Trosečníci

Hranice neutrální zóny byla právě narušena, ač o tom nikdo krom samotných narušitelů nemohl vědět. Romulanský maskovaný člun druhé třídy si to letěl k planetě známé jako Galorndon Core svou maximální rychlostí, tedy můžeme klidně říci, že se spíš ploužil než letěl. Centurion Bochra se toho času nudil až k zbláznění, připadalo mu, jakoby letěli čím dál tím pomaleji a nakonec jakoby se zastavili úplně. Ani tím to ale neskončilo, najednou se mu začalo zdát, že letí pozpátku, to už to nevydržel a zkontroloval navigační panel, ale ten neukazoval nic divného, letěli pořád stejně. Bylo to jen zdání způsobené nudou a na takovou situaci ho nikdo nepřipravil, nikdo zřejmě nepředpokládal, jak ničivé účinky může mít nuda na romulanskou psychiku, musel si tedy nějak poradit sám. Vzpomněl si na jednu starou melodii a protože to bylo to jediné, čím se mohl zaměstnat, začal si tu melodii pískat.

“Ticho!“ okřikl ho komandér Patahk.

“Jen si pískám.“ ohradil se Bochra.

“Tak přestaň, ruší mě to!“ vedl si svou Patahk.

“A v čem? V soustředěném zírání z okna?“ odsekl ironicky Bochra, byla totiž pravda, že od začátku cesty Patahk jen zíral z okna, jakoby tam viděl bůhvíjak zajímavou scenérii. „No tak, komandére, já se nudím.“ naléhal. Aniž by čekal na odpověď, pokračoval v pískání.

“Ticho jsem řekl!“ zavelel Patahk.

Bochra si vzdorně pískal dál, to už se Patahk chystal vzít ho něčím po hlavě. Když si centurion uvědomil, jak by to mohlo dopadnout, raději s pískáním ihned přestal. „No proto!“ ozval se Patahk s vítězným výrazem ve tváři. Tenhle výraz mu ale dlouho nezůstal.

“Kdy už tam konečně budem?“ zeptal se Bochra.

Patahkovi už opravdu docházela trpělivost, „letíme teprve čtvrt hodiny!“ procedil mezi zuby.

“Čtvrt hodiny je víc než dost!“ prohlásil rezolutně Bochra.

Když už hrozilo, že komandér ztratí nervy, dostal geniální nápad (tedy z jeho současného pohledu geniální, ještě totiž vůbec netušil, jak brzy bude tenhle nápad proklínat). Otevřel jedno šuple pod ovládacím panelem a vyndal z něj dvě zařízení podobná tabletům či federačním paddům a jeden hodil Bochrovi. „Vesmírná bitva“ vysvětlil stručně.

Vesmírná bitva je hra ve stylu známé pozemské námořní bitvy, akorát že hrací plocha je trojrozměrná a tudíž je mnohem těžší loď vůbec najít, natož sestřelit. Pustili se tedy do hry a najednou už se zdálo, že cesta plyne normální rychlostí (tedy normální na romulanský maskovaný člun druhé třídy, z hlediska většiny ostatních lodí to byla pořád rychlost umírajícího slimáka) a časem dokonce i rychleji.

* * *

Zrovna, když Bochra úspěšně likvidoval jeden z Patahkových těžkých warbirdů, byl člun už prakticky u planety Galorndon Core a pomalu začínal sestupovat do atmosféry. Oba Romulané byli ale tak zabraní do hry, že si toho všimli, až když jeden z magnetických výbojů zasáhl jejich motory a tím pádem člun ztratil jakoukoliv možnost pohybu, tedy krom volného pádu. Osvětlení v kokpitu ztemnělo a počítač automaticky aktivoval poplach.

“Něco vyřadilo naše pohonné systémy!“ hlásil Bochra jakmile se vzpamatoval.

“Asi se budeš divit, ale toho už jsem si taky všiml.“ prohlásil ironicky Patahk, ten narozdíl od svého kolegy ještě nepropadal panice, „Manévrovací trysky?“ otázal se na funkčnost trysek.

“Nereagujou“ odpověděl zděšeně Bochra, jemuž se nedařilo přimět k funkčnosti jakékoliv, ani nouzové, ovládání.

“Záložní motory?“ nevzdával to Patahk.

“Nic, celej panel je pohřbenej jako šance že někdy porazíme Klingony!“ ozval se Bochra, který zuřivě mačkal všechna tlačítka na navigačním panelu v nahodilých kombinacích.

Patahk zatím usilovně přemýšlel nad tím, jak reaktivovat pohonné systémy, jakékoliv, a stejně usilovně se u toho mračil. Najednou vzhlédl s téměř radostným výrazem. Vypadalo to, že postup, který právě zvažuje, by měl fungovat. Ano, byl si jistý, že našel řešení, než však měl možnost ho uskutečnit, se člunem to hrklo, jak narazil na další, hustší, vrstvu atmosféry.

“Nezbude z nás ani mastnej flek!“ zvolal optimisticky centurion Bochra.

V té chvíli už byl Patahk na cestě do zadního traktu člunu, kde plánoval cosi opravit přímo v motoru. Když už to vypadalo, že se vyplní předpověď centruriona Bochry, komandérovi se podařilo opravit poslední jakž takž použitelný mechanický spoj na motoru, světlo se vrátilo na normální úroveň a čudlíky na navigačním panelu zablikaly a pak se rozsvítily.

“Máme záložní motory!“ zvolal Patahk.

Jakmile to Bochra uslyšel, chopil se řízení a snažil se to takříkajíc vybrat. Člunu už nezbývalo mnoho k tomu, aby škrtal o zem, když se Romulanům povedlo srovnat člun do horizontální polohy. Bez nadsázky by se dalo říci, že jim spadl kámen ze srdce, ale ne nadlouho. Spoj na motoru, který dosud držel pohromadě jen díky izolepě, se rozpadl a Romulané opět ztratili kontrolu nad lodí. Byli jen pár desítek metrů nad zemí, když se člun opět začal řítit dolů. Vypadalo to zle.

Bum, prásk, třesk! Člun dopadl na zem.

Bochra, který se během pádu schoval pod navigační konzolu a pomalu už se smířil s tím, že zřejmě nevyváznou celí (a pokud ano, bude to připomínat kašovitou hmotu, která se podává ve školních jídelnách), pomalu otevřel nejdřív jedno oko a potom druhé. S velkým údivem zjistil, že se mu předešlý strategický manévr vyplatil – byl stále naživu. A v jednom kuse. Opatrně vylezl ze své skrýše a rozhlédl se po člunu, který byl dost slušně sešrotovaný. Chvíli mu dalo dostat se přes trosky rozbitých konzol a kusy stěn do zadního traktu člunu, kde našel svého kolegu, který ale, jak bylo na první pohled patrné, neměl takové štěstí jako on. Patahk ležel uvězněný pod sutinami a byl celý od krve. Nezdál se být při vědomí, zelená tekutina na jeho pravém spánku prozrazovala, že se během pádu praštil do hlavy a to pořádně.

„Komandére?“ oslovil ho Bochra, když se nedočkal odpovědi, zvýšil hlas „Komandére!!“ a zatřásl s Patahkem. Ani tehdy se nedočkal reakce. To nevypadalo dobře, ani trochu ne. Teď by se mu hodila lékárnička, ta byla ale v kokpitu, tedy přesněji řečeno v tom, co z něj zbylo, a tam se centurionovi ani trochu nechtělo. Nedalo se ale nic dělat, musel tam jít, i když to bylo vzhledem k momentálnímu stavu člunu velmi riskantní. Vzal si z jedné skříňky lékárničku a když už tam byl, rozhodl se rovnou vyslat nouzový signál. Kvůli svému nervovému vypětí si totiž ještě neuvědomil, jaké může mít všeobecně směrovaný nouzový signál vyslaný romulanskou lodí na území Federace následky. Výše zmíněný signál už se pomalu ale jistě šířil kosmickým prostorem což nevyhnutelně povede k nečekanému a pro oba Romulany dost špatnému vývoji situace.

* * *

„Auu, doprdele, moje noha!“ zaúpěl Patahk jakmile přišel k vědomí.

„Teda komandére, mluvíte jako Klingon.“ napomenul ho Bochra.

„Já ti dám Klingona!“ procedil Patahk, kterého ten Klingon naštval víc než samotný fakt, že si jeho podřízený dovolil ho napomenout.

Centurion Bochra pro jistotu zkontroloval hypospray (tedy spíš romulanské zařízení hypostrayi podobné), jestli se třeba nespletl v dávkování té látky, kterou komandéra probudil, protože takhle mluvit ho ještě nikdy neslyšel.

„Co se to vlastně stalo?“ zeptal se Patahk když se trochu uklidnil a došlo mu, že vlastně ani neví, jak spadli.

„Spadli jsme“ informoval ho Bochra.

„No to vidím. Ale proč?“ tak špatně, aby nepoznal že spadli, na tom zas nebyl, nicméně události těsně před pádem mu splývaly.

„Znovu jsme ztratili motory.“ objasnil to Bochra, „člun je napadrť, ale už jsem vyslal nouzový signál.“

„Cože jste udělal??“ vystartoval Patahk, kdyby neměl zraněnou levou nohu, vyskočil by a vlepil by Bochrovi pár facek. „Centurione, my ztroskotáme na území nepřítele a vy si klidně vyšlete nouzový signál? Jste vy vůbec normální?“

Až teď Bochrovi došlo, jaké hovadiny se to dopustil. Absolutně nevěděl, co má dělat a tak se jen přiblble usmál. To Patahka rozčílilo ještě víc, napřáhl se a chystal se centurionovi jednu vrazit, ten to včas zaregistroval a stihl se zdekovat do bezpečné vzdálenosti. „Poď blíž, ať ti můžu jednu fláknout!“ zakřičel Patahk. Bochra jen odmítavě zavrtěl hlavou a zůstal na místě. Tak tam na sebe zírali, až centurion sebral odvahu a řekl, tedy spíš zakoktal, „T-tak já ten signál zas půjdu v-vypnout.“

Než však stačil vykročit, komandér ho zastavil „Teď, když už jste ten pitomej signál jednou vypustil, je jedno jestli ho stopnete nebo ne, stejně se k nim dostane. A co se stane, až  se k nim dostane?“ nechal centurionovi chvíli na odpověď, když ten ale jen pokrčil rameny, Patahk naznačil, co se s nimi stane, jestli je Federace najde – pohybem ruky naznačil useknutí hlavy, což nemělo samozřejmě znamenat, že jim Federace usekne hlavu, ale prostě, krátce a jednoduše, že jsou mrtví.

„Tak ale co teda uděláme?“ ptal se Bochra.

„No...“ Patahk se zamyslel, ani on hned nevěděl co mají dělat, až po chvíli ho to napadlo, „Nedá se nic dělat, nastavíme loď na autodestrukci...“ než to stačil dopovědět, Bochra mu vpadl do řeči, „Zabráníme jim aby nás zabili tak, že se zabijeme sami? To vážně nemáme jinou možnost?“ tázal se centurion, nechtěl tomu věřit.

“Kdybyste mi neskákal do řeči, už byste věděl, že až nastavíme tu loď na autodestrukci, půjdeme ven a uvidíme co dál. My se můžeme schovat, loď ne, proto ji musíme zničit aby nepadla do rukou nepřátel.“ vysvětlil mu to Patahk, jemu by se taky ani za nic nechtělo vyletět do luftu spolu s lodí.

* * *

Mračna, která zcela zakrývala oblohu se zdála být černější než vesmír sám a silné poryvy větru, vanoucí snad všemi směry, spolu s pískem, který s sebou nesly, znemožňovaly trosečníkům jakoukoliv orientaci. Motali se tu snad čtvrt hodiny, od chvíle co opustili loď pořád jen šli a nevěděli vlastně kam. Jen pryč. Co nejdál. Centuriona to bloudění už začínalo iritovat a navíc ho slušně bolela ruka, kterou podpíral zraněného velitele. Nutno poznamenat, že i Patahk toho měl plné kecky, mohl stěží chodit a pokaždé když našlápl na zraněnou nohu měl pocit jakoby mu ji někdo chtěl upálit těžkým těžebním laserem. Nakonec se centurion Bochra rozhodl k velmi riskantnímu kroku, který byl skutečně poslední možností a o kterém doufal, že se mu vyhne. Otevřel oči. Měl jen pár sekund, než mu do nich nalítá písek a zas nic neuvidí, za těch pár sekund se musel stihnout rozhlédnout po co největší ploše. A měl štěstí. Necelých10 metrůod nich byl vchod do jakési jeskyně. Jakmile se tím směrem stihl otočit, zavřel oči protože v nich už tak měl písku jako na Copacabaně.

Konečně nahmatal kamennou stěnu okraje jeskyně, chvíli na to už byli v závětří a mohli klidně otevřít oči, teď konečně viděli, kde to vlastně jsou. A musím říct,že je málem klepla pepka. Byli necelých30 metrůod člunu. Celou tu dobu se motali v kruzích!

* * *

"Jak to vypadá?" zeptal se komandér centuriona, který se právě vrátil z průzkumu jeskyně.

"Ta jeskyně, teda spíš tunel, má tak10 metrůa na druhý straně je východ." informoval ho Bochra

"Dobrá zpráva" zhodnotil situaci Patahk, "aspoň nejsme v pasti",

"v případě potíží můžeme zmizet" přitakal Bochra, "z druhé strany není člun vůbec vidět." zatím ani jeden z nich netušil, že dříve zmíněné potíže už jsou na cestě.

Bum!

Ozvalo se jim téměř za zády. Otočili se, aby zjistili co to bylo. Nebylo to nic jiného než jejich člun (tedy to co z něj zbylo).

* * *

Centurion Bochra se opíral o kraj jeskyně, sledoval, co se děje (zatím teda spíš neděje) a mnul si bolavé rameno. Takhle tu stál už hodnou chvíli a pomalu už mu padala víčka. Ještě těsně před tím, než mu jediné dosud otevřené víčko spadlo úplně, stihlo jeho oko zaregistrovat modré světlo. Přesněji tři modrá světla, která nebyla ničím jiným než třemi důstojníky Federace, právě zhmotňovanými transportním paprskem.

"Veliteli!!!" zavolal Bochra dost nahlas, aby to Patahk slyšel, ale zároveň dost potichu , aby to neslyšeli ti tři z Federace. "Jsou tady! ONI už jsou tady!"

"Kdo?" ptal se Patahk, ale byla to zbytečná otázka , jelikož už pochopil, koho centurion myslí.

"Musíme zmizet" odtušil Bochra a zadíval se směrem k druhému konci jeskyně, tedy spíš tunelu.

Velitel William Riker, nadporučík Geordi LaForge a poručík Worf už zdárně identifikovali romulanský kdysi maskovaný člun druhé třídy, o kterém si doteď mysleli, že se nepoužívá tak půl století. Romulanům už  mnoho času na útěk nezbývalo.

"Ne" rozhodl Patahk.

"Co?" nechápal Bochra význam tohoto záporu.

"Nestihneme to, sotva můžu chodit" , povzdechl si, zřejmě smířen se svým neveselým osudem, "běž ty".

"Co?" zeptal se znovu Bochra, jakoby se mu zasekla páska, ale on ze sebe prostě nic jiného nevymáčkl.

"Jedině tak máš šanci" , vysvětlil mu Patahk, "uteč , naši tu nouzovou zprávu určitě dostali taky, přijdou pro tebe. Pak jim vyřiď, že ten člun co nám dali je  pěknej šmejd!" praštil pěstí do země, byla pravda, že kdyby člun letěl rychleji, zřejmě by se nenudili a nehráli by tu pitomou vesmírnou bitvu. Bylo to zkrátka tak. Mohl za to člun!

"Nemůžu vás tady nechat těm... těm..." nemohl jim přijít na jméno "to nejde"

"Ale můžeš." rozhodl Patahk, "můžeš a musíš!"

"Co když vás zajmou?" vyptával se dál Bochra

"Živýho mě nedostanou. Mám u sebe disruptor, zastřelím prvního, kterej mě zmerčí. Nejdřív jeho a pak sebe" vysvětlil Patahk "Pamatuj, lepší zemřít než padnout do zajetí!" dodal nakonec. Mělo to být to poslední, co centurionovi řekne. Chtěl aby si ho zapamatoval takhle, aby si na něj tak pamatovali všichni - jako na hrdinu.

Bochra jen mlčky přikývl a vydal se na odchod. Uplynulo pár vteřin a Patahk za skálou spatřil opět známý obličej s dost váhavým výrazem.

"Táhni!" zařval na něj a hodil po něm několik kamínků, které měl zrovna po ruce, nevšiml si, že si tím omylem odhodil disruptor do poněkud nedostupné vzdálenosti, ale hlavní bylo, že to zabralo, centurion Bochra se dal na rychlý taktický ústup.

A Patahk? Tomu nezbylo nic jiného, než čekat. Čekal až si pro něj přijdou, každá minuta pro něho byla věčnost. Když uplynulo asi dvě a půl věčnosti, spatřil nad sebou obličej Klingona oblečeného do uniformy Federace...

KONEC