Pod povrchem

Obsah

• Kapitola 1 - Hodnocení planety: Nebezpečná
• Kapitola 2 - XX12
• Kapitola 3 - Zajatci
• Kapitola 4 - Zig-Mu-Din
• Kapitola 5 - La-Tsun
• Kapitola 6 - Plány
• Kapitola 7 - Na život a na smrt: Uprchlíci
• Kapitola 8 - Na život a na smrt: Závod s časem
• Kapitola 9 - Návrat
• Kapitola 10 - Loučení
• Kapitola 11 - Cāvios
• Kapitola 12 - Domů

Kapitola 11 - Cāvios

18. 5. 2269, hvězdné datum 1844,3. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Naše druhá výprava na povrch Cāviosu proběhla podle plánu a naše Cāvianská návštěva je teď předpokládáme v bezpečí. Protože máme na palubě pana, máme splněný úkol, se kterým jsme sem letěli. S cestou zpátky ale chceme počkat ještě dva dny, do 20. května, aby se pan Morethy mohl se svojí ženou naposledy rozloučit.

Tenhle zápis byl kapitánem Kirkem zaznamenán asi ve čtvrt na tři odpoledne. Sice měl dneska volný den, jako kapitán měl ale spoustu povinností a hned poté, co dodiktoval do deníku, se dal do jejich plnění. Po třičtvrtě na tři přišel také na můstek. Spolu s panem Scottem si prohlédl záznamy o měření elektrické aktivity na Cāviosu a spoustu dalších věcí. Všechno bylo tak, jak očekával. Potom se také zastavil u Čechova a Kingové, aby se seznámil s těmi úseky trasy, které už naplánovali.

„Poručíku Kingová,“ obrátil se na pilotku o několik minut později, když už byl na odchodu.

„Ano, pane?“

„Pan Sulu je teď dočasně v pracovní neschopnosti,“ sdělil jí, co se dozvěděl při obědě od McCoye. „Budete teď několik dní sloužit místo něj.“

„Rozkaz, pane!“ vyhrkla potěšeně Kingová. Byla ráda, že nemusí hned zpátky do strojovny.

„Na jak dlouho, pane?“ zeptal se okamžitě Čechov.

„Asi ani ne na týden. Ale v nemocnici byste se dozvěděl víc podrobností,“ odpověděl mu kapitán. „Scotty,“ obrátil se poté na velitele, „Ve čtyři tě budu čekat v poradním sále,“ přešel k němu a trochu ztišil hlas: „Budou tam i další důstojníci a pár dalších lidí. Pan Morethy nám poví svůj příběh. Vlastně s sebou můžete vzít i poručíka Uhuru.“

„Dobře, přijdeme tam,“ souhlasil pan Scott a rozloučili se.

Když kapitán opustil můstek, pan Čechov se obrátil na Kingovou, aby s ní pokračoval v plánování. Jakmile ale uviděl, že se stále ještě potěšeně usmívá, zakoulel očima a znechuceně si opřel hlavu o ruku. Vyhlídka na to, že bude muset ještě tak dlouho spolupracovat s touto ženou, která mu občas dost lezla na nervy, ho vůbec netěšila.

„Ale no tak, Čechove,“ obrátila se na něj pilotka, „skončili jsme u Seirreské soustavy,“ přivedla ho k tématu. Čechov si povzdychl a pustili se do další práce.

Pan Morethy touhle dobou o chystané akci ještě ani nevěděl. Právě+ se vrátil do své kajuty, byl se totiž najíst a cestou z jídelny se zastavil v lodní nemocnici, kde si od sestry Chapelové vyzvedl svou dceru. Usadil se s ní na podlahu a hrál si s ní, myšlenkami byl ale někde úplně jinde. S tím, že opouští Nessynd, se už vyrovnal a teď myslel na své druhé dítě, synka, kterého před třemi lety opustil.

Z úvah ho vyrušilo až zapípání komunikačního přístroje na stole. Vyskočil, posadil se na židli a zmáčkl tlačítko pro vizuální kontakt, čímž hovor přijal.

„Tady Morethy,“ ohlásil se s pohledem na kapitánův obličej.

„Dobré odpoledne, pane Morethy. Můžete ve čtyři hodiny přijít do poradního sálu? Byli bychom rádi, abyste nám pověděl o… té katastrofě na Orleánsu,“ dokončil Kirk, když našel ta pravá slova.

„Ano, pane kapitáne,“ souhlasil Morethy s kradmým pohledem na hodiny – bylo před půl čtvrtou. „Domluvím se v nemocnici, jestli mi budou moci znovu pohlídat dítě,“ prohodil. „Jenom si nejsem jistý, jestli cestou nezabloudím.“

„Já se pro vás zastavím,“ řekl na to Kirk. „Pět minut předem.“

„Dobře, pane.“ Morethymu se trochu ulevilo. Moc se v plánku Enterprise nevyznal.

„Kirk končí,“ rozloučil se s ním kapitán a obraz s cvaknutím zmizel. Poručík si znovu sedl na zem ke své dceři. Očekával, že po něm bude kapitán něco takového chtít, nebyl tím ale zdaleka nadšený. Bude muset znovu vzpomínat na všechny nejhorší chvíle v jeho životě. A to se mu vůbec nechtělo.

V půl čtvrté a deset minut uklidil oblázky, se kterými si spolu s dítětem hrál, vzal Cyndy do náruče a odnesl ji do nemocnice. Sestra Chapelová je, stejně jako dopoledne, vlídně přijala. Když jí pan Morethy holčičku předával, všiml si, že pan Sulu stále ještě leží na svém lůžku.

Do své kajuty se vrátil akorát, aby si ještě stihl odskočit, než si pro něj přišel Kirk. Za hovoru spolu došli do poradního sálu. Byla to vzhledem k ostatním společenským prostorám na lodi poměrně malá místnost, ve které byly pouze tři stoly. Jeden z nich byl poměrně hustě obsazený různými členy posádky. Pan Morethy se na tohle shromáždění překvapeně podíval. Nečekal tolik posluchačů. Kromě něj a kapitána tu bylo čtrnáct dalších lidí, a když se všichni posadili, zbyla tady ještě tři volná místa. Jejich vlastníci dorazili téměř přesně na čas. Byl to pan Spock a za ním Scotty s Uhurou, které ovšem Morethy neznal, ale na začátku mu je Kirk, stejně jako všechny ostatní, představil. Ti dva dorazili rovnou z můstku, kde měl teď velení nadporučík Gaultier.

„Bylo to v listopadu 2265, začal vyprávět pan Morethy. „Velitelství hvězdné flotily dostalo nouzový signál s prosbou o pomoc z planety Iefettéd, která byla postižena velkou přírodní katastrofou. Tahle planeta je, jak je známo, nejvzdálenější známou planetou, jejíž obyvatelé provozují vesmírný výzkum. A jsou v tom celkem vyspělí. Také udržují přátelské styky s Federací a Hvězdnou flotilou vůbec.

V té době ale byl naneštěstí na všech planetách Federace nedostatek lodí, většina jich totiž byla zničena nebo vážně poškozena v sérii bojů s klingony. Poblíž Iefettédu se tedy nenacházela žádná, která by jim mohla nějak více pomoci.

Přesto se ale na Zemi našla sice poněkud zastaralá, ale plně funkční loď se jménem Orleáns, která byla pro tuhle dlouhou cestu vybrána. Byl ale nedostatek posádky a proto byli povoláváni i ti, kteří byli zrovna mimo aktivní službu. Takhle jsem se na palubu dostal i já, byl jsem totiž už třetím rokem se svou manželkou doma na Zemi, měli jsme malého syna. Frankiemu už byly ale skoro tři roky a tak se moje žena, Calysse, rozhodla jít se mnou. Jako mladá vystudovala Akademii a potom sloužila pár let na válečných lodích, takže dostala místo technika u zbrojních jednotek. Já jsem nastoupil jako navigátor. Kapitánem byl Marcus Cai Toyen a první důstojník byla moje pilotka, Amanda Pubbová.

Cesta probíhala dobře, než jsme se po asi dvou a půl měsících dostali do téhle oblasti. Přesně si pomatuji na ten den. Byl čtvrtek, 16. února 2266, kdy jsme narazili na klingonskou loď. Snažili jsme se s nimi spojit, ale neodpovídali a bez výzvy ani důvodu na nás začali útočit. Nejspíš se ještě nevyrovnali s tím, že je Hvězdná flotila v létě odrazila.“ Morethy si povzdychl. „Nebyla to válečná loď, ale byla lépe ozbrojená než Orleáns, i když my jsme na tom také nebyli úplně špatně. Ale vůbec to nevypadalo nadějně a naneštěstí nikde v okolí nebyla žádná jiná loď, která by nám mohla přiletět na pomoc. Ostřelovali jsme se skoro tři hodiny a bylo jasně vidět, že prohráváme. Nakonec se našim střelcům ale podařilo zasáhnout je tak, že se situace náhle obrátila a klingoni boj vzdali a obrátili se na útěk. Narušili jsme jim totiž jejich útočné systémy natolik, že na nás nemohli vypálit bez toho, aby riskovali, že jim přitom pod nohama vybouchne jejich vlastní loď.

Nemohli jsme je začít pronásledovat, sami jsme totiž byli málem zničeni. Už dávno jsme neměli štíty a šestá, osmá a devátá paluba byly rozstřílené. Úplně jsme přišli o pravou gondolu, a protože Orleáns byl ještě typ NCA, které mají některé palivové nádrže přímo u motorů pro warpový pohon, přišli jsme i o velkou část paliva. Hlavní generátor elektrické energie byl také poškozený a kvůli tomu všemu jsme si nemohli vyrobit mnoho energie.

V době útoku jsem nebyl zrovna ve službě, což mi, jak se později ukázalo, zachránilo život. Teď jsem ale musel spolu se všemi ostatními žijícími a nezaměstnanými členy posádky jít odklízet trosky. Mnoho dalších také pomáhalo v nemocnici, která se teď kvůli počtu zraněných rozšířila na celou jedenáctou palubu. Jiní zase sčítali mrtvé. Byly to velice napjaté a smutné hodiny. Naštěstí jsme měli ještě dost energie a neporušené nouzové systémy, takže zničené paluby byly od zbytku lodi okamžitě odděleny tlakovými dveřmi. Přesto byly tlak i atmosféra na lodi trochu narušené. Systémy pro podporu života naštěstí ale nebyly zasaženy, takže se to brzy zase spravilo.

Já jsem ale ze všeho nejdřív běžel najít Calysse, abych se ujistil, že se jí nic nestalo. Ne, byla v pořádku a já jsem ji našel, jak spolu s dalšími techniky zabezpečuje ty palivové nádrže, které nám zbyly. Sám jsem potom pomáhal odklízet trosky z dvanácté paluby, která byla také zasažena, ale naštěstí nebyla proražena ven.

Čekali jsme na místě asi půl hodiny, než se shromáždilo dostatek energie, abychom se mohli vydat na nějakou cestu, a také než jsme loď alespoň trochu zabezpečili. Kapitán dal rozkaz zamířit k nejbližší planetě, která tu byla, a co nejvíce šetřit energií. Všichni jsme věděli, že to je poslední cesta Orleánsu. Hvězdná flotila už za námi vyslala jinou loď, aby nás vzala na palubu. Jenže to od nás byla vzdálená asi pět dní letu a na tu dobu jsme potřebovali najít nějaké bezpečnější místo, kde bychom počkali. Naneštěstí se v té době o Cāviosu nic nevědělo, jenom to, že existuje.

Na jeho oběžnou dráhu jsme se dostali až pozdě večer. Nemohli jsme totiž cestovat warpem, protože jsme měli jenom levý motor. Během letu také pokračovaly všechny nejnutnější práce. Po pár hodinách jsme už také znali počet mrtvých: 163 – to byla skoro polovina posádky. Těla některých se našla, jiných ne. Všichni jsme si přísahali, že je pomstíme.

Když jsme dorazili na oběžnou dráhu, všichni jsme si všimli toho divného fialového oblaku. Nikomu se to nelíbilo, ale neměli jsme energii pro senzory, abychom mohli zjistit, co to je. Všechnu jsme ji totiž spotřebovali na cestu sem. A nikam jinam jsme už ani letět nemohli. Kapitán hned určil skupinu, která se měla transportovat na povrch. Byl jsem v té chvíli zrovna na můstku, tak mě k nim přiřadil taky, protože jsem vlastně právě neměl co dělat. Měli jsme za úkol zjistit, jestli by se tam dalo přežít těch pár dní, než si pro nás přiletí ta záchranná loď. Bylo nás dvanáct a vedla nás Pubbová – první důstojník.

Přes vysílačku jsem se rozloučil s Calysse. Ani jeden z nás si nemyslel, že je to naposledy, co jsme měli příležitost se vidět. Ale bylo to tak. Ani ne pět minut potom, co jsme se ocitli na povrchu planety, nás zajali Cāviané. Na smůlu jsme se totiž transportovali blízko místa, kam všichni ze Zig-Mu-Dinu chodí spát. Stejně jako vás nás omráčili a odvlekli do La-Tsunových kobek. Bylo to poprvé, kdy viděli lidi. Báli se nás, protože nás neznali a kvůli tomu s námi zacházeli velmi krutě. A my jsme nemohli v podstatě nic dělat. Pořád nás nechávali svázané, nedávali nám jídlo… A nikdo z nich neuměl mluvit Hvězdným jazykem.

Drželi nás tam všechny zavřené skoro týden, než La-Tsun svolal všechny moudré Cāviany jak ze Zig-Mu-Dinu, tak ze Zainu, Zig-Mu-dinské kolonie. Neměli jsme tušení, co s námi bude, neměli jsme tušení, co je s Orleánsem a těmi, kdo na něm zůstali. Dělali jsme si strašné starosti. A ty byly naneštěstí oprávněné.

Potom nás soudili. Ve stejné síni jako vás. Dorozumívali jsme se s La-Tsunem pomocí obrázků. Takhle se nás vyptal, kdo jsme, odkud jsme a co tady chceme. Když jsme mu jakž takž odpověděli na všechny otázky, zase nás odvedli a zavřeli. Nedali nám ani jednu příležitost k tomu, abychom něco řekli sami. Tušili jsme, že nám jde o život. Ten den nám ale dali pořádně najíst, takže jsme zase začali mít naději. Možná je dobře, že jsme nevěděli pravdu

nakrmili nás jenom proto, abychom vydrželi déle při mučení.

Druhý den nás odvedli zase do toho sálu a La-Tsun nám velmi výmluvně naznačil, co nás čeká. To gesto jsme pochopili všichni. Smrt. Bez jakéhokoliv odůvodnění nebo možnosti na obhajobu. Na naši popravu se přišlo podívat mnoho Cāvianů. Později jsem se dozvěděl, že oni to berou jako zvláštní formu zábavy, něco jako je pro lidi chodit do kina. A nikdy nepopravují jen tak jednoduše. Nejdřív odsouzence mučí. Jsou mnohem tvrdší než my.

Nessynd vám už prý říkala, jak jsem byl zachráněn. Pochopil jsem, jakou mám možnost volby. Život s ní nebo smrt s ostatními z Orleánsu. Nevěděl jsem, co si mám vybrat. Nechtělo se mi umřít, zvlášť když jsem měl ještě naději, že Calysse žije. Ale také jsem nechtěl prožít zbytek života s nějakou ženou, kterou jsem vůbec neznal a jejíž národ se mi chystal zavraždit přátele. Vyhlídky na útěk jsem neměl téměř žádné. Neměl jsem u sebe ani svoje přístroje.

Ostatní viděli, jak váhám.

‘Tobiashi,’ položila mi Pubbová ruku na rameno. ‘Běžte. Jste jediný z nás kdo má šanci. Nepromrhejte ji.’

‘Ale já tu ženu vůbec nemám rád,’ namítal jsem.

‘Jenom proto chcete zemřít? Můžete se odtud dostat.’

‘Tak dobře,’ rezignoval jsem po chvíli a objal ji. ‘Sbohem, Amando.’ Nikdo z nás už nehleděl na svoje hodnosti. Byl konec.

Přešel jsem tedy k té ženě. Nessynd. Byla mladá, asi o deset let mladší než já, ale milovala mě a můj věk jí nevadil. Zato já jsem ji nemiloval, nikdy. Musel jsem se dívat, jak byla Amanda Pubbová spolu s ostatními mými přáteli mučena a zabita. Trvalo mi to týdny, než jsem se s tím, alespoň trochu vyrovnal. Nessynd byla chápavá a všemožně se snažila, aby se mi tady líbilo. Časem mi dokonce zajistila vrácení přístrojů. Trochu jsem je opravil, aby zase fungovaly a začal jsem se po Cāviosu trochu rozhlížet. Mnoho věcí tady, přestože jsem celou tu planetu nenáviděl, mě totiž zajímalo. Třeba způsob, jakým Cāviané vytvářejí ty své výboje nebo co to je za nerost, který osvětloval všechny ty jeskyně. Ale nejvíc mě zajímal ten fialový oblak nad atmosférou. Podařilo se mi zjistit, co to je. Žíravina. Trvalo mi to dlouho, než jsem se s tím smířil. Až do teď jsem totiž doufal, že ostatní z Orleánsu jsou naživu a odvezla je nějaká loď. Ale musel jsem si přiznat, že to tak není. Nemohli přežít. Orleáns to nemohl vydržet. Všichni zemřeli.

Calysse zemřela.

I když jsem tohle všechno věděl, můj vztah k Nessynd se nezměnil. Naštěstí se ale ani nezměnil její vztah ke mně. Kdyby ano, určitě by mě také nechali popravit. Nad tím jsem ale moc nepřemýšlel. Většinu času jsem byl v depresích. Cāviané jsou tak jiní a pro mě jako pro člověka nebylo vůbec lehké mezi nimi žít. Postupně jsem se sice naučil jejich jazyk, ale to nic neznamenalo. Nikdy jsem je nepochopil. A myslím, že ani oni nepochopili mě.

Jsou to strašně rozporuplné bytosti. Jejich chování a myšlení většinou postrádá logiku, ale v bojích mívají velice dobré strategie. Mají úplně jinak nastavenou hranici krutosti, než lidé. To, co nám připadá kruté, považují za normální, ale to, co považujeme za normální my, se mnohdy zdá kruté jim. Dokážou rozeznat pravdu od lži – pokud je řečená ústy. Proto také nikdy nelžou.

Zvlášť ve své rodině nebo mezi dobrými přáteli dokážou být mírní a vážní, vážní jsou ale i při plnění svých povinností. Jinak jsou ale založeni především na citech. Snadno se rozzuří, ale i začnou smát – to ale většinou ne na veřejnosti. Jsou vášniví, i když jinak než lidé. Nerozdělují tolik pohlaví jako my. Ženy i muži se chovají podobně, jsou stejně zdatní, vykonávají stejné práce. Ze začátku mi trvalo, než jsem se je naučil na první pohled rozeznávat. Nemají manželství, žádné obřady, ale jejich lásky jim vydrží na celý život. Neznají nic jako mnohoženství, ale i přesto mívají velmi mnoho dětí, asi kolem patnácti. Ale třeba Nessynd má dalších 31 sourozenců.

Cāviané nemají náboženství. Alespoň ne v takovém smyslu, jako ho máme třeba my na Zemi. Věří svému vůdci a bezvýhradně ho poslouchají – nejméně do té doby, co se jim začnou příčit jeho názory. Ale ještě jsem neslyšel, že by někdy nějakého z nich zabili.

Ale mají i něco jiného. Existuje staré poselství, říkají tomu Nangazovo poselství, které si předávají už po desítky generací. A podle toho tak nějak počítají s tím, že existuje Da-Mu-Razin – dalo by se to přeložit jako Světatvoř. Je to osoba, která vytvořila všechno, co vidí okolo sebe. Nangaz byl prý muž, který s ním mluvil. A Da-Mu-Razin mu prý řekl, že jednou k nim pošle svého posla, který jim bude o něm vyprávět. A kdo úplně přijme to, o čem bude ten posel mluvit, tomu dá Da-Mu-Razin do duše svůj klid a lásku. V té době, kdy to Nangazovi říkal, se to stát nemohlo, protože Cāviané na to ještě nebyli připravení.

A tak čekají. Nikdo z nich nepochybuje o tom, že to poselství je pravé, ale to je tak všechno. Neuctívají Da-Mu-Razina a mnohým z nich je vlastně úplně jedno, jestli ten posel vůbec přijde.

Dožívají se kolem šedesáti let, ale často zemřou mnohem dřív ve válkách. Jsou totiž strašně bojovní. Myslím, že na Cāviosu žijí už víc než 30 000 let, ale brání se proti jakémukoliv většímu pokroku. Hodně pro ně znamenají tradice a nechtějí, aby jim do jejich života někdo zasahoval. Proto jsou tak nepřátelští ke všem svým návštěvníkům.

Těch tradic a zvyků mají spoustu. Třeba způsob, jakým se vybírá nový vládce. Nevím, jestli v ostatních obydlených částí Cāviosu je to taky tak, ale v Zig-Mu-Dinu je jenom jeden vládnoucí rod a jenom členové té právě vládnoucí rodiny, tedy, spíš děti vůdce, mají možnost rozhodnout, kdo z nich se stane vládcem potom. Když je totiž současný vůdce příliš starý, konají se takzvané LaKha-tud. To jsou zápasy mezi jeho dětmi. Ten, kdo zvítězí, se stane novým vůdcem. Ostatní boje většinou také přežijí, ale pak jsou obvykle popraveni. Aby se nemohli mstít a ohrozit tak nového panovníka. Mě to připadá také kruté, ale pro ně je to běžná věc. Všechny vůdcovy děti to berou jako velkou výzvu, jenom vztahy mezi nimi nejsou nikdy moc dobré.

Cāvianské děti jsou vůbec velice zajímavé. Dospívají rychleji než my, asi tak v patnácti letech. Jako miminka nikdy nepláčou, Cāvianům se totiž netvoří slzy. Jejich jména jsou, obzvlášť u těch prvorozených, často složená ze jmen otce a matky. A mají význam. Ten je často spojený s očima, protože právě oči jsou pro ně nejdůležitější orgán. Nevyznají se moc v lékařství. Třeba naše dcera, moje a Nessyndina, dostala cāvianské jméno Unsen. Znamená to Slza duhy. Pro Cāviany to není žádné smutné jméno. Vidí v něm zvláštnost a jedinečnost. Je to o našich očích: slza po mně, duha po Nessynd. Ale vybrali jsme jí jiné jméno, aby na Zemi alespoň trochu zapadala mezi ostatní. Lucinda. Je to po Nessynd – Cyndy. Kdyby zůstala na Cāviosu, v sedmi letech by odešla od své rodiny a spolu s dalšími Zig-Mu-dinskými dětmi by odešla nejspíš někam do Zainu, kde by je bojovníci učili všechno, co by potřebovali k dalšímu životu. Domů se tyhle děti vrací už jako dospělé, v patnácti letech a občas už i se svým partnerem.

Další zajímavostí na Cāvianech je, že mají úplně tvrdá chodidla, skoro jako z kamene, takže to je, jako kdyby si nikdy nesundávali boty. Proto také chodí bosi. Protože žijí v podzemí, mají velice dobrý zrak a sluch, mnohem lepší, než my. Ale co mi dělalo vždycky největší problémy, bylo, že mají převrácený, ehm, spánkový režim. Jsou tak zvyklí na jeskyně, že ven vycházejí jenom proto, aby si odpočinuli. Tma v nich totiž probouzí novou energii, myslím, že by jim trvalo dlouho v ní usnout. Zato světlo je unavuje, cítí se ospalí a tak vždycky spí venku a ve dne. Mají tam na to pěkné plácky. Ale i na jejich jídelníček jsem si zvykl líp.

Už jsem říkal, jak moc si zakládají na tradicích a nechtějí nic měnit. To ale není pravda o všech. Někteří, jako třeba Nessynd, si mě brzy oblíbili a pořád chtěli, abych jim povídal o ostatních planetách a rasách, o technice, o hvězdných lodích. Strašně je to zajímalo a mnozí z nich se také postupem času naučili mluvit Hvězdným jazykem. Nessynd jsem také trochu začal učit mluvit anglicky. Velmi ji to zajímalo. Naučila se používat všechny moje přístroje kromě phaseru, který jsem už víckrát neviděl. Já jsem se na oplátku učil používat jejich zbraně a orientovat se v jejich světě.

Nessynd si od té doby, co jsem jí o tom povídal, přála také létat na lodích, jako byl Orleáns, opustit Cāvios a žít se mnou na Zemi. Chtěla navštěvovat další planety a naučit se řídit lodi. Měla v plánu odletět se mnou. Oby jsme čekali, jestli sem nepřiletí po nás pátrat nějaká jiná loď, která by mě odtud dostala. O tom jejím plánu jsem se ale dozvěděl teprve předevčírem a povedlo se mi jí ho rozmluvit. Nakonec jsme se dohodli, že s sebou vezmu alespoň Cyndy. Nessynd to tak chtěla.“ Pan Morethy se odmlčel.

„No, tak to je asi všechno. Jenom možná ještě, nechci, abyste si mysleli, že se Cāvianům chci mstít. Nemám je rád, to je pravda, a nelíbí se mi jejich chování. Ale oni takoví prostě jsou a za to je nemůžeme trestat.

A děkuji vám, že jste pro mě přiletěli.“

Pan Morethy dokončil své vyprávění a rozhlédl se po posluchačích. Za celou dobu ho nikdo nepřerušil. Byli tady všichni členové výpravy na Cāvios, i pan Sulu, který přišel v doprovodu McCoye v nemocničním obleku a s nehybnou rukou. Kromě nich tady bylo ještě jedenáct dalších lidí, které pan Morethy teď viděl poprvé. Většinou šlo o důstojníky.

„A proč jste tedy vlastně chtěl, aby ta Nessynd zůstala na Cāviosu?“ zeptal se ho po chvíli ticha velitel Aaron.

„Nechtěl jsem, aby šla se mnou. Ale myslím, že je to i pro její dobro. Je Cāvianka, ne člověk. Myslím, že by naše chování a zvyky nikdy nepochopila. Tím nechci říct, že není učenlivá. Snaží se pochopit techniku. Naučila se používat vysílačku a určovat složení různých věcí. Ale stálo ji to tolik času a úsilí, že by se nikdy nemohla stát pilotkou, jak si přeje. Cāviané mají o dost jiný mozek než my, lidé. Navíc, když zůstane tady, může se stát vůdkyní celého Zig-Mu-Dinu a Zainu. Nevěřili byste, jaký mají vůdcové na své poddané vliv. Mohla by to tam změnit, aby její lidé nebyli tak moc proti všemu novému.“

„No jo,“ došlo to Walltersovi. „La-Tsun je její otec. Ale to taky znamená, že se nemusí stát tou vůdkyní, jestli se jí to nepodaří a bude popravena!“

„To je pravda,“ přikývl pan Morethy přece jenom trochu smutně. „Ale takovéhle věci prostě nesmíte brát podle lidských měřítek. Oni to vidí jinak.“

Tím se rozvinula diskuze na téma toho, co posádka Orleánsu a potom jenom pan Morethy prožili. Bylo to pro všechny velmi zajímavé a také trochu smutné, takže se začali rozcházet až o půl sedmé. Jako první musel odejít důstojník William, kterému v sedm začínala služba na můstku, a chtěl se před tím ještě navečeřet. Ve čtvrt na osm už byla poradní místnost prázdná. Všichni, kdo tu byli, odcházeli s velice různými pocity vůči Cāvianům.

Pan Morethy si spolu s ostatními došel na večeři, navštívil svou dcerku Cyndy v nemocnici, ale než si ji vzal zase k sobě, zašel za kapitánem, se kterým musel vyřídit různé věci, většinou jeho dopravení na Zemi. Už se nemohl dočkat, až bude doma.

Jakmile se v sedm hodin večer na můstku vystřídaly směny, pospíšil si pan Čechov rovnou do lodní nemocnice, aby navštívil svého kamaráda. Původně to chtěl udělat už o polední přestávce, ale to byl tak ospalý, že si místo toho šel raději lehnout. Pan Sulu už zase seděl na svém lůžku a právě večeřel. Před chvílí se totiž spolu s McCoyem vrátili z té schůze.

„Nazdar, Hikaru,“ pozdravil ho Čechov hned, jak vešel.

„Ahoj, Pavle. Říkal jsem si, kdy tě uvidím.“

„Byl jsem tady už v noci, ale to jsi spal. A teď celé polední volno jsem spal zase já.“ Čechov se k němu posadil. „Jak se máš?“

„Hm, celkem dobrý.“

„Kapitán říkal, že budeš skoro týden mimo službu.“

„Říkal to? Jo, je to pravda.“

„Ach jo.“

„Proč? Koho tam máš místo mě?“

„Kingovou. Znáš ji?“

„Tak trochu. To je ta hnědovlasá ze strojovny?“

„Jo.“

„Ale ta není špatná, ne? Občas s ní pracuji a je docela sympatická.“

„Vážně? Mě teda občas dost štve. Ale to je jedno. Musíš mi povídat, jaké to bylo. Všichni jsme si o vás dělali hrozné starosti!“

A tak se pan Sulu dal do vyprávění. Když Čechov asi po půl hodině odcházel, věděl toho podobně tolik jako to, kteří byli pozváni na tu odpolední schůzi s panem Morethym.

. . .

Uběhla noc a na povrchu Cāviosu nad Zig-Mu-Dinem se začalo rozednívat. Brzy bude čas vydat se ven a vyspat se, pomyslela si Nessynd. Seděla v koutě jedné z jeskyní v sídle jejího otce, rukama si držela kolena a hlavou se o ně opírala. Takhle byla skoro celý den. Byla tak smutná! Včera ráno se vrátila ze svého výletu k Zainu, který si udělala, a zažila ten největší šok. Její Tobiash byl pryč! A spolu s ním i všichni noví lidští vězňové! Jak se jim mohlo povést uprchnout? Na to se tady ptali snad všichni. Nejdřív si s tím dokonce spojovali i ji samotnou, ale jak by ji, Nessynd, mohlo napadnout jim pomáhat, i kdyby tu v době jejich útěku byla!

Věděla, že ji Tobiash nikdy nemiloval, ale jak mohl takhle prostě zmizet a ani se s ní nerozloučit? I malou Unsen si vzal s sebou.

Jak mohl…

Nessynd vstala. Neplakala, protože to Cāviané nedovedou.

Dneska je čtvrtý den, uvědomila si. Cāviané počítali čas po jedenácti dnech a ona se každý čtvrtý dívala do tajné přihrádky v jedné ze svých jeskyní. Nevěděla vlastně, proč

byl to její zvyk. Dělala to tak od malička, i když skoro nikdy tam nenašla nic nového. Ani ji moc nezajímalo, co tam bude dneska, myšlenkami byla stále někde jinde. Automaticky zašátrala v přihrádce a ke svému překvapení rukou narazila na něco tvrdého. Vzrušeně tu věc vytáhla ven

na chvíli téměř zapomněla na svůj smutek.

Když uviděla, co to drží v ruce, měla co dělat, aby to neupustila na zem. Vysílačka! Tobiashova vysílačka! Smutek v jejím nitru vystřídala změť překvapení, vzrušení a napětí. Rychle sáhla znovu do přihrádky, jestli tam není ještě něco, a vytáhla složený a popsaný arch. Rychle ho rozbalila a dala se do čtení. A s každým slovem, které četla, v ní rostl čím dál tím větší zmatek.

Nessynd, Cāviance, kterou mám rád. Já, Tobiash Morethy. Sedíš tady vedle mě, když píši tyhle řádky, ale až je budeš číst, nebudeš si na to pamatovat. Nebudeš si pamatovat na nic, co jsi ve skutečnosti dělala v posledních dnech. Budeš si myslet, že jsi byla na cestě k Zainu, ale to není pravda. Věř mi! Spolu s tímhle listem najdeš i vysílačku. Budeš mít čas dva dny od doby, o které si myslíš, že ses vrátila ze své cesty. Vysílačku umíš používat. Spoj se venku pod nebem, s lodí se jménem Enterprise. Tam budu a všechno ti vysvětlím.

Nessynd byla zmatená, ale tohle nebyl konec toho dopisu. Ovšem následující řádky ji naprosto šokovaly. Byly totiž napsané jejím vlastním písmem!

Nessynd, je zvláštní si psát sama sobě. Připadá mi ale, že to už ani já nebudu, až na to všechno zapomenu. Doufám, že nejsem hlupák a tenhle dopis pochopím. Rozhodně se s Tobiashem spoj. Pokud se všechno bude dařit, bude v době, kdy si to budeš číst, v bezpečí na Enterprise

to je hvězdná loď, která sem přivezla Jamese Tiberiuse Kirka a ty ostatní lidi, kteří jsou v době, kdy to píši, stále ve vězení našeho otce. Píši našeho, Nessynd, protože já jsem skutečně ty! Vím, že to zní neuvěřitelně, ale je to tak. Nessynd, ty sama jsi chtěla (a já pořád chci), aby Tobiash odletěl a Unsen s ním. Ty sama ses chystala osvobodit i zajatce našeho otce, vyvést je přes Zig-Mu-Din až na Pusté pláně. Jestli se tenhle plán nepodaří, nikdy tohle nebudeš číst. Budeš mrtvá. Jenom kvůli tomu, abych přežila, se chystám nechat si změnit paměť. Můj otec se nesmí dozvědět o tom, co udělám. Chci zůstat na Cāviosu a stát se La-Nessynd.

Nessynd si to s tlukoucím srdcem musela přečíst ještě několikrát.

Když se pod sluncem asi o hodinu později ukládala ke spánku, pořád byla z toho, co jí ten dopis naznačoval, v šoku. A pod pláštěm tiskla vysílačku. Zítra se dozví pravdu.

Následuje:
Kapitola 12 - Domů