Trias: Příběh věčnosti

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12

Kapitola 3

U.S.S. TRIAS

Jane Pulaská, už oblečená do uniformy, zamířila ke kapitánské pracovně. Nastala právě ta doba, kdy ji má informovat o náplni jejich první mise. Celou cestu si nebyla jistá co má očekávat a jaký kapitán doopravdy je. Jejich první setkání v transportní místnosti nedopadlo zrovna dobře a při prohlídce lodi ho prováděl Cooper, takže neměla příležitost si s ním přímo promluvit.

Než zazvonila na zvonek u dveří, zhluboka se nadechla.

"Dále," ozvalo se z pracovny a Jane nejistě prošla otevírajícími se dveřmi. Kapitánova pracovna nebyla příliš velká, ale svůj účel bude jistě splňovat. Richmond stál za stolem, zády k ní a věšel obraz na zeď.

"Co na to říkáte ?" zeptal se, aniž by se ohlédl. Pulaská nejdříve nevěděla o čem kapitán mluví, ale potom, co ustoupil a odkryl výhled na obraz, pochopila.

"Planeta Země, že ?"

"Ano," přikývl Richmond, "pohledem z vesmírné lodi. Byla jste na ní někdy?" 

"Ne pane," odpověděla upřímně a popošla blíže ke stolu. Kapitán jí nabídl židli a pak si i on sedl.

"Je to strašné, že jsou akademie i na jiných planetách. Mnozí kadeti tak přicházejí o tu nejkrásnější planetu ve vesmíru. Pamatuji se na studentská léta, kdy jsem navštěvoval různá města všech kontinentů." Kapitán si odkašlal a zakončil tak své vzpomínání. Koneckonců to není zase tak dlouho co dokokončil akademii. Přeci není zas tak starý. Musím si něco nechat pro vnoučata, usmyslil se a začal věnovat svou pozornost prvnímu důstojníkovi.

"Velení flotily nám určilo po celý měsíc střežit planetu Věčnosti." Kapitán se odmlčel, zatímco Jane jen slabě zakrývala své překvapení.

"Je nutné, aby nižší důstojníci byli do této záležitosti co nejméně zasvěceni. Kromě toho budu muset zákazat jakkoukoli komunikaci s okolím. Chtěl bych po vás, abyste, kdyby se posádka ptala na tento stav, měla připravenou odpověď."

"Mám si nějakou vymyslet?" zeptala se nejistě. Richmond se jí zadíval do očí a přikývl.

"Posádka nesmí mít ani tušení proč oblétáme tu planetu. Mohli by se o tom někde zmínit a jistě chápete, jaké to může mít neblahé následky."

"Nebo by třeba někdo z nich chtěl sám Strážce využít", nadhodila.

"Ano i to je možné. V každém případě vystřídáme RENEGATION a pustíme se do monitorování oblasti. Poručíci Valok a Harper jsou už na místě a analizují Strážcovy záznamy," Richmond přejel dlaní po hladké desce stolu a nechával Jane strávit nové informace. Nakonec se rozhodl, že nadhodí jiné téma.

"Díval jsem se do vašich záznamů a nenalezl jsem nic o tom, že patříte k sektě. Nebo vyznáváte nějaké náboženství ?" zeptal se s ohledem na řetízek, který měla Pulaská kolem čela a v jehož středu byla ozdoba se zeleným safírem. Jane si na něj sáhla. Očekávala tuto otázku už při prvním setkání.

"Ne, pane. Je to něco jako talisman pro štěstí. Dostala jsem ho od náčelníka kmene Anovar poté, co jsem přemohla Nyse, bestii, která sužovala jejich vesnici. Je to tak trochu také odznak za statečnost. Doufala jsem, že nebude vadit, když to budu nosit i ve službě. Ale klidně si ho mohu sundat", nabídla Jane.

"To je v pořádku. Ve směrnicích flotily není nic o zákazu nošení náušnic či prstýnků. Jsem si jistý, že váš řetízek zapadá do této kategorie. Nicméně mi musíte někdy vyprávět o tom jak jste tu bestii porazila. To je pro tento okamžik vše," zakončil kapitán rozhovor a vřele se na prvního důstojníka usmál. Ona mu úsměv oplatila a pomalu vstala. Jakmile opustila pracovnu, Richmond se otočil na svém křesle a zadíval se na obraz za sebou.

Ani jí neprozradil, že to maloval on sám. Na druhou stranu nesmí před posádkou ukazovat svou druhou tvář.

Měl bych se chovat ke svým vyšším důstojníkům víc přísně nebo přátelsky?spekuloval.

Taková otázka... nikdy jsem netušil, že si ji jednou položím. Ale, když nad tím teď tak přemýšlím, nic jiného než kapitánské místo mě v životě nemohlo čekat. Je to přeci rodinná tradice: můj  děda, otec, i moje setra - měl jsem snad na výběr ? Ale ano, měl. Jenže... každý na mě už od dětství pohlížel jako na dalšího Richmonda. A Richmond prostě znamená být kapitánem hvězdné lodi.

Jistě, mohl jsem přetnout tu tradici, ale já chtěl sám sobě dokázat, že na to mám. Že se dokážu vyrovnat svému otci. Že se dokážu vyrovnat Ditě. Vždyť my spolu soutěžili, kdo z ns dokáže jít v otcových stopách...

Ani jsem nepomyslel na to, že bych mohl být něčím jiným.

A lituji toho ? Ne, zatím ne. Ale co později? Nakonec se může ukázat, že jsem mohl vést jiný, prospěšnější život a jen kvůli rodinné tradici jsem tu příležitost propásl.

O pár hodin později...

Vše už bylo připraveno k odplutí. Raketoplány skončily s nakládáním zásob, posádka byla v plném počtu a dok hlásil TRIASU povolení k odletu. Cooper se usadil k taktickému stanovišti a pohlédl do prostředka můstku.

Tam, kde stálo hlavní křeslo. Richmond vycítil jeho pohled, vstal a přešel k němu.

"Tak jaký je to pocit ?" zeptal se ho šéf ostrahy. Thomas pohlédl zpět na kapitánské křeslo.

"Zatím to jde. Doufám jen, že si nikdo nevšiml, jak se mi klepou kolena."  "Klepou se ti, protože poprvé velíš lodi, nebo proto, že na vedlejším křesle sedí ten krásný první důstojník ?" zeptal se vtíravě Cooper. Kapitán souhasil s tím, že je Pulaská velmi atraktivní, ale nespojoval to s mírnou nervozitou, která částečně kolovala jeho tělem.

"Možná obojí," připustil nakonec. "Nepřišla nějaká zpráva od  poručíka Harpera ?"

"Ne, pane," odpověděl formálně Ted a zkontroloval svůj panel. "Ještě nebyl informován o našem předčasném vyplutí. Mám poslat zprávu RENEGA- TIONU?" 

"Ne. Myslím, že bychom mohli kapitána Erese překvapit. Uvidíme jakou mají pohotovost," usmál se šibalsky Thomas a Cooper ho v tom podpořil svým úsměvem.

Richmond se vydal zpátky ke křeslu. Cestou jeho oči šmátraly po celém můstku a on si začínal uvědomovat, jak je velký. Před obří obrazovkou, která právě zabírala pohled na vnitřní část doku, byla kormidelnická konzole, zaoblená kolem otočného křesla. Za kormidlem pak měl trůn kapitán s prvním důstojníkem po pravici. Za jejich zády bylo zábradlí nabízející vědecké a lékařské stanoviště. Zadní část měla vlevo taktické centrum a vpravo operační. Všechna místa už byla obsazena. Pulaská sledovala, jak si vedle ní kapitán sedá a netušila, že byla jedním z témat rozhovoru.

"Strojovna hlásí, že je připravena," vyčetla z počítače vedle opěrátka. Richmond na ní pohlédl a řekl si: "Dobrá, jdem na to." Avšak tato jeho myšlenka se v následujících několika vteřinách vytratila. Protože následující vteřiny přestávaly existovat. Něco se dělo...

Richmond si začínal uvědomovat, že loď kolem něho mizí spolu s vybavením a posádkou. Než stačil jakkoli zareagovat, zmizel i on se svým křeslem. Tato část vesmíru byla náhle zcela prázdná. Žádný TRIAS, OHIDEY či jiná loď nebo dok. Nic. Byly tu jen hvězdy.

Celý sektor se stal obětí neexistence...

Následuje:
Kapitola 4