Konspirace Alpha & Delta

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18

Kapitola 4

Enterprise, hvězdné datum 52033.907 (12. 01. 2375 - 09:00)

Až teprve na druhý den nechal Mikel svolat poradu vyšších důstojníků. Pod záminkou, že musí připravit podklady. Samozřejmě nemusel, jenže potřeboval čas utřídit si myšlenky. Kromě toho jeho dlouhodobé plány nemusely vyjít. Sám zapudil podobnou myšlenku. Vyjdou. Pokud bude patřičně důsledný, tak vyjdou. Obzvláště v jedné záležitosti měl mimořádný zájem. Jenže rozdělení obou sourozenců před čtyřmi roky zkazilo konečnou fázi dlouho připravovaného plánu. Oni dva zkrátka byli přesně tím, co potřeboval. Těmi, na něž celá staletí čekal. Otázkou zůstávalo, jak dostat ty dva znovu k sobě. Za roky, co seděl ve vězení, neztratil úplně přehled. Ne snad, že by ho mohli zadržet, pokud by hodlal odejít, ale zkrátka neexistoval žádný pádný důvod k odchodu. Teď konečně nadešla příležitost završit své dílo. Velení Hvězdné flotily nemělo sebemenší tušení, jak lehce s nimi manipuloval. Ne moc, aby nevzbudil pozornost. Ostatně u nich nehodlal vzbudit nijak velkou důvěru. Bohatě stačilo, když ho poslali s Enterprise na tuto misi. Musel přitlačit, aby právě vlajková loď Federace dostala pověření pro tento neobvyklý úkol. Nakonec uspěl a dospěl až sem. Hra byla rozehrána. Protivníci učinili první tahy. Teď byla řada na něm.

V hlavní konferenční místnosti vedle můstku na něj čekal kapitán Picard a jeho důstojníci. Když vešel dovnitř povstali ze svých židlí. Znamení jisté úcty, kterou mohli chovat k němu coby bývalému kapitánovi Hvězdné flotily. S Picardem se již setkal. Musel uznat, že volba kapitána pro vlajkovou loď Hvězdné flotily byla velmi dobrá. Kapitán ukázal na židli po své levici. Usedl do křesla přímo naproti prvnímu důstojníkovi. Will Riker rozhodně patřil k těm, s nimiž bude mít v budoucnu problémy. Komandér měl tendenci klást příliš mnoho otázek. Největší problém však představovala poradkyně Troi. V její přítomnosti musel neustále držet mentální štít vztyčený. Ona mohla zničit jeho dílo, pokud by odhalila příliš brzy jeho vedlejší úmysly a záměry. Proto udržoval pocit antipatie, kdykoliv na ni narazil. Pro její jemné smysly to muselo být hodně nepříjemné, ale potřeboval si Betazoidku držet od těla. Ostatní důstojníci vypadali v pohodě. O androidovi jménem Dat samozřejmě slyšel, s doktorkou Crusherovou se setkal během krátkého pobytu na ošetřovně a se slepým poručíkem Geordi La Forgem jel výtahem. Klingona zahlédl na můstku při první návštěvě.

Položil připravené instrukce úhledně před sebe na hromádku. Pohledem zhodnotil situaci. Získal pozornost všech přítomných. Enterprise již letěla k místu nadcházející mise. Koordináty místa určení včetně zprávy Hvězdné flotily předal kapitánovi včera a on zcela jistě musel své vyšší důstojníky seznámit s obsahem. Na něm zůstávalo říci, co nemohli vědět.

"Takže," začal obsáhlý dialog. "Jak už víte, Héra, loď třídy Nebula, zmizela při poslední misi. Nikdo přesně neví, na co narazili, proč se odmlčeli. Každopádně třída Nebula není bojová loď, takže pokud na ně někdo zaútočil, mohl je přemoci. Z toho důvodu vyslala Flotila další dvě lodě, Excalibur a Lexington, aby je našly. Jenže i ony stejně záhadně zmizely. Z Lexingtonu přišla krátce před zmizením krátká zpráva. Příliš krátká, než aby z ní velitelství mohlo cokoliv vyčíst, ale dost znepokojivá, protože výsledky dálkového průzkumu, které v té době prováděla Odyssea, odhalily neobvyklou anomálii právě v místech, kde zmizely všechny naše lodě. Odyssea byla dávno mimo dosah, než jim mohlo velení svěřit úkol. Proto povolali mě. Já totiž vím, co je ta anomálie zač. Už jsem ji viděl a ne jednou."

Geordi La Forge se při zmínce o Héře zamračil. Bylo pouhou ironií, že ztracenou loď našla Flotila dva roky po jejím zmizení, sotva dvacet světelných let od místa zmizení. Posádka nikde. Žádné záchranné čluny nechyběly. Dokonce ani transportér nevykazoval známku nouzového přenosu. Jeho matka i celá posádka prostě zmizela. Technici prohlíželi loď přitaženou do doku téměř celý rok. Nenašli nic neobvyklého. Systémy fungovaly v rámci svých parametrů. Jenomže žádné stopy po posádce, žádné lodní deníky, nic. Všechno prostě vymazané a navždy ztracené.

"Co obsahovala ta zpráva?" padla otázka. Hluboký hlas patřil Worfovi.

"Jen pár vteřin záznamu. Víc neprošlo." Stisknul tlačítko na ovládacím panelu konferenční místnosti. Obrazovka za kapitánem ožila. Odhalila obraz muže v uniformě poručíka se zlatým límcem. Vytřeštěné oči, ve tváři výraz naprosté hrůzy. Zoufale zkoušel cosi udělat na své konzoli. Ohlížel se za sebe, ačkoli za ním nebylo nic ani nikoho vidět.

"Panebože, přicházejí…, oni při…!" Hlas zmlknul uprostřed slova. Obraz zmizel a s ním i zvuk.

"Víc se nepodařilo zachránit. Víme, že vysílání přišlo s největší pravděpodobností z Lexingtonu. Muž byl identifikován jako poručík Starski, šéf bezpečnosti na lodi. Skvělý důstojník. Má řadu vyznamenání za odvahu, vynikající služební hodnocení atd. Jedinou zvláštností je skutečnost, že má jisté mentální schopnosti. Ne jako Betazoidi nebo Vulkanci. Jde o jakýsi šestý smysl, jenž ho provedl v mnoha nebezpečných situacích, díky čemuž dosáhl své stávající hodnosti," doplnil na vysvětlenou. Informace neměla celkový význam. Nadějný poručík viděl nebezpečí, ale již byl mrtvý, tudíž pro něj nešlo nic udělat. V tomto ohledu si byl naprosto jist.

"Co přesně hledáme? Co je zač ta anomálie?" otázka přišla ze zadní části stolu od poradkyně.

"Hledáme odpovědi. Jenže odpovědi přinesou možná víc otázek," odpověděl poněkud záhadně.

"Víte, co se stalo s těmi loděmi, kapitáne?" ozval se ostře první důstojník, jenž nesdílel zálibu v hádankách.

"Jenom Mikele, prosím," opravil ho nepřítomně. "Ano, myslím, že vím."

"Rozveďte prosím, co víte, Mikele," vybídl ho Picard. Z informací, které získal o jejich hostovi, usoudil, že jde o člověka s mimořádně složitou osobností, k němuž musí přistupovat opatrně.

"Ach ano, ovšem," zamumlal. Nadešla chvilka ticha, než vydechl pokračuje ve vysvětlování. "Abyste rozuměli, tak posádky našich lodí jsou pro nás ztracené. Ne ve smyslu, kterému byste rozuměli, ale každopádně zde nejsme proto, abychom zachránili naše lidi. Ne, my nemůžeme."

"A kdo tedy!"

"Strážci. Ano, řekl bych, že to slovo vystihuje podstatu."

"Kdo jsou Strážci?"

"Tvoří je celkem tři humanoidní rasy podobné lidem, Vulkancům a Klingonům. S podobnými hodnotami a měřítky, ale odlišnými podmínkami. Pouze pro přirovnání a lepší pochopení," doplnil pro jistotu, aby si někdo z nich neložil jeho slova špatně.

"Říkáte, že naše lidi nemůžeme zachránit, tak proč letíme na záchrannou misi?" přihodil logickou námitku Dat. "Očekáváte, že ti Strážci nám pomohou?"

"Zničí všechno a každého, na koho narazí," odtušil temným hlasem. "Ovšem u nás si tím nejsem zcela jist. V případě Enterprise by mohli učinit výjimku. Proto jsem trval na tom, aby velení pověřilo misí právě Enterprise."

"Stále odbíháme od hlavního tématu. Co přesně je v té anomálii?" připomněl Riker hlavní téma porady.

"To nechcete vědět," pronesl rezolutně.

"Potřebujeme znát veškeré možné…," začal mluvit Will.

"Nepotřebujete!" přerušil ho bývalý kapitán ještě ostřeji. V očích se mu podivně zalesklo, čímž prvního důstojníka usadil.

"Vysvětlete nám prosím, proč," uklidňoval Picard narůstající spor. Z nějakého důvodu dokázal zachovávat naprostý klid. Sám sobě se divil

"Samozřejmě," přikývnul Mikel na souhlas. "Zástěrka. Ta anomálie není víc než zástěrka. Má jediný účel."

"Přilákat co nejvíce zvědavců?" přihodila zkusmo poradkyně.

"Ano," přisvědčil neochotně. "Ve skutečnosti tam uvnitř leží něco, nevím přesně co. Možná stanice, možná menší planeta, možná obří hvězdná loď, nevím. Vytváří kolem sebe vesmírné úkazy. Skutečné úkazy, způsobem, který nedokážete pochopit. Láká tím k sobě lodě, humanoidní rasy, které pak může ovládnout."

"Víte, jakým způsobem je ovládají?"

"Ano. A právě tohle je věc, kterou nechtějte znát. Mohu vám říci pouze, že nejde o přímé ovládání, takže klidně můžeme najít všechny lodě a komunikovat s nimi, spolupracovat, zkrátka jako by o nic nešlo. Akorát nebudou schopni opustit anomálii a každý, kdo přiletí dost blízko, skončí stejně."

"Jakou hrozbu představuje anomálie pro Federaci?" zaduněl hluboký Klingonův hlas.

"Větší, než si dokážete představit."

"Stále mluvíte v hádankách a neříkáte nic konkrétního!" obvinil ho ihned první důstojník.

"Ach jo." Mikel si povzdechl. Ostatně od komandéra očekával obdobnou reakci, takže si připravil. co může říci. "Poslouchejte mě pozorně. Nic z toho nebudu dvakrát opakovat!" Získal okamžitě pozornost všech přítomných. "Když říkám, že pro vás není bezpečné znát, oč jde, tak mám zcela upřímně na mysli vaše dobro. Hned vysvětlím proč. Jde o pokušení. Tam uvnitř můžete najít to, po čem lidstvo prahne celé věky. Odhalit tajemství, která dosud zůstávala skrytá. Naplnit lidské touhy o poznání. Jenomže abych pravdu řekl, tak jde o uzavření smlouvy s ďáblem. Můžete získat mnoho, víc než si dovedete představit. Jenže ještě mnohem víc při tom ztratíte. Nemyslím jenom samotnou duši, ale všechno. Stanete se loutkami v mocenské hře, nikdy nekončící hře." Nedokázal plně ovládnout své reakce a v očích se mu znovu zalesklo. "Viděl jsem pád mnoha civilizací, které podlehly podobnému pokušení. Zůstaly z nich pouze trosky a jen málo šťastných přežilo pozdější chaos. Šlo převážně o rasy obývající jednu nebo několik soustav. Strážci dokázali zastavit šíření chaosu, jenomže Federaci tvoří mnohem více systémů a planet. Vidím zkázu nepředstavitelných rozměrů. To nemohu dopustit!"

"Jste jedním ze Strážců?" nadhodil zvědavou otázku Dat.

"Ne. Jsem pouze někdo, kdo ví víc, než by chtěl," odtušil neurčitě vyhýbaje se odpovědi.

"Dobrá. Co tedy můžeme udělat, abychom zabránili případnému zničení Federace?" vzal si slovo znovu Picard. I na něj předchozí ohnivá slova udělala silný dojem.

"Nejenom Federace, kapitáne," opravil ho jemně.

"Ovšem."

"Zatím přesně nevím. Musíme provést podrobnější skenování z bezpečné vzdálenosti. Nevidím nic v blízkosti anomálie. Tady jsem zcela slepý a odkázán pouze na vás."

"Warpem pět dorazíme k cíli za osm dní. Neměli bychom raději překročit omezení, abychom tam doletěli dříve?" promluvil poprvé poručík La Forge.

"Věřte mi. Načasování bude nesmírně důležité. Ostatně musíme provést úpravy na (nakonec jsem to rozseknul trochu jinak) senzorech, abychom odhalili časové záření. Což bude práce pro váš úsek. Mám zde přesné údaje a věřte mi, překalibrovat senzory na potřebné hodnoty zabere hezkých pár dní. Jeden z důvodů, proč nespěchat."

"Dáme se do úprav ihned," přikývnul šéfinženýr souhlasně.

"Promiňte, Mikele," promluvil znovu Dat. Upřel zlaté oči směrem k němu. "Říkal jste, že ta anomálie bude přitahovat kdekoho k prozkoumání."

"Ano, říkal," přikývnul na souhlas. "Beze sporu narazíme na konkurenci. O Romulanech už víme. Kdo bude další, to se teprve ukáže."

"Pak bychom měli být připraveni!" zahřímal Worf.

"Máme jednu z nejsilnějších lodí v Alfa kvadrantu. Nejspíš si dokážeme poradit s jakýmkoliv konkurentem, ale pokud jich bude víc, potom by nás mohli ohrozit," přihodil Mikel s mírným úsměvem.

"Nějaký návrh, Mikele?" Kapitán si jako první zvyknul oslovovat svůj protějšek podle jeho přání. Trpělivě naslouchal, protože z prvních setkání a rozhovorů si dokázal utvořit obrázek o muži, který nezůstával své pověsti nic dlužen.

"Ano. Tady, pane Worfe, jsou specifikace k úpravám našich zbraní a štítů. Budou se vám líbit," dodal podávaje šéfovi bezpečnosti padd. "A tady specifikace k vytvoření ochranného bio-pole. Zabrání průniku časové radiace," podal další tabulku Datovi. Rozdal všechny paddy, které si přinesl, a dal najevo, že skončil.

"Dobrá, dejme se do práce!" ukončil kapitán poradu. Gestem vyzval prvního důstojníka a poradkyni, aby zůstali. Ostatní odešli. Mikel s Geordim do strojovny a ostatní za svými úkoly. Picard vstal ze židle a zamyšleně hleděl z okna. Protáhlé čáry hvězd ho najednou fascinovaly. Zcela úmyslně požádal své dva důstojníky, aby zůstali. Potřeboval znát názor z jiného než vlastního hlediska. A taky se potřeboval někomu svěřit se svým podivným pocitem.

"Kapitáne?" přeťal ticho jako první Riker.

"Povězte, jak na vás Mikel působí, Wille?" promluvil kapitán zamyšleně hledě z okna.

"Příliš tajemně. Nevím proč, ale mám z něj prostě divný pocit a…," hledal vhodná slova.

"Příliš mu nevěříte," doplnil za něj.

"Ne, pane. Nechci rozebírat minulost, ale nedává mi spát, proč důstojník jeho kvalit opustil své místo, když Federace nejvíc potřebovala jeho služby," vynesl konečně na světlo své znepokojení z informací, jež o Mikelovi zjistil z databáze. Vlastně teď si na něj vzpomínal. Před lety ještě jako podporučík na Excaliburu ho viděl, jak mluví s kapitánem DeSotem.

"Možná věděl, jak všechno skončí, Wille. Možná věděl, že Borgové nás u Wolfu 359 rozdrtí. Možná věděl, co si admirálové nechtěli připustit. Sám víte, jak reagoval admirál Hanson. A to, že oni znali všechno co já. Všechny moje myšlenky. Sám přece říkal, že ví víc, než by chtěl."

"Pak by mohl znát i jejich slabá místa. Střetnutí u Wolfu 359 nemuselo být zdaleka tak katastrofální!" vydal ze sebe prudce, než se znovu ovládl.

"Možná ano. Já bych byl sice mrtvý, ale Federace…" Picard nedokončil větu. Z nějakého důvodu ho samotná myšlenka na svoji smrt neznepokojila.

"Promiňte, pane. Nechtěl jsem znovu vyvolat…," ihned se omlouval Riker, když pochopil, do jakých vod právě zabrousil.

"Neomlouvejte se!" mávnul rukou. "Já mám zase pocit, jako bych ho odněkud znal. Nikdy předtím jsme se nesetkali, ale přesto jsem ho už někde viděl."

"Ach tak. Což já bohužel mohu říci. Ačkoliv jsem s ním nikdy nepřišel přímo do styku. Jenom nevím, jestli je to dobře či špatně," odtušil Will s lehkým zamračením.

"Deanno?"

"Ano?" Poradkyně zamrkala, protože zůstávala soustředěná na oba muže hodnotíc jejich pocity, aby jim mohla pomoci vyznat se v jejich problému.

"Jaký z něho máte pocit vy?" obrátil se kapitán pro její odborný názor.

"Blokuje mě," odpověděla okamžitě, sotva domluvil.

"Blokuje?"

"Ano, a dost tvrdě. Vztyčil neprostupnou bariéru, kterou nedokážu proniknout. Navíc vysílá negativní vlny, které mě odrazují od veškerých pokusů," zavrtěla zamračeně hlavou. "Občas něco zachytím, ale z toho těžko mohu udělat závěr. Ačkoliv během porady krátce uvolnil své bariéry, takže vám mohu pouze potvrdit, že svá slova myslel zcela vážně a upřímně."

"No dobrá. Zatím nezbývá než čekat a být bdělý," volil Picard pečlivě slova.

"Ano, pane," kývnul první důstojník na souhlas. Poradkyně podobným gestem dala najevo stejný názor.

"Wille, dohlédněte na ty úpravy, které Mikel navrhnul. Sice pochybuji, že by nám chtěl uškodit, ale on má také jiné záměry, které zůstávají nejasné." Už když ta slova pronášel, měl velice podivný pocit. Pocit, který nedokázal zařadit.

"Spolehněte se, kapitáne." Riker dal lehkým úsměvem svému veliteli najevo, že udělá všechno potřebné.

"Vím, že na vás mohu spolehnout, Wille."

"Díky, pane."

Porada zabrala necelou hodinu. Zatímco kapitán probíral první dojmy s dvojicí vyšších důstojníků, šéfinženýr již studoval nová nastavení senzorů. Ještě ráno dostal Geordi pokyn, aby o desáté hodině svolal šest ze svých nejlepších lidí. Neměl čas dlouho vybírat. První osoba mu vletěla do seznamu téměř automaticky. Druhého vybral také poměrně rychle a další jména dopisoval do pomyslného seznamu hned po nich. O dalších postupně přemýšlel. Vybral je dříve, než začala porada. Nyní obtížen dojmy kráčel po Mikelově boku směrem do strojovny. Ze všech sil musel potlačit reakci, při níž hodlal nevěřícně vrtět hlavou. Deset z inženýrů ho očekávalo ve strojovně. Krátce vysvětlil svým lidem, oč půjde. Právě chtěl každého jednotlivě představit. Mikel pouze nenuceně mávnul rukou. Místo toho si všechny přítomné pozorně prohlédl. Snad šlo pouze o náhodu, protože u praporčíka Carterové zůstal pohledem déle než u ostatních. Vlastě ještě jednoho z inženýrů prohlížel o pár vteřin déle. Reginald Barclay. Sám posléze začal přidělovat jednotlivé úkoly. Jediný pohled stačil, aby věděl, komu svěřit kterou část úkolu.

Delta kvadrant, hvězdné datum 52045.21 (16. 01. 2375 - 12:00)

Hvězdná loď federace Voyager doposud zůstávala nedaleko neznámé anomálie. Anomálie, která se po dalším mnohahodinovém průzkumu jevila jako past. Velice důmyslná pást. Ještě zbývala část oblasti, kterou senzory nedokázaly proniknout, ale postupně si posádka lodi mohla učinit jasný obrázek. Jenomže zde zůstávala nesmírně lákavá možnost. Senzory ji předtím neobjevily a její přítomnost byla pro všechny velkým překvapením. Sotva planetu zahalila mračna, objevil se nový a podle všeho reálný úkaz. Červí díra. A nic nemohlo vyvrátit, že je skutečná a vede do odlehlejší části kvadrantu Alfa. Otázkou zůstávalo, jaké další pasti jsou kolem. Jediný člen posádky, který by možná mohl odpovědět, zůstával stále v bezvědomí na ošetřovně. Ačkoliv doktor kapitána několikrát ujistil, že je mimo ohrožení života, nebyl schopen říci, kdy přijde k sobě. Takže si kapitán Janewayová musela lámat hlavu sama. Nejen ona. Celá posádka jasně viděla rychlou a snadnou cestu domů. Ovšem zda je cesta bezpečná či ne, nikdo netušil.

Teorie nadporučíka Tuvoka vypadala ve světle nových pozorování pravděpodobně. Celá anomálie vykazovala známky určité inteligence. Existenci ovládacího centra, stanice či laboratoře bohužel nepotvrdili. Zoufalá snaha nalézt odpověď selhávala. Nevěděli, co je čeká, když zkusí proletět skrz. Vyslaná sonda nedokázala vletět dovnitř, protože ji prostě netrefila. Vybočila z kurzu z důvodů zcela neznámých. Teorie Sedmé z Devíti, že může jít o maskovaný vychylovací paprsek, sice zněla slibně, ale žádný nenašli ani po podrobném skenování a nových nastaveních senzorů. Nabízela se možnost zkusit tam vletět přímo s Voyagerem, což bylo riziko, které kapitán ani první důstojník nehodlali podstoupit. Přesto přemýšleli dál a upnuli poslední naději k zachráněnému praporčíkovi. Důvod selhání transportního paprsku již šéfinženýr B’Elanna Torresová odhalila. Nešlo o nic zvláštního, pouze opotřebování jedné sekundární cívky, kterou zrovna transportér v dané chvíli potřeboval, aby proniknul skrze rušení. Šlo o nešťastnou souhru náhod, protože pečlivost B‘Elanny Torresové byla známá. Nikdo nebyl na vině, přesto došlo k selhání.

Doktor kontroloval stav svého pacienta v pravidelných intervalech. Jeho program zůstával nepřetržitě spuštěný dlouhé hodiny. Sice si musel odpustit některé ze svých nových zálib, ale v první řadě zůstával tím, k čemu ho doktor Zimmerman naprogramoval. To, že tvořil věrnou kopii svého tvůrce, zůstávalo nedůležité. Jeho asistent poručík Paris vypomáhal bez obvyklého reptání. Pravda, Kes byla mnohem lepší zdravotní sestrou než Paris, ale musela odejít. Doktor si s povzdechem musel přiznat, jak moc mu chybí. Díky ní ho posádka i kapitán začali brát zcela vážně a jednat s ním jako rovný s rovným. Nezáleželo na tom, že byl hologram. Mobilní emitor, který získal, pro něj znamenal netušený průlom, vstup do zcela nového světa. Jedním očkem sledoval, koho čerti nesou na ošetřovnu tentokrát. Ve stříbrném plastickém oblečení chodila jenom jedna členka posádky Voyageru. Sedmá z Devíti, před necelým rokem odtržená od borgského společenstva zpět mezi lidi.

"Uveďte prosím důvod lékařské pohotovosti," odcitoval obvyklou frázi, aniž by se na ni přímo podíval.

"Nejsem zde kvůli lékařské pohotovosti," pronesla obvykle klidným hlasem.

"Proboha, Sedmá!" Teprve když vzhlédl, zaznamenal její pobledlou a vyčerpanou tvář. Ihned sáhl po lékařském trikordéru. "Kdy jste naposledy regenerovala?"

"Před několika dny," odtušila a přešla blíž k bio-lůžku v zadní části ošetřovny. "Právě mířím do nákladového prostoru, abych vše dohnala," dodala, když viděla, že doktor zůstává neoblomný.

"No dobře," položil trikordér zpátky na stolek.

"Chtěla jsem vědět, jestli praporčík Carter konečně přišel k vědomí," vysvětlila důvod návštěvy jedinou větou.

"Zatím ještě ne, ačkoliv podle všeho může kdykoliv procitnout," informoval ji neprodleně, ačkoliv byl sám trošičku překvapen jejím zájmem. V jistých okamžicích s určitým potěšením zjišťoval narůstající sociální vývoj.

"Možná byste ho mohla políbit," ujelo Tomovi nešťastně. Sám si málem nafackoval za svou poznámku. Slíbil Harrymu, že bude mlčet, ale nemohl si pomoci, aby neučinil alespoň nepatrnou narážku. Obzvláště v přítomnosti bývalého borgského vojáka. Jenomže zatraceně přestřelil. Nedokázal vymyslet něco, čím by své přeřeknutí zamluvil.

"Vysvětlete prosím!" obrátila na něj Sedmá zvědavý pohled. Evidentně vzala zcela vážně, co říkal, což ho uvedlo ještě více do úzkých. Současně očekávala od doktora potvrzení či vyvrácení neobvyklé léčebné metody.

"No… v pohádkách to tak funguje. Jeden polibek a…" Najednou si uvědomil, že minul víc, než si původně myslel. V příbězích, které mu čítával jeho otec, žádné princezny a princové nebyli.

"Pane Parisi," nasadil doktor jízlivý tón. "Myslím, že už jste dlouho žádnou pohádku neslyšel. Jinak byste věděl, že to bývá obráceně. Ovšem pokud budete chtít, rád vám nějakou pohádku přečtu, abyste si osvěžil znalosti."

"Ehmm…, no já raději dokončím svoji práci," odkašlal si Tom nervózně a odstoupil pryč.

"Možná, že polibek nebude působit, ale třeba něco ze známého prostředí by mohlo pomoci k procitnutí. Vůně, hudba, nebo třeba pouhý dotyk," nadhodil doktor ve snaze smazat chybu svého asistenta. Sedmá brala spoustu věcí příliš vážně. Učinil si poznámku do paměti.

"Aha, chápu," přikývla.

Levou rukou, kterou neměla pokrytou zbytkovými implantáty, vzala jeho a lehce stiskla. Otočila pohled na doktora, zda si počíná správně. Přikývnul na souhlas a doufal, že bude vše v pořádku. Podržela jeho ruku téměř celou minutu, což považovala za dostatečně dlouhou dobu. Pokládala ji zpátky, když ucítila slabý stisk. Ano, skutečně, palec přejížděl po hřbetu její ruky.

"Doktore!" upozornila okamžitě na objev.

"Možná konečně přichází k sobě," zamumlal. Lékařským trikordérem začal z druhé strany skenovat. Skenovací částí přejížděl nad ním, zatímco trikordérem v ruce hodnotil výsledky. Celkem spokojen si přepnul hlavní diagnostický bio-panel.

"Sáro…., Sáro…..," zašeptal právě se probouzející Jacob Carter.

"Já….," začala Sedmá, ale Tom ji přerušil.

"Nejspíš si myslí, že jste jeho sestra. Vypadáte podobně," podal ihned vysvětlení.

"Aha. Co teď?" Pustila jeho ruku a jemně ji položila zpět na hruď.

"Praporčíku? Slyšíte mě!" Hlas doktora zapůsobil mnohem razantnějším dojmem. Mladý muž se prudce narovnal, otevřel oči a vydechl. Rozšířené zorničky po několika zamrkáních znovu dostaly normální velikost a tvar.

"Co… kde…," vyhrknul ze sebe.

"Jste zpátky na Voyageru, praporčíku," usmíval se doktor promlouvaje konejšivým hlasem.

"Aha. Já … vůbec nic si nevybavuji. Naposledy…," zmlknul, když zaznamenal Sedmou.

"Došlo k selhání transportéru. Zůstal jste na palubě a ztroskotal dole na planetě," podala bez váhání krátké vysvětlení.

"Ztroskotal? Já si pamatuji nouzový transport, ale nic dalšího," mluvil zmateně, nechápaje, o čem mluví.

"Nevadí. Teď jste v bezpečí a já musím zjistit, zda tohle velké dobrodružství na vás nezanechalo následky," přiměl ho doktor, aby si opět lehnul.

"Jak dlouho?"

"Trvalo čtyři a půl dne, než jsme vás našli," doplnila ihned Sedmá.

"Ano," utnul doktor rychle diskusi. "A teď, pokud vím, jste chtěla jít regenerovat! Pokud nechcete, abych vám nařídil…"

"Není třeba, doktore." Udělala čelem v zad a svižným krokem opustila ošetřovnu.

"Teda, tys nám ale pořádně nahnal, Jacobe," zavrtěl Tom soucitně hlavou.

"Je mi to líto, Tome," omlouval se mladík. První mise a hned všechno zpackal.

"Vůbec se neomlouvej, kamaráde. Na svůj první výsadek sis vedl zatraceně dobře," nadhodil Paris lehce. "Příště už budeš mít i víc štěstí a vyhneš se problémům. To víš, každý nováček musí jednou projit křest ohněm. Tys nejenom prošel, ale dokonce ses i vrátil, což mnozí před tebou nezvládli."

"Pane Parisi?" přerušil dialog doktorův hlas. "Přestaňte tlachat a raději mi pomozte."

"Ano, doktore," ušklíbnul se Tom přátelsky na Jacoba.

* * *

Hvězdné datum 52045.438 (16. 01. 2375 - 16:00)

Kapitán Kathrin Janewayová si dovolila poslední úsměv, než vystoupila z výtahu. Šťastný konec posledního dobrodružství pro ni po celých dnech napětí znamenal nepopsatelnou úlevu. Nepřišla o dalšího člena posádky, z čehož měla víc než jen radost. Doktor konečně sice neochotně, ale svolil k návštěvě. Sama včera viděla totéž co on a musela alespoň v duchu souhlasit s jeho závěry. Způsob, jakým přežil, vyvolával příliš mnoho otázek. Zastavila před dveřmi ošetřovny. Nasadila přívětivý úsměv a vešla dovnitř. Tom Paris ji vítal hned u dveří a vedl k bio-lůžku, kde se mladík nervózně ošíval. Doktor seděl za prosklenou přepážkou u svého lékařského terminálu.

"Jak se máte, praporčíku?"

"Už dobře, madam."

"Pořádně jste nás všechny vyděsil. Doufám, že to nehodláte opakovat příliš často," začala vlídným hlasem.

"Ovšemže ne, kapitáne," ujistil ji okamžitě.

"Dobře. To ráda slyším," usmála se, protože důvod k úsměvu skutečně měla.

"Jacobe, kapitán by ti chtěla položit pár otázek ohledně tvého dobrodružství," vstoupil do hovoru Tom Paris. Znal praporčíka mnohem lépe než kapitán a věděl o jeho nervozitě. Obzvláště v přítomnosti vyšších důstojníků.

"Samozřejmě. Ačkoliv není skoro co říci."

"Pak mi prosím řekněte, co si pamatuje. Cokoliv."

"No, já jsem přemýšlel…, nepamatuji si nic z té havárie. Snad jen jednu věc, která ale podle mě s ní nesouvisí," vyrážel ze sebe Carter nejistě usilovně přemýšleje.

"Povězte mi o ní," vyzvala ho.

"Nejspíš šlo halucinaci. Doktor říkal, že při nedostatku kyslíku…," zamumlal zdánlivě nesouvisle. "Každopádně jsem viděl…, nevím kde… neviděl jsem… nic v pozadí…"

"Uklidni se, Jacobe. Co jsi viděl?" Tom Paris stál u levé strany bio-lůžka. Sledoval hodnoty na panelu. Došlo k mírným změnám. Zatím nebylo nutné volat holodoktora.

"Ano, ovšem. Byl tam. Celý v černém. Nikdy předtím jsem ho neviděl… a přesto jako bych ho odněkud znal. Ta tvář byla prostě povědomá."

"Jaké byl rasy? Nebyl třeba Vulkanec?" nadhodila kapitán tázavě ve snaze vysvětlit alespoň jednu záhadu.

"Ne, ne, nic takového. Vypadal naprosto lidsky," zavrtěl hlavou.

"Říkal něco?"

"Ano. Slova si teď nedokážu vybavit. Mám pocit, jako by se mě zkusil dotknout, ale nebyl hmotný… Pak už jsem jenom viděl Sáru…, ale nebyla to ona…"

"Nejspíš máš na mysli Sedmou," pomohl mu opět Tom.

"Ano. Procitnul jsem. Ona stále nade mnou. Já prostě myslel…," nenacházel dalších slov.

"Z toho si nic nedělej, Jacobe. Ona se přišla podívat, jak ti je."

"Opravdu? Kvůli mně?"

"Udělal jste na naši novou členku posádky velký dojem. A věřte, na ni jen tak někdo dojem neudělá," ujistila ho kapitán zcela vážně.

"Pouze jsem se snažil," pokrčil Jacob rozpačitě rameny.

"Asi dost, protože tě hledala společně s námi víc jak pět dní v kuse," přihodil poznámku Tom.

"Nejspíš máte přítele někde hodně vysoko, praporčíku," řekla kapitán s úsměvem. "Pokud byste si na cokoliv vzpomněl, přijďte bez obav přímo za mnou."

"Ano, kapitáne."

Neviděla, jak Tom obrátil oči v sloup. Vlastně si nedovedl představit, že by zašel za kapitánem osobně. Doktor si vybral svůj vstup na scénu ještě před odchodem kapitána. Zpražil pohledem Parise, který stále udržoval kyselý výraz.

"No, praporčíku, myslím, že vás mohu poslat do domácího léčení. Všechny testy vypadají v pořádku a určitě se budete cítit pohodlněji ve své kajutě."

"Ehm…, ano. Asi ano."

"Zatím pouze odpočívejte a nic nedělejte. Dokud si nebudu absolutně jistý, že vám nic není."

"Říkáte, že jsem v pořádku, doktore," namítnul Carter zamračeně.

"Říkám, že vypadáte v pořádku. Ne, že jste v pořádku," opravil ho doktor pečlivě odděluje od sebe jednotlivá slova. "Tady vám připnu lékařský skener, abych mohl monitorovat vaše životní funkce mimo ošetřovnu."

"Ano, ovšem."

"Přijďte zítra ráno v 08:00. Pak budu moci říci, zda jste opět schopen služby."

"Ano, doktore."

"Budete mě ještě potřebovat, doktore? Já…," zkusil Tom využít situace k opuštění ošetřovny.

"Dnes ne, pane Parisi. Přijďte normálně pozítří ve 14:00."

"Díky, doktore."

"A ať vás nemusím nikde shánět!"

Poznámka pronesená směrem k zádům hlavního pilota neměla požadovaný účinek. Vyšel ven společně s kapitánem. Podle výrazu vypadala poměrně spokojeně. Pouze zdánlivě. Chtěl kapitánovi položit jednu konkrétní otázku, ale pořád váhal. Prostě si nebyl jistý, jak by reagovala. Dveře výtahu se otevřely a oba dva do nich vešli.

"Můstek!" zadala místo určení Janewayová.

"Opravdu máte v úmyslu proletět tou červí dírou, kapitáne?" sebral odvahu k otázce.

"Ne dokud si nebudu jistá, že můžeme proletět bezpečně," řekla pevně.

"A pokud si nebudete jistá?" zkusil druhou otázku.

Věnovala hlavnímu pilotovi pohled, jaký učitel věnuje obzvláště zlobivému žákovi. Dveře turbovýtahu se otevřely a ona bez odpovědi vstoupila na můstek. Tom pouze pokrčil rameny. Konec konců se pouze zeptal. Vlastně ani nečekal odpověď. S úsměvem převzal kormidlo od mladé praporčice. Dovolil si jeden letmý pohled. Na posledních pár hodin zaujal opět místo hlavního pilota. Akorát nebylo kam letět. Sice opisovali parabolickou dráhu kolem anomálie, ale jinak nic, co by vyžadovalo mimořádné kvality pilota.

Následuje:
Kapitola 5