Strážci řádu: Mise Voyager

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Epilog

Kapitola 18

USS Voyager hvězdný čas: 57873,92

Kapitán opustil astrometrickou laboratoř v trochu melancholickém rozpoložení, neboť si uvědomoval, že Sedmou určitě nezláká, aby se připojila k budoucí posádce Voyageru. Stejně jako B’Elannu a jejího muže Toma. Tyhle myšlenky však byly hudbou budoucnosti, teď měl před sebou naléhavější problémy a otázky, na něž hodlal získat odpověď. Alespoň doufal, že získá odpovědi a ne jenom další otázky. Už byl u výtahu a chystal se na můstek, když znovu zacvrlikal komunikátor.

„Můstek pro kapitána Arana!“

„Mluvte Harry,“ poklepal automaticky na komunikátor.

„Právě přišla zpráva z Oko 7Z. Major Kronesová již přišla k sobě a je připravena se s vámi setkat.“

„Výtečně,“ poznamenal suše v odpověď.

„Mám tu žádost o transport z jejich lodi.“

„Chce přijít přímo sem...“

„Ano, kapitáne, mám...“

„Ano, potvrďte přenos a nechte ji prosím přivést do mé pracovny na můstku. Jsem na cestě.“

„Rozumím.“

„Doufám, že konečně přijdou nějaké odpovědi a ne jenom nezodpovězené otázky,“ zamručel Bajoran sám k sobě a zadal místo určení, můstek. Rychle zavrhnul možnost, že by ji přišel uvítat osobně do přenosové místnosti. Možná to bylo malicherné, ale on měl na druhou stranu spoustu důvodů, proč být naštvaný, navzdory skutečnosti, že právě uniknuli z pasti, ze které nikdo předtím nikdy neuniknul. A nutno dodat, také nikdo nikdy předtím nenechal zmizet celou soustavu.

Rázně vstoupil na můstek a ihned zamířil do své pracovny. Harry Kimovi pouze gestem ruky pokynul, ať sedí dál ve velitelském křesle a sám zmizel v pracovně. Pořádně se nadechl a začal se rychle připravovat na setkání s Koloniální velitelkou. Ženou, jejíž samotná existence byla opředena celou řadou tajemství a záhad. Možná za to mohla její fyzická podoba, která nemohla být více lidská. A přesto nemohla být člověk, protože jiné důkazy tuto skutečnost naopak popíraly.

Aran Dar si znovu povzdechl. Neměl z nadcházejícího setkání příliš dobrý pocit. Vnitřní instinkt, kterým se řídil celý život, mu napovídal, že nepůjde o setkání, jaké by si představoval. Ano, od chvíle, kdy se na obzoru objevila Nová Kolonie, nešlo nic podle plánu ani očekávání a celá jejich mise nabrala úplně jiný směr. Dost důvodů, aby se v něm nashromáždila pořádná várka ironie a cynismu, kterému hodlal dát průchod, jakmile bude mít příležitost.

Zvonek oznámil nově příchozího. Zcela klidným a vyrovnaným hlasem vyzval, ať vstoupí. Stál zády ke dveřím, takže neviděl, kdo vstoupil dovnitř. Rty mu zvlnil úsměv, protože tím, kdo uvedl návštěvu, byl právě praporčík Parks. Náhoda, nebo měl Harry Kim větší smysl pro humor, než vypadalo na první pohled? Poděkoval mu a propustil ho připraven věnovat pozornost návštěvě.

Možná způsob, jakým Parks návštěvu uvedl, mohl lecos napovědět, ale nic ho nepřipravilo na to, co spatřil, když na ni pohlédl. V prvním okamžiku měl pocit, že do místnosti vstoupil někdo úplně jiný. Teprve pak mu došlo, že musí jít o následky té zvukové vlny, která je postihla na začátku cesty ven z Alonské soustavy. Dokázal zachovat neutrální výraz, ale veškerý cynismus ho najednou přešel.

Tvář majora Kronesové byla strhaná, bledá, s hlubokými kruhy pod očima. Držení těla, to jak byla lehce shrbená a pohybovala se trochu trhaně, jenom podtrhovalo její stav. Z lidského pohledu vypadala tak na pětatřicet, ale teď se zdálo, že jí je o dobrou polovinu více. Přitom jí podle Koloniálních záznamů bylo o dobrých sto let víc. Odmítla nabízené křeslo a místo toho přešla k oknu, jako by se mu nechtěla dívat do očí.

„Máte otázky, kapitáne,“ promluvila nakonec tiše.

„Ano, mám.“

„Potom se ptejte, odpovím Vám na ně.“

„Už žádná tajemství?“

„Žádná tajemství.“

„Nepotřebovali jste nás!“ vyjel po ní kapitán Voyageru ostře. Poté se trochu uklidnil a nutil do klidnějšího tónu. „Mohli jste odsud kdykoliv odletět, bez ohledu na naši přítomnost. Stačilo jenom odpálit to vaše torpédo a…“

„A v tom se právě mýlíte,“ přerušila ho uprostřed věty. „Potřebovali jsme vás víc, než si dovedete představit.“

„Jako návnadu? Nebo jste o tom vašem plánu neřekla ani vaší posádce?“

„Odsud vedla jenom jedna cesta. Žádný plán, který bychom dali dohromady, bez ohledu na skutečnost, jak moc by byl propracovaný neměl šanci na úspěch.“

„Proč? Kvůli těm bytostem na Aloně 3?“

„Ano.“

„Takže bylo nutné zničit celou planetu, celou soustavu, aby…“

„Neměla jsem nejmenší tušení, že dojde k něčemu takovému!“

„Neměla…“

„Výsledek byl překvapením i pro mě samotnou.“

„Takže jste vsadila úplně všechno na divokou kartu, jejíž výsledek byl značně nejistý, na rozdíl od důkladně připraveného plánu.“

„Ano. Tohle byla jediná šance, jak odsud uniknout.“

„Potom jste odsud mohli odletět defakto kdykoliv. Nepotřebovali jste nás,“ zopakoval kapitán Voyageru znovu totéž.

„Ale ano, potřebovali. Víc než si myslíte. Víc než jsem si původně myslela já,“ prohlásila major důrazně, přestože mluvila sotva víc než šeptem. „Došlo mi to, až když jsem přišla k sobě. Bylo nezbytné, abyste uvěřili, že tahle cesta, o níž víme už dobrých deset let, je ta jediná skutečná cesta ven. Sami jsme to udělat nemohli, ale vaše přítomnost nám umožnila dostat se odsud.“

„Jak?

„Odpověď ležela celou dobu přímo před námi, ale my ji neviděli. Já ji neviděla, přestože nemohla být jasnější.“ Na okamžik se dramaticky odmlčela, než dodala: „planetární konjunkce, je, tedy byla, lež.“

„Planetární…“

„Ověřila jsem si to hned, jak jsem přišla k sobě,“ pokračovala major dál. „Monitorujeme zdejší oblast už dlouho a spoustu astrometrických údajů máme z jiných míst. A tyhle údaje nám říkají, že k planetární konjunkci v Alonské soustavě dochází vždy jednou za 68 let. Chápete už pointu?“

„Takže…“

„Celá konjunkce, je lež. Lež, která má za cíl přesvědčit ty, kteří se sem dostanou, že mají cestu ven. Jenže žádná cesta ven není.“

„Takže je to práce těch bytostí na Aloně 3?“

„Pokud zde nebylo ještě něco dalšího, tak ano.“

„Pokud dokázali ovlivnit pohyb planet, potom mohli ovlivnit i samotné slunce, ale…

„Těžko říct o co jim vlastně šlo a jaké měli ve skutečnosti záměry. S ohledem na skutečnost, že přiměli nejprve lodě přistát a potom je nechali opustit planetu, zabít všechny na palubě a loď nechat vtáhnout do slunce usuzuji, že se živili duchovní energií. Tou, která je v každé myslící humanoidní živé bytosti. Ale to je pouze teorie. Teorie, která nemá v této chvíli dalšího významu. Jsou pryč. Zničením Alony 3 zanikla i jejich pokřivená existence.“

„Ta soustava, ale nezmizela přirozeným způsobem,“ namítnul Dar zamračeně.

„Nepochybně důsledek jejich snahy zabránit něčemu, čemu sami pořádně nerozuměli. Navzdory jejich vyšší úrovni, nemohli vědět, protože ani my neznáme všechny účinky aminiových krystalů. Výsledek jejich snahy vedl jenom k tomu, že znásobili samotný efekt do něčeho, co nakonec pohltilo celou soustavu.“

„A přesto je používáte, aminiové krystaly.“

„Víme o nich dost k tomu, abychom je mohli bezpečně používat,“ odtušila Tasha s lehkým pokrčením ramen. „Nehody se jistě stávají, ale jejich počet za posledních deset let klesl téměř na nulu.“

„Proč mám jenom pocit, že o těch bytostech něco víte?“

„Možná,“ pokrčila neurčitě rameny a dodala: „Narazili jsme podobně jako vy během průzkumu vesmíru na různé druhy a civilizace. Jeden druh, který sám sebe nazýval Lethosiané, by odpovídal tomu, čeho jsme byli svědky na Aloně 3. Akorát s tím rozdílem, že nedokážou manipulovat s planetami, či hvězdami. Jejich kultura dosáhla vrcholu evoluce a dál už pro ně neexistovala další meta, jíž by mohli dosáhnout. Dosáhli úrovně mimo fyzickou existenci a v ten moment již nemohli ovlivňovat svět kolem sebe, tak jako dříve.“

„Stejně jako vaše dávno vyřazené lodě mající schopnosti přesahující jejich možnosti?“

„Nemám odpovědi na všechny otázky,“ pokrčila Tasha neurčitě rameny.

„A jak vidíte možný dialog s Tamulci?“ přešel kapitán k jinému tématu. Během recepce na Voyageru před několika dny nepadlo nic zásadního, ale přesto měl pocit, že jak major, tak vyslanec chtějí mluvit a započít dialog mezi svými stranami.

„Ani nevíte, jak ironicky to zní,“ odtušila po krátké odmlce.

„Je víc než jisté, že jejich vůdce by velice rád protnul mlčení. Pokud tomu dáte šanci. Už jste mluvila s jejich vyslancem a musíte sama vidět, že vůle k dialogu tady je,“ zkusil Dar co možná nejpřesvědčivěji.

„Neberte si to špatně, kapitáne, ale myslím, že tohle protnutí mlčení a zahájení dialogu je mimo možnosti nás obou,“ odpověděla nakonec.

„To nezjistíme, dokud to nezkusíme. A jakmile k tomu jednou dojde, oficiálně…“ nechal Bajoran záměrně větu nevyřčenou.

„Zní to jako pohádka, dalece vzdálená od reality.“

„Takže to má být ne?“ reagoval zamračeně. „A já myslel, že máte velký zájem na tom zahájit dialog.“

„Udělal byste lépe, kdybyste vzal Voyager i s celou posádkou a vrátil se zpátky na území Federace. Dříve než se vám stane něco opravdu špatného,“ prohlásila místo toho nečekaně.

„Mám to brát jako varování, nebo hrozbu?“

„Ani jedno,“ zavrtěla hlavou. „Jenom nechci, aby se komukoliv z vás něco stalo.“ Poslední slova již nepronesla šeptem, ale nahlas.

„Proč ten náhlý zájem o nás?“

„To byste nepochopil.“

„Protože se jisté události nikdy nestaly?“

„Celé je to mnohem složitější,“ povzdechla si unaveně. „Ovšem nic to nemění na skutečnosti, že uděláte lépe, když se vrátíte zpátky na území Federace.“

„Nemohu jenom tak přerušit tuhle misi. Ne teď, když jsme se dostali z místa, odkud se dosud nikdo nedostal a ještě se tu nabízí možnost být prostředníkem mezi dvěma stranami, které nemohou najít společnou řeč.“

„To zní jako z pohádky, ale já na pohádky moc nevěřím, kapitáne.“

„Takže to hodláte odpískat hned teď? Aniž byste tomu dala šanci? I potom co jste viděla, mluvila s jejich vyslancem?“

„Já na rozdíl od vás nežiju v pohádce, kde se všechno zlé v dobré obrátí. Já žiju v realitě. Dost často trpké realitě a ta mi říká, že nejsem neoprávněně skeptická, jakkoliv Vám to může připadat. A kromě toho se víc než o sebe bojím o vás, vaši loď, posádku a také vaši misi,“ přešla znovu do šepotu a důrazně oddělovala poslední slova ve větě.

„Proč? Nic Vás s námi nespojuje. Pokud nepočítám skutečnost, že sice vypadáte jako člověk, ale nejste jím.“

„Je to mnohem složitější a…“ na okamžik se zarazila. „…a myslím, že už jsem řekla víc než dost,“ dodala, a začala se mít pomalu k odchodu.

„I pohádka se někdy může stát skutečností, když v ní budete věřit,“ zkusil Dar podotknout.

„Nemějte obavy, nehodlám všechno předem odsoudit k neúspěchu,“ odpověděla, aniž by se ohlédla. „Ačkoliv té vaší pohádce nedávám moc velkou šanci.“

„V tom případě poslední věc,“ zastavil blondýnku těsně před dveřmi.

„Ano?“

„Co jste vlastně řekla Jakeovi?“

„Nečekám, že byste to pochopil, kapitáne,“ otočila se k němu čelem a pohlédla Bajoranskému kapitánovi přímo do tváře.

„Zkuste to. Jsem známý svým pochopením.“

„Řekla jsem mu pravdu. Pravdu o tajemství vesmíru,“ řekla po notné chvilce a její rty poprvé za celou dobu zbrázdil úsměv. Tím svého hostitele natolik zaskočila, že několik vteřin nedokázal nic říct. Dost času, aby se obrátila na podpatku a opustila jeho pracovnu.

„Tak to jste odhalila tajemství vesmíru té správné osobě,“ zamručel Dar směrem k již zavřeným dveřím.

„Můstek, kapitánu Aranovi!“ hlas poručíka Harryho Kima v komunikátoru mu nedal příliš času vstřebat poslední informaci.

„Slyším.“

„Kapitáne, vyslanec s vámi chce o něčem hovořit. Prý je to naléhavé!“

„Pošlete ho za mnou do pracovny, Harry.“

„Ano, pane.“

 

Neuběhla ani minuta, když zvonek na dveřích ohlásil dalšího příchozího. Aran Dar mezi tím usedl na pohovku a přemýšlel, co asi bude mít vyslanec na srdci. Jistě už navázal spojení se svými nadřízenými a zjistil, jaká je situace, ale nečekal tak brzkou reakci. Anebo šlo něco jiného? Ne, Slokarij neměl ve zvyku chodit za ním se záležitostmi, které neměly patřičnou důležitost. Takže musel mít novinky, které nesnesly odklad. A podle výrazu s kterým vyslanec vešel dovnitř, poznal, že půjde o hodně zajímavé novinky.

„Ach, kapitáne, děkuji, že jste si na mě udělal čas,“ spustil překotně ještě předtím, než usedl do nabízeného křesla naproti.

„Pro vás si vždycky najdu čas, pane vyslanče,“ odpověděl kapitán Voyageru s úsměvem.

„Myslím, že neuvěříte, co se stalo.“

„Povězte mi o tom.“

„Předtím jsem vyjadřoval jisté opovržení o našich kapitánech a jejich odvaze, ale teď mám pocit, jako když se moje vlastní slova obrátila proti mně.“

„Oč jde, pane vyslanče?“ zpozorněl Dar, protože tohle se mu ani trochu nelíbilo.

„Došlo k něčemu, co nemá v historii impéria obdoby! A nejenom impéria!“ vychrlil ze sebe Slokarij rychle. Vzápětí se trochu uklidnil a pokračoval již normálním tónem. „Promiňte, zapomínám, že neznáte některé naše zvyklosti, takže asi nepochopíte, když vám řeknu, že na domovský svět, dorazil pátý Gaalianský mluvčí.“

„Pokud si vzpomínám, tak tihle mluvčí jsou duchovními vůdci Gaalianů. Reprezentují jak politickou tak náboženskou stranu.“

„To je v podstatě pravda, ale tihle mluvčí pouze interpretují vůli Deseti hlasů, což je samotné jádro Gaalianské kultury. Hlasy jsou ti Gaaliné u nichž se naplno projevilo jejich třetí oko. Díky tomu přestávají vnímat svět, jak ho vnímáme my.“

„Ano o tomhle jste se mi zmiňoval.“

„Ano, jistě zmiňoval, ale nepovažoval jsem za důležité zmínit, že i Gaaliané mají jakýsi hierarchický žebříček pomyslných hodností svých mluvčí. Mluvčích, kterých je přesně sto a každý má své číselné označení. Být mluvčím, znamená v Gaalianské kultuře nesmírnou poctu, neboť mluvčí jsou ti, kdo šíří Gaalinaskou moudrost do všech koutů impéria.“

„Aha, chápu. Takže jeden z předních mluvčích navštívil váš domovský svět.“

„Navštívil přímo našeho vůdce, což je věc, ke které nedošlo už bezmála sto let!“ pokračoval vyslanec dál rozrušeně. „Jistě, níže postavení mluvčí často zavítali na naši domovskou planetu, ale nikdy ne mluvčí jednoho z předních hlasů.“

„Nejspíš k tomu dosud neměli důvod.“

„To jste vystihnul velice trefně, kapitáne. Možná víc než si myslíte.“

„A co řekl pátý mluvčí vašemu vůdci? Tedy pokud to není tajné.“

„Tohle je právě ta věc, která mě, našeho vůdce i radního T’Asadora znepokojuje,“ nadechnul se Tamulec a hledal slova, kterými vhodně popsat situaci. „Dorazil krátce předtím, než jsme skončili v Alonské soustavě. V podstatě předpověděl, že nadejde to, čeho jsme byli svědky. Ale co je nejdůležitější, varoval nás před tím, abychom nerozpoutali konflikt, který povede k válce. Válce, která povede k zániku impéria a zničení dosavadní křehké rovnováhy v celém kvadrantu.“

„Aha, tak to muselo být dozajista vážné.“

„Nedávno jsem se posmíval našim kapitánům a důstojníkům, že k něčemu takovému by ani neměli odvahu, ale ve světle těchto okolností už si tím nejsem tak jistý.“

„Myslím, že impérium má jenom jednoho možného protivníka a ten s vámi rozhodně nechce začít válku.“

„V tom s vámi souhlasím,“ přisvědčil Tamulec rychle. „Nicméně není dobré brát, Gaaliany na lehkou váhu. Náš vůdce samozřejmě vzal slova mluvčího velice vážně. Na rozdíl od předsedy T’Aranise, který celou věc smetl ze stolu jako hloupý výmysl bláznivých náboženských fanatiků.“ Slokarij nad tím zavrtěl nesouhlasně hlavou, než pokračoval. „Kdyby tohle slyšeli Gaaliané nejspíš by z toho vzniknul víc než jen diplomatický incident. Problém je v tom že náš ctěný pan předseda, je schopen pronést podobné prohlášení i veřejně a nijak neskrývá svůj despekt vůči Gaalianské víře. Nejspíš si neuvědomuje, jaký přínos mají Gaaliané pro impérium a nejde jenom o náboženství. Protože kdyby ano, nemluvil by o nich tak opovržlivě a přezíravě.

Gaaliané vždy zaujímali klíčové postavení v současném impériu a zaujímali ho i ve všech předchozích říších. Mohl bych vám zde vyjmenovat dlouhý seznam věcí, které by bez Gaalianů prostě nefungovaly a nejde jenom o ekonomiku a obchod. Bez nich by se celé impérium rozpadlo. Tak nějak jsme uvykli tomu, že jsou vždycky na naší straně a protože ovládají klíčové obchodní křižovatky tak díky nim impérium prosperuje. Bez ohledu na to, že se sami do obchodování nijak zvlášť nehrnou.

Oni pouze podporují tyto činnosti a jejich základny, centra skladiště a servis, který poskytují veškeré vesmírné i nevesmírné dopravě, mají pro chod impéria klíčový význam. Je toho mnohem víc. Jen o pokrocích, které dosáhli v oblasti medicíny, strojírenství a nejenom těch, bych mohl mluvit dlouhé hodiny. To ovšem trochu odbočuji od původního tématu,“ odkašlal si vyslanec.

„Mluvil jste o možném konfliktu a rozpoutání války,“ připomněl mu Aran lehce.

„Ano, ano, ovšem,“ přikyvoval Slokarij souhlasně a rychle si utřídil myšlenky. „Náš ctěný předseda samozřejmě popřel takovouto možnost a to dosti nevybíravým způsobem. Dokonce i na jeho poměry byl vyloženě hrubý k našemu vůdci.“ Podtrhnul vyslanec svá slova nesouhlasným gestem. „Náš vůdce má Gaaliany ve veliké úctě a chová k nim veliký respekt. Oni neznají slovo lež, takže jejich prohlášení vzal jako bernou minci a začal se pídit po možném problému.“

„A soudě podle vašeho výrazu ho našel.“

„Našel!“ odfrknul si vyslanec znechuceně a prudce vstal nijak neskrývaje své pobouření. „Musel použít svou autoritu, aby vůbec něco dostal ze zpravodajské sítě. Náš ctěný předseda si viditelně zakládá na třídění informací, a komu ty informace předá. Což není nic neobvyklého, že zatajuje informace před nižšími úředníky a členy vlády. Ale to že neskrytě lhal přímo našemu vůdci je neodpustitelné. Neodpustitelné, leč z jistého hlediska pochopitelné s ohledem na situaci a také pravomoci, kterými náš vůdce disponuje.“

„Aha,“ reagoval kapitán na tu informaci. Nic dalšího neřekl. Ze zkušenosti věděl, že vyslanec má ve zvyku mluvit obšírněji, takže celou záležitost určitě rozvede do detailů.

„Náš vůdce si musel informace vyžádat přímo z ústředí. Musel využít svoji autoritu, což není věc, kterou by rád dělal. Nikdy, za celou dobu svého vedení nebyl autoritativní a ponechával vládní záležitosti v rukou vlády. Nyní porušil své zvyklosti a využil svých pravomocí, aby položil své otázky přímo na ústředí. Přišel tam osobně a rázem zjistil, kolik tajemství, před ním zůstávalo skrytých. A to jde pouze o špičku ledovce, onu pomyslnou třešničku na dortu, jak vy lidé rádi říkáte. Zjistil, že mu předseda T’Aranis lhal, protože veškeré přesuny flotily proběhly na jeho přímý rozkaz. A co víc, ještě k tomu využil třetí flotilu.

Musí se mu nechat, že je pěkně metodický parchant, protože pro svoji operaci použil pohraniční loďstvo. Třetí flotila tvoří páteř našich sil ve vnějších systémech. Nevyrovná se kterékoliv jiné flotile v domovských systémech, co do počtu, vybavení i kvality. S ohledem na záměry, které mohou dopadnout pro třetí flotilu velice špatně, je s podivem, že je k tomu vůbec využil. Pokud k něčemu dojde, on neztratí jedinou loď z domovské flotily a to je ta věc, která se počítá ze všeho nejvíc.

Opět bych řekl, že je to od něj z dlouhodobého hlediska krátkozraké, protože flotila ve vnějších systémech by měla být naopak větší silou. Obzvláště, když nás má chránit před vnější hrozbou, ale její stav byl za poslední roky výrazně zredukován. A právě teď třetí flotila manévruje okolo neutrální soustavy, která by se mohla stát přesně tím ohniskem pro konflikt, před kterým nás Gaaliané varovali.“

„O jakou soustavu jde?“

„Jde hlavně o planetu, Tieru 4.“

„Tu samou planetu, kam hodlají letět naši Koloniální přátelé, aby byli svědky toho, jak se Zentierané osamostatní?“

„Zajímavá náhoda, nemyslíte?“

„To rozhodně ano.“

„Nevím, o co mu jde. Věřím tomu, že nechce rozpoutat žádný konflikt s Novou Kolonií, protože to by od něj bylo jednak krátkozraké a jednak by si sám pod sebou podřezal větev. Válka je špatná věc pro obchod. Obzvláště pro obchod, který je velice výnosný a lukrativní. Jedna věc se naší vládě musí nechat. Máme velice výkonnou ekonomiku a obchod. Většina světů jádra jsou velice bohaté soustavy, ať již jde o cenné suroviny, či pouze o strategickou pozici v obchodní křižovatce.

Vnější světy se tak dostávají ve vládních prioritách ne na druhé místo, ale na poslední. Přitom by stačilo tak málo, aby si mimo jádro žili občané impéria v blahobytu a světle naší skvělé ekonomiky. Bohužel tyhle vzdálenější kolonie nejsou tak silně osídleny a nejsou tak výnosné pro obchod. A také mají nepoměrně malý vliv na politiku impéria. Soustředěním na vnitřní světy a vytvářením ideálních podmínek, si naše vláda zajišťuje trvalou přízeň u voličů.

Jde o celkem promyšlený tah, který bohužel rozděluje impérium a vytváří třídní rozdíly, přestože ve vládních programech je smazání třídních rozdílů. Všude je spousta příležitostí a možností, jen si vybrat. Nikdo si nežije špatně, nikomu nic nechybí, pokud je ovšem řádným občanem světů jádra.“

„A pokud není?“

„To je právě ta věc, která mě na tom všem mate. Proč se najednou vláda začíná zajímat o zapadlou kolonii, která k impériu dávno nepatří?“

„Asi proto, že ji spravuje Nová Kolonie,“ podotknul Dar suše.

„Přesně tak!“ přisvědčil Slokarij prudce. „Využívají k tomu třetí flotilu, aby si nemuseli špinit ruce, pokud by Nová Kolonie náhodou přestala mít chuť hrát jejich hry.“

„Tieru 4 je pro Novou Kolonii údajně velice důležitá soustava. Podle jejich tvrzení se snaží obnovit společnost Zentieranů, kterou během války s Cestovateli téměř zničili.“

„Zajímavé načasování, že?“

„To rozhodně ano.“

„Potom vám prozradím, že celá operace začala hezky v tichosti před bezmála třemi měsíci,“ přihodil Tamulec kysele. „Dávno předtím než jsme našli průchod do kvadrantu alfa a pozvali vás k návštěvě.“

„Určitě?“

„Shromáždit třetí flotilu je úkol, který bych nikomu nepřál. Pátá flotila, kotvící v soustavě Walgir by tam mohla být během deseti dnů v plné síle. Třetí flotila se shromažďovala bezmála dva měsíce a přitom nedosáhla ani dvou třetin svého plného stavu.“

„Potom se nabízí jediná otázka, proč Tieru 4? Proč Zentariané?“

„A tady vstupuje na scénu naše skvělá rozvědka,“ ušklíbnul se Slokarij při vyslovení posledního slova. „Přišli totiž s tím, že Nová Kolonie využívá Tieru 4 a Zentierany jako odrazový můstek pro svoji agresi vůči impériu.“

„Aha.“

„To je ten důvod, proč jsem k tomu všemu skeptický. Údajně jde o potvrzenou zprávu, ale pokud ano, potom nechápu, proč tam nezasáhne pátá flotila, která je pro podobné situace podstatně lépe vybavena a vyzbrojena.“ Vyslanec se při těch slovech trpce usmál. „Já vám řeknu proč. Nejspíš by nás to něco stálo a to je pro naši vládu, která velice hledí na každoroční bilanci nepřijatelné. Přitom pokud vyprovokují Novou Kolonii, potom je to bude stát podstatně víc.“

„Mohou ty informace o zbraních být pravdivé?“

„Nechápu, jak můžete vůbec položit takovou otázku po tom všem, co jste viděl a slyšel.“

„Asi proto, že musím. Bez ohledu na to jak podivně to vypadá, musím vzít v potaz názory obou stran.“

„V tom máte dozajista pravdu,“ připustil Slokarij neochotně. „S ohledem na situaci a skutečnosti, že do hry nasadili pouze třetí flotilu, bych na věrohodnost zpráv od rozvědky moc nesázel. Kromě toho, soustava Zavia je dost vzdálená od impéria, takže o nějakém nástupním bodě nemůže být řeč. Nová Kolonie má mnohem lepší strategická místa a základny loďstva odkud může snáze a lépe udeřit.

Kromě toho, o Zentierany nikdo neprojevoval zájem posledních třicet let. Od okamžiku, kdy jsme nad nimi v rámci nevměšování do války mezi Novou Kolonií a Cestovateli zlomili hůl, o nich nepadlo ani slovo. Až najednou teď.“

„Zrovna ve chvíli, kdy se Zentierané mohou stát nezávislými na Koloniálních dodávkách a vydat se vlastní cestou,“ konstatoval kapitán Voyageru zamyšleně.

„Nelze tomu upřít, že načasování je velice zajímavé, ale pokud tu měl náš ctěný předseda nějaké plány, tak rozhodně nepočítal s několika věcmi,“ neubránil se vyslanec spokojenému úsměvu. „Za prvé. Nepočítal s tím, že odhalíme nestřežený sub-prostorový koridor do kvadrantu Alfa. Za druhé. Nepočítal s tím, že náš vůdce zareaguje tak rychle a pozve zástupce Federace na diplomatickou návštěvu. Za třetí, nepočítal s tím, že cestou nabereme Koloniálního vlajkového dravce i s jejich pověstnou velitelkou na palubě. A za čtvrté, nepočítal s tím, že se do celé záležitosti vloží Gaaliané a náš vůdce bude uplatňovat své nepříliš využívané pravomoci. Sečteno a podtrženo, tyhle plány ať už byly jakékoliv, dostávají první vážné trhliny.“

„Které pravomoci máte na mysli, pane vyslanče?“

„Nu, někteří nejmenovaní členové vlády by to jistě označili za skandální a naprosto neslýchané. Obzvláště, když mě náš vůdce pověřil, abych jednal jeho jménem.“ Slokarij pozvedl ruku, naznačuje, že bude pokračovat. „Dal mi jasný pokyn, že cokoliv co povede k dialogu mezi námi a Novou Kolonií bude považovat za úspěch.“

„Rozumím.“

„A tady vstupujete do hry vy, kapitáne,“ naklonil se k němu vyslanec s trochu spikleneckým úsměvem. „Samozřejmě nemohu jenom tak navázat spojení s Novou Kolonií a říct jim, že s nimi hodlám jménem našeho vůdce zahájit dialog. Taková věc by jistě nevrhla na našeho vůdce dobré světlo a předseda T’Aranis by to naopak použil proti němu.“

„Potřebujete prostředníka,“ konstatoval Dar, protože tahle věc byla nad slunce jasná.

„Přesně tak,“ přisvědčil Slokarij. „Jménem našeho vůdce Vás tímto oficiálně žádám, abyste byl prostředníkem mezi námi a Novou Kolonií.“

„Udělám, co bude v mých silách, abych zprostředkoval rozhovory,“ přisvědčil kapitán Voyageru vážně. Očekával, kdy k tomu oficiálně dojde a konečně došlo. Vyslanec to už několikrát naznačil, ale pokaždé jenom neoficiálně. Stejně jako ten banket byl čistě neoficiální a všechno co udělal a řekl v přítomnosti Koloniální velitelky.

„Hodně pomůže, když budete fungovat jako nezávislí pozorovatelé. Jenom vás poprosím, abyste z naší skvělé rozvědky neudělali příliš velké hlupáky, pokud se jak očekávám, ukáže, že ve svém tvrzení neměli pravdu.“

„Ujišťuji vás, že budu velmi zdrženlivý.“

„Doufám, že tohle bude průlomový okamžik, který stabilizuje situaci v celém sektoru a poté už nebude nic bránit tomu, abyste poznali tu lepší tvář našeho impéria, a kdo ví, třeba naše vzájemné vztahy zajdou ještě dál, ale to bych předbíhal událostem.“

„Ano, jednu věc po druhé.“

„Tyhle okamžiky ve mně vzbuzují pocit, že tahle mise měla a má opravdu smysl. Pokud se podaří alespoň zlomek toho, v co doufám, budeme Vám i Federaci nesmírně zavázáni, kapitáne Arane.“

„Vydáme ze sebe to nejlepší, pane vyslanče.“

„Nic menšího bych od vás ani nečekal, kapitáne,“ pokyvoval Tamulec s úsměvem hlavou. „A teď už vás nebudu dál zdržovat. Ještě jednou vám děkuji jménem našeho vůdce i za mě osobně.“

S těmito slovy tamulský vyslanec opustil kapitánovu pracovnu. Naproti ryze optimistickému pohledu v samotném závěru měl z celé situace kapitán Voyageru naopak těžkou hlavu.

„Jedna strana na mě hledí jako na spasitele, kdežto ta druhá si myslí, že tohle je pouhá pohádka, pouhý sen, z kterého se dříve či později musíme probudit. Kdo z nich má asi pravdu?“ pomyslel si v duchu.

Následuje:
Kapitola 19