Jehla v kupce sena

Obsah

• Poznámka historikova
• Kapitola 1
• Kapitola 2

Kapitola 2

A tak jsme vyrazili hledat jehlu v kupce sena – nebo poněkud přesněji, starliner v obří hvězdokupě.

Jak už jsem předeslal, nechtělo se mi do toho. Ale když vám dá váš řídící důstojník přímý rozkaz a když ještě ke všemu jeho organizace tuhle celou show do značné míry platí, tak člověk nemá zas až tak moc na výběr.

Ne, opravdu, na lehký křižník se poctivou prací v soukromém sektoru nezmůžete, klidně vám dám písemně, že za každým soukromým provozovatelem srovnatelné lodi, jako je ta moje, stojí někdo jako je Sekce 31 – a klidně to řeknu jejich kapitánům i do očí. Většinu z nich ostatně znám osobně a tykám si s nimi.

Nakonec, nejlepším důkazem tohoto tvrzení byla naše konkurence – „Fat Jack“ Plicks rozhodně nebyl chudý, spíš naopak (a u něj bych byl jakž takž ochoten věřit tomu, že si své kredity vydělal poctivě) a ani on se nezmohl na nic většího, než na dvě vědecké korvety, milostivě zapůjčené od Hvězdné Flotily. Jinak měla jeho civilní flotila asi půltucet frachťáků různých tvarů a původu – a to bylo vše.

My jsme tedy měli loď jen jednu – ale ta pro změnu stála za to. A v tento okamžik byly tím nejcennějším na její palubě naše senzory, za které by se nemusel stydět žádný hvězdný koráb Hvězdné Flotily určený pro dálkový průzkum, spíš naopak.

Frank Yerdon mi před odletem poslal dodatečné memorandum (a spolu s ním i bonus), ve kterém byl poměrně sdílný. Poměrně. Stálo v něm, že v rámci nějaké zpravodajské hry se podařilo Sekci 31 více méně mimochodem získat kompletní neretušované deníky klingonských fregat, které zaútočily kdysi na Centauric.

A jelikož osud Centauric pálil už několik desetiletí více-méně všechny zainteresované strany, probudilo se v něm jeho o trochu méně špatné já a rozhodl se je poskytnout Blue Star a Lloydům (a jak ho znám, určitě si za to naúčtoval pěkně mastnou cenu, ale to už nebyl můj problém). Koneckonců, byl to jeden z důvodů, proč se kdysi jistý admirál Cormick prakticky zbláznil, protože zlou hrou osudu se na palubě Centauric ocitla celá jeho rodina – a zatímco jeho dva synové se rozhodli galantně zůstat v sekundárním trupu a tím se jim podařilo protentokrát přežít, ostatním členům jeho rodiny (ženám a dětem) bylo umožněno přejít do primárního trupu… šílenství páně admirálovo bylo ve svém důsledku ostatně zodpovědné za mnoho věcí, včetně, ale nejen, stávajícího politického uspořádání Ciboly.

Náš první úkol byl jasný – potvrdit místo incidentu, protože od něj se měly odvíjet všechny složité simulace na téma „co by kdyby“.

Když jsme ovšem na udané místo dorazili, nebylo tam zhola nic (ostatně, po více než třiceti letech žádný div).

O nějakých patnáct světelných let dále, směrem na Cibolu, trochu stranou, více méně driftoval na místě jeden z Plicksových frachťáků a označoval tak místo, kde se až donedávna měl celý incident podle názoru Federace odehrát. Kdyby neměl zapnutou hodně agresivní subprostorovou vysílačku, ani bychom o něm nevěděli…

Opatrně jsme se mu vyhnuli a začali s ověřováním.

Jak asi tušíte, ve vesmíru se nikdy nic doopravdy neztratí – pokud víte, odkud kam se máte dívat, dá se tak spatřit +/- cokoliv, co hledáte (a k čemu došlo po Velkém Třesku).

Napsáno takto v retrospektivě je to strašně jednoduché, ale nám to zaměřování tehdy trvalo asi měsíc (nápověda – zkuste několikrát přeletět objem vymezený koulí o poloměru necelých 35 světelných let) – a bylo nakonec korunováno úspěchem.

Říct, že jsme získali mikroskopický obrázek tří klingonských fregat, jak krouží kolem starlineru a při tom po něm dvě z nich střílí, by bylo ve skutečnosti přehnané – ten obrázek nebyl ani mikroskopický, tak malilinkatý byl.

Ale byl tam. A potvrdil nám tak místo celého incidentu. A co bylo ještě lepší – získali jsme přesný vektor, ve kterém Centauric místo srážky opustila.

Nyní byly jasné dvě věci.

Vektor vedl jednoznačně směrem na Cibolu.

A taky vedl zcela bezpečně mimo oblast, ve které pátral „Fat Jack“ Plicks.

Oukej.

Takže jsme měli tři prvky.

Místo incidentu s klingony.

Směr (+ odhadovanou rychlost) ve kterém opustila Centauric místo srážky.

Místo nálezu sekundárního trupu Centauric.

A nic víc.

Při troše štěstí jsme mohli mít nějaký rozumný výsledek tak za půl roku. No, to se u Lloydů a v Blue Star pěkně prohnou… a já aspoň pořádně zalétám motory své Minion.

***

Zmizení Centauric jitřilo fantazii obyvatel Federace už za války – tehdy se ovšem mělo za to, že loď zajali klingoni.

Ještě za války vznikl holoromán nazvaný nepříliš originálně „První krev“.

A přísně vzato i nepřesně, osadníci na Archanis IV by s ním určitě nesouhlasili, nakonec, jako úlitbu jejich památce nechalo vydavatelství přidělat úvodní sekvenci, ve které stylizovaně ukazovala i zmíněný masakr. V té době se prostě mělo za to, že Centauric byla prostě jednou z prvních obětí války.

V holorománu se loď jmenovala Pegasic a první třetina se více-méně shodovala se známou historií. Ve druhé třetině probíhalo obsazování lodi a boj s klingony – palubu po palubě.  Loď byla obsazena, ale její kapitán dokázal na poslední chvíli spustit tichou autodestrukci, takže loď vybuchla o několik hodin později s několika klingonskými strážemi na palubě. Zbytek posádky a cestujících skončil v zajateckém lágru, kde postupně procházeli různými útrapami. Holoromán končí otevřeným koncem – několik zbylých přeživších se dívá na oblohu směrem k prostoru Federace a vzájemně se ujišťuje o tom, že jejich oběť určitě nebude nikdy zapomenuta. Následovala výzva k tomu, aby divák vstoupil do Flotily, případně nastoupil do válečného průmyslu, aby mohl pomstít utrpení nebohých obětí a zajatců, prostě klasická propaganda.

Když pak válka skončila, tak se pomalu začali vracet přeživší zajatci z válečných i civilních lodí a postupně se dařilo ve spolupráci s klingonskými úřady kompletovat seznam zničených a zajatých lodí (šlo o akci zcela účelovou, která proto v rámci možností probíhala celkem hladce, i klingoni měli eminentní zájem si zkompletovat svůj seznam ztrát).

Záhy bylo jasné, že Centauric ve všech seznamech chybí.

Proto jen asi dva roky po válce vznikl další holoromán, nazvaný opět nepříliš vynalézavě „Dobrodružství lodi Sagitaria“. Průběh byl více-méně shodný, snad o něco méně krvavý, s jediným opravdu zajímavým dějovým zvratem – loď se pokusila o návrat na Cenel II. To –kupodivu– nebyla až tak úplně špatná myšlenka, jak se totiž ukázalo, po masakru na Archanis IV zamířili klingoni rovnou do hlubin Federace a Cenel II v první fázi bojů vynechali. Snad se báli, že by se u něj zbytečně zasekli, snad v tom bylo ještě něco jiného, každopádně, Cenel II byl plně okupován o dost později za poměrně civilizovaných podmínek (tedy žádné divoké masakry apod.) a jeho obyvatelstvo v rámci možností přežilo válku +/- bez úhony. Ovšem až na tuto poměrně zajímavou myšlenku neobsahoval holoromán nic, co bychom už neviděli mnohokrát předtím. Včetně hořkosladkého happy endu, který byl v té době více-méně povinný, se snahou dodat naději pozůstalým, kdy se ukáže, že se posádka a cestující zachránili v nějaké odlehlé části Cenel II.

***

„Trasa na Cenel II byla alternativa, kterou jsme začali prověřovat prakticky ihned, jakmile se do oblasti zase mohlo,“ prohlásil Charles zasmušile, zatímco Xavier vydatně přikyvoval. „Já to pochopitelně nezažil, ale podle zpráv z té doby to nebyla žádná legrace – klingoni se v oblasti důkladně opevnili. Kolem Cenel II bylo například tolik min, že by z nich během pár století mohl vzniknout celkem solidní prstenec a tak dále.“

„Jenže ve stejném duchu – až na ty miny a pár trosek v okolí nic, ale lautr nic nebylo,“ pokračoval Xavier.

Opět jsme seděli v mé pracovně, ale atmosféra byla zcela jiná, než před dvěma měsíci, kdy jsme na výpravu za vrakem Centauric vyráželi. Nedá se říct, že se z nás stali vyložení přátelé na život a na smrt, ale když někoho potkáváte dennodenně dva měsíce (s perspektivou několika dalších), tak vám buď začne lézt nehorázně na nervy, nebo se s ním alespoň do jisté míry spřátelíte. Zde naštěstí nastala ta druhá varianta.

„Klingoni tenkrát zaminovali, co mohli – včetně samotné soustavy Cenel,“ pokračoval Charles zasmušile. „Dokonce se podařilo najít několik polí trosek, které by rozměrově mohly zhruba odpovídat lodi velikosti Centauric a tak se jistou dobu mělo za to, že věc je vyřešena.“

„Ale asi ne pro vás,“ odtušil jsem. „Jinak bychom si tu teď a tady nehráli si na hledače pokladů.“

„To máš pravdu,“ přisvědčil Xavier. „U žádného pole trosek se nepovedlo dokázat, že by mohlo patřit právě k Centauric – definitivní jasno v tom udělala analýza trosek, ke které došlo začátkem 60. let. Podařilo se tak tehdy dohledat několik ztracených lodí – ovšem až na Centauric. Naopak, podařilo se na základě metalurgické a izotopové analýzy prokázat, že žádná z těch trosek Centauric nepatří.“

„Tady je dobré si připomenout, že Centauric byla stavěna celá na jednom místě a z jednotných šarží materiálů – a protože jsme stále ještě měli k dispozici zachovaný sekundární trup, tak nebylo co řešit. Nebo spíš přesně naopak – pořád ještě bylo,“ připojil se Charles. „A tak jsme museli obrátit svou pozornost zpátky k Cibole.“

***

Od události uplynulo více než patnáct let a zdálo se, že Federace na případ Centauric zapomněla. Nebo spíš chtěla zapomenout.

Ovšem pak přišla takzvaná „Čtyřdenní válka“, která opět otevřela staré rány. Okolnosti čtyřdenní války jsou chronicky známé – další eskalaci konfliktu tehdy zabránily bytosti, které se Federaci představily jako „Organiané“.

Ovšem démon antiklingonských nálad už byl z řetězu vypuštěn a tak několik let vznikaly holoromány zaměřené speciálně na období předchozí války. A zcela nevyhnutelně došlo i na případ Centauric.

První z nich vznikl tak rychle, že se až nabízela myšlenka, že se jeho námět celou dobu válel někde v šuplíku, ze kterého byl nyní nahonem vytažen. Jmenoval se „Dobyvatelé zlatého města“ a kombinoval legendu o Zlatém Městě, které se údajně má nacházet kdesi v Cibole, s případem ztracené Centauric – tedy pardon, v tomto případě Sagittaric. Autor nepříliš taktně naznačoval, že se loď ani její posádka už nikdy nikde neobjevily prostě proto, že se jim ve Zlatém městě natolik zalíbilo, že se už ani nechtěli vrátit do civilizace. Navíc údajně našli zázračná zařízení a zbraně natolik silné, že je ani nechtěli předat Federaci ani nikomu jinému – záležitost to byla poměrně nevalná a slušně řečeno, slabomyslná.

Nicméně zájem veřejnosti o osud nešťastné lodi byl opět vzbuzen.

Proto poměrně záhy vznikl další holoromán, který se dočkal poměrně kontroverzního názvu – „Vrak ke hvězdám“. Jako první záležitost na toto téma byl tento holoromán oficiálně licencován, poprvé se v něm objevilo jméno Centauric a jména charaktery postav odpovídaly skutečnosti (více či méně).

Zápletka byla prostá – vše se událo, jako ve skutečnosti, ale po příletu do Ciboly byla loď zachycena černou dírou a katapultována napříč galaxií nějakých 70000 světelných let od prostoru Federace (čím se elegantně řešil problém evidentní absence vraku a jeho posádky v reálném světě). Tam, na druhém konci galaxie, založí uprchlíci novou kolonii. Holoromán končí otevřeně – optimisticky, kdy se osadníci dívají na hvězdy zhruba ve směru Federace (oblíbené to klišé) a snaží se kvalifikovaně odhadnout, za jak dlouho se k nim asi může nějaká hvězdná loď Federace dostat.

***

„No a co když opravdu ta loď spadla do nějaké černé nebo červí díry a je teď doopravdy někde na opačném konci vesmíru?“

Otázka zaskočila jak Charlese, tak Xaviera, takže jsem ještě trochu přitlačil: „Už se tu plácáme přes čtyři měsíce a furt nic. Ne, že bych si vyloženě stěžoval – jsme za to placeni poměrně obstojně, ale i tak.“

„No, zaprvé,“ odhodlal se k odpovědi Xavier, „není pravda, že jsme nic nenašli. Našli jsme pár úlomků, které zcela nepochybně pocházejí z primárního trupu Centauric. A ty úlomky jsme našli v oblasti mezi poslední známou polohou lodi a Cibolou – takže můžeme zcela vyloučit, že by se posádka Centauric pokusila vrátit na Cenel II. I to je sám o sobě solidní pokrok – rozhodně lepší, než jakého dosáhl pan Plicks.“

„Mimochodem, viděli jste zprávy?“ vložil se Charles. „Plicks to odpískal!“ prohlásil vítězoslavně. Pak si uvědomil, že to spíš potvrzuje můj postoj a rychle dodal: „Alespoň o něj nebudeme zakopávat“.

„No to je mi tedy útěcha,“ zašklebil jsem se. „Kolik variant jsme zatím prověřili?“

„V tuto chvíli máme za sebou nějakých 57 procent všech rozumných možností. Až vyčerpáme všechny, budeme muset celou věc nejspíš přerušit.“

„To v praxi znamená následovat příkladu páně Plicksova a celou věc rovněž odpískat…“

***

Zdaleka největší kontroverzi však vzbudil holoromán z konce 70. let. Byl nazván mnohoslibně „Jonesův seznam“. Autor použil jména zcela bez licence, tvrdil, že v rámci svobody slova může použít jakákoli jména podle uvážení. Byl z toho tenkrát obrovský soud a mám dokonce pocit, že k nějakému symbolickému odsouzení dokonce došlo – reklama to každopádně byla podle všech pravidel.

Holoromán byl kritikou nazván „základním existenciálním dílem pro 23. století“ – šlo v něm ve stručnosti o to, že Centauric uvízla kdesi ve vesmíru zcela mimo civilizaci a protože vzduch i potraviny začaly na palubě docházet, tak začal kapitán Jones sestavovat seznam těch, kdo budou žít déle a kdo naopak zemře dříve (podobnost s případem kolonie na Tarsus IV, ke kterému došlo několik let před válkou, byla pochopitelně rovněž čistě náhodná).

Více než tři čtvrtiny rozsahu se zabývaly popisem bezvýchodné situace lodi s občasnými záblesky naděje, které ovšem vždy uhasila strašlivá beznaděj.

Dílo rozhodně nebylo vhodné pro osoby se sklony k depresi – bulvár dokonce tvrdil, že si několik lidí skutečně v jeho důsledku sáhlo na život.

***

Seděl jsem sám ve své pracovně a prohlížel záznamy za předchozích několik dní. Už jsme měli za sebou nějakých 81 procent všech možných variant a naše pátrání nyní probíhalo v okrajových oblastech Ciboly – což po předchozí nudě znamenalo pro posádku čas od času až příliš drsné probuzení.

Takže když se opět rozeřvala poplašná siréna, nevěnoval jsem jí v první chvíli pozornost – na můstku byli Charlie Wang a Oskar Shild a ti si určitě budou schopni poradit s většinou situací.

Poplach však trval nějak dlouho – většinou ho někdo z můstku včas zamáčkl, ale tentokrát se tak evidentně nestalo. Navíc jsem měl najednou pocit, že mi pod nohama ujíždí podlaha…

„Kapitán na můstek!“ ozvalo se z reproduktoru na mém stole. Vymáčkl jsem tlačítko – „už jdu!“

Ale to se lépe řeklo, než udělalo – jako by mi nohy začaly selhávat. Ne nohy – inerciální tlumiče a systém umělé gravitace mají nějaký problém!

Moji pracovnu od můstku dělily jen jedny dveře – ale dojít tam!

Nakonec se mi to podařilo, zrovna když pan Shild dokázal loď vyrovnat. Ještě jsem zaslechl jeho typické mrmlání pod fousy na téma „jsem vážně dobrej, když jsem tohle ustál, ale copak to tady někdo ocení…?“

„Kapitán na můstku!“ zavelel Charlie Wang.

„Pohov, pánové!“ zavelel jsem. „Co to bylo?“

Charlie Wang beze slova ukázal na hlavní obrazovku, kde se rýsovala koule jen o něco málo světlejší, než temnota vesmíru.

„Neutronová hvězda,“ řekl nahlas, pro případ, že by mi to v první chvíli nedošlo. „Kdyby ji neosvětlovaly blízké hvězdy Ciboly a kdyby zesilovače nejely na hraně zhroucení, tak bychom nic neviděli…“

„A taky že jsme nic neviděli,“ zabručel Shild. „Její gravitační pole je v našem směru krásně v zákrytu s jinými hvězdami, takže ani gravimetrické senzory nezachytily nic, co by stálo za řeč. Letěli jsme nízkým warpem – a ona nás z něj vytáhla rovnou k sobě. Hotovej instantní interdiktor – kdybych tenhle krám neřídil já…“

Moje oči se pomalu přizpůsobily obrazu – neutronová hvězda sice byla už dlouho zcela vyhaslá, ale ještě pořád rotovala neuvěřitelnou rychlostí. Zdálo se mi, že jsem na povrchu zahlédl nezřetelnou šmouhu… a teď zase…

Wang evidentně zahlédl totéž, protože jsme se náhle zadívali na sebe – oba nás napadla stejná myšlenka.

„Proboha…“ vyrazil jsem.

„Musíme to prověřit,“ souhlasil můj první důstojník a velitel druhé směny v jedné osobě. „A taky musíme zavolat naše pasažéry. Cosi mi říká, že naše hledání je u konce.“

Byla tam. Dole na povrchu neutronové hvězdy, stlačená jejím obrovským gravitačním polem v podstatě do dvou rozměrů. „Přistála“ na hřbet a tak do vesmíru bude už navždy odhalovat své břicho s utrženým sekundárním trupem – či spíše s jeho 2D nákresem.

Kapitán Jones ani nenašel Zlaté město, ani nepadl do klingonského zajetí, ani se neusadil někde na druhém konci galaxie. Dokonce ani nevraždil své cestující podle klíče, kdo je pro něj ještě potřebný a kdo už ne.

Pravděpodobně neudělal vůbec nic. A možná se nestačil ani pořádně leknout.

A tak jsme našli Centauric. A nebylo nám to nic platné – cokoliv na její palubě bylo, je pro nás ztraceno navždy.

Zamířili jsme zpátky ke stanici K5. Našli jsme, co jsme hledali – i když ne v takové podobě, v jakou jsme doufali.

Ani nevím, jak to dopadlo s tou pojistkou od Lloydů – i když mám pocit, že pojišťovna nakonec něco málo Blue Star Lines opravdu vyplatila.

Média přinesla malou zprávu – či téměř poznámku pod čarou, že se tedy nějak podařilo zjistit osud Centauric a že bohužel, ztráty na životech a majetku jsou jinak 100%.

A to bylo vše – zbytek byla rutina, spojená s návratem na K5, závěrečnou pijatikou na rozloučenou (a jako vždy s přísliby, že budeme v kontaktu, které určitě nebudou naplněny – ale zase, kdo by to byl před půl rokem věřil, že se z nás přátelé nakonec doopravdy stanou?), vysazením hostů, závěrečným debrífinkem u Franka, který tam na nás už čekal – bylo to zajímavé, tohle snad bylo poprvé, co se tvářil po našem návratu vyloženě spokojeně.

Příběh ztraceného starlineru se tak konečně uzavřel…

KONEC