Pouštní drak

Jemný suchý vánek tančil. V elegantním baletu zdvihal drobná zrnka písku aby je o kousek dál opět položil. Aby okamžitě zavál stopy drobných bosých nohou, které se odvážily vesmírnou krásu nekonečnosti pouště porušit. Vše napravoval, uhlazoval do počátečního stavu. Spolu s pouštní nocí chladil unavené nohy i mysl. Prohrabával a čechral její dlouhé vlasy. Tančily spolu s pískem. Některé zrnko rozverný větřík uchopil a vyzdvihl. Zapletl do vlasů.

Vrhla zamračený pohled plný obav k jediné oblasti, která se rovině obzorů vymykala. Strach, aby se nezvedl vítr silnější, co by mnohadenní námahu během pár chvilek odvál do nenávratna. Ale výraz se jí brzy usmířil, když pozdvihla oči k obloze. Byla vysmýčená, jako na pouštích často bývá. Hvězdy se zdály být tak blízko…

Jenom krůček, dát do odrazu všechnu sílu, kterou jí příroda nadělila. Stačila by? Letět. Podívat se z dálky na rodnou Zemi. Ani světlo její hvězdy nebylo z této pustiny patrné. A pohladit světlo Romulského slunce. Z těchto dvou světel byla utkaná.

Ale neodrazila se. Naopak. Skrčila se a nabrala hrst písku. Vesmír je jako poušť. Zdánlivě nehostinný, ale když se podíváš důkladněji, uvidíš tisíce zrníček života. Hvězdy jsou jako písek v poušti. A jejím osudem nejsou hvězdy, ale písek v její dlani. Otočila se a pomalým krokem se vracela zpět k ruinám do archeologického tábora.

Doktor Khrán byl ještě vzhůru. Katalogizoval podivné úlomky mramoru, snad sošek, kovových součástek, hliněných střepů. Toto naleziště mu pořádně drásalo nervy, nic podobného čemukoli s čím se za své dlouhé kariéry setkal. Ani nezdvihl oči, když Colleen vešla, jediný jeho zájem se upínal k pozůstatkům zmizelé kultury a k trikordéru, kterým prováděl jejich nahrávky a důkladnější záznamy.

Ani Nom nespal. U svého počítačového terminálu si vyráběl kruhy pod očima, když neustále (a bezvýsledně) srovnával půdorysy zatím odkrytých budov, byly-li to budovy, s výzkumy na dalších planetách. Mohl zadat tu práci počítači, ale jednak byl nedočkavý a jednak mu zcela nevěřil. Zastával názor, že jen sám počítač si nemůže všimnout všeho, drobných detailů, které shodné nejsou pro počítač, ale pro oko člověka, jeho intuici. Momentálně byl jeho zrak unavený tak, že by si patrně nevšiml ani nejzřetelnější podobnosti.

Colleen se mírně vyčítavě usmála: "Měl by sis jít lehnout, Nome, věř, že přísloví, co říká ráno moudřejší večera, má někdy něco do sebe. Jako všechna přísloví."

Mladý vědec se zatvářil kysele a Colleen se zaposlouchala. Z obytné části stanu se až sem neslo chrápání. Z této vzdálenosti se dalo přeslechnout, ale z Nomovy hned sousedící ložnice v žádném případě.

"Vem si z toho příklad," vycenila zuby v povzbudivém úsměvu, a i ona usedla ke svým výpočtům a poznámkám.

Bude ještě chvíli trvat, než bude unavená natolik, aby ve stanu s doktorem Zarbaldem usnula.

Zarbald byl andorijský expert, jeho úloha se týkala především archeologické praxe. Nikdo nedovedl rozvrhnout plán vykopávek a jejich systém jako on. Měl čuch na nejlepší objevy a dokázal je dávkovat postupně, aby neopadlo nadšení. Většina lidí zde byla lepších v laboratoři než v terénu, ale s jeho plánováním dokázali i zde maximum. Nebyl odborníkem na jednotlivé kultury ani v žádném konkrétním oboru na rozdíl od Noma nebo Khrána, znal od všeho kousek tak aby to dokázal spojit do synchronního celku. Nikdo se však nezmiňoval, že objevování velkých věcí pod jeho "velením" by mohlo být zapříčiněno jeho chrápáním. Tým nemohl spát a proto do bděl časných hodin, kdy už se realita míchala s přínosnými vizemi. Colleen byla přesvědčena, že Zarbaldův přínos je ve chrápání a s tímto přesvědčením se odhodlaně ponořila do propočtů Velkého západního donjonu, jak objekt pracovně nazvali. Nom mu říkal Věž přízraků a kromě základních změření v něm odmítal pracovat. Co tam viděl nikomu neřekl.

Noc šedě cupitala v kružnicích kolem jižního pólu. Mlhovina se dávno schovala pod obzor, když se dívka cítila zcela vyčerpaná. Dřív se i doktor Khrán odebral do zadní části stanu. Nom usnul jako obvykle u počítače. Jí se zachtělo ještě malé pozdně noční procházky. Jen vyšla před stan a zadívala se k tajemné věži. Jak dlouho trvalo, než dospěli k závěru, že nemá žádný vstup. Muselo se užít transportního paprsku. A pak nenašli nic. Uvnitř bylo světlo aniž by byl patrný nějaký zdroj. Jako by nazelenale světélkoval přímo vzduch, snad prach v něm obsažený. A jinak nic. Uspořádání místností s klenbami připomínalo pozemské středověké obytné věže, ale mezi patry nevedly žádné schody, nic. Sondáž v infračervené části spektra jim prozradila, že v sedmém patře pod úrovní povrchu je výrazně chladnější místo, ale když se tam přemístili, opět nic dalšího neobjevili. Záhadné záznamy poslali nejvýkonnějšímu počítači v univerzitním centru. Ale stejně výzkum nebyl u konce. A Colleen si byla nějakým způsoben jista, že na to jdou ze špatné strany. Věž ji přitahovala. Odlepila se z místa a udělala pár kroků směrem k ní. Najednou jí připadlo, že i z nadzemního zbytku stavby vychází podivné zelené světlo.

"Ne doktore Zarbalde, takovou radost vám neudělám,"usmála se pro sebe a vrátila se do stanu. Prošla pracovnou, jídelnou a pak chodbou mezi jednotlivými kójemi oddělenými plastovou plachtou. Její pokojík byl v řadě poslední, z jedné strany sousedil se Suzane Mughrab, saharskou Afričankou, která zkoumala pouštní civilizace a snažila se zachytit podobnost mezi Beduíny a ostatními pouštními národy. Než archeoložka to byla etnografka, ale v expedici měli i další odborníky, jejichž obor přímo s historií nesouvisel, geologa, bioložku, architekta, počítačové odborníky, techniky. Z druhé strany byl rozlehlý klimatizovaný sklad.

Zamotala se do deky a v tu chvíli se představy rozletěly warpovou rychlostí až ke snům.

Na křídlech modrozeleného draka se usadil prach, jeho smrtivě tyrkysové oči pohasly, vydal se do vzdálených končin spát. Jeho zurčivý skřek zapečetil láhev. Poslední máchnutí křídel přilepilo etiketu: Vesmír. A noční pařát vrhl do tunelu. Oscilující magie probodla srdce, vysála krev. A drak zmrzl, zkameněl. Rozpadl se na tisíce emeraldových úlomků. Moudří je rozdělili. Po třech každému z dětí. A děti o ně pečovaly až vyrostli. Někteří hýčkaní, jiní zavrženi. Z pytlíku s kuličkami vytáhla matka svého draka. A udeřila. Ale jeho oči planou dál. Představ si, že letíš. A místo křídel máš saténovou deku.

Saténovou deku…

S posledními slovy zamáčkla budík a odkopala deku. Najednou tak tížila…

"Měla sem hroznej sen," zamručela Suzane a zakousla se do rajčete. Colleen zbystřila a otočila se se svou miskou pohankové kaše, replikátor ji podával téměř vroucí, nemohla se okamžitě pustit do jídla, jen si hřála ruce, aby se připravily na chladné pouštní ráno. "Copak se ti zdálo?"

"Zvedlo se tu moře, zaplavilo všecky pouště na Jižnim kontinentu. Zelený hnusný moře."

"A tys zjistila, že sonařané a Beduíni jsou nejbližší příbuzní mořských racků, ne?" uchechtl se Nom zase překypující dobou náladou. Dokonce i andorijci věnoval úsměv.

"Ni náhodou," pohodila svou oholenou hlavou. "Prostě moře se vylilo a všechno pohltilo zelený světlo. Takový osudový."

"Zelené světlo," přikývl Khrán. Mosazné chmýří jeho vousů se zachvělo. "Zelené světlo mě též pronásleduje."

"V očích tvé manželky?" troufla se vanaranova letitá kolegyně doktorka Šou popíchnout. Všichni věděli, že vanaranský doktor je ženatý se štíhlou žárlivou pozemšťankou. Dámou z lepší společnosti, která nade vše miluje večírky a odborná sympozia, kde se může blýsknout šarmem nebo novými šaty. "Kupodivu ne," zamyslel se vědec a přijal ze Šouiných dlaní šálek zeleného čaje. "Jednak barva tohoto čaje mou mysl uchvátila,jakož i jeho chuť, která mi každé ráno dodá sílu, " obdivně vzhlédl k číňančinému čajovému náčiní, které se sestávalo z vysokých theinem zanesených sklenic a drobných krásných šálků. "Ale hlavně nálezy. Ty kovové úlomky, pohledíte-li nyní, jsou šedavé, ale v noci zeleně září." Zamyslel se: "Možná máš pravdu drahá Šou, možná jako oči paní Eve."

Colleen nic neříkala. Kaše chladla, ona z ní pomalu uzobávala a zrálo v ní odhodlání důkladně prozkoumat Věž přízraků.

Zarbald je seznámil s dnešním postupem, měl v plánu odkrýt celý čtvrtý severní kvadrant. Pomocníci - studenti sonarisské univerzity, kteří se zde střídali na praxi - první pod andorijcovým vedením vyjeli s vykopávkovou technikou, v zápětí se přidal Khrán s výkonnými sondami jimiž skenoval vybraný písek a zeminu, aby mu ani jeden nález neunikl. Nom vyrazil s měřidly. Šou měla čas, její jemná práce teprve na řadu přijde, štětečkem čistit ty nejjemnější plošky, hledat cokoli, písmo, znaky, zaznamenávat, luštit. Ani Colleen nebyla při zahájení prací v novém sektoru příliš prospěšná. Dala se tedy přenést do Věže.

A jeho křídla udeřila až se čas zvlnil. Poletím, křikl jako křičí horská bystřina, když tryská v mocném zřídle ze skal, jako křičí hvězda, která zrovna vysvitla z mateřské mlhoviny. Leť, odvětil moudrý a láhev z jeho prstů vyklouzla. Ve spirálách se snášela až ji pohltila magie. Přeškubl řetěz, kterým ho matka připoutala k bratrům a z očí mu zasršel zelený déšť.

Ticho, jen její nejistý krůček. Protřela si oči. Toto zelené přítmí nebylo příjemné a bylo těžké si na ně zvyknout. Když zkusila rozsvítit lucernu, bylo to spíš horší. Zhasla a vydala se podle schématu v infračerveném oboru. Chtěla dnes prozkoumat všechny chladnější oblasti. Ohlásila se hlavnímu táboru, že přenos proběhl jak měl. Jak měl? Co ta divná slova…

V tvojí mysli opuštěný. Tři draci, tři stařeny. Dokola se toč, padej vzhůru, temnou zemí kůru, svleč!!! Dokola se toč toč toč…

Otřepala se, aby to přestalo. "Rimene, opravdu proběhlo vše v pořádku?" V komunikátoru se ozval sympatický hlas mladého technika: "Ano, něco se vám nezdá? Můžu vás kdykoli vzít zpět…Však víte, co Nom…"

"Já se duchů nebojím, na Romulu žádné nemáme," uťala jej rázně. "Najděte mi v databázi všechny říkanky o stařenách, točení dokola a dracích."

"Cože?" nevěřil svým uším.

"Vysvětlím vám to později. Mějte mě zaměřenou."

"Samozřejmě Callis, Rimen konec."

Prošla Hlavní klenutý stál a vyrazila Královskou chodbou vlevo. Netrvalo dlouho a vešla do postranních komnat. Zapamatovat si systém chodeb bylo jednoduché. Patra byla identická, jen jejich půdorysy vůči sobě o šedesát stupňů otočené. Co věděli, bylo pater devět.

Došla do síně s výklenkem. Výklenek byl to místo, které bylo o tolik chladnější.

Rozestavěla na svá místa senzory spojené jak s jejím trikordérem tak s centrálním počítačem. Chtěla je tu několik dní, minimálně přes noc, nechat.

Pouzdro se otevřelo. A kopyta dechu sršela níž. Natahovala ruce, přitahovala kamení, odívala se do něj. Schovaný vyčkával jitra, které zapálil svým pohledem.

Rychle se rozhlédla. Nikde nikdo. Ta hloupá slova… Ale udělala si několik poznámek.

Medailon na hrudi roztančil se pohledem, zelené světlo z něj kapalo do věčné tmy. Křídla už jsou pokryta prachem. Toč se, toč!

Stavění záznamových zařízení snímajících veškeré změny v prostorách bylo otázkou chvilky. Za necelou hodinu měla snímače na vytipovaných místech po celém rozlehlém patře. Ozvala se centrále a přenesla se s další várkou o patro níž. Jen co se rozhlédla, přivyknout intenzivnějšímu světlu než bylo nad ní bylo již snadné, zapochybovala o svém zraku a své zdravé mysli. Bočním viděním zahlédla obrys něčeho malého, snad větší krysy nebo něčeho podobného, co se prosmýklo z místnosti, kam se transportovala do arkádové chodby. Arkádové chodby byly vůbec velmi zajímavé. Byla to jediná zdobená místa v objektu a spojovala čemu říkali Hlavní klenutý sál a rytířskou síň. Dvě nejrozlehlejší prostory v každém patře. Arkády nebyly pravé, vypadaly jako zastavěné, jen série stejných výklenků dosahujících těsně nad zem upravenými jako sedilie, s opěrami ze zeleného průsvitného kamene, který lehounce světélkoval. Teď světélkoval, předtím, když zde průzkumná skupina byla, byl matný, obyčejný. (Pravda, obyčejný jako smaragd.) Zastavila se a důkladněji si sloupky prohlídla. Zdálo se jí to? Jako ten pohyb? Přesto se odhodlaně vydala do rytířského sálu za tou věcí. Ulehčeně. Slova na pozadí myšlenek tak obtěžující přestala vnímat. Jen jedna věta byla neodbytná: Je tohle, co viděl Nom? Musel s měřícími přístroji projít celý komplex, nevěřil robotickým sondám, chtěl vidět všechno na vlastní oči. Ještě že i on si zvolil za osud písek místo hvězd, mezi hvězdami by se na umělé asistenty spolehnout musel, nic jiného by nezbývalo.

Chodba skončila rozevřením do širokého prostoru. Končila portálem, kterým ničím nepřipomínal architekturu hradů. Obě vzpěry, též zelenkavé, byly tesané do tvaru šroubovnice. Velmi připomínaly, co Colleen jako mladší vídávala na monitoru své matky, exobioložky, šroubovnici genetického kódu. Kroky se začaly rozléhat, vzdálená ozvěna napovídala rozměrnosti sálu, na jeho osvícení šerá záře nestačila. Byla napjatá, i když si celou cestu říkala, že to stvoření, že je jen halucinace. Ale nikde nic. Dala se do své práce, rozmisťování snímačů, při které sál důkladně prošla.

A stařena rozvázala šál, vysypalo se z něj drakovo peří. Zaprášené, zkamenělé. Poručila: Leť! Moudrý oněměl. Peří se stalo drakem dávno mrtvým, proud jeho očí rozžehl tunel. Věděl: Nejsme sami. A maskován před pohledy starců svým přáním proměnil se v okamžik. Objal bratra z druhého času.

"Callis centrále!"

"Rimen na příjmu, co potřebujete?"

"Připravena k přenosu na základnu. Tady jsem skončila."

"Rozumím. Přenos."

Známé bzučení, pak chvíle klidu a mravenčení uchopující každou částečku jejího těla. Vždy měla při přenosu hrozný pocit svědění. Ale podrbat se nešlo, musela by se škrábat všude. Pak chvíle ničeho, kdy její duše jen tak bloumala mezi hvězdami a najednou z toho bloumání byla vytržena a stála na malé plošině ve stanu s technickým zázemím expedice. Ale tentokrát něco bylo jinak. Nemohla přijít na to co, ale věděla, že to bylo nesprávně.

Její nepřítomný skelný výraz se praporčíkovi Rimenovi v nejmenším nelíbil.

"Slečno Callis, jste v pořádku?"

Podal jí opornou ruku, zmocňovala se jí závrať. Neměla přenosy příliš v oblibě, ale pocity nevolnosti netrpěla nikdy. Pomalu se mu zhroutila do náruče. Nevěděl co si počít, tak ji pomalu posadil na schod plošiny a zavolal zdravotníka. Colleen ho zadržela: "Ne, to bude v pořádku, nemějte starost Rimene. Jen… udělalo se mi špatně. To se občas stává."

"Ale až tak?" zamračil se na ni. Colleen se pokusila nahodit úsměv jako, že to nic a uvolněným tónem vyprávěla o spolužákovi ze střední školy, který po každém přenosu zvracel. Přitom se jí ještě točila hlava, ale netrvalo to dlouho.

Dopoledne jen nemálo pokročilo. Unaveně si sedla v jídelně s počítačem, sledovala údaje, které jí každým okamžikem přenášeli její pomocníci a zoufale si snažila vzpomenout, co tentokrát na transportu paprskem nesedělo. Že by to mělo něco společného s tím přeludem?

"Pij, vychutnej si šálek, osvěží tě," postavila před ní mističku s jemnou modrou kresbou Číňanka. Říkalo se, že si dovážela zásoby pravého čaje od své rodiny na Zemi, která měla v horách plantáž. Pravý čaj byl nesmírně drahý, aspoň na planetách vzdálených Zemi. Jistě, stromy a keře čajovníku se uchytily na mnoha planetách, ale jen málokteré dosahovaly chutě a kvality čínských.

"Neříkal Nom něco víc o těch jeho přízracích?" po chvíli ticha, kdy okusila nezvykle a překvapivě jemnou chuť, promluvila Colleen.

"Ne. Alespoň mně ne, ale kdyby se o tom zmínil, věděli by to všichni. A možná by do Západního donjonu ani nešli. I tak z něj mají mnozí špatný pocit. Po těch snech, které se tu rozmáhají."

"Máte taky zlé sny, Šou?"

"Zlé ne, ale mám sny zahalené zelenou a výjimečně to není zelená čajové plantáže," zasmála se. "Jaké máš ty? Souvisí s donjonem?"

"To nevím," zaváhala. "Jsou to nesmyslná slova a obrazy. A jejich pokračování se na mě řítila tam dole, ve věži. O zelených dracích a starých ženách, které se staly z dětí. Drží ty draky někde. Nerozumím tomu. Ale na snech není co k rozumění."

"Možná. Ale vzpomínáš si na staré snáře? Ty krásně malované knihy?"

"Slyšela jsem o nich. Ale to je nesmysl, aby obraz ve snu měl pevně určený význam. Vždyť každý myslíme tak jinak…" udělala gesto, které naznačilo všeobjímající význam jejích slov.

"Lidé od pradávna chtěli porozumět snům, chtěli vědět, co znamenají ty světy, kam se dostávají, když usnou. Proto vymysleli snáře. Aby byl výklad snů jednoduchý pro každého, kdo znal písmo. Pravý význam snů dokázali vysvětlit jen odborníci."

"Jasnovidci a psychologové?"

"Tak nějak," přikývla a usrkla si nápoje. "Zvlášť, když tě noční můry pronásledují ve dne a na místech, kde by neměly, kde potřebuješ čistou hlavu, je dobr se jich zbavit, potlačit je. Anebo vědět, co znamenají."

Položila před ní úštěpek zeleného krystalu: "To našli při vykopávkách ve čtvrtém severním. Khrán to s úlekem upustil. A mně to vneslo do mysli slova. Nebo spíš představy, ve kterých jsi byla ty. Měla jsem silný záporný pocit. Nazývalo tě to narušitel. Šla jsem se tedy po tobě podívat, jestli ti nehrozí nebezpečí. Některým snům je třeba přikládat význam."

Colleen pomalu obrátila nerost v prstech. Necítila nic. Jen hukot v hlavě z rozrušení.

"Co jsi viděla ve Věži?" nedala se odbýt Šou.

Zaváhala: "Když jsem s přenesla měla jsem hodně divný pocit, okamžitě na mi do hlavy vtrhla nějaká říkanka… O těch stařenách a dracích."

"Drak má v mnoha kulturách významné postavení. Nejen jako pohádková bytost, někde je i ztělesněním boha."

"Zadala jsem to Rimenovi, ať mi najde v databázi v jakých. Ale asi jsem po přenosu sem vypadala tak hrozně, že na to zapomněl."

"A dál?"

"Prozkoumala jsem celé čtvrté patro pod úrovní. Páté bylo jasnější. A tak, když jsem se do hlavní síně přenesla, viděla jsem nějaký pohyb, jako malé zvíře. A utíkalo arkádovou chodbou. Šla jsem za ním a přišlo mi, že sedilie svítí."

"Zeleně," poznamenala doktorka.

Colleen přikývla: "Zeleně. I Genetický portál. Ale v sále nic nebylo. Rozestavěla jsem další senzory a přenesla se zpět. Měla jsem tam tíživý pocit."

"To chápu." Po odmlce se téměř nervózně zeptala: "Vrátíš se tam?"

"Jistě, ještě jsem nedokončila svou práci. Chci záhadě Donjonu přijít na kloub."

"Má zlatá," usmála se vlídně Šou. "Na tomto nalezišti budeme rádi, když přijdeme na kloub jedné tisícině. A ani to si nemyslím. Uděláme velké objevy, ale moudří z nich nebudeme. Tahle kultura je pro nás tak cizí… Záhadná. … Aha v tom je problém, že? Nemáš ráda záhady."

"Ale ano, miluju záhady," zasmála se mladá archeoložka. "Ale ráda je i vyřeším. Na tom svou doktorskou práci neudělám, když podotknu, že je to záhada a jinak nic."

"Na doktorskou práci sis vybrala špatnou kulturu. Ale… ano, vrať se tam. Třeba mé sny neměly význam, nic nehrozí." Zalila druhý nálev a nechala poloviční Romulanku svým myšlenkám.

"Mohu si to půjčit?" pohodila krystalem.

"Ale jistě. Jen buď opatrná, Khrán to chtěl okamžitě dát do vakuového pole," a věnovala se svému trikordéru.

Co tu vlastně žilo? Takovou otázku si kladli všichni. Jediné co neslo formu obytného charakteru byl právě Západní donjon. Našli sochy, ale ty všechny byly šroubovnicových a krystalických motivů. Jemňounké opracování smaragdového nerostu typického pro Betu Sonaris. Našli kovy - slitiny - neznámého složení, analýzy dokázaly rozlišit jednu nebo dvě složky, dost často se vyskytovaly železité příměsi právě obsažené v nerostu, který geologové pojmenovali sonarid. Že by ty bytosti byly nehumanoidní napadlo každého. Colleen zašla v úvahách dál, co když ty krystaly, jehož zlomek našli, byly těmi bytostmi? Ale proč je zase tak oblíbený tvar genetického kódu?

Tři prsty zmrzlé v ledu. Tři pařáty. Spár času. Prostor zmačkaný do skuliny. Uletěl.

Zkontrolovala čas. Její bratr dnes neměl dopolední výuku.

"Počítači navaž přenos s terminálem Taleka Callis."

"Potvrzuji. Spojení navázáno."

Talek byl rozmrzelý. Neměl rád, když ho někdo budil. Zvlášť, když to byl počítač. Zvlášť, když ještě dvě hodiny mohl užívat tepla postele. Prohrábl si delší rozcuchané vlasy a neochotně spustil bosé nohy z postele, natáhl se k terminálu. Na obrazovce se objevila ustaraná tvář nejstarší sestry.

"Ahoj, promiň, že tě budím, lenochu," zahrál jí na rtech rozpustilý úsměv.

"Lenocha si odpusť a bude ti odpuštěno," vrátil jí úšklebek. "Co pro tebe můžu udělat?"

"Máme tu divné věci," do tváře se jí vrátil výraz plný starostí. "Mohl bys mi zanalyzovat tohle?" poslala mu nahrávky tvarů šroubovnic, jak na portálech, tak úlomků sošek.

"Hm… nevím, DNA sochy jsem nikdy neanalyzoval. Zkusím co s tím půjde udělat. Proč nezadáš vyhledávací algoritmus počítači? Taky by ti to našel…"

Pokrčila rameny: "Nom říká, že člověk si všimne věcí, které počítač pomine, že vidí vnitřní podobnost."

"Jasně…Napojím se na fakultní zdroje."

"A učeš se dřív než tě někdo uvidí," zasmála se a ukončila spojení.

Stihl po ní ještě vrhnout jedovatý pohled, než obrazovka potemněla.

Z křídel zbyl prach a peří. Dotknul se temnoty a moudrý odešel. Tři stařeny uvězněné v láhvi, každá své draky na klíně. Uletěli. Zbyl prach a peří.

Čtvrtý sektor byl odkrytý. Několik vědců očišťovalo a řadilo nálezy, další se zabývali půdorysem a zbytky staveb. Colleen hypnotizovala úlomek krystalu. Obrátila se na Vulkánce Sorida, geologa expedice.

"Co je tohle?"

"Provedl jsem spektrální i další známé analýzy vzorku včetně hrubé chemické, ke kterým tu máme vybavení. Nejsem si jist. Něco takového jsem ještě neviděl. Je to fascinující nález. Při měření prokázal vysoký energetický potenciál."

Colleen udiveně pozvedla obočí.

"Když jsem konzultoval výsledky s inženýrem Demokem, pravil, že takový potenciál by šel využít v pohonu kosmických lodí. Bohužel artefakt je neúplný."

"Myslíte, že to mohlo být zdrojem pro toto město, je-li to město?"

"Mé názory jsou pouze spekulace."

"To nás všech. Záhadné místo."

"Máte pravdu, Callis. Když dovolíte, mám ještě práci zde ve čtvrtém severním sektoru se vzorky hornin staveb."

"Jistě," usmála se a schovala krystal do kabely přes rameno se senzory.

"Co bylo při tom přenosu špatně?" zamyslela se. "Nevím… Takový divný pocit. Nezbývá než to zkusit znovu a být pozornější. Nenechat představy tak snadno utéct."

Došla do stanu s přenosovou plošinou.

"Dobré?" otázal se praporčík s opravdovým zájmem.

"Jo, říkala jsem, že to rychle přejde. Šou mi nabídla čaj, ten pomáhá."

"Slyšel jsem to. Co pro vás můžu udělat, slečno Callis?"

"Podíval jsme se mi do té databáze?"

"Ano. Říkanka o stařenách a dracích se vyskytuje v čínské i mongolské a dalších asijských kulturách, ale to točení tam chybí. Kompletně jak jste to říkala jsem našel jen dva odpovídající záznamy. Jeden, to vás asi bude zajímat, je z přilehlé archeologické lokality. U nejbližší osídlené planety v tomto sektoru, Skalenu 2, v jeskyních doktorka Šou rozluštila písmo na základě podobnosti se starou čínštinou. Tam na jedné z nalezených desek byl rozluštěn nápis. Podívejte se sama."

Natočil k ní obrazovku počítače. Text zněl: "Tři ve svých dlaních opuštění, tři draci a tři stařeny. Kolem země své se toč, dokola se toč, padej vzhůru, svleč temných zemí kůru! Dokola se toč."

"To je asi nejpodobnější. Pak jsem ještě našel v dětských říkankách z Andoru, dokonce i v klingonštině se jedna podobná vyskytuje. Ale tohle mě upoutalo."

Colleen stála před monitorem ohromená. "To je neuvěřitelné. Ta slova co mi běžela hlavou hned po přenosu…. Byla TAK podobná."

Zamyslela se a pak se k technikovi otočila: "To je výborná práce, Rimene. Moc jste mi pomohl. Musím znovu dolů. Musím na to přijít. A pak si promluvit se Šou. Přeneste mě, kde jsem skončila, do Rytířského sálu v pátém podúrovňovém patře Západního donjonu."

Rimen se zatvářil rozpačitě: "Vážně tam chcete zpátky?"

"Je to moje práce," téměř odsekla. "Mějte mě zaměřenou, kdyby se cokoli dělo, přeneste mě okamžitě zpátky."

"Nemějte strach, to je zase moje práce," vrhl povzbudivý úsměv, ale za ním se skrývaly obavy.

Než ji uchopil paprsek a rozložil s pomocí neviditelných mravenců její tělo na částice, sáhla do tašky a uchopila úlomek.

Mysl se rozplývala spolu s tělem. A pak ho viděla. Ten ledový pohled zeleně žhnoucích očí. Ale neslyšela nic. V nevědomí člověk nemá sluch. Pak oči zmizely a zůstalo jen zelené šero. Ještě dlouho měla pocit, že jí ty zlé oči sledují. Ale v síni nebylo noc. Ani ten přelud, ten pohyb. Byla z toho trošku zklamaná. Ale setřásla to ze sebe. Obešla všechny již rozmístěné senzory, bez výjimky pracovaly jak měly. I to ji malinko zklamalo, čekala nějakou další záhadu spojenou s Donjonem.

Do Rytířského sálu nebyl jiný přístup než Arkádovou chodbou, i když byl obestavěný bočními místnostmi, do všech ale vedly odbočky z Královské chodby. Musela se vrátit. Nyní se jí to nezdálo ani v nejmenším. Sloupky zazděných arkád svítily zcela zřetelně. Matné světlo obalovalo každý opatrný krok. Proplétalo se úzkou chodbou, jasnělo a haslo, jako jasněly a tlumily se její kroky v závislosti na rozlehlosti prostoru. Reagovalo na ni.

Pomalu se přiblížila k jednomu výklenku. Prsty klouzaly po kameni.

"No sláva! Probudila se nám," hluboký Suzanin hlas křehce nabyté vědomí ohlušil. "Měla´s zatracené štěstí, že máme tak pozornýho transporťáka."

Ošetřovna byla první z obytných kójí, jen o něco málo větší, aby pojala základní zdravotnické vybavení.

"Ronald tě chtěl přenýst k civilizaci do nemocnice, ale změřila jsem ti tlak a zdá se mi to jasný. Chce to víc kafe. Máš ho hrozně nízkej. Už jsi s tim někdy měla problémy? A jak je ti teď?"

"Prima, ani jsem nic necítila. Nejdřív jsem dole a najednou tady." Zrovna Suzane neměla v úmyslu o svém zážitku s výklenky říct. "Jak dlouho jsem byla mimo?"

"Ne moc. Vlastně jen chvilku. Řekla bych holka, že toho pro dnešek máš dost. Rozhodně už dolů nechoď. Zbytek senzorů umístí někdo jinej."

Chtěla odporovat, chtěla vysvětlení té záhady, těch říkanek. Na druhou stranu malý odklad neuškodí. Má dost jiné práce, vyhodnotit údaje z donjonu, zapojit se do analyzování vzorků, možná pomoct geologům… promluvit s Šou o dracích a stařenách, zašeptal vnitřní hlas, který zrovna slyšet nechtěla. A za Rimenem. Jediné, co věděla jistě, že s krevním tlakem problémy nemá. Že je nižší díky romulanskému dědictví, naštěstí Suzane nenapadlo číst si její medicínský profil. Životní funkce kříženců jsou nevypočitatelné, ale ona i všichni mladší sourozenci "fungují" bezproblémově i když každý docela jinak. Jeden druhému by nemohl být dárcem bez složitých úprav. Colleen a nejmladší z dětí, čtrnáctiletá Chan-Tal, nevypadaly až na špičaté uši ani trošku romulansky, ale na rozdíl od Denisy a Taleka, kteří otci byli daleko podobnější, ji romulanská kultura přitahovala. Už v dětství se naučila jazyku a doufala, že její povolání jí naskytne příležitost seznámit se s pravulkánskou kulturou, odhalit ji na dalších světech. Ale úkol tady byl mnohem lákavější. A vzhledem ke stále četnějším říkankám už doprovázených vidinami, naléhavější.

Co ten zlomek krystalu?

Rozhodla se, že rozhovory odloží na večer, zalezla do svého příbytku s počítačovou tabulkou, z jejíž útrob vylovila poznatky o výzkumu na Skalenu.

Nepřinesl nic mimořádného. Civilizace na středověké úrovni s rozvinutou hierarchií nepřežila přírodní katastrofu. Zajímavá byla architektura. Využívali přírodní jeskyně, které důmyslně spojovali, budovali ventilační systémy, vodovody. Ve skalách vznikaly skutečné paláce. Další zajímavostí bylo písmo. Ve článcích doktorka Šou poukazovala na zřejmou příbuznost s vysokou kaligrafií severní Číny. V první fázi rozluštila dvacet sedm znaků, později až na jediný všech tři sta šedesát objevených. Své znaky tesali do vápencových destiček. Jestli užívali i jiné medium se nepodařilo zjistit, nedochovalo se. Kultura zanikla před příliš dlouhou dobou. Dalo se očekávat, že takové záznamy měly mít mimořádnou důležitost. Několik spisů bylo právního charakteru a pomohlo nahlédnout do členění feudální společnosti. Dochovala se i sdělení vládce svému lidu. A tři tajemné desky, kterým byl přiřazen kultovní význam. Snad modlitby. Součástí jedné byl i úryvek, který našel Rimen. Šou se jimi ve svých pracích důkladněji nezabývala.

Tma se snesla do očí poušti, ta pohasla. Jemný písek rychle ztrácel ze žhavosti uhlíků. Do rána bude zima. Byl podzim na jižní polokouli. Hluk z venkovních prací ustal. Colleen nechápala, proč se raději nepracuje v noci, kdy nesužuje horko. Osvětlení není tak nákladná záležitost. Jí samotné horko nevadilo, ale očekávala, že lidem uvyklým na klimatizované místnosti vědeckých center bude. Jediné pro ni přijatelné vysvětlení bylo, že se lidé v noci cítí nejistí a zranitelní. Mají strach. Vzpomněla se, co říkal Khrán o úlomcích, a co sama viděla venku před věží a práci za denního žáru schválila.

"Tři ve svých dlaních opuštění, tři draci, tři stařeny, kolem své země se toč, dokola toč. Padej vzhůru, svleč temných zemí kůru. Dokola se toč. … Co to znamená?" odvrátila pohled od tabulky a upřeně se zahleděla do očí Šou.

"Máš ty nějaký nápad?"

"Nevíte? Za deset let bádání jste nepřišla na význam těch slov?"

"Mají-li význam…" zapochybovala. "Ne, nepřišla. Význam může být symbolický, jako u většiny modliteb. Návody jak spasit duši. Přes příbuznost v písmu, jejich pohled na svět mohl být na hony vzdálený tomu našemu. Navíc znak draka jsem přeložila i já spíše symbolicky, neznám jejich bájná zvířata. Rozluštila jsem ještěrovitého tvora s velkými tesáky a jedovatým dechem, ale v jemných nuancích toho slova se mohlo skrývat víc…"

"Myslíte," zaváhala, "Jak jste mluvila o zbožštění draka v různých kulturách?"

Mlčky přikývla a v očích se jí objevil souhlas.

"Já byla přesvědčená, že to víte," do Colleenina hlasu proniklo zklamání.

"Nedržím si žádné tajemství zamčené před vědeckým světem, má drahá," usmála se.

"Proč jsou tak podobná mým představám?" spíš než Šou se ptala sebe, jemně pohodila hlavou. "Nevidím žádnou spojitost. Jediná co mě napadá, že je Skalen nejbližší obydlenou planetou od Sonaris. Prolnutí kultur? Ale nic jiného tomu nenasvědčuje… a navíc, tady jsme žádné nápisy nenašli. To vše je v mé hlavě od doby, co jsem poprvé vstoupila do donjonu. Nevím, jestli jsem se nezbláznila."

"Někdo ti vypráví příběh. Buď tomu vděčná, naslouchej a zaznamenávej jej. My ostatní máme jen zlé sny. Spojitost se může ukázat. Buď trpělivá, mé dítě. Dala by sis čaj?"

Přikývla. Za chvíli srkala čaj z drobného šálku a zauvažovala, že by si čajovník měla zasadit na zahradě. Po chvíli se k nim s roztrpčeným výrazem připojil Khrán. Vypadal unaveně. Dnes půjde spát dřív. To bylo jeho rozhodnutí, ale Colleen věděla, že zase do noci bude třídit a katalogizovat vzorky. Romulanka je nechala o samotě, Nom souhlasil se soukromým rozhovorem.

Bledá zrnka se jim omotávala kolem kotníků, když kráčeli večerem. Na druhou stranu od vykopávek. Nom byl dlouho zticha, neodpovídal na nevyřčenou, ale tušenou otázku. Až když byli dost daleko, rukou ji zadržel v další chůzi.

"Podívej," kývl hlavou nad sebe. "Tam tomu uskupení jasných hvězd říkám Souhvězdí Meluzína. Vypadá jako krásná paní větrů. A ta hvězda, co má ve vlasech, ten šperk je můj domov."

Colleenina představivost nestačila. Viděla geometrické tvary, rozhodně ne dívku rozevlátou větrem. Ale neříkala nic.

"Tam se jednou vrátím. Až dospěju. Až mě nebude lákat dobrodružství vykopávek. A mám pocit, že to bude brzo."

Nechápavě na něj pohlédla.

"Ale ty chceš vědět o donjonu. Ne, nic jsem tam neviděl. Jen tušil pohyb a cítil chlad. Cítil, že mě tam všechno pozoruje A slyšel slova."

"Jaká slova!?" vyhrkla.

"Nepamatuji si je přesně. Něco… něco jako "V tvé paměti opuštěný, ponížený drak. Galaxie úder, galaxie pád, tvůj pád. Do jícnu času, do hlubin zapomnění."

Zavládlo nepřirozené ticho.

"Nahání to strach," špitla Colleen.

"To rozhodně. Měl jsem pocit nevítanosti, dojem ohrožení. Nechci už v tomhle místě být. Jen co odkryjem zbylé sektory a já dodělám svá měření, vrátím se na Alfarionu. A pak možná tam do klenotu Meluzíny…" odmlčel se. "A cos viděla ty?"

"Něco velmi podobného."

Slova zůstala mrazově viset v prostoru, pohlédli si vzájemně do vystrašených očí. Pak rozhodně řekla: "Já zůstanu, poslechnu si celý drakův příběh…"

Přerušilo ji zařehtání. Údery koňských nohou tlumil písek, ale byly cítit. Jeho obrys přišel k nim. Ve svitu hvězd se modře zatřpytila srst. Colleen oněměla, Nom se stáhl za ni. Kůň zafrkal, pak znovu. Už byl na dosah, Colleen se nepohnula, jen z jejích rtů vyšlo nevěřícné zašeptání: "Arashi?" Hřebec sklonil hlavu a jemně se jí čelem otřel o tvář. Byla v šoku.

"Arashi, jak jsi se sem dostal?" ruce se k němu automaticky vztáhly, pleskaly po svalnatém krku, vískaly dlouhou stříbřitou hřívu. Arashi byl kříženec podsaditého hucula s andorianským vysokým hřebcem. Srst měl namodralou nejen v bledém svitu hvězd, celá podsada měla modrou barvu. Teď štouchal Colleen čenichem, oči přivřené, vychutnával její dotyk.

"Miláčku Arashi…"

Nom stál v ústraní. Věděl, že něco není v pořádku.

A z peří z prachu povstali živí, které milovali. Jejich kosti tvoří krystaly.

Co tato slova bleskla její myslí, odtáhla se od koně a pozorně si jej prohlédla. Oči měl zelenavé, nezářily jako ty při přenosu a rozhodně nebyly zlé, jen zelené. Vykřikla a uskočila. Koně to vyděsilo, poplašeně zastříhal ušima a nervózně zafrkal.

"Nome, on… on není skutečný! Arashi už dávno nežije… stvořily ho ty přeludy, nebo co…Z krystalu…" byla zmatená, vyděšená. Kůň na ní hleděl vyčítavě.

Nom ji však nevnímal. Zkameněle civěl na oblohu. Prudce se k němu otočila, ruka opustila Arashiho hřívu. Znovu do ní strčil čumákem a zafrkal.

"Paní větrů sestupuje…" byla jediná slova, na která se chraplavým hlasem vzmohl.

Lehký vánek uchopil Colleeniny vlasy, zvrátila hlavu dozadu a i ona zůstala jako přikována k zemi.

"Co to je?"

Obloha se rychle zatahovala a z místa kde bylo Nomovo souhvězdí se v zelených obrysech snášela k zemi ženská postava, vlasy jí plamenně vlály, oči svítily, ve vzdálené tváři měla povýšený výraz, byla si vědoma svého božství. Dlouhé cípy jejích šatů byly zmítány bouřlivým větrem. Odpovídalo jí dunění bouře.

Colleen se vzpamatovala: "Do tábora, rychle!"

Vánek se měnil ve slabý větřík, pletl jí vlasy do očí. "Zatraceně nestůj tady! Musíme varovat tábor, spustit ochranná pole, jinak máme s vykopávkama konec!"

Jediným plavným skokem se vyhoupla na Arashiho hřbet. Možná nebyl pravý, ale napodobenina tak dokonalá, že věřila jeho rychlosti, s níž se kdysi proháněla po severních pláních doslova s větrem o závod. Teď musí předvést, že ten závod vyhraje.

Arashi rozjařeně zařehtal. Přesně jako pravý. Těšil se na rychlost.

"No tak, Nome, nestůj tady jak solný sloup!" natáhla po něm ruce. Vzpamatoval se a namáhavě se dostal za ní. Stiskla koleny Arashiho slabiny. I teď reagoval jako skutečný kůň. Prudce vyrazil k archeologickému táboru. Vítr jim fičel do zad, dunění se přibližovalo. Naštěstí od stanu neodešli daleko.

Jak útulně bylo ve společenské místnosti, příjemný chlad, nažloutlé světlo tu a tam podbarvené světly z obrazovek. Přátelské hovory i zarputilé soustředění, vzdálené andorijcovo chrápání navozující pocit domova. Domova pro šestnáct stálých pracovníků. Dveře se rozrazily a v nich udýchaná Colleen vykašlávala zrnka písku, co stačila už vdechnout. A to bouře ještě nepřišla.

"Žene se písečná bouře! Musíme aktivovat silová pole!"

Do pohodové místnosti jako by udeřilo. Okamžitě bylo po klidu a každý vyrazil za svou povinností.

"Centrální spouštěcí systém nefunguje!" zaburácel ohromný tmavý informatik. "Řízení vypovídá poslušnost… Nevím…"

"Pak bude nezbytno ručně zvenčí jednotlivé panely spustiti," s naprostým klidem vzhlédl jinak zakaboněný Khrán od svých katalogů.

"Rychle!" pobídla je Colleen a převazovala si přes nos a ústa roušku provizorně vyrobenou z ubrousku z nejbližšího stolku. Přesně toho se bála, stát ve vichřici, zadávat přístupové kódy do každého sloupku generujícího pole zvlášť. Suzane stihla zburcovat celou základnu, takže všichni, co zde na noc zůstali byli na nohou a za Colleen a Nomem vybíhali s lucernami do tmy. Zarbald se opět ujal své role vedoucího, rozdělil je na skupiny. Vítr nabýval na síle. Ještě chvíli a bude celý areál zanesený.

"Žádné bouře meteo nehlásilo…" brblal si pod vousy jeden z počítačových odborníků z Flotily, když se s Colleen pouštěli do pole kolem hloubkového výzkumu v západních sektech. Zeleně se zablesklo, dovolila si se ohlédnout, zrovna v tu chvíli praporčík Conec dokončil zapínání jejich sloupku, povzbudivě v něm zahrčelo, ale jedině až budou aktivní všechny kolem sektoru, načne pole fungovat. Arashi u stanu poplašeně zafrkal. Ke každému následujícímu slupku se šlo hůř, už to skoro měli, když s bouří se k nim donesl líbezný, ale dunivý hlas: "Nomatari suej! NOMATARI SUEI!!!" Hlas sílil spolu s větrem.

Colleen si všimla jak Nom ztuhl, jeho rty se nezvučně pohnuly, i kdyby něco zašeptal v sílejícím rykotu by ke Colleen nebyl slyšet. Pustili se s Conecem do aktivace posledního portu, po ní zlatavý štít naskočil, jak do něj narážely jednotlivá zrnka, slabounce jiskřil, bzučel a barva se rozlévala do okolí.

Kývla směrem k Nomovi: "Jdeme pomoct do severní čtverky!" Nečekala na odpověď a rozběhla se tím směrem. Pak ji uviděla. Zeleně planoucí ženu nadpozemských rozměrů, jak se žene pouští, přibližuje se a hlas se z dunivého mění na kvílivý: "NOMATARI!"

"Co to má znamenat!" přiřítila se Romulanka k Nomovi, který jen stál u panelu. "Musíme to zprovoznit, než bude moc blízko."

"Volá mě…"

"Cože?!" Nom jí však nic nevysvětloval a Conec zprovoznil port u kterého stáli, severní sektor, či co z něj zatím nehluboce zafoukané zbylo, byl pod ochranným příkrovem.

"Volá tě?" nenechala se odbýt Colleen.

"Ano." Byl přimražený.

"Honem, už je to hotové, do stanu, do bezpečí."

Přikývla, popadla, dnes už podruhé, Noma a táhla ho za sebou ve vichřici ke stanu, blížili se mu přikrčení, aby je nesmetla. Jako kopyta sta koní se valila vichřice a s ní závoje Paní větru. Nom z ní nespouštěl oči.

"Co s tím koněm?" doběhl k nim Zarbald a gesty je pobízel k rychlejšímu postupu. Už na sebe museli křičet, aby si rozuměli.

"NOMATARI SUEI! NOMATARI!!!"

"Dovnitř, do skladiště!" navrhla.

Byla vděčná, že se andoriec dál nevyptává a spěchá před nimi zpět do bezpečí zaplášťovaného stanu. Obzvlášť silný poryv jimi zacloumal. Cítila, jak se Nom vytrhává z jejího sevření, když se s námahou otočila, polila jí hrůza, přítel byl odnášen na jednom ze zelených chapadel závojů Paní větrů.

"NOME!!!!" zaječela. Vyrazila za ním, ale Conecovy ruce ji zadržely.

"Musíme do stanu, toho nezachráníš!!" i v nuceném křiku zněl hlas ponuře.

Celá se třásla, když vpadli do stanu. Málem byl smeten za tu chvilku, co opadlo pole, aby mohli vejít. Conec se okamžitě připojil ke svému veliteli a Rimenovi, kteří se vrtali v počítači. Velitel Dolanský se k nim znepokojeně otočil: "Přišli jsme o komunikaci, přerušilo se i vědecké spojení s počítačem v Alfarioně a kontrolu nad ovládacími prvky máme jen pasivní.

"Co se dá dělat," pokrčil jakoby nezúčastněně Zarbald. "Musíme přečkat bouři. Kolik máme náhradních siloportů?"

"Dost, pane." Lidé od Flotily se neformálnosti mezi vědci nikdy nenaučili. "Záložních je asi dvacet plus ty, které jsme ještě nepoužili na plánované pátý až osmý sektor. A dokud jich neodpadne polovina, bude pole jakž takž u každého sektoru držet.

"A kde je ten chlapec? Ten geodet?"

"On…" nemohla se pořád ke slovům přimět Colleen. "On uletěl, vítr ho vzal."

"Jak ho mohl vzít vítr, když my jsme v pořádku?!" rozkřikl se. "Taková souška snad nebyl!"

"To ne… zamotal se… do závoje Meluzíny. Odtáhla ho. Chtěla jsem ho zachránit, ale nešlo to, vítr je silný…"

Na potvrzení jejích slov znovu zadunělo, hlasy kvílivé i dunivé, které uragán provázely však utichly.

Rázně se dotknul komunikátoru: "Zarbald Sonaris, máme pohřešovaného!"

"Pane, říkal jsem že komunikace se základnou nefunguje," ozval se zavalitý velitel ve zlatozelené uniformě.

Andorijec se nenechal odradit: "Tak to zatraceně spravte! Zarbald Nomovi!" tentokrát v komunikátoru zapraskalo a k všeobecnému úděsu se z něj ozval ječivý smích. Po líbeznosti ani památky.

"Rimene, dokážete ho podle komunikátoru zaměřit?"

"Ne," bezradně zavrtěl hlavou mladý muž. "Je to, jako by i transportérům něco bránilo. Něco takového, takovou poruchu," rychle se opravil. " Jsem ještě neviděl."

"Nezbývá nám, že vyčkávati," sklonil hlavu Khrán a navrátil se ke svým střepům a úlomkům.

"To ne, s tím se nesmířím! Tam venku se Nom a potřebuje pomoc, vezmu Arashiho a najdu ho."

"Děvče zlaté, to by byla sebevražda," namítla Šou. Podívala se na údaje z pasivních senzorů: "Venku má vichřice rychlost sedmadvacet metrů za sekundu. Ani by ses v sedle neudržela. Nemůžeme připustit, aby byl ohrožen život ještě někoho dalšího. Když nepočítáme to, že ty jsi ta, co slyší příběh."

Zvědavé obličeje ostatních výzkumníků se k ní obrátily.

"Možná právě proto," vzdorovala Colleen. "Zatímco se tu bavíme, on je venku a v nesnázích."

"Pravděpodobně už nežije," vložila se do toho Suzane. "Už se dávno udusil. Já znám život v poušti." Přes tvář jí přeběhl mrazivý stín, jakého si ještě nikdo z přítomných nikdy nevšiml. Suzane Mughrab byla jedním z nejveselejších a nejoptimističtějších lidí v tomto táboře.

Rozhostilo se ticho, ve kterém slyšeli jen poryvy větru a slabé pípání diagnostických stanic. Přerušil jej Sorid svým ledovým hlasem bez jakékoli stopy vzrušení či zájmu, který vzhlédl od panelu počítače: "Možná je na čase, abychom se o vašich vizích dozvěděli něco více. Možná to přestane být takovou záhadou."

Zrozpačitěla.

"N-Nerozumím jim," zakoktala. Zděšeně se rozhlédla po přítomných. Šou se odebrala do kouta a srkala ikstý již dávno vybledlý nálev svého čaje, Suzane stála pořád zamračená vedle ní, Khrán přestal pracovat a Zarbald trpělivě seděl, ani on z ní oči nespouštěl. Z techniků jediný, kdo se nevěnoval počítači byl právě geolog Sorid, i on ji provrtával bezvýrazným pohledem, za kterým ovšem cítila něco víc. Emillia Brodoteu vyčesávala ze světlých vlasů písek, Colleen však neuniklo, že ji po očku sleduje. I zbytek lidí jí věnoval pozornost s nesmírným zaujetím, byli rádi, že Sorid za ně vyslovil, čeho se báli.

Colleen se pomalu posadila. Hledala oporu v andorijcových blankytných očích. "Opravdu těm slovům nerozumím, je to, jako bych měla hledat epický příběh v symbolistově lyrické básni." Přecházela po ní zimnice, jenom lehounký třas, jak se snažila potlačit chuť se rozvzlykat.

"Zkuste to, slečno Callis," jemně ji pobídl.

"Viděla jsem modrozeleného draka, co zemřel. Jeho oči vyhasly a křídla mu pokryl prach, vyrazil poslední skřek, který vesmír uvrhl do lahve, pak zkameněl, zemřel, rozbil se na spoustu zelených úlomků. Teď si vybavuji, že vypadaly, jako krystal co jsme nalezli. Pak e vše začalo odehrávat v té láhvi, byly tam bytosti, co sbíraly ty krystaly, co zbyly z prvního draka a rozdělovaly je zářivým dětem. Galaxiím asi, každému po třech. Děti zestárly a z každého úlomku jim vyrostl nový dra, jeden se chtěl osvobodit a jeho příběh to začalo sledovat," vytáhla svou tabulku. "Dělala jsem si naštěstí záznamy o těch slovech, protože jsem jimi zmatená."

"Jen pokračujte."

Postřehla, že jak Šou, tak Sorid jí visí na rtech, když však na něj pohlédla, rychle svůj pohled odvrátil.

"Dokázal se osvobodit, přerušit spojení se svými dvěma bratry,pak tam byla jen malinko pozměněná ta modlitba ze Skalenu a vize co ji doprovázela byla o krystalu-drakovi, říkalo se mu, ať se nebojí opustit svou zemi. Skončil špatně hádám, stařena, galaxie, našla jeho zničené peří zaprášené, zkamenělé. Ale vzala ho a poručila mu letět. Bytost, moudrý, který byl mezi těmi, kdo rozděloval střepy z původního draka, to zmátlo a vyděsilo. Drak oživl a byl tak podobný tomu původnímu, proměnil se v okamžik a proletěl do jiného času, kde se shledal s druhým, možná tím původním, drakem. A to je všechno. Pak se objevil Arashi a do mysli se mi dostala slova, že co milujeme a už není, že z krystalu ožije. Arashi již několik let nežil, a nevím, jestli jste se mu podívali do očí, ale kříženec hucula a andorijského vysokého koně nemůže mít zelené oči."

"Jak s tím souvisí ta smršť, Meluzína jsi říkala?"

"Jedno ze jmen pro Paní větrů, objevuje se v mnoha kulturách. Nom k ní měl velkou úctu, možná to byla jeho bohyně. Pojmenoval si po ní souhvězdí, kde září i jeho domovské slunce. Objevila se, začala těch hvězd sestupovat jen okamžik po tom, co se objevil Arashi."

"Venku tou dobou jsem zahlédla kulhající postavu," špitla francouzská bioložka. "Myslím, že to byl můj dědeček…"

Její slova padla do ticha jako křehká sklenice na kamennou podlahu.

"Bude třeba nejvyšší opatrnost, nemyslet na ty, které milujeme a ztratili jsme je. Pokud se však nemýlím, ani na Keulis není Meluzína skutečnou postavou, je smyšlená bohyně, bájný tvor. Jak ji mohl milovat tak, aby se z krystalů, kterých je zde předpokládejme víc, zhmotnila a stala se fyzickou?"

"Možná k ní měl opravdový vztah, třeba jako dítě, s dospíváním v ní přestal věřit, takže ji ztratil a kdesi hluboko je mu to líto," přišla s vysvětlením Číňanka.

Khrán mlčky přikývl, poněkud zasněně. Vzpomínal na dobu, kdy Eve ještě nebyla tak zkažená jeho i svojí slávou, kdy to byla normální citlivá a milující dívka. Tak dávno ji takovou ztratil. Musel se násilím přesvědčit myslet na něco jiného.

"Alespoň jednu záležitost to vysvětluje. Ale jak ta projekce pomocí krystalu funguje, je-li to projekce?"

Colleen pokrčila rameny: "Na Arashiho jsem normálně nasedla a uháněl, jako… jako dřív. Skutečný Arashi v nejlepších letech, jak si ho pamatuji."

"Další slova nebyla?" vulkáncův hlas utišil vzrušené mumlání.

"Několik vět, vesměs zdůrazňujících číslo tři. A pak to, co slyšel Nom."

"On taky něco slyšel?" neubránil se údivu jeho přítel Rimen od konzole.

"Právě když jsme byli tam venku, chtěla jsem se ho zeptat, co on viděl v Západním donjonu, říkal slova dost podobná těm, co slyšela já, ale daleko děsivější. Má jako by skutečně byla příběhem toho draka co byl donucen povstat z mrtvých a letět do jiného času nebo dimenze, to jeho znělo jako nepřátelství vůči jemu samotnému a vůči galaxii. Do jícnu času zapomnění pád. Ano, taková byla poslední věta, co mi z toho řekl, než se objevil můj kůň."

"Logicky tedy nemusí být mrtvý."

Suzane chtěla Soridovi něco namítnout o krutosti poušti, ale přerušil ji: "Mohla ho vzít kam uletěl ten poslední obživlý drak. Do jícnu času, do jiné dimenze a tudíž pro nás někam, kam nemáme přístup, pro nás do zapomnění."

"Logiku tomu neupírám, ale nepravděpodobný zdá se mi váš názor, doktore Soride," namítl téměř okamžitě Vanaran

"Zítra budeme pokračovat v pracích," rázně promluvil Zarbald. "Musíme obnovit spojení se světem, stejně sem přiletí naši studenti, budeme pokračovat v hrubém odkryvu pátého severního sektoru, očistíme dosavadní pískem zaváté části vykopávek a v nich dokončíme jemný průzkum. Prozatím zakazuji přístup do té Věži přízraků, zejména vám," přísně se podíval na Callis.

"Nyní je myslím vhodná doba jít spát, zkusit pustit z hlavy co se dnes stalo." Sám odešel směrem k ložnicím. Nikdo z ostatních se však k odpočinku neměl. Po chvíli nesmělosti potichounku začali diskutovat, jen skupina okolo velitele Dolanského se plně věnovala počítačům. Zarbaldovo chrápání se ale neozývalo, zřejmě ani on nedal svému příkazu a nemohl usnout.

Noc bledla vzrušená jako zpěněná bystřina, s prvními paprsky a ranním chladem se Colleen rozhodla jít si na několik hodin zdřímnout. Ohnivě bledý kotouč sonarisského slunce stoupal výš, když s hlasitým jásotem techniků systémy aktivní kontroly zase naskočily. V tu chvíli byl andorijec u nich a dorozumíval se s hlavním vědeckým střediskem v Alfarioně.

"Dá se očekávat, že vedení nám sem pošle vyšetřovatelský bezpečnostní oddíl, pane Conecu, Callis, spolupracujte, jak budete moct, nechci aby mí lidé měli nepříjemnosti."

Potom se otočil ke snídajícím: "Technika vyjede na pátý severní, jednotlivé týmy specialistů se vrátí ke čtvrtému, odkryje, co včerejší… ehm nepohoda… zakryla. Třeba objevíme něco zajímavého."

Do hlavní místnosti rozrušená vběhla Emillia. Třásla se a byl na ní zřejmý šok.

"Váš kůň Colleen, zmizel! Není po něm ani památky! Ale ve skladišti je místo něj…" nedokázala větu doříct, slzy jí stékaly po tváři, třásla se. Suzane ji chytila kolem ramen a jemně usadila. Rimen s Conecem a mohutným černochem se po sobě podívali a vyrazili úzkou chodbou kolem obytných kumbálků. Zarbald následován Dolanským se pomalým krokem, v němž jen zkušený pozorovatel mohl poznat skrývaný neklid a bezradnost, vydal se za nimi.

Venku se rozléhaly mladé halasící hlasy, studenti Alfarionské univerzity přijeli na praxi a zbytek nestálého týmu rozpoutal rozruch. Táborem projela vlna ulehčení.

Stěnu skladiště bledě rozsvěcovalo časné slunce. Přízračné stíny roztahovaly své pařátky přes skrumáž technického vybavení. Prostor působil zádumčivě šerem katedrály.

"Nome!!" Rimenův výkřik otřásl celým rozlehlým stanem.

"Ale…ale ten tu nebyl…" zašeptala Emillia. "Byl to můj dědeček."

Bezvládné mužské tělo spočívalo mezi šedými bednami a barely. Přes jeho hlavu přecházel jeden z úponků mlžného světla.

Suzane s lékařským vybavením se přiblížila, vykřikla a zase zmizela.

"To není Nom," klidným hlasem pronesla Colleen. "Nevím, co viděla Suzane, ale já vidím ležet Arashiho…mrtvého." slova zmizela do ztracena.

Ale představa, že člen jejich výzkumného týmu, byť nejspíš mrtvý, je s nimi, byla natolik silná, že nikdo jiný neodporoval. Zarbald se k tělu sklonil a lehce nadzvedl víčko. Oči zářily smaragdově zeleným svitem.

"Vskutku," ozval se za nimi Khrán. Chodba, ve které se tísnili již přestávala stačit. "To není skutečný Nom, ten nebohý hoch přeci zůstal v poušti."

Chodbou za nimi se rozezněly kroky.

"Jsem poručík Bernardi, bezpečnost. Kde je profesor Zarbald?"

Andoriec se zvedl, bledý v obličeji a jeho oči ještě průzračnější než jindy. Protlačil se mezi svými lidmi zpět a tiše pravil: "Pane Bernardi, sežeňte mi skutečného lékaře. Tělo pana Noma je zde…"

Důstojník si nervózně prohrábl uhlově černé vlasy: "Dobře.." zaváhal. "Pojďte však se mnou, chtěl jsem si s vámi promluvit. Kdo ho viděl naposledy?"

"Já," zašeptala Colleen.

"A já," přiškrceně dodal Conec.

Bernardi jim pokývl.

Jen mu vylíčili, co se stalo, jak to viděli a vrátili se k již čile probíhajícím vykopávkám. Pro jistotu byla energetická pole aktivována stále. Azurově modrá obloha pouštního rána ale nenasvědčovala žádné další katastrofě.

Když Colleen procházela prázdnou jídelnou, všimla si schoulené postavy. Suzanina ebenová kůže byla neobvykle pobledlá, oči zarudlé. Romulanka přisedla.

"Cos tam viděla?" zeptala se opatrně, jako by čekala nenadálou smršť.

"Amy."

"Kdo je Amy?"

"Moje sestřička… Našla jsem ji po bouři, jen několik kilometrů od našeho tábora. Udusila se. Byla zavátá novou dunou…Kvůli ní jsem se stala ošetřovatelkou…" ramena se jí roztřásla. Colleen se k ní sklonila a šetrně ji objala.

"Suzane, to je dávno, už je to pryč, je to za tebou. Ty musíš pokračovat…" ale slov útěchy se jí nedostávalo.

"Ona je teď tam… ve skladišti. Úplně stejná, bezbranná a šedivá, jako když jsem ji vyhrabala…" další záchvat pláče ji přerušil.

Colleen ji nechala, jemně ji položila hlavu na svou hruď, tiše přemýšlela.

Když se Suzane utišila, odvedla ji do postele a vrátila se do ošetřovničky. Rychle prohlédla, co je k dispozici a s jedním vybraným hyposprayem se vydala k transportéru. Rimen byl na svém místě, kradla se tiše jako kočka, nevšiml si jí. Spray zasyčel.

"Promiň Ronalde," zašeptala a nastavila koordináty na přenos do nejzáhadnějšího sedmého patra Západního donjonu.

"Počítači, sleduj mé biofunkce, kdyby se nějak výrazně měnily, přenes mě zpátky. Jinak přenos za dvacet minut."

"Rozumím,"příjemný hlas byl tichý, jako by byl jejím spiklencem.

Opět to míhavé šero. Zaposlouchala se, ne, to se jen zdálo.Tady přeci nemůže…

Klap cvak, cvak klap.

Zvuk kopyt zarezonoval prostorem. Šel kus před ní, chodbou dál.

Klap klap, cvak klap.

Jiskřivě řinčel jako o kamennou dlažbu. Pomalý, vyčkávavý. Chtěl aby ho sledovala?

Pohlédla na trikordér. Silné rušení nedávalo možnost proniknout dál, nesnímala nic než spletité vzorce toho rušení. Dech se zrychloval, adrenalin stoupal, srdce bilo rychleji. Doufala, že počítač si to nevysvětlí jako výraznou změnu biofunkcí, kterou přesněji nedefinovala. Ten pocit napětí a zároveň strachu z toho co jí v chodbě čeká se jí na okamžik začal líbit. Vzrušoval.

Pomalu krok po kroku se vydala za zvukem. Utichl, a znovu se ozval, jako v dálce, jako šumí malý potok na své cestě přes kamení a kořeny lesa. Cinkající podkovy v absolutním tichu mrtvého donjonu. Mrtvého? Co ta světla?

A letím stále, letím dál, láhev připoutanou k hrudi. Láhev rozbitou na střepiny, nechráněný vesmír spolkl můj žal. Vysvoboď nás!

Tři sestry a každá po třech dracích ve svém klíně chová. Uletěl jsem zmrtvýchvtalý, oživený krystalem, moje kůže mé tři světy, spoutaní krystalem!

Konec chodby byl na dohled. Výklenky zářily jen slabounce, jen aby bylo v prostoru vidět. Portál byl temný a klapání ustalo. To ticho nahánělo daleko větší strach. Strach z toho, co asi čeká v sále.

Vešla. Prázdná rozlehlá místnost, tak děsivě ji přimrazila. Rozhlédla se pozorně. Kopyta zněla za ní.Ten kůň ji musel oběhnout, vzdaloval se zpět k místu, kam se transportovala. Jak to, že si jej nevšimla?

Toč se, toč!

Bázlivě se otočila. Portál, kterým před chvílí prošla nyní svítil. Šroubovnice se zvolna otáčela. Měla pocit, jako když ten genetický kód má přímo před očima, jako když vidí, jak se skládají jednotlivé vlastnosti pradávných draků. A průchod portálem byl vyplněn něčím působícím lepkavě. Jednotlivé odstíny zelené se do sebe přelévaly v útvarech podobných fraktálům, chaosovitě vzhlížející složitý řád.

Plocha zmatněla, přelévání ustalo. V rámu se z té tajemné látky vyformovala humanoidní postava zahaleného starce. Působil jako kouzelník ze starých lidských pohádek, jenom vyřezávaná dubová hůl mu chyběla. Místo toho držel v kostnatých prstech prastaře vypadající flakón. Zurčivě ševelivý hlas naplnil rozlehlou komnatu, ve které se nacházela.

"Láhev je rozbitá, uletěl a pokořil moc Dzitrei, stal se novými Dzitrei. Střežte se jich, osvoboďte se!"

Zdobná lahvička vypadla z jeho prstů, roztříštila se a z jejích střepů se stali malí dráčci, s ječivým vřískotem se rozletěli a zmizeli ve stěnách. Zahleděla se na místo dopadu. V podlaze byl malý kráterek, aniž by zaznamenala nějaký výbuch nebo otřes. Z něj stoupala pára, vracela se k muži, zahalovala ho, postupně se zamžíval a měnil znovu v neporušenou plochu ne nepodobnou silovému poli. Některé z výparů měly tvar rotujících spirálových galaxií.

Ucítila mravenčení po celém těle. Transportní paprsek ji spoutával, v místnosti se citelně ochladilo, nebo chladil samotný proces přemístění?

Ty zlé oči, uvědomila si, že stařec stáhl kápi, to jemu oči patřily, ne drakovi!

Rozhlédla se, naplňovala ji extáze, jako by letěla, držela se dračích křídel a najednou prudký náraz a pád. Sesula se na transportní plošinu. Rimen opřený o ovládací panel na ni zíral.

"Nemusela's mě uspávat, přenesl bych tě tam… Našla's… Našla jste tam něco?"

Přikývla: "Nerozumím tomu, ale myslím, že se na této planetě před dávnými časy stalo něco…co se stát nemělo. Co poznamenalo celý vesmír."

Nic dalšího zvláštního se nepřihodilo, jen studenti odmítali na této lokalitě pracovat a k nim se přidávali stále další a další. První mezi nimi Suzane Mughrab. I Colleen se rozhodla to místo opustit. Donjon jí sice stále nedával spát, ale měla z těch zlých očí špatný pocit, cítila se jimi stále sledována a vyhýbala se užívání transportního paprsku jak mohla.

Nomovo tělo se nikdy nenašlo, i když se bezpečnost snažila seč mohla. Kupodivu nikdo neobviňoval vědce ze spiknutí a vraždy. Nikdo se v prostoru kolem vykopávek necítil dobře, zlé sny pronásledovaly každého. Možná i proto vydal admirál základny na Sonaris Jack Malbo rozhodnutí o izolaci jižního pouštního kontinentu a zapečetění vykopávek. Nebo možná proto, že několik lidí se muselo podrobit léčení. Emilliu Brodoteu neustále pronásledovala vidina jejího dědečka a to nejen ve snech, Suzane se nemohla zbavit pocitu, že všude vidí svou sestru, které nedokázala pomoci, Zarbald se stáhl do sebe, špatně přijímal fakt, že jedna z jeho misí byla neúspěšná, byť učinili objevy vskutku znepokojující. Po krátkém čase však přijal místo kapitána archeologického plavidla, pod jehož velení nastoupila na svou žádost i Colleen Callis, doktorandka Sonarisské univerzity v Alfarioně.

Dva nalezené úlomky krystalu neznámého složení a neznámých vlastností, možná nejcennější nálezy z "Města přízraků" se ztratily. Jejich ztráta se nevyšetřovala.

V domácí laboratoři po několika měsících luštění kódu a jeho syntézy měl Talek schované vejce se skořápkou barvy listů citrusů. Draku podobné stvoření se však nevylíhlo, stala se nějaká chyba.

"Deniso?" Ve dveřích malého pokoje zaneseného technickými součástkami, povalujícími se počítačovými tabulkami i skutečnými tištěnými učebnicemi se objevila hnědovláska Colleen.

"Co je?" mladší sestra zavrčela. "Nevidíš, že mám moc práce?"

Colleen s úsměvem pokývla hlavou a trošku soucitně očima přejela nepřehledný nepořádek.

"Něco tu pro tebe mám. Možná že ty zjistíš, co je to zač a co se s tím dá dělat…" spoléhajíc na Denisin dobrý postřeh hodila odštěpek krystalu. Neminula. Deny jej opatrně převrátila v prstech. Pocítila lehké zamrazení a pátravě se na Colleen zahleděla.

"Je to z vykopávek na jižním kontinentu," dodala na vysvětlenou. "Geologové ani inženýři nepřišli na to, co to je. Myslím, že ty bys mohla. Tam je to teď uzavřené z admirálského rozhodnutí, znáš lidi z Flotily," zašklebila se. "A já se tam raději už nevrátím." Dál své zážitky nerozváděla. Denisa chápavě přikývla, vrhla boční a nepříliš pochvalný pohled na Colleeninu novou uniformu Flotily v barvě mořské modři, ale stále se věnovala úlomku. Přitahoval ji.

"Jedu teď na misi. U hranic Neutrální zóny se objevila planeta, kde jsou zachovány pozůstatky staré základny. Náš kapitán se domnívá, že pocházejí od Romulanů-Vulkánců, když migrovali na Romulus. Tváří se to dost zajímavě.Možná, že přece jen hvězdy jsou lepší než písek… Myslím, že se dlouho neuvidíme, tak s tím," kývla ke krystalu. "Koukej zatím něco udělat…"

Tři draci a tři stařeny. Leť dál, leť! A úlomky peří s prachem slep. Na nebesích v zapomnění galaxie pád. Tvá síla a tvůj pád.

KONEC