Dezertér VI: Zase na útěku

Další den uplynul bez příhod, ale o čtyřiadvacet hodin později se náhle přihnal Illion se špatnou zprávou. Hranice rezervace překročil vojenský oddíl a má s sebou stopařské psy. Někoho hledají.

„Takže se budeme muset přesunout jinam,“ povzdechla si Ilriela. „Škoda. Líbilo se mi tady.“

Rychle zamaskovali ohniště (sice bylo jasné, že nepřátelé vědí alespoň zhruba, kde je hledat, a ohniště najdou tak jako tak, když budou chtít, ale hodlali jim to trochu ztížit a zdržet je), zabalili všechny svoje věci a rozdělili si zavazadla. Irvina s Weyounem poslali už před chvilkou na hlídku, aby sledovali pohyb nepřátel, a Illion s dívkami dokončovali poslední úpravy. Vtom oba strážci seběhli k nim dolů.

„Pospěšte si!“ vyhrkl Ir Viin, „Jsou necelý kilometr odtud a jdou přímo sem!“

„Jakým směrem od nás jsou?“ zeptal se rychle Illion. Sice nebyl vůdce, ale Ilriela se chtěla zeptat přesně na to samé, takže neřekla nic.

IrViin ukázal rukou.

„Takže na druhou stranu od nás než potok,“ konstatoval Illion spokojeně. „To je dobré. Mám totiž plán. Za mnou!“

Okamžitě vyrazil po svahu dolů mezi stromy. Sebrali si věci a rozběhli se za ním. Hned jim došlo, proč je vede k potoku.

„Máte všichni dost vysoké a nepromokavé boty?“ zeptala se šeptem Ilriela. „A jéje,“ uklouzlo jí při pohledu na Weyouna.

Vorta měl totiž boty jen kotníkové. Bylo sice léto, ale dívka dobře věděla, jak nepříjemná může být studená voda v botách, nemluvě o tom, že když se zahřeje, dochází zase k zapařování. Navíc asi nebude dlouho mít příležitost se osušit a ostatní se o nějaké sušení vůbec nemusejí starat. Hned to šeptem sdělila Illionovi. Právě dobíhali k potoku a on se už chystal seskočit do proudu.

Vyslechl ji. Mírně se obávala toho, co ho může napadnout, ale jeho reakcí byla překvapena. Obrátil oči v sloup s výrazem „no to je zase problém“, bez okolků popadl Vortu do náruče a rozběhl se vodou. Ostatní běželi za ním jak nejrychleji uměli, protože se na nikoho neohlížel a nečekal. Weyoun naštěstí přijal svůj osud odevzdaně. Illion je vedl asi sto metrů potom vyskočil na břeh a postavil Weyouna zase na zem.

„To nebylo všechno!“ křikl, když vyrážel dál. „Dělejte to, co já!“

Běžel kus rovně, potom se vrátil po vlastní stopě a přeskočil co nejdál stranou. Postup několikrát zopakovali. Skákat uměli naštěstí všichni dobře a navíc si občas mohli pomoci přichycením se větve. Poslední trasa vedla úmyslně k potoku. Tam si Illion přehodil mimozemšťana přes rameno a rozběhli se ještě jednou vodou. Až když překonali několik set metrů, vystoupili zase na břeh. Ani tam jim ještě nedopřál oddech a vedl je rychle listnatým lesem a po stezce nahoru na plošinu porostlou trávou a řídce keři. Když došli k okraji a podívali se dolů, zjistili, že nacházejí vysoko nad krajinou, v níž poslední dny žili. Kus vlevo viděli kopec, v jehož úpatí byla „jejich“ jeskyně, a na vrcholu, teď trochu pod nimi, se vypínal strážní strom. Dole tekl potok, většinou po kraji lesa.

„Moc se neukazujte nad srázem,“ řekl Illion. „Jsou to sice idioti, ale mohli by vás uvidět.“

Ilriela přikývla. Očima našla místo, kde u kraje nad srázem rostla skupina keřů. Ty jí mohly poskytnout dost dobrý úkryt. Přikrčila se, došla tam a opatrně vyhlédla ven.

Psi pronásledovatelů už před chvílí zachytili u jeskyně jejich stopu a hnali se dolů k potoku. Přátelé se nahrnuli za ni a všichni napjatě sledovali vývoj situace. Nepřátelé zaběhli pod stromy, ale stále bylo možné sledovat jejich pohyb podle štěkotu psů a praskotu lámaných větví.

„Moc nedbají na to, aby se pohybovali tiše,“ poznamenal šeptem Weyoun. „Jakou hrozbu mohou představovat ti psi?“

„To je různé. Samozřejmě, pro neozbrojeného člověka mohou být velmi nebezpeční, ale pokud jsi dost rychlý a obratný, nemusí se ti stát nic. Možná s nimi budeme muset bojovat. Jsi ozbrojený?“

Vorta mlčky přikývl. Sáhl pod klopu saka a vytáhl svou dýku. Illirianka se se zájmem dívala na elegantní rukojeť a lesklé, rovné, asi necelých dvacet centimetrů dlouhé ostří. Ucukla, když z čepele vyjely jehly, ale zase se uklidila.

„Hezké. Doufám, že s tím umíš zacházet.“ Vyslechla sice Larissino hlášení,ale přece jen byla zvědavá na to, vidět ho v akci naživo.

„Myslím, že ano.“ Schoval zbraň a podívali se zase dolů.

„Vypadá to, že se nám je podařilo setřást,“ řekl Illion.

A opravdu, po chvíli nepřátelé vzdali marné hledání u potoka, bylo ještě slyšet, jak se zmateně radí a odcházejí stejnou cestou, jakou přišli.

Přátelé si oddechli.

„Co teď?“ ozvala se Lusita.

„Do jeskyně se vrátit nemůžeme,“ řekl Ir Viin. „Určitě budou v hledání pokračovat.“

Illirianka jen souhlasně přikývla.

Weyoun se rozhlédl. „Illione? Máš nějaký nápad?“

Velký bojovník se na něho z výšky podíval. „Mám. Tady je dost hezky. Brzy bude večer a počasí by mělo vydržet. Zůstaneme tady. Je někdo proti?“

Nikdo se nepřihlásil.

„V tom případě bychom si měli dohodnout hlídky,“ řekla Ilriela. „Zvláště pro případ, že by se vrátili v noci. Jestli to nikomu nevadí, beru si první. Koho mám vzbudit potom?“

„Třeba mě,“ řekl odevzdaně Ir Vin a natáhl se do trávy.

„Oheň rozdělávat nebudeme,“ dodala ještě Illirianka. „Mohl by nás prozradit, teplo je dost a jídlo máme.“

Přesunuli se kousek dál ke skupině keřů. Tam byli chráněni proti potenciálnímu větru i nepřátelským očím. Složili věci na hromadu a utábořili se.

Ráno byli všichni mile překvapeni, že noc proběhla klidně, a proto vládla všeobecně dobrá nálada. Po jídle se sesedli ke krátké a rychlé poradě.

„Já bych navrhoval zůstat tady,“ prohlásil Illion. Máme odtud dobrý rozhled.“

„Stáhnout se můžeme vždycky,“ podpořil ho Ir Vin, „ale těžko najdeme jiné místo, odkud bychom jim mohli tolik uškodit, pokud zase přijdou a dostanou se až sem.“

Lusita přikývla. „Stezka, po které jsme přišli, se dá docela dobře bránit.“

„Mě se to zdá jako dobrý nápad,“ ohodnotil Weyoun.

„Tak dobře,“ řekla Ilriela. „Illione, máš hlídku. Upozorni nás, kdyby přicházeli znovu. Později tě vystřídá někdo další.“

Dalšího půl dne strávili lenošením na louce a sledováním okolí. U Ilriely s Lusitou se projevila jejich mírnější, dívčí stránka, protože obě uznaly za vhodné zabít čas pletením věnečků. Nicméně Illirianka u toho nevydržela příliš dlouho, vzala si svůj deníček a začala kreslit. Weyoun fascinovaně studoval rostliny, jichž tu bylo víc než dost, Ir Vin čistil zbraně (jako by už tak nebyly naleštěné jako na přehlídku) a Illion sledoval kraj dole a občas přešel sem a tam po louce. Na jedné z takových pochůzek našel rozsáhlý porost lučních jahod. Nejdřív ho napadlo, že by je mohl sníst sám, ale pak ten nápad zavrhl. Stejně by rychle zjistili, že tam něco má, a šli by se podívat, co. A tak je raději zavolal. Všichni okamžitě odhodili to, co právě dělali, a rozběhli se tam. Weyoun vstal. Tvářil se trochu udiveně.

„Weyoune! Pojď sem! Tady je něco, co by ti mohlo chutnat víc než maso!“ zavolal na něho Ir Viin.

Vorta se k nim pomalu rozešel.

„Trochu si pospěš!“ smála se Ilriela. „Takhle na tebe moc nezbude!“

Trochu zrychlil, ale ne moc.

„Počkáme na něho,“ zašeptala Illirianka. Věděla, že ji stejně slyší, ale bylo to schválně. Všichni čtyři ztuhli tak, jak byli. Změnit polohu a nesáhnout při tom po jahodách by bylo příliš těžké. Jakmile k nim dorazil, vrhli se na sladké červené plody. Na chvíli odhodili svojí obvyklou hrdost a vrátili se do dob svého dětství, kdy takhle řádili na loukách. Jak se to zdálo dávno.

Po vyplenění plantáže, jak to nazvala Ilriela s veselým a trochu zlomyslným světýlkem v očích, se vrátili zpátky a snědli si polední svačinu. Potom šel hlídat Ir Viin a ostatní přemýšleli, čím zabít další čas, když zahlédl blízko jeskyně pohyb. Napřed se ujistil, že se nemýlí, a potom přivolal ostatní. Půjčil jim i dalekohled, aby se podívali.

„Vidíte? Už jsou zase tady.“

„Vidím,“ řekla Lusita.

„Má někdo nějaký plán?“ rozhlédla se po nich Ilriela.

„Počkáme, co podniknou,“ řekl Illion.

A brzy viděli. Tentokrát se nepřátelé zastavili u potoka jen na chvilku. Radili se, a potom se rozdělili a vyrazili podél vody oběma směry. Jakmile psi ohlásili hlučným štěkotem nalezení stopy, rozběhli s po ní. Druhý tým je se zpožděním následoval. Když však dorazili k místu, kde Illion vytvořil falešné matoucí stopy, zastavili se znovu. Psi pobíhali okolo, občas se pustili po stopě, ale ta brzy skončila, a tak se s nepořízenou zase vraceli. Jeden z vojáků byl však asi chytřejší než jeho společníci. Pozorně sledoval zvířata a náhle něco řekl ostatním. Vyslechli ho a vydali se rovnou k potoku. Tam to chvilku vypadalo, že psi chytili stopu, ale vzápětí se bezradně zastavili na břehu. Bylo vidět, že voják něco znovu říká a ukazuje po proudu potoka. Potom se znovu rozdělili a vydali se jedna skupina po proudu a druhá proti němu. Lusita se podívala na přátele.

„Prokoukli nás. Že je to tak.“

Její bratr přikývl. „Vypadá to tak.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se Weyoun.

Vteřinu bylo ticho.

„Mám nápad,“ řekla náhle Ilriela. „Připravíme jim přivítání. Lavinu!“ Při posledním slově jí slabě zasvítily oči.

„Jak?“ ozval se Illion.

„Kde?“ zeptal se Ir Viin.

„Pamatujete si ještě, kudy jsme sem šli?“

Přikývli.

„Určitě přijdou stejnou cestou. Po té stezce, nad kterou je skalní stěna. Nahoru by se daly docela dobře upevnit nějaké balvany a ve vhodnou chvíli je pustit. Když si to dobře načasujeme, zbude jich nejvýš několik, a s těmi si už poradíme.“

„Zní to jako dobrý plán,“ zhodnotila Lusita.

„Tak abychom se do toho pustili.“ Ir Viin vstal. „Odhaduji, že tak za půl hodiny tady budou.“

Rozběhli se na místo. Vzali s sebou svoje zbraně a provazy. Kamenů a větví tam bylo dost. Pustili se s chutí do díla a za chvilku měli hotovo.

„Tak.“ Illirianka utáhla poslední uzel, spokojeně se protáhla a zaujala místo vedle ostatních. „Teď už zbývá jenom čekat.“

Netrvalo dlouho a na stezce se objevil muž v uniformě se psem. Zvíře škubalo vodítkem a hnalo se po stopě nejrychleji, jak mu to šňůra dovolovala. Brzy uviděli ještě dva psy a celkem asi deset vojáků. Čekali, dokud se hlavní část první očekávané skupiny neocitla přímo pod nimi. Druhá by měla dorazit se zpožděním.

„Teď!“ zašeptala velitelka.

Illion přesekl jeden z provazů a změť větví a různě velkých kamenů se valila na nepřátele. Utéci už nestihli. Většina jich zůstala nehybně ležet na pěšině a na svahu pod ní. Unikli asi jen dva.

„Tak. To by bylo. Teď si počkáme na ty ostatní. Zvládneme je?“

„Určitě,“ prohlásil sebejistě Illion.

„Tak jdeme na to. Tamhle jdou. Další lavinu nestihneme. Musíme se jim postavit přímo a na blízko.“

Seběhli k místu, kde na louku ústila stezka. Než si však stihli najít úkryt pro přepadení ze zálohy, vojáci byli už skoro u nich. Měli sice asi nařízeno chytit je živé, ale dva se přesto neudrželi, nenávist u nich na chvíli zvítězila nad rozkazy a vystřelili z plazmových pušek. Jedna střela zasáhla Illirianku. Nestihla vygenerovat štít a padla k zemi. Ir Viin k ní přiběhl.

„Allarin!“

Pohnula se. Přijala jeho pomocnou ruku a pomalu se zvedala ze země. Držela se za rameno a celé tělo měla zkroucené ke straně. Oči jí slabě namodrale zažhnuly. Tvářila se zuřivě. Otočila se k nepřátelům. Oči jí modře svítily, vzteky, jak mohli všichni brzy zjistit. Pomalu pustila svoje rameno, na němž jí skrz oblečení prosakovala krev, a narovnala se úplně.

„To si odskáčete,“ zasyčela tiše. Udělala nejistý krok směrem k vojákům.

„Nepotřebuje ošetřit?“ zeptal se Weyoun a popošel směrem k ní.

„Stůj!“ Irvin ho chytil za paži a strhl zpátky. „Teď k ní nechoď. Je to nebezpečné. Vím, co bude dál.“

Náhle, bez varování, napřáhla pravou ruku směrem k nepřátelům. Z roztažených prstů jí vyšlehly výboje energie. Pět vojáků odletělo nazad se spáleninami na hrudi a už se nepohnuli. Zbylým nedala jakoukoli možnost zareagovat a okamžitě švihla rukou vodorovně. Tentokrát se objevil pás opět stejné energie a několik dalších vojáků leželo mrtvých, než se ostatní sehnuli, pás jim proletěl nad hlavou a pak se otočil jako bumerang a zmizel zpátky do její dlaně. Mírně zvedla hlavu a přivřela při tom oči. Jejich svit na okamžik zesílil, když přijímala energii zpátky. Další výboj patřil třem ze čtyř psů, plížících se vyděšeně okolo. V příštím okamžiku z nich byly beztvaré doutnající hromádky v trávě. Poslední ránou umlčela nižšího důstojníka, který převzal velení po smrti nadřízeného. Mezitím si stihla také vygenerovat štít. Oči jí žhnuly stále, sice už mnohem méně, ale pořád dost na to, aby bylo jasné, že má pořád pořádný vztek. Popadla svůj meč a rozběhla se k osmi zbývajícím nepřátelům. Neutekli ještě jenom proto, že byli paralyzovaní strachem a překvapením. A teď už bylo na útěk pozdě, a tak se rozhodli útočníkům čelit.

Největší chybu kupodivu udělali ti, kteří si vybrali jako protivníka Weyouna. Zaútočili na něho tři. Jenže tím se jeden ocitl příliš blízko k Illionovi a ten ho okamžitě a bez milosti probodl. Weyoun viděl, že jim bude trvat ještě vteřinu nebo dvě, než ho budou moci ohrozit, a tak se rozhodl, že si pomůže zvláštní schopností své rasy. Na okamžik zavřel oči. Před jeho hrudí se vytvořila namodralá světelná koule a vyletěla neobyčejnou rychlostí směrem k jednomu z nepřátel. Narazila do něho překvapující silou. Odletěl několik metrů dozadu a zůstal ležet s vyraženým dechem.

Mezitím Illion usekl hlavu jednomu nepříteli. Dalšího skoro přesekl v půli. Lusita probodla dalšího a s ostatními si poradil Ir Viin. Ten, kterého srazil Weyoun, se sice vzpamatoval a vstal, ale měl smůlu - narazil na stále ještě rozzuřenou Illirianku. Přibodla ho k zemi. Potom se ohlédla po Weyounovi. Vorta právě vytrhl dýku z hrudi protivníka a nechal tělo klesnout do trávy. V kontrastu s chladností, s jakou vytáhl zbraň z mrtvého těla, byl smutek v jeho očích.

„Stalo se ti něco?“ přistoupila k němu Ilriela, už naprosto klidná.

Potřásl hlavou. „Ano a ne. Jsem telepat a cítím proto naprosto jasně, jak odchází život z jakéhokoli nepřítele, kterého musím zabít. Bývá to nepříjemný zážitek, ale pokud je nutné někoho zabít v sebeobraně, tak to udělám.“

Očistil dýku o uniformu mrtvého, ukryl ji pod sako a zase vstal. Ostatní už také schovali zbraně. Ilriela náhle bolestně sykla a svěsila levou paži.

„Moje zranění se hlásí,“ řekla.

„Jak to, že až teď?“ podivil se Vorta.

„Když mám pořádný vztek – sám jsi to přece viděl – tak bolest prostě necítím.“

„Poranění energetickou zbraní je životu nebezpečné, i pokud je povrchové,“ upozornil.

Přikývla. „Já vím. Naštěstí se regeneruji lépe než lidé. Ještě že zasáhli mě a ne někoho z vás.“

„Asi bych tě měl ošetřit.“ Weyoun položil svoje zavazadlo na trávu.

„Myslíš, že je na to čas?“

„Určitě. Čím dříve to udělám, tím lépe. Bude to jen chvilka.“

„Jdu hlídat,“ řekl Illion. „Kdyby šli další.“ Nečekal na odpověď a postavil se na místo, odkud měl skvělý rozhled po okolí.

„Tak dobrá,“ svolila Illirianka. „Ir Viine? Pomoz mi, prosím.“ Přehodila si vlasy přes rameno dopředu, aby jí mohl rozepnout zip na zádech. Potom si svlékla blankytnou tuniku a posadila se na zem. Pod ní měla ještě bílou košili bez rukávů. Na holém rameni byla dobře vidět spálenina od plazmy. Vorta poklekl vedle ní, pohledem požádal o dovolení, a když přikývla, opatrně se dotkl rány. Nevěděl ještě, nakolik dobře umí Illirianka snášet bolest. Jen se skoro lhostejně podívala na zčernalý a krvácející defekt na své bledé pleti.

„Bolí to?“

„Kdybych řekla ne, tak bych lhala. Ale není to tak hrozné. Nemusíš se bát, že by mě ošetření bolelo.“

Vorta přikývl. Vydezinfikoval ránu a chystal sterilní zakrytí.

„Problém energetických zbraní je, že zranění od nich se špatně hojí a dlouho a hodně krvácejí.“ Osušil krev, ale hned vytekla další.

„Počkej chvilku. Má rasa má schopnost, že když jsme zraněné, narušené cévy se automaticky stáhnou a krvácení by mělo přestat.“ Zadívala se na ránu. „Vidíš?“

A opravdu, krev ponenáhlu přestávala téct. Jako když se utahuje kohoutek. Weyoun ji ještě několikrát osušil a brzy byla rána čistá. Potom zakryl porušené místo tenkým sterilním polštářkem. Jakmile byl hotov, dívka vstala.

„Můžu se zase obléknout?“

„Ano, samozřejmě, ale opatrně. Ideální by bylo, kdybychom mohli zůstat tady. Mohlo by se to hojit v klidu.“

„Jenže to asi nepůjde. Další nepřátelé tady mohou být skoro kdykoli. Jen tak se nevzdají. A já nechci být přítěž. Jdeme!“

Mezitím se oblékla a Ir Viin jí pomohl zapnout tuniku. Přehodila si přes zdravé rameno tašku, sebrala své zbraně a rozhlédla se.

„Tak kam teď?“

Pokračování příště

KONEC