Dezertér XIV: Illirie

Farissa otevřela oči. Neviděla nic. Okolo byla tak dokonalá tma, že ji v prvním okamžiku napadlo, že oslepla. Ale tu myšlenku ihned zavrhla a začala přemýšlet, co teď. Posadila se a řetěz, který vedl od okovu na jejím kotníku do zdi, zachrastil. Spát na studené a tvrdé podlaze bylo sice velmi nepohodlné, ale pomohlo to. Cítila, že hladinu energie má dostatečně vysokou, aby mohla provést svůj plán.

Aktivovala svou schopnost a ucítila, jak jí energie začíná proudit tělem. Její teplota začala prudce stoupat. Člověk by byl do několika vteřin mrtev přehřátím, ale ona byla k takové akci dobře uzpůsobena. Bylo to pro ni asi tak přirozené jako pro lidi běh. Postupně začala rudě žhnout, až vypadala, jako by celé její tělo tvořil do ruda rozžhavený kov. Ještě teplotu zvýšila a rudá přešla do oranžové až žluté. Sáhla zkusmo na okov a s uspokojením cítila, jak měkne. Po chvilce jej vzala, roztrhla a stáhla si jej z nohy. Potom vstala a rozhlédla se. Tak. To by bylo. Co teď?

Přehlédla celu. Nic zajímavého: holé betonové stěny, stejná podlaha, ve zdi skoba od řetězu. Obrátila svou pozornost ke dveřím. Vypadaly důkladné, pancéřované a těsné. Ušklíbla se do šera. Očividně tahle cela byla zkonstruován pro extrémně nebezpečné vězně, ale na ni to bylo i tak slabé. Zvedla ruku a nechala si energii proudit do dlaně a prstů. Potom vyrazila k sobě přitisknutými prsty pomalu proti dveřím. Nezastavovala se, jak by možná někdo očekával, ale pokračovala do kovu. Její ruka se zanořovala do pancéřování jako nůž do másla. Zajela tam tak hluboko, že jí prsty skoro úplně zmizely ve vzniklém otvoru. Potom začala pohybovat rukou o strany.

O několik minut později, když s pancéřováním skončila, v něm byl úhledně skoro vyříznutý obdélník asi metr vysoký a tři čtvrtě široký. Zbývala ještě úzká stopka, pomocí níž deska ještě držela na svém místě. Až ji přetaví, asi to nebude úplně tiché. Pak bude muset rychle zmizet. Nu, tak do toho. Přeťala rukou stopku a deska vypadla s hlukem ven, do chodby. Toho si stráže nemohly nevšimnout. Proto na nic nečekal a proskočila otvorem ven.

Tam ihned narazila na tři muže. Dva byli ozbrojení, ještě konvenčními zbraněmi, třetí držel hasicí přístroj, který při pohledu na ni sevřel pevněji jako nějaký talisman. První dva zvedli zbraně. Farissa ztuhla. Jeden vystřelil. Illirijka se sehnula, střela jí proletěla nad hlavou a vzápětí se natáhla, vytrhla mu pušku z rukou a ohnula ji. S tím, že se jí hlaveň v rukou téměř okamžitě rozžhavila do ruda, to nepředstavovalo jakýkoli problém. Přesto na ni muž vytřeštil oči a dal se na útěk. Muž s hasicím přístrojem se k ní nějak přitočil a postříkal ji notnou dávkou hasicí pěny. Logická úvaha, pomyslela si. Bohužel pro něho to ale nefunguje. Smetla ze sebe pěnu. Druhý hlídač se po ní rozpřáhl svou zbraní. Natáhla se, aby mu ji vzala jako prvnímu, ale nějakou nešťastnou náhodou ztratil na okamžik rovnováhu a dostal se k ním příliš blízko. Uniforma na něm ihned vzplála. Se zoufalým křikem se rozběhl, ani nevěděl kam.

„Na něho použijte ten hasicí přístroj!“ vykřikla Farissa a rozběhla se chodbou pryč.

„Pozor!“ ozvalo se z interkomu. „Pozor! Uprchl extrémně nebezpečný vězeň! Dbejte zvýšené opatrnosti. Opakuji: Pozor! Uprchl extrémně nebezpečný vězeň! Dbejte zvýšené opatrnosti.“

Rozječely se sirény.

Ignorovala je a pádila dál. Po zbytek cesty už na větší překážky nenarazila. Její vzhled všechny případné potížisty, kteří by se jí chtěli postavit do cesty, odstrašil. Směr zvolila dobře. Ještě jednou zatočila a uviděla venkovní dveře. Hnala se bez zastávek přímo k nim. Sice se tam shromáždila skupinka vojáků, ale očividně jen proto, že je tam někdo nahnal vyhrožováním a ve skutečnosti by nejraději byli za devatero horami. Farissa ani nezpomalila. Několik metrů před ní se vrhli do stran a uvolnili tak vchod. Dveře byly prosklené. Ani se nenamáhala otvíráním. Proběhla skrz v dešti úlomků rámů a roztaveného skla. Všimla si, že vrátný se skrčil a tváří se, že tam není. Jí to bylo upřímně jedno.

Vyběhla před budovu vězení. Dav zvědavců, který se tam mezitím stihl shromáždit a diskutoval o tom, co se asi ve věznici děje, se při jejím spatření rozprchl do úkrytů. Oklepala ze sebe kapky skla a kovu a popel, ohlédla se na budovu a vybíhající hlídače držící se v uctivé vzdálenosti a pak roztáhla obrovská křídla, odlepila se od země a rychle nabírala výšku a tempo. Do minuty byla pryč.

„Jak vám mohla utéci!“ řval velitel vězení na ubohé hlídače. „Copak nechápete, jak to byl důležitý vězeň? Mohli jsme je díky ní dostat všechny!“

„A... Ale to nešlo, pane,“ ozval se slabým hlasem jeden ze strážců.

„Viděl jste, co udělala s celou?“ ozval se jiný.

„To mě nezajímá!!!“ zařval jejich nadřízený, až se skla v oknech otřásla.

„Mělo by.“ Všechny hlavy se otočily ke dveřím. Stál tam vězeňský doktor. „Tohle není normální. Prý se jich ani nedotkla, a přesto se podívejte jak dopadli.“ Vešel do místnosti a hodil na stůl tablet. Ukázal jim jeden snímek. „Tenhle na ni podle vašich rozkazů zaútočil. Ohnala se po něm a skončil takhle.“

Předloktí na obrázku vypadalo strašlivě. Kůže i maso, na některých místech skoro dva centimetry hluboko, bylo úplně spálené a zuhelnatělé. Na chvíli zavládlo šokované ticho. Potom doktor znovu promluvil:

„Musím ho držet pod sedativy a dávat mu léky proti bolesti, jinak by se neudržel bolestí. A podívejte se na tohle.“ Ukázal jim další obrázek. „Tenhle dopadl ještě hůř. Jenom se k ní dostal blíž než je pro člověka zdravé. Vydávala takový žár, že na něm vzplála uniforma. Má popáleniny druhého a třetího stupně na více než polovině těla. Dal jsem ho na ventilátor a budu ho muset operovat, a ani tak není jisté, jestli to přežije, a i tak s následky.“

Ticho.

„Už nám věříte, pane?“ ozval se jeden voják opatrně.

„Ukažte mi její celu a kudy šla,“ štěkl velitel.

„Tudy, pane.“

Došli chodbou k cele. Už cestou pozorovali známky, že tam proběhlo něco hořícího. Kousky kovu, ožehnuté zdi. Samotná cela vypadala na první pohled v pořádku, ale okov se úplně roztekl a asi půl metru řetězu také. Ze dveří byla vyříznuta deska, ležela před celou a okraje byly roztavené. V cele byla stále tak vysoká teplota, že se tam nedalo pobývat delší dobu bez značných obtíží. Kovové věci byly tak horké, že se na na nedalo sáhnout. Další cesta prchající zajatkyně se dala dobře sledovat podle zbytků už ztuhlého kovu na zemi. Venkovní dveře byly také zničené a mnoho lidí ji vidělo když se dostala ven. To se už asi ututlat nepodaří.

Velitel se vrátil zpět zamlklý a nápadně tichý, ale v duchu zuřil a přísahal té vetřelkyni pomstu. Co by takové bytosti mohl přesně udělat ho ovšem nenapadalo.

„Nepřátelé mají bránu? To je ovšem zlé.“ Xiriela se zatvářila znepokojeně.

„Ale bez ovládání. To jsem poškodila, takže to nebudou schopni opravit. Ale já ano.“ Farissa stála v pracovně vrchní velitelky Illirijek před stolem a podávala hlášení.

„Aspoň tak. Ilriela a její skupina stihli projít?“

„Ano.“

„Dobrá.“ Xiriela vstala, obešla stůl a opřela se o něho. „Vyber tým, urči několik náhradnic a pošli je hlídat situaci kolem brány. Přenést ji vcelku je nadlidský úkol a rozebrat ji nepřátelé neumějí. Ať pravidelně podávají hlášení. Ve vhodnou chvíli si bránu vezmeme zpátky.“

„Rozkaz ari.“

Od té chvíle se v okolí brány dovedně skrývalo několik Illirijek, které nespouštěly portál z očí. Čas od času přiletěl odpočatá bojovnice, vystřídala jednu a ta šla podat hlášení o situaci. Nevypadalo to, že by nepřátelé jakkoli postoupili s prací, a tak Xiriela byla spokojena a spřádala plány, jak si bránu zase vzít. Přibrala si jako poradkyně Farissu, jednu z nejstarších bojovnic s bohatými zkušenostmi, a Agnell, mladou, ale velmi chytrou dívku se skvělým strategickým uvažováním. Práce jim šla rychle. Dovolila také Farisse, aby si došla pro svůj meč, vězící dosud v ovládacím panelu. Nechtěla totiž ani zůstat doma, ani bojovat beze zbraně nebo s jiným mečem (přestože sama byla jedna z nejnebezpečnějších zbraní minimálně na Zemi), a Xiriela nechtěla přijít o jednu z nejlepších bojovnic právě pro tak důležitou misi.

Illriela letěla subprostorem. Ztratila úplně přehled o prostoru a snad i čase. Ani co se týkalo vlastního těla, nebyla si vůbec jistá, jestli je něm, mimo nebo jestli její tělesná schránka ještě vůbec existuje a v jakém stavu.

Trvalo to jen několik okamžiků, než dopadla skokem, který předtím vyrazila, na práh další brány. Cestovala tak už několikrát, ale stále ještě si na to úplně nezvykla. Ohlédla se. Za ní s tyčil kruh brány, vyplněný modrou energií, která na pohled připomínala vodu, ale voda to rozhodně nebyla. Vedle ní se v tom samém okamžiku zhmotnil IrViin. Sešli po několika stupních k ostatním. Irika a Lusita stály vedle a rozhlížely se. Weyoun si oprašoval sako a Illion se rozhlížel po případných nepřátelích. Brána za jejich zády se s charakteristickým efektem vypnula a zůstal tam jen prázdný kruh. Rozhlédli se.

Stáli v poměrně velké jeskyni, zalité tlumeným světlem. Přicházelo z několika těles ve stěnách i stropě. Víc zjistit nestihli. Dveře, kterých si předtím nevšimli, se otevřely a dovnitř vešly čtyři Illirijky, po zuby ozbrojené. Jedna, asi jejich velitelka, postoupila dopředu.

„Heslo!“

„7 2 x t delta omega,“ odříkala Ilriela.

„V pořádku. Kdo jste?“

„Jsem Ilriela a tohle jsou moji přátelé.“ Vyšli do jasnějšího světla.

„Ilriela? Proč jsi... to neřekla dřív?“ Mladá velitelka hlídky byla očividně vyvedená z míry.

„Na jméno ses mě neptala,“ odpověděla Ilriela s úsměvem.

„Ale...“

„Copak? Že jsi po mě chtěla heslo? To je dobře. Vidím, že svou povinnost plníš svědomitě.“

Bojovnici pochvala zjevně potěšila. Znatelně se uvolnila.

Ilriela se podívala za ni.

„Představíš mi sebe a svůj tým?“

„Jistě.“

Dívka v nažloutlém brnění a s modrými křídly, ozbrojená lukem a šípy, se jmenovala Laeris. Siril, téměř celá v rudém, držela v rukou dlouhou zahnutou zubatou čepel se dvěma rukojeťmi. Vypadala velmi ostražitě. Merilla byla neobyčejně krásná a velitelka Liri řekla stranou Ilriele, že sem byla přidělena proto, že je to zatím bezpečnější služba než na Zemi.

„Pojďte,“ vyzvala je. Následovali ji krátkou chodbou do další místnosti, mnohem menší, jasně osvětlené a pohodlné. Byla to strážnice.

„Kdo je tohle?“ ozvala se náhle jedna dívka.

Weyoun právě vyšel z chodby do světla, takže byly velmi ostře vidět jeho zvláštně utvářené uši i celkově neobvyklý vzhled. Všichni se zastavili.

„To je Weyoun. Pochází odněkud z vesmíru. Utíkal před něčím a má vymazanou paměť, takže si nepamatuje, kdo byl předtím. Xiriela se mu podívala do mysli a potvrdila to. Nic podezřelého nenašla, takže mu v tom věříme. Párkrát nám už pomohl. Jenže jakmile se o něm dozvěděla Světová vláda, začali po něm pátrat.“

„Proč?“

Illirijka pokrčila rameny.

„Na výzkum. Možná chtěli nějak využít jeho schopnosti na vylepšování svých vojáků. Každopádně, šli po něm, a tak jsme s ním utekli. Tady jsme vlastně kvůli němu. S Xirielou jsme došli k tomu, že bude bezpečnější s ním odejít na nějaký čas ze Země a počkat, až se to uklidní. Vlastně, nebýt našeho štěstí, mohli jsme být už mrtví.“

„Co se stalo?“

„No, vojáci Světové vlády nás dohnali a v noci zajali.“

Oči mladé velitelky se rozšířily údivem.

„Jak se jim to mohlo podařit?“

Ilriela se usmála.

„Nejsem žádná nadpřirozená bytost. A zajmout pět spících lidí není těžké.“

„A potom?“

„Zavřeli nás do vězení, každého zvlášť. Ale to je na delší povídání. Nepůjdeme jinam?“

„Jistě. Odpusť, ari. Jste asi unavení z cesty. Pojďte sem na strážnici, odpočineme si a pak se rozhodnete, co dál.“

„To nic, Mimochodem, Liri, o tobě jsem už slyšela, ne?“

Dovedla je ke stolu, posadili se a Liri poslala dvě ze své skupiny pro něco k jídlu.

„To je možné, ari,“ navázala strážkyně. „Byla jsem nějakou dobu i na Zemi, ale pak mě zase převeleli sem, hlídat bránu.“

„Vyhovuje ti to?“

„Proč se ptáš, ari?“

„Já nevím. Jestli bys třeba raději nechtěla více akce.“

Liri se narovnala.

„Chci sloužit tam, kde je mě zapotřebí, ari.“

„To je od tebe správné.“

„Děkuji, ari.“

„A neříkej mi pořád ari. Jsem Ilriela, nebo pro své přátele Allarin.“

Liri vzhlédla.

„Pohoštění je tady... Ilrielo.“

Dvě bojovnice přinesly nějaké jídlo, řízky, chléb, ovoce. Skupina se pustila do jídla. Po chvíli se Weyoun ozval.

„Co tady vlastně čeká na mě?“

„Já přesně nevím,“ odpověděla Liri. „Ale místo k bydlení tady už máš zařízené a okolní obyvatelé byli informováni o příchodu cizince, takže by tě měli přijmout bez problémů.“

„Děkuji.“

„A ty, Ilrielo?“ obrátila se k velitelce. „Zdržíš se nebo vyrazíš zase na misi?“

„Ještě uvidím, ale chtěla bych se chvíli zdržet a vydechnout si, zregenerovat se. Nějaký týden, dva, a pak zase nastoupit zpátky do služby. Myslím, že ty největší problémy nás teprve čekají. Světová vláda a Nepřítel ještě neřekli poslední slovo.“ Zadívala se prázdna.

„A co vy?“ vrátila se po několika okamžicích zase do reality a otočila na přátele.

„Asi taky.“

„Zůstaneme. Potřebujeme oddech.“

„Čeká nás ještě hodně práce.“

Irika se dotkla jejího ramene a nenápadně se vzdálila. Ilriela se z chvilku, aby to nebylo tak nápadné, vydala za ní. Našla ji v umývárně.

„Tak co máš na srdci, sestřičko?“

„No... Ale ty to už stejně asi všechno víš.“

„Čeho se to týká?“

Irika se nadechla, jako by to chtěla říct, a zase toho nechala.

„No tak,“ pobídla ji Ilriela.

„Jde o Weyouna. Víš, já... nechci odejít na misi bez něho...“

„Ty mu prostě chceš zůstat nablízku.“

„Ano.“

„Tak dobrá. Postarám se o to. Ale ke své práci se zase vrátíš.“

„Jistě, ari. Jenom,...

Ilriela se už obracela k odchodu. Teď se otočila.

„Copak?“

„Myslím... že mě Xiriela uvolnila ze služby jenom na cestu sem, s nějakým delším zdržením tady se moc nepočítalo.“

„Neboj. Já to Xiriele vysvětlím. Můžeš být v klidu.“

„Děkuji, Ilrielo.“

„Tak ujednáno. Pojď, vrátíme se k ostatním a domluvíme co podnikneme teď.“

Obě se vrátily k ostatním. Merilla uklízela stůl, Siril a Laeris, obě ozbrojené, postávaly okolo a ostatní relaxovali v křeslech.

„Já myslím, že není moc co domlouvat,“ ozval se Illion, který poslední slova slyšel. „Naše obydlí jsou tam kde mají?“

Liri přitakala.

„Tak se vrátíme tam.“

„Souhlas,“ přikývla velitelka. „Není to daleko. Myslím, že můžeme vyrazit.“

IrViin také přikývl. Zvedl se jako první, sebral si zbraně a zavazadlo a byl připraven na přesun. Ostatní ho následovali. Během minuty byli na cestě.

„Jsi mrtvá, Allarin!“

„Kdepak! Vedle!“

„Však já tě dostanu!“

„To se ještě uvidí, sestřičko!“

Irika a Ilriela se právě nacházely několik desítek metrů nad povrchem Illirie uprostřed cvičného souboje. S pomocí svých velikých křídel se pohybovaly přesně a většinu času téměř neslyšně. Jen občas se ozvalo zasvištění, když některá máchla křídlem rychleji. Čepele mečů se blýskaly odrazem slunečních paprsků. Ještě pár výpadů a Irice se podařilo využít okamžiku, kdy se Ilriela na zlomeček sekundy zamyslela a zpomalila (Pozemšťan by si toho asi ani nevšiml, ale trénované a bystré Illirijce to stačilo), a přiložit jí hrot k hrdlu.

„Přece jsem tě dostala,“ zasmála se a stáhla zbraň zpět.

„Jsi dobrá,“ kývla druhá uznale hlavou, zatímco udržovala polohu pravidelnými pohyby letek. „Odpočineme se.“

Obě Illirijky schovaly meče a zamířily ke svému oblíbenému stromu. Pohodlně se usadily ve větvích a odpočívaly. Po chvíli si Ilriela upravila vlasy, rozcuchané větrem ve výšce, a podívala se na svou kamarádku.

„Jsi už odpočatá?“

„Jasně,“ Irika se postavila.

„Tak zase poletíme.“ Ilriela také vyskočila na nohy a ušla několik kroků po větvi.

„Kam?“

„Co takhle za Weyounem?“ mrkla na ni velitelka. Rozběhla se po větvi, při třetím skoku se trochu odrazila a padla s rozpřaženýma rukama naplocho do vzduchu. Přitom rozvinula ohromná křídla, nabrala rychlost a vystoupala kousek výš. Irika ji následovala.

„Kde teď vlastně je?“

„Nejspíš u brány. Dost ho zajímá.“

Obě Illirijky zamířily k bráně. Snesly se na zem u vstupu do komplexu a vešly dovnitř.

„Ahoj, Liri,“ pozdravila velitelka, když se strážná postavila do pozoru. „To jsi tady pořád?“

Liri se usmála.

„To zas ne. Spíš na mě máte štěstí. Už by měla pomalu dorazit druhá směna.“

„Kde je Weyoun? Je tady někde?“ rozhlédla se Ilriela.

„Ach, ten bezkřídlý, co přišel s vámi. U brány. Už tady strávil několik dní zkoumáním brány a ovládání. Nějak ho to zajímá.“

Velitelka přikývla.

„Vím. Užij si volno.“

„Děkuji, ari-“ zachytila velitelčin mírně varovný pohled a opravila se „-Allarin.“

Ilriela s úsměvem přikývla a vydala se s Irikou do nitra komplexu. Po nedlouhé cestě chodbami vstoupily obě ženy do hlavního sálu s bránou. Vorta tam samozřejmě byl. Stál u ovládací ho panelu, zády k nim. Okolo byly všude poházené nástroje a nějaké součástky, vše ve zdánlivém chaosu a zmatku. Ve skutečnosti v tom však byl přesný řád. Weyoun, zabraný do studování panelu, z něhož se mu podařilo sundat kryt, se ani neotočil, když řekl:

„Zdravím, dámy. Co vás sem přivádí?“

„Jak o nás může vědět?“ zašptala tiše Irica.

„Ušima“ odpověděl Vorta a poklepal si prstem na neobvykle utvářený boltec. „A vím i kdo jste. Irika a Ilriela, myslím.“

„Správně,“ usmála se Ilriela.

Až teď se Vorta otočil.

„Podle čeho jsi nás poznal?“ zajímala se Irika.

Mimozemšťan naklonil hlavu ke straně.

„Myslíš že ti to mám prozradit? Ale že jsi to ty... podle zvuku kroků. Je to u každého individuální. U vás je to těžší, protože se pohybujete velmi tiše ve srovnání například s většinou Terranů, ale jde to také.“

„Aha. O tom vím,“ přikývla Irika. „Trochu to taky umím, ale tak jako ty ne.“

„Co teď děláš?“ obrátila Ilriela pozornost k rozmontovanému ovládání.

Vorta obešel panel a sebral ze země jiný nástroj. „Vylepšuji příslušenství portálu. Tady“ ukázal na displej „by se po zadání kódu měly ukázat přesné údaje o tom, kdy a na jak dlouho byla brána aktivována a kolik bytostí a jakým směrem prošlo,“ vysvětloval. „Mohl bych přidat ještě možnost určení i rasy toho, kdo bránu použije, ale to už dnes nestihnu. Teď bych to měl ještě dokončit a vyzkoušet.“

„A uklidit,“ dodala Ilriela s pohledem upřeným na věci poházené okolo.

„Samozřejmě,“ přikývl klidně Weyoun, už zase zahrabaný v panelu.

„Nedáš si pauzu?“

„Ještě ne.“

„Odkdy tu vlastně jsi?“

„Přišel jsem v šest nula sedm.“

„A od té doby tady pracuješ bez přestávky?“

„Ano. Nezapomínejte, že nejsem Terran, takže mi vyhovují jiné pracovní podmínky než jim.“

„Půjdeš s námi na svačinu?“

„Jestli chvíli počkáte...“

„Bez problému.“

Počkaly, až Weyoun dokončí úpravu, přimontuje zase kryt a uklidí nářadí, a vyrazili. Na strážnici mezitím dorazila jiná hlídka a Liri už byla pryč. Pozdravily je, Ilriela přívětivě odpověděla a vyšli ven, na slunce a svěží illirijský vzduch. Rozhodli se, že půjdou pěšky, protože Weyoun je Bezkřídlý a navíc to nebylo daleko, vzlétat by se skoro ani nevyplatilo. Jakmile opustili podzemí, uslyšeli z věže zvuk zvonu. Odbíjelo poledne.

„Akorát,“ řekla Ilriela. „Potom se zase můžeš vrátit ke své práci.“

„Určitě. Ještě musím to zařízení otestovat.“

„Zase tě doprovodíme. Máme teď volno,“ usmála se Illrijka.

Vypadalo to, že tento den bude idylický. Všichni trávili volno tak, jak jim to nejvíc vyhovovalo, počasí bylo krásné, illirijské slunce příjemně hřálo na kůži a přátelé měli dobrou náladu. Ale vše se vyvinulo jinak.

Po svačině vyrazili zpátky. Na pohled vypadalo všechno v pořádku, ale už když dopíjeli čaj, cítila Ilriela, že se blíží něco zlého. A teď, když se blížili ke vstupu, se jí něco nezdálo ještě mnohem víc. Marně přemýšlela nad tím, co. Až když vešli dovnitř, došlo jí to. Bylo tam podivně mrtvo. Jako by...

„Co je ti?“ Irika se dotkla její ruky.

Ilriela potřásla hlavou a podívala se na ni. „Něco se mi nezdá.“

„Co?“

„Nevím... Cítíte taky takové mrtvo? Jako by se stalo něco špatného. Moc špatného.“

„Co chceš udělat?“ položil otázku Weyoun.

„Opatrně to prozkoumat. Nic jiného nám asi nezbývá.“ Ostražitě se rozhlédla a povytáhla meč. „Weyoune, zapni si skener a prohlížej všechno co je okolo. Iriko, zbraně připravené. Jdeme, ale opatrně. Nevíme, co se mohlo stát a co tady někde může být!“

Navenek vypadalo vše v pořádku, ale Ilriela se přesto nemohla zbavit nepříjemného, tísnivého pocitu. Když vstoupili dovnitř, její obavy se začaly potvrzovat. U vchodu nikdo nebyl. S rostoucím znepokojením postupovala dál,následována oběma přáteli.

„Zvláštní,“ ozval se Weyoun. „Nedetekuji nikoho živého v celém komplexu. Venku jsem se tomu nedivil, protože ta hornina, z íž se hora skládá, můj skener ruší, ale nic nedetekuji ani teď. Ale“ zvedl hlavu od displeje „ve vzduchu je přítomná ta látka, jejíž složení jsem ještě nezjistil, ale vím, že zůstává jako...“

„...zbytek po rozplynulém těle Illirijjky,“ dořekla velitelka.

Přikývl.

„Ano.“

„To je moc zlé. Co se mohlo stát?“

Pokračovali chodbou dál. Irika se dostala kousek dopředu. V ohybu chodby se náhle zastavila a naznačila, aby přišli blíž.

„Co tomu říkáte?“

Na zemi ležel voják, podle uniformy s emblémem jednotek Světové vlády a vzhledu určitě ze Země. V hrudi měl illirijský šíp.

„Je mrtvý,“ konstatoval suše Weyoun.

Ilriela přikývla.

„Což je možná špatně, protože nám už nic neřekne.“ Rozhlédla se. „Ale víme aspoň, že se tady bojovalo. A minimálně některé srážné jsou mrtvé...“ dodala po vteřině smutně.

Cestou minuli ještě dva mrtvé muže. V sále s bránou leželo těl asi patnáct, někteří probodaní šípy, ale většinou byla příčinou smrti sečná či bodná rána, dokazující, že došlo také k boji na blízko. Kousek od nich ležel meč. Byla tam také zvláště vysoká koncentrace larixinu, jak byla látka prozatím nazvána.

„Takže tady padal jedna z našich statečných bojovnic,“ povzdechla si velitelka když jí to Vorta sdělil. Pár vteřin mlčeli.

„Asi jsou mrtvé všechny čtyři,“ řekla smutně Irika.

Ilriela se obrátila k Weyounovi.

„Weyoune, jediná možnost jak zjistit, na čem jsme, je vyzkoušet to tvé vylepšení. Zkontroluj ten přístroj, jestli ho nerozbili!“

Vorta přistoupil ke konzoli a přeběhl po ní prsty.

„Přístroj je funkční. Okamžik.“ Po chvilce se k nim otočil. „Mám to. Podívejte se, ale nebude se vám to líbit.“

Měl pravdu. Když Ilriela přistoupila blíž a podívala se na displej, zbledla, i když se to vzhledem k její přirozené barvě zdálo skoro nemožné.

KONEC