Pod povrchem

Obsah

• Kapitola 1 - Hodnocení planety: Nebezpečná
• Kapitola 2 - XX12
• Kapitola 3 - Zajatci
• Kapitola 4 - Zig-Mu-Din
• Kapitola 5 - La-Tsun
• Kapitola 6 - Plány
• Kapitola 7 - Na život a na smrt: Uprchlíci
• Kapitola 8 - Na život a na smrt: Závod s časem
• Kapitola 9 - Návrat
• Kapitola 10 - Loučení
• Kapitola 11 - Cāvios
• Kapitola 12 - Domů

Kapitola 7 - Na život a na smrt: Uprchlíci

16. 5. 2269, hvězdné datum 1843,8. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel William. Je sedm hodin a 16 minut večer. Už je to skoro dva dny, co jsme na oběžné dráze planety XX12 a skoro den a půl, kdy je na jejím povrchu šest členů naší posádky. Ale už jeden den, přesněji 25 hodin, o nich nemáme žádné zprávy. Stále zkoušíme spojení a pozorujeme elektrickou aktivitu planety. A čekáme.

Posádka by se teď dala rozdělit do dvou skupin. První má pořád naději na to, že se s nimi ještě setkáme, druhá se už připravila i na možnost, že je výsadek po smrti. Přes tohle vnitřní rozdělení ale celá posádka spolupracuje a plní své povinnosti.

Pan William ukončil zaznamenávání do deníku a rozhlédl se po své skupině. Většina z nich, stejně jako on sám, patřila do první skupiny. Jenom pana Chessyho, jak se zdálo, naděje už opustila. William se mu ale, po těch všech marných pokusech o navázání spojení, ani nedivil.

Asi po půl hodině do tíživého ticha na můstku zahučel turbovýtah a v jeho dveřích se objevili Scott s Uhurou.

„Můžeme dál, veliteli?“ zeptal se pan Scott.

„Jasně, pojďte,“ pokrčil rameny William. Od té doby, co s výsadkem ztratili spojení, se buď Uhura nebo Scotty na můstku objevovali často i mimo službu. Dělali si o výpravu opravdové starosti a bylo jim příjemnější trávit čas někde, kde se alespoň dělalo něco pořádného, než jen tak sedět ve společenské místnosti nebo kajutě.

„Je něco nového, Williame?“ zeptal se jako obvykle Scott.

„Ne,“ zavrtěl hlavou důstojník. „Všechno je pořád stejné.“

Uhura si povzdychla a posadila se na schod. Jako pořád, i teď musela přemýšlet o osudu výpravy.

„Neměla byste jít spíš spát, poručíku?“ otočil se na ni William. „Jste tady každou chvíli, i když už máte po službě.“

„Na spaní je moc brzo,“ zavrtěla hlavou. „Stejně bych neusnula.“ V duši ale věděla, že by jí spánek jedině prospěl. V noci na dnešek spala jenom pět hodin. Ale nemohla si pomoct. Vlastně ani nevěděla, co ji na můstek pořád táhne. Podepřela si bradu a koutkem ucha poslouchala rozhovor mezi oběma veliteli.

Takhle uběhlo dalších ponurých deset minut.

„Pane!“ vykřikl najednou Chessy tak, že všichni na můstku nadskočili. „Máme signál z planety!“ Uhura, William i Scotty vyskočili a přiběhli k němu.

„Cože?!“ vykřiklo několik lidí.

„Vážně?“ vykřikli další.

„Ticho!“ zavelel William. „No tak, přijměte to! A zesilte.“

Téměř okamžitě se můstkem rozlehl cizí hlas: „Enterprise, slyšíte mě? Odpovězte!“

„Ano, slyšíme,“ odpověděl William. „Kdo je to?“

„Poručík Morethy. Navigátor z hvězdné lodi Orleáns.“ Posádka na můstku se po sobě překvapeně podívala. „Slyšíte mě?“ hlas zněl trochu zoufale.

„Ano,“ vzpamatoval se William „Co se děje?“

„Váš kapitán a celá výprava byla zajata. Nemám moc času, abych vám to všechno vysvětloval. Zatím jsou celkem v pořádku a plánujeme jejich útěk. Když všechno půjde podle plánu, budeme všichni zítra kolem půlnoci připraveni k transportu na loď.“

„Dobře,“ řekl velitel po chvíli, když si tyhle novinky trochu uspořádal v hlavě. „Nemáme poslat posilu?“

„Jen to ne! To je právě to, po čem zdejší obyvatelé touží. Vzali si do hlavy vyvraždit celou vaši posádku. I kdyby se náš plán nepodařil, hlavně sem nikoho dalšího neposílejte.“

„To jsou tak vyspělí?“

„To bych zrovna neřekl. Ale jsou jich tisíce a mají některé zbraně, které lidé vůbec neznají… Opravdu s vámi nemůžu déle mluvit. Šance na to, že se nám náš plán podaří, jsou opravdu velmi malé, téměř žádné. Nebylo by dobré zkazit to hned teď.“

Nálada na můstku zase poklesla. „Rozkaz, pane,“ řekl William prostě. „Budeme vás čekat zítra o půlnoci.“

„Raději si nedělejte velké naděje. Morethy končí.“ Pípnutí jim oznámilo, že spojení bylo přerušeno.

„Páni,“ řekl po chvíli do ticha pan Scott. „Tak tohle je opravdu vážné.“

„Zavolejte Aarona, poručíku,“ vyzval William Chessyho a těžce klesl do křesla.

Sestra Chapelová byla v té době ve své kanceláři v lodní nemocnici a mluvila s počítačem. Její pomocník, který sem přišel asi před půl hodinou, zrovna urovnával různé přípravky v místnosti, které by se dalo říkat lodní lékárna. Jeho obvyklá veselá nálada byla od včerejšího večera ta tam. Ani sestra se necítila o moc líp.

Najednou se ozval signál z rozhlasu a oba dva na chvíli přestali, aby se dozvěděli, co se děje.

„Hovoří velitel Aaron,“ ozval se trochu veselý hlas. „Kapitán a všichni další ztracení jsou naživu…“ Pan Usaffi na sebe málem převrhl nádobku s desinfekcí. Opatrně ji posunul dál od kraje poličky a vrazil do sestřiny kanceláře. Oba dva byli nadšení a skoro už ani neslyšeli zbytek Aaronova hlášení, ve kterém mluvil o zajetí výpravy.

Netrvalo ani pět minut a do nemocnice vešla s neobvyklým úsměvem slečna Felsenová. „Usaffi, jsi tady?“ zavolala, když se rozhlížela po prázdné místnosti.

„Jasně,“ vyšel z lékárny, kam se před chvílí vrátil. „Nazdar.“

„Slyšel/a jsi to?!“ zeptali se oba najednou a zasmáli se.

„Žijí!“ řekl nadšeně mladý muž.

„A jestli se jim podaří utéct, zítra o půlnoci budou tady!“ pokračovala Felsenová. Navštívit Ulirika Usaffiho se rozhodla ještě před tím, než se dozvěděla tyhle skvělé zprávy. Chtěla mu totiž říct, co jí pověděl velitel Scott. V téhle nové situaci to už ale ani nebylo potřeba. Byla nadšená, že to nakonec ještě může dopadnout dobře. To byli Usaffi a sestra Chapelová také. Ta oba kadety pozvala na sklenici bublinkové limonády, aby tuhle dobrou zprávu mohli trochu oslavit.

I na zbytku lodi zavládlo po vyslechnutí Aaronova hlášení všeobecné nadšení. Nakonec musel zasáhnout samotný velitel Aaron, aby posádku dostal před půlnocí do postelí.

„Jsou jako děti,“ postěžoval si, když o půlnoci přebíral na můstku službu. „Zaznamenával jste do deníku, pane Williame?“

„Ano, pane. Hned potom, co jste odešel.“

„Dobře. Tak už běžte. Zítřejší noc bude určitě mnohem rušnější, než tahle.“

Důstojník William už byl na odchodu, ale na chvíli se ještě vrátil. „Doufám, že se jim to podaří,“ řekl Aaronovi.

„Já věřím.“

. . .

Mezitím šest vězněných členů posádky na Cāviosu spalo. Neměli ani ponětí o tom, že na Enterprise o nich už ví, ani o rozruchu, který tam ta zpráva způsobila.

Pan Spock, který předchozího večera usnul jako první, se také jako první probudil. Když se podíval, kolik je hodin, posadil se zády ke stěně vězení, takže to vypadalo, že ještě spí. Ve skutečnosti ale přemýšlel nad jejich plánovaným útěkem.

Bylo šest hodin a zdejší slunce, hvězda Antalion, mělo vyjít až po čtvrt na sedm, takže ještě mohl nechat ostatní spát.

„Spocku!“ vyrušil ho asi po půl hodině hlas McCoye, který se už také probudil.

„Ano?“

„Už je po půl sedmé a pět minut. Neměli bychom probudit ostatní?“

„Ne. Ať spí do té doby, než nám naši hlídači strčí snídani. Bude lepší, když nevzbudíme žádné podezření. Nessynd pro nás stejně přijde nejdřív ve čtvrt na devět.“

„No dobře.“ Doktor se také posadil a stejně jako 1. důstojník se ponořil do úvah o chystaném útěku.

Ani ne za půl hodiny se skutečně otevřely dveře a černí strážci jim dovnitř vstrčili mísu s jídlem. Když zase hlučně zavřeli, ozval se McCoy znovu: „Tak je vzbudíme, ne? Už je skoro sedm.“

„Ano. Už spali dost dlouho.“

. . .

Na Enterprise bylo už dávno živo. Scottyho směna už byla po snídani a teď zrovna byli na cestě na můstek vystřídat noční službu. Nálada byla mezi nimi daleko veselejší než včera, napjatí byli ale pořád stejně.

„Dobré ráno, Williame,“ pozdravil Scott, když se dveře turbovýtahu otevřely. „Tak jsme tady.“

„Dobré,“ velitel uvolnil křeslo.

„Nemáte žádné nové zprávy?“

„Ne, Scotty. Ale měření elektrické aktivity potvrzuje naši teorii.“

S tím se rozloučili. Od včerejšího rozhovoru s orleánským poručíkem už přestali zkoušet spojení s výpravou. Stačilo jenom čekat na půlnoc. Tohle se na lodi vědělo všeobecně.

„Musíte být hodně nervózní, paní Karajevičová,“ prohodila slečna Waluszová. Obě pracovaly ve skladišti potravin a slečna Waluszová právě pod Kristininým dohledem kontrolovala čerpadlo pitné vody.

„Máš pravdu, Agnieszko. Kdo by nebyl.“ Měla tuhle mladou dívku ráda.

„Kdybych měla já manžela a tohle by se mu stalo, asi bych skončila na psychiatrii.“

„Dá se to,“ Kristin pokrčila rameny. „Ale podívej, zapomněla jsi na tuhle trubku.“

„Aha,“ dívka se na chvíli zamyslela. „Už vím, to je přívod z nádrže čtyři – pro nouzové potřeby.“

„Správně,“ pochválila ji Kristin a obě pokračovaly v práci.

. . .

Výprava na planetě mezitím skrovně posnídala, i když většinou se z nervozity museli do jídla spíš nutit, přestože ho pro nikoho z nich nebylo dost. Když se občerstvili, nastalo čekání. A nervozita rostla. Nikdo z nich se nebál, přesto si byli přesně vědomi vážnosti své situace. Občas někdo prohodil něco, co se týkalo jejich plánů, a na chvíli začal rozhovor. Většinou ale bylo v jeskynní kobce ticho. A čas se vlekl. Co chvíli se někdo z výpravy podíval, kolik je hodin, ale všem lidem se zdálo, že tahle hodina a čtvrt snad nikdy neuběhne.

Pan Sulu ji proseděl zády opřen o stěnu a stejně jako pan Wallters, který napůl ležel vedle něj, se snažil zbavit se nervozity. O to se pokoušel i doktor McCoy, který netrpělivě přecházel napříč jeskyní. Chozením si krátil čas i kapitán, ale ten, na rozdíl od svého přítele, měl problémy s nervozitou o daleko menší. Pan Karajevič stál opřený o stěnu a myslel na svou manželku. Stejně jako ona, o tom ale samozřejmě nevěděl, si nepřipouštěl, že by se nesetkali. Pan Spock stál ve temném rohu cely a jako jediný z nich byl úplně vyrovnaný. Kdyby ho někdo pozoroval, připadalo by mu, že si zaujatě prohlíží své ruce.

Konečně minulo osm hodin a Kirk se zastavil.

„Už je po osmé,“ řekl. „Brzy sem přijde Nessynd a začne to. Nikdo z nás tady určitě nechce zůstat a umřít v La-Tsunově mučírně, ale až opustíme tuhle kobku, už nebude cesta zpátky. Bude to cesta za životem nebo na smrt. Záleží jenom na nás, jak to skončí.“

„Já tedy doufám, že ještě dneska řekneme Cāviosu sbohem,“ řekl McCoy.

„Ta Nessynd je odvážná a zná to tady,“ dodal Karajevič. „Myslím, že máme šanci.“

„Je nerozumně odvážná,“ poznamenal kapitán. „Ale to je naše štěstí. Ovšem když neuspějeme, může ji to stát život. Ale já taky věřím, že to dopadne dobře…“ Přerušil ho skřípot otvíraných dveří. Sulu i Wallters rychle vyskočili. Byla to ale jenom Nessynd. A kupodivu sama, bez strážných.

„Pospíšila si,“ řekl tiše Wallters.

„Ty už jsi tady, Nessynd?“ zeptal se kapitán, když za sebou přivřela dveře.

„Ano,“ řekla a sestoupila ze schodů. Říkali jsme si, čím dřív, tím líp. Mám pro vás zbraně,“ vytáhla zpod pláště vak s dýkami. Na jejich rozdávání kapitán raději rozsvítil baterku.

„Dostat se z vězení by byla jedna z nejtěžších věcí,“ vysvětlovala přitom Nessynd. „Ale namíchala jsem strážným do jídla uspávací prášek. Proberou se až po setmění. Hlavně se musíme pohybovat co nejtišeji. Vstup do sídla naší rodiny chrání jiní muži a ti jedí z jiného jídla.“

Když už byli skoro na odchodu, kapitán se zeptal: „Nessynd, ale nebude to tvému otci divné, až zjistí, že jsme zmizeli, ale ty také?“

„Řekla jsem mu, že jdu na cestu a vrátím se do zítřejšího svítání. A když to Spock dokáže zařídit tak, abych si na to nepomatovala, budu v bezpečí. A teď vlastně byste se mi měli i vy ostatní představit, kdybych na vás někdy musela zavolat.“

To bylo rozumné a potom se vydali na cestu. Vchod do jeskyně si museli otevřít sami, protože stráže spaly, ale díky tomu, že ho Nessynd předtím úplně nedovřela, se jim to podařilo. Jinak se kobky daly otvírat jenom zvenčí. Ocitli se na věznické chodbě, teď ale plné spících hlídačů.

„Dobrá práce, Nessynd,“ zašeptal obdivně McCoy, když za sebou opatrně zavřeli dveře.

„Tak pojďme,“ vyzvala je také šeptem. Výprava si nemohla pomoci

ještě jednou se ohlédli na vchod do kobky, kde strávili jeden z nejhorších dní svého života. Potom se vydali na cestu chmurnými tunely vězení.

Opatrně překračovali ležící hlídače a všem lidem bylo najednou alespoň trochu líto všech těch vězňů, kteří neměli takové štěstí jako oni. Ale Nessynd je vedla tímto bludištěm sebejistě dál. Najednou se ocitli v tunelu, kde už po stranách nebyly žádné dveře do kobek, a zastavili se.

„Za chvíli přijdeme do strážnice,“ šeptala Nessynd. „Z ní je východ jen pár metrů daleko. Myslím, že na plošině budou dva strážní. Musíme je překvapit. A hlavně tiše. Když jsou všichni venku, všechno se v Zig-Mu-Dinu velmi rozléhá. Paprsek použít také nemůžu, bylo by to vidět.“

Po chvíli se dohodli, že jako první půjdou Sulu se Spockem a ostatní je budou zezadu jistit.

„Hlavně nikdy nesmíme nikoho nechat utéct,“ varovala je Nessynd nakonec. „To radši zabít.“

Skupina se znovu rozešla a po chvíli skutečně došli do místnosti plné spících strážných. Pan Spock poznal, že tohle byla ta místnost, ve které je jejich únosci přenechali těm černým hlídačům. Východ na plošinu byl skutečně jen pár metrů odtud. Spolu se Suluem se téměř bezhlučně plížili posledním tunýlkem. Nedaleko naštěstí tekla voda, takže doufali, že je hlídači neuslyší.

Před koncem chodby se zastavili. Panu Suluovi tlouklo srdce až v krku. Přece jenom, s Cāvianem ještě nikdy nebojoval. Podíval se na prvního důstojníka. Ten pokývnul hlavou a oba vyběhli na plošinu a skočili každý po jednom z černých kopiníků. Ostatní je rychle následovali, naštěstí ale nebyli potřeba. Hlídači byli skutečně jenom dva a okamžik překvapení se skvěle vydařil. Dřív, než se vzpamatovali, Spock sevřel prvního strážného zezadu na rameni a ten klesl bezvládně k zemi. Suluovi trval souboj o něco déle, ale po pár vteřinách i on svého soupeře omráčil ranou do hlavy.

Když od Cāviana vstal a poprvé vzhlédl, na chvíli strnul úžasem a stejně jako ostatní lidé si překvapeně prohlížel obrovský prostor kolem sebe. Tak tohle je Zig-Mu-Din. Spock měl pravdu, když jim ho popisoval, ovšem ve skutečnosti to bylo všechno mnohem velkolepější.

„Máte pravdu, pane Spocku,“ zašeptal po chvíli Kirk. „Tohle je fascinující.“

„Zvlášť ta hloubka,“ poznamenal McCoy, který se strnule díval přes okraj plošiny.

„Nesmíme tady takhle stát. Někdo by nás mohl vidět. Pojďme!“ vytrhla je Nessynd z úžasu a odváděla po plošině.

„Pane Spocku,“ kapitán ale zůstal stát a díval se na nehybné Cāviany. „Nebylo by dobré, aby si pamatovali, co se tady stalo, až se proberou.“

„Já vím,“ přitakal Spock. „Stihnu to, než přejdete přes můstek, kapitáne.“

Kirk doběhl skupinu, a když viděl, u čeho se zastavili, pochopil rozhořčený tón svých společníků. Nessynd stála na kraji asi desetimetrového můstku, který byl, jako všechno tady, bez zábradlí. Ovšem široký byl asi jako kladina. Spadnout z něj by znamenalo jistou smrt.

„Budu vás převádět,“ říkala právě Nessynd.

„No tak dobře,“ souhlasil, i když s viditelnou nechutí, Karajevič. „Půjdu jako první.“

Těm, kdo zůstali na plošině se to zdálo jako věčnost, než ho převedla na druhou stranu. Ale povzbuzeni tím, že ani jeden z nich nespadl, nechali se převést postupně i všichni ostatní lidé. Nakonec na plošině zůstali jenom pan Wallters a Spock, který se ale stále ještě zabýval omráčenými hlídači.

„Tak pojď,“ pobídla Wallterse Nessynd.

„Já – nemůžu,“ vyhrkl Wallters. Stál dobrých půl metru od kraje plošiny a strnule zíral dolů. V obličeji byl bledý a bylo vidět, že je ztuhlý strachy.

„Proč ne?“

„Prostě nemůžu. Nedokážu to.“

„To není pravda,“ Nessynd se blýsklo v očích.

„Nedokážu se pohnout. Mám hrůzu z výšek. Spadnu dolů!“

„Všichni to zvládli, pane Walltersi,“ objevil se za ním Spock. „Nessynd vás nenechá spadnout.“ Ale chudák Wallters jenom zavrtěl hlavou.

„Nemáme čas. Běžte. To je rozkaz.“ Pan Spock ho lehce postrčil dopředu. A skutečně, Wallters se chytl Cāvianky a křečovitě vstoupil na můstek. Dával si při tom dobrý pozor, aby se nepodíval pod sebe.

Skupinka na druhé straně můstku si oddychla. Ten rozhovor sice neslyšeli, ale pochopili, v čem je problém. Do pěti minut už tam byli všichni a Nessynd je zavedla do blízké jeskyňky.

V ní stál a čekal pozemský muž, který jim včera tlumočil rozhovor s La-Tsunem. Jakmile vešli, doširoka se usmál. „Zvládli jste to!“ řekl tiše Univerzálním jazykem. Kvůli Nessynd jím mluvili všichni. „Nessynd!“ krátce ji objal a pak podal ruku Kirkovi. „Jsem rád, že vás zase vidím, pane kapitáne!“

„Já taky, pane Morethy.“

Muž si podal ruce i se všemi ostatními. Pana Spocka tahle ztráta času trochu udivila, byl si vědom jejich vážné situace, ale ze zdvořilosti k člověku mu také podal ruku.

„Kde je naše dcera?“ zeptala se Nessynd.

Pan Morethy náhle zvážněl. „Tady,“ odvedl je do zadní části místnosti. „Spí. Ale nevím, jak tvrdě.“

V něčem jako kamenná postýlka leželo v hnědé pokrývce půlroční dítě. Holčička měla krátké modré vlásky, o něco tmavší než její matka, a pod kůží jí slaboučce probleskovaly namodralé žilky. Ústa i uši měla ale lidské a zrovna teď si roztomile cucala paleček.

„Ta je nádherná,“ vydechl McCoy.

„Ano,“ přikývla její matka. „Ale co s ní? Nemůžeme riskovat, že se probudí.“

„Měl bych návrh,“ řekl pan Spock. „Kdybych ji omráčil, vzbudí se nejdřív za několik hodin.“

„Omráčil?“ zeptal se pan Morethy. „Není to trochu drsné?“

„Vulkánci omračují jinak než Cāviané. Bezbolestně. A když teď spí, nejspíš si to ani neuvědomí.“

„Ale je to ještě dítě,“ namítl Morethy. „A tak malé. Neudělá jí to nic?“

„Nanejvýš se probere trochu později.“

Rodiče se nejistě podívali nejdřív na svoji dcerku, potom na sebe. „No tak dobře,“ svolila po chvíli její matka, která už měla s vulkánskými schopnostmi své zkušenosti.

Pan Spock se nad dítě naklonil a stejně, jako před několika minutami omráčil černého kopiníka, teď zbavil i malou dívenku vědomí. Rodiče, kteří jeho počínání po celou dobu starostlivě sladovali, by ani nepoznali, že dítě už nespí. Jenom světélka v jejích žilkách pohasla. Nessynd svou dceru zabalila do látky a s pomocí svého muže si ji přivazovala na hrudník.

„Vlastně pro vás mám zprávu, pane,“ otočil se přitom Morethy na kapitána. „Dneska, tedy, vlastně pro nás lidi už včera, jsem se spojil s vaší lodí.“

„Opravdu? Takže pořád máte vysílačku. Chtěli jsme se na to včera Nessynd zeptat, ale zapomněli jsme,“ Kirk byl potěšený. „Takže vědí, kde jsme?“

„Ano, pane. Řekl jsem jim, i že se chystáme na útěk a kdy nás mohou očekávat.“

„Výborně. A s kým jste mluvil?“

„To nevím. Měl jsem jenom málo času, aby nás nikdo neobjevil.“

„Chápu.“ Kirk viděl, že bezvědomé dítě už bylo bezpečně upevněno a zeptal se: „Můžeme jít?“

„Ano,“ přikývla Nessynd. Nejlepší bude, když půjdu jako první já spolu se Suluem. Tobiashi, půjdeš se Spockem na konci?“ Souhlasili. I pan Spock uznal, že Cāviané mají smysl pro strategii.

Když vyšli z jeskyně, bylo po půl deváté. Na projití Zig-Mu-Dinem měli nejméně osm hodin. Všichni věděli, že jim to bude trvat mnohem déle, než když je tudy prováděla skupin jejich fialovovlasého únosce.

A tak začal jejich sestup touhle obrovskou jeskyní. Nessynd je s jistotou prováděla těmi nejodlehlejšími a nejskrytějšími částmi podzemního města. Dělala spousty kliček a zacházek, jednou dokonce asi půl hodiny složitě obcházeli jediný asi padesát metrů dlouhý tunel, takže, i když cestovali rychle, ke spodním patrům Zig-Mu-Dinu se dostávali jenom velice pomalu.

Putovali co nejtišeji a v naprosté většině mlčky. Chodili uličkami a tunýlky, prolézali puklinami, lezli po žebřících, chodili po schodištích, přecházeli přes mosty i můstky, spouštěli se po skluzavkách. Nikdo z výpravy se ale nenechal unést kouzlem Zig-Mu-Dinu

byl to jejich nepřítel a jediné, po čem toužili, bylo dostat se pryč z těchto jeho chladných zdí.

Pan Sulu, který se držel těsně za Nessynd a stejně jako všichni ostatní napjatě poslouchal, jestli ze tmy neuslyší nějaký podezřelý zvuk, ale přesto Zig-Mu-Din velmi obdivoval. Jenom je škoda, říkal si, že v něm žijí zrovna tak kruté bytosti, jako jsou Cāviané.

Pan Wallters měl k tomuto místu ale úplně jiné pocity. Nenáviděl to tady z celého svého srdce. Plošiny a můstky bez zábradlí a v takové výšce! Ani ve svých nejhorších obavách si nemyslel, že bude muset přecházet něco takového. A teď se na takové místo dostal. Když prolézali sebeužšími tunýlky, cítil se ještě dobře, ale jakmile se dostali na nějakou plošinu nebo k můstku, skoro omdlíval hrůzou z toho, že spadne. Kirk ho schválně postavil do řady mezi sebe a Karajeviče a vždycky, když došli k nějakému takovému místu, oba dva Wallterse pevně uchopili a bezpečně ho převedli na druhou stranu.

Postupovali takhle asi tři hodiny, než poprvé narazili na cāvianské stráže. Procházeli právě další úzkou chodbičkou, když se Nessynd v čele průvodu prudce zastavila. Ostatní také. Přestože nikdo z nich nic neslyšel, i když poslouchali, jak nejlépe uměli, Cāvianka po vteřině vymrštila ruku a na tohle znamení se celá výprava dala rychle na ústup. Všem lidem přitom tlouklo srdce až v krku.

Uběhli několik desítek metrů, když se pan Morethy, který teď byl v čele výpravy, prudce zastavil a vrhnul se do úzké pukliny u stropu tunelu. Pan Spock ho bez váhání následoval a během několika vteřin se v puklině tísnila celá výprava kromě Nessynd, která venku zápolila s látkou, ve které nesla dítě.

Otvor, který puklinu propojoval s tunelem, byl totiž tak úzký, že by se tam s dítětem přivázaným na prsou nevešla, a i v puklině samotné se dalo jenom ležet. Konečně se jí ho podařilo vytáhnout, prostrčila svou dceru kapitánovi do rukou a rychle se vyšvihla za ní. Právě včas.

I lidé už slyšeli blížící se kroky. Všichni zadrželi dech a napjatě čekali. Kroky se přiblížili až k nim a – bez povšimnutí prošly.

Uprchlíci bez hnutí čekali ještě asi minutu. „Hlídka,“ zašeptala potom Nessynd a všichni si vydechli. „Neměli o nás ani ponětí.“ A uprchlíci věděli, že je to jenom díky ní. Kdyby je provázel někdo méně zkušený, nebyla by tohle první hlídka, kterou by potkali.

Takovýchto poplachů a útěků při svém sestupu Zig-Mu-Dinem zažili ještě několik. Vždycky to byly pro všechny lidi hrůzné okamžiky. Dávno minulo poledne, ale oni pokračovali bez odpočinutí dál. Hnala je nutnost, touha po svobodě a také strach.

Bylo krátce po jedné hodině a výprava se pomalu dostávala do spodních pater podzemního města, když se poprvé ocitli v opravdu vážné situaci. Zrovna stáli na malém plácku uprostřed obytných jeskyní. Když Nessynd uslyšela blížící se kroky, které ale přicházely ze dvou směrů. A na plácek vedly právě dvě cesty. Cāvianka nezaváhala a urychleně celou výpravu odvedla do jedné z chýší. Rychle se v tomto obydlí zorientovala a našla místnost, nad kterou podle zvuků nepochybně protékala voda. Než se tam shromáždili, slyšeli už blížící se kroky a hlasy už všichni lidé. Slyšeli, jak se obě strážné skupiny na plácku setkaly a daly se do hlasitého hovoru. Stačí jen počkat, až se vypovídají a půjdou si svojí cestou, mysleli si uprchlíci. A tak čekali. Jenže Cāviané neodcházeli. A Nessynd s Morethym, kteří jim jako jediní z výpravy rozuměli, si zoufale uvědomili, že se odtud hned tak hnout ani nehodlají.

„Co teď?“ sykl Tobiash na svou ženu. Díky bublání vody ho také nikdo jiný neslyšel. Nessynd vybrala tohle místo chytře.

„Nemůžeme tady čekat,“ odpověděla mu stejně tiše. „Kdo ví, kdy se zvednou. Je jich devět.“

„Nás osm. Pokud je překvapíme…“

Brzy bylo domluveno. Tohle byla jejich jediná šance. Nesměli si dovolit čekat, než se hlídači zvednou a odejdou. Ovšem šance na to, že je přemůžou dřív, než kopiníci stačí spustit varovný pokřik, byly, jak řekl pan Spock, mizerné.

Nessynd od sebe odvázala dítě a něžně ho položila do kouta jeskyně. Jakmile ale dceru pustila z rukou, stala se z ní válečnice, na pohled stejně krutá jako každý jiný Cāvian. „Vím, že lidé cítí jinak než my,“ řekla tvrdě. „Ale tady není čas na to, čemu říkáte soucit. Musí buď okamžitě zemřít, nebo být omráčení, jinak přivolají smrt nám.“

Potom se tiše připlížili k východu z chýše.

Jejich riskantní plán byl založený na lsti a kromě Nessynd se nikomu nelíbil. Lidem se příčilo zabíjet tyhle nevinné Cāviany jenom proto, že oni sami chtěli přežít. A také se rozhodli to neudělat. Divili se, jak ona může být ke svým vlastním lidem tak bezcitná. Pan Spock neříkal nic. To, co jim řekla Nessynd, byla pravda. Překvapeně zjišťoval, že pokud dojde na strategie, jsou Cāviané logičtí. Ovšem jejich krutost ho udivovala.

Nessynd zdvihla ruku a na tohle znamení pan Morethy vyšel z úkrytu. Všichni obyvatelé Zig-Mu-Dinu ho znali a výprava sázela na to, že jeho přítomnost tady a teď kopiníky překvapí a zajistí ostatním čas k tomu, aby se připravili k útoku. Aby byl ale účinek ještě větší a také, aby se s nimi nemusel dávat do řeči, předstíral pan Morethy, že je pod vlivem Ghaa – omamné cāvijské drogy.

Tohle představení mělo výborný účinek – pozornost všech devíti strážců se obrátila na něj, takže ostatní utečenci se mohli nepozorovaně a neslyšeně vyplížit z úkrytu. Pan Morethy pořád něco blekotal, takže nebylo slyšet ani slabé praskání, jak Nessynd mezi prsty začaly prolétávat namodralé blesky. Stála soustředěně ve vchodu do chýše a, stejně jako všichni ostatní, čekala na kapitánův povel.

Když Kirk zvedl ruku, přepadení začalo. Nessynd poskočila kupředu a s lupnutím vyslala paprsky blesků proti dvěma nejbližším strážníkům.

Pan Spock rychle přiskočil k dalšímu Cāvianovi a stisknutím ramene ho přivedl do bezvědomí. Lidé se mezitím mlčky prali s ostatními kopiníky a většinou měli nad zaskočenými strážci navrch. Spock rychlým pohybem obhlédl situaci a okamžitě se vrhl na pomoc Walltersovi, kterému šlo, kvůli jeho zraněnému zápěstí, jako jedinému vážně o život.

Jeho protivnice už tasila z opasku dýku, druhou rukou ho sevřela pod krkem, napřáhla se… V poslední chvíli ji ale pan Spock naštěstí omráčil a zbraň s cinknutím dopadla na kámen vedle Walterse.

„Díky, pane Spocku,“ zašeptal mladý muž, když se mu po chvíli podařilo popadnout dech. Už bylo po boji a kromě něj na zemi leželi jenom omráčení Cāviané. První důstojník mu beze slova pomohl na nohy a oba dva se rozhlédli po bojišti.

„Jak to, že jsi ani ty nikoho nezabila, Nessynd?“ ptal se právě trochu překvapeně McCoy.

„Hodně jsem se za ty tři roky od Tobiashe naučila,“ odpověděla žena a spolu s doktorem zašla do té chýše pro své dítě.

„Teda,“ oddechl si Kirk. „To jsem nečekal.“

„Ani já ne,“ přitakal Spock a dal se do měnění paměti poražených.

Když se McCoy s Nessynd znovu připojili k ostatním, Cāvianka pořád ještě mluvila: „Nechtěla jsem je zabít, ale je těžké způsobit paprskem takovou bolest, aby nemohli křičet, ale přežili,“ pohladila svou dcerku.

„Hlavně, že se to podařilo,“ řekl pan Morethy, který stál vedle.

„Jste dobrý herec.“

Do deseti minut ale byla skupina zase na cestě. Sestupovali Zig-Mu-Dinem níž a níž. Než ale stanuli na jeho dně, setkali se ještě s pár dalšími hlídkujícími skupinami. Naštěstí ale z těchto nebezpečných situací vždycky vyvázli šťastně.

. . .

Mnoho kilometrů nad povrchem Cāviosu, na Enterprise, se slečna Waluszová právě vracela z kuchyně, kde si byla vyzvednout jídelníček na příští týden. Vystoupila z turbovýtahu a zatímco přemýšlela, kde by nejspíš našla velitele skladiště, pana Limea, ozval se v chodbě před ní známý hlas:

„Kadete!“ Waluszová se s obavami podívala na vysokého muže, který jí strašně rád ztrpčoval život.

„Pane Olby?“ snažila se přijít na to, co si na ní zase vymyslel.

„Beru si za vás dnešní službu. Máte volno.“

„Ale…“ slečna Waluszová byla překvapená. V tom musí být nějaký háček, myslela si.

„To je rozkaz. Domluvil jsem to s velitelem Limeem. Dejte mi ten jídelníček, další službu máte až zítra.“

Waluszová mu omámeně podala tabulku. Ne, pokud řekl rozkaz, tak si z ní nedělal legraci. To by na to pak doplatil on. Ale to přece není možné. Olby ještě nikdy neudělal nic pro její dobro.

„To tady chcete takhle stát až do večera?“ otočil se na ni, když už byl na odchodu. „Běžte přece!“

Slečna Waluszová se tedy otočila a nastoupila zpět do turbovýtahu. Byla pořádně zmatená.

. . .

Jakmile se uprchlíci v podzemním městě dostali až na jeho dno, museli začít postupovat ještě mnohem opatrněji než kdykoliv předtím. Tady dole bylo totiž nejvíc východů ze Zig-Mu-Dinu a proto i nejvíc stráží. Ty ale zřídkakdy chodily přímo po dně, v patře nejchudších Cāvianů, většinou procházely po můstcích a plošinách nad ním. A to bylo pro uprchlíky ještě horší. Jejich nepřátelé totiž měli takhle z výšky mnohem lepší rozhled.

Takže cesta, kterou by normálně ušli během pěti minut, jim trvala přes hodinu a půl a zažili při ní mnohem více dobrodružství, nebezpečí a ohrožení, než za celý sestup Zig-Mu-Dinem. Skrývali se v tunýlcích a průchodech, jak jen mohli. Všichni lidé se téměř děsili okamžiků, kdy museli přebíhat přes otevřená prostranství, kde je bystří hlídači mohli i v matném světle nerostu snadno uvidět a chytit. Vždyť už šťastně prošli celým podzemním městem, od východu je dělilo jenom pár set metrů – teď je nemůžou chytit!

Naštěstí se po mnoha vypjatých pokusech a nervy drásajících situacích dostati na úpatí toho schodiště, které vedlo nahoru na plošinu, kde téměř před dvěma dny stanul pan Spock a fascinovaně si poprvé prohlížel Zig-Mu-Din. Tam byla cesta ven, ven z téhle obrovské jeskyně, ven do změti tunelů okolo. Ale už z dálky viděli, že východ hlídají dva kopiníci.

Co teď? I když by se dostali nahoru na plošinu tak, aby je na schodech nikdo nezahlédl, jak se stejně bez povšimnutí dostanou kolem těch kopiníků? Navíc už bylo skoro půl sedmé a cāvijské slunce zapadalo asi ve čtvrt na osm, takže opravdu neměli moc času na rozhodování se.

Nakonec se shodli na tom, že budou muset opravdu hodně zariskovat. Nessynd, která jako Cāvianka v tomto přítmí viděla nejlépe, se pořádně rozhlédla, a když viděla, že se všechny hlídkující skupiny, které byly na dohled, daly na pochod na druhou stranu, celá skupina rychle vyrazila. Snažili se pohybovat se co nejrychleji a přitom co nejtišeji, což vůbec nebylo jednoduché. Ale zdálo se, že se jim to docela daří. Tenhle kout Zig-Mu-Dinu naštěstí díky vodě nebyl úplně tiché místo, ale byl dost tichý na to, aby se jim i malá chyba stala osudnou.

Zastavili se pár metrů pod plošinou a přitiskli se ke stěně skály na místě, kudy nevedla žádná ze světélkujících žil. Nessynd rozvázala plátno, ve kterém měla dítě, rychle jej do něj zabalila a podala ho doktorovi. Spolu se svým mužem se potom odplížila až těsně pod okraj plošiny, spojila konečky prstů a začala připravovat další elektrický výboj. Pan Morethy šel s ní, aby ji svým tmavým tělem chránil proti odhalení ze strany cāvijských strážných. I přes tohle opatření ale celá výprava doufala, že se ještě nevrátí.

Po pár vteřinách Cāvianka vyskočila a na plošinu vyšlehl blesk. Teď museli jednat rychle. Celá výprava vyběhla nahoru, kde se před východem ještě v tichých křečích váleli oba strážní. Doktor McCoy si jich ale nevšímal a jako první vběhl do tunelu, který byl naštěstí prázdný. Jeho úkolem bylo chránit dítě. Většina ostatních vběhla do tunelu za ním, ale u vchodu se zastavili připraveni k případnému boji, kdyby se ukázalo, že je některá z hlídkujících skupin zahlédla.

Kirk se Spockem venku opřeli bezvládní stráže o stěnu, aby to vypadalo, že jenom sedí a kapitán se přidal k ostatním. Asi půl minuty potom napjatě čekali, než kopiníkům první důstojník upraví paměť. Byly to pro ně hrozné okamžiky, naštěstí se ale nezdálo, že blesk někdo viděl.

Pan Spock se k nim rychle přidal a uprchlíci se okamžitě vydali do tunelu. Tentokrát se ani jeden z nich neotočil, aby se naposledy podíval na Zig-Mu-Din. Museli spěchat. Do západu zdejšího slunce nezbývalo už ani půl hodiny.

Následuje:
Kapitola 8 - Na život a na smrt: Závod s časem