Komu přejí všichni svatí

Ten raketoplán byl očividně bez pilota. Vznášel se bezcílně v hvězdnatém prostoru a neodpovídal na Uhuřiny komunikační signály. Scannery však zachytily na jeho palubě přítomnost jedné zvířecí a jedné lidské formy života. Výsadkové skupině, složené z Kirka, McCoye a Chekova, se posléze naskytl zcela neočekávaný pohled: v rohu řídící kabiny, opřené o navigační pult, spalo asi šestileté děvčátko

vedle něj leželo roztomilé huňaté štěně, čumáček položený na předních packách a smutně mhouřilo čokoládová očka. Sotva však zpozorovalo zhmotňující se muže, vyskočilo a začalo s výhružným ňafáním pobíhat kolem jejich nohou.

"Kap'tane - éto sabáčka! Pojď ke mně, neboj sa, malyj..." Okouzlený Chekov si sedl na bobek a natáhl k psíčkovi ruku. Sympatie byly zřejmé oboustranné - pejsek sice nejdřív nedůvěřivé couvl, ale pak očichal Chekovovu dlaň, nechal se pohladit a za okamžik se již choulil v poručíkově náruči. McCoy se samozřejmě hned vrhl k děvčátku, ale nad údaji z lékařského trikordéru se jeho ustaraný obličej brzy změnil v úsměv.

"Je úplně zdravá, Jime. Snad jen trochu vyčerpaná a jistě taky hladová. Teď ji necháme spát, na vysvětlování bude potom času dost."

Kirk mlčky přikývl a tiše požádal o přenos zpět na palubu Enterprise.

Nalezený raketoplán již odpočíval na hangárové palubě, děvčátko v nemocnici a pejsek v Chekovově kajutě. Jen Kirk si nemohl dopřát ani minutku kýženého oddechu. Vraceli se právě z mise, při níž převáželi čtyři Tellarítské vyslance na jejich domovskou planetu za účelem jakési nadmíru důležité tamější konference a, jako obvykle, potížím se nevyhnuli. Povinností kapitána ovšem bylo podat o celé misi co možná nejpřesnější a zároveň nejuspokojivější hlášení Hvězdné flotile

a tak, zatímco se Enterprise blížila k Základně 71, Jim setrvával ve své kabině a v nej-různějších tělesných polohách se snažil sestavit svou oficiální zprávu. Právě když dodiktovával počítači poslední větu, přičemž se s tichým sykáním pokoušel rozplést své dolní končetiny z jogínské polohy lotosu (čert ví, jak se do ní vůbec dostal), ozval se u jeho dveří signál. "Vstupte." Do místnosti se vhrnul McCoy.

"Asi před půl hodinou se probudila, Jime. Chris je z ní úplně na větvi a Chekov taky, vlastně - ten spíš z toho psiska."

"u tebe ovšem vidím jen profesionální zaujetí lékaře," ďobl si Kirk, který neodolal pohledu na McCoyův rozzářený obličej.

"Ovšem." Blažený výraz ihned zmizel.

"Mohu s ní mluvit?"přešel Kirk raději k věci. Touha po odpočinku po téměř dvoutýdenním duševním vypětí už byla opravdu dosti silná.

"Ne, raději ne. Je rozrušená - probudila se v neznámém prostředí mezi cizími lidmi a to ji vylekalo. Nejdřív se rozplakala a volala maminku, ale Christine ji uklidnila, že ji zase brzy uvidí. Ta malá se jí chytla jako klíště, ale přestala plakat. Dozvěděl jsem se od ní, že se jmenuje Anička a prý pochází ze Země, z evropské oblasti zvané Čechy. Přijely prý s matkou před několika dny na Základnu 71 navštívit otce. Domyslel jsem si, že ten je tam zřejmé ve vězení. Spojil jsem se se stanicí a zjistil jsem, že je tam vězněn nějaký poručík Kudrna, obviněný ze sabotáže na hlavním antihmotovém reaktoru Saratogy. Brzy bude mít soud, ale vypadá to s ním bledě."

"A dál?" vybídl ho Kirk, kterého to začínalo zajímat.

"Dál už nic. Matka ji zavedla i s psíkem na palubu raketoplánu a přikázala jí, aby tam na ni počkala. Anička čekala, ale brzy usnula, a když se probudila, byl za okny už jen černý vesmír. Máma tam nebyla a ona se tam sama bála

plakala tak dlouho, až znovu usnula a pak se probudila až tady."

"Hmm, zvláštní,"zamumlal Kirk. "Nechce se mi věřit, že by ji její vlastní matka vysadila v raketoplánu do vesmíru. Každopádně ji vezmeme zpátky na základ-nu -měli bychom tam být asi za dva dny. Určitě se tam dozvíme víc."

"A co mám dělat s ní?" rozhodil doktor bezradně rukama.

"S Aničkou? Ty jsi přece doktor. Jistě už máš o tom nějakou představu. Nebo se snad pletu?"

"Jako obvykle ne - bohužel," zamručel McCoy a trochu hlasitěji dodal:"Christine by byla moc šťastná, kdyby si ji mohla vzít do své kabiny. Jakožto lékař bych to téměř doporučoval. Anička se v její přítomnosti aspoň trochu uklidní - měla by se vyvarovat jakéhokoli duševního traumatu, než dorazíme na základnu a vyhledáme její matku. Byl to pro ni dost velký otřes."

"Jinými slovy, udělat, co jí na očích uvidíme."

"Přesně tak. A totéž teď platí i pro tebe, Jíme. Víš, co vidím na tvých očích? Postel. A žádné výmluvy, nebo..."

Ale kapitán se ani o výmluvy nepokoušel. Svou bitvu se zíváním už prohrával na celé čáře. S úlevou se natáhl na své lůžko. McCoy u dveří ztlumil světlo a vycházeje ven, podotkl:"Odpočívej v pokoji, Jime."

"No, no, tak zlé to se mnou ještě není,"zabrumlal Kirk, ale o pár chvil později už by mu to byl nikdo nevěřil.

Blížil se podvečer lodního času. McCoy odpočíval po těžké denní službě ve své kajutě, popíjel brandy a očima hltal svou čtecí obrazovku, na níž modře zářil text jakéhosi vysoce zajímavého pojednání o vnějších parazitech Vulkanců. Právě se docela úspěšně dusil svým nápojem při představě prvního důstojníka napadeného jistým druhem hmyzu, který sídlí ve vlasech, pekelně tam svědí a jehož výměšky mění chemickou strukturu vlasů, takže úplné zčervenají, když se ozval zvonek u dveří. Na jeho výzvu vstoupila sestra Chapelová a na první pohled bylo znát, že je velice nesvá.

"Christine! Stalo se něco?" Doktor se už už zvedal z křesla, aby se rozběhl na ošetřovnu. Co jiného by to mohlo být, než zase nějaký úraz? Ale Christine jej zadržela. "Ne, ne, nic vážného to není, doktore. Jde jen o ...Aničku."

To jsem si mohl myslet, blesklo McCoyovi hlavou. Sklesl zpátky do svého křesla a vybídl Christine, aby se posadila. "Tak mluvte," řekl a vypnul čtecí obrazovku. Christine sklopila oči.

"Jde o tohle: dnes je pátého prosince, podle pozemského kalendáře. V některých oblastech Čech se udržel takový zvyk - dnes večer přichází k dětem svatý Mikuláš, doprovázený andělem a čertem a rozdává jim cukroví, nebo taky uhlí, když jsou zlobivé...Podrobnosti jsou v lodním počítači, už jsem si je tam vyhledala. A Anička - nu, zkrátka, ona se na Mikuláše hrozně těšila, víte, a když jste zakázal ji jakkoli rozrušit...Musela jsem jí slíbit, že Mikuláš přijde. Chápete?"

"Nechápu. Kde chcete, k čertu, sehnat tlupu mýtických bytostí, o kterých ani nevíte, jak vypadají?"

"Vím - v počítači je všechno. Proto jsem přišla za vámi. Chtěla jsem vás požádat, jestli byste - ehm - nezahrá! toho Mikuláše. Já bych hrála anděla - u něj jsou potřeba blond vlasy..."

"A proč mám pravé já dělat Mikuláše?" zajímal se McCoy.

"Jeho popis se na vás - hodí, jaksi..."

"A jaký je ten popis?"

"Vrásčité tváře, váčky pod očima, bílý vlas i vous - ten by se samozřejmě udělal z vaty - kulatý obličej..."

McCoy se zarazil a mračil se čím dál tím víc, takže nezávislý pozorovatel by usoudil spíše na čertí kvalifikaci.

"Ale také laskavé, pokud možno modré oči a dobrosrdečná povaha," připojila honem Christine a Kostrův výraz změkl. Zadumaně si podepřel bradu a chvíli přemýšlel. "Hm, hm," řekl nakonec, "co se dá dělat. V zájmu toho dítěte - přijímám." Sestra Chapelová se rozzářila. Doktor ji však poněkud zchladil: "A kdo bude dělat čerta? Jak by měl vůbec vypadat?"

"Černé vlasy, tmavé uhrančivé oči, přísný obličej, rohy, špičaté uši, na jedné noze kopyto a ocas..." Jak mluvila, doktorův obličej nabyl potutelného, ba téměř zlomyslného výrazu a v očích mu blesklo, "...a měl by být celý chlupatý," dokončila Christine. McCoy vyprskl a zkroutil se v křeči. Sestra se vyděsila, přiskočila k němu a popadla ho za ramena. "Co je vám, Leonarde?! Je vám špatně?"

"Ha - ha, nikdy mi nebylo lip!" skytalo to kdesi na úrovni jejích kolenou. Vzápětí se objevila McCoyova tvář, rudá a vlhká slzami smíchu. "Už žádného čerta nehledejte. Vím o někom, kdo ho ani nebude muset hrát. Jdeme!"

Nebohá oběť McCoyových potměšilých choutek právě seděla za svým stolem a její prsty se zkušené proháněly po počítačovém terminálu. Program byl již téměř sestaven a Spockovy rozbolavělé oči chvílemi zabloudily k vulkanské lytherettě ozářené načervenalým svitem jeho misky s živým ohněm. Toho dne byl již opravdu unavený

přetáhl svou službu déle než obvykle a navíc předešlou noc vůbec nespal. Ten program byl vskutku fascinujícím logickým problémem a jeho sestavení bylo rozhodně přitažlivější, než pár hodin "zbytečného" spánku. V jeho kabině bylo příjemné teplo

nastavil si prve termostat na 35 stupňů Celsia, aby se mu lépe pracovalo a teď tu seděl ve své lehké černé domácí róbě, unavený, ale v hloubi duše spokojený nad úspěšně dokončeným dílem. Několika rychlými pohyby uložil program do paměti počítače a vstal. Lesklé struny lytheretty jej neodolatelně vábily do náruče měkkých tónů...

V tu chvíli mu znamení oznámilo návštěvu. Poněkud zklamán, Spock odvrátil zrak od hudebního nástroje a pozval hosta dál. Vlastně dva hosty: doktora McCoye a Christine Chapelovou.

"Dobrý večer, Spocku. Neradi rušíme, ale rádi bychom vás o něco požádali." Spockovo levé obočí se dotklo ofiny. Nestávalo se každý den, že by ho McCoy o něco žádal, a navíc s tak podivným výrazem v očích. McCoy, který by žádal Spocka o las-kavost, by měl být nevrlý a v hlubokých rozpacích

proč tedy vyhlíží tak rozjařené? Bylo to nanejvýš podezřelé a Spocka se chtě nechtě zmocnila zcela nelogická před-tucha, že si tento večer na lytherettu už nezahraje.

"Dobrý večer, doktore - sestro Chapelová," kývl směrem k ní. Byla zcela zjevně okouzlena jeho důstojným vzhledem a Spockovi trochu zezelenaly špičky uší, když si to uvědomil. Naštěstí to v přítmí kabiny nikdo nepostřehl.

"Máte tady vedro jako v pekle," ošil se McCoy a mrkl na sestru. "Aspoň už mi konečné uvěříte, že jsme tady správné."

"Ale, doktore..." začala Christine a umlkla, zjevně v rozpacích.

Spock ji z nich taktně vysvobodil. "Snad abychom přešli k věci, doktore. Co pro vás mohu udělat?"

"Nu, snad ani ne tak pro mne, jako pro toho šprčka, co jsme dneska našli. V žádném případě se nesmí jakkoli trápit nebo rozrušovat, ale..." a McCoy ze sebe vychrlil vše, co o chystaném představení věděl.

"...a vtom jsem si vzpomněl na váš skvělý herecký talent a hned mi to bylo jasné - bucf vy, nebo nikdo jiný!"

"Vzhledem k tomu, že jste nikdy neměl příležitost posoudit míru mého hereckého nadání, řekl bych,že má nepostradatelnost spočívá spíše v mém zevnějšku, než v mimořádných duševních kvalitách. Nemám pravdu, doktore?"

Ouha! McCoy nevěděl, kudy kam. Ač své pravé důvody skryl pod girlandy květnatého proslovu, Spock ho nachytal na švestkách, což neměl. Teď určitě odmítne, uhlazeně je pošle s tím čertem k čertu - a veškerá legrace bude vážné v pekle! A opravdu.

"Je mi líto, ale vaši žádost jsem nucen odmítnout," prohlásil Spock ledové.

"Ale no tak se přece nezlobte..." pokoušel se to McCoy ještě zachránit.

"Zloba je lidská emoce, doktore," prohlásila kamenná tvář, "a já jsem oddán pouze logice, nikoli změti iracionálních pocitů jako vy."

Hádka se začínala docela slibně rozvíjet. Ale spásný anděl v podobě Christine (bylo vidět, že i ona se nemusí svou roli příliš učit) zasáhl takřka v poslední chvíli.

"Ale proč? Proč nám odmítáte pomoci?" zeptala se ho nevinně. Ted' byl ovšem Spock v koncích. Co by měl odpovědět? Má snad přiznat před McCoyem, že je unavený, že by se v čertím kostýmu cítil trapně, a že nedokáže hovořit s dětmi? To nelze! Zběsile se snažil přijít na nějaký ryze racionální důvod svého odmítnutí, ale žádný ho nenapadal. Nejspíše proto, že ani žádný neexistoval. Christine z jeho mlčení vycítila, že má převahu a vytáhla další zbraň, tím horší, že to byla Spockova vlastní.

"Měl jste pravdu. Přišli jsme za vámi, protože váš vzhled je pro tuto roli vhodný - ne, vůbec tím nechci říci, že jste ošklivý, právě naopak..." začervenala se. Spock na ni klidné hleděl a ona se násilím vzchopila, aby pokračovala. "Když jsme si vyhledali popis čerta v počítači, shledali jsme, že z celé posádky máte nejvíce příhodných rysů, a tudíž byste byl nejvhodnějším představitelem této postavy. Není to snad logické?"

"Ano, je," musel přiznat Spock.

"Pak tedy odpusťte, ale vaše odmítnutí logické není. Ovšemže, váš důvod by mohl být i poněkud - iracionální, třeba že se cítíte unaven..."

"Ne!" zarazil ji Spock, možná až příliš hlasitě. V duchu obdivoval Christininu chytrost. Kdyby nevěděl, že ho má už dávno ráda, myslel by si, že jí činí potěšení uvádět ho před McCoyem do rozpaků. Dobře si všiml, jak požitkářsky, až zlomyslně se doktor tváří.

Obrátil se a s rukama za zády přešel ke stolu a zase zpět. Černé záhyby se mu za chůze vlnily podél štíhlého těla a přísvit ohňové misky propůjčoval jeho vlasům tajemný lesk antracitu. To byla Christinina odměna - ten pohled alespoň trochu zmírnil její výčitky, že Spocka musí trápit, aby ho přesvědčila. Rozechvěle ulpěla očima na jeho vážné tváři, když se před ní zastavil a zvedl hlavu, aby jí odpověděl.

"Máte pravdu. Odmítnutí není logické. Prostuduji si v počítači podrobnou charakteristiku vzhledu a chování oněch postav a zadám do skladu příslušné údaje potřebné k replikaci kostýmů a ostatních rekvizit. Smím se zeptat, kdo jsou ostatní herci?"

"Já budu představovat anděla a tady dr McCoy Mikuláše," informovala ho Chrisíine.

Spock pokývl hlavou, přešel k počítači a chvíli se zaobíral klávesnicí. Potom vzhlédl od rozsvícené obrazovky a přejel své hosty dlouhým pohledem od hlavy až k patě. "Vaše volba je velice vhodná," řekl a utkvěl pohledem na Christine, kterou tím uvedl do nehorázných rozpaků a zároveň do sedmého nebe. Pak se zaměřil na dokora. "Ano, velmi přesná podoba. Vrásky, kulatý obličej, kruhy pod očima..." Christine se zřejmě začala dusit.

"Dost!" vybafl McCoy. "Chcete se mi snad vysmívat, čertisko nazelenalé?!"

"Nikoli, nechci," odvětil nevzrušeně Spock."Taková činnost může přinášet pouze emocionální potěšení, což pro mne, jak jistě uznáte, nemá vůbec žádný význam."

"Ale má, má, vy - králíku ušatý, emocemi nadívaný, vy -!" rozkatil se McCoy. Obé obočí nastoupila svou obvyklou dráhu, když vtom signál ohlásil dalšího návštěvníka. Na Spockovo strohé "Vstupte" se za dveřmi objevil Kirk, který přišel pozvat svého přítele na oblíbenou partii šachu. Naskytl se mu pohled vskutku fascinující: Christine v okouzleném transu, vedle ní doktor rudý jako čerstvě uvařený korýš a u stolu sošná postava prvního důstojníka s až podezřele strnulým obličejem.

"Co se to tady děje?" Ta otázka byla nevyhnutelná. Ti tři se na sebe podívali a dva s povzdechem, jeden bez povzdechu se dali do vysvětlování.

O dvě hodiny později se všichni, nyní již čtyři aktéři, sešli v Christininé kabině. Sousedila totiž s Uhuřiným apartmá, kam Christine předtím děvčátko odvedla, aby je Uhura zabavila, než se všichni u Christine převléknou. Jim nedal jinak, než že si takovou podívanou nemůže nechat ujít

nakonec mu bylo milostivě povoleno, aby dělal anděla - nosiče dárků (jeho škemrání o roli druhého čerta bylo zavrženo, aby nekazil Spockovi jeho jedinečnou reputaci). McCoy vypadal jako rozený Mikuláš, jen si trochu stěžoval, že mu chmýří z jeho vousu neustále leze do nosu. Když z vedlejší místnosti vyšla Christine, všichni vydechli obdivem - bílá róba vyšitá zlatými hvězdičkami a křídla z pravého peří jí velice slušela. McCoy to zhodnotil tak, že by Hvězdná flotila měla uvažovat o nových ženských uniformách, zato o Jimově vizáži se vyjádřil mnohem méně lichotivé: vypadá prý spíše "jako dušička náměsíčného mnicha, než jako archanděl Izrael." Ovšem nejkouzelnější pohled skýtal bezesporu Spock. Jeho dokonalé tělo bylo navlečeno do černě huňatého overalu, končícího u krku a dole mizejícího v jedné botě a v jedné perfektní napodobenině velikého kopyta, které při chůzi hrozně hlučně klapalo. Ze zadní části visel až na zem pořádný ocas, zakončený dlouhým střapcem chlupů. Na hlavě měl první důstojník dva decentní růžky (jediný ústupek, který mu byl škodolibý doktor ochoten udělat), jež tajně uváděly Christine do extáze. Spock jí dovolil, aby mu trochu začernila uši a tváře a teď tu stál, opásaný řetězem, a s nelíčeným vědeckým zaujetím si prohlížel mohutné vidle, které držel v ruce.

"Spocku," zahuhňal doktor pod svým bílým plnovousem. "Jako čert se nesmíte tvářit tak kamenně, musíte se šklebit, asi takhle..." a "Mikuláš" předvedl takový čertí škleb, až Kirkovi přeběhl mráz po zádech. Spock opřel vidle o stěnu a pozvedl levé obočí. "To nesvedu. Mé obličejové svaly nemají zdaleka takovou praxi jako vaše...ehm," uvědomil si, co řekl a rychle dodal: "Tedy, pokud se týče všeobecného tréninku..." McCoy popuzené pohlédl na svůj hornoabdominální distenzí stížený andělský doprovod a zkusil to ještě jednou: "Tak zkuste alespoň zahudrovat, dělá se to takhle: budliky, budliky, brrrlablablabla..."

"Budliky, budliky, brrrlablablabla," odvětil Spock s naprostým klidem a ve tváři se mu nepohnul ani sval. "To pro mne není nic obtížného."

"Ani bych neřek'," zamumlal McCoy a rezignovaně se odvrátil. "Jak tohle dopadne, to ani nechci vidět."

Spock už už otvíral ústa, aby mu doporučil klapky na oči nebo černé brýle, ale Kirk se do toho konečné vložil a rázným mávnutím ruky poslal všechny ke dveřím.

"Jdeme, ať máme to panoptikum z krku. Jenom doufám, že na chodbě nikoho nepotkáme."

Skupinka se za hlučného klapání Spockova - pardon, čertova - kopyta vyhrnula do koridoru a Jim shledal, že se jeho zbožné přání splnilo. Měli štěstí - po takovém pohledu by jim respekt posádky už asi nikdo nevrátil.

Anička seděla s Uhurou na pohovce a s rozzářenýma očima se probírala Uhuřinou sbírkou exotických šperků. Komunikační důstojnice jí ochotně vysvět-lovala původ a význam každého klenotu, smála se spolu s ní, když jí objemná platinová čelenka spadla až na nos a nechávala se od děvčátka ověšovat všemi šperky najed-nou. Ale její oči stále pátravě hleděly ke dveřím. Byla hrozně zvědavá, jak budou vypadat její velící důstojníci a zároveň ji svírala úzkost, aby hned při prvním pohledu nevyprskla smíchy. Neměla příliš mnoho času na psychickou přípravu. Záhy se u dveří ozval zvonek a Anička i Uhura zpozorněly. "Mikuláš, už je tady!" zavýskla Anička a stydlivé a zároveň šťastně se schoulila do rohu pohovky. Její růžové šatky se kolem ní rozprostřely jako mírně pomuchlaný padák. Uhura v duchu aktivovala mentální štíty a zhluboka se nadechla. "Vstupte."

Nutno říci, že tu podívanou zvládla se ctí

nejdříve sice rychle sklonila hlavu a ramena se jí podezřele zachvěla, ale to k ní byla Anička zády a Uhura se honem dala dohromady.

Průvod vešel: vpředu důstojně kráčel McCoy v dlouhém bílém rouchu, přes něž měl přehozený bílý zlatem lemovaný ornát s červeným křížem uprostřed. V ruce třímal zlatou biskupskou berlu a na hlavě mu důstojně trůnila bílozlatá mitra. Zastavil se před pohovkou, sklonil se, usmál se, což se navenek projevilo zachvěním bělostného vousu a velebným hlasem pravil: "Zaslechl jsem, že prý tu máte nějaké děti, tak jsem se na ně přišel se svým doprovodem podívat. Vidím, že je tu nějaká malá princeznička. Jakpak se jmenuješ, mladá dámo?"

"Anička," špitla dívenka. Bylo vidět, že je Mikulášovým oslovením polichocena.

"To je ale hezké jméno. A jestlipak jsi byla celý rok hodná a poslušná?" pokračoval světec, kterému se neposlušné vousy neustále dobývaly do dutiny nosní a vyvolávaly v něm úporné nutkání kýchnout.

"Byla, pane Mikuláši."

"To rád slyším. A jestlipak umíš nějakou pěknou písničku nebo básničku," držel se McCoy naučeného schématu a v duchu si gratuloval, že mu to jde tak hladce.

"Umím."

"A zazpíváš nám ji?"

Anička hbitě sklouzla s pohovky , postavila se do pozoru a spustila: "Jóžin z bažin, močálem se plíží..."

Andělé vykulili oči a Mikuláš se v údivu zapomněl a podrbal se berlou na hlavě. Mitra se mu při tom posunula k pravému uchu, což ovšem neuniklo bystrému dětskému oku. Anička se zarazila a uctivým hláskem mu oznámila: "Pane Mikuláši, utíká vám čepice!"

"Ech, uh, ehm - no ano," doktor si roztržitě narovnal mitru, a když skončil, uvědomil si s hrůzou, že úplné vypadl z konceptu. Co by měl teď říct? Anička na něj zvědavé hleděla a vyčkávala.

"Budliky, budliky, brrrlablablabla," ozvalo se zezadu nevzrušeně. To Spock dospěl k logickému závěru, že bude vhodné, zbaví-li na chvíli doktora Aniččiny pozor-nosti a s pečlivostí sobě vlastní se chopil své úlohy. A jako obvykle, byl úspěšný. Děvčátko se zahledělo kamsi mezi andělí a potom se jeho obličej rozzářil jako sluníčko.

"Jéé, čert! Ten je krásný!" Anička se rozběhla přímo k překvapenému prvnímu důstojníkovi a objala ho kolem pasu.

"Ty jsi ten nejhezčí čert, který za mnou kdy přišel! Viď, že nepůjdeš pryč? Koupíš mi taky takové hezké uši? A ocas? A že si se mnou budeš hrát - Uhuro, že tu smí zůstat?" obrátila se k údivem zkoprnělé krasavici.

"No, to asi nepůjde, Aničko. Kdo by potom doprovázel tady pana Mikuláše?" pokoušela se jí to Uhura rozmluvit.

"No přece andělé!" zněla odpověď.

"Logické," poznamenal Spock a vrhl po Mikuláši studený pohled, který znamenal: měl byste se stydět, doktore, i dítě uvažuje logičtěji než vy.

"Co to znamená,"logické"?" ptala se dívenka.

"To znamená -" začal Spock, ale Kirk mu raději rychle skočil do řeči: "To znamená, že pan Mikuláš svého čerta nutně potřebuje, vždyť musíme dnes večer navštívit ještě i jiné děti, a co by ty děti řekly, kdyby s námi čert nebyl? Víš, jak by byly smutné? To bys přece nechtěla, Aničko."

"To je pravda. Škoda. Ale stejně ho mám ráda," rozzářilo se znovu děvčátko. Spock se klidně nechával objímat a protože se ho potají zmocňovaly velké rozpaky, pohladil Aničku po světlých vlasech. Ptotom vzal od usmívajícího se kapitána košík s cukrovím a mlčky ho podal Aničce. "Děkuji, hodný, krásný čerte," pohladila ho po chlupatém předloktí a pak se s košíkem rozběhla k pohovce. McCoy se ve svém kostýmu hrozně potil a teď, když byl hlavní úkol, tedy předání dárků, splněn, už už koukal, aby byl ze dveří, než se přihodí něco ještě horšího, než je spadlá mitra a vzplanutí ke Spockovi.

"Tak my zase půjdeme, máme toho ještě dost co obcházet. Buď i v příštím roce zase tak hodná, jako jsi byla letos, Aničko, abychom ti mohli zase něco pěkného nadělit," loučil se McCoy vlídně a obrátil se ke dveřím.

"A přijdete za rok zase? A vezmete s sebou zase mého čerta?"

"Nu, nevím, nevím, podle toho, jakou mu v pekle příští rok přidělí službu. Možná bude muset zrovna pucovat kotle, nebo něco podobného," neodpoustil si doktor duševní štulec. Spock ale vůbec nevypadal dotčeně. Čekal u dveří a třímal v ruce vidle jako Neptunův trojzubec. Jen Jim dokázal vycítit, jak je jeho přítel unavený a navíc vnitřně rozrušený z celého výstupu, obzvláště z Aniččiny přízně. Už byl opravdu nejvyšší čas odejít.

"Oni ho v pekle určitě pustí, když je o to poprosí. Uděláš to?" obrátila se dí-venka ke Spockovi s nadějí v očích. Krátce přikývl. Bylo vidět, že mu Anička uvě-řila. "Nashledanou, pane Mikuláši, přijď zase, čertíčku!" rozloučila se a dívala se za skupinkou, než zmizela za zavřenými dveřmi. Potom se vrátila na pohovku k

Uhuře a pustily se společně do prohlížení darovaného košíku.

***

Ti čtyři však odcházeli z Uhuřina pokoje s dosti rozporuplnými pocity. McCoy si hned za dveřmi serval s obličeje vousy a pořádně si vydechl. "Uf, to jsem se tam ale zapotil. Ale zvládli jsme to dost dobře, ne? Jediné, co nechápu je, že ji nejvíc nadchl tady Spock."

"Žárlíte, doktore?" zvedl Spock pravé obočí.

"Cože?! Snad ne na vás, čertisko jedno komputerizované! Beztak se do vás co nejdřív dají moli a bude po slávě."

"Žárlivost je vskutku zajímavá a nanejvýš nesmyslná emoce," pokýval hlavou první důstojník a dodal: "l když, řekl bych, že doktorova nechápavost je jaksi na místě. Ze záznamů, které jsem prostudoval, logicky vyplynulo, že čert by měl být spíše negativní postavou."

"Ovšem ne ve vašem podání, pane Spocku. Přál bych si mít aspoň desetinu toho vašeho fluida, kterým tak okouzlujete všechny bytosti ženského pohlaví," ozval se zezadu Kirk, polo-žertem a polo-vážně.

Spock se po něm s podivením ohlédl a velmi rezervovaně odvětil: "Žádného takového fluida si nejsem vědom, kapitáne. Kdybych je ale i přesto měl, velmi rád bych vám je celé přenechal, i když si nemyslím, že byste ho právě VY potřeboval. Někdo jiný by ho možná uvítal více." Ve Vulkancových temných, unavených očích se trochu zablesklo, když vrhl kradmý pohled po McCoyovi, ale ihned se opanoval a nasadil výraz á la grafit - kamenný, ale měkký. Jim se vzadu zasmál a upřel pohled na McCoye, zvědavý na jeho reakci. Žádná nepřišla. Z interkomu se totiž ozval naléhavý hlas sestry Beckettové:"Doktor McCoy okamžitě na ošetřovnu! Opakuji, doktor McCoy okamžitě na ošetřovnu! Naléhavé!"

"A safra!" McCoy odhodil mikulášskou berlu, popadl zaskočenou sestru Chapelovou za paži a už ji táhl k nejbližšímu turbovýtahu. Za nimi se postupně snášely na podlahu chodby nejrůznější rekvizity: nejdříve mitra, potom jedno andělské křídlo, čelenka se zlatou hvězdičkou, druhé křídlo, a nakonec McCoyův ornát, který jediný si ještě stihl přetáhnout přes hlavu. Sestra vlétla do výtahu jako vesmírná víla, McCoy za ní jako hradní strašidlo - a byli oba pryč. Jim se Spockem se za nimi dívali, ten první se shovívavým úsměvem na rtech a ten druhý v očích a potom se oba obrátili a vešli do Christininy kajuty, aby se tam převlékli zpátky do uniforem. Když tak učinili, poslali adjutanta Randovou s kostýmy zpět do skladu, a odebrali se spolu do Spockových pokojů. Jim se s rozkoší uvelebil v křesle u stolu, zatímco jeho přítel usedl na židli v přístěnku a zvedl svou lytherettu. Jemné tóny se vyřinuly z jejích strun rozechvělých Spockovými prsty a ohňová miska vyslala do přítmí pokoje obláček voňavého dýmu. Mír se rozprostřel v Jimově duši a únava mu obložila spánky hebounkou vatou. Přivřenými víčky sledoval modravý lesk na Spockově skloněné hlavě, jeho vážné obočí, drobounké vrásky v koutku oka i citlivé ruce, které se probíraly strunami s něhou a ladností. Cítil, že je doma - ne jen kvůli Enterprise, ale proto, že ON je s ním. Bez Spocka není pro mne domova, uvědomil si snad již potisícáté a bodlo jej při pomyšlení, kolikrát ho už mohl ztratit. Lyra vydala dlouhý sten a umlkla. Pocítil v mysli slabou, chvějivou přítomnost svého přítele a zjistil, že se na něj upírají jeho hluboké, třpytící se oči. Zvláštní, jedinečný úsměv ozářil jeho přísné rysy a Jim jej opětoval a hltal celou svou duší jako vězeň hltá zbloudilý paprsek slunce. Tiché souznění náhle přerušilo zapípání interkomu. Spock odložil nástroj, zvedl se, přešel ke stolu a stiskl tlačítko.

"Zde Spock."

"Haló, Spocku, máte tam někde kapitána? U sebe nebyl, na můstku taky ne, takže zbývá už jen vaše kajuta," vychrlil interkom McCoyovým hlasem.

"Udivuje mne, jakých logických dedukcí jste někdy schopen," odpověděl Spock, v hloubi duše nevrlý, že je doktor musel právě teď vyrušit. Odrazilo se to i v jeho hlase, téměř neznatelné, ale Jim to přesto postřehl a položil mu dlaň na předloktí. Potom se obrátil k obrazovce, na níž zářila rozesmátá podoba šéflékaře.

"Jsem tady, Kostro. Co se přihodilo?"

"Celkem nic, jen tvoje kapitánská zodpovědnost je zase o něco větší."

"Jak to?"

"Právě ti přibyl nový člen posádky, Jíme. Váží dvě kila osmdesát a jmenuje se Louis."

"Jakže?"

"No, vzpomínáš si na Jeanette, ženu toho technika Sólavsena? Vyprávěl jsem ti o ní, je to asi měsíc. Přišlo to na ni o tři týdny dřív a vypadalo to dost špatně - proto mě sem tak najednou zavolali. Dopadlo to dobře, kluk sice není žádný cvalík, ale má se k světu. Jestli chceš, tak se na něj přijdte podívat."

Kirk mrkl na svého vědeckého důstojníka a ten jen krátce přikývl.

"OK, Kostro, jsme tam hned. Kirk konec."

A lytheretta toho večera již podruhé osiřela.

Pozítří pozval Kirk Spocka a McCoye do své kajuty. Když vešli, seděl jejich kapitán za stolem a vypadal poněkud sklesle. Nikdo jim nemusel předem říkat, že zřejmé uslyší špatné zprávy. Znali Jima jako sami sebe a tenhle výraz obvykle nevěstil nic příjemného.

"Posaďte se," pokynul Kirk směrem ke dvěma židlím na druhé straně stolu. Sepjal ruce a s povzdechem se zadíval na své dva hosty. Když se usadili, začal.

"Právě jsem ukončil spojení se Základnou 71. Mluvil jsem s velitelem Sarbokem o Aničce a jejích rodičích. Její otec, poručík Kudrna, by! včera propuštěn. V té věci s reaktorem šlo o nešťastnou náhodu."

"No tak sláva," rozzářil se McCoy. "Anička se zase pěkné vrátí k tatínkovi a mamince a my -"

"K mamince se už asi nevrátí, Kostro," přerušil jej Kirk vážné. McCoy se zarazil a jeho úsměv pohasl.

"Zemřela?" promluvil Spock tiše.

Jim sklonil hlavu. "Ano. Spáchala sebevraždu. Přišli na to teprve včera ráno. Našli ji v jejím pokoji - předávkovala se kordrazinem."

"Ale proč?" nechápal McCoy.

"Zřejmě to souviselo s uvězněním jejího manžela. Dali jsme se Sarbokem dohromady nejpravděpodobnější verzi toho, co se asi stalo. Když paní Kudrnová přijela s dcerkou na stanici, informovala se nejdříve na svého manžela. Zprávy byly samozřejmě špatné. Kudrna měl reálnou vyhlídku na vyloučení z Flotily a pár let pracovních táborů. Podle lékařských záznamů byla jeho žena psychicky labilní -špatné zážitky z dětství a tak... Zřejmé ji to šokovalo natolik, že se před ní zhroutila celá jejich budoucnost. Asi neměla sílu své dítě zabít, tak je odvedla do jednoho z raketoplánů a ten vypustila do vesmíru. Jak se jí podařilo oklamat bezpečnostní systém, to ještě stále vyšetřují."

"Domnívám se, že v tomto směru bych mohl staniční policii pomoci," promluvil Spock. "V minulých dvou dnech jsem si vyhledal data o Aniččiných rodičích. Paní Kudmová dříve pracovala v továrně na výrobu staniční techniky a tudíž byla zřejmě s tímto typem bezpečnostního systému dobře obeznámena."

"Dobrá, Spocku. Za dvě hodiny dorazíme na základnu. Ohlásíte se u velitele Sarboka a pomůžete mu s vyšetřováním. Já se teď pokusím spojit s poručíkem Kudrnou a říci mu o jeho dcerce. Prozatím je to vše, pánové."

Všichni tři vstali. Když odcházeli, McCoy u dveří zaváhal a zastavil se. "Jime?"

"Ano?"

"A kdo jí to řekne?"

Jim pokýval hlavou a složil si ruce za zády. "Víš, Kostro, nejlépe jí to asi vysvětlí její otec, až bude vhodná chvíle. Od něj to přijme snáze než od cizích lidí."

McCoy zasmušile přikývl. "Díky, Jime. Jsem zatraceně rád, že to nemusí být nikdo z nás."

Vyšel ven a v sykotu zavírajících se dveří za sebou uslyšel ještě Jimovo přidušené: "Já taky, Kostro. Já taky."

O dvě hodiny později se Kirk, McCoy, Uhura a Christine sešli v transportní místnosti, aby se s Aničkou rozloučili. Obé ženy si tajně stíraly slzy s očí

ten roztomilý šotek jim i za tak krátkou dobu přirostl k srdci a ani Kirkovi samotnému se nechtělo děvčátko na stanici pustit - tím spíše, když věděl, jak zlé překvapení je tam očekává. Spock nepřišel. Celé dva dny se před Aničkou neukázal, neboť se obával, že by v něm poznala čerta z onoho večera. Jeho biologické rysy byly příliš nápadné, a on nechtěl, aby si děvčátko pokazilo radostný dojem, a aby jeho dětská víra v pohádkové bytosti nebyla předčasné porušena. Ale když Jim procházel kolem dveří lodní jídelny, Spock tam na něj čekal a vtiskl mu do dlaně podlouhlou krabičku zabalenou ve stříbrném papíře a ozdobenou velkou zelenou stuhou. "Pro Aničku," řekl jen a byl pryč.

A nyní tu Jim stál s dárkem za zády a spolu s ostatními se díval, jak dívenka beze strachu vystoupila na přenosovou plošinu a postavila se na jeden z vyznačených kruhů. Kdyby to s Kostrou bylo vždycky taky tak snadné, pomyslel si s úsměvem.

V poslední chvíli přistoupil k plošině a podal Aničce dárek. "Tohle ti posílá někdo, kdo tě má rád," řekl a sklonil se, aby ji naposled pohladil.

"Děkuju, strejdo Jime." Anička ho objala kolem krku a dala mu pořádnou pusu na tvář. Doktor vzadu začal podezřele pokašlávat a Kirk byl rád, že netrpí sklonem k červenání. Napřímil se, usmál se, aby zakryl rozpaky a odstoupil.

"Energii!"

Malá postavička se rozplynula v mihotavém transportním efektu.

První co Jim spatřil, když vyšel z transportní místnosti, byl Spockův tázavý pohled.

"Měla radost, Spocku, samozřejmě, a moc pěkné mi poděkovala. Ten dík patřil vlastně vám - tak tady ho máte!"

A Jim, nevěda ani, co ho to vůbec napadlo, objal svého prvního důstojníka a políbil ho na tvář. Uhuře a Christine, které šly za ním, div nevypadly oči z důlků. Spock ztuhl úžasem, ba dokonce zapomněl zvednout obočí a kontrolovat výraz obličeje. Zůstal stát s mírně pootevřenými ústy a zíral na kapitána, vzdalujícího se chodbou s mladistvým rozpustilým smíchem. Když ale za sebou uslyšel doktorovo pochechtávání, okamžitě se opanoval. Srovnal si tuniku, nasadil výraz á la mražený diamant, pro jistotu zvedl na doktora obé obočí a důstojně odkráčel chodbou.

Když Anička toho večera rozbalila v tatínkově náručí svůj dárek, nalezla na dně krabičky vystlané zeleným hedvábím krásný, dlouhý, huňatý čertovský ocas.

KONEC