Dezertér II: Ilriela má starosti

Zatímco Weyoun klidně spal, dívka s modrými křídly seděla ve své pracovně a poněkud vztekle uvažovala. Už delší dobu nic nepodnikli a to by se mělo hned změnit, jinak bude brzy pozdě. Světová vláda schválně udržuje morálku lidí na nízké úrovni, protože potom stačí poskytnou jim lacinou zábavu a jídlo a je klid. Všichni jsou spokojení, nikdo se nebouří, a kdo ano, s tím zatočí ti ostatní. Nikdo moc nepřemýšlí, jenom papouškuje vysílání vlády a ta je spokojená. Jenže pokud se to nezmění a lidé nezačnou zase dodržovat Zákon, přijde velká katastrofa. A ona a její spolupracovníci to moc dobře vědí.

Ale jejich práce je velmi, velmi nevděčná. Málokdo zareagoval pozitivně nebo se k nim dokonce přidal. Ilriela (mimochodem, celým jménem Allarin Inthis Ilriela a povoláním jedna z velitelek Illirianek) vztekle bouchla pěstí do stolu. Světová vláda! Odporná Světová vláda! Ví o existenci jejich organizace a dělá co může, aby když už je nemohou zlikvidovat fyzicky, tak je aspoň zdiskreditovali před lidem. Kdepak postavit se jim v čestném boji. To ne. Ale za zády očerňovat za účelem eliminace, to jo.

Snad denně se ve vysílání objeví „dokument“ o tom,jakou hrůzu „proti lidskosti“ zase ti „vetřelci“ provedli. Jak napadli a zbili ubohé policisty, jak zabili několik vojáků, kteří vedli zajaté „fanatické rebely“ a podobně. Dokonce byl nalezen brutálně zavražděný civilista. Záběry na rozbitou hlavu vypadaly hrozně, emoce diváků se bouřily nad tou nelidskostí a Světová vláda byla spokojena. Tenhle konkrétní případ nebyla však jejich „oficiální“ akce. Byla to práce horkokrevné Liri. Spřátelila se s jednou pozemšťankou a ta ji požádala, jestli by jí nedoprovodila na cestě městem v noci. Liri slíbila a šla nepozorovaně kousek za ní. Dívku napadl nějaký muž a jeho úmysly byly zřejmé. Tím pádem se Létavici okamžitě spustily bojové reflexy, vyřítila se na útočníka jako saň, popadla ho a mrštila s ním vší silou o zeď. Na místě byl mrtev. Zpravodajská služba Světové vlády pak použila mrtvolu s roztříštěnou lebkou jako důkaz proti Illirianům. Ale co už neřekli, bylo, že to byl dlouho hledaný nenapravitelný zločinec. Ano, všechny ty informace samy o sobě byly pravdivé, ale vytržené z kontextu vyznívaly úplně jinak. Lidé, kteří je osobně znali, dobře věděli, že Illirianky se násilí vyhýbají a sáhnou k němu až když jsou okolnostmi donuceny. Pak ovšem běda nepřátelům.

Ti mizerové ze Světové vlády. Tohle si odskáčou. Vztekle zaťala pěst, až se škrábla do dlaně. Bolelo to a po kůži jí stekla kapička jasně červené krve, ale pomohlo jí to. Uklidnila se a myšlení se jí trochu projasnilo. Trest je nemine, ale to není jejich věc. Teď se musí vymyslet, jak postupovat dál. Času už moc nezbývá, odhadem nejvýš 2-3 roky, než přijde předpovězená katastrofa.

Vstala. Takhle na nic nepřijde. Otevřela dveře a vyšla na chodbu.

Budova, ve které se právě nacházeli, nebyl vlastně dům, ale zámek. Tahle chodba se táhla uvnitř podél celé stavby. Díky velkým oknům tam příjemně hřálo slunce. Několikrát přešla pomalu sem a tam. Postupně se uklidnila. Jak se rozhlédla po dveřích do pokojů, uviděla také číslo 5. Okamžitě si vybavila návštěvníka, který se dnes objevil zničehonic na zahradě. Co ten je zač? Dozvěděli se jen jeho jméno, rasu a to, že má vymazanou paměť. To nestačí na to, aby si na něho udělala názor. Vypadá celkem neškodně, ale to může také být jen dojem. Pokud nelhal o způsobu, jak se sem dostal (jako že nelhal, protože to by Xiriela při telepatickém spojení snad objevila), tak nemá kam jít. Ven ho pustit nemůžou. Připadala by si jako vrah a nebyla by daleko od pravdy. Jediná možnost je, že zůstane s nimi. Tak bude relativně v bezpečí. Došla ke dveřím pětky. Obě bojovnice, kterým dala za úkol hlídat, si přinesly stolek a židle a hrály šachy. Ilriela se k nim přikradla jako duch.

„Ahoj,“ řekla najednou. „Jak hlídáte?“

Larissa zvedla hlavu od hry. „Myslím, že dobře, ari.“

„Co dělá zajatec?“

„Podívám se.“ Mrkla na přístroj ležící vedle její ruky a řekla: „Momentálně spí.“

„Jak to víš?“

„Tahle.“ Ukázala přístroj.

„Ty špehuješ hosta?“

„Mám hlídat, nebo snad ne?“

„Ano, ale jestli chceme, aby nám věřil, tak bychom také my měli věřit jemu. Vypni to.“

„Rozkaz, ari.“ Stiskla červené tlačítko a přístroj zhasl. „Co dál?“

Ilriela se rozhlédla chodbou. „Hlídejte tady. Až se vzbudí, uvidíme.“ Založila si ruce za zády a vydala se pomalu ke knihovně trochu se odreagovat. Jakmile ušla tři kroky, obě bojovnice se znovu pustily do hry.

 

Poté, co přečetla půlku prvního dílu Pána Prstenů, snědla tři kousky čokoládového dortu a vypila dva Earl Greye, se cítila mnohem lépe. Vyjasnila se jí hlava i myšlení. Znovu se myšlenkami vrátila k zajatci a řekla si, že by ho měli trochu víc seznámit se situací. Ať se rozhodne sám. Nejlepší asi bude, s ohledem na bezpečí, pokud se rozhodne zůstat u nich, ale nemají žádné právo ho tu držet proti jeho vůli. Protáhla se, zavřela knihu, uklidila talířek i hrnek a podívala se z okna. Slunce se pomalu sklánělo k západu. Tak za hodinu za dvě bude večeře, pomyslela si. Docela vhodná doba na svolání porady. Uložila knihu na její místo a vyšla ven. Na chodbě potkala Ir Vina.

„Zdravím. Doufám, že nemáš žádnou neodkladnou práci.“

„Nemám. Proč?“

„Tak svolávám poradu. Kde jsou ostatní?“

„Illion a Lusita šermují a Verancie s Okřídlenými se dívají na starou komedii Dobrodružství rabína Jákoba.“

„Dojdi pro ně. Jsem v poradní místnosti. Měli bychom něco vyřešit.“

Ir Vin přikývl a vydal se ke společenské místnosti, zatímco Ilriela došla ke dveřím pětky. Tam seděla jenom Varilis a listovala v seznamu knih. Když uslyšela, že někdo přichází, zvedla hlavu. Jakmile uviděla nadřízenou, vstala.

„Vše je v pořádku, ari.“

Ilriela spokojeně kývla a rozhlédla se. „Kde je Larissa?“

„Šla pro pití. Tamhle jde,“ ukázala ke schodišti na konci chodby.

„Dobře. Co náš zajatec?“

„Už je vzhůru, myslím.“

„Tak běžte pro něho. Potřebujeme něco vyřešit.“

„Rozkaz, ari.“

Udělala sotva krok, když se dveře otevřely. „Tady jsem. Proč byste pro mě měly chodit, když stejně slyším, o čem mluvíte. Jsem vám k službám.“ Mírně se uklonil. Stihl se upravit a rozdíl byl opravdu znát. Dopoledne, když se tak náhle objevil na zahradě, měl ve vlasech suchý list, pár škrábanců na rukou i na tváři a klopy saka za ním volně plandaly. Teď škrábance úplně zmizely, a nejen to. Tak hladkou pleť by mu mohli všichni parádiví pozemšťané závidět. Vlasy měl perfektně upravené kolem uší a sako pečlivě zapnuté a čisté. Byl prostě okouzlující. První se vzpamatovala Ilriela.

„Stráže, jdeme.“ Obě bojovnice se postavily vedle Vorty, každá z jedné strany, a vyšli.

„Jsem zvědav, co chcete řešit,“ ozval se cestou. „Přeji vám, aby se vám to podařilo.“

„Děkuji.“

V poradní místnosti ještě nikdo nebyl, ale slyšeli už blížící se hlasy. Ilriela zaujala své místo, Weyounovi dali židli hned vedle a obě strážkyně se postavily za ním. Během půl minuty dorazili i ostatní. Mohli začít. Ilriela vstala.

„Nejdřív bych vám měla říct, co řešíme. Pana Weyouna jste už viděli.“

Všichni přikývli.

„Dobře. Jde o to, že...Řeknu to takhle. Myslím, že mu můžeme věřit. Sice o telepatii skoro nic nevím, ale myslím, že při telepatické komunikaci se lhát nedá. Takže bych ho už raději nepovažovala za zajatce, ale za hosta. To znamená, že bychom ho měli nechat svobodně se rozhodnout, jestli chce zůstat u nás nebo ne.“

Vorta zvedl hlavu. „Myslím, že u vás zůstanu. Alespoň zatím, než mě napadne, co dál. Docela se mi tady líbí.“

„Jsme poctěni,“ usmála se Xiriela.

Ilriela se znovu ujala slova. „Přesto vám, než se rozhodnete definitivně, stručně popíšu situaci na této planetě.“ Znovu se posadila, pohodlně opřela a položila si ruce na stůl. „ Celé to začalo před několika sty lety. Tehdy se zformovala skupina lidí, považující se za jakousi elitu nadřazenou ostatním. Už tehdy začali plánovat ovládnutí celé planety. Jenže nikoho nenapadlo, že by se někdo o něco takového mohl pokusit a koho napadlo, toho ostatní považovali za paranoidního blázna. Nebo, pokud se mu začalo dostávat sluchu, byl nenápadně a v tichosti odklizen. A tato skupina pomalu, obezřetně, tiše, ale jistě spřádala své plány. Věděli, že by jim mohli stát v cestě nábožensky založení lidé, zachovávající tradice. A tak proti nim začali systematicky štvát. Obviňovali je z fanatismu, zpátečnictví a netolerance. Postupně je ničili. Dnes si myslí, že se jim to podařilo, ale není to, naštěstí, pravda. I mnoho nevěřících lidí dodržovalo stejné morální principy. Ty bylo proto nutné také zničit. Jenom s nimi byla snazší práce, protože neměli vyšší důvody. Dnes se tato temná elita prohlásila za Světovou vládu a nikoho nenapadne, že nechce, aby na Zemi bylo lépe, ale aby jim ostatní lidé otročili. Úplně zničili morálku lidu a výsledky jsou vidět: Dříve si lidé cenili panenství, manželské věrnosti a tradic, dnes považují tato slova za neslušná. Promiskuita a všechny možné úchylky jsou standardem. A s morální zkázou přišla i další: lidé už nejsou schopni samostatně přemýšlet a rozhodovat se. Jen papouškovat to, co jim předkládá Světová vláda ve vysílání. Jako by toho nebylo dost, bylo jim navíc vštípeno, že kdokoli, kdo vypadá ušlechtileji a morálněji než oni, nebo se je dokonce snaží přesvědčit, že se musí vrátit ke starým tradicím, je vlastně nepřítel, který jim brání se bavit a užívat si. Několik takových už zabili, a nestalo se jim vůbec nic. Proto jsem po vás chtěla ten slib, že neutečete, protože by se vám stalo to samé.“

„Mohu se vás na něco zeptat? Proč taková starost o můj život?“

Pokrčila rameny. „Poslouchám svoje svědomí. Vlastně to dělám zčásti kvůli sobě, protože jinak by mi moje svědomí po zbytek života vyčítalo, že jsem stejný zločinec jako ti, proti kterým bojujeme, a to by bylo strašné. A za druhé, objevil jste se u nás, takže jsem za vás převzala zodpovědnost.“

„Že jsem tak zvědav, jak dlouhý by měl u vás být ten zbytek života?“

Zasmála se. „Zkuste hádat.“

„Nevím.“

„Pokud nezemřu předčasně, tak ještě přibližně 450 let.“

„Fascinující.“ Bylo vidět, že je sice překvapený, ale že něco takového očekával.

„A co když budeme muset náhle, neplánovaně, bez sebemenší šance se na to připravit, utíkat před jednotkami Světové vlády?“ ozval se Illion. „Na to jsi myslela?“

„Jistěže ano. Uvážila jsem to a došla k tomu, že i tak bude ve větším bezpečí s námi než kdybychom ho jen tak pustili do té jámy lvové venku.“

„U vás venku na ulicích se vyskytují divoká zvířata?“

„Ale ne. To je jen obrazné vyjádření pro velmi nebezpečné místo.“

„Děkuji za poučení.“

„Není za co. Víte, já poučuji hrozně ráda, takže bych měla poděkovat já vám za příležitost.“ Zasmála se. „Takže, co s vámi,“ vrátila se zase k práci. „Myslím, že můžete zůstat v pětce, jestli vám to nevadí.“

„Vůbec ne.“

„Skvěle.“ Založila si ruce za hlavu. „Tak. Ujednáno.“ Podívala se na Weyouna. „Vzhledem k tomu, že jste teď náš host, vás už nebudou skoro na každém kroku sledovat stráže. Za chvilku bude večeře. Čím se živíte? A ne že odpověď bude, že nic nevíte.“

„Teoreticky mohu jíst téměř cokoli, ale nejlépe nějaké ovoce a oříšky.“

„Dobrá. Něco takového tady určitě máme.“ Ozval se zvon. Ilriela vyskočila. „Večeře. Jdeme. Potom vás provedu po budově.“

 

Ilriela vstoupila do své pracovny, rozhlédla se po místnosti a zavřela za sebou dveře. Pomalu došla za stůl a posadila se. Přejela si rukou přes čelo. Konečně má tu prohlídku za sebou. Ten mimozemšťan by dokázal jednoho přivést k šílenství. Ne že by byl nějak otravný nebo zlý. Naopak. Tak kultivovaného a přátelského návštěvníka tady snad ještě neměli. Jeho zevnějšek i vystupování bylo prostě okouzlující. Ale ta zvědavost! Nesetkala se ještě s nikým, kdo by dokázal položit tolik otázek za tak krátkou dobu. Z čeho jsou okenní rámy, jak funguje mýdlo, jak je starý tenhle dům...Co, kdy, kde, jak, proč, z čeho... Pomyslela si, že jestli ji z jejího sklonu pořád poučovat nevyléčí tenhle emzák, tak už nikdo.

Otevřela polotajnou skrýš ve stole, v níž uchovávala zásobu sladkostí právě pro takovéhle případy, kdy potřebovala co nejrychleji doplnit energii, vybrala si trochu sušeného ananasu a zase prostor zamaskovala.

Uslyšela zaklepání.

„Dál,“ řekla unaveně.

Dveře se otevřely a vstoupila Xiriela. Ilriela zvedla hlavu a usmála se. „Co tě ke mně přivádí, sestro?“

Létavice vešla dovnitř. „Neruším?“

„Ne.“

„To je dobře.“ Zavřela za sebou dveře a došla ke stolu. „Za prvé bych ti chtěla připomenout, že dnes má dorazit nová skupina z Illirie. Měly bychom je jít uvítat k bráně a dovést sem. Bude to jejich první návštěva Země, takže cestu neznají a sama víš dobře, co všechno by se mohlo stát. Nevím ještě, kdo přesně nakonec půjde, ale my dvě určitě.“

Přikývla. „Děkuji za informaci. Skoro bych na to zapomněla. Řekla bych, že čím míň nás půjde, tím líp.“

„Souhlasím. Nebude to tak nápadné.“

„Přesně tak. Navíc, víš stejně dobře jako já, že Světová vláda nás špehuje a kdyby nás odešlo víc, mohli by to využít k přepadení naší základny.“

Xiriela se posadila na kraj stolu. „Nejsi ty trochu paranoidní?“

Ilriela se pohodlně opřela, založila si ruce za hlavou a trochu samolibě se usmála. „Jenom opatrná.“ Přimhouřila oči, jak jí do nich posvítilo slunce, právě vyklouznuvší zpoza osamělého mráčku. Na pár vteřin nastavila tvář hřejivým paprskům, protáhla se a zase se narovnala.

„Mimochodem, co Weyoun?“ zeptala se Xiriela.

„Je v knihovně a doufám,že tamodtud hodně dlouho nevyleze.“

„Proč?“

„Někoho takhle strašně zvědavého jsem snad za celý svůj život ještě nepotkala. V jednom kuse se vyptává a vyptává a vyptává.“

„A nejenom vyptává.“

Ilriela zvedla obočí. „Jak to myslíš?“

„Na poslední poradě sice mluvil s tebou, ale mezitím stihl prozkoumat telepaticky všechny ostatní a nakonec i tebe. Takže už přibližně ví, v čem kdo vyniká, odkud pochází, jak se jmenuje...a o tvém vztahu k Irvinovi ví taky.“

Illirianka vztekle zaťala pěst. „Já ho...“

Xiriela se mírně usmála. „Než ho zabiješ, vyslechni také obhájce. Je docela zkušený telepat, takže si všechno, co zjistil, nechá pro sebe, pokud mu o tom sami nedovolíte mluvit.“

„No dobře. Ještě něco?“

Zelenokřídlá se kousla do rtu a odvrátila pohled. Vypadala velmi znepokojeně.

Ilriela vstala a přešla před ni. „Tak co je?“

„Hodně špatná zpráva. Možná nejhorší, jakou za dobu našeho pobytu tady mám.“ Nadechla se. „Světová vláda nechce ani ateismus. To byl jen mezikrok. Už se projevili. Chtějí dostat Zemi přímo pod nadvládu Zlého.“

Ilriela přestala na pár okamžiků dýchat. „Jak?“ zeptala se konečně.

„Přestože lidé upadli morálně možná nejstrašněji za dobu své existence, pořád se udrželo jakési pojetí spravedlnosti a vědomí dobra a zla. A oni to chtějí převrátit. Vyměnit Boha za Satana a Satana za Boha. Za tímto účelem si nastudovali staré čarodějnické obřady, pomocí nichž ho chtějí vyvolat a nastolit.“

„Kdy to má proběhnout?“

„Zítra o půlnoci.“

 

Tahle informace dopadla jako rána kladivem. Ilriela jakoby cítila, jak se kolem ní všechno stahuje a snaží se ji zavalit a rozdrtit.

„Tomu musíme zabránit,“ řekla konečně. „Kde to má být, náhodou nevíš?“

„Vím. V tajném podzemním prostoru pod sídlem Světové vlády ve Washingtonu.

„Jakou máme šanci se tam dostat?“

„Pokud se nám podaří získat letadlo, tak bychom tam měli být včas.“

„Máš nějaký kontakt?“

Xiriela přikývla. „Ano. Jeden nákladní pilot pracující na zdejším letišti je na naší straně. Zítra brzy ráno letí do Washingtonu a je ochoten vzít nás za malý poplatek s sebou.“

„Skvěle. Kdy že mají dorazit posily?“

Létavice mrkla na hodiny. „V deset.“

„Ach jo. Tak to se dneska moc nevyspím.“ Vstala. „Tak jdeme pro ty nové k bráně.“

 

O chvilku později vyklouzly ze dveří neslyšně dvě postavy v černých pláštích s kápěmi na hlavách a vyrazily rychle a tiše opuštěnou ulicí. Jejich kroky směřoval k domku opodál. Byl pořád zavřený, nikdo tam nebydlel a to dávalo spoustu prostoru ke vzniku různých pověstí o tom, co asi může být uvnitř. Žádná z nich se však ani nepřiblížila k tomu, co se tam nachází doopravdy. Postavy došly ke dveřím. Jedna odemkla dveře a obě vstoupily dovnitř. Druhá vytáhla zpod pláště baterku, počkala, až první zavře, a až potom rozsvítila. Očividně si nepřály, aby je kdokoli viděl. Potom se vydaly do útrob budovy. Po schodech sestoupily do malého sklípku, ale to nebyl cíl jejich cesty. Obrátily se k jedné ze stěn, ta s baterkou posvítila na určité místo a druhá chvilku soustředěně hmatala po zdivu, než našla, co hledala. Zaklesla prsty do spáry mezi kameny a jeden z nich povytáhla. Otočila s ním o sto osmdesát stupňů a ve zdi se otevřel nízký vchod. Obě prošly nízkým průchodem a vstoupily do místnosti, která se tam nacházela.

A tam se konečně byl cíl jejich noční výpravy. Brána. Veliký kruh z i jim neznámého materiálu, popsaný symboly starobylého písma, se matně rýsoval ve tmě. Těžko říct, jestli by některá Illirianka dokázala říct, jak portál získaly. Nicméně sloužil jim dobře a nikdo se po něm nesháněl, takže to neřešily.

Obě Létavice rozsvítily provizorní osvětlení a postavily se stranou. Dobře věděly, co se stane tomu, kdo ve chvíli aktivace stojí před bránou. Čekaly. Bylo dohodnuto, že portál se spouští z Illirie.

A portál ožil. Kruh se několikrát zatočil a zadaly se příslušné symboly. Potom se s modrým výšlehem energie aktivoval. Když výšleh zmizel, vyplňovalo ho něco, co vypadalo na první pohled jako voda, ale voda to určitě nebyla.

O vteřinu později se hladina zavlnila a ven vyšla mladá Illirianka s mečem v rukou. Vypadala jako ztělesněná ostražitost. Rozhlédla se okolo a zastavila se u obou postav v černém. Na sobě měla stejný černý plášť jako jejíčekající nadřízené. Za ní vyšlo ještě asi deset dalších dívek, také s připravenými zbraněmi. Velitelky si sundaly kápě.

„Vítejte na Zemi. Jsem ari Ilriela a to je má sestra, ari Xiriela,“ řekla Létavice.

Illirianka,která se objevila jako první, sklonila meč a přistoupila k nim. „Jménem celé skupiny se hlásím do služby, ari.“ I se ke Xiriele a mírně se uklonila „Ari. Je mi velkou ctí, že jsem byla přidělena pod vaše velení.“

„Přijímám vás,“ zareagovala Ilriela. Tahle odpověď byla sice pouhá formalita, ale v některých chvílích si prostě potrpěla na zvyky a tradice. „Jak se jmenuješ?“

„Irika, ari. Xira mě určila za vůdkyni oddílu, dokud nerozhodnete jinak.“

„Xira? Jak se jí vede?“ zajímala se Xiriela.

„Dobře, ari. Vede výcvik nových bojovnic a sama spouštěla bránu, když jsme se sem chystaly.“

Ilriela se zadívala na hlouček. „Je mezi vámi nějaká specialistka?“

Moc s touto možností nepočítala, ale kupodivu přece jen jedna z dívek vystoupila do popředí. „Já, ari.“

„Co umíš a kdo jsi?“

„Jmenuji se Velis a umím ovládat vodu.“ Její vzhled tomu nasvědčoval. Oči měla modrozelené jako moře a na celé její výstroji a výzbroji nebylo možné najít jiné barvy než modrou, zelenou a stříbrnou.

Ilriela spokojeně přikývla. „To se možná bude hodit. Tak půjdeme. Ulice by sice teď měly být prázdné, ale přesto se radši zamaskujte. Jdete právě vhod. Cestou vám povím,co se děje. Budeme mít práci.“

KONEC