Pod povrchem

Obsah

• Kapitola 1 - Hodnocení planety: Nebezpečná
• Kapitola 2 - XX12
• Kapitola 3 - Zajatci
• Kapitola 4 - Zig-Mu-Din
• Kapitola 5 - La-Tsun
• Kapitola 6 - Plány
• Kapitola 7 - Na život a na smrt: Uprchlíci
• Kapitola 8 - Na život a na smrt: Závod s časem
• Kapitola 9 - Návrat
• Kapitola 10 - Loučení
• Kapitola 11 - Cāvios
• Kapitola 12 - Domů

Kapitola 6 - Plány

16. 5. 2269, hvězdné datum 1843,7. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel William. Je třičtvrtě na sedm ráno. Už je to skoro den, kdy jsou členové naší posádky na planetě, a přesně dvanáct hodin od okamžiku, kdy jsme se s nimi zkusili poprvé neúspěšně spojit. Od té doby zkoušíme spojení pravidelně každých deset minut, ale zatím bez úspěchu. Nikdo z posádky na lodi neví, co se kapitánovi stalo a důstojník Aaron, prozatímní hlavní velitel lodi, nenařídil žádné další opatření, kromě důkladného pozorování XX12 a zkoumání vzorků přivezených z jejího povrchu.

Pan William skutečně neměl moc novinek, které by do lodního deníku zaznamenal. Noční služba proběhla klidně, zjistili ale jednu zajímavou věc ohledně elektrických výbojů. Přes noc byly velice časté hlavně na severní polokouli planety, kde byly noc a den stejně jako na Enterprise. Na jižní polokouli, kde byl v tu dobu tedy den, nezaznamenali naopak skoro žádné elektrické pole. Jak ale začalo svítat, situace na planetě se postupně převracela: na severní polokouli pole sláblo, na jižní naopak sílilo.

Pan William tyhle výzkumy porovnal se záznamy z předchozího dne a noci a zjistil, že se téměř shodují. Už chtěl na můstek zavolat i pana Aarona, aby mu to oznámil, když se ozval pan Chessy od komunikačního pultu.

Pan Aaron dneska, přestože měl po půlnoční službě, vstával brzy. Zrovna byl na cestě do jídelny na snídani, když z rozhlasu zazněl Williamův hlas:

„Můstek a velitel Aaron!“

Velitel přiskočil k nejbližšímu reproduktoru a s nadějí, že se třeba přece jen podařilo spojit se s výsadkem, zmáčkl tlačítko pro mluvení. „Tady Aaron! Co se děje, Williame?“

„Potřebujeme vás na můstku, pane. Máme zprávu z Velitelství a řekl bych, že čím dřív na ni odpovíme, tím líp.“

Aaron si povzdychl. „Hned tam budu. Aaron končí.“

Hned, jak vešel na můstek, velitel William mu podal elektronickou tabulku se zprávou. Byla krátká:

Velitelství Hvězdné flotily, Země

zpráva pro posádku hvězdné lodi U.S.S. Enterprise, označení NCC-1701

Mise k planetě s prozatímním označením XX12

Jaká je vaše pozice? Podle našich výpočtů byste měli k planetě XX12 dorazit přibližně za dva měsíce, to je 11. 5. 2269. Podejte hlášení o vašem stavu.

„Nikdy na to přece tolik nespěchali,“ odfrkl Aaron, když si zprávu přečetl. „Ale stejně jsem jim chtěl dneska to hlášení podat.“

„Myslím, že se o nás jenom bojí,“ řekl William.

„To těžko, když nejvyšší velitel je Vulkánec… No jo,“ zamyslel se Aaron. „Jsem ale zvědavý, co nám na to řeknou.“

V jedné z kajut na palubě 5, kde byli ubytováni většinou ti členové posádky, kteří pracovali v sekundárním trupu lodi, seděla v tu chvíli slečna Felsenová u počítače. Najednou se ozval signál ode dveří.

„Vstupte prosím,“ zavolala mladá žena a stisknutím příslušného tlačítka dveře otevřela. Do místnosti vešli Usaffi se slečnou Waluszovou. Oba vypadali ustaraně. No, nebylo divu.

„Co děláš, Felsenová,“ začal překvapeně mladík. „Snad se zase neučíš?“

„Představ si, že se učím, Usaffi. A možná bys to měl taky občas zkusit, jestli, až se vrátíme, nechceš mazat zase zpátky do školy.“

„Chm, kdybys věděla, jak se já učím… Ale kvůli tomu tady nejsme… Ale poslyš, jak se teď vůbec můžeš učit? Copak nevíš, co se stalo?“ zeptal se s myšlenkou na včerejší večer.

„Jsou nezvěstní!“ přidala se rozčileně Waluszová. „Kdo by to čekal, co se nám na naší kadetce stane. Máme nezvěstného kapitána, prvního důstojníka a jediného doktora. Nemluvě o dalších lidech.“

„Jo, to všechno vím,“ povzdychla si Felsenová. „Ale tím, že tady za ně budeme držet smutek nebo kdovíco, jim nepomůžeme. Já osobně se snažím dělat všechno jako normálně, i když včera jsem si musela dojít pro prášky na spaní, abych vůbec usnula.“

„Já taky,“ přidala se Waluszová.

„A já taky. I když, já jsem si je, jako zaměstnanec, mohl vzít sám a nemusel jsem čekat tu frontu,“ trochu se pochlubil Usaffi, ale zase hned zvážněl.

„Musíme si promluvit,“ řekla Waluszová. „Vy dva jste jediní, se kterými se tady o tom můžu normálně bavit. Asi jediná paní ze skladu, která si o mně nemyslí, že jsem jenom hloupá naivka, je totiž manželka jednoho z těch na planetě. Takže s ní o tom radši mluvit nechci.“

„Jasně, chápu,“ přikývla Felsenová. Fakt, že ona to má ve strojovně podobné, si už nechala pro sebe. „Chudinka,“ dodala.

„Nezníš moc, jako kdybys ji litovala.“

„Hele, Usaffi,“ otočila se Felsenová k počítači a zrušila výukový program, „nemysli si, že nevím, že si o mně myslíte, že vám tajím vulkánské geny. Kolikrát vám mám říkat, že jsem čistokrevný člověk? Myslela jsem, že potom, co jsme na lodi s panem Spockem, by vám to mělo konečně dojít,“ otočila se zpátky na své návštěvníky. „No, sedněte si.“

„Těší mě, že alespoň my jsme pro tebe důležitější než práce,“ řekl Usaffi jízlivě a svalil se na postel. Felsenová jeho poznámku přešla bez komentáře.

„Co myslíte, že se jim mohlo stát?“ zeptala se starostlivě Waluszová.

„Kdoví,“ řekl Usaffi. „Je to neznámá planeta. A nebezpečná. Třeba je zasáhl nějaký z těch elektrických výbojů…“

„To snad ne,“ přidala se Felsenová. „To by už byli nejspíš mrtví. Ptala jsem se počítače na všechno o XX12, ale moc jsem se toho nedozvěděla. Není ani vyloučené obydlená planeta.“

„Třeba byli přepadeni. Třeba jsou v zajetí. To by ještě měli šanci na útěk,“ zadoufala Waluszová. „Nechci, aby byli mrtví.“

„To asi nikdo.“

„A proč?!“ vybouchl najednou Uliriko. „Proč tady všichni jenom sedíme a nic neděláme? Proč Aaron někoho nepošle, aby je hledal?! Co když potřebují pomoc?“ Nikdo z těch tří nevěděl o kapitánových posledních rozkazech.

„To by mě taky zajímalo. Z toho rozhlasu se toho fakt dozvíme tak málo…“ řekla Felsenová.

„Tak se jdi zeptat,“ navrhl jí nečekaně Usaffi.

„Cože? Proč já?“

„Scott je tvůj nadřízený. Znáš ho. A teď je i velitel na můstku, bude vědět všechno.“

„No, to bych zrovna neřekla, že ho znám, ale už jsem s ním párkrát mluvila.“

„No vidíš,“ povzbuzovala ji Waluszová. Také se chtěla dozvědět, proč všichni jen tak čekají. „Tak se ho jdi zeptat.“

„Tak dobře,“ souhlasila nakonec Felsenová. „Jak myslíte.“

O hodinu později měl hlavní velitel po snídani. Vymýšlení a diktování hlášení už měl také dávno za sebou, teď jenom čekali, jak se velitelství vyjádří. Právě se s velitelem Williamem vraceli z jídelny, službu na můstku už měl pan Scott, když je zastihla mladá žena.

„Ach, tady jste!“ přerušila je v zaujatém hovoru o zvláštnostech elektrické aktivity na planetě.

„Promiňte, že vás ruším, ale mohla bych s vámi prosím mluvit, pane Aarone?“

„Prosím. Stejně teď nemám co na práci.“ Protože William se taktně vzdálil s tím, že musí jít spát, Aaron osaměl se ženou, kterou možná ještě nikdy nepotkal. Přece jenom, na Enterprise bylo kolem 400 členů posádky.

„Jsem Kristin Karajevičová,“ začala.

„Ach tak,“ pochopil velitel. „A chcete, abych vám řekl o Tiboru Karajevičovi. Je to váš příbuzný, nepletu se?“

„Je to můj manžel. A kdybyste byl tak laskav… Víte, chci vědět, jak to s nimi vypadá doopravdy.“

„Samozřejmě, máte na to právo. Tak pojďte, vezmu vás do své kajuty. Tam mám i některé záznamy o XX12, které by vás mohly zajímat.“

„Tak dobře. Děkuji.“

Pan Aaron jí skutečně řekl všechno, co věděl. Žádné uklidňující domněnky, jenom fakta, jak si přála. Když se s ním po čtvrthodině loučila, neměla Kristin o žádnou naději navíc. Přesto teď byla spokojenější, když přesně věděla všechno, co věděl i hlavní velitel lodi. A nepřestávala věřit, že se jí její manžel vrátí. Jemně si pohladila břicho. Nepřipouštěla si, že by jejich dítě mělo vyrůstat bez otce.

. . .

Mnoho kilometrů od Kristin seděla v potemnělé místnosti jiná žena. Na prsou chovala dítě. Něžně ho hladila, zatímco ono si hrálo s jejími modrými vlasy.

„Půjdu s tebou,“ pohlédla na muže, který stál zády k ní na opačné straně místnosti.

„Ne,“ otočil se na ní pomalu.

Žena strnula v pohybu a v očích se jí zablesklo. „Proč?“

„Patříš sem. Za celý svůj život jsi nepoznala nic jiného než Cāvios. Nedokážeš si představit, jak moc je to u mě doma jiné.“

„Možná,“ připustila. „Vyprávěl jsi mi o tom. Ale mám ti snad připomínat, kolikrát jsi mi sám řekl, že jsem neobyčejná žena?“

Muž k ní přešel. „To nemusíš. Jsi neobyčejná. Ale nesmíš zapomenout, kdo jsi tady. Jsi La-Tsunova dcera. Po něm budeš mít nárok stát se Na´ghidou Zig-Mu-Dinu a Zainu. Nezáleží ti snad na vlastní zemi? Chceš to tu nechat některému z tvých sourozenců?“ Muž mluvil vážně.

„Nemluv takhle,“ žena sklopila oči. „Víš, že můj největší sen ale je dostat se pryč, do vesmíru. Poznávat nové světy. S tebou! Jsi první muž, do kterého jsem se kdy zamilovala, vždyť to víš.“

Teď zase sklopil oči on. „Ano.“

„Tak proč chceš, abych tady zůstala? Kvůli té tvé první ženě? Kvůli Calysse? Nechceš, abych byla tam, kde měla být ona?“

„To není pravda.“

„Lžeš!“ zasyčela žena. „Ale já to chápu,“ řekla už zase měkce a povzdechla si.

„Nessynd,“ muž jí pozvedl hlavu tak, aby jí viděl do očí. „Mám tě rád. A čím dál tím víc. Chci to pro tvoje dobro. Můj svět se liší od tvého jako voda od kamene. Nevyznala by ses tam, nepochopila bys ho. Stejně jako já to nechápu tady. Nebyla bys tam šťastná.“

„Myslíš tedy,“ odstrčila jeho ruku, „že budu šťastnější tady a bez tebe?“

„Zůstane ti naše dcera,“ vyhnul se odpovědi.

„Naše dcera,“ řekla pomalu a důrazně, „odejde s tebou.“

„Proč? Měla by vyrůstat spíš s matkou než s otcem.“

„Podle tvého. Podle mého je to jedno. Chci, aby byla šťastná. A to tady nikdy nebude.“

„Jak to?“

„Je to naše dcera. Moje půlka a tvoje půlka dohromady. Moje půlka touží jít s tebou. Tvoje půlka by tady byla nešťastná. Rozumíš?“

„Dobře. Jak si přeješ. Ale je jí teprve půl roku. Nebude si tě vůbec pomatovat.“

„Ty se přece postaráš o to, aby cāvianská princezna věděla, kdo je její matka,“ namítla žena.

Její občasná dětskost muže přiměla, aby se sklonil a obě je sevřel v náručí. „Samozřejmě. Je to princezna. To zní skoro stejně dobře jako La-Nessynd.“

„To ale nejsem.“

„Věřím, že budeš.“

„Ano. La-Nessynd, navždy nešťastně zamilovaná, opuštěná, nešťastná a tvrdá Na´ghida Zig-Mu-Dinu a Zainu, dcera svého otce La-Tsuna, syna La-Khedery, dobyvatelky,“ navrhla svůj posmrtný titul.

A když něco takového řekla Cāvianka, nebyla to ironie ani legrace.

. . .

Na Enterprise ukazovaly hodiny něco po deváté, když pan Scott diktoval další zápis do lodního deníku a to o zprávě z Velitelství Hvězdné Flotily. Před pár minutami totiž dostali odpověď na své hlášení. Příkazy z Velitelství se naštěstí shodovaly s těmi, které jim nechal kapitán, než odešel. Nikdo z posádky lodi by nechtěl řešit problém, který by nastal, kdyby se museli rozhodovat, jestli poslechnou jeho nebo Velitelství.

Scotty se v deníku také zmínil o jejich poznatku, že elektrická aktivita na planetě nejspíš nějak souvisí se dnem a nocí.

. . .

Mezitím ztracená výprava na Cāviosu tvrdě a dlouze spala. Byl to zasloužený a naštěstí ničím nerušený odpočinek, i když trochu nepohodlný na tvrdé a hrbolaté podlaze jejich vězení.

Pan Karajevič se probudil jako první, protáhl se a tápavě se postavil. Podle neustálé tmy v jeskyni by soudil, že je ještě noc, ale když se podíval na hodiny na svém komunikátoru, s překvapením zjistil, že už je po jedenácté hodině dopoledne.

Protože nevěděl, kolik času mají na to vymyslet nějaký záchranný plán, rozhodl se své společníky vzbudit. Brzy se už všichni ztuhle stavěli na nohy a snažili se rozkoukat se ve tmě. Kapitán totiž rozhodl baterkami co nejpřísněji šetřit.

Právě chtěl zahájit další poradu, když si Wallters všiml, že na schodech před dveřmi leží v misce něco jako jídlo. A jakmile se zjistilo, že to je skutečně zdravotně nezávadné, všichni se s chutí občerstvili. Chutnalo to trochu jako tráva, ale nejspíš to byly listy z nějaké zdejší plodiny.

O svých možnostech se potom vážně radili skoro až do poledne. Všichni se shodli na tom, že pokoušet se o útěk by opravdu nebylo moudré, zvláště teď, když nemají phasery. Takže budou muset uniknout lstí – a to zvlášť dobrou lstí, aby ji Cāviané neprohlédli.

I tenhle plán ale měl mnoho mezer. Aby totiž fungoval, musel by La-Tsun nechat vyvést ven všechny členy výpravy. Tam by se potom spojili s Enterprise pod podmínkou, že posádce přikáží transportovat se na povrch planety. Ve skutečnosti by ale využili toho, že Cāviané neumějí anglicky a transportovali by se sami na palubu lodi. Naneštěstí byla pravděpodobnost, že jim tenhle plán vyjde, velice malá. Usoudili totiž, že La-Tsun ven vyvede jenom Kirka, jako vůdce výpravy, a ostatních pět vězňů si ponechá někde schované jako rukojmí, aby se pojistil proti případnému podrazu z kapitánovy strany.

Když si uvědomili tenhle závažný problém, nastala chvíle ticha.

„Myslím, pane, že byste se měl transportovat na loď,“ řekl nakonec pan Sulu.

„To je logické, kapitáne,“ ozval se pan Spock, který po většinu rozhovoru mlčel. „Pokud se dostaneme do téhle situace, opravdu byste se měl transportovat.“

„A nechat vás tady? To ne,“ řekl rozhodně Kirk.

„Uvažujte přece. Měl byste tři možnosti: Za prvé: poslechnout La-Tsuna a přikázat celé posádce Enterprise přesunout se na povrch planety. Za druhé: odmítnout La-Tsunův příkaz. Za třetí: pokusit se ho obelstít a transportovat se na palubu.

Víme, že čím méně členů posádky zemře, tím lépe. Takže můžeme zavrhnout první možnost, protože při ní by zemřeli všichni členové posádky. Pokud by se ovšem nevzbouřili. Velitel Aaron není hlupák a nad rozkazem vyklidit loď, očekávám, že by byl neodůvodněný, by se jistě velice zamýšlel. K druhé možnosti: zemřelo by šest členů posádky, včetně kapitána a prvního důstojníka. To by nebylo dobré, zvláště v případě, že by se alespoň jeden z nich mohl zachránit. A tím jsme u třetí možnosti. V tom případě by zemřelo jenom pět z nás.“

Na to kapitán chvíli mlčel. „Máte pravdu, pane Spocku,“ řekl nakonec rezignovaně. Ovšem to vůbec neznamenalo, že by se s touhle vyhlídkou smířil.

To nikdo z nich. Míjely hodiny a výsadek vymýšlel další a další možnosti. Stejně neměli nic jiného na práci a lidský pud sebezáchovy je příliš silný, než aby je nechal celou tu dobu mlčet. Tyhle návrhy měly ale samozřejmě spoustu mezer a většinou to byl pan Spock, kdo je jeden po druhém zavrhoval.

Nahoře na Enterprise ukazovaly hodiny téměř dvě hodiny odpoledne, když se slečna Felsenová skutečně odhodlala zajít za velitelem Scottem. Teď stála před dveřmi do jeho kajuty a srdce jí nervózně tlouklo. Ještě nikdy za ním takhle nebyla. Přece jenom se ale odhodlala zaklepat, a když se dveře otevřely, už s vyrovnaným výrazem vešla dovnitř.

„Dobrý den, pane. Neruším vás?“ optala se zdvořile.

„Vůbec ne, kadete, jen pojďte dál,“ pozval ji Scotty, který seděl na židli a trochu odpočíval při polední přestávce. „Co potřebujete?“ zeptal se s lehkým úsměvem.

Slečna Felsenová o něm věděla, že nemá nic proti kadetům, pokud dělají svou práci, jak mají, a byla za to docela vděčná. „Ehm,“ trochu nervózně postoupila dopředu. „Přemýšlela jsem… Jsme teď bez kapitána a prvního důstojníka. Chtěla jsem se zeptat, pane, proč jenom čekáme a neuděláme nic pro jejich záchranu?“

Velitel Scott si povzdychl. Viděl ale, že Felsenová se chce skutečně jenom dozvědět, co se tady vlastně děje. „Posaďte se,“ vyzval ji a ukázal na druhý konec stolu. Když si mladá žena nervózně sedla, začal jí vyprávět o tom posledním rozhovoru Kirka s Aaronem a o rozkazech z Hvězdné flotily.

„Ach tak,“ řekla slečna Felsenová, když skončil. „Děkuji, veliteli.“

„Nemáte zač...“

„Takže, když se nám s nimi nepodaří spojit do večera 24. května,“ ujišťovala se, „Aaron je oficiálně prohlásí za nezvěstné, stane se kapitánem, vy prvním důstojníkem a pak… poletíme domů?“

„Možná. Ale doufáme, že se to nestane. Ještě to koneckonců není ani jeden den, co o nich nic nevíme…“ Následovala chvíle ticha. Slečna Felsenová se tady zvedla ze židle a chystala se odejít. „Počkejte ještě,“ zarazil ji velitel. „Jak to vypadá ve strojovně?“

„Všechno je tak, jak má být, pane. Nemáme žádné problémy.“

„Dobře. Nezapomínejte, že pořád je stav pohotovosti.“

„Ano, pane. Na shledanou, pane.“

„Na shledanou.“

Když dívka opustila místnost, Scotty si znovu povzdychl a natáhl se pro katalog, který nabízel malé letouny. U jeho četby se snažil odreagovat.

. . .

Už dávno minulo poledne a vězňové po sice pozdní, ale zato nedostatečné snídani už měli zase pořádný hlad, oběd totiž nedostali. Také konverzace pomalu vázla a lidé se začali propadat do celkem zoufalého mlčení. Teď by se nám hodil ten Aaronův Bůh, pomyslel si Kirk. Kdyby existoval. Nevěřil tomu.

„A co ten člověk z Orleánsu?“ nadhodil najednou pan Wallters.

„Řekl bych, že ho sem nepustí, aby nám pomohl,“ řekl McCoy, ale kapitán si znovu vzpomněl na ten jeho záhadný pohled.

Pan Spock se ale tohoto tématu chytl: „Kdo ví, jaké tady mají zvyky o návštěvách vězňů, ale asi máte pravdu, kapitáne. I když,“ na to všichni zvedli hlavy, „je možné, že má pořád u sebe své přístroje stejně jako my. Všechny pracují na solárním principu, takže je velká pravděpodobnost, že by za ty tři roky byly ještě funkční. A pokud ano, mohl by se spojit s Enterprise.“ I když pan Spock to, co řekl, zakládal na pouhé možnosti, mělo to na jeho lidské společníky velice povzbudivý účinek a nálada v jeskyni alespoň trochu stoupla.

Bylo po čtvrt na šest večer, když se od vchodu do cely ozvalo skřípání, které přinutilo všech šest vězňů vyskočit na nohy. Dveře se začaly pomalu otevírat. Z chodby do kobky proudilo nezvykle silné světlo, takže společníci nejdřív neviděli, kdy to za dutého hovoru v místním jazyce ostražitě vchází dovnitř.

Byla to ale jenom jedna postava a pan Spock, který si na světlo zvyknul téměř okamžitě, si ji udiveně prohlížel. Byla to žena s tyrkysově modrými vlasy, která na první pohled nepatřila ke členům stráže. Přestože byla ozbrojena dvěma dýkami, měla na sobě na pohled jemný modrý oděv. Hlas měla nějak jemnější než Cāviané-muži, přestože byl dutý a tvrdý. Dveře za ní se se skřípotem zavřely a všichni vězni z ní rázem viděli jen občasné zajiskření v jejích žilkách.

„Zajatá výprava z Enterprise?“ zeptala se Cāvianka do ticha čistým univerzálním jazykem, i když s dutým přízvukem, jako by se ujišťovala, s kým má tu čest.

„Ano,“ odpověděl kapitán, když se vzpamatoval z překvapení. „Kdo jste vy?“ dodal po chvíli ticha.

„Kdo jste?“ opakovala zmateně. „Jsem jen jedna.“

„To vidím. Vykal jsem vám.“

„Vykal? To neznám. Ale opravdu, jsem jenom jedna. Jmenuji se Nessynd, jsem dcera svého otce La-Tsuna.“

„Ach tak. Přinášíš nám tedy zprávy od svého otce?“ zeptal se Kirk ostražitě.

„Vůbec ne,“ zamračila se žena a sestoupila ze schodů. „Ten vůbec neví, že tu jsem. Přináším vám navrhnout plány na útěk.“

Když to slyšeli, dostali někteří lidé takovou radost, že měli skoro chuť skákat. Připadalo jim to jako zázrak. To nemůže být možné, mysleli si všichni.

„Plán na útěk?“ zeptal se ale Kirk obezřetně. „Jak ale můžeme vědět, že to není nějaký podvod?“

„My Cāviané nelžeme. Dokud jsme nepotkali klingony ani jsme nevěděli, že je něco takového vůbec možné.“

Kapitán se sice trochu podivil, když od ní slyšel zmínku o klingonech, teď to ale nebral za podstatné. „Tak mluv,“ vyzval ji.

„Můžeme se na to posadit, ne? Nebude to tak úplně na krátko.“

„Ale co ti hlídači venku?“ namítl Kirk. „Nezačnou něco tušit?“

„Ne. Jsem La-Tsunova dcera. Řekla jsem jim, že si s vámi chci popovídat.“ Všichni se tedy posadili a Cāvianka začala vyprávět.

„Musím vám toho povědět opravdu trochu víc, abyste mi úplně uvěřili. Ten plán je totiž… dost nebezpečný,“ na chvíli se odmlčela.

„Takže, jak už jsem řekla, jmenuji se Nessynd, jsem dcera svého otce La-Tsuna, Na´ghidy Zig-Mu-Dinu a Zainu. Pro lidi je to něco, jako kdybych byla princezna a můj otec král. Narodila jsem se v Zig-Mu-Dinu před 25-ti roky. Bylo to v tom jediném období, kdy jsme se spojili s ostatními Cāviany v okolí tisíci kilometrů od Wraighuu – to je asi tři týdny cesty odtud. Wraighu byl napaden klingony, ale po pěti letech bojů jsme je odtud zahnali. To bylo poprvé, co se obyvatelé Zig-Mu-Dinu setkali s mimocāviany. Chtěli nám vládnout, vyhladit naše vládnoucí rody, zničit tradice a změnit celý Cāvios. Od té doby je většina z nás proti všem ostatním planetám. Chtějí žít tak, jako už po tisíce let.

Proto, když byli nalezeni lidé z lodi Orleánsu, dal je můj otec nemilosrdně popravit. Jenom jeden z nich přežil – včera jste ho viděli při soudu. La-Tsun ho nechal žít, protože jsem se do něj zamilovala. Bylo mi 22 let a to už mladí Cāviané a Cāvianky většinou toho druhého dávno mají. Aby si zachránil život, musel tedy ten lidský muž souhlasit s tím, že bude žít se mnou. Ale já vím, že mě má jenom rád. Celé ty tři roky, co tu byl, byl nešťastný. Chce se vrátit domů.

A teď jste přiletěli vy pátrat po lidech z Orleánsu. Ani já ani on si nepřejeme, aby vás můj otec umučil a to by udělal, pokud byste tu zůstali,“ povzdechla si nakonec Nessynd. „Už mi věříte?“

„Ano,“ odpověděl kapitán.

„A kdo je vlastně ten muž?“ zeptal se Wallters.

„Jmenuje se Tobiash Morethy. Říkal mi, že byl na Orleánsu navigátor.“

„Skutečně by nás La-Tsun umučil?“ ptal se trochu vyděšeně pan Sulu. „Nestačilo by mu prostě nás zabít?“

„Prostě vás zabít?“ podivila se Nessynd. „Pro Cāviany je běžné to, co je pro lidi kruté.“

„Takže co ten plán?“ přivedl Kirk řeč zpátky k tématu.

„Musíme vás vyvést tam, odkud jste přišli. Je to odlehlé místo, nikdo z nás tam moc nechodí. Tam se potom budete moci přesunout zpátky na vaši loď. Jsou sice i mnohem bližší východy pod nebe, ale tam by to, když je světlo, bylo moc nebezpečné. A my musíme cestovat právě jenom, když je tam světlo,“ vysvětlovala.

„Jak to? Neměli bychom spíš v noci?“ zeptal se Kirk, když se na chvíli odmlčela.

„Ne. Tobiash mi říkal, že lidé spí, když je pod nebem tma. Ale my spíme, když je pod nebem světlo. A právě na spaní chodíme pryč z jeskyní, pod nebe. Když je pro vás den, pro nás je noc. V Zig-Mu-Dinu nebude nikdo kromě stráží. A ani těch nebude tolik jako ve dne.“

„Jenže nemáme zbraně,“ namítl kapitán.

„Nemáte vaše zbraně, phasery, a to je škoda. Ale s tím nic neuděláme. Můj otec je nechává dobře hlídat. Seženu pro vás nějaké naše zbraně, které také znáte, třeba špičky,“ ukázala na svůj opasek. „Umíte s tím zacházet, že jo?“

„Myslím, že to zvládneme,“ řekl Kirk.

„Je jenom škoda, že neovládáte paprsky. Ale to nevadí. Já ano a to by mělo stačit.“ Výsadek si domyslel, že paprsky myslí ty elektrické výboje.

„Dobře,“ řekl kapitán. „Je to asi naše jediná šance. Kdy to podnikneme?“

„Vyrazíme dneska pozdě. Přijdu za vámi dvě hodiny po východu slunce. Dál to nemůžeme odkládat. Můj otec už svolává významné Cāviany i ze Zainu. Zítra vás chce mučit. A potom byste už nebyli schopni utéct.

Nejdřív zajdeme pro Tobiashe. Toho sem vzít nemůžu, stráže by ho nepustily a přece jenom by začaly něco tušit. Bude na nás čekat před La-Tsunovým sídlem i s naší dcerou. Ještě vymyslíme, jak ji uspíme, aby se cestou nevzbudila. To by mohlo být nebezpečné,“ Nessynd se zase na chvíli odmlčela. „Potom projdeme Zig-Mu-Dinem. To nám asi zabere hodně času, musíme to ale stihnout do soumraku. Než slunce zapadne, musíme se dostat ze všech obydlených částí okolo Zig-Mu-Dinu. Potom to už bude jedno. Jakmile se dostaneme hodinu cesty od Zig-Mu-Dinu, nebudeme už tolik v nebezpečí, ale do poloviny našeho dne – vaší noci, bychom už měli být venku, pod nebem na Pustých pláních. Když to zařídíme chytře, bude poplach až po setmění. A to už budeme za Zig-Mu-Dinem. Budeme mít nejméně hodinu náskok, než si můj otec domyslí, kde jsme.“

„Dobře,“ řekl znovu Kirk. „Když budeme mít štěstí, vyjde to. Dostaneme se na Enterprise. Ale co ty a tvoje dcera?“

„Naše dcera půjde se svým otcem, pokud ti to ovšem nevadí. Jsi přece kapitán Enterprise, Jamesi Tiberiusi Kirku?“ Vypadalo to, že Cāviané v šeru vidí lépe než lidé a Vulkánci, když ho poznala.

„Ano, to jsem. Samozřejmě na lodi rádi uvidíme i vaši dceru. Ale co ty? Ty tady zůstaneš?“

„Chtěla jsem jít s Tobiashem, ale on mi to rozmluvil. Říká, že tady budu šťastnější,“ řekla smutně.

„Ale co udělá La-Tsun, až se dozví, že jsi nám pomohla?“

„To se nesmí dozvědět!“ lekla se Nessynd. „Nějak to půjde,“ dodala ne moc jistě.

„Kapitáne?“ ozval se Spock. „Je to asi nejlepší plán, který zatím máme, ale i přes to dost chabý. Možná bych nám ale mohl pomoci svými vulkánskými schopnostmi.“

„Ty nejsi člověk,“ podívala se na něj pořádně Nessynd.

Spock vstal. „Ne,“ řekl. „Jsem Vulkánec – tedy napůl. Napůl jsem také člověk.“

„Jsem rád, že to navrhujete, pane Spocku,“ kapitán také vstal. „Ale nevíme přece ani, jestli to na Cāviany funguje.“

„Co jestli na nás funguje?“ zeptala se Nessynd obezřetně a také vstala. Z tónu jejího hlasu bylo poznat, že Spockovi tak úplně nevěří.

„Vulkánci mají určité schopnosti, kterými se odlišují od ostatních tvorů,“ vysvětloval Spock. „Podobně jako Cāviané umí vytvářet, ehm, paprsky nebo poznají, když se jim lže. Já dokáži také různé věci, většinou telepatické. Možná bych ti potom dokázal upravit vzpomínky, aby sis nepomatovala, že jsi nás odtud vyvedla. Tak by se to nemusel dozvědět ani La-Tsun.

„Opravdu?“

„Nevím. Ještě jsem nikdy na žádném Cāvianovi nezkoušel spojit se s jeho myslí. Ovšem kdybys mi to dovolila, získali bychom jistotu.“

Bylo téměř vidět, jak mladá žena váhá.

„Spockovi můžeš věřit, Nessynd,“ povzbuzoval ji kapitán. Byl si vědom toho, jak je tahle zkouška důležitá. „Je s námi.“

„Co se mnou uděláš, když ti to dovolím, Spocku?“

„Dotknu se tě a vyzkouším, jestli dokážu vnímat, na co myslíš. Nic víc.“

„Tak dobře, když je to tak důležité,“ svolila pomalu Nessynd. „I když to, že budeš vědět, na co myslím, mě vůbec netěší,“ dodala.

„Děkuji.“ Pan Spock k ní ze strany přistoupil a pomalu se pravou rukou dotkl jejího obličeje. Nikdo v jeskyni ani nedýchal. Ve tmě neviděli, jak ze soustředění zavřel oči. Nejdřív necítil nic kromě brnění, které nejspíš vyvolávalo elektrické napětí pod Cāviančinou kůží. Po chvíli ale konečně pocítil něco, co určitě nepatřilo jemu. Takovou změť pocitů bez jediné úplné myšlenky zažíval poprvé.

„Fascinující,“ řekl, když spojení ukončil.

„Co?“ zeptala se Nessynd okamžitě.

„Je fascinující, jak vůbec nějaký tvor může mít takový mozek, jako mají Cāviané.“

„Takže se vám to podařilo, pane Spocku?“ zeptal se úlevně Kirk.

„Ano, ale měnění cāvianské paměti asi nebude nic jednoduchého.“

„Dobře,“ řekla Nessynd. „Tak já už půjdu. Přeci jenom jsem tu byla dost dlouho. Přijdu dvě hodiny po rozednění. Ano a,“ otočila se, když už byla přede dveřmi, „před strážci se tvařte hodně smutně.“

Ani ji nestačili pozdravit nebo poděkovat a už zabouchala na dveře a ty se začaly se skřípotem otevírat. Vězni se znovu postavili a všichni, kromě pana Spocka, se své věznitele skutečně snažili obdařit co nejzoufalejším pohledem. Když ale Nessynd odešla a dveře za ní zaklaply, všichni lidé si úlevně vydechli.

„Zapomněli jsme jí říct, ať vyřídí panu Morethymu, aby se pokusil spojit se s Enterprise, kapitáne,“ řekl pan Spock.

„Hm. Ale hlavní je, že jsme zachráněni – tedy, máme naději na záchranu.“

„Hodně malou naději. 11 ku 720-ti.“

„Ale pořád je to naděje. Spocku. Věřím, že to vyjde.“

I přes kritické poznámky prvního důstojníka jim veselá nálada vydržela až do sedmi hodin, kdy vězňům jejich hlídači prostrčili další misku se zelenými listy – večeří. Všichni se občerstvili a po další hodině vzrušeného hovoru se začali chystat ke spánku.

Jak řekl kapitán, a McCoy s ním plně souhlasil, zítra bude velký den a bude to i jejich odpočatost, co rozhodne o jejich životě nebo smrti. Přestože ale tohle věděli a všichni se opravdu poctivě snažili usnout, kvůli nervům se to nikomu z nich, kromě Spocka, dlouho nedařilo.

Následuje:
Kapitola 7 - Na život a na smrt: Uprchlíci