Děsivá skutečnost

Voyager - vesmírná loď, která bloudí ve vesmíru, jako róm na úřadu práce. Hledá cestu domů, do kvadrantu alfa, protože posádka si myslí, bůhví jak jim tam chybí. Složitě krouží kolem planet, asteroidových pásů a mlhovin, jen aby nemuseli letět rovně - čili nejkratší cestou. Jako důvod těchto manévrů se v lodním deníku občas objevuje zpráva, že dochází jídlo, pohonné či jiné hmoty né-li antihmoty a jiné maličkosti, a proto je Voyager nucen opustit trasu k domovu a vydávat se k cizím planetám za hledáním surovin, které jsou nezbytné pro další cestu.

"Kapitánův deník: Letíme k Zemi. Letíme. Letíme. Stále letíme. Kapitán konec."

Byl to další nudný den. 

Kapitán Kathryn Janeway seděla v baru a hltala oběd. Dívala se přitom na hvězdy, protože kdyby se dívala jinam, viděla by Neelixe a to je teda držka. To by jí znechutilo oběd a o to Kathryn vážně nestála. Najednou lodí otřáslo něco, co se podobalo otřesu. Kapitán to pohotově zaregistrovala a už se mlátila do prsou jako tarzan, když najde banán, a pokoušela se trefit do svého komunikátoru, přičemž si málem vyrazila dech. Nakonec se jí to přece jen povedlo a spustila: "Co se děje? Podejte hlášení."

Dlouho se neozývala žádná odpověď, to protože na můstku zrovna losovali, kdo podá kapitánovi hlášení. Vyhrál Tuvok a vesele spustil: "Kapitáne, analizovali jsme to jako otřes," s pýchou uvedl vše, co věděl.

"Aha, tak to by mě ani ve snu nenapadlo, Tuvoku," zakroutila hlavou Kathryn a vydala se na můstek. Prošla kolem Neelixe, který ztuhle stál mezi kuchařským náčiním a jeho xicht splýval s okolím, kde bylo špinavé nádobí. Na jeho tváři nebyl úsměv, ale něco, co se podobalo zkažené svíčkové promíchané s fekáliemi starého nemocného hada.

Za chvilku se ozval další silný otřes. Nejen že se ozval, ale byl i dost cítit. Chytil Voyager za kondolu hypermotoru a řádně s ním zamával. Nebylo to nic příjemného a ještě do toho řval červený poplach a stovky tlačítek blikaly na ovládacích panelech. 

Tuvok na ně hleděl a nevěřícně kroutil hlavou, doposud nevědom toho, kolik jich tu je a k čemu vlastně jsou. Ale to teď nebylo vůbec důležité. Důležité bylo, jak hezky blikají a svítí všemi barvami. Tuvok hleděl, jak se jeho tvář zrcadlí v každém z těch malých tlačítek a byl tím zcela zhypnotizován. Na mysl se mu vkrádala myšlenka: "Kam se asi hážou drobné?" Nevěděl, co se to s ním děje, ale byl to příjemný pocit a on se jím nechal unášet.

Kapitán dorazila na můstek. "Analýza zdroje otřesů?" obrátila se na Harryho, člena posádky, který zrovna neměl co na práci.

"Zdroj otřesů je neznámý," pohotově sdělil a snažil se zjistit víc.

"Červená," řekl Tuvok.

"Cože? Pane Tuvoku, vydrží trup lodi?" starostlivě hleděla Kathryn na Tuvoka.

"Zelená," řekl Tuvok.

"?"

"Pozor, další otřes za dva, jedna, teď," křikl Tom Peris a chytil se konzoly, aby ho náraz neodhodil stranou. Bál se, že by mu mezitím někdo zasedl jeho místo.

"Nevíme ani, zda se jedná o útok," podotkl první důstojník Chakotay. "Možná jde o neznámý vesmírný úkaz." 

"Nemám rád vesmírné úkazy," kysele podotkl Harry.

"Není čas na debaty. Tome warp jedna a start. Dostaňte nás odsud," rozhodla kapitán.

"Rozkaz," a Tom už zadával údaje na konzoli.

"Modrá," řekl Tuvok.

Na můstku to jenom vřelo. Atmosféra houstla jako zkyslé mléko ve skleníku a situace se nezlepšovala.

"Jak jsme na tom?"

"Letíme pryč od toho jevu, kapitáne, ale jsme moc pomalí. Další otřes !!" dořekl Harry a Voyager se v ten moment otřásl jako nikdy. A protože to bylo jako nikdy, bylo to opravdu hodně. Voyager zaskřípal a v jednom kratičkém momentu explodoval. Ohromná záře zaplavila naprosto nepatrnou část vesmíru. Tak nepatrnou, že by byla škoda o tom mluvit.

Kusy trupu a další trosky poletovaly vesmírem v různých směrech. Mezi střepy, které zbyly po krytu dilithiové komory se mihla Neelixova pánev na smažení.

Voyager byl zničen!!!

A vesmír žil a plynul dál. Voyager ani jeho posádka už nebyli. Duch kapitána Kathryn Janeway se vznášel na tou spouští a netrpělivě čekal, až se Kathryn probudí z tohoto děsivého snu. Nestalo se. Byla to skutečnost. Nakonec duch zaklel a vydal se vstříc novému "životu".

Kdesi daleko od trosek Voyageru:

"Do prdele, jak to míříš? Říkal jsem souřadnice 4835,1254 a ne 4725,1255, ty nemehlo jedno blbý!" zuřil admirál Xxc.

"Už se to vícekrát nestane, admirále," konejšil ho zaměřovací důstojník jedné těžké válečné vesmírné lodi, neznámé rasy.

"Tohle není žádná hračka. Tohle jsou otřesová torpéda dalekého dosahu. Nejničivější zbraň, kterou jsme vynalezli, tak se sakra soustřeď, kam s tím pálíš!!"

"ROZKAZ."

KONEC