Primární Direktiva

Slabý blesk proťal už tak dost chmurnou oblohu a osvítil tvář mladé dívenky spěchající k domu na konci ulice. Mohlo jí být tak devatenáct. Krásná štíhlá postava, jejíž vnady vyzdvihovaly večerní šaty, které měla na sobě. Dlouhá, několikavrstvová sukně, stažený pas a široký výstřih, který toho možná odhaloval až příliš, ale to necháme na posouzení nějakému puritánovi, my se spokojíme s tím co máme. Droboulinkým obličejem prolétla vlnka nechuti, když se ozval hrom, který jasně dával najevo, že běsnění bouřky není nikterak daleko. Dívenka se očividně bála, bála se o svůj holý make-up, o který by mohla v důsledku promočení přijít. Už takhle šla na slavnost pozdě a vůbec se jí nelíbilo, kdyby jí při tom stékala barva z očí kamsi k neblahému úsměvu.

Dláždění kočičími hlavami a staré pouliční lampy osvětlující ulici jen zpola budily v dívence nádech starých časů, časů které tak milovala z románů a vyprávění matky, jenž je také měla z různých knih, protože tak vzdálenou dobu mohla těžko prožít. Čerstvý, chladný vzduch nasycený deštěm jí navíc dodával pocit zvláštního štěstí a s touto náladou pospíchala k obrovské budově. Již dokonce slyšela ozývající se hudbu. Ne nešla ještě pozdě, do začátku plesu zbývalo ještě půlhodiny. Ano to bylo to co zrovna neodhadla. Rozhodla se totiž, že když už se královská rodina rozhodla pořádat recepci zároveň s plesem v Remenském sále, dojde do sálu tak, jak by si to ten sál zasluhoval, tedy s úctou a dveřmi! A začínala toho pomalu litovat, protože první kapka deště jemně dopadla na její pravou ruku.

Remenský sál. Vlastně nebyl ani tak starý jak se o něm proslýchalo. I když to byla obrovská čtyř hraná stavba s okny ve tvaru lomených oblouků s překrásnými skleněnými mozaikami a věžičkou po boku, byla o tři století mladší než budovy, které se v tomto novogotickém slohu skutečně stavěli pro užitek všech. Remenský sál, byl postaven pouze jako napodobenina starých sálů a budov, přesto se již za těch několik desetiletí dostal do podvědomí lidí jako kulturní památka.

Dívenka doběhla k hlavnímu vstupu. Otevřela mohutné kované dveře a ocitla se tak v předsálí. Jeden z majordomů, kteří zde byli pověřeni tím nejdůležitějším úkolem ze všech a to ukládáním různých kabátů, deštníků a jiných částí oděvu, které by jejich majiteli při tanci byly s největší pravděpodobností víc na obtíž než k užitku, se dívce uklonil a s konejšivým úsměvem odebral dívence její plášť. Ta mu úsměv opětovala a už stála u velkého zrcadla, kde si kontrolovala svou toaletu.

Ano byla dokonalá. Bílá, jakoby alabastrová pleť, vysoká bílá paruka a na oko vyumělkovaná malá piha nad pravým koutkem úst. Moc by se divila pokud by tohle nebyla maska přímo zapadající do podobného prostředí. S konečným upravením výstřihu se znovu usmála na majordoma, který jí podával číslo od věšáčku. Nevypadal vůbec špatně, pokud se jí nepodaří omámit některého z hostů, tak se jí jistě podaří vylepšit si náladu alespoň tímhle krasavcem. Z podrukávu jí vyskočil vějíř a ona jej rozvinula, zakryla si jím tvář a s grácií sobě vlastní vstoupila do hlavního sálu dveřmi, které jí otevřeli další dva muži v obdobných livrejích. Jenže ti již tak přitažliví nebyli, posteskla si.

"Přijdu pozdě!" zahromoval Johanson ve svém bytě nad budovou UPKB. Prohlížel se v zrcadle a stále nemohl přijít na to, co tomu chybí. Měl na sobě svou sváteční uniformu. Rudý semišový kabátec, zlatě lemované kalhoty s nápisem úřadu na pase. Dokonce i vyznamenání bylo na svém místě hned pod krkem. Usmál se. Snad tomu nic nechybí.

Stál v předsíni, kde bylo jediné zrcadlo, kde se mohl vidět od hlavy až k patě. Upravil si límeček, nějak prapodivně ho škrtil. Ani tohle nebylo ono. Z obouvacího sedátka na protější straně ho pozoroval Alexej Dimitriov. Kroutil hlavou a marně se snažil pochopit co se Jaremi snaží na té uniformě ještě vylepšit, kromě toho, že v ní vypadal trochu narvaný. Dimitriov byl oblečen zhruba tak za pět minut. Hodil na sebe běžnou sváteční uniformu, kterou jen trochu vylepšil několika medailemi, které dostal….. už ani nevěděl pořádně za co a nebyl si ani jistý tím, jestli jsou všechny skutečně jeho. Ale, a to si musel přiznat, vypadaly pod komunikátorem opravdu báječně. Proč by si to nemohl říct rovnou: Vypadá skvěle. Jeho uspokojený úsměv odrážející se v zrcadle zatarasila Johansonova noha.

"Nevíš co tomu chybí?" zeptal se Jaremi přítele.

"Jo, vim! Dieta!" odpověděl nenuceně Dimie.

Johanson se prohlédl pečlivěji a zamračil se. "Ale já mám dojem že tomu vážně něco pořád chybí."

Dimitriov se opřel o stěnu za sebou a protáhl si prsty. Taky si všiml, že má oči v sloup a tak toho hned nechal, co kdyby si toho Jaremi všiml.

Johanson zatím pořád přemýšlel co by si měl vzít, aby dodal téhle uniformě trochu šmrnc. Pak se zahleděl do zrcadla víc a slíbil si, že už přestane ujídat bonbóny v Perkinsonově pracovně. Ostatně, usmál se, ani on se nevyhnul malému zhoršení kondice. Patří mu to, pomyslel si, nemá tam ty bonbón mít. A jakoby na zavolanou se odsunuly dveře a v nich nestál nikdo jiný než milý Perkinson. Úsměv od ucha k uchu, ve sváteční uniformě a s pytlíčkem čokoládových bonbónu v ruce.

"Kdepak nám to vázne?" pozdravil přísedícího a přístojícího.

Dimitriov s rukama zaklíněnýma na hrudi se podíval na Johansona a pak posunul oči v sloup. Jack Perkinson se nad tím gestem usmál a když si Jaremiho blíže prohlédl, potěšilo ho, že nebude muset hubnout sám.

Jaremi se mírně pootočil, palcem ukázal na zavřené dveře do ložnice a ukazováčkem druhé ruky na ústech vypravil ze sebe svou verzi: "Cheril si vzala do hlavy, že musí jít v něčem extra, tak se teď už hodinu dává do kupy." Uvolnil ruce a spiklenecky na Jacka mrkl.

"Jo jasně." přitakal Perkinson trochu skepticky a už odsouval Dimitriova blíž ke zdi tak, aby si mohl sám sednout. Když dosedl, lavice trochu zaúpěla a Jack si uvědomil, že přece jen asi nebude pro dva. Přesto se pohodlně opřel o zeď a doufal, že se brzo neocitne i s Dimitriovem na podlaze. Lavice stála, ale tenhle pocit bezpečí v něm brzo vyprchal když zjistil jak se tváří Dimitrov. Větší úzkost u něj sotva kdy spatřil. Jenže bylo také jasné, že si Dimitriov stoupnout nehodlá, to už ať se ta lavice propadne, než aby se vzdal místa na které měl nárok. Byl tu přece první! Uštědřil Jackovi nenáviděný úsměv a ten si na oplátku, s hranou radostí, vložil do úst jeden bonbon.

Oba teď sledovali Johansona jek se kroutí před zrcadlem a zjišťuje jestli nemá třeba přece jen málo zlatě lemované nohavice. Jeho pochmurnou tvář náhle ozářil záblesk poznání. S jiskrou v oku se zahleděl na svůj obraz a pro důraz luskl prsty.

"Jasně už to mám! Chybí mi šerpa."

S radostí se podíval směrem ke dveřím do ložnice.

Dimitriov se málem chytil za hlavu. No to tu ještě scházelo. Šerpa. Jo, úžasnej nápad! Jestli si vzpomene ještě na hůl tak se půjdu utopit a nebo rovnou zastřelit. Pomyslel si Dimie a sledoval situaci s pohledem mučedníka.

Perkinson se pousmál a vzal si další bonbon. Hodlal si je vzít s sebou, ale nyní zjistil že už mu jich zbývá jen pět. Sám nemohl uvěřit že jich patnáct spořádal jen za cestu sem nahoru.

Johanson se po špičkách přiblížil ke dveřím a jemně na ně zaťukal.

"Co se děje!" ozvalo se zevnitř až všem třem zamrazilo v zádech. Johanson polkl na sucho. Dimitriov se musel lépe posadit, protože ho najednou nějak začala brnět noha a Perkinsonovi zaskočil bonbon v krku a teď se ho snažil vykuckat.

Jaremi zaškrábal na dveře. "Miláčku, nevíš náhodou kde mám svou slavnostní šerpu?" zeptal se tak sladce jak mu to jen šlo. Dveře se tiše otevřely a šerpa, která ladně proletěla vzduchem skončila Jaremimu na hlavě. Dveře se zase zavřely. Nastalo ticho. Dimitriov začal uvažovat o tom, že by se měl nejspíš co nejdřív vytratit a počkat na skupinku raději u transportéru. Perkinson nabídl Jaremimu bonbon, který jej mávnutím ruky odmítl a tak Jack položil pytlíček vedle lavičky na podlahu doufaje, že si jej tam nikdo nevšimne.

Jaremi si šerpu prohlédl a pak se zarazil, tohle nebyla jeho sváteční šerpa, byla to napodobenina klingonské obřadní šerpy. Ani si nedokázal vybavit, že by tu něco takového kdy měl.

"Zlatíčko." Zaškrábal na dveře "Mohla bys mi podat tu druhou, takovou zelenou šerpu? Tohle není ona." řekl jak nejpoddajněji jen mohl.

"Tady máš!" Další šerpa se elegantně usadila na Jaremiho hlavě. S trpkým úsměvem ji sundal, přemýšleje jestli mu alespoň zakryje nepadnoucí vestu.

Ticho bylo takové, že by se dalo krájet. Perkinsonovi při vzpomínce na včerejší návštěvu ošetřovny zakručelo v břiše. Ještě že tam nemusí zítra.

Dimitriovovi ruce poklesly a tentokrát již hluboce litoval, že sem vůbec chodil. Náhle se ozval drobný skřípavý zvuk. Perkinson si s Dimitriovem vyměnili vyděšené pohledy a Jaremi si pro sebe zaklel. Ozvalo se dlouhé táhlé zapraskání a Dimie s Jackem se váleli mezi haldou třísek a úlomků, sami přemýšlejíc, jestli jsou v celku alespoň oni. Při bližším ohledání pak Perkinson zjistil, že skončil na bonbonech, které již nebyly ve stavu poživatelnosti, tedy rozhodně ne na veřejnosti.

K velké úlevě všech tří se z vedlejšího pokoje neozval žádný zvuk, ani křik. Nic co by pro ně znamenalo okamžitý úprk, co nejdál od Johansonova bytu, co nejdál od budovy UPKB, nejraději někam mimo Zemi a pokud možno do jiné Galaxie.

"Kdyby tu nešlo o mě, asi bych se rozesmál." Poznamenal trpce Jaremi.

Dimitriov už stál na nohou, otřepávajíc si uniformu věnoval Jackovi pohled typu, za tohle můžeš jen ty. Perkinson si tu spoušť prohlédl a rezignovaně ji začal uklízet. Jaremi se ve svém nitru smál. Věděl, že si může replikovat novou stoličku a navíc se těšil na výrazy svých přátel až uvidí vycházet Cheril z ložnice.

Což se také vzápětí stalo. Dveře se ladně rozevřely a postava doktorky Markové vystoupila z mírného přítmí. Jaremi jen zamrkal. Byla skutečně velmi okouzlující. Dimitriov si ulehčeně oddechl, když zjistil, že se Cheril usmívá. Měla na sobě dlouhou tmavě fialovou róbu, ke které patřily dlouhé rukavičky stejné barvy. Její vlasy byly sčesané kamsi nahoru a jen tu a tam se některá lokna volně stáčela směrem dolů. Ve vlasech měla propletenou tmavě fialovou a žlutou stuhu. Jack Perkinson zůstal stát na místě s otevřenými ústy, dřímajíc v ruce zbytky lavičky.

Jaremi k ní přistoupil a vzal jí za ruku "Vypadáš úchvatně. Nic bych za to nedal, že ty budeš královnou dnešního večera."

Cheril mu úsměv opětovala. Byla jako princezna, která se cítí být spokojena sama se sebou.

"Nech to být." Mávla na Jacka, který třísky hodil na podlahu k ostatním a v duchu si slíbil, že sem musí co nejdříve poslat úklidovou četu.

Ozvalo se pípnutí interkomu a z něj vyšel mírně starostlivý hlas Janet Lindové: "Lindová Perkinsonovi. Čekám na tebe u transportéru!"

Perkinson se zastyděl. Proč ho jen nenapadlo jít jí naproti? Když mu pak došlo, že by se tu pak nemusel točit jako páté kolo a vyhnul by se tak zbytečným nepříjemnostem ohledně jisté lavičky, proklínal se ještě víc.

Dimitriov se zatvářil jako stařík, kterému právě došlo na co zapomněl. Stiskl tlačítko svého komunikátoru: "Dimitriov Robertsové. Sejdeme se u transportéru."

Všichni čtyři pak vykročili směrem k turbovýtahu, aby pak sjeli do transportní místnosti.

Remenský sál měl několik moderních dostaveb. Jednou takovou dostavbou byla i transportní plošina, která byla hned vedle vstupní síně. Právě tenhle večer zde měl službu jeden z těch aktivnějších kadetů Akademie, kteří si mysleli, že si jejich obličeje zapamatují jejich profesoři, účastnící se podobných oslav. Ani ho nepřekvapil další signál k transportu, jenž označoval šest osob připravených ke zhmotnění. Líně si zívl a stiskl několik ikonek na ovládací konzoly. Na plošině se objevili tři muži, oblečení v jakýchsi zvláštních uniformách, tedy ony to byly nepochybně uniformy důstojníků flotily, jenže některé detaily na nich se lišily. Za to tři ženy v jejich doprovodu byly oblečeny jako většina ostatních dam v této budově.

Jeden z mužů se usmál, nabídl prví z žen, podle kadeta té nejhezčí, rámě a spokojeně vykročil směrem k sálu. Bylo na něm vidět, že rytmus ozývající se právě z tanečního parketu se mu líbí.

"Je mi líto, že jsem na tebe zapomněl."

Omlouval se druhý muž ženě po svém boku, zatímco třetí pár už byl v těsném závěsu za tím prvním.

"Máš být tam, kde máš být!" řekla záhadně žena, podívala se na kadeta a mile se na něj usmála.

Alespoň nějaké poděkování, pomyslel si kadet a přehodnotil si ženu v žebříčku kamsi na první místo.

Tím druhým párem byl Jack Perkinson a Janet Lindová. Oba dva se na sebe usmívali a v družném hovoru jen trochu pokulhávali za Johansonem a doktorkou Márklovou. Dimitriov s Daistromovou, parta D a D, jak je jednou nazval Petr Janošek, se spolu nebavili. Dimitriov mlčel z diplomatického důvodu a Daistromová z trucu a to i přes to, že měla velmi dobrou náladu.

Když jim sluhové otevřeli dveře, vstoupili ve stejném pořadí v jakém opustili transportní plochu. Asi nejjistější krok měl Jaremi. Byl totiž v podobných sálech jako doma. Od jisté doby začínal tancování milovat. Cheril Márklová už měla za sebou pár podobných výletů s Jaremim a postupně si zvykla na nějaké drobné niance v Jaremiho chování na tanečním parketu. Ale budiž, pravdou zůstává, že vydržet na parketě celou hodinu bylo na ní příliš a ono to bylo občas i déle.

V druhém páru byla vůdčí osobností jasně Janet Lindová. S úsměvem a uvolněně překročila práh. Jack Perkinson se zdráhal, kdyby jen mohl, byl by někde jinde. Nenáviděl podobné akce. Sál plný nabobů federace a jejich slečinek, paniček a dcerušek, pyšných na svou vysokou hodnost a vysoko postavené příbuzné. Nenáviděl to uklánění se kdejakému federačnímu admirálovi a hlavně těm mnoha velvyslancům, kteří tu dnes byli. Proboha, někteří dokonce vypadají jako obří pavouci, fuj, pomyslel si. Chvíli přemýšlel o tom, zda nejde jen o nějakou dekoraci, ale když přerostlá tarantule pozdravila vulkánského vyslance, který se s ní pustil do hovoru, začal se Perkinson poohlížet po sociálním zařízení. Naštěstí tu byl ten vyslanec asi sám.

Dimitriov se nad myšlenkami svého kolegy pousmál. Vyslanec Argedonu, vypadal skutečně jako nějaký velký hmyz a to i přes to, že jeho tělo bylo vesměs humanoidí Jen měl čtyři ruce, dalo li se to tak nazývat, a hlava s kusadly připomínala spíš obří kobylku, než pavouka. Sám osobně znal i horší druhy. Dimitriova hlavně znepokojovalo, že zde bylo i několik druhů, jejichž myšlenky nebyl schopen přečíst. Tedy on se jich nebyl schopen ani dotknout natož si je přečíst. Zato přítomnost tří Betazoidů jej velmi potěšila. V duchu je přivítal a oni mu odpověděli.

Glenda Daistromová měla na sobě černou sametovou splývající róbu a tak tu byla jako černá šelma mezi ovcemi. Nepřipadala si jako vyděděnec, rasistické problémy zůstaly kdesi v jednadvacátém století a to už bylo sakra dávno. Než se stačila v sále rozkoukat, aby zjistila, že je to obrovská místnost s nádhernou barokní výzdobou, obrovskými zlatými lustry a překrásnými mozaikovými okny, Jaremi s Cheril zmizeli v davu tanečníků. Ne nadlouho, občas z houfu vyjeli a zas se do něj ponořili. Nevěděla jestli má Cheril závidět, že se baví a nebo jí začít litovat, protože jí po tomhle večeru budou zítra šíleně bolet nohy.

Perkinson a Janet si šli sednout. Tedy Janet si šla sednou a Perkinson byl pověřen sehnat něco k pití, což nebylo těžké, protože se to tu mimo diplomovaných hlav hemžilo i všudy přítomnými číšníky.

Na panelu obsluhy transportéru slabě zablikala kontrolka příjmu dat. Hlavou službu konajícího kadeta proletěla myšlenka na brzký spánek, kterou následovalo ostré připomenutí reality, když si vzpomněl, že ples teprve začal a on tu bude muset být až do jeho konce.

Přeletěl prsty přes konzoly, aby mohl přijmout posílaná data. Na plošině před ním se zhmotnila postava ženy v tmavém plášti s kápí. Stála poněkud strnule a nebylo jí vidět do tváře.

Zahalená postava kývla na obsluhu a snad se i trochu usmála. Chvatnými kroky opustila místnost, aby tu po ní zbyl jen slabý odér dámského parfému.

Starý Japonec v admirálské uniformě stál opřený o balkónové zábradlí a v mírném předklonu pozoroval tančící pár o patro níže. Límeček ho škrtil, od rána ho píchalo v zádech a zlobila ho levá noha. Neměl vůbec náladu na politické akce. Nejraději by si šel lehnout a spal co možná nejdéle. To, že tu s sebou měl manželku ho znepokojovalo ještě víc. Jenže ne tolik jako tančící pár dole mezi oficiálními hosty. Když je zmerčil, bolest v zádech jako by přestala, aby vzápětí mohla začít nanovo s mnohem větší silou. Jak je tak pomalu pozoroval, začínal si myslet, že je asi paranoidní. Celou tu dobu se bál, že se tu bude nudit, ale když zmerčil dole Johansona, byl si jist, že to nebude klidný večer. Podle něj totiž Jaremi Johanson přitahoval potíže jako krev žraloky.

Pak se rozevřely dveře do sálu a vstoupila velmi půvabná žena, blondýna se složitě sčesanými vlasy, štíhlá a vysoká. Měla na sobě krásné tmavě fialové šaty, nejspíš ze sametu a po lokty rukavičky ze stejné látky. Jediné co trochu hyzdilo její tvář byla skoro neznatelná jizvička na pravé tváři.

Jakuta SiMoto se chytil u srdce. Právě spatřil přízrak. Před očima se mu zatemnilo a málem sebou praštil o zem. Brzo se však uklidnil, ale když znovu otevřel oči byla pryč. Zmateně prohlížel návštěvníky jednoho po druhém, ale nikde jí nemohl nalézt. Nakonec došel k závěru, že ho potrápil přelud a uklidnil se. Tedy ne že by to pustil z hlavy, jen se snažil sám sebe ukonejšit. Něco se tu stane. Něco co nebude vůbec příjemné.

"A co má být ten rhhatniolit?" zeptala se udiveně Glenda Daistromová svého telepaticky nadaného společníka.

"Rhatniollit… to je.." Alexej nejprve okoštoval jeden z nápojů, které před něj nevršila obsluha baru. To aby dodal situaci mírné napětí. "… Upřímně řečeno je to…… takové Ferengijské afrodisiakum, vyvolávající hříšné touhy u podmanivých typů lidských žen."

Když to dořekl, sám si nevěřil. Glenda zůstala chvilku stát bez hnutí a převalovala si v hlavě poslední vstřebané informace. Když jí Dimitriov řekl, že pokud mu neodpustí, tak jí dá tenhle rhatniollit, myslela si, že je to výraz pro květiny a nebo úder pěstí. Tu pěst vypustila téměř okamžitě, protože nevěřila, že by toho byl Alexej schopen. Nicméně Dimitriovovo vysvětlení významu toho slova jí zaskočilo. Pak jí to ale došlo a začala se smát.

"Dobře, dostal jsi mě. Ale pokud by přece jen Ferengové něco takového měli, neobchodovali by už asi s ničím jiným."

Teď byla řada na Alexejovi, aby se zasmál. "To máš asi pravdu. Ostatně, když se na tebe tak dívám, tak se půjdu poptat, jestli ho opravdu nemají."

"Ty si nedáš pokoj co?" strčila do něj Glenda s úsměvem ve tváři.

Dimitriov se skutečně pobavil. Dokonce se po dlouhé době smál, až mu začínalo být líto, že se o ten pocit nemůže s nikým podělit.

Pak se náhle propadl. Dimitriovovi tělo se lámalo v podivné křeči smíchu a na jeho čele se začaly objevovat krůpěje potu. Pohled měl upřený kamsi do nicoty. Všechno se mu točilo, začínal mít závrať, nebylo mu dobře a stejně se stále smál. Z velké dálky slyšel vyděšenou Glendu Daistromovou, jak se ho ptá jestli je v pořádku a najednou byl pryč. Jako by se vznášel nad sálem, proletěl stropem a objevil se nad budovou.

A náhle tam byl. Náhle byl u zdroje. Temná obdélníková místnost s gotickým oknem, které ukazovalo bouřlivou scenérii peroucích se blesků za úderů mocných hromů. Tma. Jen obrysy staré architektury všude kolem.

Prudký záblesk proťal oblohu a osvítil místnost. Nic, nikde nic než stěny a to okno. A strach. Strach mu sevřel srdce do kleští a nechtěl ho pustit. Beznaděj. Ano beznaděj se jímala jeho duše.

"Kolik času uplyne abyste mohl změřit nekonečno?" ozvalo se jakoby odevšad.

"Byl jste někdy polapen v pasti, ze které se nemůžete dostat? Nikdy a nikdo vás z ní nepustí? Umíte si vůbec představit jaké to je být odsouzen k nekonečnému životu?"

Cítil jak pohybuje ústy, ale hlas, kterým mluvil nebyl jeho vlastní.

"A vy ano?" řekl Dimitriov v tomto hrozném snu kamsi do prázdna.

"Já?" ozvalo se posměšně.

A náhle jakoby odnikud se objevil na scéně podivný muž. Oblečen, jako by byl pouhým návštěvníkem plesu. Tmavě černý cylindr, společenský oblek z konce devatenáctého století, přes který měl přehozen plášť spojený v předu sponou ve tvaru kostry ruky. V levé ruce držel vycházkovou hůl a děsivě se usmíval.

"Já! Jsem zažil to co vy si nedovedete ani v duchu představit. Jsem na světě až příliš dlouho na to, abych si mohl myslet, že mám naději. A víte co mě nejvíce zaráží?"

Podivný muž přecházel po místnosti s rukama za zády, jako by mu to dávalo větší možnost k přemýšlení.

"Že i přes všechny ty knihy, příběhy, důkazy a svědky stále to vaše lidské plemeno nedokáže uvěřit v mou existenci!"

Dimitriov cítil, jak se pohybuje opatrně a pomalu podél stěny a snaží se nahmatat dveře, kterými by mohl uniknout.

"A co tedy jste?" nechtěl se zeptat. Proč se ho ale zeptal?

"CO jsem? To… To je dobrá otázka. Mluvilo se o mě jako o přízraku. Mnohé kultury mě uctívali jako sluhu pána pekel, který je jeho zástupcem tady na Zemi. Ale myslím, že pokud chcete mít přesný název toho co jsem. Hodí se označení z doby, ze které mám svůj oděv. Začali mi tak říkat, když jeden ubohý anglický červ napsal takovou bezvýznamnou knihu, která stonásobně pošlapala smysl mé existence, překroutila a zničila všechna možná fakta a naděje. Přejete-li si tedy vědět kdo jsem, pak vám mohu říci, že jsem upír.

Tlak, úzkost, radost, závan vlastního parfému, davy točící se kolem a škobrtnutí o Johansonovu nohu. To byly právě aktuální problémy Cheril Márklové.

Když se Jaremi ujistil, že Cheril skutečně nezná mnoho propracovanějších kroků, ať už šlo o jakýkoliv tanec, tak začal improvizovat a to znamenalo, že si Cheril užije skutečně dlouhý tanec a hlavě pořádný točihlav. Stále nemohla přijít na to jak tam má skládat ty nohy. Točili se, to bezesporu, ale na místě. Nevypadalo to, že by Jaremi dělal nějaké kroky, ale přesto se točili. Ba co hůř teď dokonce zrychlili. Naštěstí se Jaremi rozhodl, že už to stačilo a vrátil se k jakémusi šourání, které, naštěstí pro Cheril, šlo používat v jákémkoli tanci snad kromě polky a valčíku.

Hrozné zjištění pak přepadlo Cheril, když zjistila, že se jí to vlastně líbilo. Jaremi se jí díval přímo do očí a svíral její pravou ruku co nejblíže ramenům. Právě se dotýkali čely a Cheril začínala mít pocit, že plave na překrásném modrém moři, když se Jaremi usmál a špitl: "Otočka."

Udělal dva kroky vzad, takže teď se drželi jen jednou rukou. Cheril mírně zaklonila hlavu a při návratu k sobě se otočila okolo Jaremiho ruky. Když skončili u sebe tak narovnala hlavu a několik pramenů jejích dlouhých vlasů skončilo na Jaremiho obličeji. Usmál se a políbil jí.

"Miluji tě." Pocity tak dlouho schovávájící se v jeho chladném uvažování se dostaly na povrch a konečně se cítil svobodný. Měl to co mu vlastně na vztahu chybělo nejvíc. Doteky, vůni její kůže, někoho komu může položit hlavu na rameno, když se mu zrovna nedaří, někoho s kým může cestovat kamkoliv chtěl, dělat cokoliv co ho bavilo a vědět, že jí to baví také.

Waltz skončil. Jaremi se znovu usmál. Cheril si tento úsměv pomalu zařadila mezi ty šibalské. Pravou rukou ji navedl do záklonu. Když se vrátila zpátky tak se málem smála. Právě tyhle chvíle byly chvílemi naprostého štěstí v jejím životě.

Další skladbou, kterou si pro ně orchestr připravil byl Jive. Sotva začali první tóny byl tu zas ten samý úsměv. Naštěstí nějaké ty základní kroky uměla. Brzo si všimla jak se po nich koukají jiné páry a pak jí to došlo. Jaremi to věděl. Věděl moc dobře jak se na ně ostatní koukají a právě to se mu líbilo. A i Cheril se to líbilo. Rozhodla se, že co nejdřív se pár kroků naučí. Neměl by být problém najít nějaký ten správný podprogram simulátoru. Vždyť Jaremi taky musí někdy tyhle věci zkoušet. Začala také trochu improvizovat. Podle toho jak se Jaremi tvářil se jí to zjevně dařilo.

Byl to sice rošťák, ale její rošťák. Tohle mu nezapomene.

Perkinson se dobelhal zpátky s párem skleniček a nějakým tím občerstvením co se mu přes dav u rautových stolů podařilo ukořistit. Postavil to na stůl před Janet a posadil se.

Janet vzala jednu ze skleniček zdvihla ji trochu výš a pronesla přípitek, který Jacka tak trochu zaskočil: " Na nás dva."

Usmál se. Vážně jí to dnes slušelo. Ne, vypadala přímo božsky. Jak si jí tak prohlížel od výstřihu přes nádherný svěží krk, takovou trochu sladkou rtěnku a malý nosík, dostal se až k jejím očím. Tam, v tom místě se zasekl. Bez vnímání okolí se díval jen tam a ani vlastně nevěděl proč. Věděl jen, že to je to co chce dělat po zbytek života. Když si všiml, že mu Janet pohled opakuje málem vyskočil ze židle.

Proboha, všimla si toho?

Pokusil se dělat jakoby nic, ale ani si nebyl schopen vzpomenout, jak dlouho na sebe vlastně zírali. No třeba to bylo jen tou melodií, třeba to bylo jen tou atmosférou v sále, ale ať už to bylo jakkoliv, tak se to nesmí opakovat, alespoň ne tenhle večer.

Sám tak nějak věděl, že to vlastně není možné. Upír! Upír? Co je to za hloupost upíři neexistují. A co když přece? Co když ty legendy jen popisují něco... Ale co? No snad to co je tu před ním. Něco co kdysi bylo na Zemi. Nebo že by to tu bylo pořád a lidé se to neuměli nijak rozumně vysvětlit. Tedy i on si to bude muset přebrat. Pokud se odsud vůbec dostane. Chtěl se zeptat co je tohle vůbec za místo, ale vůbec se mu to nepovedlo. Nějakým záhadným způsobem ze sebe nevydal ani hlásku.

"Takže vy jste upír? A co se mnou hodláte udělat?" zeptal se místo toho. Zvláštní, proč se ptá na něco co mu bylo jasné?

"Co s vámi hodlám udělat? Líbíte se mi. Myslím, že po menší úpravě budete perfektní představitelkou nového klanu, který, s vaší laskavou pomocí, hodlám založit. Možná že pak mnohem lépe pochopíte všechny ty věci které se okolo nás dějí."

Já se mu líbím? Dimitriova to překvapilo asi víc, než zjištění, že ten muž je upír.

Dimitriov a zakladatelka nového klanu? Klanu čeho? Upírů? Zakladatelkou? Kdyby tu nestál v té temné, trauma vyvolávající, místosti možná by se dokázal i rozesmát. Je snad tenhle upír, tak trochu.......

"A co myslíte tou úpravou?" zeptal se.

Podivný muž konečně vystoupil z temnot. Celou jeho postavu a i obličej ozařoval svit měsíce. Měl ostře řezané rysy obličeje, vlasy sčesané kamsi dozadu, vysoké čelo, velmi, velmi vzrušující pohled a dva větší bílé špičáky, které trčely od horního rtu přes ten spodní. Byl by přísahal, že se mu v těch očích zajiskřilo.

Dimitriov ke své vlastní poděšené hrůze zjistil, že je vzrušen.

Tedy jestli spíš nejsem i já... Nedokončil tu myšlenku, protože zjistil, při pokusu položit si ruku na hruď, že má ...... prsa?

Proboha já mám prsa? Co to má být já jsem žena? Jak dlouho? Od kdy? Proč mi to maminka neřekla? Fuj to je divný!

Až teď si uvědomil že nemá kalhoty, ale že má sukni.

Je to sen! Jasně, je to blbej, úchylnej, transvestitní sen! Brzo se vzbudím a bude to v pořádku.

Muž-Upír se blížil stále blíž a blíž. Nakonec byl tak blízko, že Dimitriov cítil jeho dech a chlad, který z něj sálal. Cítil také vlastní strach, ale zároveň svou neodolatelnou touhu, touhu po tom neznámém. A tak když ho ten divný upír políbil, ani se nebránil. Tedy fyzicky. Duševně se mu to protivilo, chtěl utéct. Cítil jak se dotýkají jejich rty. Bylo to ohavné, odporné.

Jen tak tam stál, cítil vlhkou, studenou zeď za sebou. Upírovi rty se zastavily. Stále ho líbal, ale tentokrát na krku. Byl to zvláštní pocit a pak. Náhle teplo, osvobození, bolest a extáze.

Dimitriov se propadal stále hlouběji kamsi pryč. Nekonečným tunelem někam za Horizont událostí. Daleko od všeho co ho svazovalo se Zemí, daleko od vlastního života. A náhle jakoby narazil na neviditelnou gumu, která se protáhla a ohromnou silou ho mrštila nazpět.

Viděl Tančící páry. Podivná stvoření, jak se baví ještě s podivnějšími nad sklenkou pití různých barev, odstínů a hustoty.

Cítil, že stojí na jednom z balkónů a pozoruje dav pod sebou. Když pak jeho pohled stanul na jednom z párů jeho srdcem prošla obrovská bolest. Spalující žár lásky a žárlivosti. Sotva si uvědomil, že se dívá na Johansona a doktorku Marklovou zamlžilo se mu před očima a když je znovu otevřel ležel na podlaze v jednom z rohů tanečního sálu. Tentokrát to ale bylo jiné. Cítil velkou bolest v zátylku. Zjistil, že se nad ním sklání hlouček různě uniformovaných lidí a mimozemšťanů.

Hlasitě zaúpěl a posadil se.

"Díky bohu, ozvalo se nad ním. Jste v pořádku. Už jsem vás chtěl transportovat na neurologickou kliniku v Haagu." ozval se mladý svěží mužský hlas.

"Alexeji, už jsem si myslela, že jsi nás opustil." ozval se odkudsi vyděšený hlas Glendy Daistromové a vzápětí i rozeznal její tvář.

"Díky za pomoc doktore." řekla mladému muži stále se sklánějícímu se nad Alexejem.

"Jak se cítíte?" zeptal se doktor Dimitriova.

"Celkem to jde." řekl Alexej. "Jen mě trochu bolí hlava a mám špatné vzpomínky."

"No víte, bolest hlavy a halucinace jsou při otřesu mozku běžná věc. Ale mohu vás uklidnit, nevypadá to, že to na vás nechalo trvalé následky. Nicméně být vámi zůstal bych, alespoň pro tento večer v klidu."

"Jo. Dobře. Díky doktore." Dimitriov byl rázem na nohou.

Vážně jsem byl žena?? Proč zrovna žena? Lidem se zdají různé věci, ale proč zrovna mě se zdají podobný hovadiny?? Proč se mi sakra nemohlo zdát, že ležím někde na plaži, popíjím ananasový džus s paraplíčkem a obskakují mě krásné orionské otrokyně? Proč?

Z levé strany podpíraný Daistromovou se prodíral davem ke stolu a vtom si jí všiml. Na jednom z balkónů stála žena a dost upnutě sledovala jeden z tančících páru dole na parketu. Hůře se mu však udělalo, když zjistil, že tím párem je Johanson a Marklová.

Perkinson už notnou chvilku pozoroval podlahu pod stolem, svoje nohy, podlahu pod stolem, svoje nohy a zase podlahu pod stolem a tak stále na přeskáčku. Svoje nohy, podlahu pod stolem, svoje nohy podlahu pod stolem, Janetiny nohy, podlahu pod stolem. Počkat! Janetiny nohy? Sjel pohledem nahoru. Janet nad ním stála a blahosklonně se usmívala.

"Co to děláš?" zeptala se.

"Pozoruju. Podlahu pod stolem, svoje nohy, podlahu pod stolem, tvoje nohy a tak dál pořád dokolečka." odpověděl a usmál se nad nesmyslností vlastních úvah.

"Co se děje?"

Ta otázka patřila Janet. Perkinsonovi se totiž zdálo, že si ho prohlíží nějak divně.

V odpověď se mu ale za zády ozval hlas Glendy Daistromové: "Jak víš, že se něco děje?"

Prudce se otočil, snažíce se zakrýt překvapený výraz ve své tváři: "To víš, ne jen Dimitriov je tu Telepatik?"

"Telepat! A navíc má problémy!" odsekla Glenda, která se ani na vteřinku nenechala přelstít.

"Jaké problémy?" ozvalo se jakoby z úst Janet Lindové. Tedy ono to bylo z jejích úst.

Ta ženská si nedá pokoj a musí bejt zvědavější než ondatra. Pomyslel si Perkinson. Asi ho nejvíc štvalo, že se na to právě chtěl zeptat sám.

"Zhroutil se mi na parketu z ničeho nic a když se probral tak mlel něco o upírech a o tom, že byl žena. A ačkoliv to nechce přiznat, mám ten dojem, že není zrovna v pořádku."

"A ty si myslíš, že tím, že se tam náhle objevíme, tak ti bude věřit, že mu věříš?" vychrlil ze sebe Perkinson.

Počkat co jsi to říkal? Co jsem říkal? Jo co jsi to říkal? Víš, že ani nevim? Něco o slově že, by kdyby ... Ryby, radši mlč!

Zatímco Perkinson sváděl malý duševní souboj mezi svým já a něčím jako své já, ale jaksi s opačnými názory, se Janet s Glendou vydaly směrem k místu, kde tušili Dimitriova. Perkinsonovi nezbylo nic jiného, než se zvednout a pokusit se je alespoň následovat. Kdyby něco ztratí se v davu a bude se snažit, aby na něj zapomněli.

Tajemná žena s jizvou na tváři, která je jistě čtenáři tak tajemná jako vlas na Picardově hlavě, se odvrátila od scenérie dole v sále a zmizela v jedněch z bočních dveří. Měla tu cosi na práci. Potutelně se usmívala. Není přece dnešní. A moc dobře ví jaké obrátky naberou v budoucnosti dnešní události, i když tak nepatrné. Dveře za ní zaklaply.

Johanson začínal ztrácet dech. V sále bylo přecpáno, horko a navíc dusno. Začínaly ho tlačit boty a jeho tvář zrůžověla. Nikdy by do Cheril neřekl takovou výdrž. Bohužel bude muset chtě nechtě kapitulovat. Rozhodně dotáhnou tenhle tanec a pak si půjdou sednout.

S poraženeckým výrazem oplatil Cheril její výtězný úsměv. A pak ho cosi zatahalo za rukáv. Shlédl dolů, ale neviděl nic. A když za sebou uslyšel mírné odkašlání došlo mu co se děje. Tak trochu mu to připomělo první setkání s Cheril. Ani tenkrát si nemohli pořádně zatancovat. Jenže tentokrát to pro něj bylo vítané rozptýlení, které navíc zlikvidovalo jakoukoliv Cherilinu vyhlídku na jeho taneční kapitulaci. Spokojeně se otočil, aby alespoň v duchu boděkoval statečnému vysvoboditeli. Malý zádrhel byl v tom, že stanul tváří v tvář tomu nejnaštvanějšímu a nejnasupenějšímu Japonci, který kdy chodil po planetě Zemi.

Malý Jakuta SiMoto se tyčil jako obrovská věž. Z jeho nozder div nevyplouvaly chomáče dýmu. Z úst plival plameny a z uší se linuly podivně zbarvené kouře. Pak SiMoto dupl Johansonovi kopytem na nohu a Jaremi poznal, že je v pekle.

Ve skutečnosti se Jaremi SiMota lekl až mu zaskočily sliny. Zaboha ho tu nečekal.

"Admirále SiMoto. Kde se tu pro čer.. Kde se tu berete?" vyšlo z něj překvapeně. Možná to přece jen nebyl ten nejvhodnější osvoboditel z řádu rytířů kříže. Podivné mravenčení v noze Jaremimu napovědělo, že tohle nebude zrovna poslední boj.

"Máme problém, pane Johansone." odpověděl kupodivu klidně admirál SiMoto.

Johansonovi to nějak neštimovalo. Jakuta SiMoto. Ten velký neohrožený admirál Jakuta Simoto říkal malému ničemnému Johansonovi, že má problém? Něco se vážně muselo stát? Taky se potichu pokáral za to že se dělá srandu s admirála. Styď se!

SiMoto jakoby vychladl a odtáhl Johansona kamsi stranou od tančícího a skotačícího davu.

Když se ujistil, že je nikdo neposlouchá začal: "Pane Johansone!"

Jaremi vduchu skřípal zuby. Formální oslovení pane absolutně nerespektující jeho hodnost. Dal by raději přednost oslovení kapitáne, než slovem pane. Pane! Zní to jako by jste nechtěli urazit plavčíka tím, že má nízkou šarži a on jí sakra nízkou nemá ani ve Flotile a ani v UPKB!

"Jste si jist, že je vaše manželka mrtvá?"

Kdo? Elizabeth jestli je mrtvá? Co je to za pitomou otázku, jistě že ne.... neví? Jasně že nemusí být mrtvá, ale kdyby byla živá proč už se dávno neozvala. Nebyla přece v zajetí žádné nepřátelské rasy ani nic podobného. Stroskotala v raketoplánu kdesi nad Atlantikem!

"Promiňte, pane. Jaký význam má tato otázka? Není to zrovna téma které bych obzvláště rád rozebíral." odpověděl co nejslušněji Johanson s patřičným nevýrazem na slově pane. Dal si sakra záležt aby to vyznělo jako když oslovuje řezníka a ne nadřízeného.

"Odpovězte mi, zda jste si jist, že je mrtvá či nejste." odpověděl krutě a nesmlouvavě SiMoto.

"No upřímně řečeno, pane, nemohu vám potvrdit vůbec nic." Johansona zamrazilo v zádech. Náhle se jakoby vrátil do reality. Jeho žena je nezvěstná a jeho dcera nedávno zjistila, že on je její otec no taky je bude muset seznámit. Tedy Cheril a Klarisu. Znovu ho zamrazilo, tak nějak ani nevěděl co bude Klarisa na Cheril říkat.

"Aha" SiMoto si všiml Johansonova výrazu. Poprvé si uvědomil, že ptát se právě jeho nebyl nejšťastnější nápad. Nejspíš by nebylo moudré říkat mu, že viděl jeho ženu vcházet dovnitř. Navíc si nebyl jistý zda to vůbec byla ona a to na tom bylo to znepokojivé.

"Takže jaký je váš názor na to, ji vyškrtnout ze seznamu pohřešovaných a zařadit ji oficiálně mezi mrtvé?" zeptal se místo toho raději. A vzápětí by si namlátil, protože to už se jednou stalo a navíc to nebyla věta která by Johansona zrovna uklidnila.

"Promiňte, pane. Ale měl jsem za to, že Elizabeth Nicoslová Johansonová byla prohlášena za mrtvou už minulý rok. Jinak by nebyl možný formální pohřeb, pane."

Jaremi byl zmaten, otřesen a překvapen.

"Ano máte vlastně pravdu. Omlouvám se, že jsem vás vyrušil a užijte si večer." S těmito slovy se SiMoto odebral do věčných lovišť, protože mu Jaremi vrazil do hlavy pohrabáč, který by jistě vzal z krbu, kdyby tu nějaký byl. SiMoto byl rád že zmizel, zato ale Johanson se cítil na to, aby si šel lehnout. A to měl také v úmyslu. Vyhledal Cheril a řekl jí to. Ta se sice zatvářila smutně, ale jeho rozhodnutí respektovala a co ho potěšilo, že šla s ním. Oba nenápadně opustili sál a nechali se transportovat do centrály UPKB v Praze.

"Takcojeti?" vychrlila Janet na Dimitriova sotva se objevil v jejím zorném úhlu. Ples začal v osm večer. No teď bylo půl jedenácté. To jen, že by se tak dalo vysvětlit to, že si většina návštěvníků okolo promnula uši a zkoušela zda řekla něco divného, nebo jestli jen oni špatně slyšeli. Některým, kterým došlo, že to nebylo jedno slovo, se stáčela ústa tak, aby zjistily jaké slabiky to kolem nich prolétly. Ale než stačila Janet udělat dva kroky zapoměli na to a dál se věnovali své dosavadní činnosti.

'Jsi si jistá, že nepotřebuješ logopeda?' ozvalo se jí v hlavě na odpověď. Sakra, když umí tohle tak na tom zas tak zle nebude.

Perkinson se krčil za jedním ze sloupů co podpíraly balkony podobné tomu ve kterém seděl SiMoto. Respektivě se proklínal a pil, SiMoto!

Glenda dělala jako by nic, přestože bylo dokonce cítit nenávistný Dimitriův pohled jejím směrem. A protože Glenda stála jaksi za Perkinsonem, tak Perkinson uhnul rukou, aby mu Alexejův pohled nepropálil díru do rukávu.

"Co by mi mělo být? Člověk trochu škobrtne a už se na něj sápete jako včely na med!" už to skoro pustil z hlavy, když se tu objeví tahle, tahle kolegyně a je to všechno spátky.

"Dobře víš, že předemnou nic neutajíte pane Dimitriove a to že jste Johansonova pravá ruka vás předemnou neubrání!" odpověděla s přivřenými výčky se záhadným tónem.

"Bezesradny Lindová. Bezesrandy. Nebyl to zrovna příjemný zážitek. Byl jsem ženou a to dokonce dvakrát, jak jsem později zjistil a nejhorší na tom je, že to není zrovna to co mě znepokojuje." vyklopil to co ho trápilo.

Janet se pousmála, protože se jí to zase podařilo. Ať uměl číst myšlenky sebelíp ona nad ním vždycky zvítězila.

"A co tě tedy znepokojuje, když ne zrovna ztráta tvého mužství?" zeptala se s úsměvem a pokoušela se situaci trochu nadlehčit.

"To, že jsem pronikl někomu dohlavy tak, že jsem ani nepoznal, že to nejsem já. Že něčí strach vyvolal takové pole, které přilákalo mou pozornost natolik, že jsem se nedokázal odpoutat, dokud nezemřela. To, že to celé nebyl sen."

Unavený Johanson se zhmotnil na transportním bloku na velitelství UPKB podpírán svou věrnou lékařkou doktrokou Cheril Marklovou. Na tváří službu konajícího důstojníka obsluhy transportéru se objevil uspokojený škodolibý úsměv. To že mezi doktorkou a jejich velitelem něco je, se šuskalo už hezky dlouho, no a teď to má dokonce z první ruky. Z první, druhé i ze třetí.

Johanson na obsluhu kývl a pak společně s Cheril vešli do turbovýtahu. Bydleli spolu už pár týdnů. Vlastně od doby kdy Cheril nastoupila do UPKB. Nakonec totiž bylo rozhodnuto, že než aby Cheril zabírala byt někomu z důstojníku pracujících v budově, budou bydlet s Johansonem společně. A vlastně proč ne, když mu patří celé jedno patro.

Nahoru do Johansonova bytu jezdí jenom jeden ze čtyř turbovýtahů, které v budově UPKB jsou. Navíc musí mít člověk patřičné oprávnění aby mohl turbovýtahem právě do posledního patra. A jenom několika vyvoleným v této budově bylo dopřáno toho privilegia. Cheril, Alexej, Perkinson. Nikdo další přístup neměl, jen občas na výslovné povolení se někteří dostali tak vysoko.

No a teď tu před svými dveřmi stál utahaný Jaremi s Cheril. Usmál se nad vzpomínkou na pojmenování můstku na které si teď vzpoměl. Když byl ještě na akademii tak se učili ovládat lodě typu Constitution refit a Constellation. Všechny federační lodě tehdy mývaly kapitánské křeslo přesně uprostřed můstku a Jaremi s ostatními v ročníku mu říkali Oko roje. Protože tam bylo to nejdůležitější centrum lodě, tam se to nejvíc rojilo s návrhy, spekulacemi a jinými myšlenkovými pochody velící části lodi. Občas přemýšlel, jestli i svému bytu by mohl říkat Oko roje, ale brzo přišel na to, že to nesedí. Nejvíc spekulací prolétávalo v jeho pracovně a nebo v konferenční místnosti v knihovně. Ale proč ho to znovu po těch letech napadlo zrovna teď?

Oko roje. Ach jak by se rád vrátil do té doby kdy býval součástí Oka, součástí lodi, stejně neoddělitelnou jako je ruka nebo noha od těla. To už se ale bohužel nestane. Tak alespoň si vyzkoušel jaké to je velet lodi. Možná že si někdy vezme nějkou misi na Exetheru či Essexu sám a vyletí si jen tak pro radost z boje.

Magnetický zámek povolil a oba mohli vstoupit do kdysi opuštěného Johansonova bytu. Když se tu tak rozhlédl po chodbičce, zjistil, že za těch pár týdnů se tu neotiskl jen odér Cheril Marklové, ale celá její duše. Byla jiná než Elizabeth, byla tak strašně jiná. Elizabeth byla despotický tyran. Byla zvyklá rozhodovat jak za sebe tak za ostatní. Vždycky všechno muselo být po jejím. Vždycky přesně věděla co má jak kde dělat a kdo má jak co kde dělat. Ráda s lidmi manipulovala a tešila se vlastní škodoliobostí nad jejich hloupostí. A přesto všechno ji miloval nadevšechno na světě, snad právě pro tu její sílu, snad právě proto, že v ní viděl to dobré co v ní bylo.

Cheril je jiná. Obětavá, laskavá, tak bezbranná. Tak strašně zranitelná éterická bytost, která se sama na sebe dokáže zlobyt neodpovídá li standardům těch jiných. Usmál se nad ranní scénou, na kterou si vzpoměl, když si všiml rozlámané sedačky v rohu místnosti a také si všiml toho, že jeden z Perkinsonových bombónů skutečně ze sáčku vyklouzl a teď se to co z něj bylo hezky rozmázlo na koberci a zapříčinilo tak flek, který půjde dolů jen stěží. Ale co, halt si to Perkinson umeje sám.

Oba se v předsíni vysvlékli ze svršků. Jaremimu se strašně ulevilo když ze sebe sundal uniformu, vždycky ho pak bolí záda. Asi je to tím, že když jí má na sobě nedovolí sí sedět pohodlně.Cheril pak zaplula do ložnice zatímco se Jaremi zouval.

Už už si málem sedl a skončil tak mezi třískami, když si v poslední chvíli uvědomil, že tam sedačka vlastně není. Takže se zul vestoje. Odložil boty do botníku s odsouvacími dvířky a rozhodl se, že než si půjde lehnout dá si trochu Griotky na uklidnění. Zašel tedy do kuchyně a nalil si trochu z domácích zásob. Jeho nevlastní otec se pálením zabýval při odchodu do penze a tak měl Jaremi vždy po ruce několik lahviček pití pochybné kvality. Což ho vlastně přivedlo k daší změně k níž došlo během jejich soužití a to k tomu, že už dlouho tady pánové Dimitriov a Perkinson nebyly na pánské jízdě. Bar byl přeplněný flaškami. Jednu z nich vzal, obsahovala podivně jasně červenou tekutinu, a nalil si do malé skleničky. Miloval chuť třešní v tomto sladkém moku. První sklenička v něm skončila rychle. Jen tak tak si lízl na jazyk a tak si nalil ještě jednou. Tentokrát si nechal tekutinu povalovat na jazyku dokud pěkně nesteplala a pak ji pomalu polykal. Mezitím skočily jeho kalhoty na jedné z barových stoliček a ponožky na druhé. Některé věci se prostě nemění. Nebo ano? Zarazil se nad tím, že jeho ponožky z předcházejícího dne na barové stoličce nebyly. Pokrčil rameny a raději oboje vzal a hodil to celé na sedačku v rohu místnosti ve které většinou sedával Dimitriov v dobách podnapilosti naší trojice a pokoušel se číst v jejich myšlenkách a dělat si tak neviditelné poznámky o jejich charakteru do neviditelného zápisníčku v jeho hlavě.

Jaremi se pousmál. Musí Cheril na chvíli někam poslat. Asi tak na tři dny.

Potichu vklouzl do ložnice. Svítila lampička na Cherilině straně postele. Četla nějakou knihu. Vypozoroval tak něco o Bolianské anatomii. Brr. Otřásl se. Takhle v noci myslet na práci. I v tom byla Cheril jiná než Elizabeth. Elizabeth nikdy nic nedělala pokud nemusela, nebo sama nechtěla. Cheril se snažila být dokonalejší kdykoliv to jen šlo.

Převlékl se do pyžama a vklouzl do postele. Zase se pousmál nad tím paradoxem vlastní postele. Jak v ní mohl spát tak dlouho sám? Elizabeth jí říkala letiště. Postel byla čtyři metry dlouhá a tři metry široká dost na to aby tu spolu mohli řádit celou noc. I v tomhle byla Cheril jiná. Byla jako nepolíbená květina. Taková milá, roztomilá a cudná žena. To se mu na ní líbilo, byla taková sladká. Elizabeth byla dračice. Když byli spolu sami, byla schopná z něj strhnout kůži. Byla strašně náruživá a panovačná. Strašně ráda si určovala tempo a Jaremi se jí rád podřídil. S Cheril to ale bylo jiné. S Cheril to bylo o něčem jiném.

Chvíli jen tak seděl opřený o polštář a zíral před sebe ven z okna daleko do ulice na protější dům. Mlčel, přemýšlel o Cheril, o Elizabeth a o Klarise. O tom co všechno vlastně zvoral. Vzpomínal na paddové zprávy, které mu El nechávala na akademii. Na to jak se napíchla na školní počítač a při hodině si spolu dopisovali. Jak se spolu bavili i při testech. Jak se spolu procházeli po zahradách akademie. Jak mladý Riker nemohl přijít na to proč právě tahle kráska mu odolala a jak se Boothby strašně rozčílil, když mu Jaremi snědl tři hrušky z jeho oblíbené hrušně a jak spolu s Elizabeth navštívili ples admirality převlečení za dvouhvězdičkové admirály. Kdyby na to tenkrát přišly nejspíš by je oba z akademie vyhodili. Bez okolků a hned. Když o tom tak přemýšel s El mu nikdy nechybělo dobrodružstí a vzrušení. Kouzlo zakázaného a když zrovna nikde nebylo vhodné dobrodružství El si ho prostě vybudovala sama. Elizabeth.

Cheril si dala záložku na stránku kde skončila a odložila knihu na noční stolek.

"Co tě trápí?" zeptala se tím nejsladším hláskem jakým mohla a pohladila Jaremiho po rameni.

Ano. Zázemí. To je to co má s Cheril a co nikdy neměl s Elizabeth. Elizabeth byla ochránce a velitel. Spíš něco jako starší bratr až na to že jejich postelové hrátky nebyly nechutné.

Cheril byla opěrná zeď. To se mu na ní líbilo. Vlastně když o tom tak přemýšlel v průběhu těch let ve velení se změnil. Připadal si víc jako Elizabeth už by nejspíš nikdy nemohl být tím starým Jaremim, kterého El znávala. A možná že Cheril je přesně taková jaký býval on. Zeď o kterou se velitel může opřít. Pevný bod, který mu určuje směr a nutí ho aby nezapoměl cestu.

"Jen jsem měl velmi nepříjemný rozhovor s admirálem SiMotem." no znělo to dost očesaně co?

"Aha." odpověděla zamyšleně.

"Co to je?" zeptal se. Měl náladu na to aby si zlepšil náladu a cítil, že mírné škádlení by mu ji zvednout mohlo.

"Co je co?" zeptala se nechápavě.

"Ten zkoumavý pohled. Ta výčitka psychologa ve tvém obličeji." odpověděl s úsměvem. "Pokoušíš se testovat svého laboratorního králíčka?"

"Možná." odpověděla Cheril s provokací v hlase.

Ten její úsměv se mu strašně líbil. A ten pohled značil to, že dnes se asi moc neprospí.

"No a co jste..." Jaremi nestačil dopovědět větu když ucítil její ruku na svém stehně, jak se pomalu a nenuceně sune výš a výš k pasu.

"Jak bude můj králíček reagovat na tohle?" zeptala se smyslným hlasem hlavní šéflékařky.

"No upřímně.."

"A na tohle?"

Její ruka zmizela. Cheril se hezky propracovaně pohnula a sedla si Jaremimu obkročmo na břicho. Peřina se jí svezla k nohám. Bílá noční košilka odhalovala přesně ty křivky, které Jaremiho dostávali do varu.

"A na tohle?"

Její ruce mu pomalu vyhrnuly vrchní část pyžama až ke krku. Chvilku mu jezdila dlaněmi po břiše a hrudníku. Jen tak ho mírně lechtala prsty.

"A na tohle?"

Předklonila se a políbila ho na pupík. Pak pomalu pokračovala jazykem přes hrudník až ke krku. Tam se zastavila a trochu na Jaremiho dolehla. Teď měli hlavy ve stejné výšce a tak si mohli koukat přímo do očí. Zatímco si tak potichu vyměňovali pohledy Jaremi ji Chytil za boky a pomalu sjížděl rukama k zadečku.

"A co říká můj králíček na tohle?"

Políbila ho smyslně na rty. Líbali se strašně dlouho a přitom se dívali jeden druhému do očí. Bylo v tom něco vášnivého, něco strašně dokonalého. Něco co s Elizabeth nikdy nezažil. Něco jako souznění dvou duší. S Elizabeth měl také takovéhle chvíle souznění, absolutního uspokojení jenom okamžikem. Ale tohle bylo jiné. Bylo to dokonalé. A nebo prostě jiné.

"Říkám jen, že by lékařka neměla zacházet moc do hloubky, protože se pak může stát, že se sledovaný objekt stává agresivním a roztouženým zajícem."

Jaremi Cheril pevně stiskl v bocích a zatím co se líbali se otočili tak, že teď byla vespod ona.

Teď už nebyl vhodný čas na předehru, rozhodně ne pro Jaremiho. Znovu, dlouze ji políbil.

Dveře napodobeniny staré věžičky v Remenském sále se otevřely. Potichu a ladně sklouzly a v nich se objevila vysoká ženská postava v překrásných večerních šatech a s dlouhou dřevěnou holí. Připravená odolat prvnímu útoku. Připravená zabít první osobu co se na ní vrhne. Nestalo se však nic. V odlehlé věžičce bylo ticho a tma. Pomalu a potichu postupovala osoba místností až do jejího středu. Tady se zastavila a jala se kroužit kolem vlastní osy s holí vystrčenou vybýzivě před sebou. Ale nikde nikdo. Jen tma.

"Přišla si sepodívat na svou nástupkyni, Mart'hes?" ozvalo se odkudsi z rohu.

Prudce sebou škubla směrem ze kterého hlas vyšel.

"Asi tak jako jsem se kdysi byla podívat na tebe Fullere!" odpověděla krutě a bez usměvu.

"Nedovolím ti zkazit mé plány!" vykřikl. "Jen mi řekni, prosím, jak jsi věděla kde mě najdeš?" zeptal se překvapeně hlas z rohu.

Temný stín se oddělil od stěny a vstoupil do osvětlené části místnosti.

"Hm, ano." usmála se žena uspokojeně. "Jak jsem to věděla? Překvapuje tě to, že? Víš něco jsem objevila!" tohle bylo to pravé vítězství nad ním. Nevěděl proč tu je a kde se tu vzala. A až se to dozví tak ho to překvapí a znejistí.

"Řeknu ti to! Abys věděl, Fullere, nevěděla jsem to. Nešla jsem sem kvůli tobě a nehodlala jsem tě najít. Ale náhoudou jsem objevila způsob jak určit místo tvého pobytu. Znáš Betazoidy? Tu malou telepatickou rasu? Já jednoho takového znám. No a když jsem tam dole stála na balkóně a pozorovala tančící dav tak jsem nachvíli pocítila cizí vědomí a to vědomí s sebou přineslo i odpověď na tvou otázku. On věděl kde jsi a díky němu to vím já!"

Vychutnala si tu chvíli jeho nejistoty. Tu dokonalou chvíly, kdy věděl, že prohrál.

Fullerovi oči zaplály hněvem. Kdesi v duchu si udělal poznámku najít a zabít betazoida.

"Jsi dobrá. Strašně dobrá. Řekni proč jsi se k nám nechtěla přidat?" zeptal se na to na co se jí chtěl zeptat už dávno.

"Proč? Proč myslíš? Nejste zrovna ideální rasa. Používat lidi jako hostitele! To se přece nedělá. A co kdybych se tě zeptala já? Proč se musíte rozmnožovat jen s hostitelem?"

Na to neznal odpověď. Jediné co věděl, že je to tak už postaletí a že to tak vždycky bylo. Už kdysi dávno, když stroskotali na téhle podivné planetě a všude kolem nich byl jen led. Tenkrát to ale bylo mnohem snazší. Tenkrát lidi neuměli příliš myslet a když se pro něj a jeho přátele stali nebezpečnými už se od nich prostě nemohli odtrhnout.

"Proč se na to ptáš? Sama znáš naše motivy. Byla jsi téměř jednou z nás!" odpověděl nenávistně.

"Náš rod potřebuje královnu!" ozvalo se z koutu za ní a do světla vstoupila překrásná bledá dívčina. Oči jí podivně žhnuly a bylo vidět, jak se jí tesáky nesouvisle zatahují a vytahují.

"Ále. Vybral sis dobře." řekla žena znovu kroužíc a hlídajíc si oba své protivníky. "Vypadá to, že tahle se dokázala přizpůsobit mnohem rychleji než kterákoliv před ní."

"Ano. To ano.Bude dobrým vůdcem našeho lidu. Novým počátkem! Až přijde čas." odpověděl až fanaticky Fuller.

"Povez mi, Fullere, ví ta malá, že zemře? Že jediná královna se nedožila více jak sta let? Že až vás několik porodí bude tak vyčerpána, že se nezmůže na nic jiného, než na to pomalé umírání? A co pak? Vezmeš si ty malé, parazity." to poslední slovo řekla skoro s odporem. "A budeš je dár vpichovat lidem do krku? Nelíbíte se mi! Pro vlastní záchranu upírate právo na život těm, kteří ho narozdíl od vás mají! Co z hostitele se v tobě zachovalo, Fullere? Jaké vzpomínky. Jaké zážitky? Jaké vědomí? Malý umírající hlásek kdesi v hlavě, který nemůže udělat nic se svým tělem?"

"Né! Ty nevíš o čem mluvíš Mart'hes! Ty nevíš o čem mluvíš! My musíme žít!" vykřikl téměř bolestně. Cítil jak se v něm probírá svědomí a rychle ho udusil.

"Teď" promluvila mladá bledá žena. "teď jsem já nová Mart'hes! Teď jsem já královna Fullere a na tuhle budeš muse zapomenout!" ten panovačný tón a dokonalá aristokracie.

"Možná!" vykřikla postava s holí. Prudce se otočila a s výskokem zabodla svou hůl do Fullerova těla. Hluboko do břicha až hůl prošla skrz. Nic žádná krev. Jen stojící Fuller s úsměvem na tváři a s tyčí skrz tělo.

"Copak si zapoměla? Mě nemůžeš zabít!" řekl spokojen sám se sebou. "Žiji již miliony let. Jsem nesmrtelný!"

"Pohádky a ty to víš, Fullere. A neboj se. Nezapoměla jsem!"

V ruce bývalé Mart'hes se obejvil dřevěný kůl a zarazil se Fullerovi hluboko do srdce.

Díky tyči, která mu bránila v pohybu totiž nestačil uhnout.

"Tys zapoměl na křehkost vašich těl po dlouhodobém užívání! Tys zapomněl, že dřevo ve vašem srdci vtáhne vaše zárodky z krve hostitele do sebe a v tom dřevě uhnijí a zemřou! Povez mi, Fullere, kolik nových příslušníků vaší rasy jsi měl ještě s sebou? Kolik jsem vás teď zabila? Tisíce? Milióny?" nenávist z ní prýštila jako vodopád.

"Nééé!" zakřičel kdosi za ní a náhle ucítila ránu na hlavě.

Malé břemeno jí tahlo za krk dolů k zemi. Ohnala se po tom a škubla sebou tak prudce, až to útočnici přešlo. Pustila se a spadla na podlahu.

Vytrhla svou hůl z Fullerova těla a ohnala se po svém novém cíli. Ten však náhle zmizel.

Ženský stín se objevil na okenní římse.

"Zapomělas jaké výhody má královna Mart'hes?" zeptalo se to stvoření. "Dnes jsem slabá a tak tě tu nechám nad svým svědomím, ale jednou se spolu utkáme. Ty a já a pak prohraješ!" Podivný stín se proměnil v mračno prachu a to vylétlo oknem ven kamsi do nenávratna.

Žena si prohlédla podivnou místnost. Pak se otočila k Fullerovi a vytrhla mu kůl ze srdce.

"Proč?" zeptalo se cosi uvnitř Fullera. "Proč."

S těmi slovy na rtech se postava ležícího muže rozpadla v prach. Za pár hodin už nebude poznat co se to tu vlastně stalo ani kdo to tu vlastně byl.

Teď musí spálit ten kůl a pečlivě si ošetřit svou hůl. Pomyslela si. Boj protentokrát skončil. Alespoň na delší čas. Protože teď. Nemají krále! A bez krále nejsou potomci.

Místnost osaměla. Chladný vítr vplouval odvnitř a vynášel ven zbytky z těla mrtvého. Pomalu a potichu je roznášel po kraji.

KONEC