jaremi nejraději uškrtil. Cheril si všimla Dimitriova pohledu. Pochopila komu byl tenhle vzkaz poslán.

'No tak. Trošku mi pomozte. Jemu to pomůže, odreaguje ho to.'vyslal Alexej telepatickou prosbu Marklové. Pro Cheril bylo tohle splynutí neznámé. Nebyla schopná komunikovat na základě podvědomí.

'Co?'pomyslela si.

Jak velké bylo její překvapení, když na svou myšlenkovou otázku dostala podvědomou odpověď. Těžko se to rozlišovalo. Ta odpověď vyzněla jako její vlastní myšlenka, ale přesto neovlivnila směr jejího myšlení, prostě tam jaksi nepatřila a ona to špatně rozeznávala.

Vykročila ke stolu: "Udělej to pro mě Jaremi. Prosím."

Jaremi se na ní podíval.

'Vidíš. Souhlasí s tím.'obhajoval se Alexej.

"Ano. Díky tobě." obořil se Jaremi na Alexeje nahlas. "Já si to promyslím. Nechte mě tu chvíli o samotě." řekl jim s chladným úsměvem.

Všichni se obrátili ke dveřím. Jak moc si Jaremi přál, aby s ním Cheril zůstala. Zrovna teď potřebuje její objetí. Potřebuje cítit její bijící srdce. Potřebuje vědět, že to srdce bije jen pro něj.

Jaremiho vyhlídky, že má svést, nebo aspoň se o to pokusit, sekretářku admirála Dejlsena a to jen proto, aby zjistil, jestli její šéf náhodou nepracuje pro romulany, nebyly nijak povzbudivé. Samo se mu to už tak nelíbilo.

Všichni tři vyšli za dveře a Cheril vrtala hlavou neustále otázka té Elizabeth.

'Byla to jeho žena.'ozvalo se v jejím podvědomí. To Dimitriov jí odpovídal:'Měla nehodu. Vynechal jí stabilizátor pole. Zřítila se s transportérem z letové výšky. Skončila někde v Bermudským trojúhelníku. Musela se udusit. Raketoplán je přece vzduchotěsněj, vždyť lítá v kosmu. Ale, musela nejspíš selhat i obnova kyslíku. Vlastně, když o tom tak přemejšlim. Energie vydrží 7895 hodin. Pokud fungovala obnova kyslíku a replikátor. Pane bože, musela tam trpět.'

'To ji nikdo nehledal?'

'Nenašli jí ani na skenerech. Musela uvíznout v jedný z těch plynovejch kapslí. Muselo to bejt strašný. Trpěla mírnou klaustrofóbií. Ta situace dovede z člověka udělat šílence. Po dvaceti čtyřech hodinách už musela být úplně šílená. Ježíš. Promiňte, já to tu popisuju. Zapomněl jsem že jsem s vámi ve spojení.'

'To je v pořádku, já se taky necítím dobře, když jsem mu popsala smrt jeho otce.'

'Nicolson nebyl jeho otec. Byl to jeho tchán. Elizabeth se za svobodna jmenovala Nicolsová.'

Cheril se zastavila: "Můj bože, musím za ním."

Rozběhla se zpátky. Dveře se skoro nestačily otevřít.

Našla Jaremiho stát u dveří na terasu. Otočil se na ní. Všimla si skleničky Brendy v jeho ruce. Provinile se na ni podíval.

Došla až k němu. Jen se mu chvíli dívala do očí. Pak ho objala. Pevně kolem krku. Musel se chtě nechtě usmát. Ona je ta, která tu všechno řídí. On sám by ani neměl odvahu vzít ji za ruku.

"Je mi to tak líto, Jaremi. Nevěděla jsem co ..."

Johanson jí byl tak vděčný. Teď, teprve teď, prolomila všechny ledy. Po tom co teď udělala si už bez ní nedovede svět ani představit.

"Děkuju. Moc ti za to děkuju." opakoval.

"Nemáš za co mi děkovat. To je přece součástí toho všeho." políbila ho.

Tohle bylo pro něj nezvyklé. Věděl, že tohle už není ani flirt, ani záležitost špatně vyloženého přátelství. Tohle je láska. Miluje ji.

"Už jsem myslel, že zůstanu zase sám." Tím zase měl na mysli něco jiného, než si maslela Cheril. Měl na mysli Elizabeth.

"Takhle už nikdy nemluv. Já tu vždycky budu."

Napil se ze skleničky. "Tak tohle říkala taky. Byl to vlastně její nápad. To ona založila U.P.K.B.. A když pak umřela tak já.. Já jsem jí to tu postavil. Vybudoval jsem to co ona chtěla a pak jsem tu s ní žil ještě pět let. Až jsem uviděl tebe. Víš, žes mi převrátila celej život?"

Posadil se na křeslo a ona si mu sedla do klína. "Promiň."

Dal jí ukazovák ke rtům. "Ne. Neomlouvej se. Já ti za to děkuju má nádherná vílo."

Políbil jí na tvář a pak na rty. Na dlouhou chvíli splynuli v jednu osobu.

"Možná jsem ti to měl říct ještě když jsme byli v Bohemii."

"Já chápu, proč jsi mi to neřekl."

A na nic se ho už neptala. Byla ráda, že tu může být pro něho. On byl zase rád, že konečně je tu někdo kdo ho chápe a ví kdy potřebuje pomoct a kdy musí být sám. Teď byla chvíle, kdy potřeboval podržet a ona tu kupodivu byla. Byl jí strašně vděčný.

 

  

17:25 USS-LINDOMER/NCC-7465649-A

Kapitán již spala. Loď mířila k Zemi. Před hodinou opustili soustavu Vulkanu. Situace na můstku byla rutinní. První důstojník zaujímal svou obvyklou pozici v kapitánském křesle. Pozoroval okolní míhající se souhvězdí. S nadějí upíral oči k nekonečným dálavám a tak jako každý, kdo se přihlásil do akademie Flotily, i on věřil, že jednou bude velet lodi, která má mise do hlubokého vesmíru. A tak jako každý kadet byl svým novým úkolem značně otráven. Už dávno nebyl študentíkem z Akademie, ale přesto měl strašně rád cesty vesmírem. Jen kdyby měl někdy příležitost se vytáhnout.

Na Vulkanu doplnili zásoby a vysadili Perrin.

Nevnímal zvuky kontrolek a hučení lodního motoru, který jakoby někdy zakašlal. Moc dobře věděl, že tohle je poslední cesta LINDOMERU. Ale stejně tak jako nikdo, kromě doktora ani on nevěděl, že se bude muset rozloučit s kapitánem. Loď, kterou měla Robertsová dostat bude jeho. Možná, kdyby to věděl neseděl by nyní na můstku. Možná by se nekoukal tak pečlivě na obrazovku a možná by i přehlédl malou energetickou distorzi. Protože, kdyby to věděl a seděl na můstku a díval se pozorně na obrazovku a všiml si té distorze nechal by jí jít. Ale takhle mysl důstojníka, který dychtí po jakékoliv příležitosti ke keriéře hledala všude tejné vládní spiknutí a za každou anomálií viděla Romulany.

"Co to bylo pane Richardsone?"

Zbraňový důstojník se otočil od své konzole a podíval se na obrazovku.

"Nejspíš vada na snímačích pane. Nechám je vyčistit."

"Tahle herka má přijít dereplikovat a vy jí hodláte vyčistit?" zeptal se drobet rozzlobeně první důstojník.

"Chci analýzu. Proskenujte to!"

"Rozkaz." Richardson vyťukal do konzole několik příkazů. I pro něj tato bezcenná zkouška byla jen příjemným vyrušením z jinak tak nudné noční služby.Na jeho displeji začaly naskakovat různé informace. Usmál se nad rovným obrysem romulanského válečného dravce. Přišlo mu divné, co by dělali Romulané tak blízko nejhustší obrané linie Flotily. Přejel vše křížovou kontrolou. Distorzi si prohlédl z boku i zespoda. Pak, když se údaje na displeji nijak neměnili zmrzl mu úsměv.

Otočil se na Karmaikla. "Pane. To je Romulanský válečný pták třídy M-21."

Naškrobený první důstojník v tomhle viděl příležitost pro svůj hrdinský kousek. Za tohle by ho mohli i povýšit.

"Kormidlo zastavit. Připravte se na útok. Červený poplach a zatraceně vzbuďte někdo kapitána!"

Postavil se a stál. Konečně. Konečně může být tam kam se hodlal dostat.

"Pane Richardsone. My jsme v nejhlídanější části Federačního teritoria. Pokud se nemýlím, a já vím že ne, je ten dravec pod senzorovými snímači Flotily už osma dvacet minut nejméně. Tak jak to, že o nich není ani zpráva? To na kontrolních stanovištích všichni chrápou?!" vyštěkl.

Znovu se posadil. Ozvala se poplachová siréna.

"Červený poplach. Všichni na svá stanoviště. Toto není cvičení. Opakuji, toto není cvičení."

Od vědecké konzole se otočila praporčík Smithová. "Já myslím, že vím proč nebylo aktivováno žádné bezpečnostní opatření, pane."

"No tak mluvte!" první důstojník nechtěl žádné hypotézy, chtěl akci.

"Oni jsou mimo běžný rámec Federačních skenerových systémů." Smithová to řekla tak chladně a neosobně, až mu zamrazilo.

"A jak to, že je vidíme my?"

 

"No tak to je asi moje chyba. Když jsem je vracel zpět časem, tak mi nedošlo, že měli překonfigurovaný systémy, aby našli ty skrytý Jaderný hlavice. Tak jsem je zapomněl přeprogramovat zpátky.

Za tento vstup může bytost Q. Luskl prsty a nechal scénu pokračovat.

 

"Podle mých údajů, máme nastaveny snímače na vyzařování radiace z počátku dvacátého století. Nebo tak nějak. Prostě je někdo přeprogramoval." vysvětlovala nechápavě Smithová.

Dveře turbovýtahu se otevřely. Kateřinina postava nebyla plná elánu, jako vždy. Byla unavená a její postoj naznačoval jistou rozladěnost, čemuž nasvědčovaly i neupravené vlasy, jejichž pramínky se neposedně toulaly po jejím obličeji.

"Hlášení!" vyštěkla na prvního důstojníka.

"Problémy kapitáne Romulánci řáděj." První důstojník vážně pokyvoval hlavou a tvářil se jako Třídní profesor hodnotící svoje nezbedné žáčky.

Robertsová přelétla obrazovku. Mírné zvlnění nasvědčovalo přítomnosti jiného plavidla. Teď romulanská loď zastavila a její přední část mířila přímo proti Lindomeru.

"Aktivují zbraně." ozvalo se od taktické konzole.

"Štíty!" vyhrkla kapitán.

"Je přece červený poplach." upozornil první důstojník. Byl rád, že může kapitána trochu okřiknout.

"Veškeré zbraně zamiřte na tu distorzi."

Lesmok se i přes hrozící nebezpečí musel nad kapitánovým rozkazem pousmát. "Jedna phaserová banka je zaměřena pane."

Jedna, jistě že jedna, víc phaserů Lindomer v provozu neměl.

Kateřina vypadala, že horečně přemýšlí. Ve skutečnosti to však jenom hrála. Moc dobře věděla proč.

"Pokud si dobře pamatuji, než vystřelí musí se odmaskovat. Budou dvě sekundy zranitelní. Jak mile to udělají střílejte!"

Usadila se do křesla. S téměř vítězným a neohroženým gestem odhodila černou kadeř tam kam patřila. Pak se distorze začala více vlnit. Romulanská loď se začala odmaskovávat.

Kateřina se postavila.

"Palte!"

 

 

10:00-druhý den/velitelství UPKB/Praha/Země

Jaremi si upravoval límeček na uniformě zastupitele admirála pro Flotilu. Moc dobře věděl co ho dnes čeká. Dříve by to bral jen jako nutné divadlo. Jisté povzbuzení. Bavilo by ho to. Ale teď! Když poznal Cheril, nechtělo se mu nikam chodit. Nechtělo se mu nikoho klamat.

Ozval se zvonek.

"Vstupte."

Ve dveřích se objevila Dimitriova postava.

"Dobré ránko." vešel a posadil se do hnědého koženého křesla.

"Víš, možná bych měl Marklovou trochu zaměstnat. Aby vás nemohla nikde načapat." řekl vážně.

Jaremi se obrátil. "Ty myslíš?" usadil se do křesla naproti.

"Já to nechci dělat."

Dimitriov se ovládl natolik, aby nekomunikoval myšlenkami. "Svůdce Jaremi ztratil odvahu? No tak. Dělals to tolikrát."

"Ano. Ale to tu ještě byla Liz." ohradil se trochu neohrabaně.

"Nemůžeš žít s oběma, Jaremi. Musíš se rozhodnout!" Oba věděli co tím myslí. Jeden z nich to však moc rád neslyšel.

"Já vím... Tak. Co víme a co máme?" Jaremi změnil téma rozhovoru.

Dimitriov se zvedl. "Tvé nové jméno je Edward Roberts."

"A hele. Nemyslím že by se to Kateřině líbilo." Okomentoval schodu jmen.

"Nějak mě to napadlo. Pro tebe bude jistě lehčí si to zapamatovat. Tvá práce je zástupce admirála SiMota. Ví o tobě. Ostatní je na tobě, jak si svůj životopis, opět, vymyslíš. Jmenuje se Anna Withová, je jí dvacet jedna. Výška je..."

"Tohle přeskoč, počítači. Já její spis četl. Tak starej zas nejsem."

"Co mám přeskočit?" zeptal se synchroní hlas počítače.

"Ty nic!" zabručel Jaremi.

Počítač byl naprogramován tak aby reagoval na oslovení a Jaremi jej oslovil. Kdyby uměl přemýšlet asi by pro něj bylo velmi podivné, když jej oslovil a pak nic nechtěl. Nicméně počítač uvažovat neumí a tak jen tiše uposlechl příkaz.

Dimitriov si přeřadil myšlenky.

"Tvůj úkol je jednoduchý. Navázat kontakt. Moc dobře víš jak moc těsný. Zjistit co nejvíc o Dejlsenovi a přihrát ji na naši stranu."

"Odporné." Proč jen se mu to najednou vůbec nelíbilo.

Dimitriov se pousmál: "Tak najednou? Přece tě to bavilo."

"Dál?"

"No. Setkáte se na obědě na velitelství v SanFrancisku. Přisedne si k tobě."

"Ona?"

"Já se o to postarám." ujistil ho Alexej.

Jaremi se zamračil. Naposledy, když tohle Alexej prohlásil, skončil v odpadní komoře nákladového transportéru.

"Četl jsem ten spis. Špatná diagnóza svůdče. Tohle není výbojná dáma. Bude lepší, když budu od samého začátku hrát playboje."

Dimitriov se pousmál: "Zpět v kolejích příteli? Vítej zas mezi nás."

Johanson se zvedl: "Tenhle límeček mě škrtí."

"Ano, i na playboje je tahle uniforma příliš kadetská. Našel jsem něco elegantnějšího. Musíme se ještě stavit za Daistromovou. Zase nějaké detaily vylepšila."

Vylepšení Glendy Daistromové, která aplikovala do různých pomůcek, někdy víc než pro pomoc v akci, sloužilo jako slušná sebevražedná zbraň.

Johanson vyšel na chodbu a za ním Dimitriov pomalu poskakoval k výtahu. U Cherilina stolku se Jaremi zastavil. Sedl si naň.

"Ča-u bejbi. Dneska ti to fakt sekne kočko."

Cheril se Jaremimu lišácky podívala do očí. "Potřeboval bys studenou sprchu Don Juane." Jaremi se na ní usmál a ona mu to oplatila.

"Miluju tě." zašeptal.

"Já to přece vím."

Vstal a opět zamířil k výtahu.

"Takže z ní vytáhneš všechny informace. Pak.." pokračoval Alexej.

Dveře se otevřely. Oba muži nastoupili, čímž zmizeli z Cherilina úhlu pohledu.

"Mínus pět. Pak se vkradeš do Dejlsenovi pracovny a celý to pročistíš. Nasadíš mu pár štěniček a tadá pryč. Na celou akci máš týden. Starej ti pak ukáže kde budeš bydlet." Alex mluvil rychle, nepřehledně a rozhodně jedním dechem.

Výtah se zastavil. Oba muži vystoupili.

"To je dost že jdete." vyhrkla Daistromová. Nemohla se dočkat jejich výrazů, až jim ukáže své nové vynálezy.

"Klid Glendo máme čas." uklidňoval Alexej. Došel k replikátoru: "Počítači Dimitriův doplněk dvadvacet."

Na desce se objevila vrchní část uniformy Flotily. Jakási košile a malý kabátek.

"Na." hodil oblečení Johansonovi.

Ten si vysvlékl těsnou uniformu s předepsaným límečkem. Při oblékání již poslouchal Daistromovou.

"Tohle je vylepšený chronometr. Po odsunutí spodní zarážky najdeš tři štěnice. Pokud vytáhneš tenhle knoflík na nastavení času a dvakrát stiskneš ten zelený, můžeš se dovolat asi tak na Měsíc. V celku šikovné."

Johanson si navlékl kabátek. Sundal insignii z uniformy, kterou měl před tím a nasadil si ji na hruď.

"Teď pozor. Obyčejná skenová tužka na počítačové tabulky, ale pokud otočíš tim držátkem o šedesát stupňů nalevo, aktivuje se phaser. Spoušť je tlačítko na vysunutí vpisovače. Ale bacha. Jestli otočíš tím držátkem napravo, aktivuje se odpalovací mechanismus. Je to nastavený na dvě minuty. Podle stisknutí vpisovače si nastavíš minuty sám."

Otočila se k jistému, pro Jaremiho neznámému předmětu. "Tohle si navlékneš přes ruce." Glenda si na sebe nahodila malý popruh, který měla okolo ramena trupu. "Z téhle hole sundáš držátko. Nasadíš jej na tenhle výstupek a pak už jen vystřelíš kotvu tam kam budeš potřebovat. Má to dosah tak jednoho kilometru."

Vzala zbylou část hole, tedy dřevěnou tyč. "Pokud se budeš potřebovat dostat do jiné, vedlejší, budovy. Nastřelíš kotvičku na vytipované místo. Tohle otočíš." otočila kovovou krytkou na spodní části zbytku hole, ta tam je pro to, aby se dřevo nerozlézalo nárazy o zem. Hůl se uprostřed uvolnila, takže se přesně v prostřed uvolnilo dvou milimetrové kolečko.

"Takhle zasadíš lanko." nasadila hůl na lanko. "Upevníš si druhý konec. Tyhle záchyty." ukázala na příchytky, které měla na sobě.

"Sem se zasunou konce té hole, abys nám nespadl, protože vím, že by ses neudržel moc dlouho."

"No, no." napomenul Jaremi.

Daistromová všechno vrátila do původního stavu. Jaremi si upevnil chronometr na levou ruku. Propisku si zasunul do kapsy uvnitř kabátku. Všiml si, že Daistromová uložila příchytky do opasku se znakem Flotily.

"Fascinující."

Nasadil si opasek. Vzal si hůl do pravé ruky.

"Hodně štěstí." popřála Daistromová a Jaremi s Dimitriovem zmizeli ve výtahu.

"Trasportery!" rozkázal Dimitriov.

Výtah nabyl stanovených souřadnic v několika vteřinách. Když se dveře otevřely, zachytily Johansonovy oči pouze slabé světlo.

"On tu nikdo není?"

"Nemusí všichni vědět kam jedeš."

Dimitriov zaujal místo u ovládací konzole přesunů. Johanson si stoupl na transportní plochu.

"SiMoto tě bude očekávat." oznámil Dimitriov a jeho artikulace, ve které se mísili ruské i betazoidské prvky bylo to poslední co Johanson slyšel, než se ho zmocnilo pole transporteru. O několik sekund později se rozplynul. Na zlomek vteřinky přestal existovat a pak se zhmotnil na transportní plošině obíhající základny. Velká, hřibovitá základna okolo Země, byla úhledná jako vždy. Jen ne už tak moderní jako před léty.

Mladý praporčík, mající právě službu u transportérů, vyvalil oči.

"Co to kčer..."

Johanson vybalil legitimaci. "Edward Roberts. Sekretariát hlavního velitelství Flotily. Okamžitě mě přenesete na zadané souřadnice." Praporčík nastavil souřadnicové pole, jenž mu přišlo do počítače. Další věc, kterou řídil Dimitriov.

"Pane. Přenos na tyto souřadnice bude možný nejdříve za pět minut. Stanice je nyní nad Evropou. Nemohu vás přenést přes planetární povrch."

Jaremi kývl na znamení, že informaci i přes její špatnou, nervózní, prezentaci rozuměl. Sestoupil z plošiny.

"Výborně." podíval se na chronometr. Spustil vysílací sekvenci. Nechal kanál otevřený tak, aby mohla Daistromová dobře slyšet.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se mladíka s cílem odradit ho od přemýšlení po jistých zatím mu neznámých příčinách.

"Kim, pane."

Jaremi se usmál. "A co takhle křestní. Máš nějaké?"

"Harry. Já.. Pane. Jsem tu nový a já.."

"Rovnou z akademie. Příjemnou první službu."

Poraporčík se pousmál a pak nasadil formální výraz. "Díky. Pane, nechci být nezdvořilý, ale regule Flotily nařizují identifikaci osob, jejichž přeprava nebyla předem ohlášena."

Daistromová otevřela patřičný soubor a začala s transformací dat. Vyslala je do staničního počítače, s tím, že se okamžitě smažou.

Johanson došel k panelu knihovny: "Baví tě to tu?"

"Popravdě řečeno, pane. Očekával jsem něco jiného." řekl popravdě mladík.

"Objevování nové kultury. Být první na místě, kam člověk nikdy nevkročil. Ano. To je cílem všech kadetů." Položil ruku na skenovací panel. "Počítači. Ověření vstupu! Roberts Edward. Sekretariát U.F.P.. Pod admirálem SiMotou."

Počítač pípl. "Identifikace potvrzena. Prokázána Diplomatická imunita." odpověděl počítač laxně.

Johanson se podíval do mírně sešikmených očí. "Stačí?"

"Ano, pane, to je vyhovující."

Kim mrkl na počítačový terminál. "Zadané souřadnice velitelství v San Francisku budou v dosahu do dvou minut."

Jaremi se opřel o staniční stěnu. "Jak moc bys chtěl sloužit na takové lodi. Copak třída Galaxi?"

Harrymu se rozzářila tvářička: "To by bylo terno. Jenže, já. Radši bych na něco menšího."

"Podívám se co se dá dělat. Měli by vyvíjet novou třídu. Zatím je to sice jenom na papíře, ale tak akorát do doby než se pořádně zaučíš. Třída Intrepid. Jak to se ti líbí?"

Kimova paměť hledala patřičný záznam a pak se usmál.

"Ano. To je přesně to co bych potřeboval. Vážně by jste mi tam mohl později zamluvit místo?"

Johanson přešel na transportní plošinu.

"Na Intrepidu již ne. Ale na Voyageru snad ano. Ale napřed musíš počkat dokud se lodě nepostaví. Ozvu se jak se mi to povedlo."

Pípla signálka. Dosáhli potřebných souřadnic.

"Energii!"

Mladý praporčík přejel rukou po spínačích a Jaremi opět zmizel. Tentokrát se zhmotnil na transportní plošině velitelsví v San Francisku. Jakmile zjistil, že je vše na správném místě. Že nemá třeba nohu místo ruky, stiskl insignii.

"Roberts Daistromovou."

"Daistromová slyším."

"Máte jméno toho kadeta?"

"Ano."

"Zapište ho na USS-VOYAGER. NCC-74656."

V komunikátoru zapraskala statická elektřina.

"O téhle lodi nemám záznam."

"Je to zatím pouze návrh, ale určitě tu kocábku postavěj. Tím si buď jista. Já se o to postarám. A za toho kluka se sám přimluvím u starýho. Roberts Ende."

Stiskl insignii. V duchu si srovnával veškeré nápady a bláznoviny. Hlavně svůj úkol zde. Všiml si, že se místnost poněkud změnila od doby kdy opustil akademii a zaujal místo zástupce své pozdější ženy v U.P.K.B., kterou ona navrhla a on dal schválit SiMotovi a následně radě.

Kývl na obsluhu transporteru na znamení díku a opustil místnost.

Ve dveřích narazil na SiMota, který se spěchem málem zchvátil.

"Pane. Edward Roberts hlásím příchod." hláskoval v pozoru Jaremi.

SiMotova ruka jej rychle umlčela. "Nechte toho. Nikdo tu není."

"Dokonalá kamufláž je mé heslo."

SiMoto se otočil a zamířil do dlouhé chodby. Jaremi ho následoval. "Kéž by to bylo jen heslo. Vždyť vy tak i žijete."

Jaremi tohle neslyšel rád. Jenže na další týden bude muset všechno snášet. SiMoto zrychlil chůzi. Jaremimu trvalo pár vteřin než zaujal konstantní rychlost a místo po SiMotově boku. Ne však nadlouho. SiMoto znenadání zastavil. Jaremi to udělal se zpožděním tří kroků.

Admirál nastoupil do jednoho z turbovýtahů. Jen co se za Johansonem uzavřely dveře nechal se SiMoto slyšet: "Ubikace!"

Výtah se rozjel.

"Slyšel jsem, že jste měli návštěvu z Romulu?"

Johanson to nerad rozpatlával. Nerad přiznával své chyby. "Ano. R.N.S.ka si zařádila."

"R.N.S.?" divil se upřímně SiMoto.

"Romulanská národní služba."

"Nevěděl jsem že mají něco jiného než TalShiar."

"Nemají. R.N.S. je TalShiar. R.N.S. si vymyslel Perkinson a ono se to ujalo."

"To věřím. Obzvláště mě zajímá tenhle Stornak. Prý to ani není pravý Romulan. Co o něm víte? Musí být hodně kvalitní, když se dostal na U.P.K.B. až do záznamových center a to bez jakéhokoliv bezpečnostního poplachu."

Johansonovi ztvrdly záměrně rysy, vlastně se musel držet, aby se nesmál.

"Jáá. Nebudu to rozvádět. Je jasné, že museli mít celou akci předem velice pečlivě naplánovanou, pane."

SiMoto si admirála U.P.K.B. pozorně prohlédl.

"To není dokonalostí TalShiar. To je nedokonalostí vašeho zabezpečení."

Tohle Jaremiho docela vyvedlo z míry: "Se vší úctou. Bezpečnostní vybavení v U.P.K.B. je nejlepší vybavení na celé planetě."

"Bezpečnostní vybavení U.P.K.B. je staré více než náš pan prezident." SiMoto se ohlédl ze zvyku, jen jestli ho někdo neslyšel.

"Tohle je neadekvátní." bránil se Jaremi.

"Vždyť víte že mám pravdu. Nejmladší kousky musí pocházet z devatenáctého století."

"Tohle je absurdní."

"A ze kterého tedy?"

Jaremi se podíval do stropu: "Začátek.."

"Čeho? Středověku?"

"Jednadvacátého století! Ty Nejstarší kusy, ale!"

SiMoto si ho přeměřil. "Jste vy vůbec normální? Ve vaší budově jsou plány zbraní, které jsou ve výrobě, ale zveřejníme je teprve za několik let. Víte vy vůbec co by znamenalo, kdyby se Klingonská říše, či dokonce Romulané dozvěděli, že máme dvacet lodí velkých jako třída Galaxi s maskovacími systémy? Jsem si jist, že by Klingoni vypověděli Khitomerskou dohodu. To si nemůžeme dovolit. Nikdo kromě mě, U.P.K.B. a těch kdo na lodích slouží to neví. Dokonce ani prezident."

Jaremi si přitiskl ukazovák ke rtům. "Tišeji. Nevíte kdo všechno vás poslouchá!"

"Na to kašlu. Tohle nezodpovědné zacházení s majetkem Flotily se musí zatrhnout!"

Dveře se otevřely. Jaremi, který se o ně opíral zavrávoral.

Vylétl a skončil na mladé ženě, která čekala na turbovýtahovou kapsli, naneštěstí dosti blízko dveří. Neudržela rovnováhu a padla taky. Přičemž snaha se za něco zachytit měla za následek pouze sněhové závěje papírových lejster, která nesla s sebou. Dopadla na podlahu a Jaremi na ni dopadl celou vahou.

Při nárazu povolil stisk rukojeti hole a ta našla svůj cíl v obličeji Jakuta SiMoty, jenž se pokoušel zachytit padajícího podřízeného. Po tupém nárazu se ozvalo pouze žuchnutí a přidušený sten oné dívky.

Jaremimu začal pracovat mozek, hned jak vstřebal nečekaný šok. Během několika sekund klečel na podlaze a sbíral rozházená lejstra.

"Já. Moc se omlouvám. Zapomněl jsem, že tyhle výtahy mají více dveří."

Dívka jen kývla a počala sbírat lejstra také.

"To je v pořádku. To je moje chyba. Neměla jsem stát tak blízko. Varovali mě před takovýmito nehodami."

SiMoto, jenž si instinktivně chytil oko, kam ho trefila úchytová část hole jen sykl. Zadržel nadávku a zdravým okem si prohlédl dívku. Překvapením by se snad i sesypal. Johanson byl celou dobu mimo zorný úhel, takže vlastně nemohl dívku ani vidět, sbíral lejstra. A nebylo jich málo. SiMoto ho chtěl na objev upozornit, ale pak si všiml že jak hůl dopadla na podlahu rozdělila se na dva díly a rukojeť se rozvinula v kotvu.

Okamžitě oba kusy sebral dříve, než je mohla dívka spatřit a schoval je za záda.

Jaremi sebral poslední arch na své straně a otočil se. Dívka držela sebrané papíry tak, že jí přes ně nemohl vidět do tváře.

"Já se ještě jednou omlouvám. Tohle byla moje chyba a ne vaše. Příště si musím dát pozor za co se vlastně opírám."

Napřáhl ruku s papíry a čekal jen než si je majitelka vezme, aby mohl vstát. Vzala poslední aršík z podlahy a natočila papíry tak, že jí nyní viděl Jaremi do tváře. Mile se naň usmála.

Ten však zůstal ohromeně zírat, nevěda co má říci. Sjel pohledem na SiMota a pak zpět.

"Děkuji za pomoc." vzala si od něj papíry.

Postavila se.

Jaremi se zahleděl do podlahy.

"Hgmh" ozval se SiMoto.

Jaremi nalezl přítomnost. Zvedl se také. "Já jsem Jar.."

"Hepčííí." vykýchl admirál.

Jaremi se vzpamatoval ještě víc. "Edward Roberts. Jáá. Pracuji v sekretariátu."

"Divné. Pracuji tam také. Ještě jsem vás tu neviděla."

"Nepracoval jsem na velitelství." vyhrkl téměř okamžitě.

"Říkal jste Edward?"

"Ano. To jsem já." usmál se a udělal takový ten kutilský postoj.

"A promiňte. Já jsem ..."

"Nádherná." vskočil jí do řeči.

"Hchm. Anna Withová."

Jaremi se podíval na SiMota. Ne z překvapení, to měl již za sebou, ale s vítězným pohledem.

"No. Snad se ještě někde uvidíme." Řekla a vklouzla do turbovýtahu kolem SiMota, jenž se otáčel k ní čelem tak, aby neviděla co má za zády.

Jakmile se za ní zavřely dveře podal hůl Johansonovi. "Tuhle hračku jste si mohl odpustit. Smontujte si to."

Jaremi vrátil hůl do původního stavu. "Docela originální, že?"

"Pch. Vy tak budete originální." řekl skepticky SiMoto. "Málem jste mi vypíchl oko."

"Škoda že ne hned obě." zarýpal si Jaremi.

SiMoto zamířil dál do chodby. "Taky jste na ni nemusel zírat jak pudl na kost."

"Je to trochu naivka. Neumí v tom chodit. Nebude problém jí získat. A navíc. Je mnohem hezčí nežli na těch fotografiích v záznamu." Pak se náhle zamyslel: "Moment. Ona nesla papíry?"

SiMoto se nad touhle otázkou zaraženě usmál: "Vy jste je sbíral. Měl by jste to vědět!"

"Víte v U.P.K.B. je to v celku běžné. Všechno je nejen v počítači ale, i na papíru u mě v kanceláři v trezoru."

"No. Ten jste si koupil v Antiku?"

Jaremi nasadil uražený výraz. "No, no! Jenže, proč nesla papír, tady. Ta látka se přece už dávno nepoužívá. Vlastně jsem myslel že o její existenci víme jen v U.P.K.B. a jinak se na ni zapomnělo."

SiMoto se zastavil: "Nevím kam tím míříte, ale to je váš problém. Já vás hodlám pouze krýt. Vlastně doufám, že vás už neuvidím. Ona jde za necelou hodinu na oběd. Tohle je váš nový domov." Ukázal na dveře před kterými oba stáli. Otočil se na podpatku a zmizel za rohem.

Johanson vešel do místnosti.

V celku slušně vybavená. Pousmál se, když zaregistroval na stolku svou nedočtenou knihu.

"Tady si dal někdo práci." prohodil do větru.

"Kdo si myslíš že to byl."ozvalo se mu z chronometru. "Vůbec si nedokážeš představit co nám to dalo práce to tam dát."

Jaremi ten hlas poznal. "Ahoj Cheril. Jak pak se ti daří?"

"Výborně a tobě?"

"Stýská se mi."

Při hovoru obdivoval vybavení své ubikace a tak si ani nevšiml odposlouchávacího zařízení Romulanské výroby, které umístěné pod psacím stolem krátce bliklo. Nebyla to štěnice. Něco mnohem modernějšího.

 

11:43-Jídelna vyšších důstojníků/Velitelství Spojené Federace Planet/Země/San Francisko

Johanson stál před vstupem do jídelny. Lidská nátura potřebuje z části společnost. To by jinak mohl každý zůstat ve své pracovně a jíst pouze jídlo z replikátoru.

Jaremi vzpomínal na dobu, kdy po chodbách této budovy chodil s Eliz. Tolik věcí mu ji tady připomínalo. Věděl, že instinktivně zamíří ke stolku ve skleněném výklenku, kde spolu sedávali každý den.

Tady jí poprvé uviděl a tady ho poprvé oslovila. Musel se usmát nad tím, jak ani jako kadet neuměl balit dívky. Ona všechno iniciovala.

"Tak to vidíš. Jsem tu zas. Ne. Není to sentimentem. Mám práci v organizaci, kterou si založila. Mám tvou funkci. Ne. Nevím jak dlouho ještě. Ano. Dám si všechno jako tenkrát." mluvil spíše sám pro sebe.

Zpoza rohu se vyloupla postava jakéhosi muže. Johansonovi přimrzla slova k ústům. Otočil se a namířil si to do jídelny. Nyní byl stoprocentně rozhodnut dát si jídlo, které vytvořila lidská ruka a ne replikátor. Zapadl nalevo od dveří.

Vzal tác z držadla a položil naň základní příbor. Vyšel k okénku pro oznámení pokrmu. Za okénkem stála zavalitější žena.

"Krásný den." popřál. "Edward Roberts. Sekretariát. Dal bych si kuřecí řízek zapečený do sýra a obalený. K tomu nádivku. Polévka bude Hovězí, k pití si dám Romulanský ležák a to bude zatím vše."

Žena si jej změřila pronikavým pohledem.

"Vy jste tu novej, že jó. Nemusíte se identifikovat. Poznám hodnostní frčky. K tomu pití bych si dala něco jinýho. Romulanský pivo je tu pro smrtelníky zakázaný."

Jaremi si uvědomil co vlastně řekl. V U.P.K.B. regule flotily neplatily. Ani Primární Direktiva neměla žádnou platnost.

"Tak mi tam dejte Andorijské zelené."

Žena nadiktovala objednávku dozadu do kuchyně.

"Přejděte si k druhému okénku."

Jaremi kývl a přešel o dva metry dál. Nečekal dlouho. To co si objednal byla zdejší specialita. A právě tuhle specialitu si dal tenkrát, když se seznámil s Elizabeth.

"Díky." poděkoval jiné ženě, která přinesla talíř s objednaným jídlem. Podala mu i misku s polévkou.

Posunujíce tác po dřevěné ploše postoupil Jaremi k dalšímu okénku, kde si vzal nápoj.

Pak zahučel do jídelny, plné lidí, lítacími dveřmi. S potěšením zjistil, že Dimitriov vybral právě stolek u výklenku. Jediná dvě místa, kde bylo místo. Na chvíli si vážně připadal, že je o deset let mladší.

Usedl ke stolu a začal usrkávat polévku. Jednu lžíci spolkl a nadále se věnoval jídelně. Přelétl všechny stoly ,když tu se jeho zrak zasekl na jednom stole v opačném rohu. Zaregistroval jak se ruka muže sedícího u stolku zvedla i se skleničkou. Nyní si všiml i Dimitriova šklebícího se obličeje.

Pozvedl ruku se skleničkou také, ale pak mu výhled zastoupila ženská postava.

"Smím si přisednout? Ono nikde není místo a já.. Jé to jste vy."

Jaremi zvedl hlavu a všiml si překrásné mladé ženy,s blond vlasy a velmi imponujícím úsměvem. Viděl Eliz, jak se nad ním sklání a a …..Johanson poznal dívku, kterou málem zamáčkl do podlahy. Při představě, že by se ona stala součástí podlahy sedmdesátého poschodí se málem zakuckal.

"Zdravím. Jen si sedněte. Tohle je ale náhoda." ironie z jeho hlasu přímo crčela.

Ze svého chronometru zaslechl uchechtnutí. Byla to Cheril. Teď jí spatřil. Seděla u stolu s Dimitriovem.

'Proč jí sem ten blázen jenom přitáhl?'

Nenápadným pohybem vypnul konečně vysílač.

'Aby tě mohla kontrolovat.'zazněl mu v hlavě Alexej.

Nabral další lžíci.

"Já doufám že jsem vám nezpůsobil žádnou větší újmu na zdraví." Navázal Jaremi hovor, tam kde asi skončil.

Polkla polévku. "To je v pořádku. Už to vlastně přebolelo."

"Jste laskavá." usmál se.

Začal se vyvíjet směr hovoru. Od jídla přes záliby a volný čas, školní lásky, až k její práci u Dejlsena. Dozvěděl se, že si Dejlsen sám vyřizuje všechny hovory a že většina těchto hovorů jde přes subprostor v jakémsi kódu, který určitě nepatří ke standardnímu vybavení. Také zjistil, že má ráda hudbu z konce devatenáctého století a starší. Ráda jezdí na koni. Také to, že se ještě nikdy pořádně do někoho nezamilovala, jelikož je jejím hlavním cílem kariéra u flotily.

Podle toho, jak se rozhovořila se Jaremi utvrdil v tom, že měl pravdu od samého počátku. A když skončila byl jeho i její talíř prázdný.

Pořádně si přihnul z pohárku, na kuráž. Odsunul tác stranou. Vzal ji za ruku a jemně ji políbil.

Mírně ucukla s překvapeným výrazem v očích. Bylo v nich však čitelné, že se jí to líbilo.

"Máte překrásné oči. Září jako dva démanty na sametovém podnose."

‚Hele, tohle jsem někde četl. Co takhle něco originálního‘

"Díky. Vaše lichotky jsou věru originální." usmála se Anna. Jen tam tak seděla a usmívala se.

Jaremi se cítil poněkud nesvůj. Něco podivného bylo v téhle osůbce Anny Withové.

"Ano. Sám je vymýšlím."

Zasmála se. Lokty opřela o desku stolu a její hlava skončila na spojených kloubech u prstů.

"Mám takový pocit, že vás znám. Já vás někde viděla. Vsadila bych na to."

Tohle by ještě Jaremimu chybělo. Rychle to musel nějak odlehčit: "No, já nevím. Mám takový dojem, jako bych do vás dnes již vrazil."

Mírně se zahihňala: "Ne. Já jsem určitě někde viděla tenhle obličej."

Jaremiho napadlo, jestli ho náhodou neprohlédla. Vždyť může spolupracovat s Dejlsenem.

Rychle to zamluvil. "Kdo ví. Možná se vám o mě zdálo. Nepůjdeme?"

Vstal, chvatně si zahákl hůl na ruku a uchopil tác. Zamířil k okénku pro odevzdávání nádobí.

Po tom co oba vyšli z velké haly nabídl Jaremi slečně Withové rámě. Zavěsila se do jeho pravé paže a on již s naučenou elegancí držel svou hůlku v levé.

"Doprovodím vás k ubikaci."

"Velmi ráda." pokývala hlavou na zdůraznění svého souhlasu.

Hovor se stáčel okolo jejího života a pak náhle začala zjišťovat ona. Jaremimu začala blikat představivost na plné obrátky. Během několika vteřin byla na světě imaginární rodina farmářů na koloniích okolo Denevu 4. Studentská léta, sourozenci, škola, známí. Nic z toho co jí o sobě řekl nebyla pravda! A ona mu to věřila. Obvykle by na to byl hrdý. Vždycky věděl, že ve vymýšlení a v podvodech je třída. Eliza mu pouze pomohla tyto vlastnosti více rozvíjet. Ona se vyptávala na nejrůznější detaily. Začal dokonce ve svém vyprávění zaznamenávat trhliny. Občas se zasekával. Prohazoval jména a pletl si vymyšlené vlastnosti osob, barvu vlasů a jiné drobnosti. Ona si však ničeho nevšimla. Alespoň to tak vypadalo.

Když konečně stanuli přede dveřmi její kajuty a ona ho pozvala dál. Odmítl s tím, že má ještě práci. Během cesty a vyprávění byla každá druhá věta, kterou řekl, lichotka. Změnil názor v tom, že je to naivka. Rozhodně nyní tak nevypadala.

Rozloučil se s ní a pohladil jí po tváři. Začervenala se, ale již neucukla.

"Stavím se." řekl a odešel.

Žena zašla do kajuty. Posadila se na pohovku. Z malého proskleného stolku vysunula malý přístroj a stiskla červený knoflík.

"Tady je Sela. Právě se rozloučil a odkráčel. Pokusím se ho zneškodnit co nejdříve. Konec." vrátila vysílačku na své místo.

Zajela rukou pod část uniformy na krku a pomalu si sňala masku. Pod umělou maskou se rýsovaly rysy, které až na špičaté uši zdědila po matce. Slovanské rysy Taši Jarové, jenž byla matkou tohohle romulanského hybrida, se natáhly.

Romulanka odhodila masku a zlostně se zahleděla do kouta.

V něm se svázaná krčila pravá Anna Withová.

"Nemohlas vědět co dokáže TalShiar!" Přetočila se na bok a pozorovala stínohru na stropě.

 

13:32-Kdesi mezi Zemí a Vulkanem/trosky lodi USS-LINDOMER

Můstkem se nesly zvuky praskajících elektrických obvodů a pomatené, či bolestivé výkřiky. Na kapitánském křesle se z nenadání odkudsi zespoda objevila ženská ruka. Postava se obtížně vysoukala do křesla. Uniforma byla na několika místech protržena a kapitán krvácela. Obličej byl odřený a vlasy slepené od vlhkého vzduchu a krve.

Robertsová se rozhlédla po okolí. První důstojník Karmaikl ležel na podlaze čelem k zemi.

"K čertu!" ozvalo se od taktické konzoly.

Robertsová se otočila. "Co se děje?"

"Můžete hádat. Jsou pryč." byl to Lesmok, sbohem ztracené iluze.

"A není to dobře?"

"Pro vás možná."

Těsně před kapitánskou židli spadlo několik stropních výztuží.

Kateřina vyjekla a zapadla hlouběji do polstrování křesla.

"Počítači. Silové výztuže a udržovací pole. Vztyčit!"

Okolo všech nosných stěn se objevila silová pole. Možná že tenhle rozkaz přišel pozdě, ale určitě zabránil rozpadnutí lodi. Alespoň na dalších několik minut.

Robertsová se probojovala na zadní stanici. "Hlášení o škodách!"

Lesmok se na ní podíval přes popálený obličej.

"Bude to!" Vykřikla Robertsová.

"Jistě. Vše je pod nouzovým přívodem energie. Ta silová pole nám pouze snižují zásoby. Jsme bez levé trysky. Paluby dvacet až patnáct jsou mimo provoz. Paluba dvacet, osmnáct a šestnáct jsou bez podpory života a bez kyslíku. Jediným fungujícím turbovýtahem je šestnáctá kapsle a ta nemůže na můstek. Mám hlášení o několika mrtvých a více jak polovina posádky je pohřešována."

Robertsová se podívala na blikající panel. "Komunikace?"

"Bez reakce."

"Strojovna?"

"Bez energie"

"Nemocnice?"

"No, řekl bych, že už neexistuje." Lesmok na konzoli koukal unaveně. Byl naštvaný, raněný a rozhodně nevyspalý.

"A co vnitřní komunikace?"

"Funkční."

Robertsová váhala ale pak se rozhodla: "Podejte příkaz k okamžité evakuaci. A pokuste se získat doktora."

Lesmok stiskl několik tlačítek a po celé lodi se rozeznělo hlášení.

"Pozor, pozor. Okamžitá evakuace lodi. Opakuji. Všichni se okamžitě odeberou do unikových kapslí a opustí loď. Prosíme hlavního šéflékaře, aby se dostavil na můstek."

Vchod do Jafrisovy trubice se zatřásl a z něj se vysoukal hlavní lékař.

"To je rychlost co?"

Robertsová zůstala jen nehybně zírat. Doktor nebyl vůbec zraněn. Neměl ani špinavou uniformu natož aby se sotva hýbal.

"Děje se něco?" zeptal se doktor, když si všiml kapitánova pohledu.

"Vy. Kde jste byl v době útoku?"

"Proč?" zeptal se lékař a vrhl se ke Karmaiklovi.

Bylo slyšet elektrický výboj a silová pole ve stěnách selhala.

"Na něco jsem se vás ptala!" trvala na svém kapitán. Doktora moc neznala, ale tohle jí bylo zatraceně podezřelé.

"Byl jsem v nemocnici. Stačí, a nebo chcete vědět ještě něco?"

Robersová se vrhla k němu: "Co si myslíte že děláte!?"

Zarazil je hlas hlavního strojníka Lesmoka. "Kapitáne. Všechny unikové kapsle opustili loď. Vnitřní senzory hlásí, že na palubě nikdo nezůstal."

Doktor otočil prvního důstojníka. Jeho obličej byl celý od krve a z hrudi mu trčel ocelový nosník o průměru deseti centimetrů.

"Vypadá to, že jsme tu teda uvázli." zasípěl Karmaikl.

Kateřina zapomněla na hádku s lékařem a přisedla si k zraněnému.

"Povězte, kapitáne. Byl jsem vždycky tak nesnesitelný sobec?" Slova prvního důstojníka se nesla prostorami můstku a nesla v sobě něco dojemného.

"Ne. Vždycky ne." zašeptala Kateřina.

"Víte, já.. nikdy jsem nechtěl stát proti vám. Pokaždé, když jsem tvrdil pravý opak než vy, v duchu jsem vám fandil a doufal, že mě přebijete. Chci jen, aby jste to věděla. Nechci umřít s vědomím, že jste si o mě myslela samé špatné věci."

"Takhle nesmíte mluvit komandére. Dostanete se z toho."

Podívala se na Doktora, ale ten pouze zakroutil hlavou. Vlastně jí nebylo dobře, když tu tak ležel a omlouval se. Čekala by spíš, že jí bude obviňovat, ale on?

"Kateřino. Řekněte.. Myslíte si, že .. jsem někdy udělal chybu, ve svém úsudku?"

"Někdy snad, ale vím, že jste to vždycky myslel dobře."

Karmaikl se podíval na doktora. "Bolí to. Strašně to bolí. Zabte mě. Nechci trpět." sípal a neměl již příliš mnoho sil vzdorovat smrti, jen by dlouho a bolestivě umíral.

Doktor si připravil umrtvující injekci. První důstojník pozvedl ke kapitánovi ruku. "Bylo mi ctí.. sloužit pod vámi kapitáne Robertsová.." kývl na doktora a ten mu vpravil smrtelnou dávku do těla.

"Jachta...... achch." to byla poslední slova jednoho z velících důstojníku USS-LINDOMER.

Lesmok sešel k ostatním: "Kapitáne. Veškerá energie právě selhala. Pokusil jsem se úspěšně nahodit záložní zdroj, ale nevím přesně, jak dlouho to vydrží."

Robertsová se zvedla: "Dobře. Pokuste se opravit ještě...." přestala.

Nad Karmaiklem stál hlavní lékař a do šustotu vybojů šeptal. "Ty jenž stu tak dlouho stál, jsi nezůstával nikdy sám. A i když sis to vždycky myslel, odešel jsi bůhví kam." Podíval se na ty dva: "Co se tak koukáte. Hodláte tu takhle stát a nebo budeme něco dělat?"

Robertsová se napřímila: "Tu komunikaci."

Lesmok jen pokrčil rameny.

"Říkal Jachta. Mám takový dojem, že myslel tu vaší, kapitáne." řekl doktor a hnal se k Jafrisově trubici. Robertsová jen překvapeně zírala.

"Kapitánská jachta je přece mimo provoz. Už dlouho nefunguje." Divila se Kateřina.

"Funguje." odpověděl záhadně s nadnesením doktor, "Karmaikl ji pro vás opravoval celou tu dobu. Od té chvíle, kdy jste si stěžovala, jak nemůžete sama opustit loď."

"Jdeme!" řekl Lesmok a všichni zamířili do průlezů.

 

  

14:15-Starfleet Academy/San Francisko

Mužská postava pomalu kráčela po pískové cestičce zahrady na akademii. S oblibou a zaujetím někoho, kdo se rád vrací, sledovaly jeho oči budovu v pozadí.

Tak, tady sedával a tady prožil nejlepší léta svého života. Vzpomínal na všechny ty pedagogy a spolužáky. A měl takový zvláštní pocit. Cítil jisté uspokojení. Byl rád, že odsud vyšel a přesto, přezevšechno by se sem nejraději vrátil.

Několik kroků od něj se nad malým záhonkem sklánělmuž v zelené zástěře. Jaremi pomalu došel až k němu.

Muž k němu zády jen dál plel a pak se otázal.

"Tak. S čímpak si nevíte rady mladíku? Je to snad kvantová mechanika? Nebo vyšší matematika? Neupejpej se?"

Jaremi se jen pousmál a sametovým hlasem řekl. "Ahoj Boothby."

Zahradník se otočil: "Ať mě koza trkne jestli tohle není sám Jaremi Johanson."

"Správně, jako vždy." usmál se Jaremi a rozevřel ruce. Ani sám nedokázal vyslovit, jak je rád, že starého zahradníka zase vidí. Vždyť nebýt tohohle dobrosrdečného chlapíka, by takoví velikáni jako Picard, Cooper a jiní, ani možná nebyli tím ,čím byli nyní.

Boothbyho obličej zvážněl: "Tak pane admirále. Copak potřebujete od zašlého zahradníka?"

Jaremi se lišácky pousmál? "Čekals mě viď?"

"Ano, čekal jsem tě. V téhle budově jsou slabé zdi. To že přijedeš do San Franciska není tajemství a já věděl, že jestli budeš ve městě, neodoláš a stavíš se tu. No, jistá mladá dáma neustále čeká na to, že jí zavoláš. Taky se děsně snaží a má skoro samé jedničky a taky myslím, že má nápadníka." Obočí starého pána šibalsky zacukalo.

Johanson se znovu usmál: "Jasnovidec."

"Logika. Měl bys jí ovládat Sherlocku." Boothby si poklepal prstem na mozkovnu.

Jaremi se mírně pousmál: "Zajdeme si později na pivo? Watsone."

Boothby se jen lišácky zasmál: "Mám tu pár lahvinek romulanských patoků. Tak se stav."

"Určitě přijdu." slíbil Jaremi a jen doufal že nebude muset přítele zklamat.

"No, jen jdi. Slečna se tě nemůže dočkat."

Zahradník se dal znovu do práce a Jaremi se jal k chůzi směrem k budově Akademie.

Písek pod jeho nohama, po každém kroku, zapraskal. Minul několik laviček. Na některých seděli studenti a pečlivě studovali z paměťových tabulek, na jiných se páry věnovaly převážně jiné činnosti, nežli bylo studium. Popisování této činnosti spíš patří jiným spisovatelům ,než mě, aby ji rozebírali.

Jaremi prošel právě okolo jednoho z těch párů. Zastavil se u středně vysoké hrušně a neodolal pohybu, který tolikrát dělal za svých studií. Utrhl jeden z nabízejících se plodů.

Jemně se zakousl, s láskou, tak jako když prožíváte něco, co jste se snažili prožít dlouho a najednou po všech odříkáních se vám to povedlo. Jemně převaloval sousto v ústech ze strany na stranu.

"Pane bože, já už jsem úplně zapomněl, jak jsou ty hrušky dobré." povzdechl si.

Pak otevřel oči a viděl tu prázdnou lavičku. Nikdo tam neseděl. Tady. Tady se vždycky setkávali. Ale teď na ní nikdo nesedí. Nebo ano?

 

"Jaremi. Lásko. Kde jsi tak dlouho. Stýská se mi. Tak si už pojď sednout."

Že by se mýlil? Na lavičce viděl dívku, co dívku, ženu, v kadetské uniformě. Zlatavé vlasy rozhozené na zádech, nohu přes nohu. Zase tady byla a tak jako vždy ho lákala k sobě.

Zjistil, že i na sobě má kadetskou uniformu. Snad možná vstoupil do časoprostorové trhliny. Možná. Nevěděl to jistě. Jediné co věděl, bylo, že chce k ní.

Přistoupil blíž a posadil se na kraj lavičky. Ona si lehla a s hlavou na jeho klíně se jeden druhému dívali do očí.

"Víš co lásko. Mám nápad. Zítra nám odpadla hodina. Admirál Kartersová má nějakou práci. Co si takhle udělat malý výlet? Jen my dva a Středozemní mělčina. Co ty na to?"

Ptala se ho tak suvereně, že ani nevěděl, co jí má říct. Nevěřil, že jí tu zase má. A kdyby mohl, dal by všechno, aby jí nemohl ztratit. Opět!

"Je to skvělý nápad, Eliz, ale já skutečně nevím."

Mírně se zamračila. "Ty jseš ale zlej. Pojeď. Mám pro tebe radostnou novinu."

Věděl co mu chce říct. Bylo jim teprve devatenáct. Tedy jemu osmnáct a jí dvacet, ale to je nezastavilo. Moc dobře věděl co mu řekne až se budou koukat z velké přehrady dolů do údolí, na místo, kde po velkém Středozemním moři zůstal nádherný zelený kraj.

"Je to dobrá zpráva?" zeptal se jí. A sám měl pocit, že už to říkal. Že už tady jednou ležela a že už se to všechno stalo. Ano. Tady se sešly, aby ho pozvala. A tam na té přehradě mu řekla tu nejskvělejší novinu, jakou kdy mohl slyšet. Tam nad tím novým rájem mu řekla, že spolu mají, budou mít ........

 

"Ahoj strýčku Jaremi."

Promnul si oči. Nejspíš musel na té lavičce usnout. Byl to jen sen. Pouhý sen. Okusek hrušky mu vyklouzl z rukou a skutálel se k nohám dívky, jenž jej vyrušila ze snění.

Shýbl se pro zbytek hrušky a jakmile jej sebral a opřel se, jal se prohlížet si onu dívku, jenž ho vyrušila. A zase jí viděl. Jenže byla mnohem mladší.

Tohle už nebyl sen. Tohle byla realita.

"Jakpak se máte, mladá dámo? To nemáte nic na práci? Řekl bych, že je toho dost, co by ses měla učit."

Jen se šibalsky pousmála: "No, vsadím se, že je ještě víc toho, co by sis měl zopakovat ty, sklerotiku."

Zašklebil se, vstal a napřáhl ruce: "Pojď ke mě, děťátko."

Přistoupila blíže a s láskou se oba objali.

"Víš, že nemám ráda, když mi takhle říkáš, strýčku!"

"Scházelas mi."

Pustil jí a oba se posadili.

"A je to snad moje chyba? Měl ses ozvat. Já nemůžu, protože mi nechceš říct, kde pořád jsi. A navíc. Boothby se strašně zlobí, když mu na ně někdo chodí."

Upřímně se zadivil: "A to jako na co?"

"Na ty hrušky. Je to jediná hrušeň v okolí. 'A proto se nesmí oškubávat.""

Poslední větu řekli oba současně a oba se jí s chutí zasmáli. A když k nim pak přistoupil starý zahradník v zelené zástěře a po větě ve smyslu, tak jste se našli, zopakoval onu větu znovu a jakoby na oko se na oba zlobil, museli se smát znovu.

Zahradník odešel věnovat se své práci a tak oba opět osiřeli.

"Řekni strýčku.."

"Jaremi," opravil ji: "když mi říkáš strýčku cítím se starý."

"Řekni Jaremi, pročpak jsi tady?"

"Protože jsem chtěl vidět svou malou holčičku." řekl něžně Jaremi a spatřil jak se na něj dívá ta krásná dívenka jeho vlastníma očima.

"Tak kvůli tomu tady určitě nejsi. Ale já vím. Je to důležité a je ti to líto. Jestlipak budeš mít čas vzít mě alespoň na zmrzlinu? Ne! No vidíš. Sama se zeptám, sama si odpovím."

Tohle měla po něm. Zatraceně moc dobře se v ní viděl.

"A protože bych z tebe nic nedostala, zeptám se tě na něco jiného. Povídej, jaká byla Maminka. Znal si jí přece?"

Nezaskočilo ho to, moc dobře věděl, že se ho jednou musí zeptat. Je přece už dospělá. Věděl to, i když neustále viděl tu malou holčičku, která si hraje s panenkami. Dívka se položila a její hlava spočinula na jeho klíně. Jen se tomu pousmál. Hladil jí po vlasech a hrál si s jejími pramínky.

"Víš. Tvá matka byla velice krásná žena. Jsi jí strašně podobná. Pamatuju si tvou matku, jak vždycky sedávala tak jako ty a taky mi takhle ležela s hlavou na mých nohou. A tak krásně se na mě usmívala."

"Proč ty nejsi můj otec? Cítím se s tebou dobře. Staral ses o mě, když maminka zemřela a ten zloduch někam zmizel!"

Jak to bolí, když to říká. Chtěl jí to říct. Strašně moc chtěl říct: 'Ne. Tvůj otec neodešel. Byl s tebou, když jsi dělala zkoušky. A těší se, jak bude hrdý až uděláš závěrečné. Byl a bude vždycky u tebe, protože to není jen tvé přání, ale já. Já jsem tvůj otec. Já!'

Ale nemohl. Už kvůli ní ne. Nemohl a nechtěl ji tím ohrozit? A nebo se jí to bál říct? Bál se přiznat sám sobě, že když zemřela Elizabeth, zemřel i Jaremi? Ten pravý Jaremi Johanson, který byl součástí téhle skořápky, která po něm zůstala. Skořápka co teď litovala svých předchozích činů a nechtěla je napravit?

"Když jsi maminku tak miloval Jaremi, tak proč jste se nevzali?"

Jak to nahodit, aby jí nelhal? "No, protože tu byl tvůj otec." Koneckonců, to byla taky pravda, i když to trošku nesedělo.

Dívka svraštila obočí: "Měls o ni bojovat."

Pousmál se: "Čteš příliš mnoho starých knih."

Přemýšlivé zamračení: "Někoho mi to silně připomíná! Jaremi. Jak dlouho se zdržíš?"

"Dost dlouho na to, abych pozval jistou mladou dámu na jeden, možná i pět kopečků zmrzliny. A to té nereplikované."

"Víš co, znám jeden prima bar."

Jaremi se musel zeptat na to, co mu už delší dobu vrtalo v hlavě: "Slyšel jsem, že máš známost."

Dívčí obličej vyjadřoval radostnou vzpomínku na zmiňovanou osobu, ale i jistou nevraživost a naštvání z toho, že mu to neřekla první.

"Ano, mám."

A znělo to jako chlubení, jako by se ho nemohla nabažit. Je to chudák, pomyslel si Jaremi. Zatím ji nenudí. No, pokud nebude odvážnější než já skončí velmi brzy pouze jako kamarád.

"Vídáte se často?"

"Každý den, asi tak hodinku a více. Mám toho moc. Učení a přátelé." konstatovala Klarisa suše.

"A nuda a nic nedělání." poznamenal se vzpomínkoustrýčekJaremi: "Jak dlouho se znáte?"

"Měsíc."

"Aha. Takže to odhadnu na maximálně půl roku. Pak se na sebe budete jen hořce koukat."

"Skeptiku."

"Mrcho."

"Zrádče."

Jaremi dostal pěstí pod hrudník.

"Já tě přetrhnu jak hada." vykřikl Jaremi a chtěl se na ní vrhnout. Ale to už usměvavá dívenka stála na nohou a zamířila si to do budovy akademie. Jaremi pozbyl svou vždy uhlazenou důstojnost. Nevnímal lidi kolem. Byl tu teď se svou dcerou a chtěl tu být jen pro ni.

Jak jen mohl rozběhl se za ní. Víceméně do budovy Akademie přímo vpadl. Rozhlédl se a všiml si, jak se mladá dívka mihla za rohem vlevo a zamířila do křídla ubikací. Vyletěl za ní.

Avšak hned za rohem do ní málem vrazil. Stála před nějakým mužem v admirálské uniformě, zřejmě pedagog. Jaremimu málem spadla čelist. Poznal ho.

Vice admirál Gvops, andorian.

"Vy nevíte mladá dámo, že po chodbách této budovy se neběhá!?" řekl Gvops s povytaženým levým obočím a káravým pohledem.

Upřel oči a hlavně svá modrá tykadla na Jaremiho: "A vy mladý muži jí v tom ještě napomáháte!"

Rozčilení však rozptýlila zvědavost. "Je zvláštní, že jsem vás tu ještě neviděl!"

"Viděl, pane profesore. Před dvanácti a nebo patnácti lety. Druhá Kvadra. Vyučoval jste tenkrát základní Andorijštinu a Vyšší matematiku."

"Řada, lavice?"

"Prostřední, první."

Andorianova modrá pokožka náhle zbělela. "Milý pane Jaremi Eriku Johansone. Nikdy vám Andorianština, a ne Andorijština, nešla. Myslel bych si, že se budete lépe věnovat studiu a ne opět po chodbách prohánět slečnu Nicolsovou. Jak je ale vidět, vkus se vám nezměnil. No. Pozdravujte ode mne manželku a," přísně se podíval na mladou dívku: "slečně dceři řekněte, že by se měla učit více základy techniky."

Napřímil se a po učitelsku odkvačil.

Oba provinilci šli dál, s rukama na sedací části těla a jen se pokali. Ale to jen do doby, dokud velevážený profesor šrotič a nebo Gvo-pes, jak mu Jaremi za studií říkal, nezmizel za rohem.

Pak se oba dali do hlasitého smíchu. V závalu hovorů, ve kterých byl Jaremi objektem vypravěče dokonalých v tipů, jakým byl pouze do doby, dokud s ním někdo nemluvil moc dlouho, protože pak se opakoval, došli až ke Klarisině pokoji.

Jaremi byl rád, že zmínku o otci Klarisa nevzala příliš vážně, ale její oči se tak divně zaleskly "Tak pane strýčku. Tady bydlím."

Jaremi se pousmál: "Tady bydlela tvá matka."

"Já to vím. Chtěla jsem sem právě proto."

Jaremi s grácií, jemu vlastní, pozoroval svou dceru, jak vstupuje do svého pokoje.

"Půjdeš dál a nebo budeš stát venku na chodbě?" zeptala se jej Klarisa.

Admirál vešel a okamžitě se rozhlédl po pokoji. V rohu místnosti stály dvě postele. Obě dvě byly pečlivě upravené. Nalevo od té, která byla ze dvou stran zasunuta do rohu, byl šatník. Vedle něj stály dva pracovní stoly a u každého z nich byla židle. V místnosti byla pouze jediná květina. Na stěně visel obraz kosmické lodi USS-SHLEEPE a pod ním byl nápis se slovy:Pro nejkrásnější ženu, která kdy zdobila svým úsměvem tuhle planetu. Jaremi.

Jen se při vzpomínce pousmál. Byl to nejlepší obraz, jaký kdy namaloval. Zabolelo to. Vlastně se ani nedivil, že tu visí. Dal ho Elizabeth k narozeninám a ona se pak rozhodla, že ho tu nechá napořád jako připomínku toho, že oni dva tu kdy byli.

Na jednom z psacích stolků bylo úhledně složeno několik učebnicových tabulek. Na tom druhém byly kolem dokola posázeny fotografie.

Jaremi přistoupil blíž a každou fotografii si prohlížel. Ta první byla na výšku. Byl tam on a Elizabeth.

  

Ten den bylo tak krásně, že si ani nevšiml těch několika mráčků co zaneřádily jinak tak nádherně modravou oblohu. Eliza stála na okraji jednoho z velkých kamenů na vrcholu Velkého Javoru. Za ní se tyčil velký kříž a její vlasy vlály v náporu větru tak mohutně, že měl strach, aby mu neuletěla.

"Jaremi. Tak už tam tu holokameru nějak postav a pojď se vyfotit. Ještě tady zkamením." popoháněla ho tenkrát.

Jaremi konečně nalezl vhodnou polohu a spěšně přikvačil vedle ní.

"Sýr."

Kamera je zachytila akorát, když Eliz podjela noha a oba skončili mimo.

 

Na fotografii si Eliz držela vlasy a Jaremi se jí držel za ruku. Bylo to tak půl setinky před tím, než se svalili.

Jaremi pohlédl na další obrázek. Teď na něm byl pro změnu…… on a Eliz. Oba stáli na mostě přes největší kanál v Benátkách.

Eliz se usmívala a on tam stál jen tak v havajských kraťasech a v ústech měl brčko od limonády, kterou držel v pravé ruce.

Pak byla menší mezera, tak na tři fotografie a pak následovala další, na které byl on a dvanáctiletá Klarisa. I tuhle chtěl dopodrobna prohlédnou, avšak hlas mladé dívky jej nenechal.

"Proč jsi mi lhal?"

Jaremi se otočil. Díval se do těch vzpurných očí, které říkaly ne a přály si opak. Nedošlo mu hned o čem začala.

"Lhal si mi Jaremi. Měls mi to říct. Já vím, žes to možná myslel dobře, ale všichni nejsou jako ty a tak to nemusí chápat. Měla jsem právo to vědět!"

Jaremiho napadlo, jestli neodhalila to, že je jejím otcem. Pak si to ale vyvrátil, nemohla na to přijít. "Vědět co?"

Klarisa vyndala ze šuplíku ony tři fotografie. Podala mu je a posadila se.

Na první stál ve sváteční uniformě a vedle něho Eliz v bílých svatebních šatech. Bílá vlečka vlála a muži, jenž stál za nevěstou zakrývala tvář. Bylo to foceno po obřadu v malé, nábožensky neurčitě zařízené kapli, to proto, aby se nikdo necítil uražen.

Jaremi si všiml, že má vlasy plné rýže.Musí dál zapírat.

I kdyby ho měla nenávidět, nesmí ji ohrozit.

"Tohle jsem já a tvá matka po svatebním obřadě. Byl jsem za…..za svědka."

Dívčí obličej supěl. Jaremi věděl co to znamená. Tolikrát ho vídával u jisté kapitánky, vždy, když se hádali. Jenže jeho dcera byla po něm a po matce. Nechala si všechno vyložit a jednala až když věděla všechno. Nejednala nikdy ukvapeně a nikoho nikdy nesoudila bez možnosti obhajoby. "Prosím tě, nelži mi! Je čas."

"Nač?"

"Na pravdu, Jaremi, na pravdu."

Co dál. Vybudoval pohádku, domeček z karet. Musí ji dohrát. Vlastně, co je pravda? Tak dlouho si jí nepřipouštěl, že i teď po těch letech mu připadala jako vzdálená a neskutečná. Věřil, chtěl věřit tomu co si sám vymyslel.

"To je pravda."

"Svědek nevychází z kostela takhle blízko nevěsty. Ostatně, prohlédni si ty další."

Jaremi položil fotografii na stůl. Na druhé fotografii byl položen snubní prsten.

'Ne, tohle není pravda. Tohle je její prsten. Jak ho našla?'

Porovnal jej s tím, který stále nosil na svém prsteníku. Byly identické, ale ten její byl menší.

Odložil jej. Na druhém obrázku stál před Tutanchámonovou hrobkou v pouštním obleku.

Šedivé kraťasy a košile s krátkými rukávy ve stejné barvě. Eliza měla stejný oblek, ale na přilbičce měla bílý závojík. Eliza byla z profilu, protože ho v tu chvíli líbla na tvář.

Dole na fotografii stálo: Líbánky v Egyptě. Na třetí fotografii stál vedle Eliz a oba chovali současně malé batole.

Jaremi odložil poslední fotografii a musel se posadit do židle. Vzal Elizin snubní prsten a začal jej mačkat v dlani. Schválně si sedl zády ke Klarise.

Vzpomínal opět na svou ženu, na dobu, která dávno minula a pak mu po tváři sjela slza.

"Proč? Proč musela odejít? Nemohl jsem to přece vydržet. Nebýt tebe, tak bych šel za ní. Pochop, neměl jsem na výběr. Musel jsem přece dokončit co ona začala. Nemohl jsem tě přece ohrozit."

Seděl žmoulal ten prsten. Občas se zachvěl smutkem. Klarisa se musela přestat zlobit. Došla k němu. Dala mu ruku na rameno.

"Víš, měla jsem právo to vědět."

Chytil jí tu ruku, otřel si slzy a vstal.

"Milá Klariso. Tak jako byla Elizabeth Nicosová Johansová tvou matkou, já.. Já jsem tvůj otec. A byl jsem s tebou všude, kde jsi mě potřebovala a jsem na tebe právem hrdý."

Klarisa ho objala: "Bylo to tak těžký? Tati?"

Projela mu tělem obleva. Obrovské břemeno mu spadlo ze srdce. Jeho dcera ho konečně pochopila. Byl nejšťastnější člověk na světě.

 

 

 

 

14:36-Kdesi mezi sutinami mezi Zemí a Vulkanem

Z hluku praskajících obvodů a syčících plynů, které unikaly z některých přetržených hadiček, se vyloupl zvuk. Kroky, tak slabé a téměř neznatelné. Postava došla přímo na konec chodby a posvítila baterkou do útrob lodi. Když pak zjistil, že je vzduch čistý, zavolal ostatní, jenž jej okamžitě dohnali.

Na svou otázku, kam má nejspíš jít, dostal od kapitána jen příkrou odpověď, že prý přímo za nosem. Toto se opakovalo tak dlouho dokud se skupinka neocitla přede dveřmi do kapitánovi jachty. Zde se pak všichni zastavili a pohřbili památku na loď s názvem Lindomer, načež ji jeden po druhém rychle opustili, aby se v kapitánově člunu pokusili o svou záchranu.

Přes prvotní nesnáze se jim vcelku podařilo i odstartovat a tak se od spodu talíře Lindomeru odlepil, jako rybí šupina malý, leč jen z poloviny funkční člun a nabral kurs k nejbližší základně Flotily.

Všichni měli hodně práce s opravami, a tak si nikdo nevšiml jak se doktor přesunul k vysílači a začal s transmisí pro U.P.K.B..

'Kapitán je v pořádku. Lindomer na kusy. Romulané naletěli. Greg.'

 

 

22:00-Velitelství Hvězdné flotily/Obytná část/SanFrancisko.

Vy, jenž jste doufali v nějaké drama, typu první povídky, tak vy se radši otočte a dál nečtěte.

Na parapetu okna v desátém poschodí se objevila noha. Ne, nebyl to sebevrah. Černá bota pokračovala vzhůru černými kalhotami a černým kabátkem a celou tuto soustavu zakončovala černě natřená hlava.

Muž se zachytil o okenní překlad a namířil hrot jakési zahnuté tyče na protější budovu. Malá kotvička se okamžitě přišpendlila ke zdi a mez ní budovou se vytvořilo něco jako tří milimetrový lanový most..

Muž napnul lano, které kotvička nesla, a pevně jej připevnil na své straně. Pak se navlékl do jakési habaďúry. Přehodil přes lanko delší černou tyč, kterou následně do oné habaďúry jaksi navlékl.

"S pánem bohem."

A noha se odlepila od parapetu. To už se nezvaný host vznášel mnoho metrů nad zemí a musel se hodně držet, aby nevykřikl. Tolikrát to už dělal a ještě si nezvykl. Slabý náraz na stěnu určení si vynutil slabý vzdech nočního návštěvníka.

Vytáhl ze speciální kapsy malou kovovou destičku velikosti tácu. Stiskl malé tlačítko, umístěné na spodu destičky, čímž aktivoval toto malé antigravitační zařízení.

Podložka se přizpůsobila výšce a zůstala viset volně ve vzduchu. Muž na ní dal nejprve jednu a pak i druhou nohu. Přidržujíce se skleněných desek, tvořících stěnu budovy, se pomalu posunoval vpravo směrem k oknu do Dejlsenovy pracovny.

Jakmile byl na místě vytáhl z jiné kapsy malou lahvičku. Otevřel ji a vylil její obsah na sklo. To se začalo celé rozpouštět. Pak zmizela celá skleněná tabule. Muž se na malé destičce zlehka pronesl dovnitř.

Na místě pak složil destičku opět do kapsy. Místnost nebyla příliš velká. Psací stůl, zády k oknům, několik židlí, pár knihoven a jiné drobnosti, tak trochu modernistické.

Celý interier naznačoval, že osoba jíž patří si zvykla poroučet a že její majitel není příliš loajální člověk. Tedy loajální vůči ostatním, vůči svému přesvědčení byl jistě loajální mnohem více.

Muž nejprve umístil šikovně pod desku psacího stolu mikroskopickou štěnici. Sedl si za stůl a aktivoval osobní počítač. dal před něj svůj trikorder a stisk modré tlačítko na chronometru.

"Buď od té lásky a začni."

"Nebuď nervózní."ozval se ženský hlas odkudsi z mužova kabátu.

O data z počítače teď bylo postaráno, muž se začal věnovat jiným místům v místnosti, jako například knihovna. Jeho hlavním úkolem nyní bylo, aby se co nejrychleji postaral o veškerá data, která zde mohla přebývat!

 

  

22:12-Velitelství Hvězdné flotily/Hlavní budova kanceláří/Přízemí.

Prosklené dveře se odsunuly a v nich se objevila postava admirála Dejlsena. Stejně tak jako vždy v něm pohled na obrovskou přijímací halu zanechával dojem majestátnosti a polichocení sebe sama, když si uvědomil že i on je součástí něčeho takového.

Došel ke stolku ostrahy. "Admirále?"

Nočnímu hlídači přišla tato pozdní návštěva nanejvýše podezřelá a hlavně nepříjemná.

"Nechal jsem na hoře pár rozdělaných prací. A Gregory, nikdo mě tu nesháněl?"

"Ne, pane. Rozhodně pokud si pamatuju."

Dejlsen vyrazil k výtahu.

Jakmile v něm zmizel, vešly do budovy dvě zahalené postavy. Ani jedna nedbala o strážného. Jejich vzezření bylo natolik podezřelé a děsivé, že vrátný ani nechtěl něco udělat a nejraději by zmizel.

Jedna z nich došla k počítačovému terminálu zabudovanému ve zdi a začala na něm pracovat. "Je tady, dvacáté páté patro. Dveře číslo Dvěstě patnáct."

Hlídač se zvedl a s rukou u boku, kde měl připevněný phaser vyšel v ústrety nově příchozím. "Hej, vy. Tady nemáte co dělat."

Postava stojící zatím opodál si sejmula kápi z hlavy.

"Jsem vulkanský velvyslanec S'Khod. Admirál Dejlsen nás očekává." řekl chladně, nekompromisně. Nečekal na odpověď byl to příkaz. Chladný příkaz, mrazivý, smrtonosný.

Hlídač se ale nedal tak snadno obalamutit. "Je noční hodina, velvyslanče. Jsem si jist, že je stejný čas i na vaší ambasádě. Nemám hlášenou žádnou návštěvu. Identifikujte se!"

Vulkanec se mírně zakřenil: "Jsem vyslanec. Mám diplomatickou imunitu a nyní ustupte!"

Hlídač vysunul phaser.

Druhý vulkanec neustále pracoval s terminálem.

"Dobrá, pak vám tedy nebude vadit, když informuji vaše úřady a pozeptám se přímo. Nebo raději propůjčíte svou rohovku ke snímání?" ušklíbl se strážný. Měl strach, ale rozhodně ho nechtěl aby to na něm tito ledoví návštěvníci zpozorovali.

Vulkanec se zasmál. Pak se jeho výraz změnil. "Tak poslouchejte, vy nadutý sude. Jsem velvyslanec Vulkanu a osobní přítel T'Pau. Je na smrtelném loži a nemůže se účastnit osobně. Okamžitě propusťte mě a mého kolegu a nic se vám nestane!"

Hlídač namířil phaser na vulkana. "Tak dobře. Na vulkana máte až moc bujnej hormon. Půjdete se mnou! Oba!" vyštěkl jak doufal dost naštvaně.

Stiskl tlačítko svého komunikátoru: "Simi. Mám tu dva vulkance......"

Nestačil doříct větu. Vulkanec pracující u panelu se otočil, vytáhnul svůj rozkladač zpoza kápi a strážný se v tu ránu vypařil.

"Já vás varoval." řekl muž představený jako S'Khod a špičkou boty rozhodil malou hromádku rádoby popela.

Otočil se na druhého: "To nebylo nutné."

Zpoza rohu se vynořila běžící postava dalšího strážného. Vzduchem se prořízl paprsek a strážný zůstal ležet na podlaze.

"O tom co je nutné vy nerozhodujete, poručíku!" Hodila mu rozkladač. "Je porouchaný, nevypařil ho. Jdeme!"

Oba vstoupili do výtahu. Dveře se za nimi zavřely.

 

Dejlsen opustil výtah a zamířil ke dveřím do své kanceláře.

"Počítači světlo!"

Chodba se rozzářila. Měl ještě tolik práce. Celé dva měsíce se pokoušel vypátrat, kdo využívá jeho jméno k jistým objednávkám a rozkazům. Přísahal si, že až ho najde, dá mu co proto.

 

 

Na chodbě se objevilo světlo. Návštěvník Dejsenově kanceláři zpozorněl.

'Tak, a co teď?'

Muž přiskočil k rozleptanému oknu, z opasku si vyndal dva malé předměty a připevnil je k horním okrajům otvoru. Na jednom z nich stiskl červené tlačítko a okamžitě se aktivovalo silové pole. To už zaslechl i kroky.

Přiskočil ke stolu a sebral trikorder.

"A kam teď?"

Povšiml si pohovky v rohu místnosti. Rychle k ní dohopsal, odstrčil trošičku od zdi. Pak se odsunuly dveře a vstoupil Dejlsen. Ale to už pod pohovkou zmizela i druhá noha.

Dejlsen došel až ke stolu. "Počítači, světlo. Zobrazit veškeré položky dat týkající se U.P.K.B.!"

Počítač převedl data do terminálu na stole. Dejlsenovi se sice nezdálo, že by ho předtím zapomněl deaktivovat, ale to je už tou prací.

Muž pod pohovkou se zašklebil. Přece jen se nemýlili, Dejlsen používal svého postavení aby mohl TalShiar informovat nejen o činnosti Flotily, ale dokonce se mu podařilo dostat se i do složky UPKB.

Dveře do pracovny se otevřely a vešla mladá dívka. Měla na sobě podivnou tuniku a záludně se usmívala.

"Ach, Anno. Co tu proboha děláte tak pozdě, jděte domů." řekl Dejlsen nově příchozí. "To vy jste pracovala na mém terminálu?"

"Ne!" odpověděla krutě žena. Byla to Dejlsenova sekretářka Anna Withová

"Je to divné. Neustále sleduji všechny možné i nemožné přístupy a nic nenacházím. Někdo mi neustále vymazává veškerá data z počítače. Mám takový dojem, jako by mi někdo předělával život. Zjistil jsem, že jsem navrhl několik lidí na propuštění, a já to nevím, jak to?" divil se Dejlsen.

Malý podsaditý admirál teď seděl ve svém křesle. "Ještě, že si pořizuji veškeré kopie na ten.. ehm.. pa.. papír."

Muž pod pohovkou teprve nyní zjistil, jak moc se mýlili.

"Tak to je velká chyba pane!" řekla dívka a namířila na Dejlsena rozkladač, který doposud držela za zády.

"Co to proboha děláte!" vykřikl Dejlsen. Nemohl uvěřit, že jeho vlastní sekretářka, které tolik věřil na něho míří phaserem. Počkat to přece nebyl phaser, to byl romulanský diruptor. Kde ho vzala?

"Vy jeden idiote. Co jste si myslel, že jsem nějaká vaše malá holka pro všechno? Kde je Johanson?! Bude to!"

Dejlsen se nestačil vzpamatovat. Co to blábolí? "Kdo? Proboha slečno Withová. položte to, nebo vás nechám vyvést!"

"Johanson, kde je! Já to zmáčknu!" žena křičela a zaručeně to myslela vážně.

Muž pod postelí se dostal do nezávidění hodné situace. Nechtěl riskovat život nevinné oběti. Vylezl ven.

"Nestřílejte Selo." vykřikl na dívku jejím pravým jménem. Už před chvílí mu došlo, že tahle žena není ta mladá a příjemná dívenka, kterou málem učinil součásti podlahy velitelství. Navíc ještě před akcí našel štěnici ve svém stole. Chtěl pozvat Withovou na procházku, ale nebyla doma. Vlezl jí do bytu a našel ji tam svázanou. Chtěl se totiž podívat, co všechno má o Dejlsenovi doma. Od ní se pak dozvěděl veškeré podrobnosti o Sele, ale o Dejlsenovi mu nic neřekla. Teď věděl, že na něj ušili boudu.

Postavil se na nohy a to už se na něj usmívala hlaveň rozkladače. Sundal si černou kuklu.

"A hele. My o vlku a on je za prahem, nebo tak nějak to říkáte né?" usmála se Sela.

Zmatený Dejlsen se snažil probudit z tohoto zmateného snu. Do místnosti vešel ještě jeden romulan.

"Co to má znamenat Anno!" vykřikl Dejlsen.

"Tak ono mu to stále nedochází, já se picnu idiot v admiralitě. Tohle by se na Romulu nikdy stát nemohlo!" Dívka si sejmula masku a pod ní se ukrýval obličej velitelky TalShiaru.

 

Dole se probral raněný strážný. Pomalu se vrátil k sobě a pokusil se doplazit k pultu. Došoural se na místo, odkud mohl vidět malý spínač. Pak na něj namířil phaser a vystřelil. Obvody zajiskřily a budovou se ozvaly výstražné sirény.

 

Toho momentu využil romulan stojící za Selou. Když se jeho velitelka nedívala, zasadil jí zásadní úder do týla. Sela se svalila jako plný pytel na podlahu a už se nehnula.

Jaremi vykročil k romulanovy: "Stornaku. Co to proboha děláte?!"

"Pane, jen se snažím plnit rozkazy." odpověděl muž s úsměvem.

"Dobře, vítečná práce. Stornaku, víte o tom, že jeden z těch lékařů umřel." konstatoval smutně Jaremi.

Stornak se naň podíval. "To není má chyba, měli jste přece, já .. to vy jste měli být rychlejší, řekli mi, že je to jen podráždí. Sama Daistromová mi to potvrdila!"

"Dobrá, dobrá. Strážní byly samozřejmě jen holoreplyky. Naši přátelé z R.N.S.ky brzo zjistí, že loď Charlston je mimo oblast již pár měsíců, že naše vybavení je o něco dokonalejší a lidé chytřejší. Že jim přeju hezké svátky velikonoční." Jaremi se usmíval. Tohle mu stačilo.

Dejlsen jen seděl sumíroval a přemýšlel a došel k závěru, že je to vše mimo něj, a že bude lepší, když nebude nic vědět.

"Pane, jak jste věděl, že Romulané letí na Charlston, nestačil jsem poslat žádnou zprávu?" zeptal se Stornak Jaremiho.

"Mám na Lindomeru jednoho z našich, myslím, že tam dělá doktora má pořádně rýpat do kapitánky." usmál se Jaremi. Když šli věci tak jak měli, vždycky mu to dělalo dobře.

Pak se otočil na Dejlsena. "Jste dobrý muž pane. My jsme se mýlili. Omlouvám se i když asi nevíte za co. Jsem admirál Jaremi Erik Johanson. Jsem velitel U.P.K.B.."

"U.P.K.B.?" opakoval Dejlsen.

"Nic jste neviděl, nic jste neslyšel. Je to rozkaz. A nechte si vyměnit okno." ukázal směrem k tabulce.

"A.. ano." zakoktal Dejlsen, ale to už Jaremi se Stornakem táhli Selu k výtahu.

Jakmile se za nimi dveře zasunuly, vyběhla po chodbě bezpečnostní četa. Lano mezi budovami se v tu chvíli rozpadlo na miliony kousíčků a v podobě prachu dopadlo na chodník před budovou.

"Jste v pořádku pane?" zeptal se velitel ostrahy admirála Dejlsena sedícího stále ve svém křesle.

"Ano. Jsem, jsou pryč. Byly to Romulani, ale utekli." řekl Dejlsen a stále jen doufal, že dělá dobře. Nechal si tu záležitost projít hlavou a i když mu některé věci stále nedocházely, nějak věděl, že jeho trápení už skončilo.

 

Ve výtahu se Jaremi spojil s Daistromovou a nechal se i se Stornakem a Selou přenést mimo budovu. Předal Selu do rukou doktorky Marklové, která si hlídala nyní svůj profesionální zájem. Dokonalá práce. Dokonalá příprava a skvělé načasování. Jaremi se usmíval. Byl rozhodně šťasten. Lépe to nemohlo dopadnout.

"Co dál?" zeptal se Stornak.

"No, co. Vymažeme jí část paměti. Vrátíte se spolu na Romulus a pak to půjde zase stejně jako do teď."

Stornak se na něho podíval. "Snad se nám bude dařit bratře. Jolan Tru."

Jaremi se díval do očí tak podobných jeho a to i přes to, že Stornak měl jinou matku. Byla to romulanka.

"I tobě." odpověděl Jaremi romulanovy, který se jako jediný z odboje proti tyranům na Romulu dostal do TalShiaru. Pak Jaremi zamířil k akademii. Dlužil jedné dívce zmrzlinu a jednomu zahradníkovy pivo.

 

 

 O dva dny později.

12:45-Federální pohřebiště/Země/San Francisko

Pršelo a chladný vítr omílal tváře všech přítomných. Houf lidí stál okolo vykopané jámy na rakev. Jaremi stál úplně v předu a pozoroval kněze, jak odříkává rozloučení.

V zadu za ním spatřil i Kateřinu Robertsovou a vedle ní stál lodní doktor Erik Preskot, vlastně Leslei Greg z U.P.K.B.

Jaremi pravou rukou objímal svou dceru a ani ta nedokázal udržet slzy, když se černá rakev s jejím dědečkem pomalu snášela do předem připraveného hrobu.

"Et nomine patris, et fili, et spiritu sankti, amen." dořekl obřadní vykonavatel.

Jaremi vzal hlínu a vhodil ji jako první dolů na rakev. Po něm i Klarisa. Pak ostatní zúčastnění. Potom se společenství rozešlo a Jaremi s Klarisou zamířili k jinému náhrobku. Bylo na něm napsáno jméno Klarisiny matky. Elizabeth Nicolsová Johansová 2332-2357. Avšak její tělo tu neleželo, ani to totiž nikdo nenašel. Jaremi znovu objal svou dceru a pak spolu dlouho mluvily o její matce. Odešli až po dvou hodinách, zcela promočení a až na kost prostydlí.

Jen několik metrů dál se o strom opíral postava v plášti s kapucí. Pozorovala jak klesá rakev, i to jak si Jaremi povídá s Klarisou a moc, moc se ovládala, aby za nimi nešla.

Když odešli, zamířila k novému hrobu. Hrobníci se zrovna chystali zahrabat zbytek jámy, ale nově příchozí je zadržela. Sundala si kapuci a její jemné ženské rysy zračili velkou ztrátu. Žena měla na levé tváři malou jizvu, to jak se v transportéru poranila o padající stropní výztuž.

Vzala z hromady hrst hlíny a hodila ji na rakev. Litovala, že nemohla říct tomu muži všechno, dokud ještě žil. Poodstoupila a to vzali hrobníci jako pokyn pro zasypání.

Žena stiskla tlačítko na svém chronometru a i po tom co zmizela se ještě dlouho po krajině nesla slova, která řekla. "Odpočívej v pokoji tati…"

KONEC