Tenkrát na měsíci

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4

Kapitola 4

Volný vesmír je úžasný, ta hvězdokupa... znám ji, už budeme doma. Jako hypnotizovaná zírala do prostoru, nechala se vézt hvězdnou nádherou. Za Neutrální zónou... stejně už nebude k ničemu, jestli tátův plán vyjde... Za Neutrální zónou zpomalili na warp a v Nuthi-sektoru jí Demok předváděl vyhlídkovou jízdu.

"Deniso, měl bych ti něco říct."

"A proč tak váháš? To mi k tobě nesedí", mrkla na něj.

"Odcházím z DDShifu."

Jako by do ní uhodil blesk. Zprudka se otočila od okna k navigátorskému křeslu, kde Vulkánec kraloval. Vlasy sepnuté dozadu jí spadly do čela.

"Musím hledat svou cestu. Krystaly a ty... to vše je velmi zajímavé. Moci se zblízka dívat do jiných Vesmírů je naprosto fascinující, ale to není to, co hledám."

"A co hledáš?"

"Sám sebe. Odpovědi na nezodpověditelné otázky."

"Kvůli tomu nemusíš... Kvůli tomu jsme přece DDShif postavili. Taky hledám. Toleranci a svobodu. A pokaždé, když si myslím, že jsem našla, nikdy to tak není. Demoku, bez tebe Dzitrei neporazím."

"Jsou tu od počátku věků, jejich přítomnost je přirozená, odvěká, není třeba s nimi bojovat."

"Ale jo!!! Brání nám ve vývoji!! To nic není? Zakazují nám používat krystal, ovlivňují naše myšlenky... jak mi můžeš zaručit, že právě tenhle nápad, opustit nás, opustit MĚ, není od Dzitrei. Tebe se bojí víc, než kohokoli z nás. Není to logické?"

"Bylo by, kdyby se daly tvé paranoidní domněnky brát vážně."

"Ty si myslíš, že jsem se zbláznila??!!"

Odpovědí jí byl ledový pohled jiskřivě hnědých očí.

"Tak to se zatraceně pleteš!!!", vyletěla z křesla. "Nesnesu pomyšlení, že jsem podřízená nějaké rádobybožské existenci, která mi zakazuje používat to, díky čemu ona vstoupila do onoho nadreálného rozměru!! A potřebuju tebe!!!"

Demok mlčel, jeho černé vlasy se zaleskly, když se odvrátil od panelu.

"Já taky potřebuji svobodu, byť se tento pojem může zdát být nelogickým. Ptala ses mě, zda bych nechtěl poznat příbuzné, své předky z druhé strany."

"A tys odpověděl... řek´s, že nevíš."

"Už vím. Pojedu na tu planetu, i když to samo se ve Flotile trestá, pokusím se pochopit jejich psychiku a pak uvidím, třeba se někde setkáme." Natáhl k ní dva prsty.

"Byla´s mi nejlepším přítelem... bude... bude se mi stýskat."

Deny ležela na široké posteli, hvězdné nebe proskleného stropu nad hlavou. Byla tak sama, venku šplouchaly kovové vody jezera Asakiri, u kterého si postavila dům. I když zvuky z podzemní laboratoře slyšet nemohla, cítila vibrace krystalové existence. Srdce se jí naplnilo hrůzou. Hrůznou samotou.

KONEC