Star Trek: Hranice Nepoznání

Obsah

• Prolog
• 01 Čas
• 02 Prostor
• 03 Humor
• 04 Pravda
• 05 Původ
• 06 Láska

06 Láska

Naposledy zkontrolovala nastavení senzorů, načež spokojeně odsunula křeslo od vědeckého stanoviště a hodila si nohu přes nohu. Teď už nezbývá než čekat. Čekat až vesmír ukáže jeden ze svých zázraků. Za svých sedmnáct let u Flotily viděla nadporučík Viola Lubová spoustu věcí. Výbuch supernovy však dosud nikdy. Ačkoli hvězd bylo ve známé galaxii nespočet, životnost každé z nich se počítala na miliony let. Proto vidět na vlastní oči zánik byť jediné z nich byla vzácnost a životní zážitek. A pro vědeckou komunitu takřka svatý grál. Nemohla uvěřit svému štěstí, že právě runabout Da Vinci byl jako jediná loď Flotily ve správný čas na správném místě.

Pomyšlení na vědecký přínos obrátilo její myšlenky k Edisu Teslovi. Pořád nechápala, proč Bolianský vědecký génius nejeví o tento fenomén sebemenší zájem. Normálně ji nutil létat s Da Vincim tu na kraj známého vesmíru, pak zas ke středu galaxie, jen aby si prohlédl nějaký astrofyzikální úkaz. A nyní, když mohl pozorovat supernovu přímo z první ruky, seděl zavřený již několikátý den ve své laboratoři a věnoval se něčemu zcela jinému. Takřka nejedl ani nespal, neustále se vrtal ve svém novém heuristickém počítači. Viola jako obvykle netušila, co má za lubem, Tesl byl na každou její otázku ještě více tajemný, než kdy jindy.

Jakoby v odpověď na její myšlenky, objevil se Bolian náhle ve dveřích kokpitu. Viola se na něj zvědavě otočila. Z Tesla vyzařovala klidná síla, byl nějaký jiný. Nezubil se, ani nepronesl očekávanou větu, že tentokrát to má. Místo toho se klidně posadil na sedadlo vpravo od Violy, dlouze se na ní podíval a pronesl.

„Violo Lubová, už ti rozumím.“

Nevěděla co čekat, ale tohle jí rozhodně překvapilo.

„Prosím?“

Tesl se zlehka usmíval.

„Rozumím ti. Tedy ne jen tobě. Rozluštil jsem to, co ještě žádný muž přede mnou. Rozklíčoval jsem ženskou duši.“

Viola na něj nechápavě zírala.

„O čem to zase mluvíš?“

Bolian pokračoval: „Je to prosté. Tedy vlastně není, musím přiznat, že to byla největší výzva mého života a vědecké kariéry. Prostudoval jsem vzorce chování, literaturu a poezii všech rozumných druhů, co jich známe. Znalosti všech civilizací minulých i současných jsem prohnal svým novým heuristickým počítačem a nalezl odpověď. Ultimátní vzorec, finální rovnici. S tím, co nyní znám, dokážu pochopit každou z vás. I tebe.“

Viola poslouchala, ale nevěřila. Bylo to tady. Tesla jeho vědecká vášeň zlomila. Zbláznil se.

„Co tím proboha myslíš? Copak na lidi, na ženy, existuje nějaká rovnice? Tomu vážně věříš? Už jsem toho s tebou hodně zažila, ale tohle je šílené. Nemožné. Běž si lehnout, odpočiň si. Já musím sledovat a zaznamenat to, co se brzy stane. Jestli jsi nezapomněl, hvězda venku se chystá ke svému konci.“

Vědec nad jejím skepticismem mávl rukou.

„Nevěříš mi a já to respektuju. Ale dokážu ti to.“

Něco v jeho tónu jí fascinovalo a děsilo zároveň.

„Edisi, jestli myslíš, že budu pokusným králíkem nějakého tvého dalšího pekelného stroje…“

Bolian jí přerušil: „Kdepak, žádné přístroje, žádné scannery ani jiné hračky. Jen slova. Ta nejmocnější věc ve vesmíru. Stačí mi pár vět. Slova mohou vyvolat lásku, nenávist či oddanost každé bytosti, každé ženy. Já ta slova znám. Ale nechci tě zneužít. Musíš souhlasit a já je vyslovím. Jen pár vět, nic víc, nic míň.“

Viola zaváhala, ale jen chviličku. Jestli se opravdu zbláznil, tak to nejmenší, co může udělat, je vyslechnout ho. Už kvůli všem společným dobrodružstvím mu alespoň tohle dluží.

„Tak… dobře. Mluv, řekni, co chceš. Ale rychle. Supernova vybuchne za necelou minutu.“

Tesl se párkrát zhluboka nadechl a uvolnil se. Naklonil se k Viole a zašeptal svá slova.

Viola poslouchala. Viola porozuměla. A podlehla.

Sám vesmír se zachvěl nezkrocenou energií jejich polibku. Hvězda za okny runaboutu v tichosti vakua explodovala a započala novou existenci. Ale Viola s Teslem už to neviděli. Ve vzájemném propletení těl opustili nepohodlný kokpit Da Vinciho a odebrali se do ženiny kajuty.

Kosmický zázrak se dál odehrával bez nich.

-------

Tesl se probudil, jeho myšlenky vířily jako o závod. To, co v posledních hodinách prožil, bylo jako sen. Šel do nebe a vrátil se živý. Jemně pohladil spící Violu po vlasech. Dokázal jsem to. Rozluštil jsem tajemství vesmíru, to nejkrásnější ze všech tajemství.

Čelo mu zbrázdila vráska. Ne, takhle to nemá být, pomyslel si. Jak pozoroval ladné křivky ženy po svém boku, uvědomil si celou pravdu.

Tohle nebyl jen další experiment. Zamiloval se. A chtěl, aby ho taky milovala.

Ne pro slova, které mu poradil heuristický počítač. Ne pro ultimátní rovnici. Musí získat její srdce sám. Jenom tak to má cenu. A nejen pro něj.

Čím by byl vesmír bez tajemství vzájemné přitažlivosti? Uvědomil si, o co by připravil všechny, kterým by tyto znalosti poskytl. Jak šedivé by se jejich životy staly. Bez dobývání, poznávání a vzájemného zkoumání té nekonečné rozmanitosti.

Věděl, co musí udělat. Tiše, aby Violu nevzbudil, vstal z její postele a odešel do laboratoře. Vrátil se za pár minut s neurostimulátorem a zkušenou rukou ho začal kalibrovat. Pak ho namířil na Violu. Ze spánku tiše zasténala, když jí vymazával vzpomínky na poslední hodiny. Naposledy jí pohladil a poupravil přikrývku, kterou si odkopala.

Vrátil se do laboratoře, kde rozebral heuristický počítač a smazal všechny výsledky, veškerá kouzelná slova a věty.

Začne znova. A uspěje. Věděl to, protože mu to říkalo srdce. A síla srdce přesahuje všechny zázraky vědy a techniky.

Profesor Edis Tesl se rozesmál. Smál se celou svou bytostí, protože věděl, že všechny pochyby o jeho poslání jsou pryč. S nově nabytou energií se vydal do své kabiny, aby se vyspal a probudil do nového zítřka. Zítřka naplněného láskou.

KONEC