Poslední mise

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Epilog

Kapitola 12

Soustava Veridian

Ferengská loď se jako stín vylítla zpoza jedné oběžnic Veridianu III a začala okamžitě střílet. "Miřte jenom na motory!" křikl Gvist. "chci je pokud možno celé!"

"Jak poroučíš ctihodný Gviste. " procedil mezi špičatými zuby Hlisp. Ferengskou loď opustil další záblesk s phaserů.

"Kapitáne!" vykřikl chvíli po splnění jeho rozkazu Johnston. "Ferengská loď se právě objevilana pěti hodinách!"

"Úhybné manévry pane Johnstne!!" vyštěkl Dat.

Enterprise vystřelila na plný impuls doprava, ale bylo již pozdě. První výstřel Ferengů jí sice minul, ale ten druhý byl již přesný. Loď se pod silným úderem mocně otřásla.

"Silové pole na padesáti procentech. " Informoval okamžitě Data Kruger.

"Přejděte na warp Johnstne!" křikl Dat.

"Negativní kapitáne. " Odpověděl Johnston. "Warp motory nereagují."

"Tak nás otočte ať nezatěžujeme zadní štíty!"

"Už není co zatěžovat kapitáne. " Pravil Kruger. "Zadní štíty zkolabovaly."

Enterprise se mocně otřásla.

"Protržení trupu na palubách šestnáct a devatenáct!" křičela do hluku hroutících se přepážek Uhura.

Dat praštil pěstí do interkomu. "Komandere Scotte hlaste se."

"Tady….. Scott.. ty. Stro…na.. těsce po.. kozena…. Hroz…í pro…. žení já…drá. " Statycký šum " nou…. vé…od…. ní….. jádra nef….. unguje. " další slova zanikla v hluku výbuchu.

"Fasery ztrácejí energii, převádím z nouzových zdrojů. " Hlásil dál Johnston.

"Ruším to!!" křikl Dat. "Všechnu dostupnou energii převeďte do centrály odpalovačů torpéd. Nabít kvantová torpéda. Plný rozptyl. " Dat praštil pěstí do opěradla velitelského křesla. "Ať se jich nažerou, když o ně tak stály."

"Kvantová torpéda připravena!!" snažil se přeřvat hluk trhajícího se kovu Johnston.

"Pal!!" vyštěkl poslední rozkaz Dat.

Ferengská loď v takřka ten samí moment opět vystřelila ze svých phaseru a zasáhla Enterprise do spodní části sekundárního trupu a zasáhla hiperjádro, které se konečně podařilo Scottymu vyhodit. Výbuch tak však rozmetal Enterprise do všech stran, její kvatová torpéda stále mířila na svůj cíl.

Gvist se ve svém křesle napřímil, když sledoval jak jeho kořist vybuchuje. I když si nepřál aby se jeho tučný zisk změnil v hromadu trosek, přesto se mu na tváři objevil úsměv. "Únikový manévr Hlispe. " Vyštěkl Gvist a odvrátil se od hlavní obrazovky, když se věnoval upínání bezpečnostní pásů.

"Gviste!!" vykřikl zoufale Hlisp.

Gvist se vrátil pohledem na hlavní obrazovku. "Jak jsmě to…" zbytek již neměl čas vyslovit, jen jeho oči zaznamenali jedno s kvantových torpéd, které se vynořilo ze záblesku výbuchu Enterprise.

* * *

Romulus

"Stále si mi nezodpověděl mojí prvotní otázku Rooricku. " pravil Spock. "kde jsou skryti Romulanští vojáci."

Roorick mírně sklonil hlavu. "Čekají na nás v raketoplánu senátora Vreenaka."

"Tak fajn. " Odvětil Kirk šáhl do druhé kapsy, vyjmul i druhý phaser a začal si sundavat tmavou kombinézu.

Roorick si toho okamžitě všimnul a v obavě, že si to Kirk rozmyslel a přece jenom se ho rozhodl zabít , začal ustupovat spět ke dveřím. "Co to.. děláte kapitáne. " zeptal se v obavách.

Kirk si stáhl tenkou kapuci z hlavy a poklekl ke svému zavazadlu, vedle nějž položil oba phasery

"Pokud tady zařvu, nebude to v těhle hadrech. "odpověděl bez toho aby se na něj podíval. Více jej zaměstnávalo zápolení s částí uniformi, která se o něco zachytila o něco v brašně.

"Rooricku je ještě jiný způsob jak se dostat co nejblíže k raketoplánu?" ptal se dál Spock.

Roorick byl počínáním Kirka takřka hypnotizovaný a Spockovu otázku skoro nevnímal.

"Chlapče?!" okřikl jej tedy Spock.

Roorick se konečně probral a zaměřil svůj zrak na Spocka. "Promiňte velvyslanče, co jste říkal?"

Spock mu zopakoval svůj dotaz.

"Jistě velvyslanče. " odvětil Roorick a přešel spět ke vstupu do servisní šachty, ale nesnažil se jej opět otevřít. Místo toho se schýbnul a začal podél zdi osahávat podlahu.

Kirk právě seděl na podlaze a navlíkal si kalhoty, takže si jeho počínání všiml. "Že by další tajná chodba!?" ironicky si zažertoval.

Roorick se zarazil. "Správně kapitáne. Někde tady by měl být jeden ze vstupů do únikové chodby, jenž se používala při nebezpečí exploze, ještě v době kdy se tu vyvíjelo maskování. " Poznamenal když mu jeden s prstu zavadil o něco co právě hledal. Pomalu s ním jel po úzké štěrbince a když už si myslel, že to byl omyl. Zajel mu z půlky do malého otvoru, který se objevil po leh-kém dotyku jeho krytu. Pak už se jen stačilo zapřít a kryt otevřít.

"Chlapče nevím jak ti to mám říct, ale opět mám pokušení na tebe namířit svojí zbraň. Nechce se mi věřit, že byli tak vyřeční a řekli ti o všech cestách které tu vedou. " Promluvil Kirk , když se zase natahoval po jednom s phaserů.

Roorick se narovnal a pohlédl na Spocka. "Pravda je taková, že právě tato chodba byla ta, kterou jsem se dostával ven. Nikdo jí nikdy nepoužil aby se zachránil, protože tady každý věřil a bylo to zřejmě pravda, zřejmě by jej stejně zabili za to, že to přežili."

"No tak dobře Rooricku. " uklidnil jej Kirk. "věřím ti, ale stejně potřebuju vědět kam to vede. Jinak se tam budu courat, ještě dlouho po tom co budete oba v pánu."

"To je jednoduché kapitáne. " Hlesl opět se usmívající Roorick. "Chodba se nikterak nevětví , po vstupu sem již stačí jít směrem tam. " ukázal názorně rukou před sebe. "pak už jen postupně narazíte na pět výstupů ven. Za předpokladu, že by ste to prošel napříč."

Kirk se po jeho slovech zamračil a svraštil obočí. "Jít. Tam se dá stá?!"

"Samozřejmě kapitáne."

Kirk se okamžitě usmál. "Tak to je první dobrá správa za dnešní den. " Odvětil a konečně vstal ze země. "Spocku jsem optimista, ale nevěřím v trpělivé Romulany, takže by sme se měli pohnou a pokud by ti to nevadilo tak bych si vypůjčil ten tvůj trikordér."

Veridian III

Mraky nad Nicholsnovou hlavou se nezvykle zavlnili , třetí důstojník tak pochopil, že došlo k ne-jhoršímu s čím mohl počítat. V zoufalém pokusu se přesto dotkl svého komunikátoru. "Nichols En-terprise….. Enterprise ozvě te se…. Nichols Enterprise…. Enterprise ozvěte se. " Komunikátor byl však hluchý.

"Nadporučíka jaké jsou vaše rozkazy?" zeptal se jeden kadetů.

Nichols odvrátil pozornost od nebe a pohlédl na mladíka. " Praporčíku Brunnere nadále platí poslední kapitánův rozkaz. Je zřejmé, že podlehli nepřátelské lodi. Proto se vrátíme ke konstrukci, která tu zbyla po doktoru Soranovy."

"Pane jistě je tu lépe chráněné místo. " Oponoval Brunner. "než ten pahorek.

"Až budu žádat o vaší radu tak vám řeknu pane Brunnere!!" zařval Nichols. "Do té doby budete plnit moje rozkazy!!" Nichols byl jen kousek od toho aby jej vzal za límec a praštil s ním o zem, ale ovládl se. "Navíc pane Brunnere je ten váš pahorek vybaven ochranným polem, který nás jistě ochrání více než nějaká skála. To za prvé a za druhé nevíme jak je na tom ten útočník ani o koho jde , takže zrovna není v našem zájmu se roztrousit po okolí. " Musel si otřít pot, který se mu hrnul s čela.

"Rozuměl jste praporčíku!?"

Praporčík Brunner zakýval hlavou na souhlas , s následným cílem se co nejrychleji ztratit s  nadporučíkova okolí.

Nichols jej však nemínil tak snadno propustit. "A pane Brunnere co se týče vaší starosti o naší Bezpečnost, pověřuji vás abyste v tom železným komplexu objevil alespoň něco co by se nám hodilo."

"Ro.. rozkaz pane. " Zakoktal roztržitě Brunner.

"Odchod!" vyštěkl Nichols.

Romulus

Spock již nevnímal dveře od skladu, které se za nima uzavřeli, svojí mysl plně zaměřil na prostor před nimi. Celí prostor byl až nezvykle ztichlí, ale po té co mu pověděl Roorick i logický. Roorick ostatně potichu kráčel vedle něj a ani nedutal. Nemělo smysl se pokradmu pohybovat podél pravé stěny a dělat pro skryté Romulanské vojáky divadélko. Spock usoudil, že je lepší se chovat sebevědomě a dělat jakoby sem patřili od jakživa.

Vreenekuv raketoplán zahlédl uprostřed volné plochy, asi patnáct metrů od odstavených strojů které stali vedle sebe na pravé straně ohromného hangáru. Byl to stroj asi o velikosti Federálních Danube Runaboutu, ale když k němu přistoupili o něco blíž Spock usoudil, že je ještě o něco větší. Stroji jasně dominovalo mohutné horní křídlo na němž byly po obouh stranách uchyceny gondoli warp motorů. Sama pilotní kabina se podobala starověké Trojské helmě, kterou Spock kdysi vyděl v muzeu na Zemi. Samotný raketoplán stál na dvouch panožkách, které drželi zadní část a tlusté noze , jenž držela nad zemí přední část stroje.

Spock se náznakem několikrát ohlédl , jednou se i zastavil aby se zaposlouchal do ticha zdalipak přeci jenom neuslyší nějaký šramot nebo hluk. Roorickovi to připadalo jako, že to zbytečně dramatizuje a vlastně tím na sebe upozorňuje, ale Spock to udělal s úplně jiných důvodů, než jen dělat pro ně divadlo. Spíše jej zajímalo jestli svím vítečným sluchem nezaslechne Kirka který se právě pohyboval někde podnimy.

Kirka však hluk který vydával absolutně nezajímá, spíše se staral o množství pavučin, které jej všude obklopovaly. Pro někoho kdo se bál pavouků by byla tato chodba noční můrou.

Když Kirk poprvé zamířil paprsek světla z příruční lampy, tak měl nutkání sem toho kluka hodit a nařídit mu aby celou trasu proběhl tryskem tam a nazpět, aby se tomu sám vyhnul. Nakonec ten nápad sám zavrhl, přece nebude takoví padouch, ale trest by to byl vcelku přijatelný. Ještě teď se mu při té zpomínce objevil na tváři úsměv. Vše však kazil ten fakt, že začal litovat, svojeho rozhodnutí se převléknou s kombinézy spět do své právě vyprané uniformy. Zkoumat zrovna teď v jakém byla stavu se raději ani nepokoušel. Rukou, na které měl připnutou svítilnu, šmátral před sebe ve snaze alespoň trochu narušit pavučiny.

Co bych teď dal za pořádný starý plamenomet. Honilo se mu už nějakou dobu v hlavě, jenže prozba to byla víc než planá. Po pár metrech narazil na první výstup, avšak ani jej nekontroloval. Nemělo to smysl vyklouznout s těch katakomb právě tady. Na druhém si již funkce tohohle trikorderu vyskoušel a musel uznat, že je o hodně rychlejší ve vyhodnocování údajů než ty které si pamatoval. Po krátkem přemýšlení přišel jak funkci trikordéru přepnou na plné skenovaní, které snadno prošlo podlahou hangáru. K jeho lítosti byl tento výstup něčím zakryt a i kdyby se to dalo zvednout, nadělal by přiliž nežádaného hluku. Nad třetím též něco stálo, ale podle získaných údajů bylo znate-lné, že je mezi podlahou a předmětem dost velký prostor aby se tam vešel. Nechtěl však všechno vsázet na jednu kartu a raději vyzkoušel i následující výstup.

Nad ním byl jistě prostor úplně prázdný, ale pro jeho potřeby stejně nepoužitelný, nemělo ho co krýt. Zaklapl trikordér, otočil se a vrátil se k tomu předešlému výstupu, u nějž bylo vždy více místa. Mělo to svůj účel, protože jestli se tato chodba opravdu měla někdy používat k úniku tak by nebylo logické aby někdo sestupoval do chodby, kterou se právě hnal proud uprchlíků.

Výstup samotný byl opatřen kovovými stupínky nastřelené přímo do zdi, měla tak usnadnit sestup do takřka tří metrové hloubky. Asi v polovině byli další bezpečnostní dveře, které se automaticky otevírali i s dveřmi, které byli zasazeny přímo do podlahy hangáru. Jejich účelovost tkvěla v tom, že když nastala exploze dřív než do únikové chodby sestoupil i poslední tvor, mohli ti co tam již byli zajistit chodbu před průnikem ohně dovnitř.

Kirkovy se to zdálo příliš složité, v době kdy stačilo do vstupu namontovat silové pole, které by se automaticky zvedlo samo, kdyby taková událost nastala a vše by mohlo být jištěno záložní energii jenž by nebyla závislá na hlavním zdroji. Tak by samozřejmě přemýšlel člověk , kterému záleží na přeživší všech osob. U Romulanu se taková starost o dělníky nedala předpokládat.

Jim Kirk se zhluboka nedechl a posvítil svítilnou vzhůru. Věděl, že tam na něj čekají další pavučiny , ale tohle bylo už trochu moc. Přímo uprostřed válcovitého výstupu se na Jima koukalo deset malých oček, na jedné hlavě a pokud by si Kirk myslel, že toho tito tvorové jsou schopni, tak by přísahal, že se ta potvora na něj směje. Hlavou se mu honili všemožné způsoby jak by se jí mohl zbavit¨, ale rozhodl se zvolit tu nejvíce riskantní. Z boku si odepnul jeden s phaserů, nastavil jej na nejnižší stupeň a namířil jí na tu deseti nohou potvoru. Možná jich měla víc, ale s tohohle pohledu jich víc neviděl. "Zmiz potvoro a přežiješ to. " zašeptal. Tvor se však proti pravidlům logiky pohnul pří-mo k němu. Kirk si pak následně ani nespomýnal, že stiskl spoušť. Kruhoví tunele však následně ozářil krátký výboj z phaseru , který spálil tvora na popel , k jeho velkému uspokojení se nerozezněli žádné poplašné sirény.

Spock mezitím nahoře mírně zpomalil a nechal tak Rooricka jít před sebou. Měl v úmyslu hrát tak aby , alespoň Roorick dostal otce spět i když byla možnost, že ještě opravdu žije, tuze malá. Chlapci se však o této jeho domněnce nesvěřil, raději jej nechal věřit, že tu ta možnost stále ještě je. Věděl, že kdyby se mu svěřil, mohl by udělat nějakou hloupost a to bylo to poslední co Spock potřeboval.

Nechtěl však na sobě znát, že o jejich úskoku ví, začal se proto chovat tak aby to vypadalo, že alespoň něco tuší. Nevěděl přesně odkud se na něj dívají, ale v dané chvíli mu to bylo jedno. Pravou rukou začal pomalu sjíždět k boku kombinézy, kde měl skovaný phaser, jenž mu před tím dal Kirk za ten co použil ve větrací šachtě.

Roorick se ohlédl a zjistil, že se Spockovi dosti vzdálil, ale zpomalovat a čekat na něj již nemělo smysl. Dveře od raketoplánu byli sotva pár metrů před ním , avšak ještě dříve než se pokusil o to otevřít je. Otevřeli se sami.

Kirk měl teď pokušení po vydařeném zneškodnění toho zatraceného hmyzu, vypálit phaserem i zbytek pavučin, ale naštěstí převládlo logické uvažování a půd sebezáchovy. Mávnutím ruky strhl zbytek největšího chuchvalce. Phaser byl již spět na svém původním místě a tak jediné co mu bránilo k výstupu byly druhé, pro něj první, bezpečnostní dveře. V Kirkově mysli však vyvstala otázka , zda se při otevření těchto dveří neotevřou i ty na hangárové palubě.

Potřeba urychleně jednat však byla přednější než uvažovat nad věcí, kterou v daný moment již nemohl ovlivnit. Vystoupil proto na první stupínek a dotkl se otevíracího mechanizmu, jenž byl jednoduší verzí toho, který již viděl před jejich vstupem do kanalizace. Zde prostě jen stačilo otočit

čtyřramennou pákou. Kirk se však musel pořádně zapřít aby dveře, které snad nikdy nebyli použity , otevřel. Instinktivně zavřel oči aby jej neoslepil padající prach, ale k jeho překvapení nevipadlo ani zrnko prachu. Prostor nadedveřmi byl čistý a dokonce bez pavučin. Nemeškal tedy a urychleně vystoupal zbytek kolmého tunelu až ke druhým dveřím, jenž zůstali uzavřeny.

Ty se na rozdíl od těch předešlých otevírali směrem nahoru a v tom byl pro Kirka ten největší problém. Nevěděl totiž zda se neotevírají normálně automaticky, nebo prostě nemohou. Prostě další věc kterou musel vyzkoušet s tím, že měl na to jediný pokus. Povystoupil o další stupínek a zátylkem se do dveří opřel a to jen minimální silou. Dveře bez nějakých protestů okamžitě povolili a umožnili tak Jimovi spatřit s pod Romulanského raketoplánu Spocka jak hledí na skupinu vojáků, jenž na něj mířili svými disruktory.

"Vítečná práce chlapče. " Promluvila blonďatá romulanská žena, která vystoupila jako poslední. "budeš za služby císařství náležitě odměněn."

"Selo, je zajímavé vás opět vidět. " Promluvil nevzrušeně Spock.

"Mě také velvyslanče, zvlášť po tom co jste nám se svým přítel frnkli ze simulátoru. "odvětila Sela. "a tak vyvstává otázka kde se je náš ctěný kapitán Jeams T. Kirk."

"Skrývá se, se svým průvodcem v poušti, dokud se pro něj nezastavíme Velitelko!" vychrlil ze sebe z ničeho nic Roorick.

Sela se usmála. "No asi tam bude čekat marně, ale přesto vím, že jste sem vstoupili tři. " Opět se zamračila. "Kdo to tedy byl?!"

Roorick udělal jeden rázný krok směrem k Sele, od dalšího jej odradily namířené disruktory vojáků. "Svůj úkol jsem splnil! Tak kde je můj otec?!"

Sela jako by jeho otázku nevnímala. "Setníku nechte to tu pro……"

"Byl to můj přítel T´Soth. " Přerušil jí Roorick. "Při průchodu kolem větráků se zpozdil a ony ho vtáhli. " sklopil hlavu a smutně dopověděl. "byl na místě mrtví."

"Ach to je mi líto. " Pronesla Sela a jedním prstem zvedla Roorickovi bradu. Aby tak viděl , že pokynula jednomu z vojáků aby splnil rozkaz.

Roorick se odtáhl. "Kde je můj otec!!" vykřikl.

"Tuto poctu sis ještě nezasloužil milí chlapče. Tvé služby budem ještě potřebovat. Třeba bys nám mohl říct přesné místo vaší podzemní skrýše v těchto horách?"

Roorick ustoupil ještě víc a užasle se na Selu díval. "To po mě nemůžete chtít to raději zemřu!"

"Tyto slova si již jednou vyslovil chlapče a i teď to jsou jenom planá slova, avšak přesto ti to z  opakuji ještě jednou. Smrt tvého otce před tvými očima bude jenom začátek, tvá smrt však přijde až za hodně dlouho. Né dřív než nám vše řekneš. " Tyto slova si Sela přímo vychutnávala.

"Nemyslím, že můžete vyhrožovat něčí smrtí. " Poznamenal Spock. "Zvlášť té osoby která je již dávno mrtvá."

Roorick po jeho slovech udělal několik dalších kroků spět. Jeho pohyb byl tak rychlí a nenadálí, že mu jeden z vojáků nedokázal uhnout, přesto se o to pokusil, ale zavrávoral a spadnul na zem. Mladík o něj zakopl a spadl na něj.

Kirk se pohledem na Spocka věnoval jenom pár vteřin, když zjistil, že se nachází pod raketoplánem zvedl opatrně padací dveře do maximální polohy a vylezl ven. Stroj stál mnohem blíž ke vchodu z kterého Spock s Roorickem vyšli, než si myslel. Jeho prvotní plán střílet přímo tak vzal za své , musel vymyslet něco jiného.

Z pravého boku jej vesměs chránili opřené krycí panely, jenž zřejmě byli sejmuty s tohoto stro je , takže mu dovolovali se nepozorovaně přesunout k levé straně. Ještě předtím však zkontroloval ještě jednou situaci na ploše, kterou mohl pozorovat pouze v té časti, kterou nekryli žádné odložené součásti. To zvládneš Spocku, musíš to zvládnout.  Řekl si v duchu pro sebe, když zahlédl, že situace se nevyvíjí příliš dobře. Překulil se na záda a opatrně vykouknul směrem nahoru. Chtěl si tak být dostatečně jist, že jej chrání horní křídlo stroje od všímavých očí tam někde nahoře.

Na podobných zařízeních Flotily bylo vždy ve výšce druhého patra umístněna jakási kontrolní, místnost, dříve by se spíš použil termín letištní věž.

Nic neviděl, takže se zařídil podle logické úvahy, že "Když já je nevidím, nevidí i oni mě. "

"Pokud nemají maskovací zařízení. " doplnil šeptem pro sebe poučku Kirk a slabě se pousmál. Otočil se zase na břicho a pro jistotu se přesunul blíže ke křídlu, kde přešel do pokleku. Dotykoví senzor na otevírání dveří měl takřka již nadosah.

"Sakra na tohle už jsem starej. " pronesl tiše Kirk, otřel si studený pot s čela , napřímil se a přitikl se zády ke dveřím. Levou rukou šál za sebe a stiskl dotikoví senzor, opora za ním se stratila a on spadl do útrop stroje, až to vydalo slabý dunivý zvuk. Nemeškal urychleně zvedl nohy tak aby se dveře mohli opět zavřít, když se tak stalo udělal nemotorný kotoul vzat a přešel opět do pokleku. Vstup do pilotní kabiny byl uzavřen, takže jej nikdo přes čelní sklo nemohl prozatím spatřit, tedy dokud se před ním vstup automaticky neotevřel. Byl to jen moment, když Kirk spatřil jednoho z vojáků, který se oddělil od skupinky těch co mířili na Spocka a Rooricka, jak prošel kolem čelního skla pilotní kapiny. Málem se praštil čelem o podlahu jak si opět lehal. Kirk již nemínil nic rizkovat a raději se po zemi připlížil až k pilotnímu panelu, kde přešal zase do pokleku aby alespoň trochu vyděl na ovládací pult.

Technici zřejmě museli prostory opust na kvalt, protože některé kontrolky svítili. Ke Kirkově úlevě zářil i palubní počítač. Romulanskému názvosloví sice nerozuměl, ale podle toho co vyděl se dalo usuzovat, že tu někdo před tím než odešel prováděl diagnostiku nadsvětelných motorů. Palubní počítač ukazoval, že diagnostický program byl ukončen, na to Kirk nepotřeboval znát slova. S toho co vyděl v hlavní centrále u zbouřencu usoudil, že i zde se mohli funkce počítače provádět přímo přes obrazovku, která měla dotikové senzory. Zmáčkl tedy povel na potvrzení ukončení diagnostického programu a čekal co se bude dít.

Nadsvětelné motory, které doteďka na monitoru zářili červeně, dostali stejnou barvu jako celí nákres a nad ním se objevil noví nápis. Kirk hádal, že se možná jedná o žádost co má dělat dál. Dotkl se tedy pilotní kabiny. Celkoví nákres zmizel , místo toho se na monitoru ukázala pouze část, jenž zahrnovala pilotní kabynu. To v co Kirk doufal, že se ukáže se však neukázalo. "Sakra. " zaklel. Přestal se monitoru prozatím věnovat a raději vykouknul skrs čelní okno ven, chtěl opět zjistit aktuální situaci. Uviděl jak Roorick otevřel pusu, ale neřekl žádné slovo, místo toho začal kvapně covát a při tom srazil jednoho z vojáků za sebou.

"Uvažuj sakra chclape, uvažuj. " Začal si pro sebe mluvit Kirk a namátkou mačkal tlačítka na ov-ládacím panelu, nic se však nedělo. Kirk se rospřáhl a stekle praštil do monitoru pěstí. Kontrolky za- čali z ničeho nic hrát všemi barvami. Palubní počítač stroje pronesl strohou větu v romulanštině a pak ve stejném jazyce začal odpočítavat, nebo si to Kirk , alespoň myslel. "Tak spůsob. " řekl Kirk Vzal si do rukou oba své phasery a vyskočil z raketoplánu.

Spock udělal jeden krok směrem k Roorickovy, ale Sela jej okamžitě zarazila zbraní, kterou svírala v ruce. "Zůstaňte stát velvyslanče, ať se s tím chlapec vypořádá sám."

"Je nelogické předpokládat, že poté co nás zradil se jej chci pokusit zachránit. " Odvětil Spock a opět skřižil ruce před sebe.

Sela se mírně zamračila. "Tim spíš zůstaňte stát."

Voják , který lležel pod Roorickem se obouma rukama zapřel do jeho zad ve snaze jej se sebe sundat. Roorick jakoby provřel, v následující vteřinu se rychle ohlédl vpravo kde spatřil těsně vedle sebe ležící vojákuv disruktor. Roomulanský voják se na okamžik zarazil, všiml si o co Roorickovi jde a otovíc se teď snažil ze sebe chlapce setřást. Roorick jeho úsilí využil a sám se překulil ke zbrani.

Šáhnout po ní však již nestačil, celím tělem mu projela pálivá bolest.

"Velmi nerozumné chlapče. " Pronesla Sela a jedním prstem přepnula funkci své zbraně z paralizu-jícího paprsku na smrtící. "Milí Spocku je mým potěšením ti říct, že tvou odplatu udělám za tebe."

Pozvedla opět zbraň a namířila jí na Rooricka, který se ještě stále svíral v křečích. Když už takřka mačkala spoušť, vyšlehl z jednoho z raketoplánů zelený paprsek a opřel se do silového pole, jenž chránil hangárovou palubu před povětronními vlivy planety.

Dva vojáci za ní , kteří doteďka mířili na Spocka , odvrátil od něj zbraně a začali na z nich střílet na pilotní kabinu pálícího raketoplánu. Spock využil chvilkové Selininy nepozornosti a vyrazil jí chmatem své ruky zbraň ze sevřené dlaně, následně nato jí poslal k zemi nervovím stiskem. Stále ještě ležící romulanský voják jeho náhlí pohyb zaregistroval, ale než stačil udělat sám jakýkoliv pohyb, přibili ho spět k zemi dva souběžné výstřel z ručních pháserů.

Spock však novému zvuku nevěnoval pozornost, popadl Selinin disruktor a vystřelil na jednoho ze dvou zbývajících vojáků, jenž se okamžitě za vlastního řevu rozpadl na molekuli. Spock se okamžitě po svém výstřelu přešel do pokleku. Setinu nato mu nad hlavou prolétl záblesk od druhého vojáka. Spock opět zamířil a vystřelil, ani teď neminul.

"Měli bychom vypadnout Spocku!" křikl Kirk když zvedal ze země Rooricka, kterého si následně nato přehodil přes rameno.

Spock kývnul na souhlas, překročil ležící Selu , otevřel dveře do raketoplánu a hodil dovnitř brašnu.

Kirk však již bojoval s únavou, chlapcovo tělo bylo těžší než si myslel, ale přesto ještě sebral poslední zbytek sily a donesl jej až ke křeslu v pilotní kabině. Sám se svalil za sípavého díchání na to druhé. "Spocku…. u…umíte to pilotovat?" procedil mezi zuby.

"O…. to se.. ani nemusíme pokoušet… kapitáne. " Promluvil tiše Roorick. "není.. tu.. jak se.. to anglicky říká…. Starter.."

Kirk přimhouřil oči a pozorně se podíval na pilotní panel, teprve teď si všiml, že vše je zhasnuté. "Jak ten zatracený krám vypadá?!" vyštěkl.

Roorick se v křesle srovnal "Každý stroj ma svůj vlastní, žádný není identický s tím dalším. "pronesl a pokusil se vstát. "Mělo mě napadnout, že ho tu nenechají. Velitelka Sela jej má jistě ještě u sebe."

Kirk jej srazil spět na křeslo. "Jdu tam sám."

"To nebude nutné. " Hlesl Spock a zasadil věc podobnou staré ruční pistoli do díry uprostřed ovládacího panelu. "Roorick nám účel této věci ve skladu zatajil, ale já okamžitě poznal o co se jedná."

Všechny sistémi raketoplánu se ihned probudili k životu. Odletět však nemohli, silové pole stále dolovávalo nepřetržité palbě.

"Možná by to chtělo ještě jeden zdroj palby. " sykl Kirk.

"To nebude nutné Jime. " Odpověděl Spock. "podle mích výpočtů se silové pole zhroutí za necelou minutu."

Kirk se zamračil. "Pokud tu minutu máme."

Jakoby se mu snažil odpovědět někdo jiný, raketoplán se z ničeho nic otřásl. Kirk se v křesle napřímil a otočil se na Rooricka. "Štíty!!" vykřikl Kirk. "Už mě to nebaví chlapče, zvedni jí. Kašlem na statistiky a naper to do toho pole vším co máme."

"Rozkaz kapitáne!!" křikl Roorick.

Raketoplán se zvedl z hangárové paluby a vystřelil ze svých disruktorů, přímo do blýskajícího se silového pole.

"Jime nevím co jste uděl s ovládáním toho raketoplánu, ale senzory detekují vysoký nárůst energie v hlavním warp jádru. " pronesl Spock.

Kirk se usmál. "Praštil jsem do toho Spocku. " pronesl a vstal se svého křesla. "Myslím, že tu budeš víc potřeba než já."

Spock neprotestoval a ani se mu to nesnažil rozmluvit, pouze kývnul na souhlas a vyměnil si s Kirkem místo. "Silové pole právě skolabolovalo kapitáne. " Pokračoval dál Spock jakmile se opět podíval na senzory. "Doporučuji opustit tento prostor."

Kirk se chytl opěradla Roorickova křesla. "Dobře. " sykl "Chlapče zamaskuj nás ať odtu můžeme vypadnout."

"Udržovací pole hiperjádra raketoplánu právě skolabolovalo. " odpověděl z ničeho nic Spock.

"Vpřed!!" vykřikl Kirk.

Roorick pohnul rukou na ovládacím panelu jak nejrychleji dokázal a vylétl s ním do obrovského skalnatého údolí. To bylo to poslední co si Kirk pamatoval, z ničeho nic mu ujela podlaha pod nohama a obrovská síla s ním praštila o postraní dělící příčku.

"Má slabí otřes… mozku a dvě zlomená žebra, …. žádné vnitřní zranění. " Kirkovy připadalo jakoby ta slova někdo říkal ze strašné dálky, sotva je slyšel. "Co…. co.. se stalo. " Promluvil sám Kirk, ale i sám se sotva slyšel. Otevřel oči , ale jediné co spatřilo byla mlha s krs kterou pouze vyděl nejasné obrysy Spokovy tváře.

"Jime…mluvení ti přitěžuje. " promluvil Spock. "Zasáhla nás tlaková vlna s exploze."

"Pěkně to s námi zaházelo kapitáne. " odvětil Roorick.

Kirk se pokusil zapřít aby mohl vstát, jenže něco mu v tom bránilo. "Spocku…musíme odsud vypadnout , jistě tu zachvíli budou. " Zvětšil nápor na překážku, ale ta jej okamžitě vrátila zpátky na záda, až teď pochopil, že to jsou Spockovy ruce. "Sakra Spocku.. pust mě!" křikl, ale zjistil, že to byl hloupej nápad. Hlavou mu projela ostrá bodavá bolest.

"Kapitáne, nehavarovali sme. Přen několika minutami jsme opustili solární systém Triangulu. " odpověděl Spock snažícího se jej tak uklidnit. "Dal jsem ti uklidňující léky Jime. Zítra by ste měl být v pořádku."

"Zamítá…. se. " sykl Kirk už tišeji aby se vyvaroval té bolesti v hlavě. "Půjde po….. nás.. celá jejich…flotila. " Jeho tlak na Spock stisk opět zesílil.

"Štíty odolali Jime, maskovací systém stále funguje. " Odpověděl Spock.

Kirka Spockovo prohlášení uklidnilo , konečně se uvolnil. Spock mezitím levou rukou zvedl romulanskou verzi hipospreje a vstříkl Kirkovy do krku ještě jednu dávku uklidňujících léků.

"Velvyslanče nevěděl jsem , že umíte lhát?!" promluvil Roorick který mu stál doteďka ze zády.

"To nebyla lež. " odvětil Spock. "Pouze jsem přeháněl a nějaké věci opomenul."

"To ano velvyslanče. " uznal Spockovu odpověď Roorick. "Naše maskování funguje na osmdesát procent. Zkusili jsme vše , přesto se nám nedaří dostatečně zamaskovat naší iontovou stopu. " Chlapec se od Spocka odvrátil. "a k tomu všemu budeme i při rychlosti kterou letíme, ještě čtrnáct hodin v prostoru Rihanského impéria."

"Tato skutečnost je mi zřejmá Rooricku. " Odpověděl Spock. "přesto se mi zdálo logické kapitánovy zatajit v jaké situaci se teď nacházíme."

Roorick se křečovitě usmál. "Mě to vysvětlovat nemusíte velvyslanče, ale jemu ano. " hlesl a ukázal prstem na spícího Kirka.

Veridian III

Nichols stál na vršku kovové konstrukce a hleděl na překrásný západ slunce. Nebo jemu to alespoň tak připadalo. Něco podobného naposledy vyděl jako malí kluk kdy byl naposledy u svého dědečka jenž vlastnil rozsáhlé pozemky na jich od řeky Ferdinand v bývalé federativní republice Jižní Austrálii. I když většina těch pozemků byla jenom buše, stejně to tam miloval. Stále ještě panenská příroda bylo to co jeho děda ctil, nikdy by nedovolil aby se tam cokoliv pěstovalo nebo stavělo. Po je-ho smrti rodina vše darovalo Institutu Přírodního Dědictví Austrálie. Nikdy už tam nejel. "Jak jsme na tom pane Browne?" promluvil na mladíka, který k němu šplhal po příkrém schodišti

Mladík kterému mohlo být sotva jednadvacet, ale svou postavou mladinkou tváří by mu nikdo víc jak šestnáct nehádal. Snad jako jeden z mála nato byl hrdý, vždy rád říkával, že mu dětství uteklo pod prsty. "Konečně se nám podařilo najít ovládací zařízení k silovému poli nadporučíku. Bylo zaklíněné pod zbytky strženého mostu. " prohodil Brown , opřel se o zábradlí a podíval se na mizející slunce. "Kdyby člověk nevěděl, že jsme na jiné planetě, přísahal bych, že stojím tam u nás doma v Arizoně."

Nichols se po dlouhé době usmál. "Měl jsem podobný zážitek praporčíku. " Odvrátil zrak od slunce a podíval se dolů. "Co ste zatím našli pane Browne?"

"Hlady neumřeme nadporučíku. " Odvětil Brown. "Panu Brunnerovi se podařilo najít skrytou jeskyni plnou zakonzervovaného jídla, vybavení a dva padesáti litrové kanistry z vodou."

"Nějaké komunikační zařízení?" zeptal se nenuceně Nichols.

Brown zklamaně svěsil hlavu. "Ne pane, nebyl tam ani náznak, že tu někdy něco podobného bylo."

"To je v pořádku pane Browne. " uklidnil ho Nichols. "Naší prioritou je teď voda, hned za svítání budeme muset vypravit pátrací skupiny."

"Kolují tady návrhy, že bychom se měli vypravit k talířové sekci Enterprise-D pane. " Hles opatrně Brown.

"Těm cestovatelů vyřiď, že trosky Enterprise-D leží přibližně dva tisíce mil směrem na západ a já nechci strávit zbytek života tím, že se budu plahočit k Eldorádu. " odvětil Nichols. "To ovšem neznamená, že si neposlechnu nějaké návrhy praporčíku…Rozumné návrhy. " dodal.

"Rozkaz nadporučíku. " Procedil mezi zuby Brown.

* * *

Romulus

Kirk opatrně otevřel oči, ale jinak se ani nepohnul. Měl trochu pocit jako by byl po flámu a probudil se s kocoviny. Protože jej stejně bolela hlava a v prvních pár sekundách neměl vůbec potuchy kde se právě nachází. Prostor v kterém ležel byl ztemnělý, jen na několika místech matně zářili zelené body. Ta zelená byla pro Kirka jakým si katalyzátorem, uvědomil si, že se neprobudil s kocoviny, ale z noční můry. Zapřel se lokty o kavalec a pokusil se vstát, ale nešlo to tak lehce jak doufal. Nebyl v dobře zařízené lodní nemocnici, kde by mu zlomená žebra zregenerovali za pár hodin, ale na po-hovce, někde ve vnitřku romulanského raketoplánu. "Ležím tu jak Lazar. " Řekl si pro sebe a vybur-coval se k tomu aby konečně vstal i když jej zlomená žebra stále bolela. Sedl si a položil nohy ko-nečně na zem. Zelené svítící body se najedou rozzářily a dodali tak místnosti tvary a velikost. Kirk si v první chvíli musel zastínit oči rukou než se mohl pořádně rozhlédnout.

Kajuta byla přesně tak veliká aby se sem vešel jeden kavalec a malí psací stůl, z kterého trčela plochá obrazovka osobního počítače.

Kirk sklouznul s kavalce a pomalu se vydal ke dveřím, které byli sotva tři metry před ním. Ty se automaticky otevřeli a tak Kirk mohl pohlédnout do o hodně větší místnosti v jejímž středu trčel podlouhlí stůl.

"Kapitáne ještě by ste neměl vstávat. " Ozvalo se mu z ničeho nic za zády. Hlas okamžitě poznal byl to Roorick.

"Chlapče mě nebude nikdo rozkazovat, kdy mám nebo nemám vstávat. " odvětil nabroušeně Kirk "Nesnáším když nevím co se děje."

"Kapitáne, pravda je ta, že se právě neděje vůbec nic. " Odpověděl Roorick.

Kirk ale Roorickovu odpověď ignoroval. "Kde je Spock?"

Roorick obešel konferenční stůl a postavil se vedle Kirka. "Je v pilotní kabině kapitáne. " prohodil a prošel dveřmi před nimy.

Kirk jej hbitě následoval i když toho zalitoval, slabá bolest hlavy se vrátila. "Hlášení Spocku!"

"Je nelogické vstávat s postele Jime, ještě nejste plně vyléčen. " ozval se okamžitě Spock, jistě to však nebylo to co chtěl Jim Kirk slyšet.

Kirk to pro tentokrát ignoroval. "To hlášení Spocku!" procedil mezi zuby a uvelebil se na křesle vedle Spocka.

"Před padesáti jedna sekundami jsem provedl ostrý obrat o třicet stupňů a vypnul motory, teď letíme setrvačností směrem k Neutrální zóně. " Odpověděl Spock tak jakoby recitoval básničku.

Kirk se usmál. "Zpomýnám, když se tenkrát Kostra dozvěděl, že tenhle manévr pojmenovali po něm, byl v sedmém nebi. "McCoyuv manévry" pronesl tiše Kirk. "Vždy se v podobných situacích snažil mi tenhle fígl doporučit. " realita jej však probrala ze zasnění. "Pomohlo nám to nějak?"

"Ano kapitáne. " Odvětil Spock. "V našem původním kurzu jsem zaznamenal prolétající demaskovanou nákladní loď."

"Fajn a jak jsme na tom s maskovacím polem?" zeptal se Kirk.

Oba mlčeli.

Kirk zakýval nesouhlasně hlavou. "Sakra vím, že jsme nemohl po takové ráně vyváznout ze zdravou kůží, takže mi prokrista pána řekněte jak na tom jsme?!"

"Jeden s emitorů je lehce poškozený. " Ozval se Roorick. "Museli sme deaktivovat štíty a převést energii do zbylých emitorů aby kompenzovali ztrátu celistvosti pole."

"Dá se poznat, jestli nás někdo momentálně sleduje?" pokračoval v otázkách Kirk, musel si, ale podepřít hlavu, která jej stále bolela.

"To nevíme určitě Jime, v důsledku našeho poškození můžeme vydávat polarizované magnetické skreslení. " pronesl Spock. "díky němuž nás můžou za jistých podmínek detekovat."

"Dá se tento problém nějak eliminovat?"

"Při warpové rychlosti bychom byli hůře zaměnitelný. " odvětil Spock.

"Proč tedy tak nečiníme?!" se zájmem se zeptal Kirk.

"Maskovací pole, potažmo i štíty jsou v současné době deaktivovány. EM radiace je tak snížena na minimum."

"Dobře. " Uklidněně hlesl Kirk "Jaká je naše současná pozice vůči Neutrální zóně, pane Spocku?"

"Při maximální rychlosti tohoto stroje, jsme schopni dosáhnout Neutrální zóny za dvě hodiny čty- řicet pět minut."

"Máme nějakou možnost detekovat prolétající Romulanské lodě?. " zeptal se Kirk. "Tohle je přeci taky Romulanské plavidlo, tak tu snad něco má?!"

"Naše možnosti v tomto směru jsou značně problematické kapitáne. Za jiných okolností bychom použili subprostorové senzory, avšak toto plavidlo nemá dostatečnou energetickou kapacitu k tomu aby pojmulo tak veliký prostor."

Kirk si promnul oči a zadíval se na černé dálavy před nimi. "Můžeme nějak opravit to polarizované magnetické skreslení?"

"To nemůžem. " ozval se Roorick. "Na palubě nemáme žádný náhradní emitor."

"Tak dobře. " sykl Kirk. "Nahoďte tu krasotinku, ať už jsme odsaď pryč. " Kirk se zvedl s křesla a uvolnil tak místo Roorickovy. "Dám na vaší radu a jdu to dospat. Pokud ovšem nastanou jákékoliv potíže okamžitě mě zbuďte."

"Zajisté kapitáne. " odvětil Spock.

Kirk opustil pilotní kabinu raketoplánu, ale do malé kajuty okamžitě nešel. Místo toho se posadil na čelní křeslo u konferenčního stolu. V hlavě se mu honilo až příliš mnoho otázek na které ani vševědoucí Spock nemohl znát odpověď. Byli to čistě Kirkovy osobní myšlenky, které by nesvěřil nikomu, snad mimo svého cvokaře. Nebo vlastně ani tomu né, protože by jej okamžitě poslal do blázince. Podepřel si hlavu rukou a zavřel oči, v hlavě mu tak na okamžik probleskla touha aby tohle byl jen špatný sen. Bylo to však opravdu jenom pár sekundové přání, protože bolest hlavy a hrudní-ku ho přesvědčila, že je v až příliš skutečném světě.

Následuje:
Kapitola 13