Jako ve Star Treku

dala se Janina do čtení sci-fi.

Chtěla se přesvědčit na vlastní oči,

co je tam nad Zemí a jestli se točí.

A jestli lidičky v tomhletom století,

k nějaké planetě konečně doletí.

V den, kdy na Měsíci sbírali horniny,

ještě si hověla v bříšku své maminy.

A také sondy z vesmírné procházky,

přinesly na Zemi moc pěkné obrázky.

Obrázky hvězd, planet a měsíců.

Jen malé části, ze všech těch tisíců.

Očí, co slepě hleděly do dálky,

které tu na Zemi jsou jako korálky.

Když Jana viděla první díl Star Treku,

dala se opravdu hlasitě do breku.

Bylo to o tom a bylo to na hlavu,

jak lidé opustí Sluneční soustavu.

Jak k jiným hvězdám úspěšně doletí

a to už zítra - už v příštím století.

Jak pro ně překrásný a lákavý pocit,

když vkradou se potají do vesmírné noci.

Tak, jako se tělo po smrti mění v prach,

tak je i život na jiných planetách.

Můžete myslet si, že to tak není,

jenže nás navštíví k Vašemu překvapení.

Až po prvé nabídnou ruku svou k pozdravu,

domovem většiny budou zdi ústavů.

A mi se dozvíme, že přišli z dálky

a že k nám nepřišli rozpoutat války.

A bude to pro nás obrovský skok,

až lidé urazí světelný rok.

A vesmír bude patřiti člověku

tak, jak to dnes vidíme, snad jenom v Star Treku.

Já vím už teď, že vesmír jen žije

a hřištěm pro děti je Galaxie.