Můj drahý

Deannin pohled

Seděla jsem a naslouchala své pacientce, které před několika týdny zemřel manžel a syn při nehodě na základně. Proto mě zarazilo volání. „Kapitán volá poradkyni. Hlaste se.“ Omluvila jsem se Danielle a vyběhla na můstek. „Dostali jsme nouzové volání z lodi Va. Budeme tam během hodiny. Něco se stalo s jejich jádrem, musíme celou loď evakuovat. Na můstku zůstane pan Worf, zbytek důstojníků se dostaví do transportní místnosti 3.“

Ocitla jsem se v transportní místnosti jako jedna z posledních. Během několika vteřin jsem se ocitla na cizí lodi a vzala do náručí malou holčičku, která volala svou matku. Zanesla jsem ji do transportní místnosti a předala ji Stacey, která zde byla také. Pak jsem uslyšela hlas Willa, ten mě poslal do strojovny, aby pomohla s evakuací tam. Rozběhla jsem se tam a vrazila do neznámého poručíka. „Prosím, pomozte mi. Nezvládnu to tady.“ Přikývla jsem a udělala to, co po mě chtěl. „Do výbuchu jádra zbývají dvě minuty.“ Najednou jakoby se všechno zrychlilo. Ve strojovně už bylo jen několik lidí. Ti se snažili co nejrychleji dostat pryč. Rozběhla jsem k turbovýtahu, kde byli jen dva lidé. Vyběhli jsme z výtahu za hlasu, který hlásil: „Do výbuchu jádra zbývá třicet vteřin.“ Společně vběhli do transportní místnosti. V té chvíli mi došlo, že už se nemůžu zachránit. Pomohla jsem transportovat posledních pět členů posádky a v duchu jsem se rozloučila s Willem a ostatními přáteli. Schoulila jsem se do klubíčka a poslední, co jsem slyšela, bylo: „Jádro vybuchne za tři, dva, jedna.“Celá loď se roztříštila na malé kousky.

Vyšší důstojníci na Enterprise zděšeně hleděli na obrazovku. Miles O'Brien úspěšně transportoval poslední lidi z Va. V duchu počítal všechny vyšší důstojníků a najednou se zarazil. Pamatoval si každého, koho dnes transportoval a věděl, kdo chybí. Stiskl komunikátor. „O'Brien můstku.“ Will byl nejrychlejší. „Ano, pane O'Briene?“ Miles se nadechnul a odpověděl. „Pane, chybí poradkyně Troi. Vím určitě, že jsem ji netransportoval zpět.“ Will rychle zamrkal. V tu chvíli se mu zatmělo před očima, ale on se rychle zachytil poblíž stojícího Data.

Willův pohled

Nevěděl jsem, kolik uplynulo času od Deanniny smrti, ale přesně jsem věděl, jak moc to bolí. Do naší společné kajuty od té doby vstoupili jen dva lidé. Beverly věděla, čím si procházím. Snažila se se mnou mluvit, ale já ji nikdy neposlouchal. Pokaždé jsem ji vyhnal pryč. Jídlo, které mi nosila, zůstalo vždy netknuté. Pokaždé mě našla v posteli se světly ztlumenými na třicet procent. Sedla si ke mně. Nerad jsem ji vyháněl, ale já potřeboval být sám. Vytáhla mě z postele a podala mi oblečení. Najednou jsem ucítil povědomý závan vůně. Vedle mého oblečení ležela Deannina uniforma. Vzal jsem ji a přičichl jsem si k ní. Tak moc mi to připomnělo Deannu, až jsem se rozplakal. Beverly mě konejšivě hladila po zádech. Všechno kolem mě mi ji připomínalo. Naše postel mi najednou přišla příliš velká. Naše svatební fotka příliš stará. Jakoby se to všechno stalo už před několika roky. Nebyla to pravda. Vzal jsem si ji před měsícem, kdy mi konečně došlo, že je můj osud. Její odpověď jen potvrdila naše právo na společnou kajutu a příjmení.

Ještě nikdy jsem se necítil víc ztraceně. Byl jsem mimo. Úplně.

Ve dvě hodiny odpoledne mě kapitán zavolal do simulátoru 3. Přišel jsem o několik minut dříve a posadil se do stínu stromů. Během několika minut se v simulátoru objevili její přátelé. Kapitán Picard si odkašlal. „Jsme tady právě kvůli ní, přítelkyni, lodní poradkyni. Deanna Troi-Rikerová. Její ztráta je tou nejtěžší věcí, se kterou se musíme vyrovnat, díky povolání, které jsme si my všichni vybrali. V následujících dnech si každý najde čas, aby pro ni truchlil.“ Zařadil se zpět a přímo před námi se zjevila Deanna. Byla tak krásná, ještě krásnější, než jsem ji kdy viděl.

„Vítejte přátelé. Díváte se teď na můj holografický obraz, protože jsem zemřela. Stalo se to zřejmě ve službě, jak jinak.“ Smutně se pousmála a pokračovala. „Nezapomeňte, že jsem zemřela při práci, kterou jsem si sama vybrala a kterou jsem dělala ráda. Chci, abyste věděli, že jsem tento život milovala a měla jsem ráda všechny ty, kteří ho se mnou sdíleli. Všichni jste se stali mou rodinou. Dostalo se mi vašeho přátelství a vaší lásky, za což jsem vám všem neskonale vděčná.“ Obrazu Deanny po tváři stékala slza. „Wille, vždy si při mně stál a to ti nikdy nedokážu zapomenout. Sdílel si se mnou mé starosti a problémy a za všechny tyhle vlastnosti tě neskutečně miluji.“

Nedokázal jsem tomu uvěřit. Pozvedl jsem ruku k tváři a zjistil jsem, že mi po tváři stékají slzy. Deanna pohlédla na Worfa.

„Ach Worfe. Měli jsme toho málo společného, ale přece jsme si rozuměli. I ty ses mi stal velice blízkým a za to ti děkuji.“

Deanna se odvrátila od Worfa a pohlédla na Beverly. „Beverly, z tebe vyzařuje oddanost, kterou nic nemůže umenšit. Stala ses mou důvěrnicí a nejlepší kamarádkou. Od tebe jsem se naučila usilovat o dokonalost, ale s ohledem na všechny ostatní. Ty, Wesley jsi mi nahradil syna, kterého jsem nikdy neměla. Je mi velice líto, že tě neuvidím vyrůst ve skvělého muže, kterým se jistě staneš. Ty jsi mě naučil, že laskavost a pokora se neměří věkem.“ Beverly se rozplakala a Deanna se otočila k Geordimu. „Geordi, ty jsi mi pomohl vidět svět jinak. Byl jsi jediný, kdo byl schopen naučit mě technické věci, protože máš velikou trpělivost.“ Usmála se přes slzy a pokračovala. „ Date, přes všechno, co jste zažil, stále vidíte svět pohledem dítěte. A touhle vlastností jste lidský víc, než kdokoli z nás. A vy kapitáne Jeane-Lucu Picarde jste mi nahradil otce, kterého jsem nikdy neměla. Jeden básník kdysi řekl, že smrt neexistuje, existuje jen odchod pryč a krásné vzpomínky. A proto doufám, že zůstane ve vašich vzpomínkách.“ Deanna přestala mluvit a utřela si slzy. Pak její obraz zmizel. Stále jsem hleděl na místo, kde před chvílí stála moje žena. Všichni začali pomalu odcházet ze simulátoru. Koutkem oka jsem zahlédl Beverly, kterou kapitán Picard objal, a ona se rozplakala ještě víc. Odešli společně ruku v ruce ze simulátoru. Zůstal jsem tam pouze já a Dat. „Komandére, účel tohoto shromáždění mě zmátl.“ Udiveně jsem se na něj podíval a Dat pokračoval. „Pořád si říkám, jak nám všem bude strašně chybět. Unikl mi smysl?“ I přes stékající slzy jsem se na něj usmál a zavrtěl hlavou. Datovi zřejmě má odpověď stačila a vyšel ze simulátoru.

„Počítači, zapni program Riker 07.“ Před ním se zjevila Deanna. Vzal ji za ruku a vydal se hlouběji do lesa. Věděl jsem, že tohle není v pořádku, ale já s ní musel být. Procházeli jsme se po lese a já uslyšel známý hlas. Během několika vteřin se u nás zjevil Dat a Worf. „ Počítači, ukonči program.“ Ne, tohle mi nesmí udělat. Padl jsem na kolena v šílené bolesti v srdci. Dat mi pomohl vstát, ale já stále pozoroval místo, kde ještě před chvílí byla moje manželka. Dovedl mě do mé kajuty a já si objednal v replikátoru horkou čokoládu. Posadil jsem se ke stolu, kde bylo položeno album. Celé jsem ho prolistoval, až jsem našel naši poslední společnou fotku. Chyběla mi tak moc, že se to nedalo popsat. Nedokázal jsem překonat bolest z jejího odchodu. Vzal jsem do rukou její fotku a našel fázer. Poslední, co jsem slyšel, byl Deannin hlas.

Vítej Imzadi.

KONEC