Dezertér VIII: Uvězněni

Illion se s trhnutím probral. V prvním okamžiku si nemohl vzpomenout, co se stalo. Ucítil pouta na rukou i nohou. Ze zvyku s nimi vztekle škubl. Ani na to nemyslel, byl to prostě reflex. Sice špatný, ale pořád se to ještě nestihl odnaučit. V tu chvíli si věznitelé samozřejmě všimli, že je vzhůru, ale nic neudělali. Jenom znatelně zpozorněli. Pomalu se mu vybavil včerejší večer, to, že měl jít hlídat – a co potom? Co bylo dál? Nějak si nemohl vzpomenout. To byl vedlejší účinek několikanásobné dávky sedativ, kterou na něho použili. Rozhlédl se a uviděl vedle sebe ležet IrViina a svou sestru, ještě omráčené a také spoutané. Okolo posedávali, postávali, polehávali nebo pomalu chodili vojáci Světové vlády. Weyoun ani Ilriela tam nebyli. Možnost, že by je právě oni zradili, okamžitě zavrhl. Možná... Ještě tak Weyoun. Přece jen ho neznali dlouho. Ale Ilriela? Ta, která je dokázala nadchnout pro věc a vytvořit z neuspořádané skupiny odboje velkou, rozvětvenou a fungující organizaci se sítí tajných základen skrýší? To by spíš uvěřil tomu, že je zrádce sám. Takže se jim podařilo utéci. Dlouho se z toho ale neradoval. Za chvíli přišel voják, pozdravil velitele a řekl:

„Máme je, pane. Pokusili se dostat skrz naší řadu.“

„Ano? Výborně. Přiveďte je.“

„Rozkaz, pane.“

O minutu později dorazila skupinka vojáků. Uprostřed šli oba mimozemšťané s pouty na rukou. Ilriela se tvářila rozmrzele, „špatně“ jako když se jí něco nepodařilo, ale ne poraženě, a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Weyoun pokulhával a po noze mu stékala nějaká fialová tekutina. Až za chvilku Illionovi došlo, že to je jeho krev. Vojáci je dovedli k jejich přátelům a odešli podat hlášení a odpočinout si.

„Tak to nevyšlo,“ Weyoun si podepřel hlavu dlaní. Zkusil změnit nepohodlnou polohu a sykl, jak se ozvala zraněná noha.

„Co se mu stalo?“ zeptal se Illion.

„Postřelili ho, když jsme zkusili proběhnout jejich obklíčení. Potřebuje ošetřit, jinak by mohl vykrvácet. No dobře, zas tak zlé to není, trochu přeháním,“ dodala rychle šeptem, když zachytila Lusitin poplašený pohled, „ale stejně.“

Illion se rozhlédl. „Jak?“

Pokrčila rameny. „Zkusím něco sehnat.“ Obrátila se k jednomu z hlídačů. „Jeden z nás je zraněný,“ začala nejdřív opatrně.

„A co já s tím,“ skočil jí hrubě do řeči.

Illirianka se rozzlobila a vyrazila do útoku se všemi argumenty, které ji v tu chvíli napadly: „A to, že Světová vláda o něho má zájem a když s tím něco neuděláte, může zemřít. Vykrvácet. Podle mých informací ho Světová vláda chce živého. Za mrtvého vám asi moc nepoděkují.“ Mluvila sice tiše a zdvořile, ale důrazně.

Tupý ozbrojenec předvedl něco, co asi mělo být zamyšlení, a potom řekl: „Oznámím to veliteli.“ Vstal a odešel.

Za několik minut napjatého čekání byl zpátky. Hodil na zem, na dosah zajatců, lékárničku a pustil se do balení cigarety.

„Povolit tohle mi nemůžete?“ zvedla svázané ruce.

Vteřinu na ni tupě zíral a zase se odvrátil.

„Tak nic,“ vzdala to. „Poradím si i tak.“

Asi po hodině práce v takto ztížených podmínkách se jí podařilo jakž takž zastavit vytékající fialovou krev a ránu očistit a zavázat.

„Lepší už to asi nebude,“ řekla, když dotáhla obvaz. „Neškrtí to, nebo tak něco?“

Vorta se podíval na obvaz. „Ne.“ Upřel pohled na Illrianku. „Vlastně...je to velmi dobře odvedená práce, když vezmeme v potaz, za jak ztížených podmínek byla provedena.“

Usmála se. „Díky.“

IrViin a Lusita se mezitím také probudili. Trvalo jim to déle, protože nebyli tak celkově odolní jako Illion, a byli možná v ještě horším rozpoložení než Ilriela. Ta mezitím ( hodně vztekle) uvažovala, jestli měli nějakou možnost zajetí uniknout. Chvíli si také přála mít Farissinu schopnost ovládat oheň, ale rychle si zase uvědomila, že to nejde. Kdyby se jí totiž podařilo vytvořit takový žár, aby roztavila železná pouta, zabila by tím také všechny živé bytosti okruhu několika metrů, tedy především své přátele. Nemluvě o velké ztrátě energie. Farissa by něco takového skoro nepocítila, ale byla také mnohem starší a v mládí měla lepší podmínky vývoje, takže si stihla vypěstovat o dost větší a výkonnější zásobník. Farisso, učitelko, kde jsi? Ty bys nás odtud dostala, pomyslela si.

To, že došla k tomu, že šanci měli, a že to je hlavně Illionova vina, jí rozhodně na náladě nepřidalo. V prvním okamžiku dostala chuť ho na místě skalpovat, ale naštěstí měla ve zvyku si cokoli, co chce udělat, předtím rozmyslet. Brzy se zase ovládla. Jasně věděla, že musejí zůstat svorní. Kdyby se rozdělili, Světová vláda snadno získá to, co chce. Cítila, že se potřebuje uklidnit, a na to znala jediný osvědčený recept: lehla si na zem, tak pohodlně, jak to tady šlo, a usnula.

Nenechali ji však spát dlouho. Za několik hodin, když si byli jisti, že už nikoho dalšího nenajdou, došli pro zajatce. IrViin ji probudil včas, než k nim dorazili. Vojáci Světové vlády by jí moc příjemné probuzení nezařídili, to už věděl, a proto je raději předešel. Dovedli vězně k obrněnému transportéru, přinutili je nastoupit a vyjeli.

„Kam nás asi vezou?“ zeptala se Lusita. Bylo jasné, že se ptá hlavně proto, aby nějak narušila tísnivé ticho, které ve voze vládlo.

„Buďto nás rovnou popraví, nebo zatím jenom zavřou,“ odpověděl ponuře její bratr.

„Já bych sázel na to vězení,“ řekl IrViin. „Sice nás nenávidí, ale jejich nadřízení nejsou hloupí a budou nás určitě chtít prozkoumat. A na to nás potřebují živé.“

Ilriela přikývla. „Taky si myslím. Ještě je nějaká šance.“

„Hm.“ Illion se podíval na mříže a pancéřování. „Já jí moc nevidím.“

„Ještě nejsme mrtví,“ připomněla Ilriela.

„Ale brzy můžeme být,“ nedal si říct.

„Illionee...“ protáhl rozmrzele Weyoun. „Nech toho.“

„Hm.“ Vylepšený se opřel o stěnu za sebou a natáhl nohy. Vrhl ještě jeden nevraživý pohled na stráže a pancéřování a rozhodl se, že zkusí něco vymyslet.

Cestovali tak několik hodin, než se transportér zatavil. Illion se užíral, protože nic nevymyslel. Zvenku slyšeli rozčilené hlasy.

„To je sice skvělé, že jste je chytili, a Světová vláda vám zajisté bude velmi vděčná, ale musíte je dávat právě sem?“

„Tak zní rozkaz Světové vlády,“ odpovídal nekompromisně jiný, pravděpodobně některý z vojáků. „Toto vězení bylo vybráno jako nejvhodnější, nejlépe vybavené a střežené. Měl byste být poctěn. Nejste snad?“ Poslední věta zněla jako výhrůžka.

„To jsem, jistě že jsem,“ zadrmolil rychle první hlas, „ale co když mi utečou?“ Teď zněl bezradně.

„Postaráte se, aby neutekli,“ řekl druhý tónem, jímž dával jasně najevo, že považuje tento rozhovor za ukončený.

Dveře v zadní stěně transportéru se se zaskřípáním otevřely do stran. Prostor osvětlilo večerní světlo. Venku stáli vojáci. Okamžitě na ně namířili zbraně.

„Tak vystupovat,“ řekl jeden. „Pohněte se!“

Pomalu vstali z lavice u stěny a chystali se vystoupit. Plocha, na níž stáli, se nacházela přes metr nad zemí. S pouty na rukou to pro některé nebylo zas tak jednoduché překonat. Vojáky ovšem ani nenapadlo jim jakkoli pomoci. Jenom na ně namířili zbraně a dívali se, jak si poradí. Ilriela měla nepěkný pocit, že z toho mají skvělou show. Vítanou zábavu po tak obtížné práci, jako je chytání „nepřátel říše“. Přesto to zatím vypadalo, že si s tím poradí. IrViin a Illion seskočili bez problémů. Ilriele se to také podařilo. Potom šla Lusita. Byla by tu překážku překonala bez problémů, ale nějak přehlédla slabě vystupující kámen či co a zakopla. Upadla na kolena a na ruce, jimiž si instinktivně chránila obličej. Několik okolostojících se zasmálo. IrViin po nich vrhl zlostný pohled.

„Zmetci,“ zasyčel tiše. „Trochu slušného vychování by jim neuškodilo.“

„Buď zticha!“ rozkřikl se na něho jeden z vojáků.

IrViin se k němu otočil. „Ty mě budeš okřikovat?“ snížil výhružně hlas, odsekávaje každé slovo.

„Drž hubu!“ rozkřikl se voják hlasitěji a strčil do něho puškou. Obyčejného člověka by rána asi porazila, ale Vylepšený se jen trochu zapotácel, hned zase chytil rovnováhu a vrhl se na něho. Než mohli ostatní cokoli udělat, srazil ho k zemi. Při dopadu se ozvalo ošklivé křupnutí. Augment se okamžitě se zuřivým výrazem otočil k ostatním vojákům. Ti se v první chvíli nezmohli na nic. Těžko říct, jestli nevěděli o jeho vylepšení (sice menším, ale pořád znatelným), nebo jenom nebyli připravení na to, že by ho napadlo zaútočit na stráže, navíc ozbrojené. Illirianka udělala ze zvyku krok směrem k vojákovi, který ležel vedle nich na zemi, ale pak se zastavila. Stejně nemá ani jak mu pomoci, nemluvě o tom, že si to s největší pravděpodobností zasloužil. Vzápětí jí to Weyoun potvrdil.

Tomu už nikdo nepomůže. Je mrtvý, uslyšela jeho myšlenku.

Udělala zase ten krok zpátky.

Napadlo mě to. IrViin by se nikdy neotočil zády k živému nepříteli.

Vycítil jsem to z jeho mysli. Dobrý postřeh.

Díky.

O něco starší Illion udělal pohyb, jako by chtěl útočícího IrViina zadržet, ale pak si to z nějakého důvodu rozmyslel. Na vývoj situace se nicméně díval se značným znepokojením. Někteří vojáci si konečně vzpomněli, že by měli něco dělat, než je povraždí vlastní zajatec. Dva z nich, asi hloupější než ostatní, se ho pokusili chytit ručně. Uchopili ho každý z jedné strany. IrViin dupl jednomu na nohu, vojákovo sevření povolilo a vzápětí ho praštil loktem do břicha, až se ohnul a pustil ho. Druhému vrazil koleno do jistého citlivého místa a úderem spoutanýma rukama pod bradu ho poslal o několik metrů dál k zemi. První se narovnal, ale to už byl IrViin hotov s druhým a obrátil se k němu právě včas, aby viděl, jak se na něho rozmachuje pěstí. Uhnul z dráhy letící končetiny, chytil za ni a zatáhl. Voják proletěl kolem něho a dopadl na zem. Zase se zvedl, ale Augment už na něho čekal a natrénovaným kopem ho poslal za jeho kolegou. Podíval se na ostatní nepřátele. Zvedli zbraně, něco na nich přenastavili a mířili na něho.

Ilriela se tázavě podívala na Illiona. Pokrčil rameny. To ji trochu překvapilo a dost znepokojilo. Obvykle věděl o nové technologii Světové vlády nejpozději do několika dnů od jejího vzniku. Že by měli něco úplně nového? Nebo ho chtějí přece jen zabít? Ale proč? Co by z toho měli? Jako ve zpomaleném filmu viděla, jak vojáci míří a jak jeden stiskl spoušť. IrViin sebou po zásahu škubl, ale udělal další krok. Jedna její část se vyděsila, že ho zabijí, a chtěla se odvrátit, ale druhá byla zvědavá, co bude dál.

V rychlém sledu přišlo několik dalších výstřelů. Po každém zásahu sebou škubl, ale zase se narovnal a šel dál. Až asi po pátém se pomalu zastavil a padl k zemi.

„Co mu mohli udělat?“ obrátila se šeptem na Illiona.

Pokrčil rameny. „Nevím.“

Došla k IrViinovi, ležícímu nehybně na zemi. Ostatní ji pomalu následovali. Viděla, že většina vojáků se kolem nich semkla přibližně v kruhu a hlídali. Jiní šli prohlédnout toho, kterého Augment napadl. Pod hlavou se muži rozlévala kaluž tmavě rudé krve.

„Je mrtvý, pane,“ hlásil jeden. „Má rozbitou lebku.“

„Odklidit.“ Velitel mávl otráveně rukou.

Illirianka zvedla obočí. To už úcta k mrtvým takhle vymizela? Ale není vlastně čemu se divit. Světová vláda se o to snaží už dost dlouho a většina lidí je dost stádní a bezzásadová, aby se jim to mohlo podařit.

Poklekla na jedno koleno a sklonila se k příteli. Se skrývanými obavami mu zkusila tep. Oddechla si. Srdce mu bilo pravidelně a zdravě. Illion poklekl vedle ní.

„Tak co?“

„Žije.“ Viditelně si odechla.

„Myslím, že o těch nových zbraních, které na něho použili, něco přece jen vím,“ zašeptal. „Jenom mě překvapilo, že už mají použitelné modely. Moji zpravodajové mi říkali něco o tom, že probíhá výzkum energetických zbraní. Ale byl dost nový, takže mě nenapadlo, že to už začali prakticky využívat.“

„Aha. Ta takhle. Díky.“

Illion se ohlédl.

„Už si pro nás jdou.“

Vstal.

Illirianka ještě pohladila IrViinovy jemné, tmavé vlasy a vstala také. Ačkoli cítila mnoho rozbouřených emocí ve svém nitru, z nichž některé vřely, jiné spíš plynuly jako klidný, ale mocný proud, na jejím zevnějšku to nebylo znát. Za nějakých dvě stě let svého života se už naučila ovládat svoje vnější projevy, když to bylo potřeba.

Někteří vojáci odnesli mrtvého, jiní zavřeli a odvezli transportér a největší část jich vyšla se zajatci uprostřed k vězení. IrViina nesli, ale přestože byl v bezvědomí, nezapomněli mu nasadit vězeňská pouta. Ta minulá byla armádní, takže je zas museli vrátit vojákům, kteří je zajali. Když je vyměňovali ostatním, nenechali ovšem nic náhodě a celou dobu výměny na ně mířilo několik vojáků těmi novými zbraněmi, a navíc ještě mimo dosah, takže bylo vyloučeno se o cokoli pokusit.

Jakmile prošli hlavní bránou do nepříjemně šedé chodby, Ilriele se sevřelo srdce. A nebylo to jen tím, že jakožto hrdá dcera Illirie byla zvyklá na velké prostory a volnost, a proto jako snad všechny Illirianky trpěla slabší klaustrofobií. Co je tady asi může potkat? Mysl jí zaplavily představy různých možností, z nichž příjemná nebyla ani jedna. Od popravy přes výslechy všemi možnými i nemožnými metodami, prodání do otroctví, u ní a Lusity jistého druhu (takovému osudu by sice sama dokázala uniknout, ale je možné, že za cenu vlastního života, a těžko říct, jestli by jakkoli mohla pomoci Lusitě) až po pitvu zaživa. A co Weyoun? Uvědomila si, že ho má raději, než by byla ještě včera ochotná připustit. Jeho chtějí hlavně zkoumat. Bodla ji myšlenka, že právě před takovým osudem se ho snažili zachránit. Zatím sice nevěděla přesně, jak takový „výzkum“ vypadá a probíhá, ale podle útržkovitých informací svých zpravodajů si už uměla udělat velmi pravděpodobný obrázek. A teď to poznáte přesně. Všichni, ozval se jí v mysli hlas. Trhla sebou. To nebyl Weyoun. Jeho hlas byl vždy příjemný a milý, zatímco tenhle syčivý, posměšný a záštiplný, který chtěl vyvolávat jenom zlo, smutek, depresi a zmar. No jistě. Démon. Naštěstí se s ním nesetkala poprvé a věděla, co dělat. Zmiz, zasyčela v duchu. Tady nemáš co dělat. Pohrdám tebou. Vypadni. Vypadni! Oddechla si. Cítila, jak se neobyčejně rychle uklidňuje. Díky, můj anděli strážný, pomyslela si. Ještě že tě mám. Nebudu úplně sama, i když obvykle nejsi vidět.

Tohle byla přesně metoda démonů. Nebyli vůbec originální. Neměli fantazii. Uměli jenom kopírovat a parodovat. A jejich oblíbená metoda bylo, vyhlédnout si bytost, která je v těžké situaci, a přivádět ji k pocitům naprostého zmaru, zoufalství a beznadějě. Jako mrchožrouti. Vybírali si oslabené, zraněné lidi. Cíl jejich počínání byl jediný: svést je ze správné cesty. Přesvědčit je, že neexistuje něco takového jako dobro, vyšší cíle, morálka nebo spravedlnost. Že se jich nikdy nikdo nezastane, příkoří zůstanou navždy neodčiněna a není za co bojovat. Ilriela právě byla ve velmi špatné situaci, ale věděla, že nesmí pokušitelům dát šanci.

Sama byla už v klidu. O sebe se nebála, ale o ostatní ano. Hodně. Znovu,aniž chtěla, si vybavila informace o výzkumech Světové vlády. Věděla, že v poslední fázi oběť – ano, nebylo vhodnější slovo pro objekt výzkumu Světové vlády – úplně rozeberou. Při té myšlence jí celým tělem projel ten ohavný pocit, jako by byla rozebírána zaživa. Jako by něco oddělovalo od sebe jednotlivé tkáně a orgány a rovnalo je úhledně na pitevním stole. Nebolelo to, ale tím to bylo nepřirozenější a odpornější.

Někdo se dotkl její paže. Otočila se. IrViin se už probral a stál vedle. Zmateně a dezorientovaně se rozhlížel. Když se setkal s jejím pohledem, usmál se.

„Ahoj,“ řekl. „Bolí mě hlava. Co to na mě použili?“

Pokrčila rameny. „Nějakou novou energetickou zbraň. Radši se zeptej Illiona. Ten tomu rozumí lépe.“

„Ticho!“ vyštěkl jeden z vojáků.

Raději zmlkla.

Vojáci odemkli celu a odváděli tam Lusitu. Illion vypadal sklesle, což Weyouna trochu překvapilo. Takový výraz u něho dosud neviděl. Ale na druhou stranu ho naprosto chápal a soucítil s ním. Vycítil, že mezi oběma sourozenci je hlubší pouto, než obvykle bývá. Dlouho byli pořád spolu, společně pracovali a v minulosti spolu i vyrůstali, a teď je čekalo rozloučení...možná navždy. Nebo ne? Weyoun si už všiml, že věří na nějaký posmrtný život. Jejich přesnou představu, jak by měl vypadat, však zatím neznal. Zalitoval, že už nezbude čas si o tom s nimi promluvit. Škoda. Bylo by to určitě velmi zajímavé a snad mají i pravdu, alespoň částečně.

„Sbohem, sestro.“

To se ozval Illion. Ačkoli už prošel mnoha boji a nebezpečnými situacemi, oči se mu leskly a hryzl se do rtu.

Dívka se ohlédla a povzbudivě se na bratra usmála, přestože se sama musela hodně ovládat.

„Neříkej sbohem. Spíš na shledanou,...bratře.“

A to bylo poslední, co od ní uslyšeli. Dveře se s kovovým zvukem přibouchly.

Vojáci s ostatními šli dál. Illion vypadal sice smutně, ale odhodlaně. Kus dál zavřeli jeho. Jakmile ho od ostatních oddělily pancéřované dveře, prohlédl si celu a protože tam nebylo skoro nic co prohlížet, posadil se na železné lůžko u zdi a zamyslel se.

Ilriela a IrViin šli vedle sebe. Bohužel se s tím museli spokojit, i když zvláště ona nesla těžce, že ho nemůže ani vzít za ruku. Před dalšími dveřmi, když se zastavili, se k sobě alespoň mohli otočit čelem. Pohladil ji po vlasech a po rameni. Vnímala ten dotek velmi citlivě, protože věděla, že je to možná poslední. Že se možná znovu uvidí až tam na druhé straně, na věčnosti. Vzápětí je od sebe strážní odtrhli. IrViin se jim však vyškubl.

„Jdu sám!“

Ohlédl se na ni a usmál se. Opětovala úsměv.

„Chci ti ještě něco říct...“ zašeptala.

„Dost!“ křikl jeden ze strážných. Další dveře se přirazily.

Ohlédla se.

„Hodně štěstí, Weyoune.“

„Tobě taky,“ odpověděl mimozemšťan.

A to byla jejich poslední slova pronesená k někomu, kdo byl jejich přítel.

KONEC