Slast je strast

Obsah

• Poznámka historikova
• Část I.
• Část II.

Část II.

O tři měsíce později…

„A vůbec, kde máš toho tvého palubního kance? Už dlouho se tu neukázal…“

Mám obavu, že v momentě, ve kterém mi Nelly tuto otázku položila, jsem se netvářil zrovna příčetně. Na svou omluvu můžu jen poznamenat, že po dobrém sexu jsem málokdy kompletně při smyslech a ex post se nemohu zbavit neurčitého pocitu, že jsem zrovna na chvíli dokonce i usnul. Každopádně, Nelly můj prázdný pohled rozhodně nestačil a svou otázku po chvíli zopakovala – a tentokrát ji doprovodila drobným šťouchnutím. To už jsem se jakž takž chytil a byl schopen nějak zareagovat.

„Vždyť sis sama stěžovala, že tvoje holky s ním mají problém, že je vždycky strašně utahá… měla bys bejt vlastně ráda,“ zabručel jsem a otočil se na bok v naději, že urvu ještě pár minut klidu, než stejně budu muset vypadnout. Sexuální život Franka Yerdona opravdu nepatřil mezi záležitosti, které bych byl ochoten řešit a už vůbec ne teď a tady.

To jsem neměl dělat. Nelly mne s razancí klingonského válečníka otočila zpátky k sobě a spustila: „Utahá, neutahá, bejval to dobrej kunčoft – a dobře platil. Mnohem líp, než některý kapitáni, když jsme u toho. Už se tu neukázal nejmíň půl roku.“

„Mám to snad brát osobně?“ ucedil jsem skrz zuby.

„Jak chceš, brouku,“ zašvitořila Nelly sladce a já věděl, že ano. „Jestli třeba nechodí jinam…“

„A kam asi? Z tvý nejbližší konkurence udělala Federace před čtvrt rokem cosi jako skleněnou desku. Hele, já chápu, o peníze jde v první řadě, ale tohle jsou zbytečný obavy,“ poznamenal jsem a obrátil se na bok. Směrem k ní.

„Tak to taky,“ souhlasila Nelly, kterou zmínka o likvidaci vykřičené čtvrti na Tirnag III viditelně rozhodila. „Ale vážně, copak je někde v okolí lepší podnik než ten můj? Prostě mu vyřiď, ať se zase někdy ukáže a jestli měl pocit, že jsme na něj byly někdy zlý, tak ať už se nezlobí a zas přijde.“

„Jo, chápu. A vyřídím,“ zabručel jsem rezignovaně. Usoudil jsem, že z poležení už dneska nic nebude, posadil jsem na postel a začal se pomalu oblékat. Nelly můj pohyb pochopitelně neušel.

„Hele, jestli sem tě naštvala…“ zkusila omluvný tón.

„Ale ne,“ zalhal jsem, „jen jsem si vzpomněl, že musím něco na palubě zařídit,“ zalhal jsem podruhé.

„Ale no tááák… poď ještě ke mně,“ začala se lísat. „Dáme si ještě jedno kolo – a na účet podniku? Tak co?“

Nemůžu říct, že by mne její nabídka nelákala… dokonce jsem už pomalu začal zařazovat „zpětný chod“, když mi zapípal komunikátor.

„Zatraceně, kdo to zas votravuje…“ ucedil jsem mezi zuby. Otevřel jsem komunikátor navyklým pohybem. „Slyším.“

„Neruším?“ ozval se hlas doktora Wilsona – jeho tón ovšem dávat tušit, že doufá, že ano.

„Hádej, můžeš jednou…“ zavrčel jsem.

„Nojono, tak trochu jsem doufal, že už jsi své tělesné pudy pro dnešek dokázal ukojit. Je tu po tobě docela sháňka. A dalo by se říct „z vyšších míst“, jestli chápeš, kam mířím.“

Chápal jsem to až moc dobře. Že je Enterprise stále v oblasti jsem věděl až moc dobře a že admirál McCoy může kdykoli chtít cokoli, jsem věděl taky až moc dobře.

Povzdechl jsem si. „Už jsem tady hotovej,“ a vzápětí mi došlo, že jsem měl svá slova formulovat trochu jinak, protože z komunikátoru se ozvalo pobavené zakuckání. „No, no, no!“ zabručel jsem. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale pak jsem si to rozmyslel. „Za chvíli na lodi.“

„Bezva,“ ozvala se odpověď. „Tak to tě možná ani nebudou muset nechat eskortovat.“

Nelly celou naši konverzaci poslouchala a teď se rozhodla, že se do ní vloží. A udělala to ne zrovna nejšťastnějším způsobem. „Vykašli se na toho tvýho palubního eunucha a poď ještě ke mně.“

Z komunikátoru se ozvalo: „Já to slyšel, dámo. Mám takový pocit, že napříště by vám mohl dávat dobrozdání o zdravotní způsobilosti a tak dále třeba nějaký ten nekompromisní felčar z flotily a ne moje veskrze benevolentní maličkost, že, ale jak ostatně říkávají pyrotechnici, každý svého štěstí ohňostrůjce…“

Nelly zašklebila s výrazem „polib si“, ale nahlas radši neřekla nic.

Vydechl jsem. „No tak já radši půjdu.“

Admirál McCoy na mne už čekal ve své pracovně. Enterprise kotvila u K5 hned vedle Minion a kdyby nám na tom jó záleželo, mohli jsme obě lodi propojit i napřímo přes přechodové komory. „Mám pro vás úkol, který se vám bude líbit, mladíku.“

„Nic ve zlém, admirále, ale to si nějak nedovedu představit.“

„Začnu trošku zeširoka,“ usmál se admirál a hned pokračoval. „Předpokládám, že sledujete zprávy,“ a aniž by čekal na moje přikývnutí: „Takže jistě také víte, že po mnoha letech začnou do oblasti Cibola létat pravidelné lety civilních dopravní lodí. První z těchto lodí bude starliner Majestic. A to je vlastně ono... dá se čekat, že hnutí „Svobodná Cibola“ se pokusí Majestic napadnout a zničit, takže potřebuji mít na místě co nejvíce akceschopných lodí.“

Zatvářil jsem se skepticky. „Snad nečekáte, že Minion bude schopna sama o sobě zastavit útok teroristů?“

„Ne, to nečekám – ale budete nám tam dělat „křoví“. Na oběžné dráze se budou dále nacházet lodě Roma z Federace a Galtagh z klingonské strany. Enterprise bude schovaná kousek stranou ve vnější oblasti soustavy Cibola a při troše štěstí si nás nikdo ani nevšimne.“

„Proč by měli vůbec nějací teroristé útočit zrovna na Majestic?“

„Protože její přílet je symbol. Je to symbol, že z Ciboly se definitivně stává součást civilizovaného vesmíru – ať už si pod tímto pojmem představíte cokoliv.“ McCoy se na mne pobaveně podíval. „A to se ani nezeptáte, co tu bude dělat klingonská loď? Nebo to víte?“

Věděl jsem to, jistě že jsem to věděl… otázkou bylo, kolik toho o mně věděl McCoy a kolik toho z mé odpovědi zjistí…

„Podívejte, mladíku, nebudeme tu ze sebe dělat navzájem hlupáky – já vím, že vy víte a vy víte, že já vím. Takže co kdybyste pro jednou hrál s odkrytými kartami? Víte dobře, že vám mám pořád tak trochu v hrsti.“

Pokrčil jsem rameny a vypálil více – méně naslepo: „Yardley nejmladší ukradl klingonům Rustarr.“

„Skvěle!“ zaradoval se McCoy. „Znáte dokonce jméno té lodi! A co ještě víte?“

„Je to prototyp z ověřovací série nejnovějšího typu útočných lehkých křižníků. Klingoni ty lodě začali stavět těsně před výbuchem Praxis a dokončili je až po něm. Byl jich postaven zhruba půltucet. Klingonská flotila je nikdy nepřevzala do stavu a všechny lodě skončily de facto na vrakovištích. Zkorumpovatelní a špatně placení správci vrakovišť se řekněme rádi dívají jinam, když pašeráci zbraní vykrádají lodě, které by měli hlídat jako oko v hlavě. Většinou to prochází, ale tentokrát se něco nepovedlo – pašeráci to podle všeho tak trochu přehnali. Krádež i po dvaceti letech stále moderního prototypu musí řešit i tak rozložená instituce, jakou toho času je klingonská flotila.“

„Ještě něco?“

„Ne, to je vše co vím.“ Nelhal jsem. O krádeži Rustarr jsem se dozvěděl od jednoho klingonského pašeráka, ale ten znal jen jméno lodi a hrubé specifikace, nic víc. Že se lodi zmocnil právě Yardley nejmladší pak byla moje ryzí spekulace, která ovšem vyplývala ze znalosti poměrů v Cibole.

McCoy viditelně zaváhal. Evidentně toho bylo víc. „Tak dobrá, mladíku, to prozatím stačí. Vaše informace jsou správné a postačující, byť nekompletní. Snad se nedopustím velké indiskrece, když vám teď řeknu, že klingoni chtěli celou věc původně řešit vyloženě silově a stálo nás to mnoho úsilí, abychom jim to rozmluvili… nakonec jsme je umluvili na jeden těžký křižník. Původně sem chtěli vrazit s celým operačním svazem – a i když se dušovali, „že jen dopadnou Rustarr a pak zas půjdou,“ tak jim to kupodivu nikdo moc nechtěl věřit.“

„Takže vy teď vlastně potřebujete Q loď.“

„Co prosím? Ano, vlastně ano. Protože to, co víme o Rustarr, je dost znepokojující – sice nemá výdrž a v boji ji snadno utaháme, ale zato má strašlivou palebnou sílu, rozhodně na loď své velikosti. Takže na palubě Majestic jsou právě horečně instalovány dodatečné systémy štítů a všichni tiše doufáme, že se nám z ní nestane druhá Centauric.“ Na chvíli se odmlčel. „Rustarr má maskovací zařízení, pochopitelně, takže bude mít nevyhnutelně výhodu první rány.“

„Pochopitelně,“ zašklebil jsem se kysele.

„Yardley nejmladší je posedlý pomstou za příkoří, které se jeho rodině dostalo na konci čtyřleté války… a protože se nemůže rozhodnout, koho nesnáší víc, jestli Federaci nebo Klingony, hodláme mu v tomto směru dát na výběr. Upřímně řečeno, osobně by mi nejvíce vyhovovalo, kdyby se rozhodl zaútočit na Galtagh – a jsem si celkem jistý – a v tom spočívá paradox celé situace – že veliteli Galtagh by to rovněž náramně vyhovovalo.“

„To nepochybně. Poslechněte, admirále, nebylo by lepší, kdybych se pokusil na sebe Rustarr nalákat? Všichni bychom od toho měli pokoj…“

McCoy zavrtěl hlavou. „Ne, to raději ne – lhal bych, kdybych tvrdil, že mne to vůbec nenapadlo. Problém je v tom, že naše simulace ukazují, že vaše šance sice nejsou špatné, ale že nejsou nějak závratně vysoké. Nezapomeňte, pořád platí, co jsem říkal, Rustarr má vždy výhodu prvního úderu. A navíc, Yardley zatím projevil až neuvěřitelnou neochotu útočit na jakýkoliv cíl, který by mohl opětovat palbu. Rozhodně nehodlá skončit jako Unicorn, jestli jste o tom někdy něco slyšel…“

Zavrtěl jsem hlavou. Ačkoliv mi jméno Unicorn něco říkalo, nevěděl jsem přesně co.

„Příležitostně si to najděte… i když to asi nebude celá story,“ zarazil se a já věděl, že to nebude celá story zcela určitě. „No nic, nebudeme se zbytečně navzájem zdržovat. Prostě vás potřebuju jako křoví – je dost možné, že vás ani nebude zapotřebí. No, a když náhodou ano, tak se další lehký křižník bude hodit.“

S těmito slovy mne vypoklonkoval a já se vrátil na svou loď. Po návratu na Minion jsem si našel, co byla Unicorn zač – a znovu ve mně hrklo – ví to, nebo to neví?

Ale na neveselé myšlenky jsem neměl čas – čekala mne spousta práce. A ta nejtěžší věc byla rozhovor s Frankem…

„Osobně si myslím, že můj sexuální život je jen moje osobní záležitost, kapitáne.“ Frank Yerdon stál přede mnou v pozoru a z očí mu létaly blesky. „A také si myslím, že na mou práci nemá vliv, jestli chodím do nějakého vykřičeného domu nebo ne.“

Sešli jsme se u mě v kajutě. Já, doktor a Frank. Původně jsem se tak nějak naivně domníval, že si s Frankem přátelsky popovídáme, vyjasníme si co a jak (jestli třeba nedejbože někde něco nechytil!), trošku popijeme a všechno bude zase OK. Že jsem se zmýlil, jsem zjistil prakticky okamžitě, Frank nejenom že odmítl nabídnutou skleničku, ale dokonce se ani neposadil.

„O tom by se samozřejmě dalo polemizovat,“ ozval se ze svého křesla doktor. „Sexuální napětí je nutno uvolňovat, jinak…“

„Doktore, mohl byste se pro jednou vyjadřovat k věcem, o kterých něco víte z první ruky?“ vypálil na něj Frank podpásovku.

Doktor se jen ušklíbl. „Fakt, že podobné problémy nemusím řešit, neznamená, že o nich nic nevím…“

Chtěl ještě něco dodat, ale to už jsem mu skočil do řeči. „Tak dost vy dva. Franku, máš samozřejmě pravdu, nic mi do toho není, alespoň ne oficiálně. Ale proboha, když někdo z mé posádky ze dne na den radikálně změní svůj životní styl, tak se ho na to přece zeptat musím! Jsem tvůj kapitán a doufám, že i přítel.“ No, v tom posledním bodě jsem si fandil, Frank Yerdon nemá přátele a nikdy žádné neměl, ale i tak, za pokus to stálo.

„Naprosto chápu, kapitáne. Může vás hřát vědomí, že jste učinil svým povinnostem zadost. Ale protože se i nadále domnívám, že můj osobní život je jen moje věc a protože se o něm nehodlám bavit ani s vámi, mohu předpokládat, že tato konverzace už skončila?“

Otráveně jsem přikývl. „Jo. Jestli chceš, tak můžeš jít.“ Dal jsem mu gestem najevo, že tím pro mne celá záležitost skončila a že pokud chce, tak se může posadit a že já na toto téma už další konverzaci nepovedu. Neúspěšně.

„Děkuji, kapitáne.“ Prkenně se obrátil a odpochodoval z místnosti.

„Hej, neměl by ještě zasalutovat?“ zavtipkoval doktor, když za Yerdonem zapadly dveře.

„Víš dobře, že se tady nesalutuje,“ odpověděl jsem.

„Jsou chvíle, kdy mi to chybí… „

„Vážně? Tak proč jsi nezůstal u flotily?“

„Touché. Ve skutečnosti jsem to nesnášel.“

„Tak vidíš. A radši mi místo vtipkování řekni, co mám dělat s Yerdonem.“

„No, to je dobrá otázka… nemá on třeba nějakou vážnou známost? Víš, někoho na kom mu konečně záleží víc než na sobě samém. To by nakonec odpovídalo i té změně v jeho chování, o které jsme se před časem bavili ve výtahu.“

Zakroutil jsem hlavou. „Ne, tím jsem si jistý. Na lodi nikoho nemá, to VÍM – a mimo loď nejspíš taky ne.“

„Ale jistý si tím nejseš?“

„Ne, to nejsem – ale to, že se někdo zamiloval, se dá celkem snadno poznat z jeho komunikace.“

„Snad nám náš hrdinný kapitán neodposlouchává komunikaci…?“

„Proč bych to dělal… když je někdo zamilovaný, stoupne enormně objem jeho komunikace v určitém směru. Od té doby, co bylo zavedeno levné RNS rádio pro všechny ani nemusím odposlouchávat, co je obsahem komunikace – stačí mi, abych věděl, kdo a kam posílá zprávy.“

Doktor se zatvářil skepticky.

„Nejsme ve 22. století, kdy podobná komunikace byla určena jen pro operace flotily… k čertu, už ani 23. století nemáme, máme 24. – a od té doby, co si fedi a klingoni přestali navzájem rozbíjet bábovičky, není ani nutné pravidelně sítě opravovat.“

„Předpokládám, že s tím máš nějaké zkušenosti.“

Pomalu jsem přikývl. „Z první ruky i ze zkušeností s ostatními členy posádky. Tohle funguje spolehlivě, takže i pokud připustíme, že se v celém vesmíru našla bytost dostatečně šílená či soucitná, že by se začala zajímat o Franka Yerdona, tak nám tato teorie shoří nejpozději na tom, že Frank prostě nikomu nepíše. Což by v případě podobného vztahu musel.“

Doktor pokrčil rameny. „Tak jo. Tak jsme poseděli, pokecali, naštvali Franka – což už samo o sobě stálo za to, to ne, že ne – a teď se zase rozejdeme a budeme předstírat, že se nic neděje, což nám koneckonců jde docela dobře. Leda bys mu chtěl napíchnout kabinu.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ta myšlenka mne už napadla… jenže to naráží na drobný problém.“

„Jo, pokud se pamatuju dobře, nechal jsi interní monitorovací systém z kabin vymontovat. S výmluvami, které se ostatně dost podobaly těm, kterými nás t.č. častuje Frank.“

„Ty evidentně chceš, abych tě někde vysadil bez skafandru.“

„Takže pověsti o…“

Zahlédl můj výraz a raději toho nechal a místo toho poznamenal „… takže tahle věc tedy taky padá.“

„Napadlo mne, jestli nejede v nějakých drogách…“ teď byla řada na doktorovi, aby mi věnoval útrpný pohled.

„A zjistit to hodláš konkrétně jak? Chci říct, pokud (a dokud) nemá Frank Yerdon z mozku bláto, tak mám pro tebe špatnou zprávu – moderní drogy jsou prakticky nedetekovatelné.“

„Myslel jsem, že bys mohl sledovat řekněme, „výstupy“ z jeho kabiny?“

„Aha… takže já se mám zaobírat jeho fekáliemi a podobnými radostmi – a to vše za mizerný plat lodního felčara.“

„Stačí, když začneš monitorovat chemické složení odpadu z Yerdonovy kabiny.  Systém pro podporu života dělá rozbory automaticky, kvůli recyklaci a kvůli ochraně soukromí je většinou zahazuje rovnou – pokud ovšem kapitán nebo šéflékař nenařídí v konkrétním případě výjimku.

Doktor se lišácky usmál. „Popravdě, přesně to jsem už udělal.“

Teď byla řada na mně, abych se tvářil překvapeně. „Cože?“

„Prostě mne to tak nějak po té naší tehdejší konzervaci ve výtahu samo od sebe napadlo. Ono se to nechá udělat celkem nenápadně a jede to automaticky. Nakonec, nikdo se nechce probudit s bombou v posteli, v případě, že by to Frank zjistil. A i když jistý si pochopitelně nikdy nebudu, tedy minimálně dokud ta událost nenastane, myslím, že o tom neví. Koneckonců, ani ty jsi o tom nevěděl.

Přikývl jsem. „Když na to přijde, tohle je plně ve tvé kompetenci lodního šéflékaře. Já mám sice stejnou pravomoc, ale to je spíš jen formalita. Předpokládám tedy, že už máš nějaké výsledky.“

„Mám. A rovnou ti řeknu, že jsem toho úplná šelma jelenovitá. Protože když jsem s tím začal, tak jsem nenašel nikde nic. Ale vůbec nikde nic. V odpadu z Frankovy kajuty neplavčilo vůbec nic, co bys na lodi jako je ta naše nečekal.“

„Ale? Protože podle tvého dramatického projevu soudě, mohu očekávat pointu.“

„A taky že ano. Před pár dny jsem v jeho moči zachytil obrovskou špičku něčeho, co jsem opravdu nečekal.“

„Tak to zbytečně nedramatizuj!“

„Přesný popis ti pošlu. Ale každopádně, Frank začal brát přímo koňské dávky supresantů sexuálního pudu. Ale opravdu koňské. Kdyby sis dal takovou dávku, tak nebudeš mít na sex pomyšlení aspoň půl roku.“

„A nemůže být tohle vysvětlení?“

„Ne. Jen o 24 hodin později se to opakovalo. A pak zase a zase.“

„Zásoba abstinence na několik let?“

„Nedává to smysl – kombinace takových dávek by za normálních okolností způsobila natolik rozsáhlou poruchu fungování endokrinního systému, že bych měl mít správně Franka na marodce, ne-li v lodní márnici. A rovnou teda dodám, že na mrtvolu vypadá fakt dobře.“

„Takže co?“

„Takže nic… jediné, co bys mohl udělat, je šťára u něj v kajutě. Ale ne tu nemáš tak docela právo…“

Rozmrzele jsem přikývnul. „Víš co? Až tohle bude za námi a to bude, doufejme, za pár dnů, uděláme pod nějakou záminkou zdravotní prohlídku celé posádky. A ty se při té příležitosti pokusíš zjistit, jak na tom Frank doslova je.“

„To zní rozumně. Když dovolíš, půjdu se teď k sobě podívat, jestli Frank přece jenom nezačal s instalací nějakého pekelného stroje u mne v kajutě.

Na hlavní obrazovce se mihnul stín měsíce Tequayo a před Minion se otevřelo panorama planety Cibola Prime.

„Stav?“ zeptal jsem mechanicky.

„Dráha přesně podle plánu,“ oznámil Shild se slyšitelnou hrdostí v hlase. „Ani Roma nemanévruje přesněji, než my.“

„Poloha Majestic?“

„Je přesně tam, kde má být. Do plánovaného času odletu chybí… čtyři minuty přesně.“

„Jestli Rustarr zaútočí, bude to během několika příštích minut – cestující i náklad jsou na palubě Majestic a případné ztráty na životech a majetku budou obrovské,“ uvažoval jsem nahlas.

„A proč by vlastně měl Yardley útočit právě tady?“ zeptal se už po x-té se značnou skepsí doktor, který opět zaujal svou oblíbenou polohu zarážky křesla.

„Protože Yardley se chce pomstít za příkoří, které bylo údajně jeho rodině způsobeno Federací. A právě zde se kdysi začala poslední bitva lodě CSS Quivira, které velel jeho děd. Nakonec ji operační svaz Federace vedený lodí Enterprise dostihnul kdesi v Serenity Beltu a rozstřílel ji na trsátka… Admirál Yardley zahynul na palubě své lodě.“

„Jasně. Předpokládám, že šlo o „Enterprise bez přívlastku“.

„Přesně. Ta naše je už písmeno Bé.“

„Bé. Hmm… s ohledem na pověst jejího kapitána to celkem i sedí.“

„Ale no tak…“

„Odkud myslíš, že zaútočí?“ změnil téma doktor.

„Yardley je předvídatelný – zaútočí z nízké oběžné dráhy směrem od planety. Je to sice učebnicový manévr, ale v tomhle případě je zcela chybný.“

„No jistě. Útok vysokou rychlostí vedený z hlubokého vesmíru by měl daleko větší šance…“ v té chvíli jsem si všimnul, že Frank Yerdon není na svém místě. „Doprdele, kde je ten Frank?“

Před chvíli se zvednul, že prý ho bolí hlava,“ poznamenal Oskar Shild.“

„Cože? A převzal někdo jeho stanici!?!“

„Už jsem tady, kapitáne. V otevřených dveřích turbovýtahu stál Joe Weill. „Volal mi Frank. Prej je mu ňák blbě, abych to za něj vzal.“

„No dobře, Joe. S Frankem si to vyřídím pak.“

„Čas odletu Majestic nastává… právě teď“ oznámil na celý můstek Oskar.

„Na obrazovku!“

Obrazovka se přepnula a v jejím prostředku se objevila silueta starlineru. Zdálky vypadala jako křižník Federace…

„Zobrazit relativní polohy lodí Roma a Galtagh!“

Dění na obrazovce bylo doplněno o vektory s relativní polohou ostatních lodí naší malé strážní flotily.

Náhle ze směru Galtagh prolétlo obrazovkou torpédo následované dvěma výstřely z těžkého disruptoru.

Následná detonace torpéda odhalila kdesi pod Majestic nezřetelnou siluetu klingonského dravce. Svazky energie z těžkých disruptorů pak definitivně odhalily siluetu lodě Rustarr.

„Cože…?“ vyhrkl doktor.

„Tak je to pravda“, vydechl Joe. „Klingoni fakt vědí, jak se dostat přes vlastní maskování!“

Střelcům z Galtagh se podařil husarský kousek. Zasáhli Rustarr na vyloženě neuvěřitelnou vzdálenost a tím ji úplně vyhodili z konceptu. A Rustarr místo útoku začala utíkat.

„Za ní!“ zavelel jsem ještě o chvíli dřív, než mi dorazil obdobný rozkaz od admirála. Bokem jsem na senzorech zaznamenal, že Majestic úspěšně přešla na warp a je už nyní mimo nebezpečí.

Rustarr si to namířila směrem na Serenity Belt. Napřed jsem si myslel, že jen kopíruje ústupovou trasu CSS Quivira, ale nebylo tomu tak, její dráha vedla v jiném vektoru na hlubokou a dosud ne zcela prozkoumanou část Beltu. Yardley zřejmě doufal, že jemu se nyní podaří to, co se jeho předkovi nepovedlo – setřást nás letem skrz nejhustší oblast hvězdokupy Cibola. Všechnu energii rval do motorů a štítů, na maskování mu evidentně žádná nezbývala.

Záhy se naše malá flotila patřičně roztáhla. Vepředu se držely oba excelsiory, ostatně obě lodě patřily k elitním plavidlům Federace. Naše Minion se statečně držela v závěsu, ale pomalu začínala odpadávat. Galtagh kupodivu zcela odpadla. Motory starého těžkého křižníku zřejmě nestačily na modernější lodě. Ale stále se držela kdesi vzadu, takže bylo jasné, že do případné bitvy zasáhne sice zpožděním, ale nakonec zasáhne. Rustarr dál uháněla do hlubin Ciboly a záhy bylo jasné, že honička se zřejmě poněkud protáhne, jelikož se obratně vyhýbala všem hvězdám, u kterých by alespoň teoreticky mohla mít úkryt.

„Zpráva z vlajkové lodě. Admirál McCoy.“

„Pusť mi ho, Joe.“

Na obrazovce se objevila povědomá tvář. „Jak vidíte, utíkají před námi.“ A já jim chci dopřát iluzi toho, že nám utekli. Proto všechny lodě sníží rychlost, budou pokračovat v posledním vektoru a na čáře dotyku s Rustarr zůstane jen Enterprise, která zprostředkuje ostatním lodím všechny informace. Admirál McCoy končí.“

Bylo to vlastně chytré – ale zároveň strašlivě riskantní. Enterprise disponovala ze všech lodí nejlepšími senzory, které měly zaručeně větší dosah, než měly senzory Rustarr. McCoy doufal, že se Yardley nechá uchlácholit zdánlivým úspěchem a že se buď stočí zpátky k Cibole Prime – nebo ke své tajné základně kdesi v hloubi hvězdokupy.  

Enterprise a Rustarr… dvě lodě postavené kdysi pro válku, ke které (zatím) nedošlo. Každá byla ztělesněním jedné oficiální doktríny – a nyní měly konečně poměřit své síly.

Nastalo bezčasí typické pro podobné vleklé honičky. Rustarr se snažila mést za sebou stopu, několikrát se k některé z hvězd Beltu přiblížila skoro až do její fotosféry, jen aby z ní po několika minutách vyrazila ve zcela nečekaném úhlu. Enterprise se nenechala zmást – její senzory dokázaly Rustarr vysledovat i ve fotosféře hvězdy – a naštěstí, vždy byla poblíž nějaká kometa nebo asteroid, v jejichž zákrytu mohla počkat, než Rustarr vyrazí do další soustavy.

Když jsem si na mapu vynesl ten cik – cak kurs, který Rustarr opisovala (a díky ní tedy i my), vyšlo mi, že pořád míříme jedním směrem, kamsi hluboko do Beltu, do míst, o kterých kolovaly mezi posádkami lodí legendy… legendy o „Zlatém Městě“. Podařilo se ho snad Yardleymu nakonec najít a slouží mu nyní jako základna?

Věděl jsem, že pověsti o Zlatém Městě mají reálný základ – a v Cibole jsou lidé, kteří tvrdí, že vědí, kde Zlaté Město je.

Dobře, takže nakonec Rustarr dostihneme – a co pak? Jestli si opravdu Yardley udělal ze Zlatého Města základnu, co s tím zmůžeme? Protože cosi mi říkalo, že klasická taktika ve stylu „oblehnout a vyhladovět“ v tomto případě asi tak docela nezabere.

Jistě, Enterprise i Roma měly dostatečnou palebnou sílu na to, aby sprovodily z vesmíru klidně celý povrch planety, když na to přišlo, ale zase, nějak mi připadalo, že tohle by asi nebylo úplně optimální řešení celé situace.

Neklidně jsem se zavrtěl – či přesněji, pokusil jsem se zavrtět, protože doktor stále úspěšně plnil úlohu zarážky.

„Co kdyby ses zašel podívat na toho Franka? Teď se asi nic moc nějakou dobu dít nebude,“ navrhl jsem.

Na doktorovi bylo znát, že v něm proběhla krátká bitva. Ale nakonec se zabručením souhlasil a opustil můstek. A já se konečně mohl ve svém křesle uvelebit…

Ne na moc dlouho. Zrovna jsem si říkal, že bychom se pomalu měli vrátit k naší běžné rutině, když se ozvalo zapípání charakteristické pro příchozí relaci.

Joe na nic nečekal a vysílání přijal. Na hlavní obrazovce se objevil kapitán Harriman. „Minion, nebudete věřit tomu, co se stalo!“

Hlavní obrazovka se rozdělila, nejprve na dvě poloviny a pak se jedna z těch polovin ještě dál rozdělila na dvě. V každé z těch čtvrtin se objevil záběr na můstek jiné lodi. Harriman, se skromností kapitánům hvězdných lodí jako vždy vlastní, si vyhradil celou polovinu obrazu. Jedna z těch lodí byl evidentně obyčejný stařičký frachťák a bylo zjevné, že se na jeho palubě tísní poměrně hodně lidí. Ten druhý můstek patřil evidentně Rustarr, ale muž, který dominoval tomuto záběru, nevypadal jako Yardley nejmladší, byl o dost starší a působil dost nervózním dojmem.

Z obou pirátských lodí se linuly překotné žádosti o zastavení palby. O přijetí kapitulace a tak dále. A taky něco o problémech, takže…

Bohužel mi nemělo být přáno si vychutnat tuto situaci v reálném čase, protože zrovna když jsem začal být schopen sledovat, co že nám to zástupci hnutí Svobodná Cibola tak nahonem potřebují sdělit, tak se rozeřval lodní alarm.

„Neoprávněné použití zbraně na ubytovací palubě!“ opakovala plechová huba do úplného bezvědomí (nás – sebe pochopitelně nikoliv).

„Zatraceně!“ zařval jsem frustrovaně. „Oskare, převezmi to!“

Ani jsem nečekal na Shildův souhlas a vrazil do turbovýtahu.

„Ubytovací paluba!“ zavrčel jsem na mikrofon. Cesta trvala strašně dlouho a hlavou mi stačily proběhnout všechny možné černé myšlenky… zastřelil snad Frank doktora? Nebo doktor Franka…? Nebo …?

Na ubytovací palubu jsem dorazil prakticky současně s Hansem Baumanem. Ani jsem se nemusel dívat, odkud poplach jde – jasně, z Frankovy kajuty. Dva muži z bezpečnosti už stáli přede dveřmi s phasery v rukou. Zevnitř se stále ozývala střelba.

Náhle střelba ustala a jediný zvuk, co byl slyšet, byl zvuk poplašného majáku. Ale ten tedy stál za to.

Hans se na mne tázavě podíval. Pokynul jsem mu, aby ten poplach vypnul. Prakticky současně s tím, jak Hans učinil jekotu palubního alarmu zadost, se otevřely dveře Frankovy kajuty.

Nejprve se z nich vyvalil hustý smradlavý kouř – a pak se vypotácel ven náš doktor. Za ním byl vidět dohasínající požár kajuty, který byl ze stropu skrápěn sprškou z lodního hasicího systému.

„Pa… pardon za… za ten alarm,“ zakoktal doktor. „Ale je to… hotovo,“ vyrazil ze sebe a skácel se nám k nohám.

„Mám pro vás docela dobrou zprávu, mladíku,“ admirál McCoy si mne měřil z poza svého stolu a evidentně čekal na mou reakci. Ta ovšem nepřišla. Byla sice pravda, že tentokrát mne k němu nemuseli eskortovat málem pod bajonety, ale jinak rozhodně nešlo o společenskou návštěvu.

McCoy si musel nedostatku mého nadšení všimnout. „Ale no tak… zrovna se vám chystám říct, že vás nechám jít, tak byste mohl alespoň předstírat, že vám to po takové době udělá radost, no ne?“ Když viděl mou reakci, tak zvážněl. „No tak tedy ne.“

„Admirále, oba víme, že tady v Cibole je prakticky po všem,“ pronesl jsem pomalu.

„Ano, tady je po všem. Hnutí Svobodná Cibola v podstatě přestalo existovat jak jako politická síla, tak jako teroristická hrozba mezihvězdnému obchodu. Zjevně ani část lidí v jeho vedení tak docela nesdílela krvelačné choutky nejmladší ratolesti rodiny Yardleyových. Ovšem je otázka, co by se stalo, kdyby se Zlaté město nezačalo definitivně potápět do lávy, to tedy opravdu netuším.“ McCoy mi podal datovou kartu. „Podívejte se na tohle. Myslím, že zjistíte, že jde o záležitost vskutku fascinující…“ na okamžik se zarazil. „Tisíce let staré město, které přečkalo zánik biosféry na planetě a které se přinejmenším po staletí vznášelo v moři lávy.“

„A je opravdu ztracené?“ nadhodil jsem troufalou otázku.

McCoy se zašklebil. „To je ta otázka za milión, chlapče. Naši geologové mne ujišťují, že ne nezbytně. Město zůstalo ve své bublině silového pole a klesá jen velmi pomalu – spíš se vznáší. Vše co je zapotřebí, je dostat se k té bublině na pak skrz ni. Ale to už asi nebude nic, co by se nás dvou týkalo.“

McCoy zavrtěl hlavou. „Stejně, představa, že bychom je museli obléhat… no nevím. A kdyby se proti Yardleymu posádka Rustarr de facto nevzbouřila, tak by rozstřílel ten frachťák plný vlastních lidí a uletěl by neznámo kam.“

„Opravdu neznámo kam?“

„Jste všímavý!“ pochválil mne McCoy. „Jen bychom toho klingonům dlužili ještě víc, než jim dlužíme takhle. Protože Galtagh byla celou dobu doprovázena maskovanou klingonskou vědeckou fregatou.“ McCoy se evidentně zarazil při pohledu na můj nevěřící výraz. „No ano, vědeckou fregatou – snad jste si nemyslel, že Galtagh má takové čarostřelce, kdepak. A snad jste si nemyslel, že prvoliniový křižník bude mít takové problémy s pohonem, že bude v jednom kuse zaostávat – ba ne, on vždycky čekal na svůj doprovod a na data z něj. Takže Rustarr by nám nikam neuletěla.“

„Co bude s tou lodí?“

„Co asi? Vrátíme ji klingonům, až si ji naši hoši prolezou, samozřejmě. Ale nemůžeme zadržovat loď patřící jinému svrchovanému státnímu útvaru, se kterým máme přátelské vztahy. Ne do nekonečna. Už takhle nám Klingoni posílají jednu protestní demarši denně – zajímavé je, ovšem, že poněkud méně zuřivě, než bych čekal…“ dodal už spíš sám pro sebe McCoy. „No nic, už jen jedna otázka, kapitáne.“

Tak trochu ve mně hrklo.

„Co to proboha bylo za tu opičárnu s palubním poplachem a požárem?“

„Jo, tohle…“ Tak teď se uvidí! „Jeden z mých lidí si z nervozity hrál ve své kajutě s phaserem a podařilo se mu ho nastavit na přetížení a tak dále. Popravdě, vypadalo to dramatičtěji, než to ve skutečnosti bylo – byť to tedy dotyčný odnesl.

„Aha. No dobrá. Koneckonců bordel na vaší lodi je jen váš a já vám ho uklízet nebudu. Mimochodem, jak se má náš společný známý, pan Frank Yerdon?“

„Bohužel. Byl to právě on, kdo si hrál s phaserem.“

„Tragické selhání zbraně – nu co se dá dělat,“ přikývnul McCoy chápavě. „Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mi bude chybět… inu, s čím kdo zachází a tak dále, že kapitáne…“ Proč jsem jen měl pocit, že McCoy má z této události vyloženou radost?

Zbytek naší schůzky proběhl čistě formálně a než jsem se nadál, McCoy mne vypakoval zpátky na Minion.

„Ještě teď se z toho klepu…“ opakoval doktor a lil do sebe už buhví kolikátého panáka z mých zásob, které se díky tomu poměrně rychle tenčily. „Zasraný, zasraný idiotský prase, ten Frank. Hajzl jeden. To ho nemůže strkat do nějakýho adekvátního protikusu, herdek?“

„Uklidni se, už je po něm,“ opakoval jsem.

„Ale né, tihle páni z tajných služeb mají vždycky pocit, že jsou nad zákonem a že jich se nic netýká… hovada! No lidské zákony možná ne, ale ty přírodní…“ zachechtal se. „No jéje. Na ty dojde vždycky.“ Doktor sáhl do kapsy svého pláště. „Ještě že jsem měl tohle“ řekl a vytáhl kapesní phaser. „Eště, že sebou furt nosim osobní fázer…! Všechno zlý je k něčemu dobrý,“ zablekotal bez zjevné souvislosti. „A kdybych nebyl to tento, že jo, to… pohotovej, tak už máš po lodi a po sobě a po všem a vůbec, koukej mi ještě nalejt…!“

Docela rád jsem vyhověl. „Baterku ti do té hračky vrátím, až přestaneš takhle chlastat. Což při rychlosti s jakou teď likviduješ lodní zásoby alkoholu, bude nejpozději někdy pozítří touhle dobou.“

„Nech mi tam dát nějakou větší, ju?“ začal smlouvat doktor. „Ten požár byl stejnak jen kvůli tomu, že jsem většinu energie vyplácal na Franka v té věci, chtěl jsem to valo… eh, vaporizovat – což se teda povedlo, ale pak už jsem neměl dost šťávy na to, abych to udělal se zbytkem jeho kajuty. Tak jsem to aspoň zapálil… kdo chce zapalovat, musí sám hořet!“ vyrazil ze sebe opět bez valné souvislosti.

„Hele, jsi se vyspat. Je po všem.“

Doktor se potácivě zvedl. „Jej, teď mně málem práskla podlaha do ksichtu!“ Zamával rukama kolem sebe. „Klíd, já to zvládnu.“ Pak si všiml, že má pořád ještě v ruce svůj phaser a asi na třetí pokus se mu ho podařilo vrátit do kapsy pláště. „Vidíš? Nejni to se mnou ještě tak zlý. A teď se jdu vycpat!“ slavnostně prohlásil, když se mu podařilo vypotácet se ze dveří.

Pomohl jsem doktorovi do kajuty a do postele. Bylo po všem. Po Frankovi i po té jeho rostlině.

Frank byl naštěstí paranoidní a neměl na lodi žádné jiné skrýše – dobře věděl, že dělám pravidelné kontroly všech zákoutí a v minulosti i on sám párkrát nachytal různé členy posádky, kdy se snažili si na lodi něco ukrýt. Takže měl všechno u sebe. Když se podařilo požár uhasit, našli jsme ohořelé zbytky několika semen. Také už jsem pochopil ten dávný incident s phaserem v jeho kajutě – zřejmě se v něm vzedmul poslední zbytek sebezáchovy a spálil svou tehdejší rostlinu se vším všady… ale když se pak dostal k nehlídanému nákladu, tak šlo jeho dobré vychování stranou a zas se ke své staronové neřesti vrátil.

A dál už to šlo ráz naráz… a tak skončil obávaný kapitán Frank Yerdon, postrach nepřátelských i vlastních tajných služeb. Skončil na svou vlastní neřest a aroganci. Jeho slast se pro něj stala strastí. A i když se vesmír o skutečné příčině Frankovy smrti nikdy nedozvěděl, vím, že si celý vesmír oddechnul.

KONEC