Star Trek: Hranice Nepoznání

Obsah

• Prolog
• 01 Čas
• 02 Prostor
• 03 Humor
• 04 Pravda
• 05 Původ
• 06 Láska

01 Čas

Nadporučík Viola Lubová se nudila. Elegantní rusovláska plných křivek seděla v pilotním křesle a zírala do nekonečné černě za oknem. Její pěstěné prsty sem tam stiskly některé z tlačítek, jen aby se ujistila, že runabout Da Vinci je stále na stabilní orbitě Boraalu II.

Již šestý den.

Profesor Tesl tvrdil, že pro svůj nový experiment potřebuje dlouhodobé měření proudění neodymových částic ve stratosféře – nebo nějaký podobný technoblábol.

Viola vstoupila do Flotily, protože chtěla poznat vesmír v jeho nejryzejší podobě. Nebyla vědeckým typem a ani se o to nesnažila, přesto jí astrofyzika a její krása v hloubi duše fascinovala.

Díky svým schopnostem a píli si vybudovala slušnou kariéru. Problém byl, že nerada pracovala v kolektivu. Z přílišných regulí dostávala osypky, což se s vojenskou přísností Flotily příliš neslučovalo. Služba na hvězdné lodi pro ní tak nepřipadala v úvahu. Přesto chtěla cestovat a poznávat zákoutí kosmu. Nějaký čas uvažovala o tom, že vstoupí do diplomatického sboru a bude dělat například pobočnici nějakému admirálovi, který létá napříč Federací. Když však poznala, jaké typy žen jsou tyto asistentky, musela konstatovat, že na vkus admirálů jí osobně přebývá tak 10 let, 10 kilo a – jak s potěšením dodávala – alespoň 50 bodů IQ.

Proto, když se naskytla příležitost v podobě doprovázení profesora Tesla, Viola ráda přijala. Znamenalo to svobodu a možnost poznávat nepoznané – ne-li nemožné – z první ruky.

Slovo nemožné bylo jedno z těch, které Edise Tesla vystihovalo poměrně přesně. Tento mladý, prudce inteligentní, zapálený a pilný Bolian měl všechny předpoklady stát se vědeckou špičkou svého druhu. Mělo to ale háček. Tesl byl, mírně řečeno, excentrik. Jeho teorie (a nedej bože jejich praktické aplikace) popisovala vědecká komunita Federace jako „neortodoxní“, brilantní mozek mu však nešlo upřít.

Stručně řečeno, Tesl byl blázen, ale nikdo mu to nemohl dokázat. Trpěl navíc utkvělou představou, že jeho posláním je stát se vynálezcem, který jednou změní svět. Daystromův institut ho proto rád vyslal na tříletou misi aplikované experimentální vědy (jak tomu Tesl honosně říkal), do hlubokého vesmíru. Doufali, že se ho tak zbaví, přinejmenším na nějakou dobu.

Violu profesorovy způsoby zprvu odpuzovaly, poté jí ale začaly bavit a nakonec se jí tento rozháraný Bolian začal zamlouvat. Jeden ke druhému se hodili, oba byli vlastní volbou outsideři, kteří se díky šťastné shodě dostali tam, kde chtěli být. A krom toho bylo příjemné na posledním srazu spolužáků z akademie moci říct, že má své velení. Co na tom, že velela zánovnímu runaboutu a jednomu excentrikovi. Měla svou svobodu.

Ve snaze srovnat si záda a krk se Viola s kočičí elegancí protáhla na pilotní židli, kterou její designéři, bůh jim dopřej pořádného housera, považovali za vrchol ergonomie.

Už by se mohlo něco stát, alespoň…

 

„Nadporučíku, nadporučíku! Violo, tentokrát to mám…!“

Vzrušený hlas Edise Tesla prořízl klidnou atmosféru kokpitu. Za hlasem přiběhl jeho majitel a zuřivě mával jakýmsi přístrojem, který evidentně právě dokončil.

„No dobře, dobře, Edisi, ale co vlastně máš?“ zeptala se Viola a snažila se, aby se jí do hlasu vkradlo jen minimum skepticismu.

„To ti teď nemám čas vysvětlovat! Startuj, mizíme. Zadej kurs k základně Beta Capricorn, hned teď. Musím ještě něco ověřit.“

Sedl si na místo vedle Violy a jeho prsty se roztančily po konzolách. Viola se raději na nic dalšího neptala, zadala kurs a vyvedla Da Vinciho do vesmíru. Byla ráda, že odlétají. Navíc to konečně vypadalo na nějaké vzrušení. A i jestli to zas bude něco nesmyslného či nepoužitelného jako obvykle, cokoli je lepší, než monotónnost posledních dní.

Z jejích útrob se ozvalo zakručení. Viola zrudla, zakryla si břicho a doufala, že si Tesl ničeho nevšiml

„Říkala jsi něco?“ otočil se roztržitě profesor.

„Ne, ne, ale byla to dlouhá směna. Zapínám autopilota a jdu si dát něco k jídlu, jestli ti to nevadí.“

„V pohodě, jen běž, ohlídám to tady.“ odvětil Bolian nepřítomně.

Viola se zvedla a opustila pilotní kabinu. Jakmile byla pryč, Tesl vypnul všechny své obrazovky s propočty, vzal do ruky nový přístroj a se spokojeným úsměvem ho namířil směrem ke společenské místnosti runaboutu.

--------

Andorianský kefír je zázračný nápoj. Podporuje imunitu, spalování, zdravou pleť a mnoho dalšího. Proto si ho Viola k večeři dala značné množství. Občas se však stává, že lidské zažívání podporuje až příliš. Tento případ nastal právě nyní a než se Viola nadála, byla velmi opatrným přesto rychlým krokem na cestě k jediné toaletě runaboutu. Dveře byly zamčené a svítilo červené světlo. Viola zbledla.

„Co to sakra?!“

Z kokpitu vstoupil Tesl.

„Stalo se něco?“

„Proč proboha nemůžu dovnitř?“ ozvala se běžně klidná nadporučice naléhavým hlasem.

Tesl něco nevzrušeně ťukal do svého přístroje.

„Použil jsem toaletu pro likvidaci přebytečných vezulových částic. Jsou vysoce radioaktivní. Probíhá tam dekontaminace.“

Viola pevně zkřížila nohy a trochu se přikrčila ve svém už tak nedůstojném postoji.

„Dekontaminace? A jak ještě dlouho, zatraceně?“

„Už jen asi 15 minut.“

„COŽE??“

„Omlouvám se, nadporučíku, netušil jsem, že nastane zrovna teď… pohotovost“.

Viola stále bledla a stiskla zuby.

„Jak vidíš… nastala. Koukej to urychlit, rozumíš! Prosím…“

Bolian se podíval na zoufalou pozemšťanku a jal se kalibrovat panel na stěně.

„Zkusím zvýšit intenzitu očisty, ale o moc to nebude…“

„Zkus cokoli, hlavně rychle, ty modrej génie, nebo se tady po… dám sto prutů lathinia za každou minutu!“

Tesl dál pracoval na konzoli a pro sebe si mumlal.

„Za každou minutu… zvláštní věc, čas.“

--------

O 12 minut později vešla Viola s blaženým výrazem ve tváři do společenské místnosti.

„Právě jsem se znova narodila.“

Tesl seděl v jednom z křesel a opět se věnoval svému novému přístroji.

„Jsem rád, že je ti líp. Posaď se, ukážu ti, co jsem objevil.“

Viola si sedla proti němu a on jí nadšeně ukazoval svůj nový scanner, který vypadal trochu jako trikordér na steroidech.

„Říkám tomu chrononelinearmetr. Měří to čas.“

Žena si prohrábla vlasy. Bylo jí mnohem lépe, ale pořád nezapomněla krušné chvíle, které jí Tesl připravil svou dekontaminací.

„Gratuluju, ale to už jednou vymysleli. Říkají tomu hodiny.“

Vynálezce se nenechal vyvést z míry.

„Můj chrononelinearmetr je lepší. Dokazuje, že pro každou bytost plyne čas v různých situacích různou rychlostí. A taky ho přesně změří. Víš, co to znamená?“

„Ne.“

„To je revoluce ve vnímání času! Teď mohu dokázat, že všechno, co se říká, jako konvice, kterou pozorujete, se nikdy nevaří a podobně, je pravda.“

Ať se snažila, jak se snažila, nedokázala Viola sdílet jeho nadšení.

„A k čemu je to dobrý?“

„Důsledky mohou být nedozírné. Já nyní vím, že nežijeme v jednom lineárním toku času. Každý máme svůj čas a ten plyne různou rychlostí podle toho, jak ho vnímáme. Mimochodem, gratuluji, byla jsi prvním živým tvorem, na kterém jsem to změřil.“

Viole náhle jeho slova zapadla na své místo. V očích se jí nehezky zablesklo.

„Ta tvoje dekontaminace od vezulových částic… to jsi nahrál, že jo?!“

Bolianova pokožka zmodrala do temnějšího odstínu, jak se kál.

„Ano. Žádné vezulové částice ani nejsou. Chtěl jsem vyzkoušet, jak ti plyne čas v různých situacích. Využil jsem příležitost, když jsi dostala… nevolnost.“

Viola po něm šlehla oči laseráky: „Bastarde jeden, bylo to jak věčnost!“

Na to se Teslovi oči opět rozzářily a tvář se mu roztáhla úsměvem.

„Věčnost? 12 minut podle lodního času, ale tobě podle chrononelinearometru uběhlo skoro půl hodiny.“

Poklepal na displej přístroje.

„Mám to všechno změřené, jsou tu jasné důkazy.“

Viola se ušklíbla: „To v mém prádle málem taky.“

Tesl sklopil oči.

„Tak už se nezlob. Mimochodem, abych byl zcela upřímný, na Boraalu II nebylo nic zajímavého. Nechal jsem tě kroužit kolem toho šutru jen proto, abych změřil, jestli ti čas plyne skutečně pomaleji, když se nudíš.“

Violu už to nepřekvapilo.

„Ty jsi teda dáreček, zamykáš mi místnost úlevy přes nosem a ještě mě necháš kousat si nehty na orbitě fádního světa šest dní.“

Bolian se zazubil: „Pro mě a zbytek vesmíru deset dní. Vidíš, jak je čas fascinující?“

Jejich konverzaci vyrušilo pípnutí konzole. Tesl rychle vyvolal informace.

„To bude odpověď z Daystromova institutu. Už prostudovali data, co jsem jim poslal. Určitě jsou nadšeni. Nobelovka mě nemine. Tentokrát ne.“

Jak vynálezce četl podrobnosti zprávy, na jeho čele se objevila hluboká vráska. Viola se na něj se zájmem otočila.

„Co píšou?“

Tesl polkl.

„Píšou… že chrononelinearmetr je projekt s nulovou vědeckou hodnotou. Že se musejí věnovat serióznímu výzkumu a moje data založí do archivu.“

Vzteky praštil do konzole, ta však jeho zuřivost snášela bez reakce.

„Zaslepení zpátečníci! Věnovat se serióznímu výzkumu… co to má jako být?“

Viola se po prožitých chvilkách musela od srdce rozesmát: „Myslím, že to znamená, že na tvůj chrononěco… metr zkrátka teď nemají… čas.“

Následuje:
02 Prostor