Pod povrchem

Obsah

• Kapitola 1 - Hodnocení planety: Nebezpečná
• Kapitola 2 - XX12
• Kapitola 3 - Zajatci
• Kapitola 4 - Zig-Mu-Din
• Kapitola 5 - La-Tsun
• Kapitola 6 - Plány
• Kapitola 7 - Na život a na smrt: Uprchlíci
• Kapitola 8 - Na život a na smrt: Závod s časem
• Kapitola 9 - Návrat
• Kapitola 10 - Loučení
• Kapitola 11 - Cāvios
• Kapitola 12 - Domů

Kapitola 8 - Na život a na smrt: Závod s časem

17. 5. 2269, hvězdné datum 1844,1. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel Scott. Je 17. května, 6 hodin a 54 minuty večer. Od našeho náhlého a poněkud záhadného rozhovoru s poručíkem z lodi Orleáns uběhl skoro den a my tady všichni netrpělivě čekáme na půlnoc, kdy se ukáže, jestli se našemu výsadku podařilo uniknout ze zajetí obyvatel XX12. O naší situaci jsme také podali hlášení Velitelství Hvězdné flotily. Jinak na palubě všechno běží tak, jak má.

Pan Scott ukončil zaznamenávání do deníku a rozhlédl se po můstku. Přál si, aby měl noční službu místo denní. Chtěl tady být o půlnoci, aby byl u toho, až se kapitán se svou skupinou konečně ozve. Pokud jim to vyjde.

Tohle si přála snad celá posádka lodi. A většina z těch, kteří měli mít volno, si také plánovala, že do půlnoci spát nepůjdou.

Ale hlavní velitel jim to překazil, když si po sedmé hodině zapnul rozhlas:

„Hovoří důstojník Aaron. Jak všichni víme, dneska o půlnoci se má ukázat, jestli se naše výprava vrátí nebo ne. Přesto bude dnes večer a v noci všechno probíhat tak jako každý obyčejný den. Chápu, že to většině z vás asi překazí plány, ale jestli se jim podaří uniknout ze zajetí a dostanou se na Enterprise, bude kapitán nejradši, když uvidí, že je na lodi všechno tak, jako když odcházel. Tohle rozhodnutí samozřejmě neplatí na blízké příbuzné výsadku. Aaron končí.“

Tímto rozkazem velitel mezi posádkou způsobil pochopitelně rozhořčení. Ale přestože se mu museli podřídit, většina z nich hodlala spánek jenom předstírat.

„Tak vidíš,“ obrátila se sestra Chapelová na Kristin, když reproduktory zmlkly. „Jsi tady z těch blízkých příbuzných asi jediná.“ Obě dvě seděly právě v jídelně a večeřely.

„Hm, asi.“ Kristin se dloubala v jídle, ale nejedla. „Ty půjdeš spát?“

„Blázníš? Myslíš, že bych usnula? Vezmu si noční službu a Ricka pošlu, ať si jde lehnout… Máš strach?“ dodala po chvíli.

Kristin pokrčila rameny: „Ne. Oni se vrátí… Asi půjdu, Christino,“ řekla najednou. „Stejně nemám chuť k jídlu.“ Vstala a zamířila ke dveřím. Ne, opravdu se nebála. Ale raději nechtěla myslet na to, že by se její muž nevrátil.

O kus dál stála slečna Waluszová ve své kajutě a vzteky skřípala zuby. Teď konečně pochopila, proč ji Olby zbavil dnešní služby. Ovšemže v tom nebyla žádná jeho dobrá vůle, kadetka ostatně pochybovala o tom, jestli nějakou vůbec má. Jediné, co chtěl, bylo odříznout ji od možnosti ponocování. Tu službu totiž měla mít právě až do půlnoci. Ale ona prostě musí vědět, jestli se kapitán a ostatní vrátí. Ale naštěstí, hořce se pro sebe usmála, díky nervozitě stejně neusne.

Jenom jí vrtalo hlavou, jak se Olby dozvěděl, že velitel Aaron vydá takový rozkaz. Byla naštvaná na oba dva skoro stejně. Ale nebude tu navždycky, aby ji Olby mohl otravovat. O tom byla rozhodnutá už delší dobu.

. . .

Mezitím uprchlická výprava pod povrchem planety pokračovala v zoufalé cestě. Bylo už po sedmé hodině večer a oni se pořád ještě nedostali z obydlených částí okolo Zig-Mu-Dinu. Do západu slunce už ale zbývalo ani ne čtvrt hodiny a podle původního plánu měli odtud být v téhle době už téměř venku.

Přesto nikdo z nich nepomyslel na to, aby to vzdali. Věděli, že jestli budou mít velké štěstí, ještě to můžou dokázat. Jakmile se dostanou z těchto obydlených prostorů, ocitnou se v tunelech, kam chodí jenom občas nějaká strážná skupina kopiníků. Tam už to bude docela dobré. Většina lidí se ale raději snažila nemyslet na to, že pokud se tam do té čtvrt hodiny nedostanou, budou s největší pravděpodobností ztraceni.

Spěchali, jak nejvíc to šlo. Dokonce se ani nezdržovali s předáváním dítěte, takže to pořád zůstávalo v McCoyově péči. Když měli cestu volnou, co nejtišeji utíkali, ale co chvíli se museli zastavovat a Nessynd sluchem kontrolovala, jestli je někdo nepronásleduje nebo jestli se neblíží k nějakému dalšímu oddílu kopiníků.

To se teď stávalo docela často. Někdy výprava mohla uhnout a schovat se v jednom z cāvijských obydlí, často se ale také stávalo, že se s kopiníky museli setkat tváří v tvář a v boji s nimi využít překvapení a Nessyndiných cāvianských schopností. Zatím své nepřipravené a často zaskočené protivníky naštěstí vždycky přemohli a, s čímž byl Kirk obzvlášť spokojený, ani jedna strana nepřišla o žádný život. Omráčené hlídače vždycky odnesli do nejbližší chýše, aby další kolemjdoucí hned nepoznali, co se tady dělo.

Všichni lidé ale byli nervózní a možná měli i strach. Strach z toho, že se jim nakonec přece jenom nepodaří utéct a že padnou do rukou La-Tsunovým katům. Zvlášť pro pana Wallterse byla celá tahle cesta noční můra. Kupodivu pan Spock nebyl jediný, kdo byl v této situaci úplně klidný: Nessynd, přestože byla Cāvianka, ukázala, že má podivuhodně vyrovnanou povahu.

Ale minuty ubíhaly a někteří při neustálém kontrolování času začali ztrácet naději. Ve vzduchu viselo zoufalé napětí. Nijak to nevypadalo, že se blíží ke konci obydlené části podzemí, a protože nikdo raději nemluvil, cítili všichni lidé, kromě pana Morethyho, který přesně věděl, kde jsou, dost nepříjemnou nejistotu.

Najednou, do západu slunce už zbývalo jenom posledních pár minut, se jejich průvodkyně před křižovatkou třech chodeb zastavila a začala sotva slyšitelně šeptat: „Teď odbočíme doprava. Tam slyším pět strážných. Musíme se s nimi utkat, hlídají průchod do západních tunelů. Ještě máme naději. Jdeme!“ Nessynd nemohla říct nic, co by lidi víc potěšilo. Západní tunely, odlehlá místa, kudy sem byli přivlečeni!

Nessynd sice řekla, že jdou, ale hned se ještě nepohnuli. Žena sklonila hlavu, přivřela oči a spojila prsty na rukou. Přestože tyhle pohyby byly pro všechny členy výpravy z Enterprise už dobře známé, znovu fascinovaně sledovali způsob, jakým se Cāviané chystají k boji. Bylo téměř neuvěřitelné, jak prostým soustředěním dokážou stáhnout veškerou elektrickou energii, kterou jejich tělo vyrábí, do prstů na rukou a potom ji vymrštit v podobě blesku na svého nepřítele. Pana Spocka na tom ale, po té, co se spojil s myslí tolika Cāvianů, nejvíce udivovala ta jejich schopnost soustředění se.

Po chvíli Nessynd vytvořila tu probíjející namodralou kouli, kterou už udržovala, jak se zdálo, jen svýma rukama, a vběhla do pravé uličky vstříc překvapeným strážcům na jejím konci. Ostatní, kromě McCoye, který hlídal dítě, a Spocka, který díky svému přece jenom trochu bystřejšímu sluchu zůstal s ním, vyběhli za ní. Teď bylo třeba jednat rychle, než po útočnících někdo z překvapených hlídačů mrští své smrtonosné kopí. Na vytváření výboje totiž i ten nejzkušenější Cāvian potřeboval trochu času.

Po pár krocích tedy Nessynd prudce vyskočila a ozvalo se prásknutí, když po strážcích šlehla namodralý blesk. Její průvodci v tomhle okamžiku, jak se předem domluvili, padli k zemi. Právě včas, aby nad nimi neškodně přeletěla dvě nepřátelská kopí. Nessynd se jim obratně vyhnula svým výskokem. Měkce dopadla na zem, tasila dýku a rozběhla se ke svým obětem. Její blesk totiž omráčil jen tři z nich. Viděla, jak jejich žilky jakoby vybouchly světlem, když je její paprsek zasáhl. Po dvou krocích zbraní mrštila dopředu. Téměř ve stejném okamžiku, kdy dýka zasáhla svůj cíl a jeden muž bezhlesně padl, se stejně tiše sesunul i ten druhý z těch dvou. Nessynd se ale chvíli před tím ohlédla a zjistila, že to zaútočil pan Karajevič, který se mezitím spolu se Suluem stačil zdvihnout ze země. Vtom svým bystrým sluchem zaslechla svistot další dýky a jen tak tak před ní stačila uskočit.

Nepřáteli vržená zbraň si ale vybrala jiný cíl. Nessynd viděla, jak pan Sulu padá pod zásahem k zemi, ale teď se o to nestarala. Běžela se podívat na poražené.

Kupodivu ani jeden z nich nebyl mrtev a ten, kterého zneškodnil pan Karajevič, byl dokonce ještě při vědomí. Nessynd ho nelítostně omráčila ranou do hlavy. Oběma krvácejícím vytáhla z těl zbraně a rány jim zaškrtila, aby tady po nich nezůstaly moc velké stopy.

Ostatní čtyři uprchlíci se mezitím starostlivě skláněli nad Suluem, který ležel ztuhle na zemi, jak přemáhal bolest.

„Zasáhlo ho to jenom do ruky,“ řekl úlevně Kirk. „Přiveďte někdo Kostru!“

Karajevič odběhl a o pár vteřin později se vrátil spolu s doktorem, který začal okamžitě rozbalovat svoji lékárničku. „Běžte,“ pobízel je přitom. „Jděte pomoct Nessynd odklidit ty grázly. Tady nejste k ničemu. Hodí se mi jenom jeden z vás, Walltersi, podržte tohle, vy stejně s tou rukou nemůžete nic nosit…“ mluvil rozčileně McCoy. Ale měl pravdu a tak se zbylí tři muži zvedli a spěchali pomoct Nessynd. Sulua nechali v doktorově a Walltersově péči stejně jako dítě.

Společně odtahovali a odnášeli jednoho kopiníka za druhým do nejbližší chýše. Vybral ji pan Spock, který tam před chvílí také odnesl i obě dvě kopí. Teď zůstal uvnitř a omráčeným Cāvianům měnil vzpomínky.

Kirk se při práci na chvíli zamyslel nad tím, co asi ti chudáci obyvatelé řeknou, až se vrátí domů a najdou tam pět omráčených strážníků. V duchu se nad tou představou usmál.

Když to bylo hotovo, rychle se vrátili k McCoyově skupince a obestoupili ji. Pan Sulu pořád ležel na zemi a levou ruku měl pod ramenem silně obvázanou.

„Je to dobré,“ uklidnil je doktor. „Dýka mu prořízla ruku skrz na skrz, ale nezasáhla žádnou tepnu ani žílu. Jak se cítíte, pane Sulu?“

„Jde to,“ procedil. „Vypadá to, že ta vaše injekce funguje.“

„Dal jsem mu něco na bolest,“ vysvětlil McCoy a společně s panem Karajevičem zraněného poručíka posadili. A když se ujistili, že se mu nemotá hlava, pomohli mu vstát a McCoy mu zraněnou ruku pevně přivázal k tělu šátkem a tím ji také znehybnil.

„Dobrý? Není vám špatně nebo na omdlení?“ ptal se ho doktor.

„Ne, dobrý,“ ujistil ho pan Sulu, který se opíral o Karajeviče. „Můžu jít.“

„Dobře. A nesnažte se s tou rukou hýbat,“ napomenul ho McCoy. „Hned, jak se dostaneme na loď, půjdete se mnou do nemocnice.“

„Tak to abychom vyrazili,“ řekla Nessynd, která už zase chovala své dítě, „slunce už zapadlo.“

Výprava se co nejrychleji vydala na cestu. Se zraněným panem Suluem sice nemohli běžet, ale všichni kromě Nessynd se střídali v jeho podpírání a tak i přesto postupovali docela rychle. Kapitán jenom doufal, že se ten jejich útěk provalí nejdřív za dvě hodiny. Ale teď, když už byli v Západních tunelech, se všichni cítili trochu bezpečněji a ti, kdo ji ztratili, dostali zase naději na záchranu. Věděli, že měli štěstí. I optimistická Nessynd se zmínila, že si nikdy nemyslela, že by se mohli přes obydlenou část podzemí okolo Zig-Mu-Dinu dostat za půl hodiny.

Ale jakmile z ní vyšli a dostali se do neobydlených křivolakých tunelů, připadalo jim skoro, jako by tu byli sami. Zastavovali se už jenom každých asi sto metrů, ale ani jejich průvodkyně neslyšela žádné nebezpečí.

Putovali bez potíží dál a dál rychlým krokem a většině lidí, kteří tudy šli poprvé, se občas začínalo zdát, že se pohybují v kruhu. Všichni tyhle tunely a jeskyně už dávno ze srdce nenáviděli. Ale pan Spock si tu a tam vzpomínal, že tudy cestou do Zig-Mu-Dinu také procházeli. Nessynd je nejspíš vedla stejnou cestou.

Z toho ale, že šli neustále potichu a zlověstně tichými a prázdnými chodbami, všem lidem začaly pozvolna brnět nervy. Jenom Kirk a Karajevič byli pořád skoro tak klidní, jako Spock s Nessynd. A spěchali dál a dál. Věděli, že už se všichni obyvatelé Zig-Mu-Dinu začínají probouzet a možná se už vrací do svých podzemních domovů. V duchu nadávali na Suluovo zranění

chtěli už být odtud co nejdřív pryč.

. . .

Na Enterprise, přestože byla o desítky kilometrů výš, panovala nálada ne nepodobná zoufalému u stresu s trochou strachu, jaký pociťovala ve větší nebo menší míře nejméně polovina uprchlíků. Hodiny ukazovaly skoro půl deváté a někteří členové posádky se ještě na poslední chvíli snažili zajistit si někde noční službu. Takový zájem o práci Enterprise nezažívala často, ale naneštěstí měli tito lidé většinou smůlu.

Jedněmi z těch, kterým se to ale podařilo, byli i Scotty s Čechovem. Pan Scott měl ale tu výhodu, že byl také vedoucím strojovny a tak mohl jednoduše vystřídat jednoho člena obsluhy samotného transportéru.

Pan Čechov, jako pouhý navigátor, byl rád, že ho přijali v kuchyni na pomáhání s nádobím. Dnešní půlnoc nechtěl zaspat ze zvědavosti, ale hlavně to bylo kvůli panu Suluovi, který byl, i přes skoro desetiletý věkový rozdíl, jeho přítel. A Pavel Čechov se chtěl co nejdřív dozvědět, jestli se vrátí nebo ne. Upřímně si přál, aby se vrátili všichni.

Christina Chapelová byla mezitím v kajutě Karajevičových a pila společně se svojí přítelkyní kávu. Přestože chtěla mít noční službu, nebyla v nemocnici. Tu teď hlídal Uliriko Usaffi, který si také velice přál dneska nejít brzy spát, a sestra neměla to srdce, aby to tomuhle usměvavému mladíkovi přikazovala. Dohodli se tedy, že se vystřídají v jednu hodinu.

. . .

Mezitím výprava pokračovala dál a dál podzemím Cāviosu. Už přes dvě hodiny spěchali rozlehlými Západními tunely. Za celou tu dobu nepotkali ani jednu strážnou skupinu a chodba, kterou šli, víc stoupala, než klesala, takže to vypadalo docela slibně. Jenom by si přáli vědět, jestli už La-Tsun vydal rozkaz je pronásledovat. Tahle myšlenka je hnala pořád dál, stále stejnou rychlostí, bez odpočinku.

Nessynd šla pořád v čele skupiny, cestu znala nazpaměť stejně jako všechny oblasti do vzdálenosti pěti dnů pochodu od Zig-Mu-Dinu. Neustále ale napínala uši, aby včas zachytila jakýkoliv zneklidňující zvuk V rukou nesla svou půlroční dceru zabalenou do látky. Neměla ji už přivázanou u těla, aby ji mohla v případě nutnosti předat někomu jinému a připravit se k boji. Dítě vypadalo skoro jako, že spí, ale ve skutečnosti bylo pořád v mdlobách.

Za Nessynd šli Kirk s Walltersem. Kapitán proto, aby jí mohl v případě nečekaného střetu s nějakými kopiníky ihned pomoci v boji. Wallters měl v takovém případě převzít odpovědnost za dítě. Kvůli jeho vymknutému zápěstí ho chtěl kapitán šetřit.

Za nimi se vlekl Sulu a při chůzi se opíral o Karajeviče. Cítil, jak ta injekce proti bolesti pomalu přestává účinkovat, ale zaťal zuby a nic neříkal

nechtěl, aby se kvůli němu muselo zastavovat.

Potom šek McCoy, Spock a pan Morethy.

„Jak daleko to ještě je?“ zeptal se vepředu Kirk tichým šepotem Nessynd.

„Ještě nejsme ani v půlce cesty Západními tunely,“ odpověděla mu stejně tiše. Tahle zpráva se rychle rozšířila ke všem členům výpravy, kteří ji přijali většinou s nechutí a trochou strachu. Kdyby alespoň věděli, jestli je někdo nepronásleduje! Byla to strašná nejistota.

Ale co mohli dělat? Tiše a rychlým krokem pokračovali dál. Samozřejmě se pořád po docela pravidelných úsecích zastavovali a zaposlouchávali se do ticha kolem.

Bylo už před desátou hodinou večer, když se ukázalo, že se tahle zdržení skutečně vyplatí. Nessynd zaslechla kroky nějaké další skupiny, která se k nim blížila. Rychle se schovali za nejbližší roh a tiše čekali, než sem kopiníci přijdou. Bylo jich sedm, ale po krátkém boji přesto zvítězili prchající. Trochu horší bylo, že neměli své bezvládné oběti kam schovat. V Západních tunelech nebylo moc odboček a už vůbec ne jeskyní. Museli je prostě posadit, opřít o stěnu a doufat, že tudy moc brzy nikdo nepůjde.

Pan Spock všem kopiníkům ještě upravil vzpomínky a celá skupina se znovu vydala na cestu.

. . .

Nahoře na Enterprise se ruch už zatím uklidňoval. Bylo deset hodin večer a většina posádky, která měla v noci volno, už byla ve svých kajutách, stejně jako v každý jiný den. Ani sestra Chapelová nebyla výjimkou. Seděla v křesle u stolku a snažila se číst si knihu. Moc jí to ale nešlo

od té doby, co se před čtvrt hodinou rozloučila s Kristin, se nemohla na nic soustředit.

Kristin Karajevičová také seděla v křesle ve své kajutě. Dívala se před sebe, ale jakoby do prázdna

snažila se na nic nemyslet. Také byla velmi nervózní.

Zato pan Čechov skoro neměl na přemýšlení čas. Běhal sem a tam po kuchyni a uklízel umyté a usušené nádobí na svá místa. A pomalu začal uvažovat, jestli to byl dobrý nápad sem chodit. Každopádně, domluvil se jenom na půl noci. Musí se taky vyspat.

. . .

Výprava v podzemí Cāviosu zatím chvátala temnými chodbami. Její členové se čím dál tím častěji dívali, kolik je hodin a jejich nervozita se stupňovala. Od té doby, kdy se utkali s tou první strážnou skupinou, kterou v těchto místech potkali, už uběhly téměř dvě hodiny. Bylo pár minut po půl dvanácté.

Za tu dobu se střetli s ještě jedním oddílem kopiníků, ale těch bylo jenom pět a uprchlíci je rychle zneškodnili. Kirk, který šel teď zase u Nessynd, na chvíli pomyslel na to, co kdyby potkali tu skupinu, která je více než před dvěma dny zajala a unesla. Při představě, že by jim to omráčení oplatili, se trochu pousmál. Jenom trochu, protože v těchto strašných chvílích nabylo do smíchu nikomu z nich.

Jak daleko je ještě východ? Už brzy bude půlnoc, musí to už být blízko, přemýšleli. Nikdo se ale neodvážil se zeptat. Lidé se báli cokoliv zašeptat, aby se náhodou neprozradili a nepřivolali sem další kopiníky. Všichni ale upřímně doufali, že jsou teď v těchto chodbách sami široko daleko. Východ už přece musel být docela blízko. A východ z těchto ponurých tunelů znamenal svobodu a život!

Pánové Wallters a Karajevič si nikdy moc nemysleli, že jednou budou zažívat tu hroznou směsici strachu, nervozity, nedočkavosti a naděje, kterou zažívají všichni uprchlíci. A docela by se bez této zkušenosti obešli.

Jenom pan Sulu se netrápil žádnými takovými úvahami. Propíchnutá ruka ho teď už bolela tak moc, že skoro nedokázal myslet na nic jiného. Ovšem, říkal si, pokud se teď zastaví, aby mu doktor mohl píchnout další injekci, může je to všechny stát život. A lepší vydržet bolest, než o něj přijít. Takže nic neříkal a nutil se pokračovat v chůzi.

Krok po kroku, metr po metru, cesta přece jenom ubíhala. Všichni stále starostlivěji a nervózněji kontrolovali čas, který, jak se jim zdálo, letěl mnohem rychleji, než by měl. Bylo třičtvrtě na dvanáct, půlnoc… Ale černé stěny tunelů kolem nich jako by se vůbec neměnily.

Všichni, i když lidé si tohle téma většinou zakazovali, mysleli na Enterprise. Určitě je tam už čekají. Určitě si dělají starosti.

Pan Karajevič myslel na svoji manželku. Co asi dělá? Jistě má o něj strach. Ale on ji neopustí. Pevně věřil, že se setkají.

Už bylo čtvrt na jednu, potom půl jedné, ale tunel se jim zdál pořád stejně nekonečný. Mlčky pokračovali v cestě a stále se každý sám sebe ptal, jak daleko jsou ještě od východu. Atmosféra v chodbách byla pro lidi už téměř nesnesitelná. Ano, za celou dobu, kdy procházeli Západními tunely, potkali jenom dvě strážné skupiny, takže postupovali docela rychle. Ale ani Nessynd s panem Morethym nevěděli, jestli se pohybují dostatečně rychle, aby unikli svým pronásledovatelům. Všichni tušili, že už je někdo nepochybně honí. Ale jaký můžou mít náskok? Hodinu? Půl hodiny?

Najednou se tunel, kterým šli, před nimi rozšířil na malou jeskyňku, do které ústily tři další tunely. Výprava se zastavila, aby se Kirk s Karajevičem vystřídali při podpírání Sulua.

„Počkat,“ zašeptal najednou pan Wallters. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy někdo z nich promluvil. „Není tohle…“

„Jasně,“ přerušil ho rozčileně McCoy. „Tohle je přece ta jeskyně, kde na nás přišel ten s fialovými vlasy a ta jeho banda!“ I všichni ostatní se kolem sebe pořádně rozhlédli a pochopili, že má doktor pravdu. Obličeje všech lidí se rozzářily. To přece znamená, že…

„Tak tady to bylo?“ zašeptal pan Morethy. „Pojďme! Východ už je blízko,“ pobídl je. Radost, kterou lidé náhle dostali, byla ohromná. Kdyby pan Sulu nebyl zraněný, rozběhli by se ven co nejrychleji.

Svižně zabočili do chodby vpravo

radost a touha je hnala snad ještě víc než strach z nepřátel. Kapitán spolu s doktorem a Walltersem se brzy dostali do vedení. Ještě pár metrů a…

Konečně se chodba stočila, přestala stoupat a uviděli temnou skvrnu označující konec tunelu. Na povrchu Cāviosu byla hluboká noc.

„Dokázali jsme to, Jime!“ vydechl McCoy a už se nedokázal ovládnout. Spolu s Kirkem a Walltersem se rozběhl dopředu. Ostatní je poněkud pomaleji následovali. Všichni, až na pana Spocka, měli ale tak velkou radost, že se jim skoro chtělo brečet.

Vždyť to bylo skoro nemožné, že by se jim podařilo uprchnout.

Ale ani jednoho z nich nenapadlo, že to Bůh odpověděl důstojníku Aaronovi na jeho modlitby. Ani kapitán Kirk si nemyslel, že měli víc než štěstí.

Následuje:
Kapitola 9 - Návrat