Starship Yunnan: Samota slepená z písku

Kapitánův palubní deník: datum: 3827,2

Zatímco my užívali diplomatického pohostinství Kiirlanů, Yunnan, jediná loď v sektoru, byla odvolána lékařskou pohotovostí na Omezu 7. Kiirlanům náboženské předpisy nedovolují užívat na jejich planetě transportéru, tedy jsme teď i s kiirlanskou velvyslankyní Heelou na cestě raketoplánem na souřadnice setkání se Yunnanem. Nutno podotknout, že doktor Bolt nese svou neúčast na neutralizaci epidemie těžce.

Raketoplán si vrněl do kosmu, přístroje spokojeně ševelily písničku funkčnosti, kapitán sám seděl u kormidla a pozoroval měnící se pozice hvězd. Jediné, co mu vadilo, že cesty raketoplánem jsou tak dlouhé, ale čekat na místě, to by jeho netrpělivá krev taky dokázala jen velice nerada.

Spokojeně sledoval přibližující se planetární soustavu, užívajíc si jedné z mála chvílí klidu. Ze zadní části se ozýval hovor. Zpěvavý hlas jejich předmětu ochrany až po daleký Babel pronikal až do kabiny k němu. Pravděpodobně zrovna s jeho bezpečnostním důstojníkem a lékařem diskutovala o tanečních hrách jejího národa. Kiirlanští tanečníci byli pověstní, věhlas jejich umu se donesl až k centrálním planetám Federace. O mnoho míň lidí vědělo, že po Orionkách jsou Kiirlanky nejoblíbenějšími otrokyněmi. Právě kvůli tanečním pohybům, zpěvnému hlasu. A ještě míň lidí znalo fakt, že jako příbuznými lidí jsou primáti, příbuznými Kiirlanů jsou velcí létající savci vzhledově podobní ptákům. Tato příbuznost nenucenost a pěvecké nadání vysvětlovala.

Kapitán byl s těmito fakty obeznámen, ale nechal své kolegy, ať jsou očarováni tou zajímavou dívkou, z pohledu pozemšťana velmi mladou, ve zlatém turbanu zakrývajícím jedinou část opeření, které se evolucí Kiirlanům zachovalo.Věděl, že doktor by velmi rád pod něj nakoukl, jen koutkem oka spatřil, jaké barvy je a jak vlastně vypadá peří pod ním skrývané.Věděl, že poručík Beneš ví, že je červené a skoro prachové. A i když toto věděl, stejně je tři nechával na zadní palubě jejich družnému hovoru.

Zelenavá planeta vstoupila do zorného pole. A ještě jiná věc, věc připomínající neohrabanou loď, ale ve vesmíru značně rychlejší než raketoplán. Z té věci se zablesklo, otřes vzbudil dřímajícího kapitána a způsobil výpadek autopilota. Lodička stržená mocnou gravitací blízké planety nabrala trajektorii ke shoření v atmosféře. Kapitán spěšně převedl veškerou energii do transportního zařízení, dřív než by raketoplán stihl shořet. I kdyby se povedlo úspěšně přistát, vybuchl by, neznámá energie přetěžovala obvody.

Nový typ raketoplánu byl vybaven transportní jednotkou, stále ještě bylo její užití nebezpečné, byl to experiment, model pro několik lodí, ale vzhledem k nedávné návštěvě Yunnanu v suchém doku a celkové údržbě, i Wolfově plavidlu se dostalo té cti.

Když Wolf odsunul dveře do místnosti pro cestující, uviděl jen zmatek. Beneš i Bolt pevně seděli na svých místech, ale Heela, ač jediná poskakující, vydala za všechny tři. Oba se ji snažili uklidnit, usadit na lavici, ukonejšit chlácholivými slovy.Že je vše v pořádku. Marně.

I kapitán jejich snahu zmařil: "Nic nebude v pořádku," uťal je. "Nemáme ovládání, za chvíli shoříme v atmosféře. Ať se vám to Heelo líbí nebo ne, musíme využít transportní paprsek. Pokud ovšem nechcete být mrtvá."

Dívka se zatvářila rozpačitě nejdřív a rozčarovaně následně. Byla to jen maska, ona sama pevnou vyznavačkou Víry v pravé světlo nebyla ani zdaleka, ale z hlediska velvyslankyně musela odpor dát najevo, aby dostála závazkům svého lidu.

"Jak si to dovolujete?! A chápete, že pak nebudu moci být do svatyně Světla přijata? To je skoro totéž co smrt! Chcete nám jako vaší snad nové posile v boji proti Říši přikazovat vzdát se Víry?"

"Na to není čas!"

Doktor byl na přepravní plošince, Dan Beneš natahoval po křehké nohaté velvyslankyni ruce. Wolf nastavoval koordináty přenosu do palubního počítače, uvědomil si zamrazení při představě, že nějaký náboženský fanatik by raději zemřel, než se nechal přenést paprskem.

Bylo riskantní přenášet se bez řízení přenosu zkušeným technikem, ba dokonce bez řízení vůbec.

Bolt nemající podobná zařízení v oblibě, ucedil sarkastickou poznámku o molekulách v atmosféře na dva způsoby, ale dokončil ji až na planetě.

Ve voňavé borové rokli se zhmotnili všichni důstojníci flotily, ale po diplomatce v dohledu nebylo ani památky.

Dane Beneš okamžitě vytáhl phaser, v obranné pozici obešel nejbližší okolí. Nejen Heela, ale ani nic jiného živého nebylo vidět, slyšet, nebo k zaznamenání na Boltově lékařském trikordéru přepnutého do snímacího módu. Všude kam oko či trikordér dohlédly jen vzrostlé stromy, mezi nimi oči dutinek v letitých pískovcích, jejich voštinové opršelé tváře tísnivě shlížely ze stěn rokle.

"Kapitáne, navrhuji rozdělit se a zahájit pátrání."

Will Wolf zamítavě zavrtěl hlavou: "Zatím ne," obrátil se k příteli: "Larsi, co říká trikordér?"

"Nic, nikde ani živáčka, ne této planetě snad nejsou ani ptáci… Navíc," mávl rukou na jednu stranu rokle která mizela za zákrutem. "Je tam překážka, asi zřícený blok skály. Neprojdem tudy, tedy rozdělení z technického hlediska, pokud nechcete lézt po skálách, není proveditelné." V očích mu směrem k Benešovi zahrál trpký sarkasmus.

"Jdeme. Tady zůstat nemůžeme. Pro začátek je třeba najít vodu, potraviny, základnu pro pátrání."

"Jsi si jistý Wille, žes té prokleté věcičce zadal správné souřadnice?"

"Ta prokletá věcička, jak jí říkáš Larsi, nás měla přenést všechny na jedno místo. Jak se taky stalo, až na to…"

"Že molekuly té nafoukané Kiirlanky možná kolují nejvyššími vrstvami atmosféry."

"Možná. Ale taky je možné, že nějakou poruchou se dostala do jiné oblasti, ale nejpravděpodobněji blízko, možná je to vlivem těchto skal."

Sám vyrazil kroutící se stezkou šerem divokého lesa.

Ani zvěř, napadlo jej. Kdo asi stezku vyšlapal?

Zkřehlé bylo ráno, mlha deroucí se vzhůru borovou roklí zábla dvě těla schoulená pod převisem. Třetí muž se vracel s náručí navlhlého dříví ve snaze oživit nocí vyhaslý oheň. Uniforma důstojníka Flotily je sice z kvalitní tkaniny, snese atmosférické podmínky mnoha planet, ale před chladnem rán v pískovcích neochrání. Ani nezničitelná není, několikadenní zápas s roklemi a voňavým borovým dřevem s ní dokáže udělat své. Muž v takto poznamenané uniformě s hodností kapitána se s uspokojením natáhl k úsilím silných plic svého poručíka rozdělanému ohni.

"Máme problém s vodou, pane. Prošel jsem celou tuto rokli a našel na dně jen jednu bezodtokou louži, špinavou jako kaliště nějaké velké zvěře."

"Žádná zvěř tu není," kategoricky prohlásil velitel. "Až se Bolt probere, zkoukne to trikordérem, jestli je to vůbec k pití, převaříme to a uděláme nálev z těch jeho kytek..."

"Dobře pane, zajdu pro ni..." poručíkův hlas nevypovídal o velkém nadšení.

Kapitán nahodil povzbudivý úsměv: "Zkus si představit, že je to voda z topasového jezírka."

Červená uniforma se pomalu ztrácela v nižších polohách rokle, když si mumlala něco ve smyslu, že dobré rady se vyvažují zlatem.

"Jo, je to v pořádku, nic horšího než rašelina to není." broukl urostlý, leč stále ještě ospalý lékař. "Jak chcete dosáhnout kvalitního převaření na tomhle," téměř pohrdavě kývl k malému ale vydatně čadícímu ohníčku. "To skutečně nevím, ale zkusit to můžete. Wille, jak jsi přišel na topasové jezírko?"

Kapitánův plnovous se roztančil smíchem. "V dětství jsem hodně četl, Larsi."

"Ty? nepovídej... Asi něco jiného než já, hádám kovbojky, indiánky a prehistorické sci-fi, není tomu tak?"

"Když myslíš...Ty jediný z nás máš psychologické vzdělání." Kapitán Will nasadil vážný výraz a odebral se na druhý konec převisu, kde poručík ostrahy zápasil s kouřem.

"Chcete nás udusit, pane Beneši?"

"ale vůbec ne, kapitáne, jenže po včerejším dešti... moc dříví nehoří."

Kapitán nasadil pochmurný výraz: "Dva dny jsme nic nepotkali, jediný další člověk na této planetě, který tu někde být prostě musí je vyslankyně Heeela, zvěř tu není, tu by Bolt zaznamenal... myslím, že plnou baterii phaserů nevyužijeme, ustupte." Vytáhl svůj ruční phaser a rázem bylo borové dříví suché, ohýnek si vesele praskal, borovice voněly. Nerezová čutora s vodou nabírala stále temnější barvu sazí, kterými ji podarovával plamen nad kterým visela. Bublání rašeliny uvnitř přilákalo zkřehlého Larse Bolta, jako alchymista se pustil do přidávání jednotlivých rostlin, lišejníků a jiných nasbíraných přísad.

Kapitán Wolf si vyměnil druhým mužem postraní pohled, pak prohodil: "Ano, autosugesce bude nezbytností." První se napil, s úšklebkem předal láhev Danovi Benešovi.

Při stoupání husím pochodem strží je neustále překvapovala změna rázu krajiny. Dostali se úzkou vyšlapanou stezkou na cosi podobného skalní římse. Celou cestu se bezpečnostní důstojník držel vzadu, každou chvíli se zastavoval, leckdy si nechal zmizel zbylé dva trosečníky z dohledu. Pozorně naslouchal, pátral očima ve skalách, houštinách pod nimi, v boru. Měl intenzivní pocit sledování, snad i pronásledování. Jednou, když nebyl vidět příliš dlouhou dobu, pochopil Will, že za tím tajemným chování může být něco víc, zvlášť v zemi, kde velká zvířata nebyla, ptačí zpěv ve stromech chyběl. I toto nečekané ticho působilo strašidelně. I Lars se tvářil vyplašeně.

Šustění a kradmé pohyby tu po stezce, tu pod ní, nad ní, i když leckdy tuto možnost terén vylučoval, tížilo poručíkovy smysly nadále.

Na jednom z nebezpečnějších míst Will kývnutím ruky Larse zastavil, čekali. Když se červená uniforma objevila u nich, kapitán mu vyčetl: "Nechoďte tak pozadu, ať vás trápí cokoli, pane Beneši. Nechci aby se vám něco přihodilo a my u toho nebyli."

Dan přikývl a zavrávoral. Kluzký písek, ještě vlhký, není příjemný povrch pro například problémy s kotníkem, závrať ve výškách…nebo extrémní nastraženost. Noha podklouzla a už se na plošině neudržel.

Dostat se do rokle jinak než pádem byl problém. Wolfovi připadalo jako věčnost, než se k bezvládnému tělu jeho podřízeného dostali.

Shrbený a ztuhlý postoj Bolta nevěstil nic dobrého, když trikordérem přejížděl nad Danem v bezvědomí. Wolf si klekl k němu a zpytavý pohled by snad nahradil i doktorovo zařízení.

"Je to špatné Wille, moc špatné, mít tu ošetřovnu, dokázal bych mu pomoct...ale tady... dvě zlomená žebra jsou to nejmenší. Mám podezření na otřes mozku..." zmlkl, zaslechl totéž co kapitán a co předtím způsobilo nešťastný Danův pád. Oba se otočili po zvuku, z rokle slézala postava v zeleném oděvu s kapucí. Když došla až k nim, promluvila s nenápadným neznámým přízvukem, který by si Lars Bolt dovolil identifikovat jako skoro vulkánský.

"Nemá smysl se skrývat, jestli ten člověk potřebuje pomoc, pak beze mne zemře. Jsem si jista, že jsem příčinou jeho zranění já, slyšel můj neopatrný pohyb."

Bolt chtěl nazlobeně vyprsknout, něco o nenápadnosti, ale Will jej včas dotykem zadržel.

"Beze mne se odtud stejně nedostanete, toto skalní bludiště je past. Pojďte se mnou. Vezměte jej opatrně, cesta je zrádná."

Byla vysoká, zpod kapuce byl vidět jen výrazný nos, plná ústa a kovové lesklé oči. Kapitán si ji prohlížel se zájmem, schovávající se musela být jistě krásná žena, Bolt s nedůvěrou. Ale věděli, že jiná možnost není, opatrně vzali Benešovo tělo

Cesta byla dlouhá, kapitánovi se zdálo, že se obloukem vrací do míst, kde byli ráno, u vstupu do skalního města, kterým se motali celý den. Ale zmýlil se, stále byli ve stěnách černě očouzených věkem. V místech, kde se měkké pískovce odlepily, byly skály zcela bílé, ale při podrobnějším pohledu byla slepená zrníčka všech žlutých barev od světlé skoro bílé až po hnědožlutou. Díky tomu, že byl vášnivým fotografem-amatérem přírody, zatoužil ztratit se v té krajině jen s foťákem, ale váha Benešova těla ho vracela do reality a smazávala z paměti cestu, kterou již prošli, i když věděl, že by si ji pamatovat měl.

Za úzkou soutěskou, kterou se jen stěží s těžkým břemenem poručíkova těla protáhli, následovaly posuvné dveře. Na první pohled nebylo viditelné žádné ovládání, ale když dívka přišla až k nim, úzký oranžový paprsek prořízl skalní škvíru a dveře se se zasyčením otevřely. Vstoupili do tmy, dal se tušit podle ozvěny kroků těžkých bot úzký, ale rozvětvený prostor. Netrvalo dlouho a otevřením dalších dveří bylo dovoleno tápajícím prozřít. Šerá jeskyně se dvěma zdroji světla, jedno byl pravděpodobně počítačový terminál ve výklenku ve stěně, druhá lampa s dravčím motivem v rohu místnosti.

"Položte ho sem!" mávla dívka do kouta na hromadu kožešin. Převažovala modrá barva huňatých rigellianských medvídků. Doktor v duchu hvízdl, tato zvířátka jsou vzácnou kořistí, moc vzácnou na to, aby se povalovaly v koutě jeskynního bytu na odlehlé planetě mimo veškeré obchodní trasy. Rozhostilo se ticho, ve kterém si kapitán stihl vyměnit několik pohledů s doktorem, od nechápavých přes podezřívavé. Nakonec se Will rozhodl zhostit diplomatických povinností velitele lodi a začít konverzaci.

"Jsem kapitán William Wolf z federační lodi Yunnan, náš raketoplán měl nehodu..."

"Já vím," rázně jej přerušila maskovaná. "Kolem planety je štít, tak starý jako toto bludiště, starší, než kam sahá paměť smrtelníků. Neproletí jím žádný člun. Máte štěstí, že váš přenosový paprsek jím byl schopen projít. Teď už by vaše molekuly byly součástí atmosféry."

"Tak jste se sem dostala i vy?"

"Dá se to tak říct..." zaváhala.

Doktor vrhl po Willovi postranní pohled, na chvíli přerušil zkoumání nehezky vypadajících údajů na svém senzoru. Pak se vmísil do hovoru: "To znamená, že se odtud nedostaneme?"

"Ne nutně, váš paprsek, pokud by jej někdo zaměřil zvenčí, by vás odtud mohl přenést. Pokud byste se s ním dovedli dohovořit. Štít ruší i radiové vlny. Šance tu je. Já zde žiji již mnoho let," odevzdaný podtón v hlase řekl víc než slova.

"Ehm, říkala jste, že mu můžete pomoct. Máte tu zdravotnické vybavení?"

Mlčky přikývla a došla k terminálu, po několika dotecích se na plošince před ním zhmotnilo několik neznámých nástrojů a lahviček. Dívka aniž by sundala kápi, zručně se jich chopila, než ale mohla cokoli udělat, Bolt ji zadržel pevným stiskem.

"Počkejte, jsem lékař!"

"Myslíte, že kdybych chtěla, aby zemřel, brala bych vás sem?" hlas byl ledový.

Doktor sevření povolil. "Vy můžete ošetřit povrchová zranění, ale tohle nechte na mně..." ekvivalent hypospraye zašuměl, a splynul s jejími již měkčími slovy. To pokračovalo ještě několikrát, než se zvedla: "A je váš doktore..."

"Lars Bolt, a vy jste...?"

Kapitán po něm střelil temně varovným pohledem.

"Neříkáme svá jména cizincům, ale je dost možné, že tu spolu strávíme dlouhý čas. Říkejte mi Aludra."

Lars se shýbl k pacientovi, těžko srozumitelné zamumlání by se dalo vyložit jako nepříliš nadšený souhlas. Očividně chtěl vidět neznámé tvář.

Ta se ještě jednou vydala k počítači, pak před lékaře postavila misku s teplou kaší. Vyměnila si úsměv s kapitánem. "Jak vidíte, ten, kdo to tu zbudoval, mne zemřít hlady nenechá. Kapitáne Williame Wolfe, nechme doktora jeho povinnostem a zbytečným starostem, pojďte se mnou."

Další místnost byla o poznání světlejší, nebylo vidět ani skály, stěny byly potaženy nějakým světlým obkladem. Na zemi proutěné rohože z rostlin, které rostly v bahnech roklin, vedle přízemní široké lůžko podobně poházené kožešinami.

Rozepnula plášť a nechala dopadnout na zem. Dlouhá hříva medových vlasů sčesaná dozadu dala vyniknout špičatým uším.

"Vy jste..." Will byl zmatený a překvapený."Romulanka."

"Aludra z rodu Callis. Máte pravdu, Romulanka, ale jen po otci."

Chvíli se rozhostilo trapné ticho.

"Víte Aludro..."

"Ano, máte s Romulany špatné zkušenosti, a ty vám potvrzují,že jsme zákeřní a nemůžete čekat nic jiného než ránu do zad. To si myslíte i teď, že Williame Wolfe?"

"Stačí Wille..."

"Čekáte, že jsem chladnokrevný zabiják. Že takový byl i můj otec, ale můžu vás ujistit, že mou matku miloval. A mne taky."

"Máte pravdu o těch zkušenostech, neutrální zóna je příliš křehká, útoky na naše kolonie, pověsti o tom, že neberete zajatce a když, tak končí hrozným způsobem. Ale já osobně předsudky netrpím... Jak jste se dostala sem, na území Federace?"

"Příhraniční kolonie kde jsme žili byla napadena otrokáři, většina obyvatel útok nepřežila, Romulani se nestávají zajatci..."

"A vy..."

"Nejsem Romulan."

"Jsem otrokyní. Ale ne orionskou. To nemůžete pochopit…" sklopila oči. Wolf se to rozhodl přejít.

"Na mé lodi byl čtvrtý člověk. Žena, Kriilská delegátka, kterou jsme vezli na Yunnan, ta se zdržela díky epidemii na Omeze 7. Její zmizení bude diplomatickým konfliktem. Měla na Babelu dojednat podmínky vstupu Kriilů do Federace. Nevíte, co se s ní mohlo stát?"

Aludřin výraz ztvrdl. Willovi se zdálo, že se zdráhá odpovědi. Pak zašeptala: "Štít. Třeba byl nekompatibilní s jejím metabolismem..."

"Nemohlo se stát že se přenesla jinam?" nedal se odbýt kapitán.

Nadzvedla obočí. "Máte pravdu, planeta je velká. Mohla se přenést kamkoli, ale nemyslím si to. Všichni se vždy přenesli sem..."

"Je vás tu víc?"

"Ne, jsem zde sama. Mnoho let samoty."

"Ale říkala jste..."

Položila mu prst na ústa: "Teď ne, kapitáne Wille."

Pronikavě se jí zahleděl do očí. Nemohl říct, že by se mu nelíbila. Měl rád exotické ženy. Zvlášť orionské, ale tam to bylo záležitostí feromonů ne fyzické krásy. A měl rád ženy něčím neobvyklé. Třeba opuštěné s hlubokým duševním světem. Ten Aludra bezpochyby mít musela, aby si po celou dobu co zde žila udržela zdravý rozum. Kožešiny rigellianských chlupáčů jsou velmi pohodlné, ve víru vášně si Will uvědomil, že ani ty nebudou pravé, že postrádají nepříjemnou typickou pižmovou vůni, kterou se obchodníci snaží překrýt různými voňavkami, leč neúspěšně. Tyto voněly jen jemnou pokožkou poloviční Romulanky.

Loď třídy Constitution vystoupila z warpu v planetární soustavě Omezy. Velitel v barvě uniformy vědecké sekce se prohnul v kapitánském křesle, otočil se ke komunikačnímu důstojníkovi: "Zavolejte je a řekněte jim, že náš lékařský tým je připraven přenést se i se zásobami léků na planetu."

Po chvíli mladík konstatoval: "Neodpovídají. Volám na všech frekvencích, všude ticho. Je to, jakoby na planetě neprobíhalo žádné vysílání."

Denar Veila se zachmuřil: "Zkoušejte to znovu." Podíval se na svou zástupkyni na vědeckém stanovišti.

"Jsou tam a živí,to je jediné, co mohu zjistit, pane," přikývl na jeho pohled.

"Bezpečností tým a lékař, jdeme se tam podívat," sám se odhodlaně opustil svou strnulou pozici, ale v jeho hlase bylo cítit lehké znechucení.

"Moment, veliteli, dostávám signál, z planety. Z hlavní rady," zadržel jeho odchod poručík z komunikačního.

"Pusťte nám ho, Ivane."

Nejdřív byl můstek zaplaven praskotem, někteří si zakrývali uši, pak naskočil obraz i zvuk a pod zkušenými prsty Ivana Jablkova dostal harmonickou podobu. Na obrazovce se tetelila podobizna muže s typickou flekatou pokožkou omezanů, nerozeznatelného věku.

"Nevím jakou zprávu jste Yunnane obdrželi, ale určitě nepochází z naší planety. Všichni jsou zde zdrávi, vše je v normálu, Flotilu tu nepotřebujeme."

Denar sloužil ve Flotile již dlouhou dobu, aby si při podobném faux pass udržel chladnou hlavu. Nasadil úsměv profesionála.

"Konzule, velmi mě těší, když slyším, že jsou vaši lidé v pořádku. Jste si jisti, že ani žádná vysílačka tu zprávu neodeslala?"

"Naprosto," v jeho tváři zračila upřímnost, kdyby Denar nedával prostor vnitřnímu hlasu, byly by jeho rozkazy jednoznačné, tak se po ukončení spojení obrátil k Ivanovi.

"Chci co nejdříve kompletní analýzu zprávy, ať se do toho pustí celé oddělení," kývl na svou zástupkyni. "Vědecká sekce, buďte nápomocni. Chci detailní rozbor každé frekvence toho vysílání, analýzu hlasu, porovnat s hlasy Omezanů, každou stopu po padělku, ale nevynechejte možnost, že pochází skutečně z Omezy. Všechno hlaste."

Zabořil se s povzdechem do pohodlného křesla a upřel pohled na obrazovku, snažil se vyčíst cokoli z té oceány modré pomalu rotující koule jejíž orbitu drželi.

"Wille, já jí nevěřím. Opěvuj si její dokonalost jak chceš, ale já jí nevěřím!" doktor byl rozohněný. Provinilý strnulý kapitánův výraz ho jen dál popuzoval. Nakonec to byl Bolt, kdo první uhnul pohledem. Znova za posledních několik hodin snad potisícté, překontroloval záznamy na trikordéru. Suše prohlásil: "Dan je kupodivu stabilizovaný, nebude dlouho trvat a bude v pořádku."

Na chvíli zavládlo ticho, než jej opět Bolt přerušil. "A jak vysvětlíš tohle, Wille? Trosečnice, která je tu sice dlouho, ale jak dlouho nám neřekla, ale stejně, dveře fungují na její biosken, dokonale rozumí těm cizím technologiím. Natolik že Dan bude během několik hodin jako vyměněný, ani škrábanec o vnitřních zraněních a zlomeninách nemluvě. Jak by trosečnice mohla tohle všechno zvládnout a pochopit?" tón byl velmi útočný.

"Já nevím, Larsi, já nevím..." bezradně pokrčil rameny kapitán.

"A ještě něco. Dejme tomu, že to dokázala. Jak je možné, že neví, jak odstranit štít. Pokud tu nějaký je, samozřejmě."

"Tohle právě chci zjistit, Larsi. Buď s Danem, než se úplně nevzpamatuje, ale kdyby sis všiml, že jde Aludra pryč, zkus ji nenápadně sledovat. Já zkusím vyjít ze skalního města, které může náš signál rušit, a spojím se s lodí. Třeba při tom na něco přijdu."

"Pozor Wille, jestli jí ve všem nevěřím, v jedné věci ano, ty skály jsou bludiště. Třeba ne vytvořené nějakou civilizací, ale bludiště ano, snad i ta past..."

Will mlčky přikývl a vyšel ze dveří.

"Hodně štěstí," ozval se za ním Bolt opět skloněný nad bezpečnostním důstojníkem.

Když se Heela pohnula, zachřestilo to, ten studený kovový zvuk ji okamžitě přivedl k vědomí. Pokus o zvednutí se nevyšel. V tom mžiku bylo kolem nepříjemné světlo a v rohu místnosti se objevil muž se zelenou pokožkou, obuškem u pasu, hýřivě oblečen do výrazných látek protkaných zlatými žilkami, kolem krku těžký řetěz.

"Vítejte v mé rezidenci Heelo z Kiirlu," napodobil Kiirlanské klokotání. Pro orionce to nebyl problém, jejich hrdlo umožňovalo vyluzování rozmanitých tónů.

"To je nestydatost, Fijare!" celý její diplomatický klid a maska záhadnosti, kterou se chlubila při setkání s federačními důstojníky, byly tatam. "Držíte v okovech zástupkyni Velkého světa Kiirlů, to vám neprojde!"

"Však se o tom milá zástupkyně nikdo nedozví, a pokud náhodou trosky vašeho člunu budou nalezeny, bude to prohlášeno za politováníhodnou událost, vaši lidé za vás zapálí ty směšné svíce a pro příště si už rozmyslí jednat s Federací, která se nedokáže postarat o bezpečnost své zástupkyně, nemám pravdu? Možná dokonce vznikne konflikt, kvůli tomu,že vás nevyzvedla ozbrojená loď, která by jistě byla hodna vašeho významu, ale jen malý člun… kocábka, byť řízená kapitánem ozbrojené lodi."

Heela soptila, ale rozzuřený výraz se ztrácel alespoň navenek v nacvičeném klidu.

"Na tomhle jsme se nedomluvili," pronesla už tišeji.

"Však na tom, že se povezete na Babel taky ne. Vy jste byla první, kdo porušil dohodu."

Jen po něm sekla jedovatým pohledem.

"Můžu jen hádat, proč tomu tak bylo," Orioncův hlas přešel z lehké ironie do sarkasmu. "Možná že Velký Kiirl se už necítil bezpečně pod ochranou Orionského obchodního loďstva, které zadržovalo Klingony, Romulany i piráty. Možná se Velkému Kiirlu nelíbila cena za ochranu. Leč vy Kiirlanky jste krásné a cenné zboží, každý majitel harému po vás touží. Myslíte si, že si necháme tuto cenu uniknout? Co vám nabídla ta vaše Federace? Že nás vyžene? Copak vám nestačí, že vás nemasakrují Romulani a že vás Klingoni neberou jako oběti pro své Roční hry?"

"Tam se stejně dostávají naši obyvatelé, které si vy berete jako cenu za vaši směšnou ochranu! Jako člen Federace bude ochrana naší planety zdarma a nebudou muset tisíce našich dívek odcházet do otroctví."

"A co Federaci nabídnete vy? Má drahá," přiblížil se k ní, dotkl se jejího zlatého turbanu, pak se sehnul níž a sejmul pouta. "žádný pták zadarmo nezobe, jak se říká mezi našimi lidmi."

Obešel kolem ní. "Jste krásná žena, Heelo, víte to? Ano, víte, jinak byste na konferenci ani nejela. Váš svět si potrpí na krásu a to je vaše smůla. Nebo štěstí. Tou platíte nás, tou budete platit i Federaci. Co jiného váš svět může nabídnout, vy na rozdíl od Coridanu nemáte žádné suroviny, žádné neobvyklé rostliny, opiáty…nic! Jen své ženy."

"co chcete po mně?"

"Abyste se tu cítila dobře, než se o vás najde zájemce, nebojte, nebude to dlouho trvat, o Kiirlanku se znalostí diplomacie, hry na harfu, společenské konverzace…a jistě znáte i ty směšné lidské tance… vy budete výhodným obchodem," potutelně se usmál. "Smím prosit?" nabídl jí rámě.

Na tlesknutí se v místnosti spustila hudba odnikud, Straussův valčík. Heela tanec milovala, jako všichni Kiirlané, zcela se oddala rytmu, proudu tónů, i něčemu hlubšímu, co pro ně ukrývala. I když Orionce se chopila s odporem, tancem žila, Ladné kroky místností, zlatá šerpa spuštěná z turbanu za ní vlála, odhalovala rudé vlasy peří spletené do složitého útvaru na zádech.

Hudbu vystřídal vřeštivý zvuk. Orionec okamžitě přestal tančit, pustil Heelu a rozběhl se ven, ve chvatu vytáhl zbraň ze záhybu svých šatů.

Pochmurné bylo ticho mezi skalami, mrholilo, o jediné zvuky se staraly kapky shlukující se na skrovné vegetaci a spouštějící se níž. William Wolf se šplhal vzhůru, vybíral zdánlivě ty nejsnazší cesty, přesto se lezení neubránil, i když se rozhodně nemínil pokoušet o ty nejvyšší a nejstrmější bloky. Mnohdy se musel vracet, hledat lepší cestu, která jej však vzápětí přivedla do strmých výšek, až poslední vytáhnutí se a byl na vršku prastarých pískovců. Celou členitou krajinu měl jako na dlani, kde nebyly skály, prodíraly se husté borové lesy, tajily v sobě množství údolí a průrev. Celou cestu bylo kapitánovo fotografické nadšení napínáno na skřipec. Teď praskl. Will radostně skákal z jedné skalní hlavy na druhou nedbaje závratně hlubokých štěrbin mezi nimi. V jedné chvíli se jen taktak chytl o mladý stromek, aby neskončil o mnoho metrů níž. Až když se zadýchal, vybral si hezké místo s vyhlídkou do neporušené krajiny a vytáhl komunikátor.

"Yunnane, slyšíš mě? Tady kapitán Wolf, volám Yunnan. Komandére Veilo, tady Wolf odpovězte!"

Jen statický šum a lezavo na kapitánovy výzvy odpovídalo. A zelený třaskavý paprsek, který šel jen o pár centimetrů vedle. Útočník byl dokonale skryt ve štěrbině mezi jednotlivými bloky.

Kapitán nečekal, až další střela bude přesnější. Vrhl se do nejbližší bezpečné spáry, lezl jí dolů, tušil, odkud bylo stříleno a měl i matnou představu, jak se tam dostat, ale sklaní bludiště je záludné… Představa a realita se zde značně lišily. I když jeden měl možnost podívat se na labyrint svrchu.

Šel přitisknutý ke stěně, ač byla studená a drsná, phaser připravený, tatam bylo radostné skotačení, nahradilo ho napětí. Už bizardní skalní útvary připomínající zkamenělé tváře nebo přesýpací hodiny nehybně odměřující délku života, spíš zneklidňovaly, jako mlčící svědci strašlivých věcí. Kapitán si nic z toho nepřipouštěl, věděl, že za kteroukoli stěnou, z každé škvíry v ní, může vykouknout protivník se zeleným paprskem. A tentokrát může být přesný a smrtící.

Pohyboval se co nejtišeji dovedl, aby ani zrníčko pod jeho nohama nezapraskalo, aby naopak on slyšel všechno. Vycvičená rozvaha chladně nahradila možná snad až romantické napětí. Metr po metru se přibližoval k místu, kde tušil spodek útočníkovy průrvy. Bylo tam skalní náměstíčko, kam vpadl zkušeným výpadem se všemi smysly a hlavně zbraní v pohotovosti. Připadal si jako v pohádce, číhá na něj neznámé nebezpečí, všude jen skály, brzo se kolem něj sevřou a on se stane jejich věčnou součástí. Nikde nikdo, ale nemýlil se, štěrbinou byla vyšlapaná cestička, otisky poměrně velkých nohou prznily jemný světlý písek. I když i záda měl zkontrolovaná, bylo zde tolik prolézaček a skrýší, skutečné bludiště, útok zezadu nečekal. Když jej zápasnickým chvatem odrážel, všiml si zelené pokožky.

Váleli se spolu po zemi, písek se dostával všude, do záhybů Orioncových složitých šatů , které teď byly překážkou, i do Wolfových hustých vlasů, znepříjemňoval dýchání, zaslzel oči. Bylo zákeřné jej po soupeři házet.

V souboji se snažil Will dostat co nejblíže svému vypadlému phaseru a zároveň vyrazit Fijarův. Výhodou v rukách nepřítele byl obušek, pochroumanou rukou se kapitánovi bránilo špatně. Ale ani to, ani přitlačení ke stěně jeho odpor nezlomilo, nohy byly v pořádku, skála za zády poskytla nutnou oporu pro odraz. Orionec zavrávoral, spadl nazad o kus dál, blíž k Wolfovu phaseru. Na dosah Wolfova phaseru. Wolf se překulil, pohyboval se co nejrychleji mu zranění umožňovalo, aby byl co nejtěžším cílem. Orionec vystřelil. Jenže kapitánova odvetná palba spolu se sušením dřeva v roklích s baterií udělalo své, phaser byl bezcenný. To Willa škodolibě potěšilo a dalo další sílu, bez váhání po Fijarovi skočil, svalil ho zpět do nepříjemného písku a podařilo se mu i obušek odkopnou co nejdál. Zatímco jej držel pod sebou, oba unaveně oddychovali. Soutěskou k náměstíčku se blížily kroky, které až teď ve ztišení slyšeli. Will čekal rozhodně něco horšího než červenou Danovu uniformu.

Dan se přiblížil s nabitým phaserem, tentokrát se solidně plnou baterií. Vzal Fijara pod ramenem zatímco kapitán z něj seskočil a znehybněl mu druhou ruku. Jen přikývl: "Rád vás vidím, pane Beneši."

Motali se skalami hledaje Aludřin příbytek.

"Když jsem se probudil, nikdo nikde nebyl, tak jsem se rozhodl, že vás musím najít."

"Doktora jsi nikde neviděl?"

"Ne, pane, zabloudil jsem, a pak slyším hluk souboje, ale chvíli mi trvalo, než jsem našel cestu, jak za vámi."

"Právě včas," usmál se Will

Lars Bolt spokojeně sledoval na svém trikordéru zlepšující se stav svého pacienta. Viděl, že už v nejmenším nemusí mít strach, vnitřní regenerace probíhala neskutečnou rychlostí, začala zajímat jeho vědecké sklony. Ale prozatím se unaveně opřel do hedvábných kožešin. Už by usnul nebýt podezřelého zvuku. Vzdálené zapísknutí, rozezpívávající děsivou ozvěnu. A pak lehké svižné kroky. Nepochyboval, že je to jejich hostitelka.

Nedopřál si odpočinku a se snahou o neslyšnost se vydal za ní. Nebylo čeho se v temnotě držet, snad zkoušet to se stěnou, ale ta vzápětí zahýbala jinam než znělo vodítko kroků. Hlavou bleskla myšlenka na kapitána. Jak se dostal z toho bludiště ven? Sám? A najednou světlo, pro nepřipravené oči šok. V úzkém průchodu se mihla její vysoká postava jako temný záblesk. Teď už nedbal na opatrné našlapování, rozeběhl se k východu, aby smazal co nejvíc Romulančin náskok. Stejně se mu nedařilo se jí držet v bludišti stěn. Zaslechl kroky po křupavém písečku, tu z druhé strany, tu z výšky stěn. Jako by tam pobíhalo mnoho skrytých osob. Nezahlédl nikoho. O to nečekanější bylo objevení dalšího vchodu do jeskyní. Odměna po dlouhém motání se vlhkem. Černá tlama, chřtán čekající na obět. Zaplašil tyto náznaky strachu a paranoi. Vstoupil dovnitř.

"Stůjte Williame!" vyloupla se dívka z jedné z bočních soutěsek. Zbraň napřaženou. Dan byl stejně rychlý.s tasením svého phaseru. Oba se skleslým zajatcem mezi sebou zastavili.

"Aludro? Zabloudili jsme, nemůžeme najít tvůj příbytek…"

Orionec se sotva vlekl. Než byl ochoten s dvojicí jít, musely nastoupit poněkud hrubější praktiky zacházení ze strany velitele ostrahy.

Její břitký pohled napověděl Williamovi, jak se věci mají. Po tváři se mu rozeběhl úsměšek: "Narazili jsme na tvé malé tajemství?"

Kývl na Dana, ten svěsil paži, ale stále byl napjatý, připravený k akci. Pobaveně si toho všimla.

"A vaše rameno, nebolí? A co ty přeražené kosti?" Povedlo se jí vyhodit jej z konceptu. Vrhl rychlý boční pohled po kapitánovi, který odpověděl za něj: "Jestli´s mu opravdu pomohla, pak sama víš, jak by se měl cítit."

Přihmouřila oči a i ona sklonila atypicky vypadající zbraň. Podobala se stříbřitému míčku, William však nepochyboval, že dětská hračka to nebude.

"Opravdu nechci nikomu z vás ublížit. Pojďte, ukážu vám cestu. To už nikdy nedělejte. JE to bludiště."

"Nejsme z toho moudří, veliteli," zavrtěl hlavou poručík komunikací. "Na první pohled to je jasné omezanské vysílání, při důkladnějším rozboru se potvrdilo, že je starší, ale přesto bych jej jednoznačně neoznačil za falzifikát."

"Jak staré?" Sám Denar Veila poslouchal se sluchadlem na uchu změť přes sebe linoucích izolovaných pásem. Po monitorech se vlnila grafická znázornění od šumu na pozadí po prosebný baryton omezana.

"Několik měsíců."

Ukázal na jednu z linek: "Tady je vidět silné rušení, jen v tomto pásmu."

"Co by to mohlo být?"

"Stejné rušení je ve všech zprávách vysílaných při nadsvětelné rychlosti, proto jsme tomu ze začátku nepřikládali význam, je to běžné."

"Jenže planeta se nemůže pohybovat nadsvětelnou."

Jablkov přikývl na souhlas: " To rušení vzniklo při prvním vysílání, domnívám se, že ta zpráva byla vyslána jednou, z lodi ve warpu. A po druhé z Omezy, několikrát jsme prověřovali zdroj, ten sedí. Tu zprávu vyslali z Omezy, ať si konzul říká co chce, subprostorem v době, kdy my kroužili kolem Kiirlu."

"Spojte mě znovu s konzulem, Ivane, dobrá práce."

Neměl rád velení, naštěstí i při neoblíbené činnosti, která do sféry povinností kapitánů přísluší, diplomatická jednání, se mohl spolehnout na svůj úsudek, který z něj činil dobrého vědeckého důstojníka.

Na obrazovce se objevila netrpělivá skvrnitá tvář "tiskového mluvčí" planety pod nimi.

"Veliteli?" vybídl jej.

"Mám podezření, že mi neříkáte úplnou pravdu, konzule," prohlásil bez okolků.

Omezan provrtal Veilu plamenným pohledem, ale zachoval diplomaticky stoickou tvář. "Jste velice laskaví, že se tak zajímáte o náš lid, ale naší planetě skutečně nebezpečí nehrozí…"

"Nehrozí," přerušil jej rázně. "Rozhodně ne dnes. Komu to nebezpečí hrozilo na palubě nadsvětelné lodi?"

Omezan vykulil oči v upřímném nepochopení:" Veliteli, určitě víte, že my nadsvětelnou necestujeme. MY dokonce ani neopouštíme planetu. Nechápu, co svou narážkou míníte."

Veila bojovně přivřel oči. Přikývl a pokynul na komunikační. Známé gesto žádající přerušit spojení.

"Bylo to opravdové?" tázal se sám sebe. Pro tuto chvíli si přál zbavit se odpovědnosti, usnadnit si život, mít vedle sebe svého kapitána. Nebo telepata, který by přesně analyzoval konzulovy myšlenky.

Z komunikační stanice zapípal příjem vnitrolodního interkomu.

"Veliteli, lidé z laboratoře na něco nového přišli."

Veila mu vstoupil za záda a zkušeným zrakem sledoval monitory. "Tady. Hrdelní tón provázející všechny tvrdé slabiky. Je to typické pro několik málo ras, ne pro omezany. V tomto sektoru z nich operuje jediná…"

"Orionci," s povzdechem doplnil Veila. Věděl, jak mluví mužský orionský hlas, ale ten, co se dovolával pomoci tak na první, ba ani na několikerý poslech rozhodně nezněl.

"Napodobuje obstojně omezanský přízvuk."

"Ano, to mnoho orionců nedokáže."

"Žádný, co já vím, Ivane. Mohl to… Nemusel to být orionec, ale někdo, ať člověk nebo omezan, kdo mezi nimi většinu života žije."

"Proč však zprávu vyslali až teď?"

Denarovi zatrnulo. "Kormidlo!" vyštěkl. "Souřadnice zpět na Kiirl, tak rychle, jak strojovna dokáže. Senzory pátrání po Koperníkovi!"

Opět jejich oči musely přivyknout šeru, které roztahovalo své malé pacičky vůkol. V kterémkoli koutě by mohlo číhat cokoli. Došli do místnosti, kde se Beneš léčil. Will mi kývl, ať zůstane s Fijarem, uchopil Aludru pod paží a odvedl do temnoty druhého pokoje.

"Co to má znamenat?"

Nevypadala vyplašeně, naopak, sebejistý pohled se vpíjel do kapitánových rozrušených očí.

"Co je pravda?" otázal se neodrazen mlčením znovu.

"Jsem otrokyně."

Ta jediná dvě slova zajiskřila vzduchem. Jak atmosféra klesala k bodu mrazu, táhlo se ticho. Přerušil jej její pohyb, přistoupila o krok k Willovi, vzala jej za ruku.

"Williame, ten muž zaplatí obrovskou cenu za zneužití mého světa. To pole…"

"Neexistuje," vpadl jí do řeči.

"Naopak, je až moc reálné. Využívají tuto planetu a já tím trpím. A déle už nebudu. Nejsem jen člověk, ale i ten váš obávaný Romulan."

Sevřel ji pevněji. Něco ve způsobu jak to pronesla jej varovalo, že se chystá udělat něco velmi nehezkého. Ale podcenil ji, vytrhla se mu poměrně snadno. Vykročila do tmy.

Jen co kapitán zmizel, orionec se vrhl po Danovi. Do jejich soukromé bitky, ve které nikdo neměl navrch Romulanka vtrhla.

Will jí v patách viděl jen záblesk. Po obou mužích i po ní se slehla zem.

Lars tápal. Stěny hladké, podlaha hladká. "Aspoň že tak. Aspoň se nezabiju. Ale být tu nějaká jáma…" zarazil se ve svém brumlání. "Je docela jasně po mně…. Prý sleduj ji. Nejdřív se s ní na hodiny zašije a pak já jí nevěřím a sleduj ji. Sakra…" ulevil si a na chvíli se zastavil. Zarazil ho o poznání světlejší bod.

Heelu z letargie vyrušily kroky. Její národ nepatřil k příliš odolným. S tím ostatně její věznitel počítal. I když ona byla silnou osobností, mezi svými jistě výjimečnou, několik hodin relativního chladu a šera stihlo udělat své. Vrhla se na Bolta.

"Zůstaňte s námi! Nepojedu na Babel, dívky budou vaše… i já!" Doktor vyděšeně vytřeštil oči a Heelu lehce odstrčil, alespoň tak, aby mu třesoucí se nevisela na krku. Po prvotním šoku se málem rozesmál. Zvlášť když si uvědomil, že uplakaná ptačí žínka jej stále ještě nepoznává. Jemně ji vzal kolem ramen: "Uklidněte se, už vám žádné nebezpečí nehrozí." Pro sebe však zamumlal: "Aspoň ne hned…"

Posadil ji do pokrývek, které Fijar v místnosti nechal. "Jsem doktor Bolt, nemusíte mít obavy. Na Babel samozřejmě pojedete."

Nyní Kiirlanka vykulila oči. Trochu si je promnula, aby vytřela zbytky slzí. "Doktore!" vyhrkla vyděšeně. V tu ránu byla zpět její diplomatická v tuto chvíli nesmyslná tvrdost: "Nejenže jste mě vy ze flotily transportovali bez mého souhlasu, dokonce jste mě přenesli přímo do orionských rukou!" Rozdurdila se:" To vám jen tak neprojde! Určitě si vás Orionci koupili! To je proti dohodám, které jsme měli…"

"Dohodám? V těch dohodách bylo něco o vaší ochraně Orionci za dívky?"

"…eee…" umlkla. "Zapomeňte na to, doktore. Je-li pravda, že federace nám nabízí ochranu za stejných podmínek jako Orionci, skutečně nevím, zda mám komukoli z vás věřit."

"Nebojte se Heelo, a raději pojďte se mnou, zvenčí ty dveře sice šly otevřít bez sebemenší námahy, ale kdyby nás průvan nebo kdokoli jiný přibouchl, jsme v pasti oba."

Cestou tmou vedl její hopsavé krůčky za ruku.

"Po žádné komunikaci ani stopy… " bezradně zavrtěl hlavou Ivan Jablkov. Veila věnoval monitorům kyselý pohled. Ze přední části můstku se ozval hlas kormidelníka: "Jme u planety V871."

Veila zamračeně přikývl, spustil jeden ze spínačů na Jablkovově pultu: "oddělení senzorů, zkoumejte do detailu objekt před námi."

Ivan se na své židli k němu otočil: "Hlášení, pane. Planeta pod námi je obklopena nějakým polem, kterým neproniknou naše senzory. Ale nad ním jsou…" odmlčel se, aby znovu překontroloval v nevíře údaje, které dostával. "Nad ním je Koperník, pane! Prázdný!"

Kapitán zůstal ve vchodě stát. Nic, ani zápach typický pro použití nějaké nehezké zbraně. Ani kvil po přenosu.

"Stará civilizace… Tajemné pole, něco co rušilo náš transport i případný sestup… Do háje! Mohla je vzít kamkoli, udělat cokoli… Nikdy nevěř Romulanům…"

Všiml si, že před zmizením skupinky Aludra se dotkla přístroje, který zaujal jeho pozornost hned při vstupu do těchto prosor. Tušil, že je to počítač, i když poněkud svébytný. Aby dával počítač jídlo a léky se mu nezdálo, i když starší civilizace… proč ne… Obrátil se k panelu. Zlehka se dotknul nenápadného výstupku. Místnost naplnilo šumění. Sám pocítil, jak se ztrácí, jak kolem něj se rozhosťuje mlha. Jak se ho zmocňuje závrať. Ta se ukázala velmi reálnou. Pod ním v hlubinách se rozprostíral svět, do kterého se nechal unést. Staré hlavy pískovcových pokliček, moudré a opršelé. A on na nich. Rozhlédl se dokola. Došlo mu, že aktivoval stejný přenos, jaký byl uplatněn na orionce a jeho muže. A Aludru. Otočil se a málem zkoprněl. Za ním stál vysoký obelisk, třásl se, rozechvíval pískovce.

"Co je zase tohle?" zvědavě kámen obešel. Pak do něj zatlačil, ruku mu kámen pozřel do sebe, ale po prvotním zděšení, když zjistil, že ji bez námahy dostane ven, zklidněl. Ten menhir jej přitahoval. Když ztratil ruku podruhé, něco se stalo. Něco velmi výrazného. V dálce se zablesklo, zahřmělo, jako když přichází od moře bouře. Ale pak nastal klid. Ani písek na temeni staré skály nešustil pod jeho nohama, ani vítr, kapky deště. Dokonalé ticho. To přerušilo zapípání komunikátoru. Will málem zapomněl, že něco jako komunikátor ještě vlastní. Otevřel jej pro příjem. "Wolf na příjmu," v hlase měl ještě silné překvapení.

"Veila, pane. Jsem rád, že vás zase slyším."

Celý můstek si ulehčeně oddychnul. Denarův hlas naplnila radost, hluboká úleva střídající několikadenní napětí.

"Ještě vás nemůžeme přenést, ale na planetě se stalo něco… spadlo ochranné pole, či co to bylo. Přinejmenším se zeslabilo, ale jak jsem říkal, transportéry ještě nefungují."

"V pořádku. Zkusím ho ještě víc oslabit, můžete mě zaměřit? A zbytek výsadku?" Zatímco v jedné ruce držel komunikátor, druhá šátrala v monumentálním ovladači.

"Mám vás, doktora s velvyslankyní, jsou nedaleko v jedné z roklí. A pak ještě tři bytosti, jeden z nich je pravděpodobně poručík Beneš. Jsou necelých dvacet metrů severovýchodně od vaší pozice, kapitáne."

"Výborně. Mějte nás zaměřené." Pole se znovu utlumilo. "Nevím, na jak dlouho to ztlumení vydrží, ale ještě tu něco musím vyřídit. Kdyby pole znovu sílilo, okamžitě nás VŠECHNY přeneste na palubu."

"Rozumím, Veila konec," počkal až Ivan zadá ukončovací příkaz, pak si hlasitě oddechnul.

"Tak to bychom měli, pane Jablkove. Pro jistotu zavolejte ostrahu do přenosové místnosti. Celá ta hra na schovávanou s neznámým polem a falešnými signály se mi vůbec nelíbí.

Ivan přikývl a jal se dovolávat bezpečnosti. Denar se upřeně zahleděl na obrazovku.

Obelisk se tyčil svou černotou proti zamlženému nebi. Willovy priority byly jasné: co nejdříve odstranit nebo ještě více ztlumit tajemné pole. Dotkl se inkriminovaného místa znovu. Tentokrát paže nezmizela, zašumění korun borovic ale bylo dostatečnou odezvou. Nečekal a rozběhl se na souřadnice udané prvním důstojníkem.

Na druhé skalní hlavě porostlé mladými stromky a jinou sporou vegetací se před Wilovým zrakem objevil pochmurně zmatený obraz. Jeho poručík ostrahy se sklání nad bezvládným tělem, ve výrazu Orionce je znát na dálku zmatek. Neví zda se má a může pokusit o útěk. Co by přinesl? Svobodu ne, tolik rozumu i ve stavu paniky mu zůstalo, aby domyslel důsledky. Věděl, že falešná nahrávka loď federace nezdrží dlouho, sice ochranné pole znal, ale věděl, že flotilu nic nezadrží, aby našla jednoho ze svých kapitánů. Časem přijdou na to, jak je najít, když už se jim povedlo zůstat na živu a jemu se nepodařilo zničit raketoplán. A přímo tady se neodvažoval akce. Navíc byl ještě příliš šokován ze směru, jaký vývoj událostí nabral. Tedy stál nad chmurnou dvojicí, instinkt velel utéct, rozum stát. A v tom rozpoložení k nim zdánlivě odnikud vpadl kapitán.

Orionci nevěnoval jediný pohled, přiklonil se k Benešovi.

"Co se stalo?" téměř zašeptal.

"Nevím, pane. Objevili jsme se u divného kamene a šli sem… Pak se něco stalo, zahřmělo, zablýsklo se… kdybych věřil dávným pověstem, řekl bych, že se Zeus zlobí. A ona se složila Nevím…" v hlase měl bezradnost. Will vrhl podezřívavý pohled na Fijara, který i nešťastný Dan zaregistroval. : "Ne, on s tím nemá nic společného aspoň myslím."

Fijar zablekotal: "Je to pravda. Já… nechápu. Vždyť ji ani neznám!"

"Neznáte?" Wolf se zlostně napřímil. Ani tak nedosáhl výšky zeleného muže, ale autorita jaká z něj vyzařovala jakoby Fijara zmenšila.

"Říkala… těsně před tím, než jste napadl mého muže, že byla otrokyně. Že je otrokyně," zdůraznil.

"Neznám…Ne všichni otroci jsou orionští…" hledal slova obhajoby. "Tuto základnu užíváme sporadicky. Teď po dlouhé době jen díky tomu, že leží mezi Kiirlem a Omezou, kudy jste měli letět…" zadrhnul se. Wolf, kolem něhož se šířila aura neoblomnosti, přistoupil o krok blíž. "Pokračujte," vybídl jej, ale pohled stočil k tělu. Dan jen pokrčil rameny: "Nevím, pane. Necítím tep, dýchání neslyším… a od toho druhého zadunění… ale Romulani mohou reagovat jinak než nás učili v základech první pomoci," v hlase mu zazněla naděje, kterou kapitán smetl: "Je mi jedno, co vás učili!" obořil se na něj, ale okamžitě se mu vrátil smířlivý tón se stopou smutku: "Jestli to souvisí s tím duněním, zabil jsem ji já. Bylo to zeslabení toho pole. Ale teď pokračujte. Kde je velvyslankyně Heela?"

Fijar neměl možnost ani zadoufat, že by se na něj zapomnělo.

V úkrytu. Mezi skalami je jeskyně a chodba, tu příležitostně užíváme. Jsou tam senzory jako v celém komplexu. Když někdo přijde, hlásí to. Ale my to nezbudovali."

"To je mi jasné, vy dokážete jen parazitovat," neubránil se kapitán hořkému úsměvu.

"Heela je tam. Počkali bychom tu než by připlula některá z našich lodí.Každopádně na Babel nedorazí." Poslední věta zazněla vítězně.

Babel… Konference začne za dva dny. Ani nejvyšší rychlostí co je Yunnan schopná nedoletí včas. Ztratili mnoho času. Ale lepší o něco později než vůbec.

"Tady jste!" ozval se známý hlas. Doktor Bolt v závěsu s Heelou vyšplhal na vrchol masivu. "Horolezectví jsem si vybral na tři roky dopředu. Wille na dovolenou na Skalenu zapomeň!" Ale okamžitě se ujal své povinnosti. Poklekl s trikordérem.

"Žije, Wille." To jediné chtěl Wolf slyšet. "Ale ne na dlouho. Moct ji tak vzít na ošetřovnu…"

"Tím bys ji zabil Larsi. Viditelně je spojená s ochranným polem planety, takže jestliže ji opustí…" nemusel doříci cíl svých pochmurných myšlenek.

"Vy!" vyprskla Heela, paži napřaženou a jeden taneční krok za druhým omalé, jako by dávala lekci obzvlášť nemotorným začátečníkům, se přibližovala ke svému únosci.

"Vy!" znovu nadurděně opakovala, jakoby to jediné slovo v sobě neslo vyjádření veškerých jejích myšlenek. Pak se rozhodla pro snazší kořist než zachmuřený Orionec a to kapitán, kterého rozhodnost a autorita opustily a přišlo nešťastné myšlenkové rozpoložení.

"Vy!" mohlo by se zdát, že její slovník diplomatky nezná jiného slova. "Spolupracujete s ním! Ta cesta transportérem, to byla past jak mě dostat sem!" Will si hlasitě povzdechl, měl co dělat aby na ni neštěkl jako předtím na Dana.

"Plácáte nesmysly Heelo. " To mi tak scházelo, teď už ze zeleného nic nedostanu, ptačici asi taky nepřesvědčím. Myšlenky mitaly s vysokou frekvencí. Nakonec pronesl: "Letíme na Babel, dám vědět lodi aby odvysílali zprávu o našem příletu. Vaše mozivy," kývnul k Orionci. "Jsou jasné. Vy jste zločinec, pokusil jste se překazit jednání suverénního státu s federací, pokusil jste se zavraždit tři občany Spojené federace planet. Čeká vás zadržení a soud," otočil se k velvyslankyni s drobnou úklonou: "Chápu, že poslední hodiny pro vás byly stresující. Zkuste se uklidnit. Vím, že musíte vzít v úvahu všechna rizika i to, že Federace spolupracuje s Orionci. Naštěstí je neopodstatněné, Orionští piráti jsou pro nás hrozbou a proti nim Flotila planety Federace chrání. A proti Klingonské agresi, která má naštěstí pro vás ohniska v jiných sektorech.Heelo přemýšlejte. Epidemie - její zneškodnění - je prioritou, proto byla odvolána loď. To ví i oni, " kývl hlavou k zadrženému, který byl již pod Benešovým dohledem. "Proto tu epidemii zinscenovali. Vám po vstupu do Federace bude zajištěna bezpečnost, nechceme vaše tanečníky jako otroky. Milujeme vaše umění a i ve Federaci je chceme obdivovat, ale musí se k tomu rozhodnout sami. Tak jako vy sama se musíte rozhodnout, jestli bezpečí chcete. Nejsem diplomat, podmínky si vyjednávejte s nimi. Teď vás pošlu na loď, dostanete nejlepší kajutu a až do příletu na Babel o vás bude pečovat má pobočnice."

"Paprskem?" zatvářila se nedůvěřivě.

"A vaše rada soudců pravého světla se o tom nikdy nedozví."

"slibujete?"

"Ano."

Rozevřel komunikátor: "Wolf Yunnanu, tři k přenosu. Připravte do transportní místnosti jednotku ostrahy. Lars, já a ta třetí tu zůstáváme."

"Rozumím," ozval se sympatický Ivanův hlas.

"Skutečně pro ni tady nemůžeš nic udělat?" sedl si na zem k nim. Bolt po něm švihl zlobným pohledem ve smyslu nech mě pracovat, ale odpověděl trpělivě: "Moc rád bych mohl Wille. Ale nevím co, na to mé znalosti nestačí. Na ošetřovně by měla aspoň malou naději…" tónem se snažil přesvědčit kapitána.

"Larsi, já málem spáchal vraždu. Takhle by byla stoprocentní."

Do toho Aludra otevřela oči.: " Já se nezlobím, Wille." Zašeptala. "Jen je mi líto…" zadrhla se: "Toho všeho. Našli vás a… a vy byste se s myšlenkou zůstat tu se mnou stejně nesmířil. Že mám pravdu?" zvídavě se pousmála. "Bude lepší, když zemřu, než tu dál žít tak sama." Zatímco Lars skenoval o sto šest, Will ji chytil za ruku.

"Není způsob jak ti pomoci?"

Usmála se: "Je. Až se zregeneruje pole, já budu v pořádku, už teď je mi líp. Ale nechci tak žít. Další věky strážkyně labyrintu, který jsem stejně před zneužitím neuhlídala."

"Jak se sem Orionci dostávají?"

"Koupili od rasy obchodníků, kteří vyrabovali naši druhou planetu, součástku. Průchozí štít. Byla náhoda, že jeden z těch štítů byl na lodi co sem přistála první. Ale dost o tom. Vezmi mě na loď. Tak dlouho jsem neviděla zvenčí hvězdy."

"Zemřeš."

"Dokud žije pole, žiji já."

Za tichou chvilku si vyměnili pohledy. Vyčetla mu otázku z hnědozelených očí.

"I naopak. Až tu nebudu, dokud nepřijde další bytost, nebude ani to. Nelhala jsem. Jsem otrokyně."

"Jen ne orionská."

"Vždyť jsem to říkala."

Zavřela oči a pak pevnějším hlasem řekla: "Rychle Wille, štít se vrací, za chvíli už vás z lodi nezaměří."

"Wolf Yunnanu. Tři k přenosu."

"Děkuji," zavřela oči.

Sklonil se k ní.

Na přenosové plošině zůstala hromádka písku

KONEC