Spiknutí I

„Takže jaký je plán?“

„Všem je jasné, že toho dominionského okupanta odtud musíme dostat. Nejlépe jednou provždy.“

„Myslíte zabít?“

„Přesně tak.“

„Bude to nebezpečné.“

„S tím musíme počítat.“

„Jak to provedeme?“

„Tradičně bombou?“

„Tentokrát raději ne. Ten Vorta se pořád pohybuje mezi civilisty, takže bychom mohli zabít nebo zranit i některé z nás. Hledejme jinou možnost.“

„Jed? Otrávenou šipku ?“

„Proti jedům, aspoň těm běžným, je imunní, a takový, jaký by na něho účinkoval, včas neseženeme. Ale přesto z tohoto návrhu můžeme vycházet.“

„Co máte na mysli?“

„Starou pušku na šipky. Otrávit ho není možné, ale probodnout ano.“

„V tom případě navrhuji tlumič. Je to stará a hlučná zbraň a já jsem toho názoru, že zbytečný rozruch nepotřebujeme.“

„O tom by se dalo diskutovat, ale dobrá. Kdo se hlásí jako dobrovolník?“

„Já!“

„Myslíte, že jste dost schopný?“

„Ano.“

„Tak se běžte připravit.“

„Ano, plukovníku.“

„Pro dnešek rozchod.“

Spiklenci se začali trousit ven. Jakmile poslední z nich zmizel v ohybu chodby, od stěny se odlepila postava v černém plášti s kápí a vyrazila rychlým krokem na druhou stranu.

Allarin klusala chodbou. Hledala velvyslance, protože se rozhodla ho varovat. Možná je okupant, ale zaprvé velmi snesitelný (už tu měli horší a mohlo by se to stát znovu) a za druhé je geneticky naprogramovaný k oddanosti té měňavce, jejímž rozkazům není v důsledku toho schopen se vzepřít, a proto nevinný. Nepátrala dlouho, když zpozorovala tři postavy. Atentátník mohl klidně být připravený k výstřelu, a tak se rozběhla.

„Pane Weyoune!“

Vojáci okamžitě zvedli zbraně.

„Klid. To je v pořádku,“ zarazil je velvyslanec. „Co vás ke mně přivádí?“

„Jde vám o život, pane.“

„Říkejte mi Weyoune. Kdo má podle vás zájem na mé smrti?“

Dívka se nadechla, aby odpověděla, ale náhle se chytila za hrudník a zapotácela se. Okamžik to vypadalo, že ztratí vědomí a zhroutí se. Po vteřině se zhluboka nadechla a narovnala. Mrskla očima vztekle za sebe. Ze zad jí trčela šipka. Než si někdo všiml, co dělá popadla velvyslance za loket a přitáhla k sobě. Zavřela oči. Když je otevřela, mohli si bystřejší pozorovatelé všimnout, že je obklopuje zvláštní nepatrně nazelenalá bublina. Viditelně si oddechla.

„Tak. Teď jsme v bezpečí.“ Sáhla si za záda. „Já si na to snad nikdy nezvyknu.“

Na Vortově tváři bylo znát údiv. „Vám to nevadí?“

Zatvářila se ukřivděně. „Jistěže vadí. Je to neobyčejně obtížné a nepohodlné. Budu ráda, až se toho zbavím.“

Atentátník vystřelil znovu, ale střela se zarazila o bublinu a spadla neškodně na zem.

Vorta se se zájmem díval na stěnu. „To je energie?“

„Přesně tak.“

„Technologie?“

Zavrtěla hlavou. „Vrozená schopnost mé rasy.“ Zvedla hlavu. „Pozor na vaše vojáky!“

Oba Jem'hadaři se okamžitě vrhli do krytu a mířili do lidí, čekajíc na záminku ke střelbě. Vypadalo to na pěkný průšvih a masakr. Naštěstí poslouchali svého pána na slovo.

„Klid! Nic se neděje. Rozejděte se, prosím.“

Ačkoli Allarin byla toho názoru, že pár slovíček nezabere, přece jen to fungovalo. Zvědaví (a rozrušení a polekaní) civilisté se rozešli, atentátník zmizel s nimi a vojáci vylezli a zařadili se za svého velitele.

„Co kdybyste mi pověděla něco o své rase. Mám obstojné vědomosti z genetiky a exobiologie, ale o druhu s takovými schopnostmi jsem ještě neslyšel“

„Možná kdybyste důkladně propátral pověsti některých civilizací na nižším stupni rozvoje, něco by tam o nás bylo. Ale nejdřív se chci zbavit té střely. Vám by se to snad líbilo?“

„Já bych byl pravděpodobně mrtev. Doprovodím vás na ošetřovnu.“

„Děkuji. Kdo je momentálně doktor, když je Bashir pryč?“

„Jeden z mých kolegů.“

„Také Vorta? To jsem ráda. O Dr. Bashirovi jsem slyšela, že zkouší sbalit každou hezkou pacientku. Sice za to nemůže, protože všichni vylepšení lidé mají různé vedlejší účinky, ale stejně bych ho asi musela zabít.“

„Lidé se také geneticky upravují? To jsem nevěděl.“

„Ale jen málokomu se to podaří a je to nezákonné.“

„Hádám, že proto, že to pořádně neumějí.“

„Dalo by se říct. Snad všichni Vylepšení mají nějaké vedlejší účinky, jako například infantilní chování, velmi uvolněná sexuální morálka nebo hlas jako-no, osoba mentálně postižená. Ale to jsou pořád celkem maličkosti. Horší je, že v 21. století na Zemi vyvolali tzv. Eugenické války, které si vyžádaly asi 30 milionů obětí.“

„To jsou už citelné ztráty na jednu planetu. Nedivím se, že po těchto neblahých zkušenostech byly genetické úpravy zakázány.“

Došli na ošetřovnu. U počítačového terminálu něco studoval mladý Vorta. Když vstoupili, otočil se.

„Vítejte, velvyslanče. Co vás sem přivádí?“

„Tato žena byla zasažena střelou určenou mně a potřebuje ošetřit.“

„Jdu na to, pane.“

Allarin si lehla na nemocniční lůžko.

„Chtěl jste se něco dozvědět o rase, ke které patřím. Jestli chcete, můžu začít hned.“

„Velvyslanče,“ ozval se doktor, podle hlasu dost nesvůj. „Jak dlouho to má?“

„Tu šipku? Asi čtvrt hodiny,“ odpověděla, jako by to byla nejobyčejnější věc na světě.

„16 minut 35 sekund,“ upřesnil Weyoun.

„Vám to nevadí?“

„Jistěže vadí,“ odsekla. „Je to tvrdé, studené a nadmíru nepohodlné. Přišla jsem sem proto, abych se toho zbavila. Jste doktor, tak konejte svou povinnost.“

„Přejete si umrtvení?“

„Můžete, ale stačí místní. I to je pro nás komfort. Na bojišti se musíme ošetřit navzájem a bez narkózy.“ Zasmála se.

Lékař odešel pro potřebné pomůcky a Allarin začala vyprávět.

„Mé domovské planetě říkají její obyvatelé Illiria. Jak jí říkají jiní nebo jestli o ní vůbec vědí, nevíme. Obyvatelé se dělí do dvou ras. Já patřím k té známější a možná i mocnější a důležitější. Říkáme si Adalarecoi, což se dá přeložit jako Okřídlení.“

„Umíte létat?“

„Ano, a máme cestování vzduchem raději než po zemi, ale tady na stanici se takového komfortu musím vzdát. Při přeměně se totiž uvolní tolik energie, že by to konstrukce asi nevydržela. Druhá rasa se od nás liší hlavně tím, že nemají křídla. Ostatní schopnosti mají v menší míře také, ale žijí spíše v lesích a moc se o nich neví. Ale vztahy máme dobré a já mezi nimi mám několik přátel. Přistěhovalci ze Země, kterým jsme poskytli azyl, jim říkají elfové a Illirii Terra Nova.“

Doktor vytrhl šipku. Illirianka sykla a zaťala zuby.

„Bolest snášíte velmi dobře,“podivil se doktor.

„To je pro nás někdy životní nutnost. A navíc máme mnohem vyšší práh bolesti než třeba lidé.“

„Že jsem tak zvědav, kde leží Illiria?“

„To je tajné,“usmála se, „a ani já to vlastně nevím.“

„Proč?“

„Cestujeme trochu neobvyklým způsobem, takže to nutně nepotřebujeme. Navíc je to bezpečnější pro celek, protože co kdo neví, nepoví.“

„Docela chytré.“

„Děkuji.“

Vstala z nemocničního lůžka, upravila se a vyšli na chodbu.

„Weyoune, mám otázku.“

„Ptejte se.“

„Vy nikdy nenosíte zbraň?“

„Ne. Tvůrci mi řekli, že to nepotřebuji a přidělili mi tyto osobní strážce.“

„Tváří se drsně, ale příliš efektivní mi nepřijdou.“

„Vy jste také neozbrojená.“

„Myslíte?“

„Na devadesát devět procent.“

„Já nepotřebuji nutně nosit zbraň. Já jsem zbraň, a myslím, že docela nebezpečná.“

„To by tvůrci jistě uměli využít.“

„O důvod víc, proč tajit umístění našeho domovského světa. Nijak netoužíme po připojení k Dominionu.“

Chvíli šli tiše. Pak se Weyoun zeptal:

„Nechtěla byste se stát mou neoficiální osobní strážkyní?“

„Ráda.“

Tak se stalo, že Allarin zůstala na stanici na neurčito. Málokdo věděl o její existenci, ale držela se stále v okruhu několika metrů od velvyslance nebo byla alespoň ve stejné místnosti, aby mohla okamžitě zakročit. Zabránila ještě několika atentátům a nakonec se dostala na stopu samotné odbojové buňky. Její členové byli okamžitě zatčeni a Weyoun prohlásil, že budou pro výstrahu popraveni. Prozatím je dal zavřít, ale Allarin se za ně přimluvila, takže si pobyli týden v celách a pak mohli jít. Jenže problém se přesto našel. Jem'hadaři jí nemohli zapomenout, jak je urazila poznámkou o jejich neefektivnosti.

Jednou ráno vstoupila jako obvykle do Weyounovy pracovny. Tentokrát se však neusmíval. Vypadal vážně až ustaraně. Allarin přistoupila ke stolu.

„Něco je špatně?“

Přikývl.

„Moji vojáci se cítí uraženi, protože jsi o nich několikrát řekla, že nepracují efektivně.“

„Tak oni na to ještě nezapomněli? A co?“

„Chtějí tě zabít.“

„Nic horšího? S tím si poradím. Chtějí mě jen tak zavraždit nebo porazit v boji?“

„To mi zatím nesdělili.“

„Tak mi to prosím zjisti. Ať je to z krku co nejdřív.“

Za půl hodiny ji Vorta zavolal zpátky. Přišla okamžitě.

„Tak co?“

„Jejich požadavky jsou takové: máš s nimi bojovat s každým zvlášť zbraněmi, které určí oni. Je jich několik desítek a všichni tě chtějí zabít. Vím, že jsi dobrá, ale tohle je přece jistá smrt!“

„Pro člověka. Ne pro Illirianku Adalarecoi. Vrozené schopnosti se mohou používat?“

„Určitě.“

„Tak to přežiju. Je mi líto, že ti zmasakruji jednotky. Kvůli civilistům navrhuji, že se to odehraje v simulátoru. Aby se ušetřil čas, budu proti nim všem najednou a nebude to bitka, ale budu muset najít a přenést na určené místo nějaký artefakt a oni se mi v tom budou snažit zabránit. Přijmou to?“

„Doufám, že ano. Nerad bych přišel o tak nenápadnou a přitom efektivní strážkyni.“

Mírně se uklonila. „Děkuji za uznání. Pokud možno s nimi domluv i dobu, nejlépe zítra, ať je to z krku.“

„Tak jak to vypadá?“ zeptala se při večeři.

„Zítra ve dvě hodiny pozemského času v simulátoru se simulací stanice. Bezpečnostní protokoly budou vypnuté. Tvůj úkol bude najít artefakt, který někde ukryjí, a odnést ho na předem určené místo, čemuž se Jem'hadaři budou snažit zabránit. Cítíš se na to?“

„Snad ano. Takže přijali.“

„S tímhle mám bojovat?“ Allarin před simulátorem zvedla jem'hadarskou sekyru. „Viděla jsem málo zbraní, které by byly tak těžké a neohrabané. Jen by mě to zdržovalo.“ Podobně zavrhla i těžkou fázovou pušku. Vzala si jen malý fázer.

„Připravena.“

„Hodně štěstí,“ popřál jí velvyslanec.

„Díky. Budu ho potřebovat.“ Otočila se k vojákům. „Nechci vás zmasakrovat. Ještě si to můžete rozmyslet.“

„Bojí se,“ řekl jeden a ostatní souhlasně zamručeli. „Pojďte, ať to skončíme.“

„Vaše volba.“ Allarin pokrčila rameny a vstoupila dovnitř.

Boj byl opravdu tak tvrdý, jak očekávala. Vojáci útočili po několika najednou a vyskakovali z těch nejnepravděpodobnějších úkrytů. Po několika takových útocích se rozhodla nechat si ochranný štít celou dobu. Fázer se brzy vybil, tak začala rozdávat šoky z prstu. Artefakt (velký drahokam) našla spíš náhodou v průlezu, ale když se chtěla dostat zpátky do chodby, protože lézt po čtyřech rourou o průměru asi metr bylo zdlouhavé a únavné, zjistila, že mezitím zablokovali východ silovým polem. Takže musela přece jen udělat to, čemu se chtěla vyhnout: zrušit pole silným výbojem vlastní energie. Podařilo se, vyskočila ven a vyrazila k turbovýtahu. Číhali na ni, jak zjistila, když se o štít zarazilo několik výstřelů. Ignorovala to, ale na radost bylo brzy. Hladina v energie jí poklesla o pětinu a jak už věděla, za ohybem chodby zákonitě museli být další. Opatrně vyhlédla. Samozřejmě tam byli. Pět dvoumetrových oblud. Skrčila se za barelem a zamyslela se. Je nějaká možnost, jak se jich zbavit jinak než přímým útokem? Asi ne. Snažila se projít, aniž by musela zabíjet, ale oni se vůbec nesnažili jí to ulehčit. Spíš naopak. Tak do toho, pomyslela si. Vyrazila přímo k nim. Z ruky jí vyšlehl výboj a tři nepřátelé se skáceli v bezvědomí. Zbylí dva náhle zmizeli. No jistě, když mají dost ketracelu, tak tohle umějí. Se svým ochranným štítem se naštěstí nemusela na neviditelné nepřátele ohlížet. Vběhla do výtahu a poručila si nejvyšší patro. Jakmile se kabina rozjela, odmaskovali se čtyři vojáci. Ani ji to nepřekvapilo. První odletěl, jak se neopatrně dotkl štítu. Druhý zastavil výtah, ale naštěstí mezi patry, takže posily nemohly dovnitř. Třetí a čtvrtý stáli moc blízko, a tak vzápětí dostali nervový šok a odešli do říše snů (jestli tedy Jem'hadaři nějaké sny mají). První se mezitím sebral a zaútočil sekyrou nebo halapartnou či co to bylo. Allarin uhnula a praštila ho vybitým fázerem do břicha. Chňapl po ní, a to právě potřebovala. Jen se dotkla Jem'hadarovy tlapy, ozvalo se ostré prasknutí výboje a třetí nepřítel se zhroutil. Čtvrtý (vlastně druhý) byl už obezřetnější, ale moc mu to nepomohlo. Brzy se přidal ke svým kolegům. Pak Illirianka pokračovala v cestě. Nepřátelé se sice snažili dovnitř transportovat, ale protože se výtah pohyboval, neúspěšně. A ti co čekali u vchodu do turbovýtahu, to už nezachránili. Allarin mezi nimi proletěla jako namydlený blesk a, chráněna svým štítem, nedbajíc na střelbu, vběhla do cíle. Položila kámen na stůl. Zbylo jí ještě tolik smyslu pro humor a dobré nálady, že zasalutovala:

„Mise splněna.“

„Ukončit simulaci,“ řekl Weyounův hlas.

Zmizelo všechno kromě Allarin, drahokamu, mrtvých, živých i omráčených Jem'hadarů a Weyouna, který se do té doby maskoval.

„Obhájila ses. Dokázala jsi, že jsi opravdu lepší než oni.“

„Ale pane,“ vystoupil do popředí jeden voják, „nebylo řečeno, že to je na život a na smrt? Ona skoro nikoho nezabila, a přesto je vítěz?“

Weyoun se zatvářil zle. „Druhý, to je plus pro ni, ne pro vás. Chceš snad zpochybňovat mé rozhodnutí?“

Voják ustoupil.„Ne, pane.“

„To bych prosil.“

„Paráda.“ Allarin se cítila unavená, ale spokojená. Rozhlédla se po Jem'hadarech. „Tak vidíte. Dokázala jsem to nebo ne?“

KONEC