Stříbrná Protěž

Linie A, část 1

Bylo chladno. Seděl před domem a sledoval místo, odkud se rodí Světlo. Čekal. To čekání ho stálo mnoho sil. Přál si být tím světlem, které každý den dopadá na hlavy mladých i starých, šťastných i nešťastných, mocných i nemocných. První paprsek proťal oblohu. To byl moment, který jeho lid i ostatní uctívali nejvíce. Rozhodovali, jaký bude den, podle toho, jaká byla barva paprsku. Dnes byla jasně modrá. První se tedy rodilo Velké Světlo. Dnes bude dobrý den. Varnhmer se postavil a zavřel oči. Nechal svou tvář koupat v teplých paprscích, po kterých jeho tvář celou noc toužila. Věděl, že toto by měly být projevy jeho, živoucího boha. Měl na to nárok. Alespoň si to myslel. Uklonil se. V tentýž moment se na obloze objevilo Malé Světlo. Jeho rudé paprsky věstily zlo, které má přijít. Toho si ale Varnhmer nevšiml. Je na čase, aby začal cestu, jako ten, jenž nese Světlo. Ten, jenž vládne Arinii. A bylo třeba tu cestu projít krví.

Stejně jako Varnhmer stála před obrovskou kamennou stavbou. Vítr čechral její vlasy, ve kterých bylo šest bílých pramenů. Mluvila v myšlenkách ke Světlu, ptala se na otázky, na než čekala ve znameních odpověď, prosila, aby jí dalo sílu. Očima otevřenýma dokořán sledovala, jak se nad obzorem objevují společně obě Světla. Ruku v ruce, obě ozářila Sivmařinu tvář společně. Dnes by tedy měl být den, kdy se bude dít dobré, i zlé, spojené v rovnováze, navzájem se doplňující v každodenní šeď. Uklonila se a v mysli poděkovala. Pozpátku došla zpět do paláce, neboť se nechtěla ke ani k jednomu Světlu obrátit zády v okamžiku jejich zrození.

Když pozpátku došla dovnitř, uslyšela tichou hudbu. Její jemný sluch se nechával kolébat uměním mladých studentů muzických umění. Sem tam ještě zaslechla nesoulad, ale oproti poslednímu cvičení se dost zlepšili. Představila si na moment sama sebe, jak hraje na spotru. Její vlastní hudba jí zněla tak falešně... Na nekonečně krátkou chvíli se přistihla, že jim závidí jejich bezstarostnost, kterou ona nikdy nezažila. Když byla v jejich věku, už drželo otěže moci, poté, co se Ranmer, její otec a bývalý král, upil k smrti. Nevzpomínala na tu dobu ráda. Hezké věci zažila až později.

"Má paní..."

Sivmar se neotočila, poznala rádce Hamora už podle chůze. Ještě jednou vystavila svou tvář paprskům obou Světel. Pak mu věnovala pozornost. Hamor byl starý. Starý tělem, nikoli duší. Jak často rád říkal, byl vlastně mladý. Avšak již velmi, velmi dlouho. Hamor byl dlouho mlád již při narození Ranmera.

"Jaké zprávy přinášíš, ó moudrý?"

"Rada se sejde tři záchvěvy před odchodem Světel. Prosí tě o požehnání tvé přítomnosti, má paní."

Když na něj pohlédla, sklopil zrak. Těm, jenž nebyli členy královské rodiny, nebylo dovoleno pohlédnout do tváře panovníka bez svolení. "Vyřiď Radě, že přijdu, Hamore."

"Vyřídím, má paní." Udělal pár kroků nazad v úklonu. "Nechť Světlo na tvé cestě nikdy neuhasne, má paní."

Také se uklonila. "Nechť Světlo na tvé cestě nikdy neuhasne, ó moudrý."

Varnhmer vrazil do hlavní síně svého paláce. Nechal tam svolat generály a ostatní velitele svých vojsk. Většina z nich byla připravena, že jako obvykle přijde pozdě. Často si dopřával potěšení s jednou s konkubín, když již generálové čekali. Dnes však dorazil brzy. Někteří si jej proto ani nevšimli. Až úderem do stolu sjednal klid.

"Ticho tady bude!"

Všichni rázem povstali, aby pozdravili svého krále.

"Tak..." Povýšeně se rozhlédl okolo. "Nadešel čas." Vytáhl roli a mocným máchnutím ji rozložil po stole. Pak vytáhl menelot, královskou dýku, kterou prý jeho rodu darovalo vtělení Velkého Světla. Napřáhl se a zabodl ji do mapy, která byla na roli nakreslena. "Tady. Sem se vydáme." Je to blázen. To si většina generálů v tom okamžiku pomyslela. Varnhmer však vypadal dokonale při smyslech. A jako vždy, naprosto sebevědomě. Dýka vězela v Chuquisace, hlavním městě Sivmařina království.

Usuti skočil po kreinovi. Těsně před tím, než se zvířátka dotkl, vypísklo, udělalo velký skok bokem a zůstalo stát, přikrčené v trávě. Usuti se zvedl a začal svého mazlíčka hledat. Trvalo to jen moment, než zahlédl pomalu se zvedající chlupaté uši. Už už se chystal skočit znovu, když se ozval hlas jeho chůvy.

"Princi, máte připravenou večeři! Pojďte se najíst, než vám to vystydne."

"Nejdřív musím chytit Molika, zase utekl, Namar. Přijdu, až to udělám!" Vyskočil, se stejným výsledkem jako předtím. Molik si ho ustrašeně prohlížel.

"Ještě si ublížíte, princi." Namar přišla blíž a zachrastila v ruce sušeným ovocem. Molik zvedl uši. Pak do ovoce foukla. Molik začichal a pak se opatrně vydal směrem k Namar. Nejdřív čumákem strčil do její ruky, hned se stáhl a když viděl, že se nic neděje, opatrně vzal do předních první kousek. Potom další a další. Když došlo ovoce, vlezl Namar do dlaní a unaveně se stočil do klubíčka. Během chvilky usnul. "Takhle na něj musíte, princi," přišla Namar k Usutimu. "Jste celý umazaný, co by na to řekla vaše matka?"

"Namar..." ozval se otráveně Usuti.

"Řekla by, že zlobí, Namar." Sivmar je už chvíli pozorovala. "A že by se měl pořádně umýt, než se půjde najíst."

"Mami... Myl jsem se ráno." Usuti zněl prosebně i káravě zároveň.

"Utíkej," usmála se Sivmar. Její syn se zašklebil, jako by šel na popravu a stejným způsobem odešel.

"Chtěla bych mít na něj více času, Namar..." posteskla si královna. "Je tak nezbedný..."

"Někoho mi tím dost připomíná," zasmála se chůva. "V jeho věku jste byla skoro stejná."

"Byla, Namar..."

Přiběhl k nim mladý muž a rychle se uklonil. "Má paní..."

"Vítej, Harare," pozdravila ho Sivmar.

"Děkuji, má paní. Rádce Hamor ti vzkazuje, že se Rada sejde dříve, již za jeden záchvěv."

"Já děkuji tobě, Harare. Vyřiď Hamorovi, že ráda přijdu."

Harar se uklonil a odběhl.

Tolmer se procházel po hradbách pohraniční pevnosti. Služba na hlídce mu připadala nudná, nikde se nic nedělo. Chvíli přemítal, jestli vůbec existuje takový blázen, aby se pokusil válčit s něčím, jako byla říše, rozprostírající se do nekonečna za jeho zády. Pak se jeho myšlenky stočily na Miramar, jeho ženu. V mysli probíral každý detail její tváře... Když ale sklopil zrak směrem k obzoru, zaujala jeho pohled zářivá žlutá stopa. Vypadala jako tekoucí žhavá krev země, jenže okolo nikde nebyla žádná sopka, ze které by prýštila. Takže... rozběhl se za velitelem pevnosti. Neběžel dlouho. Balar byl hned o strážní věž vedle.

"Pane, na druhé straně hranic se děje něco divného. Vypadá to, jako by tam tekla krev země, jenže..."

"Jenže tady nemá proč," pokýval hlavou Balar. "Podívám se na to." Oba, již pomalejším tempem, přišli na místo Tolmerovy stráže. Žlutá stopa se povážlivě přiblížila. Vedla od soutěsky směrem k údolí pod pevností.

"To je Varnhmer," zaskřípal zuby Balar. "On to vážně hodlá udělat." Zakroutil hlavou, pak se otočil na Tolmera. "Trub na poplach!" Došel k obrácené straně hradeb. Zazněl Tolmerův roh. "Jsme napadeni! Všichni do zbroje!" A zpátky ke svému podřízenému. "Vem si klorfa a jeď do Chuquisacy. Klidně ho strhej, musíme varovat královnu. Rychle!" Tolmer vyběhl do stájí a vzal si nejrychlejšího a nejvytrvalejšího klorfa, co našel. Na zvířeti dojel rychle k bráně. "Otevřít!" Popohnal klorfa a zmizel v horském prachu.

"Střelci na hradby!" zazněl Balarův rozkaz. Ze žluté stopy už byly rozeznatelné jednotlivé pochodně. Možná by je zvládl spočítat, ale na to nebyl čas. Bylo jich příliš mnoho, než aby pevnost ubránili.

Sivmar držela v ruce pohár. Byl skoro prázdný, jen na dně zbývalo trochu tekutiny, o které si ještě před chvílí myslela, že je bezpečná. Zbytek nápoje teď bublal na podlaze, vyžírajíce malou skvrnu. Děsilo ji to. Proč by se ji někdo chtěl pokusit zabít? Jistě, měla mnoho nepřátel, ale málokterý byl ochotný sáhnout až k vraždě. Pro většinu byla cennější živá... Až na jednoho.

Balar čekal s příkazem střelcům. Pozorně sledoval, kdy se Varnhmerovo vojskou přiblíží na dostřel. Najednou zastavili. "Věděli přesně, kde zastavit," zaklel. "I tak..." Otočil se k věžím. "K palbě připravit!" Když se obrátil zpátky, všiml si, že počet světel mohutně vzrostl. A ta nová se začala rychle pohybovat. "Zalehnout! Jsme pod palbou!" Skutečně. Nad jeho hlavou proletělo obrovské množství zapálených šípů. "Opětujte palbu!"

Na Varnhmerovo vojsko se sneslo mračno šípů, nepoměrně menší, než co přišlo z druhé strany. Ještě že byla pevnost z kamene, napadlo Balara. Už by se všichni škvařili v příšerné náruči Malého Světla. Na hradby dopadlo několik kotev.

"Pěchota ke mně!" Balar tasil meč a začal odsekávat lana, po kterých se útočníci snažili vyšplhat nahoru. Během kratičké chvíle mu přispěchalo na pomoc několik dalších vojáků, ale i tak jich bylo málo. Nakonec se nahoru dostalo pár Varnhmerových mužů. To si Balar poprvé připustil, že bitvu prohrají. "Kde jsou sakra ostatní! Pěchota na hradby!" Jeho rameno zasáhl šíp. Rána byla tak prudká, že šíp prošel skrz a porazil Balara k zemi. Než si uvědomil, co se stalo, byl opět na nohou. Až změna barvy zbroje ho upozornila na zranění. Pokusil se zvednout meč, ale ztratil v paži veškerou sílu. Jeho vojáci padali jeden po druhém, jak se na hradby dostávalo víc a víc nepřátel. Otočil se a vyběhl k centrální věži. Když doběhl na vršek, vzal z ochozu louči. Těsně na to k němu na druhou stranu vylezl další nepřítel. Varnhmer osobně. Před Balarem stála nádrž se slzami země. Ponořil do ní louči, slzy vzplanuly. Za chvíli se začaly rozsvěcovat ohně nalevo i napravo až k horizontu, jak reagovaly okolní pevnosti. "Tak se o vás dozví celá Sivmařina říše," procedil skrze zuby na Varnhmera. Ten z rohu věže vytrhl zástavu Sivmar a strčil ji do ohně.

"Správně," ďábelsky se zazubil na Balara.

Paprsky obou Světel se pomalu chýlily k odpočinku a předání vlády nad oblohou Satnerovi, strážci noci, který již teď neochotně ukazoval svou stařeckou tvář nad půlnočními pohořími. Harar, znavený zařizováním dalšího setkání Rady, si šel na chvíli odpočinout. Jedno místo měl v Chuquisace nejraději. Nikdo by nečekal, že tam bude, až na pár podklorfích, kteří zde ovšem trávili naprostou většinu vlády Světel. Ti jej ovšem již měli za častého a stálého návštěvníka. Měl v rohu největší stáje stoličku ze dřeva. Když dosedl, zaposlouchal se a usmál se. Kdysi se ho kdosi zeptal, proč to dělá. Na chvilku tázajícího utišil a vybídl ho k poslechu. A v šumu práce se ozývaly hlasy. Prozpěvovaly si neznámým jazykem veselou písničku, jejíž tóny a rytmus uvolňovaly z duše starosti. Když se ho zeptali, kdo tak zpívá, pokrčil rameny. Kdyby jim řekl, že takhle zpívají klorfové, asi by ho měli za blázna. Málokdo to věděl. Všichni znali trylky klorfa, ale málokdo již věděl, že je schopen vydávat nádherné, táhlé a veselé notování. Dnes večer si jej přišel poslechnout, opět, jak to dělal každý den. Opět zpívalo několik klorfů, dokonce i ten jeden, který u něj stál nejblíž. Když... Najednou všichni klorfové ztichli. Naráz se podívali určitým směrem. V jejich očích a postojích se zračil strach, vzdálený, nepřítomný.

Tolmer štval svého klorfa. Za každý povel ke zrychlení se mu v duši omlouval, sliboval vynahrazení. Ale teď nebylo času nazbyt. Už projížděl ulicemi hlavního města, obyvatelé mu stačili uhýbat jen tak tak. Mířil přímo k paláci, kde doufal, že zastihne královnu nebo alespoň někoho z Rady. Oba byli unavení, skoro k smrti. Tolmer však věděl, že i kdyby měl zemřít, jejich životy by byly nicotnou cenou. Celou dobu se tím chlácholil. Když dojížděl k paláci, uviděl v největší budově světla. Již se sešla celá Rada. Prohnal se skrz bránu paláce, bez myšlenky na formality. Neskutečným tempem dorazil k paláci, kde seskočil ze svého zvířete a vběhl do paláce na nohách, které namáhané jízdou skoro odmítaly poslušnost. Vehnal se do sálu, kde v půlkruhu seděli radní a vládcové přidružených klanů, naproti jim pak samotná Sivmar. Doběhl mezi ni a radní, když se zastavil, tak padl únavou na kolena.

"Varnhmer..." zakašlal. "Varnhmer napadl...napadl... Hel’Espontos..." Poté, co vyřkl tolik důležitou zprávu, konečně omdlel. V tentýž okamžik se skrze Chuquisacu začaly ozývat smutné hlasy. Prakticky naráz se začala městem táhnout smutná píseň, jejíž slova nikdo nedokázal rozeznat, natož jim porozumět. Klorfové pěli na rozloučenou svému druhovi. Ten, který donesl Tolmera až tam, kam tak nutně potřeboval, zemřel vysílením.

Zapraskala pochodeň. Harar zamyšleně pozoroval hořící pryskyřici, která ve zlatistém proudu kapala na kamennou dlažbu. Oheň osvětloval soukromou komnatu královny Sivmar a on stále nepřestal děkovat Světlu, že mu bylo umožněno své síly i svůj život vložit do rukou této vzácné ženy.

Harar nepocházel z klanu Sivmar. Jeho děd vedl dlouhé, vyčerpávající války proti starému králi. Jeho otec se nakonec před Sivmar sklonil v očekávání krutého osudu. Doufal, že snad klan nezahyne a životy jeho členů zůstanou zachovány. Za vlády starého krále by doufal marně. Už od věků je zvykem poraženého nepřítele zničit, mladé ženy a děti zotročit, muže zabít a majetek i území zabrat. V té době však nastoupila vládu mladičká Sivmar, dcera starého krále. Její korunovace vzbudila radost a naději. To proto, že už od útlého mládí proslula soucitem, něhou a moudrostí. Naděje jejího lidu nebyly zklamány a vroucí prosba Hararova otce byla vyslyšena. Vlastně, skutečnost předčila všechna jeho očekávání. K velkému počtu válečných obětí se už další nepřipojily. Klan Harar nebyl zničen, zůstal na svém území, měl svého vlastního vládce i svůj vlastní život. Spojení s klanem Sivmar bylo víceméně symbolické. Ovšem nikoho ani nenapadlo toho zneužít. Všichni záhy pochopili, že velkorysost a trpělivost Sivmar má své meze. Krutost, s jakou trestala zradu, byla stejně hluboká, jako dobrodiní, které poskytovala svým věrným. Z vděčnosti jí Harar nabídl svého jediného syna. Přijala dar. Z mladého Harara vyrostl statečný, moudrý a oddaný muž, který by za svou královnu ochotně obětoval vlastní život.

Rozhlédl se kolem. Byl jedním z mála, komu bylo umožněno narušit královnino soukromí. Chápal ji a její touhu po malém tichém útočišti neodsuzoval. Sivmar celé dny trávila mezi svými lidmi a jen občas se uchýlila do samoty své ložnice. Všiml si, že skutečně žije tak skromně, jak se o ní mezi lidmi povídá. Ložnice byla zařízena prostě, účelně, téměř obyčejně. Vzpomněl si na soukromé komnaty svého otce. Nikdy nepochopil, proč jeho rodina vytváří přepychové paláce, ve kterých se stejně nikdy nikdo necítil dobře.

Sivmar seděla u svého pracovního stolu a pozorně pročítala zprávy, které se za poslední dva dny nahromadily. Pracovní stůl Sivmar byl jediný kus nábytku v komnatě, který měl nějakou cenu. Pokud Harar mohl zjistit, pocházel z kraje Zaxtar, který už více než 2500 oběhů kolem Arinie spočíval na dně oceánu. Upřela na něj svůj tmavě hnědý pohled orámovaný obličejovou kresbou. V současné době bylo královně Sivmar něco málo přes 40 let (cca 216 standardních roků). Byla středně vysoká, plnoštíhlé postavy. Každý její pohyb se vyznačoval ladností a vědomím královské moci. Už 6 pramenů jejích vlasů zbělelo.

"Zajímal by mě tvůj názor, Harare..." oslovila ho měkkým altem

"Hlavní město nesmí padnut. Svoláme všechny bojovníky z kraje a uhájíme ho. Starý král ti zanechal dobře vycvičenou armádu..." říkal a díval se k jejím nohám. I když to královna od svých lidí nevyžadovala, cítil, že s ní nemůže mluvit jinak. Proto si nevšiml úsměvu, kterým se její rty během jeho slov zvlnily.

"To mám sedět a klidně sledovat, jak drancuje mou zem? Schovávat se za hradbami, zatímco moji lidé umírají?" Mluvila tiše, ale razantně. Harar se neodvážil zvednout hlavu. Měl pocit, že se královna zlobí a bál se, že se zlobí na něj. Co řekl špatně? Mrzelo ho, že ji rozhněval, nebo, což by bylo ještě horší, zklamal. Proto čekal, co mu královna řekne. "Vyšli nejrychlejší jezdce k okolním klanům. Ten z nich, který dorazí nejdřív, si smí ponechat klorfa, na kterém jede. Znám jejich hlavní města, jsou dobře opevněná. Všichni obyvatelé i se svým majetkem ať se v nich schovají. Z každého klanu povolávám mladé lučištníky. Ti, pod vedením jednoho staršího, na mě počkají u Stuffir‘Horthu. Staří ať posílí posádky v městech. Mají na to pět dní. Možná je to zbytečné, podle všech dosavadních informací míří Varnhmerovo vojsko sem. Ale nerada bych něco přehlédla. Mou armádu povolej sem, do Chuquisacy. Část ti jí tu nechám, část půjde se mnou..."

"Jakže?" přerušil ji Harar velmi nezdvořile. "Chceš opustit město? Vždyť... vždyť jsi to nejcennější, co máme!"

"Musím tam být pro případ, že by chtěl Varnhmer uzavřít mír."

"Chceš jet nepříteli naproti?" nevěřícně se zeptal Harar. Zapomněl na zdvořilost a na zvyk zakazující dotknout se jakéhokoli člena vládnoucího rodu. Klesl na kolena a objal její nohy. "Prosím," drmolil, "nesmíš tam jít. Určitě by se tě pokusil zabít! Naše životy by pak už ztratily smysl. Dovol mi zemřít místo tebe!"

Až když se dotkla jeho ramene, uvědomil si, jak se chová. Okamžitě ji pustil a odplížil se od ní. Nedošlo mu, že by ho mohla nechat svrhnout z hradeb. Faktem je, že se jí ještě nikdy nikdo nedotkl, s výjimkou otce jejího syna. Harara vždy zajímalo, kdo jím je či byl, byl však dalek toho pátrat v královnině soukromí. Teď to však bylo jedno. Pokud se Sivmar vydá naproti vojsku sousedního krále Varnhmera, zemře. O tom byl skálopevně přesvědčen. Pak by se z těch hradeb vrhl sám.

Byla dojata jeho věrností. Věděla, že její otec by ho za jeho chování zabil. Bohužel, jak také věděla, k jejímu otci by se tak nikdo nezachoval.

"Harare," přikázala mírně, "zvedni se!" Zvedl hlavu, ale stále zůstal klečet. "Říkám zvedni se," zopakovala. Teprve když poslechl, pokračovala. "Nikdo umírat nebude. Ani ty, ani já. Pojď sem," ukázala ke stěně, na které visela mapa. Vytáhla z držáku na stěně pochodeň, aby si posvítila. Následoval ji, také s pochodní v ruce. "Jak už jsi asi pochopil, chci tě pověřit obranou Chuquisacy. Až se vrátím, musí být všechno připraveno." Už se uklidnil. Když zjistil, že má zřejmě nějaký plán, který mu ještě neprozradila, už to neznělo tak děsivě. Vzpomněl si, jak se vyprávělo o jejích strategických schopnostech, které se projevily už za vlády jejího otce. Po předchozím záchvatu hrůzy vyvolaném představou její smrti, se opět vrátil ke svému klidu. "Neřeknu ti přesně, co chci udělat, protože si nejsem jista, jestli jsme jediní, kteří naši rozmluvu slyší..."

"Chceš říci, že tu máme špeha?" Tentokrát ho vyděsila skutečnost, že se něco takového mohlo stát.

"Neříkám přímo špeha," odpověděla a odvedla ho ke svému stolu. Ukázala mu něco, co vypadalo jako skvrna od žíraviny.

"Dnes ráno si můj syn hrál v mé ložnici s míčem. Hodil mi ho, když jsem seděla u stolu. Všimla jsem si toho na poslední chvíli a jak jsem ten míč chytala, vylila jsem nápoj, který si dávám každý den k snídani. Toto po něm zbylo..."

Vytřeštěným zrakem hleděl na vyžranou desku stolu. Představa, že by se někdo dal přesvědčit k něčemu takovému byla děsivá. Vůbec nechápal, jak se to mohlo stát. "Zklamal jsem svou královnu," konstatoval nakonec zkroušeně. "Nedokázal jsem ji ochránit před takovým útokem," dodal ještě.

"Nežádala jsem tě přece, aby ses stal ochutnávačem mého jídla," uklidňovala ho.

"O to přece nejde. Někdo cizí se sem dostal a já si toho nevšiml. Stalo se tak mou nepozorností a..." zarazil se, když uviděl výraz v její tváři. "...nebo nebyl cizí?" dokončil to, co si začal myslet. "Víš kdo to byl?"

"To už je jedno," odpověděla po chvilce mlčení. "Už odešel..." naznačila.

"Vlastní člověk tě chtěl otrávit? Jaké datum popravy jsi určila? Bylo by dobré, kdyby..." stále nechápavě kladl otázky.

Gestem ho přerušila. "Nebude veřejná poprava, i když by to nepochybně mělo svůj dopad. Nebylo to svobodné rozhodnutí toho člověka, proto jsem mu dovolila překročit řeku v míru..."

"Chtěl tě zavraždit!" s kapkou hysterie vykřikl Harar. Stále nechápal, jak je to možné.

"Jistě. Také jsem ho chtěla odřezávat po kouskách," řekla Sivmar a i ve svém rozrušení si Harar všiml, že jí při těch slovech naskočila husí kůže. Za vlády Sivmar došlo ke dvěma případům zrady. Královna věnovala velké úsilí vyšetření celého případu. Nespokojila se s přiznáním a pátrala po důvodech a všech okolnostech celé akce. Teprve pak odsoudila zrádce k smrti. Poprava byla veřejná a, jak si Harar dobře pamatoval, strašná. Odsouzenci byli skutečně odřezáváni po částech a nakonec zemřeli v takových mukách, jaké ještě nikdy nikdo neviděl. I Sivmar pochopitelně přihlížela a každý mohl vidět, jak moc při tom pohledu trpí. Přesto to nařídila. Proč? To se ukázalo až časem. Každý si vážil její dobroty a nikoho nenapadlo zradit. Porobené klany žily za vlády Sivmar bez problémů. Nikoho neutiskovala, neutlačovala, dokonce se životní úroveň jejího lidu i lidu ostatních klanů zvyšovala. Na druhé straně si každý pamatoval ty dvě popravy. To byl dobrý důvod k věrnosti i pro ty, kterým se možná politika Sivmar nemusela líbit. "Ten člověk se přiznal a vysvětlil pohnutky svého činu. Když si představím sebe na jeho místě, udělala bych totéž. Proto jsem mu dovolila vypít to, co v mém poháru zbylo. Zároveň jsem mu slíbila, že... To je jedno," zavrtěla hlavou. "To nám však ukazuje, že Varnhmer nezvládá svůj úkol. Zjednal si na mě vraha. Kdyby uspěl, pomstili byste mě..."

"To jistě," spěchal ji ujistit Harar.

"Já vím," s úsměvem přikývla. "Jenže, troufám si tvrdit, že byste byli zoufalí a už byste neměli co ztratit... Protivník, který nemá co ztratit, je strašný bojovník."

Chvíli oba mlčeli. Harar opět přemýšlel o tom, jak je šťastný, že může být u Sivmar. Věděl, že když ho otec nabídl jako dar, předpokládal, že bude zabit nebo zotročen. Ani slzy jeho matky ho nepřiměly k tomu, aby nabídl něco jiného. Také on se bál. Moc. Byl ještě dítě, když ho vzali z matčina domu a přivedli ho k té cizí ženě, která s armádou stála v jejich hlavním městě. Jeho matka plakala, nedovolili jí ani se s ním rozloučit. Pak uviděl Sivmar. Usmála se na jeho ušmudlanou tvář a podala mu kus velmi měkce vydělané kůže, aby si do ní utřel obličej. Když uviděla jeho matku, zeptala se jí, jestli nechce jít s ním. Každého to tenkrát překvapilo. Matka musela odmítnout, musela přece zůstat s otcem. Prosila Sivmar o život svého syna. Už tenkrát Harar pochopil, jak odlišná je jeho nová královna od ostatních, které do té doby poznal. Naprosto nechápala, o co jeho matce jde. Když jí došlo, že si všichni myslí, že ho, jako jediného následníka trůnu Harar, zabije, byla velmi zarmoucena. Snažila se nedat to najevo, ale Hararova matka to poznala. Smířila se s jeho odchodem. Po několika málo dnech začal Harar svou královnu zbožňovat. Ona si to také zasloužila. Přestože dosud bydlel v domě své matky, nikdy nezažil tolik pozornosti, jako teď. Nevtíravé, téměř mateřské. Sivmar ho nechala učit všemu, čemu se učilo ve školách jejího lidu. Navíc ho nutila přemýšlet, když s ním každý večer diskutovala o nejrůznějších tématech. Jednou, to už byl téměř dospělý, si dodal odvahy a zeptal se jí, proč to všechno dělá.

"Chci, vlastně doufám, že až se vrátíš domů a převezmeš vládu po svém otci, dokážeš své znalosti zužitkovat ku prospěchu mých i tvých lidí..." řekla mu tenkrát. Vyděsila ho představa, že by měl odejít. Pochopil, že k Sivmar cítí něco víc...

"Vím, že nepatřím do tvého klanu, královno," odpověděl tenkrát s mladickým zápalem, "ale tvůj lid jsem vždy považoval i za svůj..."

"Nevzala jsem tě z domu tvé matky proto, abych tě převychovala pro svůj klan. Já..." Tu noc nešel ani jeden z nich spát. Harar se pomalu dozvídal, jaká Sivmar ve skutečnosti je. Ještě lepší, než si dosud představoval. Když táhla se svou armádou k hlavnímu městu Hararova otce, procházela krajem, navštěvovala vesnice a města. To, co tam viděla, jí otřáslo až do morku kostí. Bída, hlad, nemoce, utrpení, nevědomost, tmářství. Věděla, že to všechno se nedá změnit rozkazem. Jistě, velmi mnoho ano. Ale chce to příklad. Proto se rozhodla svým způsobem využít následníka trůnu. Protože i když jsou nyní vztahy mezi jejím klanem a klanem Harar velmi dobré, vždy je cizinkou, zatímco Harar je jejich vlastní. Proto mu budou naslouchat víc.

Od té doby se toho i na území Harar mnoho změnilo, ale Sivmar cítila, že stále ještě je co dohánět. Když Harar pochopil, co všechno Sivmar pro jeho lid dělá, v duchu se ptal, jestli její očekávání nezklame. A navíc, nikdy by to nepřiznal, ale byl do své královny beznadějně zamilovaný. To byli všichni mladíci. Jenže zatímco u nich se to s věkem změnilo na bezvýhradnou úctu, u něj se ten cit pouze prohluboval.

"Možná," přerušil nakonec ticho, které v místnosti zavládlo, "si ve svých lidech nevypěstoval takovou oddanost, jako ty, královno. Věří, že se smrtí panovníka se armáda rozpadne. S tvou smrtí by se rozšířila o ostatní, kteří by tě toužili pomstít."

"Kdybych tě neznala, Harare, myslela bych si, že mi chceš lichotit," škádlila ho.

"To nikdy, královno. Jen říkám pravdu," oponoval.

"Nikdy? Ty bys mi nikdy nelichotil?" zeptala se, na oko vážně.

"Tedy, no..." najednou nevěděl, jak z toho ven. Chvíli se bavila jeho rozpaky, ale pak je sama ukončila. Vzala kus papíru a začala psát to, co nemělo být vysloveno nahlas.

"Připrav asi 40 klorfů. Pouze samice."

"Ty se přece k jízdě nehodí..." namítl, rovněž písemně.

"Já vím," souhlasila. "Doufám, že je, z největší části, zastavíme v průsmyku. Pak pojedu domů. Pokud se Varnhmer nerozhodne vyjednávat, musíme zbytek zlikvidovat cestou. Jak jsou na tom pevnosti u Haf’thoru?"

Jeho úsměv zmizel. "Rozpadají se," napsal. "Tvůj otec, ať Světlo na jeho dlouhé cestě přes řeku nepřestává svítit, jaksi..." nenechala ho dopsat. Stejně věděla, co chce ve skutečnosti říci. Že její otec na vnitřní obranu kašlal.

"Tak, tak," řekla po chvíli nahlas, s nádechem ironie v hlase. "Sleduj a uč se, Harare. Chci lidem ukázat, že se dá žít i myslet jinak a přitom se musím neustále potýkat s chybami minulosti. Je to vlastně i moje chyba. Už jsem se mohla postarat o nápravu..."

"Jestli smím něco říci, královno," uctivě ji přerušil, "jsi na sebe příliš přísná. Za relativně krátkou dobu jsi toho pro svůj lid a svou zem udělala velmi mnoho. A nejen pro svůj lid. I pro lid tvých dřívějších nepřátel. Vždyť Varnhmer obcházel všechny klany pod tvou nadvládou a vyzýval je ke vzpouře proti tobě. Nenašel se jediný, kdo by ho následoval!"

Přívětivě se na něj usmála. Trochu mu záviděla jeho víru a to, že má komu věřit. Cizímu se vždy věří snáz, než sám sobě. "Haf’thor je v celé cestě jediné slabé místo. Rozdělíme vojsko na tři části. Jednu si necháš tady, jedna na mě počká u Haf’thoru a třetí projde celou cestu ze Stuffir‘Horthu až sem," psala dál. Ta pomůže vyklidit všechny vesnice na cestě a spálí je. Jen Haf’thor zůstane stát."

"Chceš je tam zničit? Mají se tam ubytovat?"

"Ano i ne. Musí to vypadat, že obyvatelé uprchli na poslední chvíli. Vzít dobytek a osobní věci. Asi 300 klorfích kroků od vesnice prýští slzy země. Svedeme je do zavlažovacích kanálů..."

Dveře se rozrazily a do komnaty vběhl malý chlapec. Pozdravil Harara a zamířil k Sivmar.

"Kde jsi nechal chůvu?" zeptala se, když se jí začal drápat do náruče.

"Posílala mě spát," brblal chlapec rozhořčeně. "Hloupá ženská. Bude se bojovat a já mám jít spát."

"Nemluv tak o ní," napomenula ho přísně. "Umí a zná toho víc, než ty. I kdyby to tak nebylo, nesmíš o lidech říkat, že jsou hloupí," vysvětlovala.

"A když jsou?" nedal se odbýt.

"Tak je musíš učit a vést, aby byli moudřejší. Ale nezapomeň! Vždy tu existuje ta možnost, že ten hloupý jsi vlastně ty."

To se zřejmě chlapci příliš nezamlouvalo, nicméně přestal se dohadovat. Vzpomněl si na původní problém. "Bude se válčit..."

Přehodila si ho v náručí tak, aby pohodlně seděl na jejím širokém boku. Jednou rukou ho přidržovala a přistoupila k nástěnné mapě. Kývla na Harara, aby jim posvítil. "Varnhmer, náš soused. Za 24 hodin se svým vojskem dosáhne pohraničních hor. S armádou může projít jen tady, ovšem posílám zvědy i sem, sem a sem," ukázala na další průsmyky, "aby nás nepřekvapil."

Chvíli vstřebával informace. "Počkáš tady, že," natáhl ruku k mapě a ukázal na Stuffir‘Horth.

"Ano. A.... Tady ho máš, neplechu," otočila se k přiběhnuvší chůvě, která se už chystala omlouvat. "Když nebude poslouchat, tak ho k té posteli přikurtuj!" řekla s úsměvem, ale chlapec nepochyboval, že to myslí vážně. Včas si uvědomil, že teď není ta pravá chvíle matku dráždit a nechal se poslušně odvést do svého pokoje.

"Co mám dělat s chlapcem, když neubráníme Chuquisacu?" zeptal se Harar a sledoval, jak Sivmar pálí popsaný papír. Když shořel, rozdrtila popel a rozfoukla ho po celém krbu. Když se tak zbavila plánu na defenzivu, pomalu se zvedla a obrátila se k Hararovi. Výraz, který se přitom objevil na její tváři, ho přikoval k zemi.

"Myslím, že jsi mi dostatečně neporozuměl, Harare. Chuquisaca nesmí padnout. Osobně mi za to ručíš. Když svůj úkol nesplníš, i za řekou si tě najdu, aby ses mi ze svých chyb zodpovídal."

 

"Je to obtížné, pane," snažil se překřičet vichřici, jejíž hlas s každou chvílí nabíral na síle. Další nepřítel, na kterého při plánování přechodu přes průsmyk Stuffir’Horth zapomněli. "Klorfi jsou unavení, správně jsme je sem vůbec neměli brát. Měli zůstat v podhůří se samicemi..." vysvětloval zpoždění. Varnhmer se zlověstně mračil.

"A jak by ses sem chtěl dostat?" zeptal se podrážděně svého pobočníka. "Snad pěšky?"

"Jen jsem chtěl vysvětlit to zdržení."

"Už nic nevysvětluj. Ještě chvíli a budeme v průsmyku. Už se vrátili vyzvědači?"

"Ještě ne, pane...." Odmlčel se. Co by měl svému vládci říci? Že ti, na které čekají, jsou už druzí v pořadí? Že první, které vyslali, byli nalezeni zmrzlí na kost?"

"Musíme vydržet. Jakmile projdeme průsmykem, budeme chráněni před počasím zdejších hor. Jen trochu sestoupíme a sníh, vítr i mráz zmizí." Tím to považoval za vyřízené. Chtěl se otočit, když zahlédl na tváři svého pobočníka podivný výraz. "Co ještě?" zavrčel podrážděně.

"Nic," odmítal se účastnit další zbytečné diskuse s Varnhmerem. "Jen... co nás tam asi čeká?"

"Co by nás tam čekalo," odbyl ho, stejně tak, jako v posledních dvou měsících několikrát. "Obyčejná ženská. Navíc by už podle všeho měla být mrtvá...." Odtušil a ani vlněná maska, která chránila jeho tvář před mrazem, nedokázala skrýt jeho krutý úsměv.

"Mrtvá?" zeptal se v předtuše něčeho hrozného. Pořád doufal, že se mýlí, ale věděl, že je to zbytečné. Varnhmer zjevně vršil jednu strategickou chybu za druhou a on nebyl schopen mu v tom zabránit.

"Jistě. Snad tě to nemrzí. Stačí pohár nápoje..."

"Pane, při vší úctě..." odvážil se namítnout.

"Co ještě? Pořád něco máš. Obtěžuješ mě svými hloupými řečmi místo toho, aby ses postaral o armádu!" zahromoval

"Pokud Sivmar zemře a zjistí se, že jsi ji nechal otrávit, pomsta povede jejich kroky..."

"Hloupost. Kdybych umřel já, všichni zbaběle utečete. Tak mi nevykládej, že oni by cítili nějakou ušlechtilou touhu uctít její památku tím, že se semknou a vrhnou na nás... Nehledě k tomu, že... Co se to děje?" zeptal se. Králův pobočník Semer se rozhlédl. V jízdě zavládl zmatek. Zamířil proto k nim, v duchu rád, že se mohl Varnhmera opustit. Už z dálky viděl, že klorfi se plaší, shazují své jezdce. Rovněž v zásobovací karavaně se tu a tam objevilo vzpínající se zvíře. Naplněné vozy se i se svými spřeženími řítily do propasti, která tuto trasu k průsmyku lemovala z pravé, místy z obou stran. V celém vojsku propukl obrovský zmatek. Brzy zjistil, co se děje. I kdyby mu to neřekli nejbližší vozkové, kteří se všemi svými silami snažili udržet svá zvířata. Proto se vrátil k čekajícímu Varnhmerovi.

"Klorfi se plaší. To ta jejich bouřlivá krev. Sivmar musela přivést za průsmyk samice. Možná také potravu. Musíme je pustit, nebo strhnou všechny do propasti!" Tentokrát vychřici překřičel snadno. Také proto, že už částečně ustávala. To jak se blížili do průsmyku, po levé straně čnějící vrchol je před nepřízní počasí trochu chránil.

"Nepouštět!" křičel Varnhmer. "Jsou to naši nejlepší klorfi. Pokud je jejich jezdci nezvládnou, zahnat do propasti. Nepřipustím, aby získali naše nejlepší zvířata!"

"Ve vší úctě, to nemůžeš myslet vážně!" odvážil se Semer, ve kterém se probudila vrozená láska ke zvířatům.

"Můžu a také myslím!" vztekle zařval Varnhmer a prudce ho odstrčil. Sám se přiblížil k vojákům a vydával příkazy. Semer se sebral a svého vládce následoval. Zaregistroval návrat vyzvědačů. Proto k nim zamířil.

Seděli u hořícího ohně. Podle informací, které přinesli vyzvědači, si to mohli dovolit. Sivmar zřejmě vsadila na divokou klorfí krev a tak se stádem samic poslala skupinu mladíků, sotva dětskému věku odrostlých. Kolem Varnhmera se shlukli členové jeho družiny. Dlouze se mu snažili jeho plán vymluvit, ale zdálo se, že je to marné. Najednou se ozvalo na převise nad ležením volání. Varnhmer se svými lidmi vyběhl z pod převisu, i jeho vojáci se začali zvedat. Všichni hleděli vzhůru. Na ostrohu, na kterém náhle vzplál oheň, stála ženská postava.

"Jsem Sivmar, královna země, do které míříte. Žádám vás, abyste obrátili své kroky a šetřili životy své i životy mých lidí..."

"Nemáš právo mi něco přikazovat!" odpověděl rovněž hlasitě Varnhmer. "Jsi-li Sivmar, o čemž silně pochybuji, přijď a promluvíme si..."

"Chápu, že pochybuješ. Ale díky Světlu jsem odhalila tvou podlost dřív, než jsem se z toho poháru napila. Žiju a nabízím ti mír. Pokud se okamžitě vrátíš se svým vojskem zpět domů, nic se vám nestane. To, co vás potkalo dnes, byl pouze začátek!"

"Ty mrcho!" zařval Varnhmer. Popadl nedaleko ležící samostříl a vystřelil na Sivmar. Tedy, tam, kde před okamžikem stála. V okamžiku, kdy vypustil šíp, uvědomil si, že na ostrohu nikdo není. Ani hranice už nehořela.

Varnhmerovo vojsko překročilo průsmyk. S lepším počasím se zlepšila i nálada vojáků. Konec pohoří byl na dohled a podle zpráv, které o území měli, byla nedaleko vesnice. Přední část armády už byla téměř na rovině. Kráčeli dál, občas se usmáli na Varnhmera, který projížděl kolem. Ne že by ho měli rádi, ale nikdy je neošidil o jejich podíl na kořisti.

"Doufám, že už se nebude opakovat to, co jsi předvedl tam v průsmyku..." oslovil Varnhmer Semera, který jel po jeho boku. Ten se nadechl, aby odpověděl. Najednou ho něco udeřilo do zad. Okamžik zíral na krví zbarvený hrot šípu, který mu čněl z hrudi. Zmateně se opdíval na Varnhmera a pak se pomalu sesunul ze sedla. Ještě chvíli visel za nohu ve třmenu a pak s konečnou platností přistál na zemi. Jaký rozdíl od včerejška. Včera málem umrzli, dnes zem voní jarem... Varnhmer se rozhlédl. V tu chvíli spatřil, jak se z okolních skal sype hromada šípů na jeho vojáky. Další a další vlny šípů, z nichž málokterý minul. Vzpamatoval se. Spíš gesty než hlasem pobízel své vojsko k většímu spěchu. Tam dál, v rovině, se lučištníků zbaví. Hrozný úprk jeho armády ho v duchu pobavil. Pokud se tak rychle pohybuje v před, je to dobré. Jen aby je nenapadlo se obrátit. Málem ho srazili, jak kolem něj utíkali.

Konečně byli z dosahu šípů. Zbytek jeho družiny se připojil. Nejdřív měl pocit, že vůbec nerozumí tomu, co říkají. Pak mu došlo proč. Mluvili všichni najednou.

"Dost!" přerušil je. "Ty, Tremere, budeš mým pobočníkem místo Semera," oslovil jednoho z nich.

"Musíme se vrátit!" vážně říkal Tremer.

"Ty chceš znovu projít kolem těch lučištníků?" zeptal se s krutým úsměvem Varnhmer. Tremer zmlkl. To se mu opravdu nechtělo. "Jak jsme na tom?" zeptal se, když nechal svá slova dostatečně vyznít.

"Čtvrtina vojska..." Varnhmer se zamyslel. Pohledem bloudil po krajině. Pak se rozhodl.

"Přejdeme řeku a na druhém břehu se utáboříme. Dnes už dál nepůjdeme. Nejdřív přejde část vojska. Pak zbytek zásobování a nakonec nejlepší vojáci. Nechci další ztráty." Když všichni jeho poradci přikývli, zamířil směrem k řece. Stál na břehu, následován svou osobní stráží. Když už byl na břehu, zastavil klorfa. Rozhlédl se. Řečiště bylo přehledné a žádný nepřítel v dohledu. Proto sešel až k vodě. Jeho stráž za ním. Najednou ho zaujal pohyb na protějším břehu. Přikrčil se, ale žádná střela nepřiletěla. Podíval se pozorněji.

"Stále ještě ti nabízím mír, Varnhmere!" říkala Sivmar, stojící klidně na protějším břehu. "Mnoho tvých lidí už zemřelo. Zemřeli zbytečně. Vrať se zpět a už vás na mém území nepotká žádná nepříjemnost."

"Žvaníš hlouposti!" zavrčel. "Zatím jste jednali jako zbabělci. Ze zálohy střílet, pobláznit klorfí stádo... To je hrdinství!" pohrdání a zášť z něj jen čišelo. Také doufal, že získá čas a jeho lidé se zatím dostatečně přiblíží. Kdyby totiž získal Sivmar, získal by i její území. Navíc, nechal by si líbit ženu, jako je Sivmar. V jeho harému by se dobře vyjímala.

"Nejde o hrdinství, Varnhmere. Jde o životy mých lidí. Pro jejich záchranu udělám cokoli. A upřímně, je mi úplně jedno, co si o tom myslíš..."

Otočil se, aby svým příchozím lidem vydal rozkazy. Když jim však chtěl ukázat Sivmar, královna tam už nebyla.

Přebrodili řeku. K žádné nepříjemnosti už nedošlo. Kolem celého tábora stály stráže, ukryté mezi vlajícími kožešinami, které případné šípy vždy spolehlivě zastavily. Ráno táhli dál. Varnhmer si všiml, že nálada vojska není až tak dobrá, jak by měla být. Nezvedla se, ani když dorazili do vesnice. Resp. na místo, kde původně vesnice měla být. Nikde nic, jen spálená zem.

"Jestli to tak půjde dál, budeme mít potíže se zásobami. Jídlo dochází," informoval Tremer.

"Vyšli nějaké lidi do okolí. Někde tu musí něco být..." nevrle ho odbyl Varnhmer.

"To jsem udělal. Nemůžeme projít. Jsou tu bažiny..."

"Cože?"

"No ano. Přibližně 100 klorfích kroků v pravo začínají bažiny. Vlevo je řeka, která je tu velmi prudká. Pokud se ji pokusíme přejít..."

"Zkuste to. I ty bažiny. Musí tam být přece někde suché místo..."

Tremer odešel. Nechal si pro sebe myšlenku, že tam sice může projít jeden, ale ne celé vojsko. A jeden nepřinese dostatek zásob, i kdyby za bažinami ležely na hromadě. Rovněž zamlčel Varnhmerovi fakt, že se pokusil poslat jezdce zpět, aby přivezli zásoby za nimi. Vrátilo se jich pár, ostatní byli zničeni. Bez zásob, pochopitelně. A ještě něco řekli. Padlí a ranění, kteří zůstali na místě včerejšího střetu, zmizeli. Tremer začínal mít o osud jejich výpravy obavy. Svým způsobem začal Sivmar obdivovat. Ještě neztratila ani jednoho vojáka, stará se o jejich padlé a raněné a jen vyčkává. Varnhmer už přišel o čtvrtinu vojska a zbytek nevypadal jako vítězná armáda. Stále ještě nedorazili k Chuquisace a nikde není jisté, že tam dorazí.

Tremerovy nejčernější představy se naplnily do puntíku. Hladová armáda se trmácela po cestě od Stuffir’Horthu do Chuquisacy a denodenně ztrácela část svých členů. Vojáci začali protestovat a ani veřejná poprava několika z nich nezískala Varnhmerovi znovu jejich naprostou důvěru. Nakonec, hladoví a zničení, dorazili do poslední vesnice před Chuquisacou. Vypadalo to, že už ji obyvatelé nestačili zničit. Jen v rychlosti pobrali pár nejdůležitějších věcí, dobytek a uprchli. Dokonce tu zanechali většinu svých zásob. Tremer jim nedůvěřoval. Nevěřil v takové štěstí. Po celou dobu jim v patách a po stranách šly skupiny lučištníků, které každý pokus o změnu směru nemilosrdně trestaly. Z nějakého důvodu se jim dařilo pohybovat se v bažině velkou rychlostí, evidentně bez problémů. Zato Varnhmer ztratil několik lidí, když se snažil najít cestu bažinou. Řeka na druhé straně cesty si začala hloubit své koryto v drolivém masivu a tak se vedle nich začala zvedat skalnatá hradba. Z jedné strany skály, z druhé bažiny. To se Tremerovi opravdu nelíbilo. Teď tedy stáli ve vesnici Haf’thor a Varnhmer kázal rozbít tábor přímo ve vesnici. Nálada vojska se trochu zvedla. Najedli se, napili a usnuli. I stráže klimbali. Kdyby se Sivmar rozhodla zaútočit teď, neměli by šanci. To vše si Tremer nechával pro sebe, protože už zjistil, že podobné úvahy Varnhmera nezajímají. Největší domek si pochopitelně Varnhmer zabral pro sebe. Večer se v něm sešla celá jeho družina. Tremer si je všechny temně prohlížel. Byl konec jejich šlechtickému lesku a nadutosti. Tato výprava si vybrala svou daň na všech, kteří se jí zúčastnili. Zatímco Varnhmer řečnil o potřebě loajality, všichni přítomní si evidentně mysleli své. Snad nikdo už nevěřil, že by tato výprava mohla dopadnout dobře.

"Jestliže odvelela takovou část armády na cestu, nemůže být Chuquisaca příliš opevněná. Tolik lidí nemohla sehnat, i kdyby se hodně snažila. Obsadíme hlavní město a pak s ní budeme vyjednávat..."

Dveře se otevřely a Sivmar vstoupila do místnosti.

"Ty!" začal dřív, než mohla cokoliv říci.

"Když nemáš rozum ty, Varnhmere, musím promluvit s tvými veliteli. Vraťte se, dokud je čas... Vaši lidé umírají zbytečně..."

"Ani ty nejsi bez ztrát..." upozornil ji výsměšně.

"Ani já. Máš pravdu. Každá smrt je zbytečná. Ale moji lidé zemřeli při obraně své země. Tvoji lidé umírají pro tvou umíněnost..." domlouvala mu. Tremer si dobře všiml, že její slova mají na ostatní členy Varnhmerovy družiny vliv. I Varnhmer si toho všiml.

"Ta žena chodí do mého tábora kdy se jí zachce a vy nic neděláte. Zajměte ji!" vydával rozkazy. Muži se nepříliš ochotně zvedli. Sivmar jen zavrtěla hlavou.

"Jak jste zaslepení!" vykřikla polohlasně. "Jeho zášť vás vede do zkázy a vy to nevidíte!" ještě jednou zavrtěla hlavou a odešla tak rychle, že když Varnhmer vyběhl z místnosti, už nikoho neviděl. V místnosti se všichni muži na sebe podívali. Tremer cítil, že si všichni myslí totéž. Ale žádný z nich si nedovolí říci to nahlas.

Probudil se. Nevěděl proč, ale zkrátka měl najednou takový divný pocit. To z něj činilo nejlepšího válečníka už dobrých 25 let. Nadzvedl se na svém lůžku a zaposlouchal se. Něco... jako by něco ve vzduchu...

"Hoří!" uslyšel vyděšený výkřik. V mžiku shodil přikrývku a vyběhl ven. Pohled, který sem u naskytl, byl příšerný. Kolem vesnice se rozbíhal oheň a postupně ji svíral ve svém objetí. Za okamžik se plameny rozšířily i do vesnice, mezi jednotlivé domy. V mžiku pochopil ten ďábelský plán. Zřejmě slzy země, které se občas někde objevovaly, nyní tekly zavlažovacími kanály, kterými obvykle teče voda. Stěna prvního domku chytla.

"Hoří!" slyšel teď ze všech stran. Z domů zmateně vybíhali rozespalí vojáci, kteří se po tolika probdělých nocích konečně položili do postelí. Někteří se snažili proskočit hořícími stěnami. Zprvu nevěděl, jestli se jim to podařilo. Když běžel do králova domu, proběhl kolem jedné hořící stěny. Málem ho porazila hořící postava vojáka. Letmým pohledem zaregistroval ránu, která mu téměř oddělila ruku a část těla od zbytku. Tak tedy není možné uniknout, za hořící zdí stojí vojáci... Vběhl do Varnhmerovy ložnice. Odstrčil vyděšenou ženu, kterou si král speciálně pro své potěšení vezl už z domova. Hledal krále. Když ho našel, pochopil, že s ním nebude řeč. Byl opilý a rozespalý. Znovu vyběhl ven. Spásná myšlenka. My nemůžeme ven, oni nemohou dovnitř.

"Ztrhněte domy!" křičel na své lidi a rozdával rozkazy tak, jak bylo momentálně třeba. K čertu s Varnhmerem a jeho způsoby. "Hlínu do těch kanálů!" zavelel, když byly domy strhnuty. "Uhasíme oheň a pak se budeme krýt v troskách těch domů." Vojáci se snažili. Pochopili, že se svými rozkazy snaží zachránit nejen sebe, ale i je. Dokonce osobně vytáhl Varnhmera a jeho konkubínu. I králův dům bylo třeba zbořit, aby vysoko šlehající plameny neohrožovaly živé bytosti.

Nad ránem byl oheň uhašen. Očouzený, unavený a zraněný Tremer procházel tím, co zbylo z Haf’thoru. Když se mu podařilo prohlédnout dýmem, který stále vycházel z okolních zavlažovacích kanálů, nikoho tam neviděl. Zamířil k místu, kde Varnhmer vyspával opici.

"Odejdi..." přikázal ženě, která se krčila nedaleko krále.

"Ale..." bázlivě se na něj podívala. Věděl, že jako Varnhmerova konkubína neměla zrovna nejlepší a nejlehčí život. Vlastně mu jí bylo celkem líto. Uchopil ji za paži a poloveda, polonesa, přiblížil se k ní k jednomu z kanálů. Pomohl jí překročit těch několik metrů, na kterých by ji rozžhavená zem pálila do bosých nohou.

"Odejdi a najdi si tu lepší život. Vojáci Sivmar nebudou na ženu útočit..." Oddaný pohled plný díků mu byl odměnou. Když se vrátil k Varnhmerovi, otočil se směrem, kterým žena odcházela. Spatřil asi čtyři mladíky, jak se k ní blíží a po chvíli ji doprovázejí pryč. Pokýval hlavou. Alespoň něco na této výpravě dopadlo dobře.

"Co se stalo?" chraptivě se zeptal Varnhmer.

"Haf’thor shořel. A vojsko málem také..." odpověděl rezervovaně Tremer.

"Zřejmě je to tvá zásluha, že to tak nedopadlo. Až se vrátíme domů, dám ti nové pozemky," ujistil ho král. Tremer si nechal pro sebe fakt, že pravděpodobnost jejich návratu je velmi nízká. "Jak jsme na tom?" zeptal se král, který nezaregistroval změnu v Tremerově přístupu.

"Vojáci spali, když požár propukl. Mnozí uhořeli dřív, než stačili opustit domy.

"A ta holka?" zeptal se, evidentně zápasíce s bolestí hlavy a kocovinou.

"Ta také," s neutrálním výrazem pronesl Tremer.

 

"Král Ornhmer prosí o několik minut tvého vzácného času, Sivmar," skláněl se Tremer před přicházející ženou. Včas zahlédl gesto, kterým mu bránila pokleknout. Dobře si všimla, že by mu podobný úkon způsobil problémy. Utrpení, do kterého Varnhmer přivedl své vojsko, se dotklo i Tremera. Obvaz, tentokrát už čistý, stále zakrýval ne zcela zhojenou ránu. Vlastně měl štěstí, že ho lidé Sivmar našli. Kdyby se opozdili nebo si ho nevšimli, zemřel by. Bylo to vlastně štěstí? Neměl raději zemřít se svými muži? To je otázka, která se bude objevovat po celý zbytek jeho života. Věděl, že to nebude dlouho. Sivmar zvítězila a jejich osud byl zpečetěn. Teď, když přišel jako vyjednávač, její gesto uvítal. Nicméně věděl, že je to jen dočasně... Zůstal tedy stát, na znamení úcty pouze sklonil hlavu. Sivmar přišla až k němu. Dokázala si představit, co se starému vojákovi honí hlavou. Prosí, ne-li o mír, tedy alespoň o příměří, ženu, jejíhož otce pamatoval jako dítě, jehož tvář ještě nezdobil jediný tah obličejové kresby.

"Král Ornhmer?" zeptala se.

"Ano, královno. Jeho otec zemřel. Proto mě Ornhmer pověřil, abych ti přinesl jeho zprávu. Prosí o mír a rád by ti to sdělil osobně.

Dlouho si ho prohlížela a Tremer měl pocit, že vidí až do hloubi jeho duše. Její pohled nebyl krutý a to ho děsilo nejvíc. Tremer by si nikdy nepřipustil, že ho něco může vyděsit. Byl zvyklý na krutost a víceméně očekával, že krutým způsobem přejde Řeku. Také věděl, co se s poraženým klanem dělá. Jenže v Sivmar nebylo ani zdání krutosti. Znamená to tedy, že je ta žena natolik otrlá, že si pod pojmem krutost představuje něco mnohem horšího, než on?

"Určitě máš hlad," překvapila ho vlídně pronesenou poznámkou.

"Hlad?" zeptal se, jako by špatně slyšel.

"Ano. Blíží se večer, ty a tvé vojsko jste dlouho hladověli. Už jsem poslala své lidi, aby přinesli tvým vojákům jídlo, ty se pojď najíst se mnou..." otočila se a zamířila směrem, odkud přišla.

Chce mě otrávit, pomyslel si. No, alespoň to bude mít za sebou. Když přišel až ke vchodu do královnina stanu, zastavil ho strážný.

"To je v pořádku, Harare," ozvala se Sivmar ze stanu. "Pozvala jsem ho..." Urostlý muž tedy pouze urychleně prohlédl Tremera, jestli s sebou nenese nějakou zbraň a ustoupil ode dveří. Významným gestem však dal najevo, že zůstane stát blízko nich. Dost blízko na to, aby mohl v případě nutnosti přispět své královně na pomoc.

Vstoupil do stanu. Překvapilo ho, jak prostě byl vybaven. Když to srovnával se stanem Varnhmerovým, byl vybaven téměř chudě. Ale, na rozdíl od toho Varnhmerova, tu bylo čisto. Nejen fakticky, jaksi materiálně, ale i ovzduší, které tu panovalo, mu připadalo čisté. Uprostřed stanu stál stůl, kdesi vzadu jednoduché lůžko. Nezdálo se, že by tu přebýval nějaký muž. To Tremera s konečnou platností přesvědčilo o pravdivosti zvěstí o tom, že Sivmar vládne svému lidu sama.

"Posaď se," ukázala na jedno křeslo u stolu. Obrátila se a hleděla stranou, aby se necítil nevhodně, až si bude sedat. Zranění se stále ozývalo a on věděl, že jeho uzdravování bude trvat dlouho. Tedy, trvalo by, kdyby k tomu měl čas. Sledoval, jak zamířila ke svému křeslu. "Mariah!" zavolala po chvíli. Závěs ve dveřích se odsunul a vstoupila žena nesoucí velký podnos, ze kterého se kouřilo. Přestože byl zaujat jídlem, především jeho nádhernou vůní, která v něm probouzela představu naprosto dokonalé gurmánské rozkoše, stačil si uvědomit, že Mariah je bývalá konkubína bývalého krále. Dobře, pokýval v duchu hlavou. Je teď na tom rozhodně lépe. Žena postavila před Sivmar i jejího hosta talíře s velkými porcemi a opět odešla. Prohlížel si jídlo a zvažoval. Jaký jed asi Sivmar použila? Natolik se zamyslel do svých chmurných úvah, že si nevšiml, že opustila své místo. Zamířila přímo k němu a upozornila ho na svou přítomnost tím, že se dotkla jeho ramene. Zmateně ucukl. Docela mu vadilo, že se tak zamyslel. Stát se to v boji, brzy by zemřel. Teď také brzy zemře. Ale co to Sivmar dělá?

Sivmar uchopila jeho vidličku a nabrala si část jídla z jeho talíře. Strčila sousto do úst a snědla ho. "Na můj vkus je to málo kořeněné, ale slyšela jsem, že ve vaší zemi se koření příliš nepoužívá..." poznamenala. Vrátila vidličku na původní místo a vrátila se ke svému talíři. Zahanbeně na ni hleděl. Pochopila jeho nevyřčené myšlenky a demonstrovala, že může připravenému jídlu věřit. I když, třeba je otráveno jenom něco. Nebo ona používá protijed... To už je stejně jedno. Pomyslel na Světlo a odhodlaně vložil do úst první sousto...

Hleděla na hlavu svého nepřítele a v duchu si kladla otázku, jestli ten zvláštní klan někdy pochopí. Syn zabil otce, aby si vymohl příslib míru. Hm. Divná rodina. Dokázal by něco takového její syn? Věnovala mu vzpomínku. Určitě teď postává na hradbách a přivádí svou chůvu k šílenství. Očekává vítězný návrat své matky a je mu úplně jedno, že ta předobrá žena je z něj celá nešťastná. No, už mu to tak úplně jedno není. Sivmar si dobře všimla, že pomalu začíná chápat zásady arinijského soužití. Nejlépe to projevil v den výročí svého příchodu na svět. Poděkoval Sivmar za svůj život, tak, jak to vyžadují tradice. Ovšem u toho nezůstal. Poděkoval i své chůvě. Alespoň něco...

Podívala se kolem. Všichni už byli nastoupeni ke zpátečnímu pochodu. Mezi rukojmími z řad šlechty byl i Tremer. Sivmar musela připustit, že to není záležitost náhodného výběru. Tremer byl... on byl jiný, než ostatní muži. Měl něco, co ho činilo neodolatelným. Proto se postarala, aby ji následoval do Chuquisacy...

Pak tu je ještě ta zvláštní květina. Stříbrná Protěž, jak jí vysvětlil Ornhmer.

pokračování příště…