Nouzové přistání

Prsty přejela přes lístky na větvičce nejbližšího keře a vnímala jejich živost a strukturu. Zhluboka se nadechla a vychutnávala čerstvý vzduch bohatý na kyslík. Musela přiznat, že je to kouzelná planeta. Věděla, že je to nelogické, ale bylo jí to jedno. Velení hvězdné lodi by za nic nevyměnila, vesmír byl fascinující. Ale poslední roky byla uzavřená mezi kovovými stěnami až příliš často.

Ne že by se za běžných okolností rozhodla takhle hrubě porušit protokoly vrchního velení a přistát na obydlené planetě, kde inteligentní život ještě nedosáhl úrovně pro kontakt. Nesměla zasahovat, dobře to věděla.

Ale srážka s asteroidem poškodila jejich loď těžce, a pokud chtěla zachránit sebe i posádku, jiná možnost nebyla. Pohlédla na hvězdy a jasně svítící oběžnici této planety. Byla klidná noc. Loď přistála uprostřed lesa, nikdo je neviděl. Bude to v pořádku. Inženýr hlásil, že oprava je téměř u konce. A zdejší civilizaci pozorovali z orbity několik posledních dnů. Místní neměli k dispozici ještě ani radar, natož senzorovou síť, takže jejich pád z oblohy přičetli tak maximálně meteoru. Pokud věděli, co to znamená.

Uznávala, že byli vynalézaví. Zrovna včera pozorovala na dálkovém skenu, jak se na jednom z kontinentů zvedl první létající stroj těžší než vzduch. Přitom, když tu byla průzkumná hlídka ještě před sotva sto lety, po ničem takovém nebyl ani náznak. Úžasná rychlost pokroku. Snad je to nezničí dřív, než vyspějí.

Z úvah ji vytrhlo zašustění v nedalekém křoví zachycené jejím bystrým uchem. Zprvu se chtěla ukrýt, ale pak zvítězila zvědavost. Udělala pár kroků a ocitla se na malé mýtince. S ohromením zjistila, že není sama. Proti ní stál zástupce místní civilizace.

Chlapec, kterému mohlo být tak deset let. Klidně stál a díval se na ni. Její úžas se znásobil, když ucítila silný telepatický kontakt. Žádná předchozí výprava neuvedla, že by zdejší lidé měli takové mentální schopnosti. Zřejmě výjimka, anomálie v evoluci. Občas se to stává.

Překvapení nebralo konce. Chlapec promluvil plynulou vulkánštinou.

„Vy jste víla?“

Nemohla uvěřit. Těch pár sekund kontaktu mu stačilo, aby se naučil její řeč. Bude mít neuvěřitelné nadání na jazyky. Poklekla k němu a klidným hlasem odpověděla.

„Ne, jen jsem přišla z velké dálky.“

Další verbální komunikace neproběhla. Chlapec se místo toho probíral její myslí, s úžasem nasával informace o jejím druhu, lodi i o dalším životě v kosmu. Zprvu ho chtěla zastavit, zaštítit své vědomí. Pak si to rozmyslela. Nebo jí možná nějaká vnější síla zabránila. Snad byl i sugestor. Bylo jí to jedno, protože kontakt s ním byl fascinující.

Vzdálil se z její mysli stejně jemně, jako do ní vstoupil. Vstala a podívala se do těch hlubokých očí. Poznal, že musí jít. Jakmile odešla pár kroků, jeho vliv jakoby pominul a ona začala racionálně uvažovat. Co teď? Příslušník cizího druhu od ní zjistil tajemství o životě na jiných světech o staletí dřív, než měl. Kontaminovala nenávratně jejich vývoj? A řekne to posádce? Vrchnímu velení?

Rozhodla se, že ne. Nakonec, byl to jen chlapec. Dítě, i když neobyčejné. Kdo by mu věřil? Co se může stát víc, než že bude někomu vyprávět pár neskutečných příběhů? Uklidněna touto myšlenkou se na něj naposledy podívala. Opětoval její pohled.

„Sbohem, paní z hvězd.“

Dovolila, aby jí přes jindy tak přísnou a logickou tvář přeběhl náznak úsměvu.

„Žij dlouho a blaze… Jak se vlastně jmenuješ, chlapče?“

„Tolkien. Johny Tolkien.“

Kapitánka T’Arwen se pohodlně opřela ve velínu průzkumné lodi Valinor. Planeta Země pomalu mizela v dáli, za chvíli to bude jen echo na senzorech a pak nic. V paměti stále měla obraz chlapce, se kterým prožila před pár hodinami ten pozoruhodný kontakt.

Jaká asi bude jeho budoucnost? Zahleděla se do černě vesmíru. Věděla, že už se do tohoto systému nevrátí, a tak se to nikdy nedozví. Hluboko, přehluboko pod vrstvami logiky a sebekontroly jiskřička naděje doufala, že nezapomene na paní z hvězd…

KONEC