Shiganova Archa

Černý dusivý kouř stoupal pomalu k nebi a zakrýval měsíc který milosrdně shlížel na zkázu pod sebou. Na rozlehlé pláni která kdysi bývala středem jednoho z největších měst galaxie zbývaly už jen trosky. Základny věží, roztroušené sloupy čnící k nebi jako shnilé zuby. A kostry, desítky koster nebo hnijících těl. Město se kdysi dávno jmenovalo Setcheron a bylo centrem vlády, obchodu a vědění pro rasu Valků která nyní zoufale bojovala o přežití s nemilosrdným nepřítelem. Uprostřed toho co kdysi bývalo královským palácem se schovávalo zhruba pět tisíc mužů, poslední vojenský odpor Setcheronu, palácová grada. Král byl mrtev jeho rodina vyvražděna a radní už také odpočívali na pravdě boží. Těm zoufalým, unaveným, hladovým a demoralizovaným tisícům velel poslední generál staré říše, Shigan. Už nemohli uniknout nepřítel stahoval smyčku kolem planetárního systému metr za metrem, zbývalo jenom zajistit bezpečný odchod civilistům. Stopadesát tisíc žen a dětí se tlačilo v katakombách pod městem k obrovskému kruhovému portálu. Byla to poslední naděje na záchranu Valků. Portál měl přepravit civilní obyvatelstvo do jejich posledního útočiště, na gigantickou vesmírnou loď skrytou hluboko v jádru galaxie, kde měli přečkat nejhorší časy a potom se vrátit a kolonizovat nejbližší hvězdný systém. Tam měli začít nový život a vzkřísit zašlou slávu Valkijského impéria. V okamžiku kdy branou prošel poslední civilista začala na opevnění Shiganových mužů dopadat torpéda z nepřátelských lodí. Pak se začala vyloďovat pěchota. Na planetu nevstoupila noha nepřítele od začátku války, tedy až do teď. Desetitisíce Ezhitských vojáků se valilo jako lavina vstříc zuřícím Valkům. Shiganovi muži poručili své duše bohům a s bojovým křikem který mrazil nepřátelům krev v žilách se vrhli do útoku. Díky tlumícím generátorům v setcheronské pevnosti byly disruptory nepoužitelné, tak došlo na meče, sekery a luky. Zaskočení Ezhitové se bránili jak mohli, ale marně. Déšť Valkijských šípů a pět tisíc seker rozsekalo jejich vyloďovací armádu na kousky. První útok byl odražen, ale bohužel to nebyl jediný útok který ten den přišel. Nakonec po dvou dnech krvavých bojů byl zabit poslední Valkijský voják. Všichni vojáci byli mrtví, ale jejich generál stále žil. Stál na hromadě rumu a v ruce třímal obří obouruční sekeru. Její ostří bylo otupeno a její majitel roztínal lebky nepřátel jen díky své obrovské síle. Za své činy by jistě vstoupil do dějin, sám poslal do pekla tisícovku Ezhitů, ale bohužel nezbyl už nikdo kdo by jeho činy zaznamenal. Tak se stalo že na sklonku třetího dne padl k zemi mrtev generál Shigan, poslední z vojevůdců Valkijského impéria a s ním zahynul i jeho národ.

"Kapitánův deník

Hvězdné datum 60184,2

Provádíme průzkum hlubokého vesmíru. Před dvěma dny jsme ukončili skenování zárodku mlhoviny Mutara a zárodečných forem života na planetě Raisa. Před nedávnem přišlo oddělení časové mechaniky s návrhem jak uspíšit náš návrat do správného času. A sice za použití skokového motoru, ovšem k tomu aby skokový motor fungoval je zapotřebí dvou yanitiových krystalů. Podle teorie poručíka Dresslera bychom pomocí skokového motoru mohli uskutečnit zhruba jeden skok za měsíc, pokud počítáme s kalibrací a nutnýmy výpočty, takovýto skok by nás katapultoval o pět až deset tisíc let. Takže se při nejlepší vůli dostaneme domů za několik let. Dobrá teorie, až na ty krystaly. Konec záznamu."

Hladká sklaní stěna byla až na několik vyjímek zcela rovná. Dole u její základny hučela řeka a na jejím vrcholku hnízdili orlům podobní tvorové. Byla to dokonalá divočina až na dva muže kteří se zavěšení na lanech škrábali vzhůru. Oblečeni do šedivých horolezeckých kombinéz s batohy na zádech lezli k vrcholku Ian McCoy a jeho přítel Alexander Rodow. Ian byl mizerný horolezec, ale neměl co dělat, tak přijal Rexovu nabídku na šplhání po skalách. Teď se za to proklínal. Najednou se jejich postup zastavil, kapitán zvedl zrak a podíval se na svého přítele nad sebou. Viděl jak se nohama opírá o skálu a s rukama založenýma na prsou se rozhlíží po krajině pod nimi.

"Hej!" Zavolal Ian. "Pokračujem."

Rex se podíval na udýchaného kapitána pod sebou a zavolal v odpověď: "Podívej se na ten výhled!"

Tak kapitán zvednul oči nahoru a jediné co viděl byl pohupující se poručík Rodow. "Neni vo co stát, to mi věř." Zamumlal a chystal se pokračovat v lezení samostatně. Zarazil do skály vedle sebe další skobu a zavěsil se na ní. Rex ho zhora sledoval s úsměvem. Když Ian pevně visel připoutaný ke skobě začal rukama hledat další úchyty. Natáhl levačku a trochu se odrazil. Chytil se kamené římsy a pomalu se přitahoval. Nakonec dohnal odpočívajícího poručíka. "Proč tu okouníš?" Zeptal se ho.

"Už mě to přestává bavit." Usmál se Rex.

"Tak proč jsme sem chodili?"

"To netušim, mě horolezectví ani moc nezajímá."

"Nezajímá?" Zvolal kapitán a vyvolal tak další ozvěnu. "Tak proč tu krucinál jsme?"

"Relaxujeme." Zachechtal se poručík.

"My tady relax-" Začal kapitán, ale nedokončil, skoba povolila a než se Ian nadál řítil se do stometrové propasti. Nakonec se s křikem zastavil metr nad podlahou simulátoru a nevraživě pozoroval posmívajícího se Rexe.

"A seš tuhej kapitáne." Smál se poručík zatímco ze sebe Ian sundaval výstroj.

"Di se bodnout. Sem mrtvej kvůli tobě." Odsekl Ian.

"To máš za to že ses nechtěl kochat krajinou."

"Ha, ha, ha."

"Lidi co říkaj, ha, ha, ha, nemaj smysl pro humor nikdy je totiž nenapadne vtipná odpověď." Řekl poručík a odešel.

"Ha, ha, ha." Zopakoval kapitán když se za Rexem zavřely dveře.

Mezitím na druhém konci lodi končili testy bojové připravenosti pro desítku praporčíků a vojínu. Nedopadly zrovna nejlépe, nadporučík Wynn rozhodl že proti sobě postaví pět a pět členů posádky na simulovaném můstku Paladina. Obě skupiny měli za úkol zlikvidovat tu druhou, ale dosáhli tak akorát toho že se zklividovali navzájem, nikdo nevyhrál a nikdo neprohrál. První pětice teď seděla v simulátorových rozvalinách můstku a poslouchala spílání svého velitele.

"Takhle by to nešlo pánové." Říkal nadporučík Wynn. "To co jste tu předvedli by vás ve skutečnosti stálo život."

Pětice nervózně přešlapovala a čekala až je Wynn propustí.

"No, ještě si to zopakujeme." Uzavřel nadporučík. "Těd jděte na oběd a hlašte se tu ve třináct nula nula. Odchod."

Všech pět mužů se nehlučně sebralo a odešlo do jídelny. Tam narazili na své protivníky druhou pětici.

"Tak jak jste dopadli?" Zeptal se vůdce druhé skupiny praporčík Grenni. "Hádej." Odsekl jiný praporčík.

"No ták. Nemusíš se hned čertit, jenom jsem se slušně zeptal."

"Dej mi pokoj Grenni, jasný. Díky tobě nám teď Wynn nedá pokoj nejmíň tejden." Osočil se na něj praporčík Samuele. Ostatní z obou skupin nechali Grenniho se Samuelem stát u replikátoru a oděšli si sednout ke stolu. Byli moc unavení a měli pošramocené sebevědomí nato aby se do hádky přidali. "Jak to díky mě? Je snad moje vina že jsme se postříleli navzájem?"

"Jo!" Odsekl Samuele.

"To je hrozný, ty jsi fakt-"

"Co?!" Vyjel na něj rozzuřený praporčík.

Grenni se rozhodl vycouvat dřív než dojde na ostřejší argumenty než jsou slova. "Hele necháme toho." Otočil se chystal se odejít.

Ale jak se ukázalo tak praporčík Samuele nebyl stejného názoru. Mezi svými spolupracovníky byl znám jako člověk zapálený pro jakýkoliv úkol, ale jakmile se rozčílil přestal se ovládat. V okamžiku kdy se Grenni k němu otočil zády a chystal se odejít si sednout ke stolu, popadl ho Samuele za rameno. Trhnutím ho otočil k sobě čelem a vrazil mu jednu do zubů.

Poručík Rodow s kapitánem v patách kráčeli chodbou a mířili do jídelny trochu se občerstvit po namáhavém výstupu.

"Proč sakra lezeš na skály, když tě to nebaví?" Zeptal se Ian.

Rex jenom pokrčil rameny a pokračoval.

"Na světě je spousta zajímavej činností." Pokračoval kapitán. "Jako třeba šachy."

"Nuda."

"Baseball."

"Nuda."

"Howerball."

"Nuda."

"Sex." Řekl najednou kapitán.

"To schvaluju." Pokýval hlavou Rex.

Kapitán se zasmál. "Škoda že jsem kapitán."

"Ale, že by hříšné myšlenky?"

Došli k turbovýtahu a Rexo ho přivolal.

"Kruci, na palubě je spousta volnej ženskejch, ale jenom já mám utrum."

Pravdou bylo že Ian neměl vážnější známost od smrti své ženy. Což bylo před rokem.

"Jó, tak už to bejvá šéfe." Smál se poručík.

"To je mi záhadou. Proč kapitáni nesmí, ehm, se svojí posádkou."

"Na světe je spousta záhad." Napodobil poručík svého kapitána.

"Žádná jako tahle." Řekl Ian.

"To víš že jo. Byls někdy v Káhiře. Viděls piramidy?"

"Jo. No a?" Nechápal Ian.

"Jak mohli přemístit ty gigantický kusy kamene přes tisíce mil rozpálený pouště?"

Kapitán chvíli přemýšlel a potom pokrčil rameny. "Pomocí gigantických bičů?"

Dveře turbovýtahu se otevřely a oba dva nastoupili dovnitř.

"Paluba tři, jídelna." Přikázal kapitán a výtah se rozjel.

"Gigantický biče? To je zhovadilost."

"A jak to chceš vysvětlit?" Zeptal se kapitán.

Ani ve čtyřiadvacátém století nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit záhadu egiptských piramid. Témeř okamžitě po sjednocení Země se na tisícileté pyramidy vrhli hordy vědců a s pomocí několika Vulkánců začali zkoumat. Bohužel bezvýsledně.

"No já nevím." Pokračoval poručík. "Mimozemšťani?"

"Ježiš, všechno čemu nerozumíme shodíme na emzáky z vesmíru? Oblíbený rčení dvacátýho století."

"Tak to vysvětli ty filozofe, a vynech gigantický biče."

Dveře se otevřeli do jídelny a oba muži vystoupili. Kapitán se rozhlížel a nevycházel z údivu, Rex jenom něco tiše zabručel. Tři členové ostrahy odváděli dva potlučené mladé praporčíky. Ian s jistotou poznal praporčíka Emereta Grenniho, ten měl natržený ret ze kterého mu tekla krev a modřinu na levém oku. Druhý mladík, měl odřené klouby na levačce a pár šrámu na čele. Mimo pomlácených důstojníků a ostrahy nebyl v místnosti nikdo. Jídelna byla patřičně rozházená, jeden převržený stůl a tři židle, tác s jídlem ležící dnem vzhůr u replikátoru a rozlitá káva na podlaze.

"Co je to tu za bordel!" Zařval Ian a všichni ztuhli.

Okamžitě k němu přikročil velitel týmu ostrahy, bajoranský poručík Del.

"Praporčíci Grenni a Samuel se poprali kapitáne, odvádíme je do vězení."

"Žádný vězení!" Supěl kapitán. "Nejdřív tu uklidí ten bordel, pak je přiveďte ke mě."

"Ano pane." Přitakal Del a odešel.

O půlhodinu později stál kapitán McCoy před dvojicí praporčíků ve svojí pracovně. Vedle dveří postával nadporučík Wynn a kapitán přecházel po místosti jako lev v kleci.

"Tak pánové, kdo to začal?" Zeptal se rázně.

"Já pane!" Odvětili oba zároveň.

"Když tedy oba dva tak oba dva." Pokrčil rameny kapitán. "Takhle se důstojník hvězdné flotily nechová. Copak vás vaši rodiče nenaučili disciplíně? Proč musím zrovna já mít v posádce takováhle." Ian chvíli hledal vhodné slovo. "Hovada!"

Mladíci vypadali poněkud udiveně.

"Jak myslíte pánové. Nadporučíku!"

Wynn přistoupil ode dveří a postavil se bokem k praporčíkům.

"Ano, pane!"

Ian se otočil a přešel se posadit za svůj stůl. "Oba dva mají bezpodmínečně patnáct dní vazby. Odchod!"

"Ano, pane!" Wynn před sebou začal postrkovat oba dva praporčíky ke dveřím.

"A pánové." Dodal kapitán, mladící se otočili. "Uvedu to do palubního deníku, příště si pamatujte

 žádné rvačky na mojí lodi." Mávnutím ruky je poslal pryč.

Potom se notně naštvaný kapitán vrátil na můstek a přečetl si v pohodlí svého křesla denní hlášení ze všech sekcí. V oddělení časové mechaniky stále pracují na pokusech s jediným yanitiovým krystalem. Nadporučík Wynn skoro ukončil testy bojové pohotovosti. Doktor koná pravidelné prohlídky posádky a v atrometrice zase vyhořela konzola. Normální den na normální lodi, pomyslel si Ian.

Kapitán se upřímně nudil, týden jeho loď poletovala sem a tam a nebylo co dělat. Ezhitové se neukázaly ani na dálkových senzorech, nenašli se žádné anomálie stojící za průzkum a kromě té rvačky šel život na lodi jako po másle. V součansné chvíli letěl Paladin k Zemi kde bude posádka odpočívat. Stejně nebylo na programu nic lepšího.

Kapitán se zvednul a přešel k vědecké stanici kde seděl stejně znuděný poručík Rodow.

"V kolik končíš?" Zeptal se Ian.

"Za hodinu." Odpověděl stručně Rex.

"Pak se stav." A kapitán se otočil a odešel. Předal můstek komandéru Sozefovi a vrátil se do svojí kajuty.

Přesně o hodinu a půl později přišel do kapitánovy kajuty poručík Rodow. Ian seděl v křesle naproti dveřím a četl si. "Můžu dál?" Zeptal se Rex stojící uprostřed pokoje.

"Sedni." Ukázal kapitán na křeslo naproti sobě.

"Proč jsem měl přijít?" Zeptal se usedající poručík.

Kapitán pokrčil rameny a vytáhl z podstolku lahev burbonu. Potom se mu v ruce objevily skleničky do nichž okamžitě nalil.

"Nudím se." Řekl kapitán.

"Jo, ty a dalších osmset lidí. Celá posádka se nudí tak proč ne i kapitán?" Rex upil ze svojí sklenice a spokojeně zamlaskal.

"Kapitán je ten co se nemá nudit. Má vydávat rozkazy."

"Tak je vydávej a přestaň chlastat." Usmál se poručík.

"A nechceš mi říct jaký rozkazy, ty nádhero?"

"Co já vím, jsem jenom poručík. Zkoumej, vynalézej prostě něco dělej." Odpověděl poručík a dopil sklenici. Kapitán mu znovu nalil.

"Jo zkoumat, jasně, budeme zkoumat to co tu neni. Vynalézat budeme to co už máme, tý věci na tvým krku se říká hlava."

Rex místo odpovědi zavrtěl hlavou a zamumlal: "S tebou je to těžký šéfe."

"Jo se mnou?"

"Nechápu tě. Tahle posádka pro tebe půjde klidně do pekla a ty je necháš aby se hrabali v blátě na kusu skály co z něj jednou bude planeta."

Ian dolil do obou skleniček zbytek z lahve a tu položil pod stůl.

"Ty seš ňákej chytrej." Řekl kapitán. "Víš co? Na minutu ti předám velení."

Kapitán zasalutoval tak jak to dělali vojáci ve dvacátém století. "Jaké jsou rozkazy, pane kapitáne?"

"Letíme domů." Řekl poručík.

"A mezitím?"

"Budeme se bavit, napijem se." A zvedl další lahev, tentokrát modrého romulanského piva.

"Teda, poručíku jak jste se k tomu dostal?" Zeptal se udiveně Ian.

Místo odpovědi Rex vybídl kapitána aby nastavil skleničku.

"Víš že je to zakázaný." Konstatoval kapitán. "Ale jak tě znám tak máš ve spíži nejmíň další tři flašky."

"A to vadí?" Usmál se poručík a usrkl romulanského piva.

"No, vlastně ani ne." Ian upil trochu modrého piva.

"Takže co budeme dělat potom?"

"Budeme mít kocovinu." Odpověděl kapitán a podíval se na skleničku ve svojí ruce.

"Myslim s lodí."

"Chceš ožrat loď?"

"Nedělej blbýho."

Kapitán pokrčil rameny a znovu upil. Ležák na něj pomalu začínal působit.

"Někam poletíme."

"Kam?" Zeptal se Rex a vypil na ex plnou skleničku kterou si před okamžikem dolil.

Ian znovu pokrčil rameny a konečně vyprázdnil svojí sklenici.

"Tomu já říkám dobrej plán." Ukázal na Iana poručík a vypil další sklenku.

"Tak něco vymysli." Řekl Ian a natáhl se po poloprázdné lahvi aby si dolil.

Rex neodpovídal, byl po třech skleničkách romulanského piva a lahvi burbonu tak opilý že už nebyl schopen srozumitelně mluvit. Kapitán na tom nebyl o moc lépe. Ianovi v hlavě z nějakého záhadného důvodu zněla neustále se opakující jakási klingonská hospodská odrhovačka. Během následující hodiny se oba důstojnící propily dvěmi lahvemi burbonu.

"Musíme přstat, nebo nás tkhle nědo uvidí." Huhlal opilý kapitána pokoušel se odložit prázdnou skleničku. To se mu podařilo, položil ji na podlahu, i když původním cílem byl stolek.

"Přestaneme až se naučíš mluvit." Odpověděl mu stejně zřízený Rex a pokusil se vstát. Bohužel při provádění toho, teď tak náročného úkolu upadl pod stůl kde v zápětí usnul. Ian se pokusil chrápajícího poručíka nejdříve vbudit a potom jenom utišit. Ani jedno se mu nepodařilo. Potom se pokusil vstát kapitán. Po několika minutách neuvěřitelných akrobatických kreací za které by se nemusel stydět ani ten nejobratnější cirkusák se mu konečně podařilo udržet se na nohou. Odbelhal se do ložnice a tam, oblečený a obutý, usnul ve svojí posteli.

Ian pomalu zvednul hlavu a v okamžiku kdy ucítil příšernou bolest ji nechal padnout zase zpět a udeřil se tak o noční stolek. Ležel oblečený a obutý na podlaze vedlé své postele a z vedlejší místosti sem doléhalo Rexovo chrápání. Chvíli čekal než se o to pokusil znovu, tentokrát potlačil chuť zvracet a posadil se na postel. Svléknul ze sebe uniformu a hodil na podlahu k replikátoru, stejně skončily i boty a kalhoty. Ve spodním prádle přešel do koupelny a postavil se před zrdcadlo.

"Pane bože!" Vyprskl na svůj obraz v zrdcadle.

Kapitán měl zarudlé oči a pod nima kruhy. Dýchnul si do dlaně a potom přivoněl. Okamžitě popadl kartáček na zuby a začal konat ústní hygienu. Po chvilince uslyšel z vedlejšího pokoje šoupání a jakési mumlání. To se probudil Rex a v okamžiku kdy kapitán vešel do obýváku sedal si do křesla a rukama se držel za hlavu.

"Jak je ti?" Zaptal se huhlavě poručík.

"Neřvi tak." Odpověděl kapitán.

Ian přistoupil k replikátoru, poručil si novou uniformu a šálek černé kávy. Jakmile opadlo mihotavé jiskření vzal si kapitán jak uniformu tak hrnek a přešel naproti sedícímu poručíkovi. Začal se pomalu oblékat a přitom se jedním okem rozhlížel po místnosti. Viděl jak pod stolkem leží dvě prázdné lahve od burbonu a jedna od romulanského piva. Naprosto nechápal jak se tam dostaly další dvě prázdné lahve, jedna od vodky a druhá od klingonského krvavého vína. Když se oblékl vzal do ruky láhev od vodky a podíval se na dno kde replikátory vždy nechali údaje o nápoji.

"Šedesát procent?" Nechápal kapitán.

"To byl tvůj nápad." Zamumlal Rex.

Ian se pomalu zvedl a začal za asistence poručíka Rodowa sbírat prázdné lahve a skleničky. Nakonec to všechno naskládali do replikátoru a nechali recyklovat.

"Můžu si dneska vzít volno?" Zeptal se poručík.

"Můžeš si dneska vzít odpolední směnu." Rozhodl kapitán a Rex jenom přitakal.

Poručík se otočil rozloučil se s kapitánem a odešel do svojí kajuty se vyspat z kocoviny.

Sotva kapitán dopil kávu a připnul si komunikátor vyrazil na můstek.

"Tak pánové, už mám plné zuby toho poletování sem a tam. Budeme něco dělat." Pronesl kapitán McCoy na důstojnické poradě. Všichni přítomní kromě poručíka Rodowa a Sozefa vypadali udiveně.

"Ale co?" Zeptal se Prex.

"Najdeme si nějaký cíl a poletíme tam." Odpověděl mu Ian. "Je mi celkem jedno kde to bude, ale nechci tu jen tak posedávat."

"Kapitáne." Začal komandér Sozef. "Průzkum budoucího kvadrantu alfa je mimořádně zajímavý úkol. Můžeme sledovat vznik a vývoj veškerých známých anomálií, planet a popřípadě kultur. Mohli bychom kupříkladu sledovat termolitické reakce v zárodku mlhoviny Mutara."

No to je fakt zábava. Zaůpěl kapitán v duchu.

"Pro vás možná, ale mi lidé se při tom co vy nazýváte zábavou nudíme." Odpověděl kapitán.

"Můžeme vyzkoušet transwarp cívky a skoči na slepo." Ozval se z nenadání doktor.

Kapitán se usmál, doktor chodil na porady důstojníků jenom proto že byl hlavní lékařský důstojník. Perfektně ovládal vše co se medicíny týče, ale ve věcech ostatních byl úplně mimo.

"Skočit naslepo znamená skočit třeba do hvězdy, planety nebo už se nikdy nevynořit ze subprostoru." Odpověděl mu Prex s úsměvem. Kapitán i ostatní, s vyjímkou Sozefa, stěží skrývali úsměv. Poručík Rodow a Azzum se o to ani nepokoušeli, prostě se zasmáli.

"Aha." Hlesl android a po zbytek porady mlčel.

"Tak budeme losovat." Řekl jednoduše kapitán.

"To je fakt věděcký." Zamumlal si pro sebe Rex a doufal že ho kapitán neslyšel. Ian ho slyšel, ale jako obvykle jeho poznámky ignoroval. Ostatní vypadali udiveně.

"Počítači zpřístupni, datábázi Glorovi otrokářské lodi." Přikázal kapitán. Když jádro před třemi měsící ukradli doufal kapitán že se počítač urychleně vrátí ke svému majiteli. Bohužel když hledali nad Marsem kde Glorovu loď zanechali, nikde ji nebylo vidět, žádný vrak, trosky, prostě jen tak zmizela. S největší pravěpodobností ji někdo našel a zavolal pomoc.

"Hotovo." Odpověděl počítač okamžitě.

Kapitán se otočil k Sozefovi a vybafl na něj: "Řekněte nějaké písmeno!" Sozef nezaváhal ani chviličku a okamžitě odpověděl: "Dé." Zkazil tak kapitánovi pěknou šanci.

"Počítači hledej planety jejichž jména začínají na písmeno dé."

Počítač zatrylkoval a odpověděl: "Nalezeno šestset třicet názvů."

Kapitán se znovu obrátil k lidem sedícím u stolu kteří sledovali jeho počínání poněkud nechápavě a ukázal prstem na poručíka Rodowa.

"Třicet tři." Odpověděl poručík znalý hry. Stejně vybíral kapitál své cíle výzkumu již od akademie, tímhle způsobem vybral i Sebador.

"Počítači vyber tři a třicátou položku." Přikázal Ian.

"Položka číslo třicet tři, planetární systém Dantara. Souřadnice

-"

"Stop! Souřadnice převeď ke kormidlu." Kapitán se otočil k sedícímu persoválu a kývnul na praporčíka Lawa. "Nastavit kurs, warp osm. Rozchod!"

Law přitakal a zvednul se, ostatní s vyjímkou poručíka Rodowa odešli na svá pracovniště.

"Ještě něco?" Otočil se k němu kapitán.

Poručík odpovídal mlčením.

"Tak fajn." Pokrčil rameny kapitán a odešel.

"Nikdy se nepoučíš." Zašeptal Rex a v myšlenkách se vracel ke krvavé události na Sebadoru.

Planeta Dantara neobydlený zelený svět s jedním měsícem obíhající kolem rudého obra. Někteří členové posádky, včetně kapitána, tvrdili že připomíná Zemi. Bílé mraky se líně povalovaly po modré obloze, na lukách se vlnila zelená tráva a v lesích se prohánělo spoustu podivuhodné zvěře. Kapitán si vyhlédl místo pro průzkum. Byla to široká řeka končící vysokým vodopádem padajícím do moře. Na levém břehu se do nedohledna táhla směs pralesa a jehličnatých stromů. Pravý břeh byl teď posázen dvacítkou plastikových stanů ve kterých bydleli někteří členové posádky lodi Paladin. Včetně svého kapitána. Za stany začínal další, ne tak hustý, les který postupně přecházel v rozlehlou travnatou pláň se shluky keřů. Ta postupně mizela až pod úpatími vysokých hor se zasněženými vrcholky.

Vysoko nad těmi horami, nad bílými mraky plula majestátně obrovská vesmírná loď. Na její palubě se právě kapitán McCoy snažil přemluvit svého přítele, poručíka Rodowa, k dočasnému přestěhování na planetu.

"Jenom jeden den." Prosil kapitán.

"Ne." Odsekl poručík.

"Tak pojď aspoň na ryby."

"Žádný tam nejsou." Poručík se s klidem posadil do křesla a položil si nohy na stůl.

"Jenom jeden den."

"Ne."

"Jenom-"

"Ne."

"Tak aspoň-"

"Ne."

"Kruci nech mě domluvit!" Obořil se Ian.

"Ne."

"Lesy tak hluboký že se v nich stratí i armáda-" Začal odříkavat kapitán.

"Ne."

"A voda čistá jako sklo..."

"Ani mě nehne." Přerušil ho poručík.

"Hebká tráva, prostě planeta plná života-"

"Snažíš se marně." Vrtěl hlavou Rex.

"Kterou musíš navštívit."

"Ne."

Kapitán se naštval a založil si ruce v bok.

"Poručíku!" Zavelel nesmouvavým tónem. "Zítra ráno v sedm nula nula se budete hlásit před mým stanem!"

Rodow na něj chvíli koukal s nechápaným výrazem ve tváři a potom ze sebe líně vypravil: "No jó."

"Paráda." Zachechtal se Ian.

"Áh, ty si hroznej!" Zavrčel Rex v odpověď a zvednul se.

Kapitán mířil ke dveřím a ještě než se za ním zavřely tak zavolal: "Tak nezapomeň v sedm."

Odpovědí mu bylo nesrozumitelné zamručení.

Dalšího dne ráno stál naštvaný poručík Rodow před kapitánovým stanem ze kterého se ozývalo chrápání. Před necelou minutou se transportoval z lodi poslušen příkazů svého velitele.

"Vylez, nebo tě z tý postele vykopu!" Zakřičel Rex tak že ho musel slyšet celý tábor.

Chrápání se ozývalo dál a tak poručík rozepnul zip stanu a vešel dovnitř. Ian ležel na kovovém lehátku přikrytý šedivou dekou s polštářem jako obvykle na zemi. Rex se pomalu sehnul a se vší vervou zapískal svému příteli do ucha.

"Di se bodnout!" Zavrčel Ian a přitáhl si deku blíže k tělu.

Poručík se bodout nešel, místo toho popadl deku a strhnul ji z usínajícího kapitána.

"Ty si fakt něco příšernýho!" Nadával kapitán a posadil se.

"Jo. Čekám venku." Rex se otočil a odešel.

Ian se začal oblékat, natáhl si šedivé tričko a vrchni díl uniformy. Potom se chystal vyjít ze stanu, ale ve své rozespalosti zapoměl na kalhoty v okamžiku kdy ucítil zimu na nohou zalezl zpět. Když se konečně oblékl naskládal si do batohu něco málo jídla, padd, lano, lopatku, lékarničku a svítilnu. K pasu si připnul fázer a trikordér, pak vyšel před stan ke stejně ustrojenému poručíkovi.

"No to je dost." Usmál se na něj Rex. "Co máš v plánu?"

"Půjdeme na procházku." Odpověděl klidně kapitán.

"To zas bude den." Povzdechl si Rex a následoval kapitána.

Když opustili ještě spící tábor a prošli kolem hlídek zamířili lesu za táborem. Chvíli se prodírali kapradí podobným rostlinám a potom konečně vyšli ven. Před nimi se do nekonečna táhla rozlehlá travnatá pláň posetá keři na kterých se usazovala rosa. Zamířili podél okraje lesa na severovýchod, do vnitrozemí. Jak putovali krajina se postuně měnila z travnaté pláně poseté keři na nedozírné louky na kterých rostla rostlina která se podobala pozemskému ječmenu. Ian utrhl jeden klas a byl překvapen když z utrženého stonku začal tryskat voda. Pod tenkou slupkou se totiž skrývalo měkké vodnaté jádro. Místo klasu byla volně umístěna semena, bez ochraného pouzdra připravena kdykoliv vypadnout. Když již hodinu šli těmito loukami zaslechli oba dva podivný hukot.

"Co je to?" Ptal se nervózní poručík.

Kapitán vytáhl trikordér a začal prohlížet okolí. Na malikatém monitoru se ukazovalo gigantické stádo zvěře čítající minimálně sto tisíc kusů. Již dávno neměli po straně hustý les a tak nebylo kam se schovat. Mohli samozřejmě zavolat na loď aby je transtportovali v případě ohrožení, ale na to si nikdo z nich nevzpomněl.

Zanedlouho se konečně objevil zdroj hluku. Přes teréní vlnu se přehouplo několik kusů podivných zvířat. Na první pohled se zdálo že je to nějaká smíchanina všech možných pozemských živočichů. Tvorové měli lvum podobné tlapy které podpíraly robustní tělo pokryté jemnou srstí. Hlava měla trojici býčích rohů, dva po straně a jeden vzadu na temeni, široký čumák a malá prasečí očka. Zvířata neměla žádný ocas. Na to jak vypadali se pohybovali velice mrštně.

Než se kapitán nebo poručík nadáli, bylo všude kolem nich stádo. Tvorové je zaregistrovali, ale nebrali na vědomí. Jeden z nich se před nimi zastavil a začal očichávat nejprve kapitána McCoye a potom se otočil na poručíka. Rex se na tvora nejistě usmál a snažil se stát klidně. Znenadání tvor mohutně frkl a ohodil tak zkoprnělého poručíka notnou dávkou hlenů.

Netrvalo dlouho a prohnal se kolem nich poslední kus stáda. Poručík Rodow si začal prohlížet svoje oblečení, vrchní díl byl pokrytý mazlavou průsvitnou tekutinou. Naštěstí hleny zvířete rychle oschly a potm se daly snadno oloupat.

"Asi si tě oblíbil." Usmál se kapitán.

"Smrdím jako prase." Úpěl poručík.

"Třeba ti tak chtěl něco naznačit."

Rex se na kapitána usmál a poračoval v cestě.

"Kam jdeš?" Zavolal za ním Ian.

"Nerad bych se tu vyskytoval až bude mít delší proslov." Poručík překročil teréní vlnu a zmizel kapitánovi z dohledu. Ian chvíli stál a potom se smíchem Rexe následoval. Sotva však překočil kopec jeho smích pomalu ustal. Dole pod ním se do nedohledna rozkládaly trosky. Sloupy, základny věží, zdi, tu a tam bylo vidět pod trávou kousky dlažby. Mezi tím vším se teď procházel poručík Rodow následován stejně udiveným kapitánem McCyem. Na zbytcích sloupů byly podivné kresby a nápisy v neznámém jazyce. Rex k jednomu přisoupil a pohladil ho rukou jakoby doufal že mu to pomůže znakům a symbolům porozumět.

"Něco mi to připomíná." Zamumlal poručík a otočil se ke kapitánovi.

"Jo, mě taky. Už jsem ty značky někde viděl." Kývnul hlavou Ian a vytáhl trikordér. Začal prohlížet okolí, trosky se táhly kam až trikordér dosáhl, uspořádané do vzájemně propojených kruhů.

Ian sklapl trikordér a klepl do komunikátoru. "McCoy Paladinovi."

"Tady Sozef kapitáne." Ozvala se okamžitá odpověď.

"Komandére, našli jsme tu nějaké zříceniny. Pořádně proskenujte okolí naší současné pozice a výsledky mi pošlete na trikordér."

"Rozumím." Odpověděl vulkánec a ukončil spojení.

Potom Ian mávl rukou a společně s poručíkem vyrazili směrem kterým naznačil. Když se procházeli zhruba půl hodiny Ianův trikordér zapískal. Kapitán ho vytáhl a podíval se na údaje.

"No konečně." Řekl kapitán. "A sakra!"

"Co tam máš?" Zeptal se poručík a podíval se na Ianův trikordér.

"A sakra!"

"To je síla poručíku, tak velký město jsem už dlouho neviděl."

"No to si piš. Skoro tisíc kilometrů v nejužším bodě."

Kapitánů komunikátor zapípal.

"McCoy slyším."

"Kapitáne tady je komandér Sozef. Posílám vám tak dolů výsadek." Sotva to dořekl nedaleko od dvojice se začalo zhmotňovat osm členů posádky a hned za nimi dalších osm. Kapitán na ně mávnul a obě skupinky se vydaly k němu. "Tady rozbijeme prozatimní tábor, ten od řeky přesuneme sem a začneme s archeologickým průzkumem." Řekl Ian sotva se kolem něho všech šestnáct mužů zastavilo.

"Proč nezačneme ve středu města?" Zeptal se poručík Dibbley, lodní paleobotanik. V současnosti nejkvalifikovanější důstojník pro vedení vykopávek, palubní archeolog totiž zahynul během Paladinova přesunu do minulosti.

"To bychom museli nějaký střed najít." Odpověděl kapitán. Poručík kývnul a otočil se k výsadku. Přikázal rozložit tábor a začal vyhledávat místa vhodná pro vykopávky, ty pak okolíkoval.

"No, a mi se půjdeme projít." Plácnul Ian svého přítele do ramene. Kapitán se otočil zády ke skupině mužů a mířil tam kde tušil střed obřího města. Poručík ho ne moc nadšeně následoval. Jak procházeli mezi ruinami toho neznámého města rozpadlé domy a věže houstly. Nebylo pochyb blížili se ke středu města. Asi po hodině cesty se před nimi objevil nízký kopec na kterém kdysi stála hradu podobná stavba. Nyní z ní však zůstaly jen trosky dva metry silných obvodových zdí a jeda polorozpadlá věž. Stavba zabírala celý pahorek. Na šířku měla kolem jednoho kilometru a na délku kdysi stejně, nyní se však mohli jenom dohadovat jak dávno vypadala. Kapitán s poručíkem se blížili k místu kde byla zeď nejnižší aby se mohli podívat dovnitř pevnosti. Ian začal přelézat zeď, ale jedna z velikých cihel byla větrem tak rozpraskaná že se odštípl úlomek a kapitán se skutálel za zeď do pevnosti. Rex se začal smát, ale jeho smích přerušil kapitánův výkřik, přeskočil zeď a s fázerem v ruce se postavil nad ležícího Iana připraven bránit svého velitele. Ian ležel na zemi a zíral do černých očních důlků obrovské lebky, tělem zakrýval kostru jejiž majitel byl kdysi dvakrát větší než on sám. Rex s úlevou vydechl a vrátil fázer zpět do pouzdra.

"Kruci, tohle mi víckrát nedělej." Řekl poručík a pomohl kapitánovi vstát. Ian se postavil na nohy a oklepal si uniformu, ještě jednou se podíval na kostru pod sebou a pak si začal prohlížet vnitřek pevnosti. Podél hradeb se táhly desítky budov, na druhé straně byl vidět zbytek hlavní brány. Uprostřed toho všeho stála kdysi dávno mohutná čtverhraná věž jako hlavní budova.

"Kolik jich tu asi leží?" Zeptal se Rex klečíce u kostlivce.

"Zeptáme se." Pokrčil rameny kapitán a klepl do komunikátoru. "McCoy Paladinovi."

"Tady Sozef kapitáne." Ozval se komandér.

"Kousek od naší pozice jsem našel kostru. Zjistěte mi co byl zač a kolik jich tu ještě leží."

"Ano pane."

Nejpodinější na kostře bylo že se sem vůbec nehodila. Trosky byly podle všeho stovky nebo tisíce let staré, ale kostlivec nejevil známky zubu času. Jako kdyby příroda vybělila kosti a pak je nechala ležet na slunci, dešti a větru beze změn.

"Kapitáne." Ozval se opět Sozef. "Je obtížné s určitostí říct co byl cizinec zač. Jeho kosti však v sobě mají příměs látky která se nejvíce podobá adamantiu. Má velice dlouhý poločas rozpadu, cirka padesát až šedesát milionů let."

Kapitán tiše hvízdnul. Ten komu kostra patřila musel být vskutku impozantní tvor. I unitalový pancíř Paladina by podlehl zkáze vystaven takovýmto podmínkám po takovou dobu.

"Kolik jich tu je?" Zeptal se Rex.

"Podle senzorů se ve městě nachází zhruba jeden a půl miliardy těchto kosterních pozůstatků. Všechny přibližně v hloubce jeden až jeden a půl metru. Také jsme zaznamenali dvojnásobné množství různých kovových předmětů a zbraní. Všechny roztroušené po městě."

Kapitán kýval hlavou během celého Sozefova povídání a když skončil tak řekl: "Pošlete doktora do základního tábora archeologů ať jednu z těch koster vyhrabou a pořádně prohlídnou. Až skočí ať se mi ozve. McCoy konec. A nezapomeňte ji vrátit zpátky pod zem."

Přenos byl ukončen a poručík s kapitánem začali procházet rozvalinami pevnosti. Našli další tři podobné kostry, jedna z nich byla menší a její lebky byla zřejmě kdysi rozdrcena úderem velkého kamene nebo kladiva. "Co myslíš že byli zač?" Zeptal se poručík.

"Netuším. Zdá se mi jako kdyby někdo zapomněl uklidit bitevní pole. Možná že tohle město kdosi kdysi oblehl a po hodně tuhém boji zničil. Nevím, možná nám vykopávky řeknou víc."

Obešli ústřední budovu z druhé strany a objevili vchod. První jím prošel kapitán. Uvnitř byla celkem zachovalá dlažba, sice z části zasypána rumem, ale stále ještě bylo na podlaze zřetelné písmo a spousta symbolů. Některé dlaždice byly popraskané a v jiných byly zase zabodané nebo snad zalité ocelové pruty. Poručík Rodow vyšel ven začal obcházet stavbu z druhé strany. "Kapitáne, pojď sem." Zavolal na Iana.

Kapitán neodpovídal a tak poručík zavolal hlasitěji. "Iane, mohl-" Jeho volání bylo ukončeno neartikulovatelným výkřikem a zvukem padajících kamenů. Kapitán se jako blesk vyřítil ven, aby viděl jak poručík mizí v temném otvoru v zemi. Půda na okrajích se drolila a sypala se dovnitř.

Ian klepl do komunikátoru a zkoušel se Rexe dovolat. Potom se opatrně naklonil nad jámu a hlasitě zavolal: "Alexi!"

Bez odpovědi, Ian dostal strach o život svého nejlepšího přítele, tiše doufal že neleží na dně se zlámaným vazem. Kapitán klepl do komunikátoru a zavolal loď.

"Lékařská pohotovost, přeneste poručíka Rodowa a mě na ošetřovnu."

"Nemůžeme ho zaměřit, je tam spousta rušení." Odpověděla obsluha transportéru.

Ian shodil ze zad batoh a začal se v něm přehrabovat dokud nenašel potřebné náčiní. Vytáhl jednu laserovou skobu a zarazil jí do nejpevněšího kamene ve zdi budovy. Potom k ním přivázal jeden konec lana a druhý si omotal kolem pasu. Posadil se na okraj jámy, přehodil nohy dolů a spustil se. Kapitána obklopila tma. Naštěstí si na zápěstí připnul svítilnu, tu zapnul a začal se rozhlížet po prostoře pod sebou. Nejdřív se samozřejmě podíval dolů. Poručík Rodow ležel na hromadě napadaného kamení a křerývavě dýchal. Kapitánovi se ulevilo, spustil se na laně až na podlahu jeskyně která byla osm metrů pod zemí. Odmotal se od lana a poklekl vedle poručíka. Smetl z něj pár kamenů a s trikordérem v ruce ho začal prohlížet. Potom se pokusil zavolat loď, ale marně skály zřejmě rušily spojení.

"Alexi, kamaráde seš v pořádku?" Zeptal se polohlasně kapitán.

"Ne děkuji, ten biftek jenom jednou." Zamumlal Rex v odpověď a usnul.

Poručík neměl žádnou zlomeninu ani jiné vážnější zranění a tak s ním kapitán mírně zatřásl aby ho probudil. "Vstávej."

"Co chceš?" Obořil se na něj poručík a posadil se. Přitom zaskučel bolestí, po těle měl spoustu modřin.

"Dostat se na loď, deme." Kapitán ho postavil na nohy a druhou rukou chytl lano. To se však uvolnilo a skoba i s kusem zdiva málem praštila Iana do hlavy.

"A sme v prdeli." Zašeptal Rex.

Ian něco nesrozumitelně zabručel v odpověď a začal se pomocí svítilny rozhlížet po okolí. Nacházeli se v prostorné kdysi možná vydlážděné jeskyni, nebo podzemním skladišti. Sál mohl mít napříč asi sto metrů, kromě díry ve stropě tu byly další dva vchody. Jeden na severní a druhý na jižní straně, bohužel byl ten jižní hned po dvou metrech zavalen. Když byl ještě funkční tak propojoval tuto místnosti s dalšími pod celým městem, to ale nikdo z přítomných nevěděl. Dvojice tedy prošla severním průchodem a ocitla se v poměrně vysoké chodbě vytesané do žulové skály. Chodba se mírně svažovala a po několika desítkách metrů se stáčela do leva tedy k západu. Když Ian s Rexem kráčeli na západ chodbou, viděli ve zdech pukliny a trhliny. Na podlaze se otvíraly praskliny a ze stropu čouhaly ocelové dráty. "Už to asi zažilo lepší časy." Konstatoval Rex.

"Tohle jsou stopy po bombradování, nárazy přišly shora. Někde je to i spečený dohromady. Koukej." Kapitán ukázal na seškveřená místa. Náhle před nimi chodba končila masivní ocelovou deskou, dveřmi. Na zdi vedle ní asi ve výši očí byl bílý obdélník. Kapitán se podíval na poručíka po svém boku a kývnul. Rex vytáhl fázer a postavil se do střehu, kapitán také tasil a přiblížil ruku k obdélníku. Potom se znovu podíval na svého přítele a ten mu kývnul. Ian pomalu přibližoval ruku k tomu co tušil jako ovládání. Sotva se konečky jeho prstů na milimetr přiblížili k povrchu ovlánání dveře se trhaně se zaskřípěním otevřely.

Před nimi se objevila obrovská prostora naprosto nedotčená okolní zkázou. Na výšku měla zhruba dvěstě metrů a byla nejméně desetkrát tak široká. Místnost vyzařovala zvláštní zlatavé světlo které vycházelo zdánlivě odnikud. Chodba ze které oba muži vyšli teď ústila na desetimetrovou rampu která ve spirále obtáčela celou halu až k podlaze. Nejzajímavější však byl objekt uprostřed místnosti. Obrovské kamené kolo o průměru dvaceti metrů vyrobené z hladkého černého materiálu. Bylo zasazené do podlahy a zdálo se že musí každou chvíli vypadnout z dvou tenounkých úchytů které ho drželi ve vzpřímené poloze. Kapitán, následován poručíkem začal scházet rampou ke kamenému kruhu a přitom z něj nespouštěl oči. Když se konečně dostali až na konec a stanuli pře podivným monumentem. Ian zastrčil fázer a vytáhl trikordér. Rex se pozorně rozhlížel po okolí.

"Nulová hmotnost, žádné rozměry." Řekl kapitán, Rex sebou leknutím trhnul. "Tahle věc tu nemá být."

"Jo a my taky ne." Odpověděl temně poručík.

McCoy schoval trikordér a začal obcházet kamené kolo ze všech stran. Na opačné straně našel ležet na podlaze panenku. Hračka měla z lněných provázků vlásky a její kdysi červené šatičky byly ušpiněné od sazí a zaschlé krve. Kapitán vzal panenku du ruky a přešel k poručíkovi který mezitím schoval fázer a začal prozkoumávat místnost.

"Koukni co jsem našel." A podával mu panenku.

Rex si ji nevzal a párkrát nad ní přejel trikordérem.

"Je to krev." Řekl po chvilce.

Kapitán se nadechoval na odpověď, ale poručík ho ještě jednou přerušil: "Ezhitská, krev."

"Co?" Zeptal se nevěřícně Ian.

Než se však poručík zmohl na odpověď ozval se za McCoyovými zády hukot. Ian se otočil právě včas aby viděl jak z kameného kola přímo proti němu vytryskl mohutný proud bleděmodré energie. Poručík Rodow ho popadl na ruku a rychlostí blesku strhl k zemi. Proud energie se vrátil zpět a místo aby zmizel, vytvořil uvnitř kruhu tenkou blánu blděmodrého světla. "Jsi celej?" Zeptal se Rex a zvedl Iana na nohy.

"Jo. Díky." Odpověděl Ian s očima upřenýma na kamené kolo.

"Vypadá to jako voda-" Začal Rex.

"Slyšíš to?" Přerušil ho kapitán.

Poručík se chystal odpovědět, ale pak zaslechl slabé cinkání.

"Rolničky?" Zašeptal.

Cinkot zesíli ve hvízdání a to dál zesilovalo až zmizelo za hranicí slyšitelnosti. Kapitána s Rexem pořádně bolely uši.

Potom se náhl zvedl vítr a vál přímo proti kamenému kolu. Ian pustil z ruky panenku a ta přímou čarou zmizela ve vodě podobné hladině uprostřed krhu. "Padáme odsud!" Zařval Ian, ale vítr mu rval slova od úst. Rex ale nepotřeboval svého velitele slyšet stačilo to co viděl za sebou. Oba dva se co nejrychleji začali sápat k zábradlí rampy. Než se jim to však podařilo oba zároveň ztratili půdu pod nohama a vletěli do silového pole kruhu. Kapitán cítil jak se nad ním zvláštní pole zavřelo a potom si jenom uvědomoval že zoufale potřebuje kyslík. Ještě zahlédl svého přítele jak bezmocně mává rukama a řítí se přímo k němu. Potom ztratil vědomí.

"Komandére." Ozval se poručík Darril od komunikace. "Ztratil jsem spojení s kapitánem."

Před dvěma minutami se z povrchu ozvalo volání o pomoc od kapitána McCoye. Podle kapitána spadl poručík Rodow do nějaké díry v zemi a kapitán ho chtěl transportovat na palubu. Krátce nato zmizel i kapitánův signál.

"Použil jste uzkopásmový signál?" Zeptal se Sozef.

"Ano, pane. Vyzkoušel jsem všechno na co jsem si vzpomněl, ale nic se z povrchu neozývá."

"Pane. Teď zmizely i jejich biosignály." Hlásil nadporučík Wynn od taktické stanice.

Sozef se k němu otočil a chvíli se na něj mlčky díval. Potom kývnul na poručíka Darrila a přikázal: "Stáhněte okamžitě všechny archeologické týmy na povrchu."

Pak se znovu otočil na Wynna. "Utvořte skupinky po pěti mužích a začněte prohledávat trosky. My budeme pátrat z orbity."

Jeho rozkazy se začaly uskutečňovat. Vědecká družstva sice trochu protestovala, ale nakonec sebrala vše co se jim podařilo vyhrabat a vrátila se na loď. Jakmile oni zmizeli na jejich místo nastoupily bezpečnostní oddíly pod vedením nadporučíka Wynna.

První vjem který kapitán ucítil byl, chlad. Nesnesitelná zima, nejdřív si pomyslel že je obří kamený kruh vyhodil do vesmírného prostoru a jemu pomalu ale jistě mrzne celé tělo. Pak s ním ale někdo začal cloumat. Bušil mu do hrudníku a neustále mu z neznámého důvodu vdechoval vzduch do plic. Z velké dálky k němu doléhal slabý a unavený hlas plný strachu.

"...dva, tři, čtyři. Raz, dva, tři..."

Ian si nemohl vzpomenout co to bylo, ale znal ten hlas.

"Tak sakra vstávej!" Zakřičel někdo vedle něj. Pokusil se otevřít oči, ale nemohl donutit víčka aby se zvedla. Chtěl pohnou rukou a dát Alexovi na jevo že žije. Alex! Tak se jmenuje, prolétlo Ianovi hlavou. Pak se mu konečně podařilo otevřít oči. Udýchaný Rex se nad ním skláněl a propletenýma rukama mu masíroval hrudník.

Co se stalo? Chtěl se zeptat, ale z úst mu vyšlo jen chroptění.

"Díky bohu." Zamumlal Rex a pokusil se kapitána zvednout.

Ian se nakonec s námahou posadil a začal se rozhížet kolem sebe. Neviděl nic jiného než nekonečnou černou tmu. Táhla se všude kolem nich a jediné co ji narušovalo byl svit baterky na Rexově zápěstí a slabé světélkování obřího kameného kruhu za jeho zády.

"Kde to sme?" Zahuhlal Ian. Hrdlo měl pořád stažené a špatně se mu mluvilo. "Co chceš slyšet?" Odpověděl chmurně Rex a podepřel kapitána aby se mohl postavit.

Kapitán chvíli přemýšlel a potom řekl: "Tak jo, základní výcvik pro přežití. Co máme? Co potřebujeme?"

Poručík nezaváhal a odpověděl: "Máme tamto." Ukázal palcem přez rameno na bránu. "Potřebujeme to znova zapnout a doufat že nás to donese zase zpátky." "Má to nějakej konec." Mávnul rukou kapitán do prázdnoty.

Rex vytáhl trikordér a začal skenovat, celou minutu hloubal nad přístrojem a potom ho podal kapitánovi.

"Takže asi ne." Konstatoval suše Ian.

Nakonec se oba dohodli na tom, že nejlepší bude se pokusit najít nějaký konec místa kde se nacházeli. V batozích na zádech měli zásobu jídla na dva dny, pro každého jedna porce na den. V Ianově batohu byla ještě malá lékarnička. Ještě než vyrazili od kameného kruhu na pochod do temnoty, překontrolovali stav zásob a zbraní. Dva plně nabité fázery o něco zvýšili jejich morálku.

"Tak jdem." Rozhodl poručík.

"Ještě počkej." Zarazil ho kapitán, vytáhl z opasku fázer a zamířil do prázdna. Rex pochopil rychle, popadl trikordér a začal měřit. Ian stiskl spoušť a vyslal tak do tmy deseti sekundový výboj. Jakmile odezněl sykot paprsku a zmizelo světlo Rex se otočil ke svému příteli.

"Jo, má to konec. Paprsek fázeru určitě do něčeho narazil, zaznamenal jsem slabé ozvy od energetického přepětí. Podle intenzity-"

"Skrať to!" Přerušil ho kapitán.

"Asi padesát kilásků." Poručík sklapl trikordér a ukázal směrem kterým zmizel výboj. "Tudy."

Ian si povzdechl a svižným krokem vyrazil do tmy následován poručíkem Rodowem. Šli tiše dokud se za jejich zády úplně neztratil, kruhový portál a neobklopila je tma. Ani jeden z nich se necítil dobře. V sevření temnoty, ticha a odvěkého strachu z neznáma je napadly ty nejpodivnější myšlenky. "Tak na tohle nás v akademii nepřipravili." Zašeptal tiše Rex.

"Vím co myslíš." Odvětil stejným tónem Ian. "Chtělo by to odlehčit vážnou situaci, humorem."

Ale nikomu není do smíchu.

"Víš jakej je rozdíl mezi borgem a tribblem?" Zaptal se poručík.

"Ne." Odpověděl s úsměvem kapitán.

"Žádnej, ani jeden nemá mozek."

Za normálních okolností by to byl dobrý vtip, ale teď se nikdo nezasmál. Oba dva muži zarytě mlčeli.

Po chvilce začal vyprávět vtip kapitán: "Výš jak borgové montují žárovky?" Rex zavtěl hlavou jako že neví.

"Nijak, žárovky jsou irelevantní."

Zase žádná odezva. Jenom hrobové ticho přerušované zvuky kroků.

"Viděls to?!" Vyjekl najednou Alexander až kapitán leknutím tasil.

Ian namířil fázer a svítlinu směrem kterým jeho přítel ukazoval.

"Jenom se ti to zdálo." Utišoval ho kapitán a fázer schoval.

"Ne nezdálo, něco tam kurva je."

"Tak to ignoruj. Musíme se dostat dál, čím dřív najdeme východ tím dřív se zbavíme těchhle bludů."

Poručík ještě chvíli protestoval a potom pokračoval v pochodu. Znovu se kolem nich sevřela tísnivá temnota a znovu začala pracovat jejich fantazie. Vše obklopující temnota se trochu podobala vesmírnému vakuu, ale s tím rozdílem že ve vesmíru alespoň víte kde je co. Vidíte hvězdy. Tajemná tma nenabízela žádnou perspektivu, nebyla ani vidět podlaha. Před začátkem pochodu se Rex pokoušel zjistit na čem to stojí ale nahmatal jenom pevnou černou hmotu. Trikordér ji nezaznamenal, světlo ji volně procházelo a nedaly se odebrat úlomky. To ještě prohloubilo pocit nicoty, v srdcích obou mužů. Na světlo se teď dostávaly primitivní instinkty, pudy zapomenuté a zastrčené pod slupkou civilizace. Myslí se vraceli do doby před tisíciletími kdy se jejich prapředkové promrzlí a hladoví choulili v rohu jeskyně a báli se skučení větru venku.

"Deník druhého důstojníka

Hvězdné datum 60189,6

Již dva dny beznadějně pátráme po zmizelém kapitánu McCoyovi a poručíku Rodowovi. Oba dva se ztratili při průzkumu planety Dantara. Jejich poslední volání vycházelo z trosek jakéhosi hradu poblíž centra města které jsme na planetě objevili. V současné době propátráváme povrch planety pomocí palubních senzorů a výsadkových oddílů pod vedením nadporučíka Wynna. Zatím se nám nepodařilo učinit jakékoliv závěry týkající se zmizení našeho velícího důstojníka. Konec záznamu."

Mihotání transportního paprsku pominulo a na plošine stála pětice mužů. Každý měl u pasu fázer a trikordér, dva z nich měli na zádech černé batohy. Naproti nim za ovládáním transpotéru stál nadporučík Trevor Wynn a netrpělivě bubnoval prsty na klávesnici.

"Tak co?" Zaptal se nadporučík.

"Nic." Pokrčil rameny velitel výsadku, praporčík Adin. "Nenašli jsme nikoho a nic. Buď se propadli do země nebo je sežralo samo peklo."

Po těchto slovech všech pět mužů začalo sestupovat z plošiny transportéru. Adin se zastavil přímo před Wynnem a chvíli ho tiše sledoval než si ho nadporučík všiml.

"Děje se něco?" Zeptal se Trevor.

"Možná." Usmál se nejistě praporčík. "Když jsme byli tam dole. Všichni moji muži měli pocit že to místo znají, včetně mně. Jako kdybychom se vraceli na známá místa a dělali známé věci."

"Ten pocit znám. Občas se mi to taky stane."

"Ne tak jsem to nemyslel. Když jsme procházeli mezi troskami, přišlo mi líto že jsme dopustili aby tak krásné město padlo. Chápete?"

"Asi ne." Wynn obešel konzolu a mířil ke dveřím, Adin ho následoval. "To město je staré při nejmenším několik milionů let a v naší době, v budoucnosti, nejspíš vůbec neexistuje. Nikdo z posádky o planetě Dantara nikdy neslyšel, ale po návštěvě planety všichní tvrdí že už jednou dole byli. A navíc se všichni cítí vyni za to co se tu stalo. Naštěstí to není moc silné jinak by se asi všichni zbláznili."

Nadporučík chvíli mlčel a potom zamířil na ošetřovnu. "Zeptáme se doktora." Netrvalo dlouho a dveře na ošetřovnu se otevřely. Doktor měl spoustu práce. Když kolem nich prošel jeden ze zdravotníků, Wynn ho zastavil a zeptal se co se děje.

"Jeden z výsadku dvacet. Zdá se že zešílel. Před chvílí napadl doktora a sestru Bareeshovou, ošklivě ji pořezal."

Wynn si ztěžka povzdechl a následován Adinem zašel za androidním lékařem. Našli ho jak se sklání s hyposprejem v ruce na zmítajícím se poručíkem. Poručíkova unifoma byla na rameni potřísněna trochou krve.

"Doktore." Řekl Wynn, lékař se otočil a podíval se na nově příchozí. Na levé straně tváře měl nehlubokou jizvu, táhla se od ucha až ke koutku úst. Okraje byly roztřepené a v ráně byla vidět stříbrná protokrev.

"Nadporučíku, zrovna jsem chtěl zavolat komandéra Sozefa."

"Co se mu stalo?" Zeptal se Adin.

"Těžko říct. Má všechny příznaky šílenství. Trpí schyzoidními představami a neuvěřitelně silným pocitem viny." Odpověděl doktor.

"Proč mi to nepřipadá divné?" Zauvažoval nahlas Adin.

"Co tím myslíte?" Android přešel kousek dál od ležícího muže.

"Je moc brzo na to abych dělal nějaké závěry, ale taky mám nurčitý pocit viny." Odpověděl praporčík.

"A za co?" Zaptal se android.

"Nechali jsme je chcípnout!" Zaječel hystericky ležící poručík. "Za všechno můžeme my, můžeme za to my!"

Doktor sevřel hyposprej a přibližoval se ke krku šíleného poručíka. Wynn ho však zastavil odtáhl mu ruku a sklonil se nad ležícím nebožákem. "Poručíku víte kdo jsem?"

Poručík k němu obrátil vytřeštěné, krví podlité oči a zaječel: "Poručík Ramirez!"

"Jsem nadporučík Wynn." Odpověděl Wynn, Ramirez se jmenoval ležící šílenec. "Co se stalo?"

Poručík se trochu uklidnil, ne moc, ale alespoň už hystericky neječel. "Prolomili nás, už jdou, nemůžeme utéct." Vší silou zacloumal řemeny kterými byl připoután. "Brzo příjdou, Ezatoři a jejich páni. Zničí nás, oni nás zničí!"

"Kdo jsou Ezatoři a jejich páni?" Zetpal se nadporučík. Odpovědí mu však bylo jen nesrozumitelné mumlání a křik. Wynn poodstoupil a kývnul na doktora, ten přistoupil a přiložil hyposprej na Ramirezův krk. Poručík se přestal zmítat a upadl do spánku.

"Musíme stáhnou všechny naše lidi." Rozhodl Wynn.

"Bez komandérova svolení?" Zeptal se Adin.

"Klidně, nechci žádné další Ramireze." Wynn se otočil a opustil ošetřovnu.

Chvíli po něm odešel i praporčík Adin. Napdoručík Wynn si nechal od počítače zjistit kde je momentálně komandér Sozef a pak se tam vydal. Cestou přikázal všem výsadkovým oddílům na planetě aby se okamžitě vrátili na loď. Komandér Sozef zrovna meditoval ve svojí kajutě, když ho nadporučík Wynn vyrušil. Za normálních okolností by šel otevřít, ale tentokrát seděl se zavřenýma očima na zemi a nevnímal okolní svět. Nadporučík Wynn nervézně přešlapoval před komandérovou kajutou a čekal až ho pozve někdo dál. Znovu zazvonil, ale ani tentokrát se nic neozvalo. Tak se rozhodl jednoduše zavolat, ani na hlasité zavolání ani na ozvu komunikátorem Sozef neodpovídal. Trevor tedy jako správný šéf bezpečnosti použil své pravomoci a otevřel si pomocí bezpečnostních kódů dvěře vulkáncovy kajuty. Našel svého velitele klečet na zemi před nízkým stolkem s rukama založenýma na prsou. Nadporučík chvíli váhal a potom udělal krok do místnosti. Pár sekund stál a čekal jestli si ho komandér Sozef všimne. Sozev nehnul ani brvou a dál seděl jako socha na zemi.

"Komandére?" Wynn chytl vulkánce za rameno a jemně s ním zatřásl. Sozef se ani nehnul.

"Sozefe." Zavolal ho Wynn jménem a znovu s ním zatřásl.

"Wynn ošetřovně, pošlete lékařský tým do kajuty druhého důstojníka!"

"Už tam budeme?" Ptal se netrpělivý kapitán. Uplynul už den jejich cesty v temnotě.

"Ještě kousek." Odpověděl poručík.

"To už si jednou říkal." Ian nesl v ruce trikordér a prohledával okolí. Dělal to spíš proto aby se nějak zabavil, než že by měl nějaký určitý cíl průzkumu.

Ušli dalších dvacet kilometrů a podle Rexova vysvětlení už měli být na místě. A byli, jejich svítilny na zápěstí klouzaly před nimi po nějaké stěně. Byla černá jako všechno kolem, ale narozdíl od okolí tahle měla při svém dolním konci tmavě zelený proužek plastiku. Ten se dal snadno odloupnout.

"Tak jo, a co teď?" Zeptal se nevzrušeně Ian.

"No to fakt-" Začal poručík, byl však přerušen hlubokým zavrčením odněkud ze tmy.

"Sakra!" Zašeptal kapitán a vytáhl fázer.

Náhle se ozval zvuk dopadu, něco z velké výšky spadlo kousek od nich. A podle zvuku dunivých kroků se to blížilo. Baterky na zápěstích obou důstojníků flotily začaly systematicky pročesávat temnotu, dokud Rexova nazachytila pohyb vlevo od nich.

"Tam!" Ukázal poručík. Kapitán tím směrem namířil fázer i baterku.

"Jestli je to zvíře tak nebude zvyklé na světlo, jestli žije tady." Uvažoval kapitán.

Nahle se zvuky kroků ozvaly kousek od nich, ale tentokrát v pravo. Kapitánova fantazie zapracovala a Ian se bleskově otočil a vypálil po zvuku. V tu chvíli by si přál aby nikdy nic takového neudělal.

Oranžový paprsek prořízl tmu a zabodl se do obrovského tvora. Měl na výšku dobrých deset metrů, zavalitý bledě rudý trup podpíraný párem tenkých dvoumetrových končetin byl poset zpoustou tmavozelených bodů. Z trupu vyrůstaly dva páry rukou a nesčetně chapadel která výřila kolem mohutného živočicha jako mašle ve vichru. Každá ze čtyř rukou byla zakončena trojicí ostrých drápů velkých jako lidská noha. Nejodpornější byla hlava obludy. Zdálo se že urpostřed ní pulsuje zlaté světlo, vystupovalo z očí a úst. Místo nosu byl krátký chobot, jehož vrcholek byl pokryt zrohovatělou kůží. Z chobotu vystupovala pára a pomalu padala až k nohám tvora, nerozplývala se prostě zůstávala na podlaze. Čelisti schopné rozervat na kusy únikový modul se svíraly a zase rozevíraly.

Tvor nevydával žádný zvuk, od podivného zavrčení ve tmě byl zticha. Hrobové ticho temného prostoru rušil jenom přerývavý dech dvou mužů a šelestivé pohyby netvora.

"Asi se mu nelíbíme." Zamumlal Rex a fázerem mířil na hlavu obludy.

"Kdo?" Ozvalo se z nenadání od netvora. Zvuk hlasu byl hluboký a nepříjemě skřípavý.

"Jsem kapitán Ian McCoy, přicházíme v míru." Zavolal Ian na nevora.

V odpověď na kapitánovo představování příšera zavrčela a vrhla se na oba dva muž. Než stačil kdokoliv z nich něco udělat desetimetrová potvora se vymrštila skočila. S mohutným zaduněním padla necelý metr pře kapitána. Ian stiskl spoušť a fázer zasáhl obludu do břicha. Rex taky vystřelil a protože byl dál mohl mířit výš. Paprsek projel do tvorova pravého oka a druhou stranou obludné lebky vyjel ven.

Bez jediného zvuku se desetimetrové tělo skácelo k zemi a tam zůstalo bez hnutí ležet.

"Kriste pane!" Ulevil si poručík a schoval fázer do pouzdra na opasku.

"Je mrtvý?" Zeptal se kapitán.

"Jo a nevadí mi to." Rex vytáhl trikordér a začal pozorněji prohlížet zabitou obludu.

"To sand ne." Ozval se zvonu poručík.

"Co?" Zeptal se kapitán.

"Je to stroj." Rex ukazoval na místo kde Ianův zásah spálil trup. Byly vidět kousky kovu, obvody, dráty a kovová kostra.

Následující minuty zkoumali kapitán s poručíkem to co zbylo z obřího stroje. Ukázalo se že obnovitelný zdroj energie byl z neznámého důvodu požkozen a nedokázal napájet všechny systémy tak jak měl. Proto zřejmě došlo k výpadku v modulu paměti a následnému selhání všech funkcí, včetně etického programu. Jak kapitán tak i poručík se divili jakto, že zjistili tolik informací o stroji nezmámé konstrukce v takovýchto podmínkách a s takovýmto vybavením. "Co s ním teď?" Ptal se poručík a posadil se na rameno robota.

Kapitán porkčil rameny: "Netuším, možná jsme jeho likvidací upozornili jeho tvůrce že je tu návštěva."

"Co je na tom dobrýho?"

"Nevím co tím myslíš."

"Copak tě nenapadlo že ten kdo to postavil měl zřejmě dobrej důvod to udělat tak velký a tak smrtící. Co budeme dělat jestli si jeho páníček příjde stěžovat?"

Na poručíkově tvrzení bylo něco pravdy. Pro tvory schopné postavit takovýto stroj, zřejmě jako ochránce, by bylo mnohem snažší vytvořit automatický obraný systém. Kapitána napadlo, že pokud vyvolali nějakou řetězovou reakci a připoutali na sebe pozornost tvůrce tohoto stroje, bude tento stvořitel zřejmě ve špatné náladě až zjistí že nějací vetřelci zlikvidovali jeho dílo. Ianovo uvažování přerušilo hlasité cvaknutí. Poručík Rodow sekočil z místa kde seděl a přešel ke kapitánovi.

"Co myslíš že to je?" Řekl poručík a jeho slova byla téměř přehlušena dalším podobný cvaknutím.

"Jak to mám asi vědět?" Odsekl kapitán.

Pak se v dálce začalo objevovat světlo, nejprve slabé a potom stále větší a intenzivnější. Po necelé minutě tma zmizela a byla nahrazena světlem. To že bylo končně vidět kapitána ani poručíka momentálně nijak neudivilo. Dech jim spíš vyrazilo to co viděli.

Před nimi se objevila prostora vpravdě gargantuovských rozměrů. Narozdíl od neohraničené temnoty, měla osvětlená protstora jasné hranice. Kruhový sál, pokud sál bylo to správné slovo, měl průměr minimálně dva tisíce kilometrů. Toliko kapitánův střízlivý odhad. Na výšku mohla mít sto až dvěstě kilometrů. Díky neznámé technologii, nebyl zapotřebí žádný sloup nebo vzpěra aby drželi strop na místě. Brána kterou se sem Ian s Alexem dostali byla situována u okraje jeskyně, nebo místosti. Zdálo se že je tam postavena jakoby mimochodem. Zbytek prostoru byl věnován několika vesmírným plavidlům. Lodě se zdály titěrné a zanedbatelné ve srovnání s velikostí prostory. Avšak i ta nejmenší z nich byl stokrát větší než Paladin, který měl sedmset metrů a řadil se tak k největším lodím Hvězdné flotily.

Jak se kapitán s poručíkem rozhlíželi nevěřícně kolem sebe, viděli najednou jak se k nim po obrovské šedivé pláni která byla podlahou blíží stovky nebo dokonce tisíce desetimetrových strojů. Stroje vzezřením podobné tomu který ležel před nimi běželi po čtyřech, respektive šesti, jako honící psi kteří dostali stopu.

"Tak a sme v prdeli!" Zaklel hlasitě poručík.

"Nepanikař!" Tišil ho kapitán.

"To není panika, ale poctivej hysterák."

"Až tu budou-" Začal kapitán.

"Tak tu už nebudem mi." Přerušil ho Rex.

"Až tu budou," Pokračoval Ian. "tak ne abys střílel! Jasný?"

"A to je mám kousat?" Zvolal naštvaně poručík.

"Když jim ukážeme že nemáme nepřátelské úmysly tak nás možná nechají na pokoji." Vysvětloval kapitán.

"Co když jsou všichni jako tahle mrcha?" Poručík kopnul do levé nohy robota ležícího vedle nich.

"Uvidíme." Zabručel kapitán a obešel robota tak aby ho nově příchozí viděli. Alexovi se v hlavě spustil poplach: Sebador, Sebador, Sebador!

Přez ohromující rychlost a výdrž trvalo strojům zhruba dvacet minut než dosáhli dvojice stojící vedle mrtvého monstra. Všechny stroje vypadali stejně jako ten první, pouze s tím rozdílem že z jejich očí a úst nezářila zlatá ale modrá barva. Všichni se jako jeden zastavili zhruba pět metrů od strnulé dvojice důstojníků.

Ian se rozhodl udělat první krok k navázání kontaktu. Udělal pár kroků a stanul pře zástupem cizinců. S rukama od sebe a dlaněmi vzhůru promluvil k tomu který mu byl nejblíž.

"Jsem kapitán Ian McCoy z federální lodi Paladin. Nemáme nepřátelské úmysly."

Stroj na který kapitán mluvil ze sebe vydal zatrylkování a rozhlédl se po ostatních. Ti odpověděli stejně, zdálo se že se na něčem dohadují. Kapitán se v duchu pomodlil a potom jenom sledoval jak se na něj postupně upírají zraky všech tvorů. Vypadalo to že si poručíka Rodowa nevšímají. Potom konečně promluvil ten kterému se kapitán představil. Hlas měl hluboký a na stroj poměrně melodický.

"Jsem Dvacet sedm, děkuji ti Iane McCoyi z Paladina za to že jsi vyřadil Šedesát dva. Byl porouchaný."

Kapitán pomalu ukázal na poručíka Rodowa stojícího opodál. Nechtěl dělat prudké pohyby, aby snad stroje nevyprovokoval k argesi.

"To je můj přítel, Alexander Rodow."

Pohledy všech obrů se na skoprnělého poručíka zaměřily a on se na ně nejistě usmál. Pak opět promluvil kapitán.

"Jak se ten, Šedesát dva porouchal? Proč jste ho nespravili."

Stroje se jako jeden s trhnutím podívali na kapitána.

"Byl porouchaný, naším úkolem je chránit a bránit Archu. Ne pečovat o sebe sama." Odpověděl Dvacet sedm.

Tomu říkám odpověď, zaůpěl Ian v duchu a znovu promluvil na Dvacet sedm.

"Prošli jsem tím kameným kruhem, ale nemůžeme se dostat zpět. Pomůžete nám?" Během řeči ukázal rukou na kruhový portál který je sem vyvrhl.

"Brána." Opravil kapitána Dvacet sedm. "Proč chcete zpět?"

Najednou promluvil Rex: "Chceme se dostat domů, k našim přátelům."

Stroje znovu začali vydávat trilkování a zdálo se že je mezi nimi bouřlivá debata. Nakonec se k nim Otočil Dvacet sedm a pravil: "Pomůžeme vám."

Kapitán i poručík si s úlevou vydechli. Ale Dvacet sedm pokračoval: "Pokud najdete Chrám starších a probudíte posledního."

A kruci! Zaklel v duchu kapitán.

"Kde najdeme ten Chrám?" Zeptal se z nenadání Rex.

"Dáme vám souřadnice." Odpověděl Dvacet sedm a upřel zrak na Iana.

"Probudíte ho?"

"Deník druhého důstojníka

Hvězdné datum 60192,4

Na lodi panuje chaos, posádka se chová divně. Sám cítím neklid a v posádce tuším zradu. Kapitán nás tu nechal svému osudu a zmizel, nikdo ho nehledá. Nikomu nechybí! Brzo bude konec. Ten zatracenej robot se furt zamyká na ošetřovně a s ním zbytek posádky. Nakonec je stejně dostaneme."

Na vesmírné lodi Paladin se všichni zbláznili. Nejdřív to začalo jako občasné záchvaty zuřivosti a hluboké deprese. Potom se ale podivné chování začalo přenášet i na ostatní členy posádky. Paluba za palubou, kajuta za kajutou, jeden muž za druhým. Všichni propadli šílenství. Na palubě nefungovaly pořádně ani výtahy, nikdo je neudržoval. Servisní roboti, kteří měli spravovat loď v nepřítomnost posádky, leželi do posledního rozsekaní na kousky v hlavní strojovně u zábradlí okolo warp jádra. Na zábradlí seděl pološílený šéfinženýr Prex a s fázerem v ruce střílel po všem co se mu znelíbilo. Naštěstí se poslednímu rozumně uvažujícímu praporčíkovi podařilo zamknout a zabezpečit všechny klíčové systémy, krátce na to se taky zbláznil.

Mezitím se v podzemí pevnosti dole na planetě znovu rozzářil kamený kruh. Bleděmodrá blána vyhodila ze svého nitra dva muže kteří s hlasitým heknutím dopadli na kamenitou zem. Poručík Rodow se zvednul ze země jako první, pak pomohl vstát i kapitánovi. Ian ze sebe smetl prach a klepnul do komunikátoru. Loď neodpovídala na volání.

"Hele." Plácnul kapitána poručík do ramene. Ian se podíval směrem kterým ukazoval a uviděl matně stříbrný žebřík opírající se o okraj jámy kterou se Alex spadl.

"Zachráné týmy už nás zřejmě hledají." Řekl McCoy a vykročil k žebříku. Netrvalo dlouho a oba muži stáli kousek ode zdi středové věže. Která se tyčila uprostřed zničené pevnosti.

"Stát! Ani hnout!" Ozvalo se za nimi.

Ian i Rex se pomalu otočili s rukama daleko od zbraní. Před nimi stál ferengijský vojín z technické sekce a v ruce svíral fázer.

"Kapitáne, jsem rád že vás vidím." Mladík sklonil zbraň a zasunul ji do pouzdra u boku.

Ian si nemohl vzpomenout jak se fereng jmenoval. Byl to jediný zástupce svého druhu na palubě Paladina. Kapitán na něj ukázal prstem a usilovně si snažil vybavit jeho jméno.

"Gon, pane." Představil se vojín. "Vojín Gon."

"Á, Gon. Kde jsou ostatní?" Kapitán se rozhlížel kolem sebe. Všude uprostřed bývalé pevnosti byla spousta náčiní, jak archeologického tak vojenského. Nikde však nebylo vidět nikoho jiného než mladého Gona, poručíka po kapitánově pravici Iana samotného.

"Zešíleli." Zamumlal Gon potichu.

"Zešíleli?" Ozval se poručík. "Jak to myslíte?"

"Tak jak to říkám. Zešíleli a vrátili se na loď, všichni mluvili o nějaké bitvě a obléhání. Většině těch věcí jsem nerozuměl. Chtěli abych se vrátil s nimi na loď, ale myslel jsem že tady to bude bezpečnější. A taky že bylo, asi za hodinu co se transportovali mi volal komandér Sozef a chtěl..."

"Chtěl co?" Vyštěkl horlivě kapitán až praporčík nadskočil.

"Chtěl, on chtěl, chtěl mě zabít."

Kapitán s poručíkem na sebe překvapeně pohlédli a potom se podívali na mladého feregna který stál naproti nim.

"Zkoušel jste se dostat na loď?" Zeptal se Ian a začal v bednách hledat přenosný počítač. Poručík Rodow ho našel dřív a podal ho svému příteli. "Ano, pane. Hned jak ty výhružky utichly, ale nemohl jsem se nimi spojit. Zkoušel jsem se napojit na palubní počítač, ale nepovedlo se mi to." Kapitán se znovu podíval na svého přítele a potom na stmívající se oblohu. Slunce co nevidět zapadne a vyjdou hvězdy. Když spal pod touhle oblohou prvně, tak mu připadala krásná. Teď se bál že by tu mohl zůstat navždy.

"Musíme se spojit s Gonem na povrchu." Opakoval neustále poručík Darril a přecházel po ošetřovně. Jakmile zkolabovala morálka na lodi zamlkli se on, Azzum, doktor a praporčík Law na ošetřovně aby se vyhnuli Sozefově zuření. "K tomu potřebujeme anténu, a k té se tady odsud nedostaneme." Odpověděl mu mírně podrážděný praporčík.

Azzum seděl na biolůžku a něco za pomoci paddu počítal. Doktor stál u jednoho z panelů umístěných na zdi a hlídal jestli se je někdo nepokouší přepadnout.

"Tam dole už na nás možná čekají kapitán s poručíkem Rodowem. Takhle jim nepomůžeme." Ozval se doktor.

Azzum dopočítal, zkontroloval si údaje a potom zašel do doktorovy kanceláře. Tam se posadil za šéflékařův stůl a přisunul si jeho počítač. Ostatní ho mlčky sledovali. S'hykta pracoval jenom chvíli a potom se triumfálně zasmál. "Mám to."

"Co máš?" Zaptal se nechápavě doktor.

"Už vím jak zachránít vojína Gona a možná i kapitána McCoye." Odpověděl smějící se Azzum.

"Proč mě to vůbec nepřekvapuje?" Zamumlal praporčík Law.

Azzum se zatvářil nejistě. "Ehm, to nevím."

Navzdory jejich situaci se poručík Darril zasmál.

Na planetě padla tma. Uprostřed ruin pevnosti seděl u ohně poručík Rodow a vojín Gon. Kousek dál od nich se na krabici s vybavením vrtěl kapitán McCoy, který se pomocí počítače před sebou snažil spojit s lodí. Bohužel se mu nedařilo.

Rex dostal hlad tak se otočil a položil před sebe krabici s nouzovými příděly. Chvíli se v ní přehraboval a potom vyndal lahev s vodou a dva stříbrné balíčky. Jeden podal Gonovi, který ho ihned rozbalil a s nevídanou chutí se pustil do jídla, a druhý začal pomalu otevírat sám.

"Hej, kapitáne." Houkl na svého přítele. "Ty si nedáš?"

Pravdou bylo že Ian nejedl skoro den a půl. Od doby kdy snědli poslední zásoby z jejich batohů až do tohoto okamžiku. Ještě na druhé straně, v obrovské hale, se zeptal Dvacet sedm jestli nemá něco k jídlu. Naneštěstí robot nejprve nechápal pojem jídlo a potom jim nabídl že do nich převede trochu svojí energie když mu to konečně Rex vysvětlil. To samozřejmě oba odmítli. Ian se tedy zvednul a přešel se posadit k ohni. Oheň rozdělali ne proto že by jim byla zima, momentálně bylo kolem dvaceti stupňů, ale spíše jako ochranu před dravci. Jejich fázery byly na polovinu plné a Gona neměl žádný.

"Co se podává?" Kapitán se posadil naproti poručíkovi který mu vzápětí hodil náhodně vylovený balíček. Ian si přečetl jméno pochutiny a nespokojeně mlaskl.

"Meruňkové hovězí." Potom zavtěl hlavou a odtrhnul vršek obalu. "Kdo tohle vymejšlí?"

"Mě to chutná." Ozval se Gon.

"To bude asi tím že ferengové mají jiné chuťové buňky než lidé." Usmál se Rex a znovu kousl do tyčinky.

Náhle se ozvalo známé hučení transportního paprsku. Ian se chtěl otočit protože měl za to že zvuk se ozývá za ním. Bohužel mu v tom zabránilo sevření transportního paprsku. Oheň, jeho přátelé i balíček v jeho ruce zmizeli a byli nahrazeni nejprve modrou prázdnotou a potom známími obrysy ošetřovny. Seděli na podlaze a kousek od nich postávali doktor s Azzumem. "Povedlo se." Ozval se za Ianovýmy zády hlas poručíka Darrila.

Rex se z náhlého přesunu zakuckal a vztekle hodil balíček s napůl snědeným obsahem po Azzumovi.

"Ani nenecháš člověka dojíst!" Místo odpovědi se Azzum zasmál.

Ian se bleskově zvednul ze země a otočil se na poručíka Darrila.

"Co se stalo?" Vyštěkl okamžitě.

"Komandér Sozef se zbláznil a ovládl loď. My a pár lidí na planetě jsme jediní kteří se k němu nepřidali." Odpověděl poručík.

"Na povrchu jsme našli jenom Gona." Řekl kapitán.

Rex se mezitím začal o něčem bavit s Azzumem a doktorem. Zatímco kapitán McCoy, poručík Darril a praporčík Law probírali možnosti na záchranu lodi z rukou šílence.

"To se k Sozefovi přidali všichni dobrovolně?" Ptal se kapitán.

"Více méně." Odpověděl zdráhavě praporčík Law. "První ho začaly podporovat Wynnovy bezpečnostní oddíly které se vracely z planety. Potom se k němu začali přidávat i ti kteří byli na planetě s archeologickou výpravou." Kapitán chvíli mlčel a ptom se zeptal: "A co ostatní?"

"Nejdřív se bránili a potom se k němu přidali." Odvětil praporčík.

"Všichni?" Kapitán měl strach jestli Sozef někomu neublížil. Jenom žádné další mrtvé, říkal si v duchu.

"Ti kteří se nepřidali jsou teď tady." Ozval se za kapitánem doktor.

"Není nás hodně, ale pokusíme se dostat loď pod kontrolu. Kolik máme zbraní?"

Poručík Darril se na kapitána nejistě podíval a potom pološeptem dodal: "Jednu."

"Je nás málo, a pokusíme se to nezvorat." Komentoval to nevzrušeně kapitán. Jediný nabitý fázer byl svěřen poručíku Darrilovi který měl z celé skupiny nejlepší mušku. Zbývající dva měli kapitán a poručík Rodow.

Po chvilkové debatě bylo rozhodnuto že se trojice ozbrojenců pokusí obsadit místnost ovládání prostředí. Odtatmtud potom vypustí uspávací plyn do ventilačního systému, ten pak uspí všechny vzbouřence. Od ventilačního bludiště byla odpojena pouze ošetřovna která měla pro případy nouze svůj vlastní zrdoj. Trojice důstojníků pod vedeník kapitána McCoye byla vybavena dýchacímy přístroji, kanistrem uspávacího plynu a vyrazila na cestu. Čekalo je zdlouhavé lezení jefriesovýmy průlezy z paluby na palubu. Nejprve museli prolézt do uzlu servisních tunelů který se nacházel na ošetřovnou. Potom se mohli spustit o dvě podlaží níž k místosti ovládání prostředí. Jejich cíl se nacházel v podstatě hned pod lodní vědeckou laboratoří, která byla situována pár metrů od nemocnice, ale dělilo je padesát centimetrů tritania a techniky. Jamile se dostali k ovládání prostředí začali pracovat na otevření bezpečnostního zámku na dveřích který tam umísti zřejmě Sozef nebo někdo kdo nechtěl aby se mu to dostalo do rukou.

"Dělej!" Popoháněl kapitán Rexe který seděl na před odklopeným panelem a hrabal se v ovládání. Poručík Darril a kapitán stáli zády k poručíkovi a hlídali oba přístupy ke dveřím.

"A nechceš si to udělat sám?" Zamumlal naštvaně Rex.

"Hni se." Odsekl Ian.

Zámek na dveřích zatrylkoval a ozvalo se cvaknutí.

"Hurá." Zajásal poručík a postavil se. Úsměv na jeho tváři však rychle zmizel. Jakmile se dveře otevřely objevil se za nimi Sozef opírající se o stěnu s fázerovou puškou v rukou. Mimo něj tam bylo dalších pět stejně ozbrojených členů posádky, včetně nadporučíka Wynna.

"Ahoj, kapitáne." Usmál se Sozef. Na Sozefově tváři vypadal normální úsměv jako dábělský úšklebek.

"Do p-" Zavrčel Rex když uviděl smějícího se vulkánce.

"Přesně tak. Do prdele." Doplnil ho Sozef.

Kapitán odstrčil Rodowa stranou a vstoupil do místnosti aby se postavil před svého druhého důstojníka.

"Ovládací kódy zbraní!" Vyštěkl Sozef na kapitána než Ian stačil něco říct. "Ne!" Odpověděl jadnoduše kapitán.

"Ale ano." Sozef kývnul na nadporučíka Wynna a ten popadl poručíka Darrila za rameno a donutil ho pokleknout. Kapitánovi bylo okamžitě jasné co má v plánu.

"Stačí mi jenom naquadový torpéda." Naléhal znovu vulkánec.

"A co pak?" Zeptal se Ian.

"Co pak?" Sozef se k němu naklonil a začal vysvětlovat: "Pak jednoduše smetu tenhle šutr z mapy galaxie a skončím jednou pro vždy s nadvládou zasranejch Ezhitů!"

Žádná logika! Proletělo kapitánovi hlavou.

Potom udeřil rychlostí blesku. Sebral veškerou sílu a nakopl kolenem Sozefa do rozkroku. Podle očekávání se vulkánec zlomil v pase a se zaskučením se svezl k zemi. Šance se chopili i ostatní. Rex skočil po nejbližším vzbouřenci a uzemnil ho pravým hákem. Poručík Darril se v kleče otočil srazil stranou hlaveň zbraně a strhl svého rádoby popravčího na zem kde mu zasadil pár ran. Zbývající dva vzbouřenci se rozdělili a jeden skočil po kapitánovi a druhý se chystal vystřelit na poručíka Darrila. Ian se vyhnul ráně pažbou a vrazil pěst do boku nepřítele, potom další do břicha a karatistickým úderem za krk ho poslal k zemi. Mezitím Rex sebral fázer a sestřelil posledního. Celé drama netrvalo déle než deset sekund. "Vypusťte ten plyn." Rozkázal kapitán.

"Kapitánův deník

Hvězdné datum 60211,6

Loď je opět pod mojí kontrolou. Za poslední týden se nám podařilo opravit všechny škody napáchané během toho co bych nazval malou občansou válkou. Také všichni členové posádky jsou již na svých místech. Přikázal jsem vzdálit se od planety s úmyslem začít hledat Chrám starších o kterém se zmiňoval robot Dvacet sedm. Posádce jsem zatím nic neřekl, po nedávných událostech si netroufám odhadovat jejich reakce. Komandér Sozef se zcela zotavil a podle doktora je připraven zaujmout své místo na lodi. Fyzicky je vpořádku ovšem jeho duševní stav je mnohem horší. Stejně tak jako všichni ostatní i on cítí vynu za to co spáchal. Konec záznamu."

Kapitán McCoy seděl v kanceláři, opět s nohama na stole, a pročítal si hromádku hlášení o stavu lodi. Udivilo ho jak moc dobře a přesně jsou hlášení sepsaná. Bylo na nich znát že se posádka snaží vynahradit své chování. Při této myšlence se kapitán usmál.

Kapitánovo zamyšlení přerušil zvonek na dveřích.

"Vstupte." Kapitán sundal nohy ze stolu a narovnal se v křesle.

Dveře se ze sasyčení otevřely a dovnitř vstoupil poručík Rodow. Ian se na přítele krátce podíval a potom položil nohy znovu na stůl.

"Kde mám to hlášení?" Zaptal se Ian aniž by odtrhl oči od paddu který zrovna četl. Jako odpověď mu poručík hodil do klína padd s údaji a rozvalil se do křesla naproti.

Kapitán přelétl očima hlášení od vědeckého důstojníka a pak ho položil na stůl.

"Celá posádka pracuje, chová se i dejchá podle předpisů." Řekl klidně Ian a vzal další hlášení. "Jenom ty se chováš pořád jako buran."

"Jo stejně jako náš kapitán." Zasmál se Alex.

"Ty nemáš co na práci?" Zeptal se kapitán.

"Co bude s tím Chrámem?"

Kapitán sundal nohy ze stolu a podíval se na poručíka naproti sobě. "Už se na tom pracuje."

"Byl jsem v astrometrice. Azzum pořád hledá a pořád nemůže nic najít. Radši bys mu to měl říct."

"Tak proto seš tady."

"Jo."

"Hele, čím míň lidí o tom ví tím menší je ryziko že k něčemu dojde."

Po pravdě řečeno měl kapitán strach z reakce posádky na věc která je přímo spojená s jejich nedávnýmy zážitky.

"Stejně si myslim že by to měl vědět aspoň on." Naléhal poručík.

"Ty toho nenecháš, že ne?"

Poručík se místo odpovědi vřele zazubil. Kapitán se potom zvednul a opustil hromádku s paddy. S poručíkem Rodowem v závěsu vyrazil do astrometriky. Prošli přez můstek kde všecho a všichni pracovali jako hodinky. Nadporučík Wynn stál v porzoru u taktické stanice a ani se nehnul. Praporčík Law hrál jako obvykle ve službě šachy a prohrával. Poručík Darril na něčem pracoval na svém panelu a všichni ostaní dělali všechno možné jenom aby jim nikdo nemohl říct že se flákají. Kapitán přivolal výtah a jakmile se před nimi dveře otevřely nastoupil.

"Kdyby takhle pracovali vždycky." Povzdechl si Rex jakmile začala kabina klesat.

Výtah se zastavil a dveře se otevřely do chodby na palubě deset.

Astrometrická laboratoř byla hned za rohem. Uvnitř stál Azzum u konzole a pozorně sledoval hvězdné pole před sebou. Když uslyšel zvuk otevírání dveří otočil se a pozdravil oba příchozí.

"Máte něco?" Zaptal se kapitán.

"Bylo by mnohem snažší kdybych věděl co mám hledat." Odpověděl S'hykta.

Než stačil kapitán zaprotestovat poručík Rodow řekl: "Chrám starších."

"Alexi!" Vyhrkl kapitán. Poručík však jen výmluvně pokrčil rameny, Ian se chystal prostestovat ale Azzum ho přerušil.

"Chrám starších? Proč jste to neřekli rovnou?"

Kapitán i poručík se podívali na Azzuma s otázkou v očích. S'hykta jen porkčil rameny a otočil se k obrovské obrazovce která vévodila laboratoři. Na obrazovce byla vidět mapa současné galaxie. Záhy se na ní promítla mapa s umístěním všech mocností. Čevenou linkou byla jasně vyznačena území Ezhitů, modrá čáry představovala neprobádanou část galaxie. Pak tam také byl veliký černý flek zhruba uprostřed delta kvadrantu.

Kapitán přikročil k Azzumovi a zeptal se co to je.

"To je černá zóna, tam je podle pověsti umístěno 'Oko' a 'Crám starších'." "Ani nechci vědět co to to 'Oko'." Povzdechl si kapitán a pak se s vražedným pohledem otočil na svého přítele. "Běž nastavit kurs."

Poručík se zasmál a odešel na můstek. Kapitán s Azzumem ještě chvíli hloubali nad mapou současné galaxie. Černá zóna zabírala zhruba devadesát procenty kvadrantu delta, stejně velké bylo i území Ezhitů pouze s tím rozdílem že se rozkládalo přes gamma kvadrant. Dál tam bylo vidět stovky menších územních celků sloužících jako vazalové Ezatorskému impériu nebo jako samostatné ještě nedobyté celky.

Když se kapitán vrátil na můstek loď letěla transwarpem stupně tři a mířila do kvadrantu delta. Posádka můstku byla v plném počtu. Sozef se zrovna zvedal z kapitánského křesla, Wynn se o něčem dohadoval s poručíkem Darrilem , praporčík Law vedl loď a Rex jako obvykle dělal že dělá. Cesta k Chrámu starších měla trvat ještě několik dní. Posádka stále nic netušila a kapitán se rozhodl že to tak zůstane, proto dal svolal důstojnickou poradu a všem oznámil že letí na průzkum. Měli hledat místo kam byli on a poručík Rodow uneseni kameným kruhem pod ruinami města. Jak konstatoval poručík Rodow později, nebyla kapitánova lež moc daleko od pravdy.

Když byla loď vzdálena od svého cíle zhruba jeden den zachytily senzory na krajní mezi svého dosahu slabé známky suroviny zvané yanit. Tolik potřebné látky pro tvorbu yanitiových krystalů. Prože kapitán McCoy i celá jeho posádka měli v živé paměti návrhy poručíka Dresslera na využití skokového motoru jako časového katapultu bylo rozhodnuto že se cíl jejich mise na chvíli odkládá. Loď okamžitě změnila kurs a posádka očekávala co nález yanitia přinese.

"Nádhera." Žasnul poručík Prex a levou ruku měl ponořenou do skleněné nádrže se sytě červenou tekutinou. "Čistý yanit, kapitáne."

Ian vrhl nedůvěřivý pohled na nádržku s yanitem a potom se podíval po strojovně. Všichni pracovali více méně na rozboru yanitu jenm těch několik techniků se staralo o loď.

"Problém je v tom jak to donutíme zkrystalizovat." Povzdechl si kapitán. "Na planetě je toho dost na to aby nám to stačilo na miliony yanitiových krystalů." Řekl bolian a konečně vyndal ruku z nádrže, čistý yanit na modrých rukách neulpěl, místo toho se vrátil pomalu do původní formy a vytvořil v nádržce klidnou hladinu.

Dveře do strojovny se otevřely a dovnitř vstoupil poručík Rodow. Chvíli hledal a potom si to namířil přímo ke kapitánovi se šéfinženýrem. "Čau šéfe." Pozdravil kapitána. "Poručíku." Kývnul na boliana.

"Co máš?" Zeptal se stručně Ian.

Poručík ho nevnímal a začal si hrát s yanitem. Rychlými pohyby kreslil na hladině kruhy a čáry které se pomalu vracely zpět do normálu.

"Poručíku." Ozval se znovu McCoy.

"Co? Jo ahá." Alex se otočil a podal kapitánovi padd který přinesl. "Pomalu to tuhne. Možná to za pár let začne krystalizovat."

Bolian po této zprávě obrátil oči v sloup a odešel. Kapitán něco zabručel a Rex si hrál s tekutinou v nádrži.

"Chceš to domů na hraní?" Zaptal se zcela vážně kapitán.

Tekutý yanit byl k ničemu. Skokové motory Paladina mohly pracovat pouze s tuhou látkou, pouze přes krystal se dala vést energie z naquadového jádra. Kapalný yanit by energii pohltil a neutralizoval, což bylo k ničemu. "Fakt můžu?" Zeptal se s dětským úsměvem poručík.

Kapitán rezignovaně pokrčil rameny a hodil poručíkovi jeho padd zpátky. Rex ho však nechytil a tak oba sledovali jak se šedivá destička potápí v nádržce. Kapitán McCoy chvíli sledoval jak se poručík snaží destičku vylovit, ale pak zavrtěl hlavou a odešel na můstek nastavit kurs k Chrámu. Ještě než se za ním dveře strojovny zavřely viděl Ian jak se jeho příteli konečně podařilo vylovit destičku. Rex se triumfálně zasmál a dveře před kapitánem se zavřely. Ian neviděl jak úsměv na tváři jeho přítele zmizel když padd sklouzl zpátky do yanitu.

Paladin znovu změnil krus a opět transwarpem mířil do černé zóny hledat Chrám starších. Mezi posádkou opadlo nadšení z obnovy skokového pohonu a všichni se ne moc nadšeně vrátili ke své práci. Během posledních dnů se nálada na lodi značně zlepšila. Většina posádky se vrátila do starých kolejí a život na vesmírné lodi se pomalu vracel k normálu. Pokud se cítila dobře posádka cítil se dobřa i kapitán. To byla jedna z několika zásad Iana McCoye. Bohužel ho z míry vyvedla pozvánka poručíka Rodowa na společnou večeři. Rex se rozhodl že Azzumovi předvede něco málo z pozemské kuchyně a pozval ho i s kapitánem na večeři.

Cestou do kajuty svého přítele si Ian vzpoměl na poslední poručíkovy pokusy uvařit. Bylo to ještě na akademii, pár dní před ukončením studia a díky kadetu Rodowovi málem celá třída nedorazila ke zkouškám. Jeden jejich spolužák, klingonský kadet Korgh, Rexovi vyhrožoval smrtí bude-li ještě někdy vařit.

O hodinu později večeře konečně skončila a kapitán se těšil na pořádné jídlo.

"Tak, jaký to bylo?" Zeptal se Alex a položil příbor.

nádhera, opravdu jste vynikající kuchař, že ano kapitáne?" Pochvaloval si nadšeně S'hykta. Kapitán však mlčel a snažil se hovor příliš neroztahovat, spíš chtěl rychle zmizet.

"Víš co seš kapitáne?" Zabručel poručík a začal sbírat talíře.

"Jo dalo se to jíst." Opověděl kapitán.

"Ignorant."

"Tak jo, chceš chválu? Bylo to něco děsnýho, tím by se dalo zabíjet."

Azzum se díval střídavě z kapitána na poručíka a mlčel.

"Hele hele, ty knedlíky byly dobrý. Náhodou se mi povedly." Bránil se Rodow. "Knedlíky? Dobrý? Alexi, kamaráde s knedlíkama udělanýma z jedlýho těsta se nadá hrát pingpong."

"Di se bodnout." Odsekl poručíka a točil se k replikátoru.

"Tak jo." Pokračoval kaptián vážně. "Ale ten dort se ti fakt povedl, to musim uznat, ale rozhodně bych ho nepodával k salátu."

Poručík hodil talíře do replikátoru a prudce se otočil na svého velitele. "To bylo vepřový!" Zakřičel. "Ignorante!" Dodal šeptem když se před kapitánem otevřely dveře na chodbu.

Ian se smíchem opustil Rexovu kajutu a šel se do své najíst. Cestou ho však konečně zavolali z můstku, senzory našly Chrám starších. Kapitán zapomněl na jídlo a dal na lodi okamžitě vyhlásit poplach. Necelá hodina dělila Paladina od jeho cíle.

Když konečně dorazili na vizuální dosah, všichni strnuli úžasem. Na obrazovce před nimi se otáčela gigantická kamená koule. Což o to na kamené koli by nebylo nic tak zvláštního kdyby neměla v průměru půl světelného roku. Bylo naprosto nepochopiltelné jak se tu tak velká věc mohla ocitnout. Jak to že nevyvolává deformace prostoru? Proč to senzory nezaznamenaly dřív? To byly jedny z mnoha otázek které si kapitán McCoy a jeho podřízení kladli zatímco jejich loď stála před vesmírným gigantem.

Na můstku všichni v němém úžasu, kromě Sozefa, sledovali hlavní obrazovku která byla celá vyplněná šedočernou hmotou Chrámu.

"To je ono?" Zeptal se kapitán Azzuma.

"Myslel jsem že je větší." Odpověděl nepřítomě S'hykta.

"Větší?!" Vyprskl nevěřícně poručík Darril od komunikace. "Jako by nestačilo že takhle je to velké jako menší mlhovina."

"Pilote." Řekl po chvíli kapitán. "Zkuste něco jako oběžnou dráhu."

Praporčík Law přitakal a navedl loď o něco blíž ke gigantovi.

"A ty." Otočil se Ian k vědecké stanici. "Mi zkus proskenovat vnitřek."

Alex kývnul a začal pracovat na svém panelu. Po chvilince bádání se otočil na kapitána.

"Jo něco mám, je to moc hluboko na to abych to mohl říct přesně, ale ukazuje mi to dýchatelnou atmosféru."

Ian se otočil na nadporučíka Wynna a ten okamžitě pochopil a zavrťel hlavou v odpověď. "Mimo dosah."

Kapitán pokrčil rameny. "Vezmu si jeden z deltaplánů a zaletíme dovnitř." "Jak můžete vědět že se tam dá letět s raketoplánem?" Zeptal se Sozef a zvedl se z křesla kde až doposud seděl.

"Nevím jak to vím, ale vím to." Odpověděl rázně kapitán a kývnul na Rexe. Ten se zvedl a zamiřil k výtahu. "Pane Lawe." Řekl kapitán. "Budete řídit." Praporčík se zvednul a přidal se k Rodowovi u výtahu. Kapitán se otočil a předal můstek Sozefovi. Potom nastoupil do výtahové kabiny a zamířil do hangáru. Cestou se k trojici přidal ještě Azzum.

Necelých pět minut poté se odlepil jeden z Paladinových deltaplánů z podlahy hangáru a vyletěl ven. Deltaplán chvíli kroužil nad jedním náhodně vybrným místem na obří kouli a potom letěl blíž. Když se plavidlo dostalo na sto kilometrů blízko otevřel se na povrchu zhruba pětiset metrový kruhový otvor vedoucí do útrob Chrámu starších. Pár sekund poté co McCoyův deltaplán zmizel uvnitř se povrch opět zacelil. Uvnitř Chrámu byla obrovská spleť chodeb a sálů, i ta nejmenší slepá chodbička byla dosta velká na to aby se do ní bez problémů vešel celý Paladin. Jak deltaplán prolétával obřím labirintem a mířil ke středu začal kapitán McCoy vysvětlovat praporčíku Lawovi a Azzumovi skutečný účel současné mise.

Azzumo pochopil celkem rychle, ale měl spoustu otázek které se mu sanžil Rex objasnit. Praporčík Law chvíli apeloval na základní směrnici a potom umlkl i on. Kapitán oběma slíbil že vše objasní až bude jejich mise dokončena. Bohužel, jak Ian zjistil nebylo co vysvětlovat. Chvílemi ani on ani Rex netušili proč dělají to co dělají. Od Rozloučení s robotem Dvacet sedm se zdálo že jejich kroky týkající se Chrámu starších jsou řízeny vyší silou, moci která se vymykala jejich chápání.

Konečně po hodinovém bloudění tunely vletěl deltaplán do něčeho co Azzum nazval 'Hlavní lodí'. Kulovitá prostora měl v průměru sto kilometrů. Uprostřed ní se od jednoho konce ke druhému tyčil gigantický pilíř který, zdálo se, podpíral samotný střed Chrámu. Na pilíři bylo vidět stovky ramp, plochých lávek trčících volně do prostoru stovky metrů bez jaké koliv podpory. Na jejich koncích, tam kde se stýkaly s pilířem, zely někdy otvory procházející k protilehlé rampě, někdy jenom veliké dveře. Deltaplán přistál u otvoru který jako jediný nebyl přehrazen dveřmi a nevedl až na druhou stranu. Jeho lávka byla vystrčena osmnáct metrů do prostoru a po její podlaze se táhly miriády složitě propletených obrazů a symbolů. Když deltaplán dosedl na konec rampy kapitán přikázal praporrčíku Lawovi čekta uvnitř a provádět průzkum senzory. On, poručík Rodow a Azzum se mezitím půjdou podívat dovnitř pilíře.

V zadní části lodi se trojice připravovala na výsadek. Nepotřebovali kyslíkové masky ani skafandry, vzduch venku byl bez obtíží dýchatelný. Všichni tři se vyzbrojili trikordéry, svítilnami a do pouzdra na opasku si zasunuli fázery. Kapitán si v nestřežené chvilce strčil pod uniformu do boty nůž. Potom si ještě ze zbrojnice vzal fázerovou pulsní pušku.

"Co to děláš?" Zeptal se Rex a upřeně ho sledoval.

"Leštim si boty." Odpověděl kapitán.

"Iane, je dost možný že ten kdo tohle postavil byl mnohem mocnější než cokoliv s čím se lidstvo zatím setkalo a ty si na něj vezmeš kvér."

"Už mám pokrk toho našeptávání. Mám plný zuby toho jak mě pořád něco vede po správný cestě."

Ianovi vadilo že ve věci Chrámu starších nemůže dělat rozhodnutí sám za sebe ale je někým nebo nečím veden po správné cestě. Vadilo to i Alexovi ale ten to nedával najevo.

"Fakt si myslíš že ti to bude něco platný?" Zeptal se s kamenou tváři Rex a uvažoval že by se ozbrojil stejně. "Co když tam na nás vyskočí třímetrová vobluda s fůrou tykadel a slinatající hubou plnou zubů?"

Kapitán chvíli přemýšlel, potom pokrčil rameny a odhodlaně pronesl: "I kdyby tam byl sám ďábel, jestli mi jenom dejchne na krk, servu z něj kůži!"

Kapitán si pověsil pušku přez rameno a odhodlaným krokem opustil plavidlo. Azzum ho okamžitě mlčky následoval, Rex chvíli stál a přemýšlel o kapitánových slovech. Pak i on sevřel pevně svou pušku a odešel za kapitánem. Za pár chvil prošli všichni tři klenutým obloukem do nitra sloupu. Sloup byl vzhledem k velikosti prostory poměrně tenký, měl na šířku nějakých pět kilometrů u základny a v místě kde se teď nacházel kapitán a jeho muži měřil zhruba kilometr a půl.

Hned za klenutým průchodem se nacházela krátká špatně osvětlená chodba. Pomocí svítilen na zápěstí si začala trojice prohlížet chodbu kterou kráčela. Podlaha byla vyrobena ze stejného kovu jako rampa na níž stál deltaplán a byla pokryta stejnýmy symboly. Stěny byly o něco málo světlejší a v pravidelných rozestupech na nich byly umístěny kovové tyče trčící pod pravým úhlem ze zdi. Celá chodba končila asi po dvaceti metrech masivními kovovými dveřmi. Světlo z kapitánovy baterky chvíli klouzalo po jejich povrchu a potom se zastavilo na nápisu kousek pod horním rámem dveří. Všem třem v tu ránu přeběhl mráz po zádech. Na dveřích bylo napsáno: "Zde čeká poslední Setcheronský generál." Ve standartním jazyku federace.

Několik minut poté co deltaplán s kapitánem McCoyem na palubě zmizel uvnitř obrovské koule začaly se na krajní mezi dosahu senzorů objevovat plavidla. Nejprve jich bylo jen pět, ale s postupem času se jich kolem Chrámu shromáždilo na tři tisíce. Nejnepříjemnější okamžik nastal když nadporučík Wynn komandéru Sozefovi hlásil že všechny zbraně všech lodí míří právě na Paladina. První vulkáncovou reakcí bylo že se pokusil kontaktovat jednu z lodí, nedostal však žádnou odpověď.

Uplynula minuta od pokusu navázat kontakt s cizí flotilou. Sozef seděl v kapitáneském křesle a přemýšlel. Na můstku vládlo hrobové ticho přerušované jen slabým pípáním z různých stanic.

Sozef zvažoval možnosti

mohl se pokusit probít se z obklíčení, ale bylo pravděpodobné že by loď byla zničena dřív než by stačili zvednout štíty. Ta šance že by mohli přežít pokus o útěk byla 0,0001%, jak si Sozef spočítal. Potom se mohl pokusit uletět a nechat čtyři členy posádky napospas cizím lodím. Poslední možnost byla čekat co udělá flotila lodí kolem nich. Nakonec se rozhodl ještě pár minut počkat. Naštěstí nemuseli čekat dlouho. Jedna z cizích lodí začala směrem k Paladinovi vysílat signál. Nikomu se nedařilo ho rozluštit než konečně zjistili že jsou to zakódované obrazy. Potom trvalo jenom několik minut než se na hlavní obrazovce můstku rozzářil první z nich. Byla to kresba a ukazovala muže stojícího na hromadě lidsky vypadajících těl s obrovskou sekyrou v ruce. Kolem něj se stahovali vojáci, stovky vojáků, stovky Ezhitských vojáků.

"Na těch lodích jsou Ezhitové!" Ozval se poručík Darril od komunikace. "Nepravděpodobné." Odpověděl klidně Sozef. "Pokud by se skutečně jednalo o Ezhity byli bychom již mrtví."

"Tak si s námi prostě jenom hrají." Řekl nasupeně nadporučík za vulkáncem. "Válečnická povaha a kodex cti by jim něco takového nedovolil. Navíc technologie těchto plavidel neodpovídá současnému ani bdoucímu standartu Ezatorské armády." Sozef se v křesle mírně předklonil a vyvolal další obraz. Na následujícím obrázku bylo vidět početnou flotilu Ezhitských lodí vznášejících se nad nějakou planetou, tenhle obraz byl oproti tomu předchozímu barevný. Mimo Ezhitských plavidel bylo vidět i jakési obláčky bílé energie stoupající, zřejmě velkou rychlostí, z planety. "Co je zas tohle?" Zabručel nevrle nadporučík Wynn.

Nikdo mu neodpověděl a na monitoru se objevil další obraz. Tentokrát se ukázaly známé tvary. Na obraze byly zachyceny ruiny města, toho města které prohledávali archeologické týmy před několika dny. Ze zničených domů stoupal kouř, všude po zemi se válela těla jako příšerný koberec po kterém pyšně kráčeli skupinky Ezhitských vojáků. Na některých místech hořelo a byly vidět exploze. Celému obrazu však dominovala zvláštní postava kterou s jistotou poznal jenom Sozef. Byl to muž ve středních letech oblečený do zdobených šatů. Ny hrudi se mu leskl ciselovaný pancíř a v ruce svíral kopí z jehož hrotu kapala rudá krev. Ten muž na obraze byl jeden z příslušníků Q kontinua, byl to onen muž který se rozhodl udílet lidstvu lekce. Byl to Q který mohl za to že se lidstvo setkalo s Borgy a ten kterého admirál Picard proklínal kdikoliv se mu jen objevil na očích.

Na komandérův příkaz se objevil další obraz, ten zachicoval podobnou scénu ničení, ale tentokrát jí vévodil jiný Q. Takových obrazů bylo ještě šest. "Co to má znamenat?" Zeptal se John Darril.

Komandér Sozef mlčel a znovu se opřel do křesla.

"Zkusíme jim to vrátit rozkódované a uvidíme co se stane." Navrhnul Wynn. "Možná že je v tom nějaká zpráva." Poručík Darril si začal na svém panelu prohlížet jeden obrázek za druhým.

"To je absurd-" Začal Wynn.

"To je možné." Přerušil ho komandér a vstal. Přešel ke komunikaci a postavil se za poručíka Darrila.

"Máme záběry povrchu té planety?" Zeptal se. "Mám na mysli ty které pořídily archeologické týmy."

"Ano pane." Přitakal Darril.

"Vložte je mezi ty které nám poslali oni a odvisílejte je zpět."

Poručíkovy prsty zatačily po klávesnici a počítač začal kódovat novou zprávu. Mezitím si Sozef znovu přešel sednout do kapitánského křesla. "Komandére." Ozval se za ním nadporučík Wynn. "Co když to nebude fungovat?" Vulkánec se i s křeslem otočil k taktické stanici a chvíli se díval na Wynna. "Doufám že bude." Řekl nakonec.

"Vyslílám signál." Hlásil poručík Darril. Dál už nepadlo ani slovo a všichni na můstku napjatě čekali na odezvu. Posádku lodi Paladin čekala zdánlivě nekonečná hodina napjatého čekání. Potom je znovu zavolala jedna z lodí flotily. Tentokrát žádali přímý kontakt.

O chvilku později se na hlavní obrazovce objevila tvář. Jakmile se objevil na monitoru všem se v mysli vybavila Azzumova tvář. Obličej na obrazovce měl zhruba stejné proporce i stavbu, mandlové oči bílé barvy, pokožka o něco bledší než lidská a dlouhé světlé vlasy. Přez pravou polovinu tváře se táhla poněkud tmavší čára, zřejmě jizva. Nebylo pochyb, muž na obrazovce byl S'hykta.

Sozef promluvil jako první: "Jsem komandér Sozef, z federální vesmírné lodi Paladin. Nemáme nepřátelské úmysly."

"To my také ne." Okamžitě odpověděl S'hykta.

"Tak proč jsme stále obklíčeni vaší flotilou?" Zeptal se vulkánec.

Muž na obrazovce se nervózně zasmál a potom kývnul na někoho mimo obraz. Vzápětí se na Wynnových senzorech ukázalo že všechny lodě až na tři odlétají.

"Mohu se zeptat co děláte v Černé zóně, komandére Sozefe?"

"To je poněkud zdlouhavé vyprávění." Odpověděl opatrně komandér. "Mohu vědět s kým mám tu čest?"

"Ano, jistě. Omlouvám se. Jmenuji se Autum, jsem současný vůdce S'hytkského národa a ochránce Posledního."

"Tak a co teď?" Zeptal se Rex a rukou přejížděl po podivném nápisu. "Půjdeme dovnitř." Navrhnul Azzum a pohodil hlavou ke dveřím. Kapitánovi se ta myšlenka vůbec nelíbila, ale bylo to jediné možné řešení jejich momentálně patové situace. Vrátit se do deltaplánu a odletět na Paladina s nepořízenou se mu vůbec nechtělo.

"Ale jak je otevřeme?" Zeptal se jakoby mimochodem Ian.

Z nenadání se dveře nehlučně otevřely, kapitán který to tak trochu očekával na ně jenom pohlédl a nadzvedl obočí. Rex s Azzumem ustoupili o krok vzad. "Co kdybys jednou držel hubu, kapitáne." Zašeptal vystrašeně poručík Rodow a sevřel fázerovou pušku. Kapitán také zvedl svou pušku a připraven kdykoliv vystřelit vkročil do dveří.

Ocitl se v místnosti s průměrem zhruba sto metrů. Klenutý strop se mu zvedal nad hlavou do výše asi pětatřiceti metrů a podlaha pod jeho nohama působila dojmem že stojí v prázdnotě. Když totiž kapitán sklopil zrak viděl pod sebou propast táhnoucí se kam až oko dohlédlo. Celá místnost byla celkem dobře osvětlena, ze zdí koukaly stejné tyče jako v chodbě jejich konce však zářily jasným býlým světlem. Jak si tak pomalu prohlížel místnost jeho pohled se zarazil na mohutné postavě která stála zhruba ve středu místnosti. Buď se jednalo o dokonalou sochu nebo znehybněného člověka.

Tvor byl zhruba dva metry vysoký s tmavší pokožkou, byl nahý a nebylo pochyb že jde o muže. Jeho tělo pokrývaly stovky jizev rozesetých po napnuté kůži pod kterou se musely při každém pohybu vlnit mohutné pletence svalů. Jeho vlasy byly spleteny do stovek copánků a volně spadaly přez nahá ramena až k lopatkám. Výraz v jeho obličeji prozrazoval vztek, překvapení a hrůzu zároveň. Až na velikost a robustní stavbu těla se cizinec podobal člověku. Ruce, nohy a trup měli lidský tvar, ale rozdíl byl v obličeji respektive v dolní čelisti. Na první pohled z dálky si kapitán myslel že hledí na příslušníka svého druhu. Stavba cizinocovy spodní čelisti ho však vyvedla z omylu. Když k němu kapitán konečně došel zjistil že spodní čelist je tozdělena na tři části. Jak se zdálo prostřední část, která měla zhruba trojúhelníkový tvar a zabírala místo kde lidé mají měkkou část mezi lícními kostmi, se mohla rozevřít dolů. Zbývající dvě části spodní čelisti se dělily přímo uprostřed brady a zřejmě se mohly otevřít buď do strany, nebo do strany a dolů.

"Ty ho znáš?" Zeptal se s náznakem humoru přicházející Rodow.

"Jo chodili jsme spolu do školky." Odpověděl suše kapitán a začal mimozemšťana obcházet aby si ho mohl lépe prohlédnout. Všiml si že na pravém boku skoro na zádech má cizinec hlubokou ránu ze která koukalo zhruba deset centimetrů ulomeného ratiště kopí. Celá jeho póza vypadala na někoho kdo je právě uprostřed bitvy. Zdálo se že v pravé ruce možná kdysi svíral měč nebo sekyru. Levačkou zřejmě držel něco většího protože jeho prsty byly víc roztažené a svaly víc napjaté. Podle tvaru dlaně se pravděpodobně jednalo o něčí krk. Kdyby kapitán viděl obrazy které si teď prohlíželi Sozef na můstku jeho lodi došlo by mu, že cizinec svíral omlácenou krví zbrocenou zubatou sekyru a v druhé ruce krk Ezhitského generála.

"Když už tu jsme co budeme dělat dál?" Zeptal se poručík Rodow a přešlapoval na místě.

"Probudíme ho." Řekl potichu Azzum.

"Hele, ten kdo nás sem dovedl měl určitě dobrej důvod to udělat. Takže hezky počkáme co se stane. Doufám že se tu objeví taky abych mu mohl dát lekci." Kapitán si založil ruce na prsou a čekal.

"Probudíme ho." Zopakoval Azzum o něco hlasitěji, ale nikdo si ho nevšímal.

"Tak ho vezmem sebou na loď a proštudujem ho." Navrhnul Rex.

"Nebo ho probudíme." Řekl S'hykta nahlas.

"Koho?" Zeptali se kapitán s poručíkem zároveň.

"Zkusíme nejdřív jeho." Ukázal Azzum na znehybnělého tvora.

"Jak?" Zeptal se jednoduše Ian.

"To nevím, ale myslel jsem že něco napadne vás." Odpověděl Azzum.

"Mám pocit jakoby nás od týhle chvíle už nikdo nekontroloval." Řekl poručík Rodow.

"To je teď jedno. Musíme hlavně něco udělat." Kapitán s rukama založenýma na prsou chvíli mlčel a potom se otočil k nehybnému mimozemšťanovi. "Alexi, vrať se do deltaplánu a zkus kontaktovat loď, já s Azzumem budeme čekat tady."

Poručík kývnul na srozuměnou a odkráčel. Kapitán si odložil fázerovou pušku na podlahu a vytáhl trikordér. Azzum si protáhl ruce a potom sáhl k opasku i pro svůj skener. Začali oba dva s podrobným skenováním znehybnělého tvora. Ukázalo se že vnitřní stavba těla se trochu podobá klingonům. Každý tělní orgán měl svůj duplikát který byl neaktivní dokud jeho protějšek nevypadl. Dvě srdce, jedno vlevo druhé vpravo. Posílená páteř, třicet párů žeber, čtyři oddělené mozky, čtvery plíce, dva žaludky, dvoje játra. Extrémě zhuštěná svalová hmota dokazovala že cizinec je bez větších potíží schopen uzvednout desetinásobek své vlastní váhy. Podle měření mohl vážit při nejmenším dvěstěpadesát kilogramů. Zrovna když kapitán prohlížel smyslové orgány Azzum sebou trhnul a prudce se postavil.

"Děje se něco?" Otočil se něj kapitán.

"Mám špatný pocit, něco se k nám blíží." Odpověděl vystašený S'hykta.

"Tak dobře nebudeme riskovat, mizíme!" Rozhodl kapitán a sehnul se pro pušku. Sotva sevřel pažbu fázeru ucítil před sebou pohyb.

Ožilo to! Zakřičel kapitán v duchu a potom ucítil hroznou ránu do hlavy. Před očima se mu roztančily hvězdičky a pak kapitána něco hodilo několik metrů vzad. Přez závoj bolesti slyšel jak Azzum vykřikl. Stěží se vyškrábal na nohy a podíval se před sebe. Doteď nehybný tvor stál před ležícím Azzumem a chystal se mu dupnout na hlavu.

Ian na nic nečekal a stiskl spoušť. Z hlavně vyletělo několik výbojů a zasáhl cizince do hrudi. Spálená kůže a zuřivé zavytí bylo všechno co zanechal fázer na cizincově těle. Jediným krokem se ocitl tváří v tvář kapitánu McCoyovi. Ian se pokusil vytáhnout fázer a vystřelit ale obr mu jediným pohybem chytnul ruku a skoro ji zlomil.

"Co jsi zač, pse?" Zavrčel ke skučícímu kapitánovi.

"Jsem-" Začal kapitán ale nedokončil. Cizinec si zřejmě neuvědomil svou sílu a zlomil Ianovi ruku. Bez nejmenší námahy ohnul McCoyovu ruku skoro až do pravého úhlu a pak sledoval jak z otevřené rány teče krev. Rána do hlavy a otevřená zlomenina ruky spolu se ztrátou krve způsobila že kapitán pozbyl vědomí. Jakmile ho cizinec pustil spadl k jeho nohám a tam zůstal bezvládně ležet. Mimozemšťan stál nad kapitánem a chvíli si ho prohlížel. Pak se začal rozhížet po místnosti a jeho pohled se zastavil na dvojici postav ve dveřích. Nedůvěřivě se na ně podíval a zavrčel.

"Ani hnout kamaráde nebo ti ustřelím hlavu." Rozkázal poručík Rodow a na důkaz pozvedl fázerovou pušku.

"Kdo jsi že se odvažuješ mi rozkazovat?" Zetpal se obr.

"Poručík Alexander Rodow z lodi Federace Paladin." Rodow začal postupovat pomalu k ležícímu kapitánovi.

"Generál Valkijského Impéria Shigan." Představil se cizinec.

"Ustupte deset krokův zad!" Přikázal mu poručík.

"Ani omylem." Vyštěkl generál.

"Fajn!" Řekl Rex a stiskl spoušť. Praporčík Law se přidal k Rodowovi a oba dva pálili na generála Shigana. Výboje ho zasahovaly do hrudi, hlavy i končetin , ale zdálo se že žádný mu vážněji neublížil. Mohutným skokem se přenesl o několik metrů blíž ke dvojici ve dveřích. Naštěstí jeho nadlidská síla měla své hranice a než po svém skoku stačil udělat první krok palba dvou důstojníků ho udolala.

"Ten měl výdrž jako Borg." Poznamenal praporčík Law. Rex si ho ale nevšímal, místo toho se staral o kapitána. Pomocí přinesené lékarničky narychlo ošetřil Ianovi zlomeninu a chystal se ho odnést do raketoplánu. Mezitím se praporčíl Law staral o generála. Pozorně prohlédl jeho zranění a shledal že nejsou nijak vážná. Shigan byl jenom omráčený.

"Co uděláme s ním?" Zeptal se mladík.

Poručík Rodow si hodil kapitána přez rameno a mířil k východu. Cestou se zastavil nad ležícím obrem.

"Potom se pro něj vrátíme. Postarejte se o Azzuma." Rozhodl poručík. Ice se otočil a došel do středu místnosti kde leže bezvědomý S'hykta. Znovu prošli krátkou tmavou chodbou až na rampu s deltaplánem. Uvnitř uložili kapitána na lůžko ve stěně a Azzuma posadili do křesla hned vedle. Poručík Rodow začal okamžitě ošetřovat přítelovu ruku a mladý praporčík se postaral o Azzuma. Za pár minut přišel kapitán k sobě a navzdory protestům poručíka Rodow se posadil. Azzum už byl také zcela vpořádku. "Kam jdeš?" Zavolal kapitán když viděl odcházet Rexe.

"Podívat se na tu mrtvolu co ti zlomila ruku." Odvětil poručík.

"Sám ne." Rozhodl kapitán a pokusil se vstát. Závrať a bolest hlavy ho však posadily zpět. "Praporčík Law půjde s tebou."

Mladík přitakal a odešel s poručíkem Rodowem z deltaplánu. Znovu prošli chodbou až do velké místnosti k ležícímu generálovi. Nejprve se ho pokusili zvednout ale na to byl moc velký a těžký. Rodow klepl do komunikátoru.

"Iane, zaměř se na můj signál a přenes ho do deltaplánu. Za silové pole." S těmi slovy připnul svůj komunikátor na hruď ležícího mimozemšťana. Za krátkou chvíli zmizelo ležící tělo v mihotavé záři transportního paprsku. Rex i praporčík se ještě jednou rozhlédli po sálu a pak vyrazili zpět od lodi.

Komandér Sozef stál v transportní místnosti a očekával příchod S'hyktskho vůdce Autuma. Vedle něj stál nadporučík Wynn a ovládání transportéru šéfinenýr Prex.

Pípnutí a známý hukot signalizovali příchod jejich hosta. Na plošině se objevil obrys postavy který se postupně začal formovat do přesnějších tvarů. Byl to poměrně vysoký muž tvarem i držením těla podobný Azzumovi. Byl oblečený do šedostříbrné přiléhavé košile a tmavě šedých volných kalhot. Na nohou měl černé lakované boty.

"Pane Autume, vítejte na palubě." Pozdravil Sozef jakmile se S'hykta zhmotnil.

"Je mi ctí komandére." Odpověděl Autum.

"Dovolte abych vám představil nadporučíka Wynna, velitele lodní ostrahy a poručíka Prexe, našeho šéfinženýra."

"Pánové." Autum se uklonil ke každému z nich. Pak se podíval přímo na Sozefa. "Kdy se vrátí váš výsadek z Chrámu?"

"Obávám se,že nevím o čem mluvíte." Řekl vulkánec. Nebyl způsob jak by se mohl S'hykta dozvědět o kapitánově cestě dovnitř koule aniž by se před okamžikem nenapojil na lodní databázi.

"To je chvályhodné komandére, ale opravdu nemám čas na tajnůstkářství." "Bohužel bez souhlasu velitele nejsem oprávněn vám tyto informace vydat." Zalhal Sozef.

"McCoy už se měl vrátit i s generálem nejméně před hodinou." Řekl Autum. Nadporučík Wynn mezití přešel k ovládání transportéru a postavil vedle boliana.

Odkud zná kapitánovo jméno a jak ví o výsadku? Ptal se Sozef sám sebe zatímco S'hykta dál mluvil.

"Čekali jsme na něj tak dlouho chvíli to ještě vydržíme. Jen doufám že se sem starší nedostanou před tím než generál probudí svůj lid."

"Mohu vědět o čem to mluvíte?" Zeptal se opatrně Sozef.

"Váš velitel byl vybrán aby navrátil nejstarší mezi nás, vy všichni jste byli vybráni." Odpověděl Autum.

"Vybráni?" Nechápal vulkánec. Vzápětí se ozval interkom, poručík Darril volal z můstku a hlásil že právě z kamené koule vyletěl deltaplán. Kapitán žádá o povolení přistát a žádá aby byl v hangáru lékařský tým.

"Tak se tam půjdeme podívat." Řekl Autum a zamířil ke dveřím. Sozef spolkl otázku a naznačil Wynnovi aby ho následoval.

Za pár minut stála trojice před právě přistávajícím dletaplánem. Chvíli po nich se v hangáru objevil doktor a s ním dva zdravotníci.

Vstup se otevřel a první ven vyšel poručík Rodow následoval kapitán a hned za nimi praporčík Law. McCoyův pohled se zastavil na S'hyktovi stojícím vedle jeho druhého důstojníka. Jeden ze zdravotníků přišel ke kapitánovi a začal ošetřovat jeho ruku. Doktor a druhý zdravotník zmizeli do deltaplánu. "Podejte hlášení komandére." Přikázal kapitán jakmile skončilo ošetřování jeho ruky.

"Kapitáne, toto je pan Autum vůdce S'hyktského národa." Odvětil vulkánec. "Azzum vás rád uvidí." Prohodil spíš pro sebe kapitán. S'hykta se zatvářil udiveně a skoro dojatě, Ian však jeho výraz ignoroval. Autum už se chystal něco říct ale kapitán ho přerušil: "Vy jste ten co má tohle všechno na svědomí?"

Z deltaplánu vyšel doktor, zdravotník a Azzum. Bezvědomý generál byl přenesen paprskem na ošetřovnu. Nadporučík Wynn, praporčík Law a lékařský personál odešli z hangáru. Azzum ještě chvíli nedůvěřivě zíral na Autuma a pak se odebral do strojovny. Kapitán s komandérem a Autumem odešli na ošetřovnu aby si promluvili se Shiganem, pokud ovšem nebude jejich debata probíhat stejně jako poprvé.

"Ano tak trochu." Odpověděl Autum když procházeli dveřmi. Došli k turbovýtahu a nastoupili.

"Proč jsme tady?" Zeptal se čím dál tím výc podrážděný McCoy.

"Rád bych si promluvil s tím kterému říkáte Azzum." Požádal Autum, Sozef si všiml že od okamžiku kdy poprvé uviděl Azzum v hangáru se nedokázal moc dobře soustředit. Výtah se na kapitánovu žádost zastavil v mezipatře. "Nejdřív budete mluvit vy!" Zavelel kapitán vražedným tónem který nepřipouštěl námitky.

S'hykta pokrčil rameny a povzdechl si. "Co chcete vědět?"

"Kdo nebo co nás donutilo jít hledat tenhle balvan v prázdnotě." Řekl kapitán.

"A proč v posádce vznikly rozbroje při průzkumu planety Dantara." Přidal se Sozef.

"Chrám starších jsme vás donutili jít hledat my. Měli jsme nad vámi částečnou kontrolu od okamžiku kdy jste vstoupili do podzemí a našli bránu. Pak už bylo jenom otázkou času kdy dosáhnete stanoveného cíle."

"A tím bylo?" Zavrčel podrážděně kapitán a stěží potlačil chuť rozbít Autumovi hlavu.

"Probudit generála Shigana a následně jeho národ." Odvětil klidně S'hykta. "No a co se vaší posádky týče za to nemůžeme mi, ale starší. Chtěli vás potrestat za narušení toho místa."

"Kdo jsou starší?" Zeptal se Sozef.

Autum se chystal odpovědět když kapitán rozkázal aby výtah pokračoval.

"To je teď jedno, až se ten váš generál probere zmizíte odsud a necháte nás napokoji!" Rozhodl kapitán.

Výtah se konečně zastavil a dveře se otevřely do chodby kousek od ošetřovny. Na ošetřovně byl za silovým polem zavřený generál Shigan. Doktor stál u konzoly a prohlížel si vnitřní stavbu generálova těla a jeden z mediků ošetřoval zrněného člena ostrahy.

"Co se stalo?" Zeptal se Ian ještě ve dveřích.

Doktor se ani neotočil a odpověděl: "Pan generál se pokusil utéct."

Kapitán, který měl v živé paměti nepříjemnou zlomeninu kterou mu generál způsobil se držel v uctivé vzdálenosti. I když byl obr za silovým polem stále vzbuzoval posvátnou hrůzu.

"Jak vidím už jste na tom o něco lépe." Poznamenal kapitán k Shiganovi.

"Takže se vy a ten S'hyktský cirkus zbalíte a odejdete." Tím celá debata pro kapitána skončila a on odešel na můstek. Nechal za sebou uraženého Autuma, naštvaného generála Shigana a Sozefa s doktorem. Za tenhle den toho bylo dost. Kapitán byl unavený a naštvaný, chtěl vysvětlení ale Autum mu dával jenom hádanky. Doufal že S'hykta i generál odletí co nejdál od nich a on a jeho posádka se budou moc věnovat věcem které pro ně byly opravdu důležité. Najednou kapitán ucítil přítomnost druhé osoby ve své blízkosti. Do výtahu nastupoval sám a tak svůj šestý smysl jednoduše ignoroval.

"S tebou není taková sranda jako se Jean-Lucem." Ozval se za ním povědomý hlas. Kapitán se bleskově otočil a uviděl jak se o stěnu výtahu opírá muž v uniformě hvězdné flotily. Okamžite ho poznal, už se s ním jednou setkal. "Co tu chceš?" Zabručel kapitán.

Q se jenom usmál. "Copak nemůžu navštívit starého přítele?"

"Ne!" Odsekl Ian.

"Divím se že si to dokázal zrovna ty Iane. Probudit tu valkijskou opici muselo dát tvému primitivnímu mozečku dost zabrat."

"Dej mi pokoj, Q."

"Ano, rozumím máš plné právo být podrážděný. Poslední dny si byl uprostřed zuřící bitvy."

Poslední dny byly pro kapitána nesnesitelně hektické a až k šílenství dohánějící. Až teď si uvědomil některé chybějící souvislosti mezi událostmi. "Ta vaše bitva vám nadělala díry do reality." Řekl kapitán.

Q se zatvářil potěšeně. "Bravo, bravisimo, kapitáne. Muselo ti to dát spoustu práce na tohle přijít."

"Proč si zase zašel otravovat nás, nižší bytosti? Další lekce pro lidstvo?" Zeptal se jedovatě Ian.

"Ale ani ne, s Picardem to skočilo. Spíš bych to nazval sebeobranou."

"Sebeobranou?" Kapitán byl upřímně udiven. "Před čím?"

"Před těmi S'hykty jak jim říkáte. Valkijec se jim nesmí dostat do rukou, nebo je po nás veta." Q se podíval na Iana s vážným výrazem ve tváři. "A ty mi pomůžeš."

Takže Q neví že je tu Autum. Uvažoval kapitán v duchu. Jeho moc není úplná. Pak mu konečně došla slova o pomoci Q a kapitán se zčal upřímně smát.

"Trochu úcty ano." Ozval se uraženě Q.

Když se Ian dost vynasmál podíval se Q přímo do očí a řekl: "Ale Valkijec už je u nich."

Poprvé v celé historii lidského pokolení viděl člověk viděšeného Q. Jeho obličel po této zprávě dostal křídovou barvu a z úst se dralo jenom nesrozumitelné koktání. Výtah konečně zastavil a jeho dveře se otevřely místo můstku na ošetřovnu. Ianovi nevadilo že jel tak dlouho, přilkádal to k hrátkám Q.

"Ty se mnou nepůjdeš?" Zeptal se tiše kapitán zatímco se Q sbíral ze šoku.

Na ošetřovně už se k odchodu chystal generál Shigan a Autum. Mimo jiné tam byli i doktor, Sozef a poručík Rodow.

Q se vypotácel z výtahu jako kdyby měl každou chvíl padnout do mdlob. Všichni kromě kapitána a generála ho sledovali udiveně. Generál Shigan spíš s odporem a Ian s pobavením.

"Co tady děláš?" Vyhrkl ze sebe Autum naštvaně.

"To není možné, nesmí být..." Mumlal Q.

"Ohó." Začal generál a blížil se ke Q. "Tak všemocní bohové chtějí aby všechno bylo tak jak si to naplánovali. Ale nějak jim to nevychází."

Když k němu konečně přišel chytil ho za bradu a zvedl do výšky. Q se teď sotva dotýkal nohama země. A během jediného úderu srdce generál Shigan prudce trhnul rukou. Ozvalo se zapraskání a Q sebou cukl.

On ho zabil! Zařvalo kapitánovo vědomí a komentovalo zhola nemožnou věc. Generál pustil bezvládné tělo a chtěl se otočit zády. Během okamžiku který kapitánovi připadal jako věčnost se událo několik věcí na jednou tak rychle že je kapitán ani nedokázal pořádně sledovat. Doktor se sehnul pro fázer a poručík Rodow se Sozefem udělali krok směrem ke generálovi. Kapitánova ruka se hnula ke komunikátoru a Autum se snažil generála zadržet.

Pak, na kratičkou chvíli, všechno strnulo.

Když se věci daly opět do pohybu viděl Ian jak android stojí s fázerem v ruce a hledá cíl který tam nebyl. Rex i Sozef se zastavili v půli kroku a civěli před sebe. Kapitánova ruka konečně dopadla na odznak na jeho hrudi. Ošetřovna byla až na důstojníky prázdná, zmizel Autum, Valkijský generál i mrtvola Q.

"Kde jsou?" Zeptal se opatrně poručík Rodow jakoby měl strach aby se tu znovu neobjevili.

"To nevím." Odtušil Ian a rozhlédl se po místnosti.

"Jsou pryč." Vydechl s úlevou doktor.

"No to doufám." Řekl kapitán a obrátil se k Sozefovi. "Běžte na můstek a zjistěte mi jestli jsme se jich skutečně zbavili a co to s námi udělalo." Vulkánce přitakal a odešel. "A ty mu běž pomoct." Houkl Ian dodatečně na svého přítele.

"Kapitánův deník

Hvězdné datum 60228,1

Je tomu již pět dní co nás naši poněkud podivní hosté opustili. Prozatím jsem na lodi nechal vyhlásti pohotovost a rozkázal pátrat po Valkijských známkách života a hlavně po aktivitě Q. Jak se ukázalo v okamžiku kdy Q a jeho společníci zmizeli, zmizel i Chrám starších a mi jsme byli přeneseni do míst kde jsme poprvé vstoupili do černé zóny. Hledali jsme na souřadnicích kde by se měl nacházet ale chrám starších jsme nikde neobjevili. Současné skeny černé zóny se ani v nejmenším neshodují s těmi které jsme udělaly při naší první návštěvě. Nechal jsem na dnešní podvečer svolat poradu důstojníků kde se pokusíme nedávné události alespoň trochu objasnit."

"Q mi v turbovýtahu říkal něco o tom že jsme se ocitli uprostřed zuřící bitvy." Řekl kapitán s loky opřenýmy o stůl. Před sebou měl jako obvykl položenou hromádku paddů s různýmy hlášeními z nejrůznějších sekcí. Vedle kapitána vpravo seděl komandér Sozef a hned naproti vulkánci seděl poručík Rodow. Dál na pravé straně to byli: nadporučík Wynn, Azzum a doktor. Po levé straně byli rozsazeni: praporčík Law, John Darril, šéfinženýr Prex. Doktor se věnoval hlášením z lékařské sekce, Rex se prohraboval kupou destiček před kapitánem a poslouchal jen na půl ucha. To byl Alexův zvláštní dar, každému náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát že poručík jednoduše nevnímá a kašle na předpisy. Rex však vnímal každé vyřčené slovo. Ostatní dávali pozor, jenom Azzum se snažil neusnout, jeho porada nijak nezajímala byl sem pozván na kapitánovu žádost.

"A že jim to dělá díry do reality." Doplnil ho poručík Rodow.

"Ano, díry do reality." Kývnul kapitán.

"To mnohé vysvětluje." Řekl Sozef. "Naše vzpomínky na události a události samotné byly poněkud útržkovité a někdy ztrácely souvislost. Záznamy senzorů a hlášení to potrvzují."

"Teď už s tím stejně nic nenaděláme, opravíme škody které tu zůstaly a všechno půjde zase jako před tím." Odpověděl mu kapitán.

"Ale abychom mohli efektivně opravit všechny škody musíme vědět kdy to začalo." Ozval se poručík Prex.

"Myslým že to je jasný." Řekl Rodow. Ostatní čekali co jim poví. "Začalo to když jsme vlezli na planetu Dantara."

"Ano, to je možné." Pokyvoval hlavou kapitán. "Tak začneme odtamtud." Ostatní kývli na souhlas.

"A teď k tomu generálovi." Řekl kapitán. "Podle toho jak jsem to pochopil tak byl v té kobce co postavili Q zavřený cirka padesát milionů let."

"Jako by těch milionů nebylo málo." Zamumlal Prex.

"Podle všeho ho zajali během posledního střetnutí té Valkijsko - Ezhitské války."

"Pokud dovolíte kapitáne." Přerušil ho Sozef. "Přesnější termín by měl být: válka mezi Valky a Q kontinuem."

"Jak tohle víte?" Zeptal se kapitán.

"Měl jsem tu možnost strávit nějaký čas s panem Autumem."

Jakmile padlo jméno Autum Azzum nadskočil a málem spadl na zem. Byl to ten důvod proč ho sem kapitán pozval. Když S'hyktu vysvobodili z Thralova vězení měli za to že Azzum je jediný příslušník svého druhu široko daleko.

"Autum!?" Vykřikl Azzum.

Sozef se k němu otočil a pravil: "Ano, pan Autum je podle všeho-"

"Můj bratr!" Přerušil ho prudce S'hykta.

Následovala chvíle napjatého ticha které bylo přerušeno jen Azzumovým spěšným odchodem. Kapitána napadlo že se S'hykta chce vypořádat s touto novinkou po svém.

"No." Ozval se po chvilce zdráhavě kapitán. "Tak abychom pokračovali."

"Takže jsme se zapletli do mezihvězdného soudu, chápu to správně?" Zeptal se doktor.

"Soudu?" Zeptal se Sozef.

"Ano, soudu. Když jsem vás tu tak poslouchal a podle toho co mi zdělili Azzumův bratr a generál Shigan na ošetřovně. Jsem došel k vlastnímu závěru. Před pár lety prostě začala válka mezi Q a národem Valků. Valkové to prohráli a poslední z jejich vůdců byl uschován z neznámho důvodu v tom chrámu. No a my jsme ho probrali k životu. Takže si myslím že se teď Q snaží o navrácení věcí do původního stavu. Ale to se zase nelíbí Valkům a S'hyktům."

"Páni!" Vydechl hlasitě poručík Rodow.

Kapitán souhlasně pokyvoval hlavou. "Bravo doktore, tomu říkám teorie." "Něco se vám na ní nezdá?" Zeptal se android.

"Bez urážky doktore, ale nenapadlo by mně že na ní přijdete zrovna vy." Android se začal tvářit samolibě a už se nadechoval k delší přednášce, když se odněkud ozval potlesk. Všichni přítomní se začali rozhlížet a hledali původ zvuku.

Kapitán vstal a přešel ke stěně kde tušil zdroj jejich vyrušení. Když stál od stěny asi půl metru vynořila se z ní najednou hlava Q.

Kapitán nezaváhal a jednoduše pronesl: "Ty nejsi mrtvej?"

"Mně není tak snadný zabít, Iane." Odpověděl Q.

"Škoda." Zašeptal Rex.

Ostatní důstojníci si začali sedat zpět na svá místa. Jejich reakce by se mohla zdát poněkud nepřiměřená situaci, ale po zkušenostech s příslušníky Q kontinua to bylo nejlogičtější řešení. Ian se taky posadil za stůl a vzal do ruky hned první padd který uviděl. Bylo to hlášení o celkovém stavu lodi za poslední týden.

"Jak se zdá." Začal kapitán. "Naše poslední kontrola systémů vykazovala značné chyby. To ale bylo způsobeno zásahem Q, takže bych to jenom znovu zkontroloval a nechal na pokoji."

Ostatní přikyvovali a Q se už celý vynořil ze zdi.

"Dál. Lékařská sekce tu má doloženo šest případů iremijské chřipky v jednom oddělení, doktore."

"Kapitáne za to všechno může pan Chadees, je to bacilonosič. Podávám mu pravidelné očkování, bohužel jsem díky posledním událostem jednu dávku vynechal a tak došlo k té menší epidemii."

Kapitán pokrčil rameny a vzal si další padd. Zadíval se pozorně na text a padd zase odložil. Vzal další ale na všech destičkách bylo totéž, pozemská říkanka kterou tam dal Q.

"No jak se zdá tak to bude pro dnešek všechno, rozchod." Řekl znuděně kapitán. Všichni ostatní kromě poručíka Rodowa se začali zvedat a odcházeli. Jamile došel poručík Darril ke dveřím ty se odmítly otevřít. Všechny zraky se automaticky upřely na usmívajícího se Q. Kapitán se postavil před něj a zeptal se: "Co zase chceš?"

Jeho tvář zvážněla a Q vypadal sklíčeně. "Potřebuji tvou pomoc."

Na palubě dvacet zrovna praporčík Willard končil rutiní údržbu vedení energie když se to stalo. Nejdřív to začalo jako pomalu sílící hučení které přešlo v hukot. Pak se objevilo i světlo, celá anomálie, jak by se to možná dalo nazvat, netrvala déle než půl minuty. Když světlo pominulo, uviděl praporčík stát v chodbě mohutnou postavu. Cizinec měl na sobě nějaký skafandr nebo možná brnění. Obličej mu chránila maska s dvojicí mandlovitých očí sahající až k zátylku. Na hrudi byl masivní pancíř vybavený spoustou přístrojů a zařízení. Ramena, lokty a kolena byla chráněna umě tvarovanými chrániči s rytinami. Na levém zápěstí byly vidět dva trčící nože. Jakmile se cizinec pohnul obě čepele vyjely ven, byly bezmála čtyřicet centimetrů dlouhé se spoustou záhybů a zubů. Celé brnění měnilo barvu při každém kroku, jednou bylo celé stříbrné podruhé zase rudlo.

Praporčík se pokusil zavolat bezpečnost ale rána do hlavy ho umlčela a mladík padnul v bezvědomí k zemi. Pak opancéřovaný cizinec zmizel za ohybem chodby.

"Proč?" Zeptal se Ian nedůveřivě. Q nežádali o pomoc často, když už něco chtěli jednalo se zpravidla o jejich hloupé vtípky.

"Jde mi po krku." Zasýpal Q ztěžka se posadil do kapitánovy židle.

"A co je mi po tom?" Pokračoval kapitán.

"Chce mě zabít!"

"To já taky." Zamumlal nadporučík Wynn a ostatní se tomu tiše zasmáli.

"Jestli si myslíš že ti po tom všem někdo z nás pomůže, tak si na omylu. Nejdřív nám to budeš muset vysvětlit." Řekl kapitán a pokynul ostatním aby se posadil zpět ke stolu. Ian zůstal stát a přecházel po místosti.

"Na to nemám čas!" Zaůpěl vyděšený Q. "Ty nevýš co dokáže."

"Tak za prvé." Naklonil se k němu kapitán. "Kdo co dokáže?"

"Ta Valkijská opice co si probudil. Chce se mi pomstít."

"Za co?" Zeptal se klidně Sozef.

"Viděli jste ty čmáranice co vám poslal Autum, ne? Vedl jsem tu Ezhitskou lůzu do boje proti Valkům."

Kapitán mávnul rukou aby přerušil Sozefův dotaz. "Jestli něco chceš musíme začít hezky od začátku. Jak začala ta válka?"

Během následující hodiny Q postupně vysvětlil celou pravdu. Přítomní slyšeli o staletích budování a vzrůstu Valkijské říše. O tom jak Valkové ve své nadutosti plenily bezbrané světy. Dozvěděli se o krvavých válkách, genocidách, rasových čistkách a bezohledném vybíjení. Poznali hrůznou historii gelaktického impéria, vládu teroru a smrti. Slyšeli vyprávět o tom jak desítky galaxií, celých galaxií, úpěly pod otrokářským bičem Valků. Jak se nakonec jeden z Valkijských otroků vzepřel a osvobodil se. Následovalo vyprávění o založení hnutí odporu, první velké bitvě a následné válce za nezávyslost a hlavně za svobodu. Konečně se Q dopracoval až k poslednímu útoku na hlavní město Valků Setcheron.

"A to ti mám jako sežrat?" Zasmál se kapitán.

"Je to pravda!" Zaječel Q histericky.

"Ale ovšem." Řekl poručík Darril.

"Q, hochu." Začal Ian. "Běž ty svoje pohádky vyprávět dětem do kontinua, možná že je to bude zajímat."

"Už žádné kontinuum neexistuje." Řekl Q.

Kapitánův úsměv se vytratil. "Co?"

"Kontinuum už není. Valkové ho zničili, najednou se jich začaly objevovat stovky, odnikud. Pronikají do neprostoru a trhají Q kontinuum na kusy jsem jeden z posledních svého druhu. A ti S'hyktové jim pomáhají."

"Jak mohli zničit Q kontinuum?" Zeptal se poručík Rodow.

"Nějak se jim podařilo najít a ovládnout 'Oko'."

"Co je to?" Kapitán se posadil na stůl kousek před Q. Už přece o tom Oku slyšel, Azzum se o něm zmiňoval když hledali Chrám starších.

"Zdroj síly jakou si ani neumíte představit. Nikdo neví jak ani proč, ale 'Oko' stvořilo tenhle vesmír. V jiných realitách existuje jiné Oko které dělá to samé, tvoří a ničí. Může život dávat i brát. Během toho co vy nazíváte Velkým třeskem se oko rozdělilo do několika miliard realit, paralelních vesmírů. Když bude naše Oko zničeno zničí to i ty ostatní a dojde k novému velkému třesku."

Ian si v duchu představil mýtický konec všehomíra a ponuře se usmál.

"Musím uznat že sis vymyslel celkem zajímavou historku, Q."

"To není výmysl." Zakřičel Q. "Proč mi sakra nevěříš?"

"Divýš se? Když jste nás vy bozi z Q kontinua navštívili, udělili jste nám spoustu 'lekcí' a předestřeli spoustu podobných nesmyslů. Tak se nediv že jsme poněkud skeptičtí." Odpověděl klidně kapitán a čekal na reakci oněmělého Q. Q se prudce postavil a chytil kapitána za klopy uniformy. V tu ránu ucítil na zátilku hlaveň Wynnova fázeru a Sozefův a Prexův mu mířili na obličej.

"Musíš mi pomoct!" Zaprosil Q.

Kapitán si znuděným pohybem strhl jeho ruce a mávnutí odvolal Wynna a Prexe. Sozef odtáhl fázer od obličeje Q, ale neuklidil ho do pouzdra.

"Proč bych měl?" Zeptal se jednoduše.

Q se zakoktal a nemohl přijít a správnou odpověď. Když on trápil kapitána Picarda jeho podřízené bylo všecho v pořádku, ale když někdo začne trápit jeho už se mu to nelíbí.

"A co tvoje čest a smysl pro povinnost?" Zablekotal Q.

"Když jde o Q, tak je mi moje čest úplně volná." Řekl kapitán. "A teď kdybys nás laskavě nechal dokončit poradu."

Náhle se otevřely dveře vedoucí z můstku a v nich se objevila stříbrně se blyštící postava. Q ze sebe vyrazil úzkostný výkřik a padnul na kolena. Mohutný cizinec vešel dovnitř a zastavil se kousek od klečícího Q. Jeho oblečení bylo směsicí uměleckých děl a technických zázraků. Vršek hlavy a obličej mu chránila stříbrná maska s dvojicí rudě planoucích mandlových očí. Trup, ruce a nohy měl pokryty přiléhavým pancířem a na zápěstí se mu blýskala dvojice dlouhých čepelí. Na každém kousku výstroje bylo vidět spoustu zvláštních rytin a ornamentů.

Než stačil kapitán něco říct cizincovy ruce se pohnuly k masce na obličeji a začaly ji sundavat. Q stále klečel na zemi a něco nesrozumitelně mumlal. Za krátkou chvíli se před kapitánem objevil obličej valkijského generála. Shigan odložil masku na stůl a pravil: "Jenom si odvedu toho Q a půjdu."

Jakmile udělal krok ke kapitánovi už na něj mířily tři fázery.

"Nechci nikomu ublížit." Řekl generál.

Kapitán McCoy si nebyl jist svým rozhodnutím. Hlavou mu běhaly slova Q o rozpínavém Valkijském impériu a jeho zvěrstvech.

"Víme všechno o Valkijském impériu a taky o Oku." Řekl kapitán rozhodně. "Co všechno vám tenhle pes namluvil?" Zeptal se generál.

Aniž by to kapitán přikázal tak se doktor, praporčík Law, poručík Darril a Rex vytratili otevřenýmy dveřmi pro posily. V poradní místnosti zůstali jenom klečící a vyděšený Q, kapitán, Sozef s nadporučíkem Wynnem a valkijec. "Ovládli jste oko a chcete zničit Q kontinuum a tím i celý vesmír." Odpověděl kapitán.

Q i přez závoj přicházejícího šílenství pochopil svou chybu když sdělil tomu primátovi vymyšlenou legendu o zvěrstvech Valků.

"S pomocí oka?" Zasmál se Shigan a prošel kolem kapitána i jeho ozbrojených důstojníků až ke Q. Popadl ho za rameno a postavil na nohy. Pak ho jednoduše hodil do kapitánova křesla.

"Jen tě nechám chvíli bez dozoru a už děláš neplechu." Zabručel generál.

"Co to má znamenat?" Ptal se Ian.

"Neřekl vám pravdu drahý kapitáne, všechno si to vymyslel."

"Ne! To není pravda neposlouchej ho Iane!" Zakřičel Q.

"Ticho." Zahučel Shigan.

"Jakou pravdu?" Zeptal se Sozef a konečně schoval fázer do pouzdra.

"Posaďte se pánové, bude to delší vyprávění." Valkijec mávnul rukou a kapitán s nadporučíkem Wynnem se posadili. Sozef ještě chvíly postaval a pak se k nim přidal. Když se generál připravoval k povídání vtrhl do poradní místnosti čtyři členové bezpečnosti s poručíkem Rodowem v čele. V rukou měli kompresní pušky a mířili na generála.

"Jsme v pořádku." Uklidnil ho kapitán. "Až budeš odcházet zavři za sebou. Ať nás nikdo neruší."

Rex si připadal jako idiot, přišel zachránit své nadřízené a oni si tu zřídili debatní kroužek. Sklopil zbraň a spolu s ostatními muži odešel. "Takže co nám Q zatajil?" Zeptal se kapitán když se konečně zavřely dveře. "Jak toho lháře znám určitě se snažil jenom očernit dobrou pověst Valků." Odpověděl genrál.

"Jakou dobrou pověst?" Zasyčel Q ale nikdo si ho nevšímal.

"Řekl nám o tom jak se Valkové prohlásili za vládce vesmíru a začali zotročovat ostatní rasy. Pak říkal něco o Oku které se vám prý podařilo ovládnout a že s jeho pomocí chcete zničit vesmír."

Generál chvíli mlčel a potom se začal smát jako šílenec.

Když se konečně uklidnil tak pokračoval: "Takže vám neřekl nic o tom jak Q začali sami sebe považovat díky svým schopnostem za bohy? Jak začali využívat a zneužívat pohostinství ostatních ras ke svému vlastnímu prospěchu. Nakonec se jim podařilo Valky jak přečíslit vojensou silou svých vazalů, Ezatorů, tak očernit v očích ostatních." Kapitán si všiml že v Shiganových očích se objevily smutné ohníčky dávno zapomenutých věcí. "Nakonec začali válku, byli jsme sami, zůstali při nás jen ti nejvěrnější a i ti byli nakonc zničeni. Pak už zbývalo jen Valkijské impérium. Neustálé útoky a přepady zničily naší ekonomiku a zmenšovaly naše zdroje, území a populaci. Přez všechnu jejich moc jim trvalo tři století než nás konečně porazili." Náhle se v generálových očích objevil vztek. Naklonil se ke Q a chytil ho pod krkem. "Vpomínáš si? Bitva o Zhul Dare, tak tomu říkali Ezatoři. Já jsem vedl naše vojáky proti vám."

"Stejně si prohrál!" Vyprskl nečekaně Q.

Generál se ho chystal druhou rukou umlčet ale kapitán ho zastavil.

"Proč vůbec rozpoutali tu válku?" Zeptal se McCoy.

Valkijec Q pustil a pokračoval ve vyprávění: "Protože se nás báli, báli se toho co z nás jednou bude. Nechtěli aby je někdo připravil o prvnenství. Oni chtěli vládnout celému vesmíru."

"Byl to náš úděl." Ozval se Q.

"To nebyl ničí úděl. Vesmír si vládne sám, vy ani nikdo jiný ho řídit nemůžete."

Q se postavil. "Je to náš úděl, mi budeme vládnout. Jsme bohové."

Do prdele! Zaklel Ian v duchu a čekal na generálovu reakci. Ve čtyřiadvacátém století byli Q nejmocnější rasou kterou lidstvo znalo. Nikoho ani ve snu nenapadlo že jejich evoluce začínala zrovna takhle.

"Žádní bohové nejsou." Odvětil klidně generál a taky si stoupl. Vzal do ruky masku a nasadil si ji zpět na obličej. Pak začal postupovat směrem ke Q, ten couval dokud nenarazil zády na zeď. Obličej pod maskou se stáhl do výtězoslavného úšklebku a čepele na zápěstí se zaleskly.

"Dost!" Zakřičel kapitán McCoy ještě než padla rána.

Kapitán chtěl začít argumentovat, ale jeho slova přeušil komunikátor na jeho hrudi.

"McCoy." Klepl Ian do odznaku.

"Přijď na můstek kapitáne máme společnost." Ozval se hlas poručíka Rodowa. Kapitán věnoval krátký pohled Sozefovi s Wynnem a ti odešli na můstek. Pak se podíval na valkijského generála a Q. Shigan pokrčil rameny a čepele zajely zpět do chrániče na zápěstí. Pak popadl Q pod krkem a vrazil mu solidní ránu do zubů. Bezvládné tělo v uniformě Hvězdné flotily se skácelo na podlahu.

Když Ian vkročil na můstek Sozef stál společně s nadporučíkem Wynnem u taktické stanice a něco kontroloval. Rex a ostatní seděli u svých stanovišť a pilně pracovali.

"Co máte?" Zeptal se kapitán a posadil se do svého křesla. Generál Shigan si stoupl tak aby nepřekážel. Ramenem se opíral o sloup kousek od kapitánského křesla.

"Dvě lodě, podle všeho S'hyktové, sledují nás." Odpověděl Wynn.

"Můžete je zavolat?" Zeptal se Ian.

"Zkoušel jsem to ale bezvýsledně, buď nemůžou nebo nechtějí odpovědět." Ozval se od vědecké stanice Rex.

"Tak znova, pane Darrile zavolejte je." Rozkázal kapitán.

"Odpovídají." Řekl poručík udiveně.

Obrazovka zablikala a objevil se na ní Autum. Rozhlédl se po všech lidech na můstku a pak se zastavil na generálovi.

"Už je po něm?" Zeptal se Autum klidně.

"Ne." Odpověděl místo Shigana kapitán. "A taky to tak zůstane."

"To je dobře, generál je horká hlava. Nebylo by moudré mu ublížit, ještě se nám může hodit. Kde je teď?"

"V bezvědomí ve vedlejší místnosti." Odpověděl Ian.

"Pokud dovolíte přeneseme ho k nám na palubu."

"Co s ním uděláte?" Zeptal se kapitán.

"Vrátíme ho zpátky tam kde jsme ho vzali." Řekl Autum klidně.

Ještě před nedávnem ho chtěli zabít a teď mu darují život. Pomyslel si kapitán.

"Mohu znát vaše úmysly pane Autume?" Zeptal se Ian.

"Přenesu se k vám." Autum ukončil spojení.

Kapitána napadlo že o tom zřejmě nechce mluvit před ostatními. Za pár minut se kapitán McCoy, Shigan a Autum skláněli nad Q který stále ležel na podlaze v poradní místnosti. Ian si všiml že jeho tvář vypadala starší, výc strápená a unavená. Jeho dřív čistá a vyžehlená uniforma byla pomačkaná a ušmudlaná. "Takže co s ním uděláte?" Zeptal se znovu kapitán.

Autum se narovnal a podíval se ležícího Q. "Už se nám podařilo probudit Valky, jejich národ znovu získá své místo ve vesmíru."

"Tak to byly ty hordy o kterých se Q zmiňoval." Poznamenal tiše kapitán. "Ano, přesně tak." Přikyvoval Autum. "Na začátku jich byly tisíce," Dloubl špičkou nohy do Q. "ale teď už je tu jenom on a šest dalších."

"A ti jsou kde?" Zeptal se kapitán.

"Už se pracuje na tom aby se vrátili zpět na svá místa. Naši lidé za pomoci valkijských vědců jim vymyjí mozky a vrátí je zpátky do Q kontinua."

"Vymýt mozky Q?" Nechápal Ian.

Teď se konečně narovnal i generál a podíval se na kapitána. "To že dokáží bez mrknutí oka přestěhovat celou planetu neznamená, že jsou všemocní. Vám se to tak možná zdá ale jejich moc má své hranice právě v tom světě který si oni sami chtěli zotročit."

"Takže jestli jsem to správně pochopil, tak pro ně se tyhle události nikdy nestaly. Je to tak?"

"Přesně." Potvrdili Autum s generálem současně.

"Ale co bude s vámi?" Zeptal se kapitán.

"My si ohlídáme aby to tak zůstalo." Řekl temně Autum.

"Kapitánův deník

Hvězdné datum 60239,0

Jak se zdá byly jsme v posledních dnech svědky, řekl bych, historických událostí. Q kontinuum a Valkové si vyhlásili válku a S'hyktové ji pomohli ukončit. V současné chvíli jsme v hlubokém vesmíru a společně s lodí pana Autuma čekáme na přílet zbytku S'hyktů. Ještě do nedávna jsme se všichni domnívali že Q jsou nejmocnějšími bytostmi vesmíru, že jsou jeho součástí nebo dokonce tvůrci. Vesmír se stvořil sám, jak tvrdí generál Shigan a sám se také ohlídá. Q jsou jenom jedni z mála kterým to ještě nedošlo. Podle informací ke kterým nám S'hyktové dali přístup bude sedm zbývajících Q uklizeno s vymytýmy mozky stranou. Valkové odejdou, neznámo kam a S'hyktové budou 'stát na stráži' u bran Q kontninua aby se podobná situace nikdy neopakovala. Konec záznamu."

"Vem to tak, kapitáne." Řekl poručík Rodow. "Co pro nás znamená tisíc let?" Ian pokrčil rameny a dál pobaveně sledoval muže naproti sobě. Už zhruba hodinu seděli on a jeho přítel v kapitánově kajutě a povídali si.

"Věčnost." Odpověděl si poručík. "Je to doba během které můžeme vybudovat nejmocnější impéria a zažít jejich pády. Ale co znamená tisíc let pro někoho jako je Q nebo ten generál?"

"Vím co chceš říct." Pronesl kapitán.

"Pro ně je to okamžik."

"Takže se nemůžeme divit že ho měli u ledu padesát milionů let, protože to pro ně znamená tolik co padesát let pro nás." Pokýval hlavou Ian.

"Bohužel je těch milionů na nás obyčejný lidi celkem dost." Usmál se Rodow. Kapitán se odmlčel a chvíli jen tak zíral před sebe.

"Kde je Azzum? Neviděl jsem ho od tý chvíle kdy se dozvěděl že tu byl jeho bratr." Ozval se po chvilce.

"Já taky ne, nikdo z nás." Odpověděl Rex. "Chtěl jsem o něm říct Autumovi, ale radši jsem to nechal na pokoji. Ať si to urovnají sami." Rex netušil že Autum ví o svém bratrovi od jeho osvobození.

Zbytek večera uběhl celkem rychle, nakonec se oba dva rozloučili a Ian šel spát zatímco Rex kterému začínala noční směna odešel na můstek.

Mezitím v Azzumově kajutě probíhala bouřlivá debata. Když mu kapitán McCoy a jeho posádka nabídli svobodu myslel si Azzum že je jediným zástupcem svého druhu ve vesmíru. Měl za to že všechny ostatní vybili Ezhitové během války. A teď necelých pět měsíců poté se dozvěděl že má bratra. A co víc, že národ S'hyktů nejen že neotročí, ale navíc i vzkvétá. Na druhou stranu se zlobil na Autuma že mu o sobě a vlastně i o něm neřekl pravdu hned když tu byl prvně.

"Nebyl na to čas." Odpověděl Autum klidně. Azzum přecházel po pokoji a vrhal na bratra vražedné pohledy.

"Nebyl čas?" Azzum se zastavil a zíral na svého bratra. "Copak tobě to vůbec nevadí že se našel tvůj bratr?"

"Jistě že mě to zajímá, ale v tu chvíli prostě byly na pořadu důležitější věci."

"Jo? A jaký?" Odsekl Azzum.

"Musel jsem zachránit jednu zpola vyhynulou rasu, a taky vašeho kapitána. A vlastně i tebe."

"Proč si mě nekontaktoval už dřív když si o mě věděl od okamžiku kdy zemřel Thral?" Zeptal se Azzum.

"Tral byl jednou z nejdůležitějších osob v tomhle kvadrantu. Po jeho smrti se daly do pohybu věci které vyůstily až do dnešních událostí." Odpověděl klidně Autum. "Začala válka bratříčku."

"Jaká válka?" Ptal se Azzum a posadil se do křesla v rohu místosti. Jeho bratr se posadil hned vedle.

"Ezhitové versus vesmír."

"Nechápu."

"Teď když je Thral mrtvý a Ezhitové ztratili podporu Q kontinua můžou začít povstání a rebélie."

"Ale Ezatorské impérium je krvavě potlačí." Řekl Azzum a vzpomněl si na poslední povstání v jednom trestaneckém táboře. Vzbouřilo se šest tisíc vězňů. Ezhitové vzpouru potlačili tak že celou kolonii jednoduše zničli i s planetou a se všemi dozorci na jejím povrchu. Azzum byl jako sluha na Thralově vlajkové lodi která vedla útok.

"Možná, ale nemůže je potlačit všechny." Odpověděl Autum. "A co je nejdůležitější

sousedi Ezatorského impéria ho teď můžou napadnout aniž by se museli bát vážných důsledků."

"Vážných důsledků!" Zvolal Azzum. "Autume, vždyť impérium je tisíckrát větší než všichni svobodní dohromady. Má mnoha milionovou armádu, tohle nebude povstání ale jatka."

"Není se čeho bát, máme zprávy že Valkové znovu budují Setcheron, nevíme sice kde ale to není tak důležité. Na vnějších prstencích už se shromažďují síly povstalců vedeni generálem Shiganem a podporovaní S'hykty."

"Vy jdete do války?" Zeptal se Azzum nejistě.

Autum se ke svému bratru spiklenecky naklonil. "Ano. Je na čase začít jednat, příliž dlouho jsme žili pod bičem otrokářů."

"Bouře už začala a nedá se zastavit." Dodal Autum temně.

"A-ale co když budete poraženi?"

"Pak je konec." Autum se znovu narovnal.

"Konec? Sotva jsem našel svého bratra je tu nebezpečně velká šance že ho znovu ztratím." Zamumlal Azzum. "Musím to říct kapitánovi!"

"Myslíš že nám pomůže?" Zeptal se Autum. Doufal v získání tak silné lodi jakou USS Paladin bezpochyby byl.

Azzum se zvednul a nejistým krokem mířil ke dveřím. "Nevím jetli nám pomůže, ale určitě něco udělá."

Dveře se otevřely a Azzum následován svým bratrem pádil chodbou za kapitánem. Když se jim konečně kapitána podařilo probudit, odvyprávěl Azzum všechno co mu řekl jeho bratr. Kapitánova reakce byla celkem předvídatelná, držel se předpisů Hvězdné Flotily.

"Je mi líto, ale nemůžeme vám pomoci ve vaší válce." Kapitán seděl v županu na pohovce a před ním stál Autum, Azzum seděl v křesle vedle kapitána. "Proč ne? Vaše loď je silná a určitě by vám připadl velký díl kořisti." Řekl nadšeně Autum.

"Naše zákony nám něco takového zakazují. Nesmíme se vměšovat do záležitostí jiných kultur."

"Ale to není jenom naše záležitost." Řekl klidně Autum. "Týká se to i vás."

"Co tím myslíte?" Zeptal se kapitán.

"Až se boje rozhoří naplno, bude jenom otázkou času kdy Ezatorští nájezdníci začnou pořádat výpady hluboko do nitra svoboného území. Planeta kterou vy nazýváte Země leží na jedné z nejfrekventovanějších obchodních tras. Je velice pravděpodobné že se budou snažit tuto trasu ovládnout."

Ezhitové se pokusili zničit Zemi už jednou a neuspěli. Ian pevně veřil že jeho loď je schopna zastavit libovolné množství Ezhitů. Pokud by kapitán přistoupil na spojenectví, pak teprve by se Ezatoři zaměřili na Zemi jako na strategický cíl a pak by jí hrozilo opravdové nebezpečí.

"Jsem ochoten to riziko podstoupit." Rozhodl kapitán.

"Pokud nás podpoříte v našem boji pak jsme ochotni vám nabídout ochranu vaší domovské planety." Řekl Autum a potvrdil tak kapitánovy předpoklady a utvrdil ho tak v jeho rozhodnutí.

"Je mi líto, ale má odpověď zní ne." Řekl kapitán.

Autum pokýval hlavou zvednul se a odešel, Azzum ho okamžitě následoval. Jakmil se za nimi zavřely dveře Ian popadl komunikátor ležící na stolku a zavolal si do kajuty komandéra Sozefa a nadporučíka Wynna. Oba důstojnící dorazili současně, během dvou minut. Kapitán jim dopodrobna vypověděl o všem co mu zdělil Autum.

"Srdce mi říká že bychom měli jeho nabídku přijmout, ale rozum tvrdí pravý opak." Řekl Wynn když kapitán domluvil.

Ian se usmál nad Wynnovým rozhodnutím a podíval se na vulkánce čekajíce jeho reakci. "Pokud zůstaneme sami je pravděpodobné že uchráníme Zemi před Ezhitskými nájezdy. Na druhou stranu, pokud se rozhodnou zaútočit naše šance ubránit planetu proti většímu množství organizovaných lodí je mizivá."

"Komandér má pravdu pane." Přitakal nadporučík. "Spojenectví je otázkou přežití lidské rasy."

"Ale odmítnutí také." Doplnil ho kapitán.

"Kapitáne." Začal Sozef. "Uzavřeme-li spojenectví se S'hykty a půjdeme-li po jejich boku do války, porušíme tím principy na kterých bude jednou vystavěna Spojená Federace Planet. Země bude vystavena útokům nepřítele protože na její oběžné dráze bude kotvit část S'hyktské povstalecké síly."

"Hmm, ale pokud to neuděláme je dost možné že Země bude nájezdníky zničena a žádná Federace nebude." Odvětil kapitán a vstal.

"Co se mně týče je to jednoduchá volba." Řekl nadporučík Wynn. "Tím že pomůžeme zničit hrozbu Ezhitů eliminujeme nebezpečí napadení Země. Porušíme základní směrnici, ale v podstatě dovolíme aby na planetě byla nějaká evoluce a vznikla jednou lidská rasa."

"A co časová osa?" Zeptal se Sozef. "Jak můžeme vědět že jí naše činy nezničí?"

"Změnili jsme tok času už v okamžiku kdy nás to sem přeneslo, takže naše činy by měly směřovat k tomu abychom osu napravili." Odpověděl kapitán.

Wynnova slova se teď honila kapitánovi v hlavě a Ian se mermomocí snažil dojít k nějakému závěru. Nakonec si vyžádal čas na rozmyšlenou a poslal oba důstojníky pryč.

Azzum se svým bratrem se zrovna procházel po lodi když si je kapitán McCoy zavolal na můstek. Autum doufal že kapitán přijme jeho nabídku a podpoří úsilí povstalců za boj o svobodu. Když dorazili na můstek stál kapitán zády k hlavní obrazovce, po jeho pravici byl Sozef a nalevo stál poručík Rodow. "Jsem rád že jste konečně tady pánové." Řekl kapitán když se za S'hyktskýmy bratry zavřely dveře.

"Jak jste se rozhodl kapitáne?" Zeptal se rovnou Autum.

"Já a moji důstojníci jsme se poradili a došli jsme k rozhodnutí. Jak se zdá přeci jenom s vámi uzavřeme spojenectví." Odpověděl kapitán.

"Rád to slyším." Řekl Autum, pak si ale všiml kapitánova zvláštního pohledu a dodal: "Jaké jsou podmínky?"

McCoy sestoupil s plošinky před monitorem a stoupl si před S'hyktu. "Uvolníte z vaší bojové skupiny, dvacet plavidel pro přímé hlídkování v sektoru nula nula jedna. Dalších pět bude pravidelně prohledávat okolí slunečního systému. Budete nám pravidelně posílat všechny informace od zmíněných plavidel. A za poslední, nikdo z vašich vojáků nikdy a za žádných okolností nevstoupí na povrch planety Země."

Autum chvíli mlčel a v hlavě si přemýlal kapitánovu žádost.

"Ujednáno." Ozval se po chvilce plný nadšení.

"Kapitánův deník

Hvězdné datum 60244,0

Hvězdného data 60240,7 v osm hodin večer jsem podepsal smlouvu o spojenectví se S'hyktskou armádou a Valkijským impériem. Na základě této smlouvy se k Hvězdnému datu 60411,6 připojíme ke S'hyktsko - Valkijské bojové skupině a vyrazíme k Ezatorskému území. Posádka a důstojníci plně souhlasí s mýmy pohnutkami a důvody pro podepsání této smlouvy. Dále bych se já Ian Leonard McCoy velitel vesmírné lodi federace USS Paladin chtěl doznat k porušení Základní směrnice a jsem ochoten přijmout patřičný trest. Budu-li postaven před soud. Konec záznamu."

KONEC