Požární hlídka

Prolog:

Vesmírné cesty jsou důkladně zmapované. Díky historickým dokumentům máme pocit, že určité události jsou zkrátka jasné. Že právě tak se věci staly. Je ale tato jistota oprávněná? Máte-li sílu nechat si zbořit pár mýtů, čtěte dál a poodkryjte oponu dějin...

Hasičský tanker stromoimpéria H.T.S. Boubín zaujal orbitu okolo planety Země a začal s čerpáním vody. Jeho siréna houkala na plné obrátky, jak se krystalický maják otáčel na spodní části válcovité lodi. Kapitán Groot se ustaraně nahnul dopředu ve svém velitelském květináči a promnul si mech na bradě. Ne, nelíbilo se mu krást vodu z obydlené planety, i když tam žili jen faunoidi. A už vůbec se mu nelíbilo, že to musel udělat tak nekompromisně a sirénou ochromit jejich lodě a zdroje energie.

Ale neměl na výběr. Mohli by mu klást odpor. A požár na Mechofloru III se vymykal kontrole, každou minutou umíraly desítky tisíc jeho stromových bratrů. Musel je chránit, i za cenu jiných. Proto se stal kapitánem u hasičů. A nakonec, bylo to o tolik jiné, než když faunoidi na stovkách planet káceli jeho genetické předky ve velkém? Jen proto, aby si z nich stavěli obydlí, nábytek nebo je pálili coby zdroj tepla?

Co nemáš rád, nedělej druhým, zněla mu v hlavě ona mantra moudrého pradubu. Však on to nedělal rád, konal, protože nebylo jiné cesty. Planet s velkým množstvím vody je málo, zejména v této části galaxie. A i při své vysoké rychlosti by se Boubín k žádné jiné nedostal včas. Mechoflor by byl odsouzen k zániku v ohnivém pekle.

Groot se odhodlaně narovnal. Dělal správnou věc.

„Poručíku Angrešte, za jak dlouho budou nádrže plné?“

Čerpací důstojník se briskně otočil od svého displeje.

„Plné stavy do pěti minut, kapitáne.“

„Výborně. Strojní sekce, slyšeli jste. Za pět minut vyrážíme na Mechoflor, maximální…“

„Kapitáne?“

Ozval se tenký hlas mladé praporčice od komunikací. Její bledě zelené lístky se chvěly vzrušením, ale kůru kolem úst měla pevnou. Groot se na ni měkce otočil. Viděl v ní potenciál.

„Ano, Jedličko?“

„Promiňte pane, ale zachytila jsem signál na stejné amplitudě jako naše siréna.“

Kapitán se zarazil. Že by H.T.S. Řáholec? Ne, byl stovky světelných let daleko, to nemohli stihnout. Jedlička pokračovala.

„Nevím, jak si to vysvětlit, ale vysílání jde… z oceánů planety.“

Groot zvědavě opustil květináč a šel se podívat na komunikační stanoviště. Jedlička měla pravdu. Nechápal to. Na planetě faunoidů přece nehořelo. Proč by pouštěli sirénu? A proč by měla stejnou frekvenci jako jejich? Větvičky praporčíka Jedličky se míhaly po klávesách.

„Kapitáne, mám další údaje. Signál je organického původu. Jsou to nějací vodní tvorové.“

Šišky kapitánova obočí se spojily, jak se zamračil na panel. Zvíře? A proč jsme ho zachytili až teď?

„Kapitáne, nádrže jsou plné.“

Groot chvíli dumal, ale pak se rozhodl. Kuriózní náhody se ve vesmíru stávají. Tak umí nějaký živočich houkat stejně jako jejich siréna. Živočich, co se náhle objevil v oceánu planety. No a co? Na zkoumání nového života nemá čas. Navíc, od toho jsou tu jiní.

„Děkuji, Angrešte. Ukončete čerpání, ztlumte sirénu a převeďte všechnu energii do pohonu. Směr Mechoflor III.“

„Rozkaz, pane.“

Kapitán Groot se vrátil do velitelského květináče, zakořenil a pozvedl pravou větev.

„Vpřed.“

H.T.S. Boubín zasunula krystalický maják sirény, vyrazila kosmem a opustila sluneční soustavu. Na Zemi se opět rozsvítilo slunce a její vděční obyvatelé provolávali slávu Jamesi Kirkovi a jeho posádce. Náhody se zkrátka stávají.

KONEC