Poslední mise

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Epilog

Kapitola 14

Veridian III

Slunce se již vyhouplo vysoko nad kamenité pahorky a již silně rozpalovávalo písčitou půdu pod nohama Kirka a Spocka, kteří tiše stáli před kovovou konstrukcí.

"Měli u sebe pouze dva starší federální phasery, jeden trikordér a něco co se podobá digitálnímu dalekohledu z velkým rozlišením. Původ neznámí. " Brunner se nesnažil to více rozvádět.

"S řidičákem asi počítat nemůžeme. " Zavtipkovali si Nichols, avšak bez odezvy od druhých.

"Pane?!" zeptal se nechápavě Brunner.

"Zapomeňte na to praporčíku. " Odvětil Nichols a dál již věnoval svojí pozornost jen dvojici před ním. "Bohužel musím přiznat pánové, že tváře těch za které se vydáváte jsem naposledy vyděl ve federálním muzeu výzkumu vesmíru a to je již velká řádka let. Teď lituju, že jsem se nepodíval do toho foto albumu, když mi to admirál McCoy nabízel."

Kirk se zamračil. "A kdy jste měl tu čest se setkat s admirálem McCoyem nadporučíku?"

"Vidím, že vás to zaujalo kapitáne, snad takoví titul opravdu máte. " Nichols se usmál, ale jen na okamžik, za chvíli se vrátil do svého neutrálního výrazu. "Naposledy jsem sním mluvil přededvěma dny, když byl právě v Baru naVyhlídce, nebo vlastně Na půl cesty jak jej trefně nazval komander Scott."

Kirk se zoufale podíval na Spocka, jakoby u něj mohl nalézt všechny odpovědi na otázky které se mu honili hlavou. Spock však dál tvrdošíjně mlčel. Kirk se vrátil pohledem na Nicholse a teprve teď mu došlo co v centrále zbouřenců znamenalo to velké A.

"Doufám kapitáne, že mi alespoň, řeknete jak jste se sem dostal, než se začnu zajímat o tem malinkatej detail, že ste, no jak to šetrně říct. Zemřel."

"Přiletěli jsme sem v raketoplánu. " hlesl Kirk takřka šeptem.

Nichols přistoupil o něco blíž. "Promiňte kapitáne neslyšel jsem vás."

Kirk pozvedl víc hlavu a podíval se nadporučíkovy do očí. "Jak nebo proč jsme sem přiletěli je momentálně to poslední čím se chci zajímat. Spíš by mě zajímalo co se sakra nahoře stalo."

"Možná vás to zarazí pánové. " rejpal do nich dál Nichols. "ale spíše sem čekal, že se dozvím

od vás. Protože já jsem momentálně přibitej k zemi."

"Zajisté. " hlesl tiše Spock "Na orbitě jsme nenalezli žádné záchranné moduly nebo raketoplány, to co se stalo , muselo proběhnou ve velmi krátkém časovém intervalu. Co však víme s určitostí je to, že Enterprise se musela utkat s Ferengským plavidle. Jehož trosky jsou tam také."

Tentokrát se zarazil Nichols, pak se však otočil a vykřikl. "Ty zatracený ušatí parchanti!!"

Kirk se opět o něj odvrátil a podíval se znova na Spocka. "Spocku, chci co nejdříve znát naše možnosti jak bychom mohli tu loď zachránit. " Kirk nemohl uvěřit, že něco takového vůbec řekl.

Spock zvedl pravé obočí a podíval se na Kirka. "Kapitáne?"

"Sakra Spocku cestování časem, dělali jsme to už mockrát a co víc chtěl jste přeci abych byl víceiniacitivní, nebo snad né?"

"Jime naše možnosti v tomto směru jsou víc než nepříznivé a co víc je nelogické se právě zabývat něčím jiným, než tím aby nám alespoň prozatím uvěřili."

"Spocku vím, že jste schopen se tím alespoň v myšlenkách zabývat, tak se tím sakra zabývejte."

"Zajisté kapitáne. " Odvětil Spock

Nichols se obrátil a výhružně se na ně podíval. "Co si to tu sakra šuškáte?!"

"Za jak dlouho jsem pro vás přiletí záchranná loď?" zeptal se Kirk aniž by vzal na zřetel Nicholsnovu otázku. "Je zřejmé , že né dřív jak za týden, kdy vás bude velitelství postrádat. " Odpověděl si sám Kirk.

"Nejsem povinen vám na tuto otázku odpovídat. Kapitáne!" Nichols se to snažil zahrát do autu.

"Nadporučíku, nedělejte ze mě hlupáka. " osočil se Kirk. "Velel jsem hvězdné lodi dřív než vůbec váž dědeček pomysle na to, že bude mít syna. Tak mi sakra nepovídejte , že nejste povinen na mou otázku odpovídat. Momentálně jsem tu důstojník s nejvyšší hodností tak mi pro příště říkejte pane. "Kirk se teď uvědomil, že to asi přehnal, přesto pokračoval. "Je víc než zřejmé, že jste ve větším svrabu, než si dokážete přiznat a co víc máte na krku bandu usmrkanců, kteří sotva vylezli s akademie."

Nichols se však tak snadno zblbnout nedal. "Kapitáne je zřejmé, že ste si jistý svou autoritou, přesto nejsem z vaší strana povinen poslouchat jakýkoliv rozkaz. Protože zatím jste mi neřekl nic co by vaše tvrzení, alespoň nějak potvrdilo. Neřekl jak to, že jste živí, když tahle myse měla za úkol vyzvednout vaše tělo, nebo přesně tělo kapitána Kirka a co víc ještě jsem se nedozvěděl jak se sem dostal tenhle Vulkánec co se vydává za Spocka!" Nicholsnovi začali výrazně rudnout tváře.

Spock si z ničeho nic vrhnul levou rukou rukáv na pravé ruce a začal do něj hovořit. Mluvil tiše takže mu nebylo rozumět , dokonce i Kirk měl co dělat aby zaslechl nějaké fragmety. Pochopil však pouze, že Spock hovoří z Roorickem.

Nichols však zareagoval jinak. Odepnul si s boku phaser a namířil jej na Spocka a zařval. "Okamžitě přestaňte mluvit , nebo budu střílet!"

"To nebude nutné. " Odpověděl Spock a svěsil obě ruce opět k boku.

"Dejte to sem!" vyzval jej Nichols a natáhl ruku.

Spock se mírně uklonil a odepnul si ze zápěstí malí kovoví náramek a předal jej Nicholsnovy. Ten předmět chvíli zkoumal v dlani než se zeptal. "S kým jste to mluvil!?"

Spock neodpovídal, pouze otočil hlavu směrem na východ a tiše se díval.

Nichols se otočil také, ale neviděl nic než mihotání vzduchu , které zřejmě způsoboval žár svítícího slunce. Tato teorie vzala za své, když se mihotání začalo zvětšovat a pak potopně nabýralo tvary mohutného vznášejícího se stroje. Přímo před nimi se právě demaskoval romulanský raketoplán.

"Sakra věděl jsem, že je to past. Žádní Ferengové, ale Romulané!" vyštěknul Nichols a přepnul sílu paprsku na svém phaseru na zabíjení.

"Nikoliv nadporučíku. " Oslovil jej Spock. "Vaše závěry jsou milné, chtěl jsem vám pouze vyjít vstříc a ukázat vám jak jsme se sem dostali."

"Nevěřím, že vám Romulané tohle půjčili jenom tak!" ozval se Nichols.

"Tělo kapitána Kirka bylo odsud krátce po jeho smrti přeneseno na Romulanskou loď jenž sledovala Enterprise-D už od observatoře Amargóza. Nějak se jim ho podařilo oživit, s cílem použít ho jako lákadlo, které by mě přilákalo do jejich pasti. Je očividné, že se jim to nepodařilo. " Spock domluvil a se zájmem se podíval na Nicholse.

Tomu jakoby vysvětlení prozatím stačilo, svěsil zbraň k boku a se zahmouřenýma očima se zase podíval na tmavě zelený raketoplán, který před ním nehybně vysel.

Kirk postával u kovového zábradlí, nebo vlastně to co z něj zbylo. Zbytky mostu který tam dříve byl vyseli na několika posledních šroubech. Zbytek mostu ležel roztříštěný na druhé straně dalšího kameného návrší. To co si o svých snech myslel dříve, teď ani nevystihovalo samu podstatu tohoto vyjevu. Kirkovy takřka připadalo, že se dívá na svůj vlastní hrob, nebo spíše jeho náhrobek.

Přišel jsem když je Nicholsn propustil, dříve však Spocka požádal aby přinutil toho co to pilotoval, aby s tím přistál. Spock to přijal pod podmínkou, že jim nebude bráněno ve volném pohybu po tomhle malom komplexu. Nicholsn neprotestoval, zřejmě alespoň částečně uvěřil, že opravdu jsou to co o sobě říkají.

Kirk měl potom čas si prohlédnou zbytek jeho podřízených. Ve většině případů to byli praporčící z několika stanovišť na lodi. Jeho stará Enterprise opět převzala úkol jakési školní lodě , při jejíž plavbě byl prioritní úkol odvést odsaď jeho tělo. "Jeho tělo?!?" řekl si pro sebe Kirk. Stále se mu to zdálo ironické tohle říct zrovna tady. A co víc Enterprise možná je ten impuls , který jej má donutit k tomu aby se nechoval sobecky. Ovšem kdy se choval sobecky? Podle Spocka to bylo hned od začátku, ovšem ať se snažil sebevíc stejně nenašel ani jeden případ. Možná, že mu ti zatracení Romulané udělali něco z myšlením , něco takového aby si to neuvědomoval. Možná chtěli abych případě vlastního ohrožení myslel jenom na sebe, abych prostě Spockovy podvědomě odmítnul pomoc. Odmítavě zakýval hlavou. Hloupost, nikdy by mě nedonutili abych se na svého nejlepšího přítele vykašlal. Nebo snad ano? To nikdy nezjistím. Kirk se pokusil odtáhnou se od takových myšlenek a soustředit svojí mysl na důležitější úkol. Musím se co nejdříve zeptat Spocka jak je dáleko s tím jeho návrhem. Sakra!! přeci musí existovat nějakej způsob jak se vrátit časem a zabránit té zkáze. Kirk si promnul oči , chtěl se tak odpoutat od pohledu na zkrocené zbytky mostu. Avšak nepomáhalo to. Otočil se tedy s jasným úmyslem, že odsud odejde, ale jaké bylo jeho překvapení když za sebou spatřil jednoho s těch mladých.

Mezí víc jak tuctem praporčíků byl tohle jediný podporučík. Poprvé se sním potkal, když na sebe narazili při jejich příchodu sem. I když měl po Nicholsnovi nejvyšší hodnost, stejně o ničem ne-rozhodoval. Nicholsn se vlastně ani nepokoušel mu něco významného přidělit. Sarchemko byl každým coulem hlavně vědec. Ještě mladej vědec a to Nicholsn věděl, vždycky jej pouze volal když se objevil problém v tomto směru.

"Máte nějaké přání podporučíku. " Oslovil jej jako první Kirk.

"Ne…totiž ano kapitáne. " Vypravil ze sebe Sarchenko.

"No tak prosím. " Pobídl jej Kirk.

"Vím, že jste se tady setkal s doktorem Soranem. " Kirk v ten moment chtěl něco říct, ale Sarchenko jej zarazil zvednutím dlaně. "Vím kapitáne, že pro každého ve Federaci a vlastně i pro Romulani to byl zločinec, ale přesto to byl nedoceněný vědec, který se strašně toužil setkat se svou rodinou v Nexusu. Když zemřel, vzal sebou informace a vědomosti, které již možná nikdy nezískáme."

Kirk se křečovitě usmál. "Podporučíku! Moje setkání s doktorem Soranem nebylo přiliž šťastné a jak jistě víte tak se mu podařilo mě zabít. Tak jistě pochopíte, že vaše simpatyje k němu s vámi nesdílím."

"Jistěže kapitáne. Chápu to. " Odvětil zklamaně Sarchenko a ustoupil Kirkovy s cesty.

Udělal dobře, protože Kirk se již nemínil na tomhle místě déle zůstávat. Jeho prioritou teď bylo najít Spocka a zjisti jestli s jeho problém nějak pokročil. Jeho hledání bylo usnadněno tím, že na tomhle bohem zapomenutém místě bylo jediné místo kde mohl být.

Raketoplán tiše seděl na jediné rovině, bez velkých kamenů, která se tu široko daleko rozkládala. Ve skutečnosti to byla jediná rovina na které se dalo stát. Dveře od raketoplánu byli otevřené a dovolovali tak každému kdo chtěl, vstoupit. Většinou to však byli zvědavci, kteří se chtěli podívat jak takoví Romulanský stroj vůbec ve skutečnosti zevnitř vypadá. Roorick to trefně nazval den otevřených dveří. Když Kirk přicházel, zamával na něj skrz přední průzor.

U Rooricka byla ta potíž, že jemu Nichols nedůvěřoval vůbec. Vyděl v něm jenom Romulana a tak vlastně i hrozbu. V raketoplánu tak na jeho příkaz trvale setrvával jeden muž co měl za úkol hlídat aby jím s tím raketoplánem nikam nezmizel. Byl pro ně příliž cenný.

Kirk ladně vyskočil do otevřených dveří a zamířil si to kolem konferenčního stolu do jediné velké kajuty která tu byla. Spocka zahledl ihned jakmile se otevřeli dveře, seděl před malým monitorem a usilovně pohyboval prsty na pro Kirka trochu archaické klávesnici. "Netušil jsem, že Romulané ještě používají něco tak zastaralého."

Spock promluvil aniž by se přestal psát nebo se podíval na Kirka. "Paměť v tomto stroji není tak obsáhlá , ale tento stroj vybaven vysoce výkoným dedikovaným počitačem. Je však pouze navržen na udržování maskování."

"A k čemu to je potom dobré?!" nechápavě se zeptal Kirk.

"Pokoším se s ním spojit a využít tak jeho rychlost pro výpočty které potřebuji."

"Je tedy nějaká možnost jak je zachránit?" zeptal se se zájmem Kirk.

"Zajisté Jime, máme několik možností. " odvětil pouze Spock.

"Já sám jsem uvažoval na Strážcem věčnosti. Existuje snad ještě?!" zeptal se Kirk.

"Ano, ale je velmi dobře chráněn. Je takřka nemožné se k němu dostat a co víc museli bychom skrz něj projít bez raketoplánu. Byli bychom tak odkázáni pouze na jedinou věc. Kapitán Enterprise by nám musel uvěřit."

"Jaká je tedy naše další možnost? Snad jediné to na plný plyn se prohnat kolem zdejšího slunce přímo do minulosti."

"Tato metoda je v dané chvíli nad naše možnosti a co víc mohli bychom také skončit o několik století dál v minulost. Dva nebo tři dny jsou na tento způsob příliš krátký časový interval."

"No a co tedy navrhujete Spocku?" Kirk začínal být čím víc nervózní.

"To co můžeme nejvíce ovlivnit je let na studený warp."

"A je tahle loď toho vůbec schopná?" zeptal se nedůvěřivě Kirk. "Pokud si pamatuji tak mi Roorick prozradil , že teď Romulané používají na svých lodích nějaký druh umělé kvantové singularity. " Kirk se na okamžik zamyslel. "Musím se ho zeptat jak dokážou generovat tolik energie."

"V tom má Roorick pravdu. " odvětil Spock. "avšak tento zdroj je možno používat pouze na větších lodích. Na strojích jako je tento stále používají vylepšené verze warp jádra."

"Zřejmě se tu nehodláte zdržet. " Ozval se z ničeho nic cizí hlas za nimi. Byl to Nichols, který nepozorován přišel krátce po Kirkovy a jen na pár výjimek vyposlechl celí jejich rozhovor. "Jste šílenci když si myslíte, že by vám to mohlo vyjít. Myslím, že se akorát budu dívat na další záblesk na obloze."

"Chce te nám v tom zabránit?" zeptal s mírnou obavou v hlase Kirk.

"Možná, že ano!" vyštěkl Nichols. "Jak už ste si ráčili všimnout tak jediné co tady mám k dispozi- ci je banda usmrkanců, která tady možná stvrdneme i několik měsíců, než nás tady začne vůbec někdo hledat."

"Pokud to vyjde tak bude tohle to poslední co vás bude zajímat nadporučíku. " hlesl Kirk.

Nichols se usmál. "Ano správně ste použil slovo pokud. Ještě dřív však chci i jiné důvody, než odsud pustím jediný dopravní prostředek, který mám k dispozici."

Kirk si unaveně sednul na kavalec a vyčítavě se podíval na Nicholse , který se stále opíral o konferenční stůl. "Nadporučíku jsem ochoten vás všechny dovést kamkoliv v téhle soustavě a poslat supprostorovou tísňovou správu, pro případ, že by náš pokus nevyšel"

Nichols se odpoutal od stolu a přešel blíž ke kajutě. "Jak jistě víte kapitáne tak podle základní směrnice o nevměšování by sme asi těžko s našimi ksichty zapadli do kultury na Veridianu II, ale přesto váš návrh nezamítám. Na tomhle kusu skály bychom asi už dlouho nevydrželi. Takže pokud nás všechny odvezete k talířové sekci Enterprise-D, můžete si dělat co chcete. Třeba i zemřít, když se vám bude chtít"

Kirk se zatvářil nedůvěřivě. "Nechce se mi věřit, že by ste se vzdal tak lehce. " odvětil na to.

"Mám své vlastní důvody. " procedil mezi zuby Nichols, otočil se na podpatku a odešel pryč.

Kirk tedy obrátil svojí pozornost spět ke Spockovy. "Spocku musím přiznat, že jsem zmatem."

Spock zase mluvil bez toho aby se na Kirka podíval. "Je to docela jednoduché Jime. Federace se sice postarala o to aby všechny důležité sistémi z lodi byli odveženy, ale přesto není možné odvést úplně všechno."

Kirk souhlasně kývnul i když to Spock nemohl vidět. "Myslím, že jsem vás jíž rušil dost dlouho. " prohodil Kirk, zvednul se a odešel také.

Pod raketoplánem se zvednul zvířený prach a zahalil vše v okolí několika metrů. Nikoho tím však neobtěžoval , prostor kolem něj byl prázdný , tedy na rozdíl od vnitřku raketoplánu. Ten byl zaplněn do posledního místečka.

"Jak jsme na tom!?" zeptal se Kirk, který jako tradičně stál za Roorickovím křeslem.

"Jsme kapánek přetíženi kapitáne. " Odvětil Roorick. "ale zvládnem to. " raketoplán však jeho slova nechtěl podpořit. Při zvedání nad zem se nepříjemně třásl. Kirk se musel chytit opěrátka aby neupadl. "Budem se sem pro něco vracet nadporučíku?!" křiknul aby jej bylo přes vzrůstající hluk slyšet.

"Ano kapitáne. " Odvětil Nichols. "Zůstávají tu ještě zásoby a generátor, který napajel silové pole. Takže se sem na tohle bohem zapomenuté místo budem muset ještě jednou vrátit."

Roorick mezitím zvedl stroj do dostatečné víšky , přidal plyn a desetinovím impulsem se hnal přes rozpálené pouště východní polokoule Veridianu III. Hluk se opět vrátil na snesitelnou hlasitost , takže na sebe již nemuseli řvát.

"Za jak dlouho bychom tam mohli být pane Spocku?" zeptal se Nichols.

"Touto rychlostí by sme mohli dosáhnout polohy talířové sekce Enterprise-D přibližně za půl hodiny nadporučíku."

Nichols souhlasně kývnul.

USS Teror

Kapitán Franklin byl na jedné ze svých obviklých procházek po lodi. Samozřejmě bylo jeho poviností jednou za čas udělat kontrolní prohlídku jednotlivých stanovišť, ale jeho spíš ty procházky bavili a dokázali jej zaměstnat ve dnech kdy se nic nedělo. Patroly u Neutrální zóny tím byli víc než obviklé, když narazili na potulnou kometu, byla to největší událost dne. Jediné co snad kapitánu Franklinovi na těchto procházkách vadilo, bylo to, že jeho loď měla jen deset palub, což rapidně redukovalo jeho možnost v náhlých kontrolách a co víc nemohl tohle dělat několikrát za den i jednou bylo pro jeho posádku víc než dost. Franklin vstoupil na můstek a rozhlídl se po něm Zaregistrovala ho pouze podporučík Hensová, která se na něj přátelsky usmála. Franklin jí to oplatil stejně a vystřídal v křesle svého prvního důstojníka nadporučíka Ergana, který na palubě USS Teror zastával také funkci hlavního inženíra.

"Jděte se taky vyspat Borisi. " Oslovil jej Franklin, když se chystal vstoupit do turbovýtahu.

Boris Ergan by jeden s těch co zde zůstali po odchodu bývalého kapitáne. Do penze mu sice ještě nějaký ten rok zbýval, přesto se již nechtěl rozloučit s touto lodí. "Jistě kapitáne, nejdřív však musím něco dokončit ve strojovně."

Franklin se zamračil, ale nakonec mávnutím ruky Ergana propustil. "Objevilo se snad něco co by zlepšilo naší náladu?" zeptal se přátelsky, když se za jeho prvním důstojníkem zavřeli dveře turbovýtahu.

První se ozval poručík Fry, jenž se zaujetím zkoumal svoje monitory. "Ve směru 2-5-8 na 1-3 jsem zaznamenal potulný asteroid. Ve svém vnitřku má velké zásoby niklu a železa. Stálo by za to ho blíže prozkoumat kapitáne."

"Fascinující. " odvětil znuděně Franklin a čekal toužebně na nějakou spásu od tohoto neodvratného průzkumu.

"Kapitáne!" ozvala se Hensnová.

"Ano podporučíku?!" skoro vykřikl Franklin.

"Možná to nic není, ale již po čtvrté jsem nedostala potvrzení o přijetí správy. " špitla.

Franklin byl na okamžik zmaten "Jaké správy?" zeptal se tedy.

"Té nekódované varovné správy, určené lodi Enterprise. Nacházející se v systému Veridian. Pane."

Franklin v ten moment zbystřil. "Je na trase nějaká iontová bouře, nebo něco co by mohlo zabránit odeslání správy. Pane Fry?"

Fry překontroloval údaje a spěšně nahlásil. "Nic kapitáne v tomto směru to je čisté."

Franklin obrátil svojí pozornost spět na Hensnovou. "Po tom menším incidentu ze včerejška, je toto víc než podivné. Pošlete velení tohoto prostoru správu, že odpovídáme na volání o pomoc."

"Nic takového k potvrzení nemáme kapitáne!?" Ozval se opět Fry.

Franklin ho však ignoroval "Pane Brody nastavte směr k soustavě Veridian. Warp sedm."

* * *

Enterprise-D

Kirk stál před pochromaným velitelským křeslem na můstku Enterprise-D a rozhlížel se. Vše zde sice bylo poškozené a nějaké části dokonce vyjmuté, ale i tak stále vypadalo impozantňe. "a říkáte, že tohle je jen část lodi nadporučíku Nicholsi?"

Nichols stál jen kousek od něj. "Ano kapitáne. Tohle je jen talířová sekce, která se oddělila od příliž poškozené bitevní sekce. Kdyby je nezasáhla tlaková vlna s explodujícího hiperjádra, tak by stímto byli zřejmě schopni doletět na nejbližší základnu."

Kirk souhlasně kývnul a uvelebil se ve velitelském křesle. "Byla jí škoda. " Doplnil Nicholsova slova.

Přes kapitánovu pracovnu vstoupil na můstek praporčík Brunner, šel přímo k Nicholsovy. "Pane raketoplán se již vrátil. Všechny zásoby se právě vykládají. Zbytek mužstva podle rozkazu propátrává loď."

"Dobře pane Brunnere. " odvětil Nichols. "Vemne si ještě někoho k sobě a propátrejte čtvrtou palubu , měl by se tam nacházet hlavní hangár raketoplánu. Je dost možné, že tam zbyli nějaké poškozené stroje. Pokud ano tak zjistěte jejich stav a naše možnosti je opravit. Pokud to u všech bude vypadat beznadějně, nebo tam vůbec nic nenajdete. Zkuste se dostat na desátou palubu, měli by tam být záchrané čluny a moduly."

"Rozkaz pane!" křiknul Brunner a opět zmizel v útrobách kapitánovi pracovny.

"O týhlenc lodi toho víte poměrně dost. " Promluvil Kirk když mu chlapec zmizel s očí.

"Možná! Přesto to co vím o třidě Galaxi je jenom zlomek , toho co bych musel vědět, kdybych na tomto typu opravdu sloužil. " odpověděl Nichols.

Kirk se zvedl s velitelského křesla a ještě se prozatím naposledy rozhlédl. "Jenom údivem se s téhle šlamastiky nedostaneme. " pak přešel ke vchodu kapitánovy pracovny. "Musíme jít příkladem a zapojit se také. " dodal a zmizel Nicholsovi s očí. Pomalu prošel kolem zavaleného stolu a protáhl se jedním z rozbitých oknem. Možná to bylo dětinské, ale chtěl s téhle lodi vidět víc, než jen rozbytý můstek. Když se zase dostal na volný prostor, vydal se k zádi. Musel jít však opatrně protože stěny lodě se zde začali více svažovat a na některých místech byli ke všemu i vlhká místa. Stačilo nějaké přehlédnutí, nebo zbrklí pohyb a Kirk mohl sklouznou po zadku až na zem, tedy v tom horším případě. Kdyby měl v uvozovkách štěstí tak by mohl skončit v některé s kajut, do které vedlo okno.

Kirk se tak dostal s menšími problémy až k phaserové kolejnici , s jejíž pomocí bez problémů došel až k rovné přistávací ploše hangárové paluby. Kirk se musel opřít o stěnu a chvilku si odpočinout. Samotný vnitřek hangárů byl temný, ale možná to dělalo to jasné slunce, jenž zabraňovalo zorničkám se přizpůsobit, pro ně zatím netypické tmě. Kirk se tedy konečně odhodlal a vstoupil do tmy. Ušel snad jen pět metrů, když konečně začal rozeznávat některé tvary okolních stěn. "Pane Brunnere!!" zařval tak, že se jeho hlas odrážel jako ozvěna od prázdných stěn.

"Kapitáne!?" ozval se po chvilce hlas nalevo od něj. "Nečekal jsem vás zde."

Kirk jeho dodatečnou poznámku ignoroval a přímo se jej se zájmem zeptal. "Našel jste něco?"

Brunner si z hluboka nosem odfoukl než odpověděl. "Zde nebylo vůbec nic jak vidíte kapitáne. Tak jsme zkusili zadní prostor, kde jsou opravárenské dílny. Raketoplány tam jsou dva. " Brunner se obrátil a naznačil aby jej Kirk následoval. Oba pomalu přecházeli napříč hangárovou palubou až k  násilně rozevřeným vratů. "Museli jsme si pomoct phasery. " Dodal na vysvětlenou Brunner

Za vraty uviděl Kirk dílo zkázy. Jeden z raketoplánů byl silně nahnut na bok a vlastně se plnou vá-hou opíral o protější stěnu. Po krátkém průzkumu Kirk zjisti, že mu schází motor. Ten druhý byl ví-ceméně v pořádku, tedy až na to, že ležel na střeše. Celí tento vyjev dokreslovalo červené světlo s  nouzového osvětlení, které zde dosud fungovalo. "Jste tu sám?" zeptal se s podivem Kirk.

Brunner se mírně pousmál. "Ne kapitáne, Sarchenko je v té sedmičce a zjišťuje škody."

"V sedmičce?" rychle nepochopil Kirk.

"Ten raketoplán co leží na zádech je typ sedm kapitáne a ten s chybějícím motorem je typ šest. " Odpověděl na vysvětlenou Brunner.

Ani né pár sekund po tom co to Brunner dořekl se z vnitřku raketoplánu ozvali tlumené nadávky a kletby. Ještě o dalších několik sekund později se v zadních dveřích objevil Sarchenko. "Je to nanic praporčíku to za…Kapitáne Kirku nevěděl jsem, že ste tady. " Sarchenko se začal omlouvat za ne-vyslovenou nadávku.

Kirkovy se na tváři vyloudil usměv. "Co zatraceného je nanic podporučíku?"

Sarchenko si promnul unavené oči. "Ale doufal, že tenhle stroj je na tom lýb než tamhleten, jen že je to právě naopak. Systému pracují pouze na rezervní energii. Hlavní zdroj je nahadry."

Kirk si uvědomil, že je tímto zjištěním Sarchenko zdrcen, tak že převedl rozhovor na jiné téma. "Na ten druhý jsem se podíval jen zběžně, ale je víc než zřejmé, že mu schází praví motor."

Sarchenko souhlasně kývnul , přešel k němu a poklekl. "V první chvíli jsem si mysle, že jej náraz urazil , ale stálo při nás malé štěstí. Raketoplán zřejmě procházel výměnou motorů a v době dopadu byl právě tento motor odejmut."

"Je snad nějaká šance, že tu pořád je!?" zeptal se Kirk.

Sarchenko se zoufale začal rozhlížet. "To právě nevím kapitáne, je to tu velké a ještě sme neměli čas to tu celé prohlídnout navíc tu zrovna moc světla není."

Kirk s uvědomil, že v téhle věci je tu nadbytečný. Obrátil se na Brunnera, který stále smutně hleděl na krásný stroj , jenž i když ležel potupně na zádech stále vypadal impozantně. "Praporčíku, je nějaká možnost se odsud dostat do některého s pater?"

Brunner se na Kirka obrátil. "Jistě kapitáne, ale je to nebezpečné, nevíme jak to dole vypadá a co víc, není tu nikdo kdo by vás doprovodil."

Kirk si uvědomil, že je to přeci jenom hloupost se potulovat po tmavých chodbách téhle lodi. "Asi máte pravdu pane Brunnere. " hlesl Kirk. "Zapomeňte na to."

"Mám to!!?" vykřikl zničeho nic Sarchenko.

Kirk s Brunnerem se otočili a zahlédli Sarchenka jak se snaží odházet části zhroucené přepážky. "Co máte pane Sarchenko!?" křiknul na něj Kirk.

"Přepravní kontejner, v kterém by mohl být ten náhradní motor kapitáne!" odvětil Sarchenko a dál odhazoval kusy skrouceného materiálu.

Kirk s Brunnerem se k němu připojili aby mu pomohli v jeho úsilí, které se postupem času začalo vyplácet. Světle šediví přepravní kontejner byl jenom na několika místech slabě promáčknutý, takže se zdálo , že vnitřní obsáh je neporušen. Sarchenko odhodil poslední velký předmět a nedočkavě jej otevřel. V zápětí se mu na tváři objevil široký úsměv. "Je v pořádku. " Zašeptal si sám pro sebe.

"Podíváte se později podporučíku. " Hlesl Kirk.

Sarchenko kývnul na souhlas a přepravní kontejner opět uzavřel. Nakonec společnými silami kontejner vytáhli ven.

"Možná, že se přeci jenom dovnitř podíváte. " Pravil z ničeho nic Brunner a dotkl se svého komunikátoru. "Praporčíci Kamen a Brosman se v co nejkratší době dostaví do hlavního hangáru raketoplánů. Potvrďte."

"Tady praporčík Kamen, hned jsem tam. " Chvilku bylo ticho než se ozval i ten druhý. "Slyšel jsem, už pádím Brosman konec. "

"Ty dva jsou schopni tady se Sarchenkem tohle opravit. " Dodal na vysvětlenou Brunner.

Dvě postavy se materializovali v Přední desítce, tedy alespoň co z ní zbylo, baru lodi Enterprise. Hlavní průzorová okna, jako snad na všech palubách, byla rozbitá a dovolovala přírodním živlům se zde pořádně vyřádit. Kolem barpultu se povalovalo množství zničených lahví a skleniček. Jedna s postav se sehla a zvedla malí zlatostříbrný komunikátor, který se jako memento dobrých časů, válelo mezí rozházenými věcmi na zemi.

"Myslíte, že bude fungovat?" zeptal se Kirk a podal jej Brunnerovy, který postával kousek od něj.

Brunner jej převzal a letmo se ho dotkl. Následně se ozvalo charakteristické pípnutí. "Vypadá to, že je v pořádku kapitáne. " odpověděl a vrátil jej spět Kirovy.

Ten souhlasně kývnul a připnul si jej na prázdné místo na prsou.

Když na hangárovou palubu dorazila dvojce praporčíku, požádali přes komunikátor Rooricka aby je přenesl sem. Mělo to hned několik důvodů, předně tu byli záchranné čluny a hlavně jádro počítače. Nikdo sice nedoufal, že by samotné jádro bylo k ničemu, ale záložní řídící systémy mohli být ještě funkční. Čemuž nasvědčovalo svíticí nouzové osvětlení.

Brunner se otočil na podpatku a vydal se k otevřeným dveřím, které vedli na hlavní chodbu. I zde ještě nějakaté to červené světlo svítilo, takže bez problému mohlo postupovat až ke střední části talířové sekce. To slovo bez problému však člověk musel brát z rezervou, dvakrát se museli vrátit a najít jinou cestu, protože kvůli zhrouceným přepážkám se nadalo jít dál

"Jsme tu. " Promluvil po delší době opět Brunner a zapřel se do s časti otevřených přístupovích dveří. Ty ostatně nekladli přiliž velký odpor, takže se Kirk k Brunnerovu úsilí nemusel ani připojit. Brunner ostatně otevřel dveře jenom o tolik aby se mohl bez problému protáhnout, což také ihned udělal. Kirk sice za těch posledních pár dnů něco schodil, přesto to nebylo dost aby nemusel dveře, ještě o trochu pootevřít. Kirk se po vstupu rozhlídl po místnosti, zjistil tak, že na rozdíl od zbytku lodi , zde ještě některé ovládací panely stále svítili, nebo alespoň poblikávali.

"Paměť jádra počítače je bezezbytku vymazáno. " Hlásil Brunner okamžitě, jakmile spatřil Kirka , ale jak jsme doufali , některé záložní systémy fungují."

Kirk se otočil a přistoupil k panelu, na kterém většina kontrolek svítila. Ty zbyle, alespoň poblikavali. "Jedná se hlavně o podporu života. " hles Kirk a na tváři se mu objevil úsměv. "V danou chvíli zcela zbytečný odbjerce záložní energie. Pokusím se jí převést na paluby jedna až čtyři."

Brunner souhlasně kývnul. "Ze senzorů dostávám jen částečné informace, přesto se zdá, že nouzová energie je ještě stále na palubách třináct, dvanáct, deset, šest a čtyři, pokusím se je vypnout. Snad tak dostanu víc šťávy do jinejch oddělení."

Vedle ovládacího pultu na kterém pracoval, začlo blikat červené varovné světýlko. Kirk se zamračil a přešel k němu aby zjistil co se stalo. "Pane Brunnere okamžitě přestaňte s těmi převody energie. Zdá se, že na palubě šest a pět jsou poškozeny energetické uzli. Dochází tak k silnému nárůstu energie, hrozí výbuch vodičů plazmy."

"Už to vidím. " sykl Brunner a začal o to usilovnějš pohybovat prsty po ovládacím panelu. "V sekci dvacet osm, na palubě pět jsou převodné uzly v pořádku. Kompenzuji a převádím dostupnou energii tímto směrem."

"Dobrá práce praporčíku. " pochválil jej Kirk. "Nárůst energie se snižuje."

"Hladina energie na těch čtyřech palubách, je na třiceti devíti procentech. " Procedil mezi zuby Brunner. "Pokusím se jí zvýšit napojením na záchranné modulu, snad tam ještě něco je. " avšak po chvíli začal klít. "Sakra, sakra a ještě jednou sakra."

"Co se děje pane Brunnere?!" zeptal se okamžitě Kirk.

"Nechce mě to pustit k ovládání záchranných modulu. Zřejmě je to chráněný nějakým vyšším příkazem, na kterej nemám šanci přijít!" odsekl Brunner.

Kirk přešel k jeho panelu. "Zkuste spustit autodiagnostický program záchranných systémů na téhle palubě. Třeba se tam objeví nějaká skulinka, kterou by ste se tam mohl dostat."

Brunner lehce kývnul na souhlas a opět roztancoval prsty po ovládacím panelu. "Jsem tam!"

vykřikl za okamžik Brunner. "Energetické zásoby v záchranných modulech jedna až šestnáct na osmdesáti procentech. Sedmnáct až dvacet tři se mi nehlásí. V modulech dvacet čtyři až třicet, hladina záložní energie na čtyřicetičtyřech procentech."

"Dá se nějak záložní energie záchranných člunů převézt do zásobníků energie lodi?!" zeptal se Kirk.

"No možná ne, je to zase chráněný nějakými bezpečnostními protokoly. Hmmm.. pokusím se je deaktivovat , snad to pomůže. " Brunner byl čím dal tím více soustředěný na svůj noví úkol. "Ano, mám to!!" vykřikl a zaťatou pěstí praštil do sousedního pultu. "Odčerpávám záložní energii do zásobníků talířové sekce."

Kirk se vrátil ke svému původnímu panelu. "Hladina energie narostla na pětačtyřicet procent. Myslím , že můžeme být spokojeni."

"Převedl jsem část energie sem, snad to tu udrží v chodu. " odpověděl Brunner. "Zbytek paluby deset bude ještě pod proudem asi dvacet minut , snad to bude stačit k tomu aby sme se bezpečně dostaly do Přední desítky."

Kirk odstoupil od ovládacího pultu a klepl do svého nového komunikátoru. "Kirk nadporučíku Nicholsovi."

"Tady Nichols, teda nevím co jste tam prováděli, ale tady na můstku zase pár monitorů a panelů svítí. Jeden s chlapců mi před chvíli ohlásil, že se stal zázrak protože tvrdil něco o funkčním replikátoru. " Hlas se na okamžik zarazil. "Promiňte kapitáne, co jste potřeboval?"

"Teď už nic pane Nicholsi, právě ste mi všechno řekl. Do dvaceti minut jsme u vás. Kirk konec. " Kirk ukončil spojení a obrátil se na Brunnera. "Teď už tu marníme čas pane Brunnere."

"Kakao, teplé né horké. " pravil v klidu Nichols. Ve výklenku to zajiskřilo a za chvíli se ojevil bílí porcelánoví hrnek s hnědou kouřící tekutinou. Nichols hrnek opatrně vyjmul a začal jej mnout mezi objema dlaněmi. "Je to dobrý pocit mít po dvouch dnech zase něco teplého v ruce. " Odvětil a usedl vedle Kirka, který jej celou dobu se zájmem pozoroval.

"Zdá se, že dnešní kapitáni mají daleko více prostoru než jsem měj já. " Hlesl Kirk a upil trochu čaje se svého hrnku, který mu Nichols dal před tím než zdal replikátoru svůj požadavek.

"Tato třída je spíš vyjímkou Jime. " odpověděl Nichols. "na mnoho lodích je stále prostor stístněný a kapitán je mnohdy rád, že má alespoň tam chvíli klidu. " Nichols si konečně přiložil hrnek k ústum a pomalu začal upíjet.

"Zásoby energie zde máte tak na pár týdnů , když nebudete příliž plýtvat. " Kirk přešel s důvěrného rozhovoru přímo k tíženému problénu. "Avšak pevně doufám, že to nebude potřeba Same a pokud vše vyjde jak doufám, tak se znovu setkáme až na palubě Enterprise. " Nichols se neudržel a začal se hlastě smát. Kirk nadskočil tak, že málem rozlil ten zbytek čaje, který tam jěště měl. "Jestli jsem řekl něco směšného, tak se omlouvám. " Vypravil ze sebe Kirk a dál nechápavě pozoroval jak se Nichols směje.

Ten si po chvíli dal ruku před ústa a s obtížemi ze sebe vysoukal. "Pro.. miň.. Jime, ale v hlavě se mi objevil obraz, jak jste místo do minulosti skočili o deset let do budoucnosti a našliste mě jak tu sedím s dlouhým plnovousem a čekám, až se setkáme opět na Enterprise."

Kirkovy se na tváři objevil usměv. "Ještě, že vás neslyší pan Spock, pro něj by byla taková nedůvěra v jeho propočty urážkou."

"No asi máž pravdu Jime, ale až se setkáme v té staré krasce nahoře , tak si stejně na tenhle náž důvěrný rozhovor nebudu pamatovat a zase pro mě budete jen někdo kdo se vydává za kapitána Kirka."

"Až na jednu věc Same. " sykl s důrazem na intonaci hlasu Kirk. "Jáá…tě.. budu.. znát!"

Nichols se na okamžik zamyslel. "No možná, ale až se tam potkáme, tak mi řekni, že jsi nadevše miloval mojí prababyčku Gillien a máš mě."

"S pěstí na tváři. " dodal Kirk a položil prázdný hrneček na malí stolek vedle pohovky.

"To ne. " odvětil Nichols. "ale podpořil bys to co o sobě budeš tvrdit."

"Čím?" nechápavě se zeptal Kirk.

Nichols usrkl poslední zbytek kakaa a i on odložil svůj šálek. "Když jsem byl malí tak prababyčka Gillien vždy ráda vyprávěla o době kdy byla malá. O dobách kdy moře bylo plné obrovských ryb…. nebo vlastně kitovců. Jak nás vždy opravovala. Pak vždy argumentovala s tím, že je dvakrát tak starší než nejstarší Vulkanec. Vždy sme se tomu smáli o ona s nami."

Kirk v ten moment našpicoval uši.

"Pak nastala doba kdy lidé začali ty tvory vybíjet takovím tempem, že hrozilo jejich úplné vyhubení. K čemuž později vlasně došlo. Jěště předtím však přišel jedem muž, který tvrdil, že tomu jde zabránit pouze jediným spůsobem. " Nichols přestal mluvit, věděl, že Kirk již ví o kom to mluví.

"Jak se daří Gillien Taylorové?" Zeptal se Kirk opatrně.

Nicholsovi se stratil usměv s tváře, sklonil hlavu a smutně odpověděl. "Gillien Taylor-Nicholsová zemřela před šestnácti lety. Podle jejího přání jí rodina nechala spopelnit a její popel jsme pak pijetně rozsypali z lodě v středním Pacifiku."

Kirk smutně kývnul na souhlas. "Co se vlastně stalo s Georgem a Gracie?"

Nichols se zhluboka nadechl, bylo poznat, že tohle téma je pro něj těžké. "Po té co ste je vypustili v San Franciském zálivu, vychovali po několik dalších desetiletí celkem pět mláďat. Přírodní vědci společně s Gillien si uvědomili, že nemohou nechat je mezi sebou se křížít , takže pomocí genetyky jim implatovali oplodněná vajíčka s pozměněným genetickým základem. Jejich dvěma cerám se tak narodili tři další samičky, které po genetické strance byli vlasně úplně jinými jedinci a mohli se dal křížit bez toho aby docházelo k sourozeneckému incestu. Vše provedli ještě několikrát a v současnosti je ve Pozemských moří , něco kolem stopadesáti verlib druhu Keporkak"

"Výte o tom toho docela dost. " Uznale jej pochválil Kirk.

Nichols se opět usmál. "To je zasluha Gillien. Vždy trvala na tom, aby sme si vážili toho, že je tu máme. Hodně členů naší rodiny se zabývá oceanografii. Buď na Zemi nebo na cizích planetách. Jedinou víjimkou byl můj děda s matčiny strany, který jako mnoho předku před ním spravoval velký ranč v Australii a samozřejmě já. Který sice ctí odkaz Gillien, ale přesto mi víc uchvátil vesmír a jeho dálavi, než ocean, který svoje hranice má."

"Je v tom přeci jenom ironie, že se osudi lidí na nějaký čas rozdělí a pak se zase srazí v okamžiku kdy to nikdo nečeká. " Promluvil Kirk , než však stačil ještě něco dodat ozval se jeho nový komunikátor. Kirk do něj nesměle klepnul. "Tady Kirk."

"Kapiténe. " Byl to Spockuv hlas. "Vše je připraveno k odletu. "

"Rozumím Spocku, hned jsem tam. " Odpověděl Kirk a zvednul se s pohodlné pohovky.

"Budeme vás sledovat senzory Jime. " Ozval se v zápěti Nichols. "Pokud se něco pokazí, pošlu za vámi raketoplán."

"Pokud se něco pokazí Same tak ho asi nebudem potřebovat. " Odvětil Kirk.

Kirk vstoupil do raketoplánu a již bez rozmyslu zahnul přímo do pilotní kabyny. Obě místa již byli obsazeny Spocke a Roorickem. "Když to tak vydím, mám nutkání se vrátit na Enterprise a vypujčit si tam jedno křeslo s poradní místnosti. " procedil mezi zuby tiše.

Roorick jej však slyšel a vstal se svého místa.

"Chlapče nenamáhej se a zůstaň kde tě je víc potřeba."

"To není mím umysle kapitáne. " Vyvedl jej s omilu Roorick. "Pouze vám chci vysunou židli druhého operátora. To abyste si měl kam sednout."

Kirk na něj úžasle koukal. "To my říkaž až teď po třiceti světelných letech, kdy jsem si neměl kam sednout!" Kirk měl sto chutí jej na místě uškrtit vlastnima rukama. "Ještě teď mě bolejí , žebra jak jsem tady sebou fláknul, jenom proto, že jsem stál a neseděl!"

"Neptal jste se Jime. " Odpověděl úplně v klidu Roorick, sehnul se a s boční stěny za svím sedadlem vysunul asi půl metrovou krychli s které vysunul jednoduché opěrádko.

Kirk rezignoval, zaujal nové místo a ledabyle zavelel. "Zvedně te jí pane Spocku."

Spock lechce kývnul na souhlas a za okamžik se tmavozelený raketoplán odlepil od světlešedivého plaště talířové sekce Enterprise-D.

Následuje:
Kapitola 15