Edith

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Epilog

Kapitola 5

V boční uličce byla tma. Vítr, který se před chvílí zvedl, se mu nepříjemně dral pod kabát. Podíval se vzhůru. v celém domě svítilo několik oken, ale on si byl jistý, které z nich je to správné. Vylezl po požárním žebříku do druhého patra. Plošina záhy končila a dál vedla jen úzká římsa. No co, nemůže to být horší než šplhání po skalách. A odměna je za to příliš vysoká. Musí ji vidět, musí ji varovat před mužem, který jí vlastně chce zachránit život. Tedy aspoň si namlouval, že tohle je ten důvod, proč to podniká. Nesmí ale k ní hlavním vchodem. Riskoval by, že by potkal sám sebe.

Pomalu a opatrně se sunul kupředu. U okna se římsa rozšiřovala a umožnila mu dřepnout si.

Sklo bylo zamlžené, ne však poblíž okenního rámu, kde popraskaný tmel nezajišťoval dostatečnou izolaci. Nahlédl tedy tímto průzorem dovnitř. Dech se mu zatajil. Konečně ji spatřil. Živou a krásnou, přesně jak si ji pamatoval.

Ležela ve vaně s horkou vodou a četla si nějakou knihu. Z vlhké rozpálené kůže jí podobně jako z vodní hladiny stoupala pára, která ulpívala všude kolem. Pěna na vodě vypovídala o tom, že v ní pobývala aspoň půl hodiny. Zbyly z ní totiž jen řídké chuchvalce, které dále po bublinkách praskaly a mizely. Díky nim mohl skrz vodu zahlédnout aspoň z části její křivky.

v duchu se okřikl. Přišel sem jednat, ne ji šmírovat.

Už už chtěl zaklepat, když tu si všiml titulu knihy: Jules Verne - Ze Země na Měsíc. Tak odtud bere tu svou víru v budoucnost? Pak si ale uvědomil, že ve skutečnosti neví o obsahu oné knihy více, než vypovídá její titul. Kdo ví, třeba není ve skutečnosti tak optimistická.

Konečně zaťukal na sklo.

Překvapeně vzhlédla od knihy. Vůbec se nebála, ačkoliv nebylo obvyklé, aby někdo klepal na okno nejméně šest metrů nad zemí. Odložila knihu na stoličku u vany a natáhla se po ručníku.

"Edith, prosím otevřete mi. Tady Jim Kirk."

Edith se ve vaně přiblížila k oknu, za kterým seděl, ale pak se zarazila. "Můžete mi pane Kirku sdělit jediný důvod, proč bych to měla udělat? Nebo je snad u vás normální navštěvovat ženy oknem do koupelny? Zvláště když si právě dopřávají koupel?"

Kirk se ušklíbl nad jejím dobráckým plísněním i nad tím, že přece jen uvolnila západku a umožnila mu tak vejít dovnitř.

"Věřte mi, Edith, že to rozhodně mým zvykem není," říkal omluvně, když za sebou zavíral okno. "Jenže okolnosti mě k tomu donutily."

"Ach skutečně, pane?" řekla schválně naivním hláskem, ze kterého bylo jasné, že mu nevěří ani slovo. Přitom se snažila, aby zbytek pěny zakryl aspoň to nejnutnější. Ocenila, že se Kirk snaží stát zády k ní. Tento muž opravdu nepatřil do prostředí, kde bída a absence dobrých mravů byly na denním pořádku.

"Přišel jsem vás varovat. Zjistil jsem, že jeden muž se vás pokusí během následujících dvaceti čtyř hodin zabít." Co na tom, že tím mužem musí nejspíš být on nebo Spock...

"Pane Kirku, už jednou jsem vám přece řekla, že lež není ten-"

"Sakra Edith, zkus mi aspoň pro jednou věřit!"

Prudkost i zoufalství v jeho hlase ji zarazili. I bolestivý pohled, s jakým teď na ni upřeně hleděl.

Všiml si, že se ho lekla i toho, jak se přitom stále snaží krýt svou nahotu. Dřepl si k ní a omezil tak svůj výhled. Opřel se o vanu, vztáhl ruku k její tváři. Když se nezdálo, že by se chtěla odtáhnout, pohladil ji.

"Chtějí tě zabít..." šeptal. Ne zabít. Obětovat dějinám. Aby vše bylo, jak má být. "...a ty se tu chceš hádat o pravdomluvnosti."

"Kdo..." selhal jí hlas, "kdo mě chce zabít?" Kdo by ji chtěl zabíjet? Vždyť nikdy nikomu nic neprovedla. Připadalo jí to absurdní. Přesto bylo z Kirkova projevu více než jasné, že to myslí vážně. A jako blázen rozhodně nevypadal.

"Neil Jade. Muž středních let, nenápadný, po matce má ze čtvrtiny indiánskou krev."

Zamyslela se. "Myslím, že jsem tu nikoho takového neviděla. Vy ho snad znáte?"

Přikývl. "Proto jsem teď tady. Musím mu zabrátnit v jeho plánech."

"Chcete mě před ním ochránit?"

Nechápala jeho podivné mlčení.

"Je snad přirozené, že... chceme chránit to, co milujeme," vysoukal ze sebe nakonec stísněně. Tohle jí předtím neřekl. Nebylo mezi nimi víc než pár polibků.

A ona se teď na něj tak zkoumavě dívá a netuší, že je znovu v pokušení za ni dát všanc celý vesmír, minulost i budoucnost.

"Odkud jste, Kirku?" On sem přece nepatří, to ví přece už od začátku... Ale pak tedy kam?

"Co kdybych byl pro tebe aspoň pro dnešní večer Jim?"

"VY navrhujete MĚ tykání?" urazila se naoko. "No dobrá," souhlasila nakonec milostivě. "Ale až poté, co mi řeknete, odkud jste. Vy nepatříte do tohoto světa, ani váš přítel ne. Jako byste celý život oba žili v nějaké pohádce a celé tady toto pro vás nebylo nic víc než jen bláznivé dobrodružství."

"Moc čteš verneovky-"

"Nečtu. Tahle je má první!" Z čeho se jí tu teď snaží obvinit? A přesto... ten jeho pohled... Jako by nechtěl, aby se dál ptala.

"Jsem jen obyčejný muž z Iowy, co se hříčkou osudu dostal příliš daleko od domova."

Proč jí neříká celou pravdu? Proč jí stále něco tají? "A co Spock?"

"Ten je na tom podobně."

Znovu. "Dobrá, Jime Kirku, nebudu se už dál ptát. A nyní, jestli dovolíte, ráda bych se osušila."

"Tady tímto?" ukázal pochybovačně na ručník, který si tiskla na hrudník, ale který byl už zcela nasáklý vodou.

Zčervenala. "Tedy... tímto vskutku ne. Podal byste mi prosím jiný? Najdete ho v komodě v pokoji, ve spodní zásuvce."

Během několika sekund byl zpátky. k jejímu nemilému překvapení jí však ručník nechtěl dát. Místo toho jej natáhl rozprostřený před sebe a čekal, až vstane. "Neboj se, nebudu se dívat."

Vskutku, oči měl zavřené. Po chvíli váhání se tedy odhodlala.

"Proč jsem to měla čekat," komentovala fakt, že ji sice zabalil do ručníku, ale tím ji i sevřel v náruči a už nepustil.

"Slíbil jsem, že se nebudu dívat, ne že nebudu sahat."

"Víte, že se chováte jako hulvát, Kirku?"

"Řekni, že se ti to nelíbí a já tě pustím." Místo objetí ji vzal do náruče a držel stále nad vanou.

"Nedáváte mi právě na výběr."

"Nedělej předčasné závěry. Jen čekám, až trochu okapeš. Nechceš přece pod sebou dělat loužičku."

"Tak to už stačilo. Pusťte mě. Na zem a pomalu," zdůraznila pro jistotu.

Opatrně ji tedy spustil. Dál ji však objímal. Cítil příjemnou vlhkou vůni jejích vlasů i rozpálenost její kůže. Chtěl ji takto držet navždy. Možná i víc, než jen držet... Zkusmo ji políbil do vlasů. Když se zdálo, že nic nenamítá, políbil ji na tvář a pak na ústa.

Edith vždy učili, že když se k ní muž zachová tak, jak se právě chová Kirk, má mu dát facku a co nejrychleji utéct pryč. Jí se ale nechtělo udělat ani jedno z toho. Chtěla spíš... Zalekla se té hříšné myšlenky. Už jednou jí podlehla a Bůh vzal za to jejímu snoubeneci život. Aspoň tak jí to vysvětlil kněz při zpovědi. Nechtěla něco podobného prožít znovu, dokud to nebude v očích Božích zcela v pořádku.

Odstrčila Kirka od sebe. Asi mnohem rázněji, než původně zamýšlela, protože zjevně zcela překvapený sebou plácl s pořádným šplouchancem do vany.

"Stačilo říct ´ne´," řekl rozčarovaně a místo romantiky uvažoval, jak teď půjde v mokrém oblečení ven, aniž by dostal zápal plic. Zápal plic, který by mohl zkomplikovat splnění jeho úkolu... Sakra! Tohle je přece příšerné! Měl by co nejrychleji odejít, měl by - Cosi jej přimělo, aby se na ni podíval.

Stála nad ním, ručník si tiskla k tělu. Byla překvapena jím, byla překvapena sebou. Toho muže přece znala jen pár dnů a nic o něm nevěděla. A přesto byla více než ochotna, ne, přímo toužila! po tom, aby ji dál objímal a líbal a... miloval.

Vstal z vany, voda z něj jen crčela. "Edith... někdo rozhodl, že máš zítra zemřít a to je něco, co zoufale nechci, aby se stalo. Nepopírám, že právě teď po tobě toužím, ale jestli chceš, odejdu. Chtěl jsem tě jen varovat před tím člověkem."

Přistoupila těsně k němu. Začala mu sundávat kabát. Poněkud nezvyklý kabát ze zvláštního materiálu a střihu, jaký dosud neviděla. Nepozastavila se však nad tím. Vše ohledně tohoto Jima Kirka bylo nezvyklé. "Kam by jsi chodil, pro dnešní večer Jime?"

Takže aspoň jednu jeho nabídku akceptovala.

"Určitě by jsi zase odešel oknem a dřív než by ses dostal dolů, prochladl bys." Začala mu rozepínat košili. "Měl by sis všechno tohle oblečení sundat, aby stihlo do rána uschnout."

Vzal její dlaně do svých a nezdálo se, že by je chtěl jen tak pustit.

"Navíc..." Proč je najednou tak obtížné mluvit, když se na ni dívá? "...když už jsem se vykoupala..." Políbil ji. "... nenechám přece na sebe sahat někoho, kdo tak neučinil."

Stále ještě trochu zadýchaní se drželi v náručí a hleděli si navzájem do očí. Pak se Edith začala smát.

"Co se děje?" zeptal se trochu zmateně, leč s úsměvem.

Zavrtěla hlavou. "Vlastně nic. Jen jsem si představila otce Johna, až k němu půjdu ke zpovědi a řeknu mu, jak jsem dnes v noci zhřešila s neznámým cizincem. A jak moc se mi to líbilo."

Smutně se na ni usmál. "Tak to jsem rád."

Všimla si, že on není ani zdaleka tak šťastný jako ona. "Jime, co je to s tebou?"

Pořádně ji k sobě přitiskl a políbil. "Nic se mnou není."

"Máš starosti," nedala se odbýt.

"Jen kvůli Jadeovi. Ten člověk je blázen. Ty si ale starosti nedělej. Prostě se mu jen snaž vyhnout."

Pohladila jej po tváři. "Dobrá, budu se snažit." Ať už Jim Kirk říkal cokoliv zvláštního, už jí to tak nepřipadalo. Už si totiž byla jista, že tenhle muž není tím, zač se vydává. Jeho přítel mu říká "kapitáne", jeho oblečení, včetně toho spodního, je tak kvalitní a tak nezvykle šité, jeho historky a slova a projev jako celek vůbec nesedí do žádného prostředí, které znala.

"Jime, řekneš mi další bláznivý příběh, jako ten o básníkovi z levé hvězdy v pásu Oriona?"

"Máš asi hodně ráda fantastické příběhy z budoucnosti, že?" usmál se.

Pokrčela nad tím pobaveně rameny. "Budoucnost se zdá jako skvělé místo pro život."

"Hm, budoucost..." Ona žádnou nemá... "Sníš o tom, že se lidstvo dostane na Měsíc, že využije sílu atomu a vymýtí chudobu.

"Přesně tak."

"A co by jsi řekla na to, že se lidstvo dostane dál, než jen k Měsíci a síle atomu? Ve svých úžasných hvězdných lodích se odvážně vydá hluboko do vesmíru, ke vzdáleným hvězdám a jejich planetám a tam potká život v nesčetnějších formách, než tady na Zemi. Inteligentní bytosti, které jsou lidem podobní nebo naopak zcela nepodobní. A s některými si budou lidé rozumět natolik, že budou mít společné potomky, s jinými budou válčit-"

"Válčit? Proč válčit? Cožpak lidstvo nevymýtí i války?"

"Lidstvo ano, ale pokud tak neučiní i jiné rasy v galaxii, pak tu válka v té či oné podobě bude stále."

"To nezní moc povzbudivě."

"To jistě ne, ale měli bychom se na to dívat aspoň trochu realisticky."

Políbila ho. "Na fantastické příběhy z budoucnosti?"

Oplatil jí to. "Na to, že se lidstvo sice změní, ale některé věci zůstanou."

Další polibek. "Například?"

A další. "Například láska."

Tentokrát trvalo dlouho, než se jejich ústa opět oddělila. Edith se toho nemohla stále dost nasytit. Její snoubenec byl velmi milý člověk, milovala ho, ale když se tehdy milovali, necítila ani z poloviny to, co cítila dnes s Jimem. Touhu, vášeň, rozkoš... prostě všechny ty zapovězené věci. A to zejména, když dělal ty nejnestoudněšjí věci, jako třeba jazykem... tam dole... Teď ji jen líbal, ale i tak měla pocit, jako by dělal mnohem víc. Celé tělo jí zalévalo příjemné horko.

Tak takové to je s mužem z budoucnosti? napadlo ji náhle. Pak se ale nad tím v duchu usmála. Tím by se sice lecos vysvětlilo, ale byl to nesmysl. Ona sice je možná dle některých až moc velký snílek, ale rozhodně není blázen.

"Pověz mi, jak to, že to všechno tvrdíš s takovou jistotou?" zeptala se, když opět mohla mluvit.

Neodpovídal a jen se na ni divně díval.

"Víš, kdybych nevěděla, že to je nesmysl, skoro bych i řekla, že jsi v té budoucnosti byl."

"Chtěla jsi přece, abych ti vykládal bláznivé příběhy. Tak tady je máš."

"No ano, to vskutku mám," uznala s úsměvem. "Pověz mi ještě něco víc. Třeba o lidech, kteří cestují ke hvězdám."

Kolik toho může říct? Dost možná, že vše. Jen ne to, že vše, co řekl či řekne o budoucnosti bude - pokud se jejich úkol zdaří - pravda. "Lidé nejprve vymyslí jednoduché a pomalé lodě. Díky nim ale poznají, že nejsou ve vesmíru sami a to je povzbudí k dalšímu vývoji a výzkumu. Až za takových tři sta let vyrobí krásnou, rychlou a silnou loď, křižník. Vlajková loď Hvězdné flotily Spojené federace planet. Pojmenují ji Enterprise a sloužit na ni bude pro každého velkou výsadou. Jejím kapitánem může být jen ten nejlepší. Ale jako každý velitel i kapitán Enterprise záhy pozná, že taková služba přináší s sebou vedle radosti a naplnění i nesmírnou zodpovědnost a osamění."

Když mluvil o kapitánovi Enterprise, mimovolně si představovala jeho ve slavnostní námořnické uniformě. Moc mu slušela. "Zvláštní. Tvé příběhy zní vždy z počátku tak povzbudivě, ale pak je zakončíš smutně. Jako by jsi byl sám oním osamělým kapitánem. Vlastně - proč ne? Spock ti tak přece beztak říká..."

Na chvíli se zarazil, ale opravdu jen na chvíli. "James T. Kirk, kapitán hvězdné lodě Enterprise. No... to opravdu vůbec nezní špatně," snažil se to obrátit v žert.

"Ne, to opravdu nezní. Naopak," řekla vážně. "Mám pocit, že tohle je to jediné, co k tobě opravdu sedí. Ty jsi totiž ledaským, ale rozhodně ne tím, za koho se vydáváš. Nejsi Jim Kirk, námezdní dělník."

"Kdybych byl kapitánem hvězdné lodi, musel bych být z budoucnosti."

"A proč ne? Třebas jen pro tuto noc... Ta už je přece sama o sobě tak bláznivá! A ty jsi tak jiný, tak zvláštní. Tak proč by jsi nemohl být i kapitánem z budoucnosti? Osamělým kapitánem..."

"... který cestoval napříč staletími, aby našel svou lásku?"

Přikývla.

"Edith, jsou chvíle, jako třeba právě teď, kdy jsem ochoten pro tebe udělat cokoliv a být kýmkoliv." Třeba i chudým dělníkem.

Spala. Sledoval její tvář v slabé záři starší noční lampičky. Přes čelo jí spadalo několik neposedných pramenů vlasů. Políbil jí jemně na ústa, opatrně, aby ji nevzbudil. Za hodinu bude vstávat, nechtěl, aby byla poslední den svého života unavenější, než už beztak po jejich milování bude. Vždyť to jsou sotva dvě hodiny, kdy mu příjemně vyčerpána rozkoší usla v náručí.

Nechtělo se mu od ní pryč, ale věděl, že nic jiného mu nezbývá. Oblékl si stále ještě mírně vlhký kabát a odešel do ztichlé noci.

Následuje:
Kapitola 6