Poslední mise

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Epilog

Kapitola 1

O šest měsíců později tři světelné roky od stanice McCoy

Osobní deník kapitán Scott Hvězdný čas 49010.9

Podařilo se mi frknout od těch felčarů ze stanice McCoy. Škoda jen, že jsem se nestačil optat , jestli tu čest dostal Kostra nebo to je jiný McCoy. I tak je to tam samí cvok a jediný pití co maj, je ten zatracený sintehol. Bůh ať zatratí všechny zatracený Ferengi.

Malí federální raketoplán si to šinul plným impulsem vesmír aniž by kdo poznal, že se vůbec pohybuje. Kdyby ve vesmíru byli slyšet zvuky, jistě by posluchač vnímal nadávky a zvuky padajících věcí linoucí se útrob raketoplánu. Zvuky doplňovalo pípání počítače, oznamující příchozí správu ze supprostoru, které možná ještě víc rozčilovali už tak dost naštvaného muže, silnější postavy ve federální uniformě, přestane užívati asi před dvaceti lety, ale přesto se něčím lišila, jeho vesta měla na sobě několik kapes z nihž koukalo nejrůznější nářadí, kterým se dalo zde opravit skoro cokoliv , pokud by se však nepokoušel opravit kompletně jeden z dvojce podvěšených nadsvětelných motorů. Zadní prostor raketoplánu se změnil takřka k nepoznání. Kde dřív byli dodatečné sedátka pro další pasažery byla udělána jednoduchá pryčnová postel vyplněna matrací. Vše se dalo zvednout a přirazit ke stěně, ale povětšinou bylo na lehátku až příliš moc věcí než aby se o to vůbec někdo pokoušel a co víc , když mohl zdejší obyvatel využít pohodlí některé z federálních lodí která je cestou vzala , nebo hvězdné stanice, případně federální kolonii.

Plno nadávek které Mongomery Scott vypustil ze svých úst posílal směrem k lékařům na stanici McCoy, protože jenom kvůli nim musel zmizet ze stanice před plánovaným příletem nemocniční lodě. Její kapitán mu už dávno slíbil, že jej sebou veme až na Hluboký vesmír devět. Od té doby co se dozvěděl, že je tam stabilní červí díra, úzkostlivě piloval každý detail aby se k ní mohl dostat co nejdříve a ta nemocniční loď letěla přímo tam "Už vím kam jím ty jejich hipospreje strčím!!" vyštěkl stekl Scotty když se prohraboval v jedné z několika malých přepravních beden, v kterých měl skovaný věci o které by určitě nerad přišel. Mnohé z nich byli ty co se mu podařilo zachránit z Jeloenu, ještě dlouho před tím než jej nechal rozmačkat v Diasnově sféře.

Pípání již nebylo po několika minutách přerušenou, ale pulzovalo ve Scottyho hlavě jako tep krve v žilách když proděl větší námahu. Scotty naposledy zoufale zabořil ruku do rozházených věcí aby se pokusil najít to co hledal. Bedna se nedala naklonit , protože zřejmě již na pevno spočívala ve schránce , kterou pro ně udělal sám Scotty. To, že to byla hloupost si uvědomil až teď, měl tam ty věci všechny nasypat a bedýnky vyhodit přímo do vakua vesmíru. Scotty s námahou pohnul prsty ve zněti věci , čímž mu vznikl jakýsi prostor. To bylo zřejmě co potřeboval, jeho ukazováček nahmatal co hledal. Vítězoslavně vytáhl padd , který držel tak pevně jakoby se bál, že mu ho může někdo vzít.

"Scotty potvrď příjem nebo se s toho pípání zblázním. " Ozvalo se z ničeho nic.

Scotty se zapřel o stěnu schránky a vstal s pokleku konečně na nohy. "Kristophere ten strašnej zvuk ovládáš ty, takženc ho buď změň nebo ho vypni."

"Rád bych Scotty , už několikrát jsem jej přerušil, ale signál je neodbitnej. Stálé žádá od tebe přijetí správy. " Hlas počítače chvilkami mluvil jak dítě, které si myslí, že mu nikdo nevěří.

"Dobře Kristophere potvrď příjem ať vím co od kdo chce. " Odpověděl Scotty skoro jako starostliví otec svému synovy. I když vlastně svým způsobem ten počítač jeho synem byl, protože jej již doplnil tolika podprogramy, že někdy uvažoval o to, že se z něj stává samostatně myslící osobnost i tak jako Dat nikdy nebude.

"Kapitáne Mongomery Scotte jsem ráda , že ste se konečně ozval už jsem se za váma chystala poslat rambout aby zjistili co s váma je. " Pronesla žena něco o kolo třicítky. Scotty si mlhavě spomýnal, že se s ní na stanici McCoy jednou setkal.

"Sorry děvče, ale dal jsem svému palubnímu počítači výslovný rozkaz aby ignoroval jakýkoliv pokus o komunikaci ze stanice McCoy. " Zalhal Scotty, což byla věc nad niž takřka nepřemýšlel. "Kristopher mě musel přemlouvat abych se sváma vůbec spojil."

Žena na malém monitoru se znatelně zarazila. "Promiňte kapitáne, ale kdo je Kristopher , nemám v žádné správě , že by ste ještě z někým cestoval?!"

"Zapomeňte na to , ale pokud se mě budete snažit přemlouvat abych se do toho vašeho blázince plném doktorů vrátil. Tak okamžitě ukončuji hovor. " Odpověděl Scotty a v náznaku se natáhl k ovládacímu panelu tak aby ho bez problému viděla.

Žena se však lehce usmála. "Nikoliv kapitáne Scotte i když od vás nebylo hezké vytvořit svůj vlastní hologram který se dokázal několik hodin s doktorama hádat a když konečně poznali pravdu byl ste už několik hodin pryč. Doktor Segevara přímo zuřil , ale personál na vás bude zpomínat jako na někoho kdo sem dokázal dostal něco čemu se jinde říká kanadský humor. "

Scottymu po jejich slovech konečně svitlo , ta žena byla jedna z mnoha co využil při své soukromé válce s doktory, kteří se jej snažili dostat k celkové prohlídce. Trvalo to skoro pět dnů než zvolil radši útěk. Ta loď na kterou čekal se měla na Lekářskou vesmírnou stanici McCoy dostavit do dvou dnů, ale byla z nenadání zdržena iontovou bouří, čímž se jeho pobyt nepříjemně prodloužil. Scotty jí mezitím opětoval lehce úsměv. "Doktor Segevara mi chvilkama připomínal pitbula."

Žena zřejmě narážku nepochopila a tak pokračovala. "Váš odlet byl tak náhlí, že vás již nikdo nestačil informovat o tom, že ke stanici McCoy byla odkloněna loď USS Monitor. Která vás měla za úkol převést do prostoru nula jedna. "

"Kdo vydal tento rozkaz!" zeptal se Scott.

"Rozkaz přišel přímo od admirála McCoye a víte sám, že na této stanici je jeho rozkaz brán jako boží přikázání. " zjevně žertoval, ale pronesla to až přiliž vážně. "USS Monitor jsme již informovali o vašem odletu a tak si převzali váš směr letu a letí přímo k vám kapitáne. Pokud tedy nezměníte směr , měli by ste se s nimi do hodiny setkat. "

"Rozumím , Kristopher končí. " Žena na monitoru ještě stačila kývnou souhlasně hlavou než zmizela. Myšlenky se Scottymu honili hlavou jak splašený kůň. Sednul si na postel kde popadl flašku whisky, kterou okamžitě otevřel a několika mocnými došky s ní upil. Ještě do teďka jim stačila strohá konverzace přes supprostoroví rádio , které několikrát využil když si zrychloval cestu. Naposledy před týdnem, než dorazil na stanici McCoy. Kostra se mu ani v náznacích nezmínil o jeho okamžité přítomnosti na Zemi , pouze něco mluvil o příslibu jeho starého přítele, který byl kapitánem na nákladní lodi, že je za půl roku možná veme do soustavy Veridian.

"Kristophere , hudbu!" tak už známí hlas mu neodpověděl , místo toho se odněkud začala linout hudba kterou by někdo přirovnal k tomu když by někdo sypal staré kovové mince na buben. Scotty si v ten moment, že se jeho palubní počítač asi zbláznil a už jej chtě okřiknou jako malého uličníka, když si zpoměl , že jeho palubní počítač pouze pouští to co poslouchal naposledy. Jednalo se o osobytý projev emocemi ovládaného hudebníka s planety Nihidry II , kterou navštívil před několika měsíci. Doteďka vlastně ani nepomyslel, že už hudbu v raketoplánu neposlouchal tak dlouho. "Kristophere dost. " Hudba okamžitě ustala. "Tenhle randál založ do nejspodnějších souborů, pochybuji , že se tam spolu ještě někdy podíváme."

"Snažíš se mě zbavit Scotty. " Strachoval se hlas počítače tak znatelně až přejel Scottymu mráz po zádech.

"Musím, tě víc zaměstnat chlapče, myslíš na hlouposti!" okřikl jej otcovsky Scotty. "Myslel jsem to tak , že se na ten bláznivej svět už nikdy nepodíváme, protože tam by dokázali udělat hudebníka i ze mě."

"Scotty máš zřejmě porouchanou paměť. " Přerušil jej opět hlas počítače. "Mé paměťové banky dokazují , že s tebe hudebníka udělali. Tato skladba byla ta co si s ní vyhrál první místo při oblastní soutěži v malé oblastním městě Nniina. Sklidil si potlesk trvající takřka dvě minuty. "

Scotty se usmál , protože teprve teď si na to spoměl. Do té soutěže jej potají přihlásil malý kluk co se kolem něj stále motal , když spravoval jednu s gondol raketoplánu. Strašně se mu líbili zvuky co při tom vydával. Do poslední chvíle si myslel, že provozuje hudbu a on neměl sílu mu to vymlouvat. Když mu v poslední chvíli řekl o té hudební soutěži , trvalo nějakou dobu než přišel na to co na téhle planetě pokládali za hudbu. Bylo to takřka na poslední chvíli a tak musel za pochodu vimyslet něco jiného. Přece nemohl přistát s raketoplánem na pódiu a začít ho tam rozebírat. Raději slátal primitivní bubny z látky a starých barelu a za jakož takového rytmu na ně sypal kovové matky, které našel na stejnom vrakovišti jako barely. Opravdu sklidil nevídaný potlesk. "Máš pravdu Kristophere, asi jsem si to spletl z jinou planetou. Zařaď jí spět do souboru."

"Chceš tedy pustit něco jiného?" zeptal se počítač.

Scotty nějakou dobu přemýšlel než odpověděl. "Pust zvuk motorů třídy Constitution, tak jak bych jí mohl slyšet ze strojovny a vyladěné k dokonalosti."

"Dobrý výběr Scotty, už je to dlouho co si tohle vybral. " pronesl Kristopher a takřka ihned pustil zvuk nadsvětelných motorů, které vydávali když byla loď v hiperprostoru.

Scotty zarazil špunt do láhve a položil jí na postel vedle sebe, nakonec zavřel oči. Za několik málo minut lehce pochrupoval.

Nevěděl jak dlouho spal, ale musela to být přinejmenším půl hodiny, protože jej zbudil jasný hlas jeho osobitého palubního počítače Kristophera. "Scotty náš odvoz je zde a zdá se, že mají naspěch. Volají nás"

Scotty se posadil a pár sekund se kolem sebe zmateně díval. Zvuk motorů už nikde nezněl , jen předním průzorem hleděl na mohutnou loď , kterou Kristopher označil za třídu Nebula, přesněji je dnu z jejich modifikací. Ze předu mu moc připomínala loď kapitána Picarda, ale jednou se již s podobnou setkal a moc dobře věděl, že jde takřka o různé konfigurace. "Otevři kanál Kristophere."

"Sakra co tam děláte na palubě? Chrníte?" ozval se okamžitě rozhořčený hlas.

"Trefa chlapče, ale mohl by ses mi nejdříve představit než na mě začneš znovu křičet!" pronesl Scotty zvýšeným hlasem , když vstával ze své postele.

"Tady spojovací důstojní podporučík Risinety pane. " odpověděl hlas bez tváře

"Jsem rád, že alespoň víš s kým mluvíš. " odvětil Scotty. "Pošlete mi koordináty , které mě navedou do vašeho hangáru."

"Kapitáne dostal jsem rozkaz váš stroj napojit na náš palubní počítač, jenž váš raketoplán bezpečně zavede do našeho hangáru. "

"Myslím, že by se to mému Kristopherovy nelíbilo, kdybyste jej vodili za ručičku. " Odpověděl s úsměvem na rtech Scotty.

"Kapitán byl jsem ze stanice McCoy informován o vašich vtípcích a na ty teď není čas , takže nám předejte spojové kódy vaše palubního počítače. "

Scotty poznal, že tentokrát nevyhraje. "Kristophere spoj se z palubním počítačem Monitoru a poslouchej ho na slovo."

"Ale Scotty tu loď znám jak své boty , dokážu to sám?" oponoval mu.

"Seš poslední na koho bych chtěl řvát chlapče, takže je poslechni ať to máme za sebou."

"Rozumím Scotty, převádím spojové kódy na Monitor. " pronesl smutným tónem počítač.

"Hodnej, pomstíme se jim za to až po tom. " Chlácholil ho Scotty.

Počítač znatelně pookřál. "Už se těším Scotty."

Několik kontrolek na ovládacím pultu začalo chaoticky poblikávat, což značilo, že jeho počítač komunikuje s tím co je na Monitoru. "Děkujem kapitáne, za méně než minutu budete u nás. "

"Už se těším. " Pronesl s lišáckým úsměvem Scotty.

Mohutná loď se pohnula a přeletěla nad malým raketoplánem, ten se o sekundu později pohnul také a srovnal s kurz a čtvrtinu impulsu rychleji se pomalu přibližoval ke kruhovému vědeckému modulu, jenž se nad lodí tyčil jako něco co kdysi viděl na staré fotografii z dvacátého století. Měl to na sobě letoun ještě na tekuté palivo, vozil to proto aby vyděl co lidé vidět nemohli. Mongomery Scott si tak uvědomil, že zde to má zřejmě stejný význam. Raketoplán si to zamířil přímo pod ten talíř a prolétl mezi dvěma podpěrnými pilony, jenž drželi celé to monstrum spojené s lodí. Scotty tak mohl okamžitě zpozorovat otevírající se dveře hangáru , takřka u samotného vrcholku mohutné talířové sekce. Celá hangárová paluba zabírala nevídaně mnoho místa, tolik, že Scottymu opět připadalo, že je to mrhání místa. Raketoplán měkce dosedl a Scotty se chystal podat palubnímu počítači poslední pokyny, když si spoměl, že na téhle lodi bude něco potřebovat. Začal šátrat v kapsách své inženírské vesty, bylo jich mnoho a jako na potvoru nalezl to co hledal až úplně v té poslední , což okomentoval tichou nadávkou než si jej připnul na levou stranu vesty. "Kristophere zabezpečte tady, nikoho sem nepouštěj a kdyby se o to přeci jenom někdo pokoušel tak mě okamžitě informuj."

"Říkáš mi to pokaždý Scotty, jsem snad nějakej malej kluk co potřebuje pokaždé napomenout?" Pronesl skoro uraženě hlas počítače.

"Nic takového jsem nikdy netvrdil chlapče , jenom musím mít jistotu, že si v tomto bodě rozumíme. " Odpověděl Scotty, nato se zvednul a prošel již otevřenýma zadníma dveřma.

Kolem něj prošla dvojce poddůstojníků bez toho aby mu věnovali nějakou pozornost, buť si nevšimli, že je kapitán, nebo prostě mysleli podle jeho oblečení, že je něco o čem ani sám Scotty neuvažoval. Obešel tedy svůj stroj a jen tak náznakem kontroloval zda není někde poškozený od meteoritů nebo jiného vesmírného smetí.

"Scotty nech toho to lechtá. " Ozval se mu Kristopher přes komunikátor.

"Kristophere stáváš se čím dál tím víc rozmazlenější. " Odvětil tiše Scotty aby ho pokud možno nikdo neslyšel.

"Kapitán Mongomery Scott?" ozvalo se mu z ničeho nic za zády. Malém nadskočil jak se lekl.

"K vašim službám. " Odpověděl aniž by se na muže podíval.

"Vítám vás na palubě Monitoru kapitáne, omlouvám se za tuto špatnou pohostinnost, ale tato loď má naspěch a kapitán Carter nesnáší zdržování. Ještě stále se divým, že souhlasil s vaším vyzvednutím po tom co se dozvěděl, že ste prchnul ze stanice McCoy."

Scotty se v průběhu řeči pomalu otáčel a při tom si muže pořádně prohlížel. Mohlo mu být něco kolem čtyřicítky, ale kůži na tvář mě stále svěží , jen pod očima se mu začali tvořit kruhy, což značilo zjevnou únavu. "A vy ste?" zeptal se Scotty tak aby nevyznělo neomaleně.

"O promiňte. " Začal se omlouvat. "Jsem komandér Kurt Treleven, první důstojník na Monitoru, tedy ještě jeden den."

"A že to víte tak přesně. " pokračoval Scotty v nabídnuté možnosti rozhovoru.

Treleven se lehce usmál. "Zítra mám na Utopia Planitia převzít loď."

"Tam sou myslím, teď hlavní loděnice Federace?!" Scotty to pronesl tak, jako by to nevěděl pře sně, přitom až moc dobře věděl o co se jedná.

"Ano, mám tam převzít loď USS Lighting. Není sice úplně nová, ale slyšel jsem, že je to velmi dobrá loď."

"Za jak dlouho budeme ve Sluneční soustavě. " Otočil Scotty rozhovor jiným směrem. "No to abych věděl, jestli má smysl si jít vůbec lehnout."

"Kapitán Carter dal rozkaz zvýšit rychlost na warp osm, takže by sme mohli být v prostoru 001 za méně než šestnáct hodin."

"To není zrovna moc času na to abych si v klidu prohlédl tuto krásnou loď. " Scotty se široce zazubil.

Treleven tu narážku pochopil a odpověděl stejným způsobem. "Kajuta pro vás je však připravena, ale pokud chcete můžete celou plavbu strávit na chodbách Monitoru. Protože pokud půjdete bez průvodce, těžko najdete cestu spět."

"Jen abyste tu vaší loď nepřecenil."

Treleven bezmocně pozdvihl ramena a naznačil Scottymu aby jej následoval. Společně prošli kolem několika stojících raketoplánů nejrůznějších konfigurací, než se dostali ke vstupu do turbovýtahu. "Dostavil ste se právě včas. " Promluvil opět Treleven. "Mnoho důstojníků právě večeří takže pokud chcete můžete se připojit. " dopověděl když už se turbovýtah rozjel.

Scotty se zamračil. "Připadávám snad, že jsem až přiliž hubený?"

Treleven byl v rozpacích, ale nakonec odpověděl. "Naopak jste velmi statný muž."

"Jsem tlustý, jen to řekněte. " Doplnil ho Scotty. "Mám totiž stálou představu, že když jsem ve vesmíru, tak si stále myslím, že mě stav bez tíže nadnáší."

"Na palubách hvězdných lodí používáme umělou gravitaci již bezmála dvěstě padesát let. " Nechápavě odpověděl Treleven.

"Správně, ale vysvětlete to mému břichu. " Pronesl vážně Scotty a začal se huroncky smát.

Romulus

Rudé slunce dávalo tomuto světu až podivný pocit stálého pološera, kde světelné maximum bylo jen krátkou dobu kolem poledne a i tak zůstávaly postraní ulice stále ve stínu a jen ty v bohatších čtvrtí prominentu byly osvětleny pouličními lampami a díky stálím mračnům s jistou dávkou smogu zrovna moc světla nepřidalo. Této situaci se snažila využít stojící postava s velkou kapuci přetaženou přes hlavu, spojené z dlouhým , tmavě šedivým pláštěm. Jen ten kdo věděl , že tam někdo stojí se jej mohl pokusiti oslovit. Z další postraní uličky vstoupila další osoba, přibližně stejně oblečená. Bázlivě se ohlížela a dlouho váhala než se odvážila tiše promluvit. "Emisare?!"

Postava která dosud jen mlčky pozorovala tu druhou se pomalu pohnula vystoupila ze stínu.

"Emisare Spocku, přišla správa, že Tal´Shiar začal vyvíjet zvýšenou činnost týkající se výhradně vaši osoby."

"Vskutku?" promluvil konečně. "Předpokládali jsme, že po porážce od Dominiomu již nebude tato organizace dost silná aby vyvíjela zvýšenou činnost."

"To je pravda emisare Spocku , avšak máme správy , že tato operace započala již před šesti měsíci a jistá frakce v Tal ´Shiaru uznala , že má smysl v ní pokračovat."

"Je logické předpokládat, že jediná která má dost sil pokračovat v započatém plánu, je zde v hlavním městě. Zde má stále dost stoupenců a hlavně udavačů."

"Souhlas emisare, avšak se zdá, že to má nějakou nepřímou souvislost z někým koho důvěrně znáte ještě z vaší služby ve flotile. " Derek se ohlídl a zaposlouchal se , jestli není něco slyšet.

"Není mnoho Romulanů s kterými bych se setkal při své práci pro Flotilu."

"Nejedná se o Romulana, ale o člověka emisare."

Spock moc dobře věděl, že lidí , kteří jej poznali ještě v době k sloužil ve flotile již mnoho nežije. Takže všechno tohle mohla být dobře naplánovaná past. Odvrátil se tedy od Dereka a tiše pronesl

"Pokus se zjistit jeho jméno , správu budu očekávat na předem dohodnutém místě."

"To nebude nutné velvyslanče. " Zastavil jej Derek dřív než mohl opět zmizet ve stínu uličky.

"Jméno známe. " Derek se na moment odmlčel. "Je to nějaký kapitán flotily, jakýsi J. T. Kirk."

Spock pozvedl pravé obočí. "Rozumím, pokus se zjistit víc."

"Ano Velvyslanče Spocku."

USS Monitor

Scotty se rozvalil na nepříliš pohodlné posteli ve svém raketoplánu. Pokládal totiž za zbytečné rozestýlat tu co na něj čekala v kajutě, kterou dostal přidělenou. Nohy ho docela slušně boleli , byl to důkaz, že komandér Treleven o rozměrech téhle lodi nelhal. Za takřka pět hodin prošel na téhle lodi co se dalo a musel uznat, že toho bylo dost. Nejvíce jej nadchla kartografická a astrometrická sekce s kterou se ta na jeho staré lodi nemohla vůbec měřit. Při několika nezávazných rozhovorech se od posádky dozvěděl, že samotný Monitor zakotví v jednom ze suchých doků na Utopia Planitia, kde dostane bitevní modul, místo tohoto vědeckého. Kartografická sekce se zakonzervuje a část mužstva bude vyměněna nové. Celá flotila se opět přetváří na bojovou složku a on má tu smutnou čest být opět u toho.

"Scotty právě jsem mluvil s palubním počítačem Monitoru. " promluvil z ničeho nic strojoví hlas Kristophera. "Musím uznat, že z ho dost namíchl. "

Scotty se posadil a opřel si hlavu o přepážku. "Můžeš mi prozradit, čím jsem mohl tu kupu obvodů namíchnout, když jsem s ním vůbec nemluvil. " Podivil se Scotty.

"Docela slušně mi sdělil, že tě honí po celé lodi aby ti mohl předat správu od admirála McCoye, jenž doteďka na tebe čekala v terminálu v kajutě jedna nula dva šest. "

"Sakra nikdo mě neinformoval, že by mi Kostra něco posílal?!" rozčiloval se Scotty. "Kristophere spoj se s tím terminálem a převeď tu správu sem."

"Už se stalo a podotýkám, že mi dalo dost práce Monitora přemluvit. "

"Tak schválně kolik času?!" zajímal se Scotty.

"Skoro dvě a půl sekundy, už jsem myslel, že se ztoho čekání zblázním. "

"Chudáčku. " politoval ho Scotty. "Audio nebo video?"

"Oboje, záleží co chceš. "

"Tak pust audio. " Hlesl Scotty, když se opět sesouval spět na postel.

"Zakládám desku a šťastnej poslech Scotty. " Odpověděl ještě hlas Kristophera než se jiný hlas, hlas starého muže rozezněl vnitřkem raketoplánu. "Zdravím tě Scotty , jsem rád, že jsi na mou výzvu reagoval a teď si užíváš pohodlí zřejmě na Monitoru. Pokud tedy neobstarám jinou dopravu. Dřív než se dostanu k hlavní záležitosti musím tě pokáral za to cos vyváděl na Stanici McCoy. Děláš hambu mému jménu. " Hlas se na chvíli odmlčel, než se ozval chraplaví smích. "Promiň Scotty vždycky jsem to toužil říct. Ale příště až bude vyvádět takové skopičiny chci tam být s tebou. Avšak teď kvěci. Po našem rozhovoru přede dvěma měsíci jsem se rozhodl přepravit Jimovo tělo spět na Zem ať to stojí co to stojí. Pohrozil jsem admiralitě, že budu všude hlásat o tom, že velitelství flotily ignoruje moje žádosti převést důstojně ostatky největšího kapitána flotily jaký kdy žil. I tak však rezolutně odmítli požadavek na poskytnutí k tomu příslušné hvězdné lodi. Já však na ně vyzrál. Zeptal jsem se jich zda je ještě registrační číslo jedna sedm nula jedna volné. Odpověděli, že ano. Nová Enterprise prý zatím není moc opustit dok ještě dva až tři měsíce a tak jsem jim oznámil, že si půjčím Enterprise. " Raketoplánem se opět rozezněl chraplaví smích. "Měl si vidět jejich tváře Scotty , nechápali vůbec nic. Avšak po menším vysvětlování mi jí na pár týdnů půjčily. Scotty Jimova stará loď je zase naše a potřebuje dobrého inženýra. Zítra tě očekávám ve Federálním muzeu kosmonautiky a nadsvětelných letů. Ne neberu jako odpověď. " Na malém monitoru se objevil nápis "Konec správy."

"Kristophere podej veškeré správy o lodi Enterprise. " Pronesl okamžitě jakmile správa skončila.

"Scotty vím , že nejsi moc výřečný a já jsem se stím dokázal vyrovnat, přesto nejsem věštec. Lodí se jménem Enterprise bylo celkem šest. Počínaje NX-01. "

"Kašli na to Kristophere, prostě mi jenom řekni , kde se momentálně nachází Enterprise-A."

"Hvězdný křižník Enterprise 1701-A třídy Constitution Refit se momentálně nachází ve Federálním muzeu nadsvětelného letu na orbitě Měsíce. Sám admirál se o tom ve své správě zmínil. Pokud však chceš vidět lodě s druhé poloviny dvaadvcátého století a začátku třiadvacátého století nav…"

"Dost Kristophere. " Okřikl jej Scotty.

"No tak promiň, chtěl jsem jenom pomoc. " Pronesl výrazně ukřivděně hlas Kristophera.

"To je v pořádku chlapče, ale já se nechystám na cestu po muzeích federace. Pouze mě zajímá ta konkrétní loď."

"Takže ty se mě chceš zbavit. " Zeptal se opatrně ale vylekaně Kristopher.

Scottymu se hlavou prohnala myšlenka, že asi neměl svému palubnímu počítači dávat tolik pocittových podprogramů. Stává se z něj totiž obstojný manipulátor. "Kristophere moc dobře víš, že jsi ja ko můj syn a Enterprise může považovat za svojí matku. Takže je hloupost si myslet, že se tě chci zbavit."

"Promiň, že jsem pochyboval. " omlouval se Kristopher. "Ale stejně, jenom jako tvůj syn?"

Dřív než mu stači odpovědět , na stěnu raketoplánu někdo z ničeho nic zaklepal. "Vstupte. " zvolal Scotty. Mezi zadními dveřmi se objevila tvář komandera Trelevenena.

"Mohu dál?" zeptal se opatrně. "Slyšel jsem zevnitř hlasy a tak jsem nechtěl rušit."

Scotty se opět posadil , ale tentokrát položil nohy na zem. "Jen pojďte dál komandére. Pouze jsem probíral něco s palubním počítačem raketoplánu."

"Nějaké technické záležitosti?" zeptal se s úsměvem na tváři Treleven.

"Ne. " sykl Scotty. "Rodinné."

Treleven byl vcelku zmaten.

Scotty mu to však ihned objasnil. "Ze začátku mi tu bylo smutno a tak, jsem dál palubnímu počítači tohoto raketoplánu vlastní osobnost. Není sice tak dokonalá jako nadporučík Dat, ale hádat a odmlouvat umí přímo brilantně. " Scotty si promnul oči. "Už je dost pozdě, co to , že už nespíte ve své přepychové posteli?"

"No říkejte tomu jak chcete kapitáne , ale sám bych to typoval na dychtivé očekávání zítřka."

"Jistě vám přišly snad všechny složky o lodi i posádce?!" zeptal se Scott. "Takže ste si zřejmě udělal na loď i posádku vlastní názor!"

"Ano znám posádku ze složek tak dobře, že mi připadá jako bych s nimi sloužil několik let. " Odpověděl Treleven a přijal Scottyho pokyn aby si sedl vedle něj. "Mám k vám dotaz Scotty."

Scott se usmál. "No jen povídejte."

"Jaká byla vaše reakce když vám poprvé nabídli vlastní velení?"

Scott se zazubil. "Nabídli mi to několikrát, ale já vždycky odmítl. " Pronesl v naprostém klidu.

"Odmítal jsem to protože strojovna bylo to místo kde jsem byl šťastný a velení by mě až moc často drželo na můstku. Toho jsem si navíc užil víc než dost při výsadcích které vedl sám kapitán Kirk. S pane Spockem mizeli tak často, že mi někdy připadalo jako bych za těch třicet let s nimi samosta ně velel jedné pětileté misi."

"Jaké to bylo sloužit pod takovým velikánem jakým byl kapitán Kirk?" zeptal se Treleven.

"Jim Kirk prosazoval tak zvanou kovbojskou diplomacii, která ho nesčíslněkrát dovedla možná do větších problémů než kdyby se držel předpisů, jenže to by nebyl Kirk a právě proto jak se choval byl všichni , včetně mě, za ním skočit třeba i do ohně všemocného pekla."

"Podle výtažku s tvých osobních deníků Scotty. " Promluvil z ničeho nic Kristopheruv hlas. "Jste to jednou dokonce udělali. Planety Genezis se stala ke konci svého krátkého života synonymem pekla a ty s tam s ním šel i když si se musel dívat jak moje milovaná matka hoří v atmosféře. "

"Matka?!" nechápavě se zeptal Treleven.

"To je něco vytržený s kontextu komandére. Abyste pochopil , Kristopher mluvil o zkáze Enterprise nad planetou Genezis. Jim Kirk jí nechal úmyslně zničit jenom proto aby nás zachránil před Klingony a podotýkám, že se mu to povedlo."

"Něco jsem o tom čet. " přiznal Treleven. "Kirk tam myslím přišel o svého jediného syna."

"Ani nikdy předtím ani potom jsem ho neviděl tak zlomeného, ale dokázal se přes to přenést, moc dobře si uvědomoval , že žal nesmí utlumit jeho rozumné uvažování. Věděl dobře, že jestli v daný moment bude myslet na pomstu tak tam zařvou úplně všichni."

"Mluvíte jak nefalšovaný psycholog Scotty. " Odpověděl s úsměvem na tváři Treleven.

"Takhle to dopadne když jediným vaším společník je palubní počítač raketoplánu. " Odvětil

Scott a vstal aby se protáhl.

"Jestli ti vadím tak mě už nikdy mluvit neuslyšíš. " Pronesl uraženě Kristopher.

"Sakra Kristophere nebuď tak urážlivej."

"Upřesněte svůj dotaz. " Pronesl hlas počítače až moc strojově.

Scotty se , se zoufalým výrazem obrátil na Trelevena. "Tohle už jsem jednou zažil, skoro měsíc na mě nepromluvil."

"Tak ho zkuste přeprogramovat. " Odpověděl Treleven.

Scotty důrazně zavrtěl hlavou. "Spustil by se jeho půd sebezáchovy a jako pomstu, že jsem se o to pokusil, by mi vymazal veškerou osobní databázi."

"No jak si je vychováme, takové je máme. " Pravil učeně Treleven.

Prostor 01

Celý poloměr zabíraly suché doky v kterých se stavěly nové lodě. Scotty jich mnoho poznal na prv-ní pohled, pár těchto konfigurací dokonce existovalo již pře sedmdesáti lety a stavěli se doteď, ale mnoho bylo pro Scottyho úplně neznámých.

Dřív než mohl opustit Monitor, musel počkat než zaujme své místo v suchém doku. Pak teprve dostal povolení k opuštění hangárové paluby. Kristopher stále mlčel a snad jako pomstu na něj mluvil ženský hlas , někdy až tak svůdně jako kdyby mluvil s milenkou. Scotty se nahl aby mohl stisknout komunikaci. "Raketoplán Kristopher vesmírné středisko Mars."

"Tady Vesmírné středisko Mars. " Ozvalo se okamžitě neznámým hlasem.

"Žádám o potvrzení volného koridoru k Federálnímu muzeu nadsvětelného letu."

"Prostor je volný Kristophere, šťastnou cestu. "

"Kristophere udej dobu letu k Federálnímu muzeu!"

"Jedna hodina a dvacet dva minut. " odpověděl mu ženský hlas místo Kristophera.

Scotty se zamračil a několika pohyby prstů levé ruky vymazal s podprogramu palubního počítače všechny verze ženského hlasu. Udělal to tak jakoby dítěti vzal jeho oblíbenou hračku, čímž sice docílil pouze toho, že tim spíš na něj Kristopher nepromluví. V danou chvíli to Scottymu bylo fuk.

Červená planeta už dávno zmizela v temnotách vesmíru, když se v pravém rohu okna raketoplánu objevila malá modrá tečka. Její velikost byla zatím pro člověka nemněná, ale přesto se postu-pně zvětšovala nejdříve o mikrony milimetru až o milimetry a nakonec o celé metry. Až úplně zaplnila celý výhled z raketoplánu. Měsíc, který se doteďka skrýval za Zemí se začal konečně objevovat a na něm i tisíce malých teček upozorňující, že na kolonii Měsíc stále z kvétá život.

Scotty vzhlídnul k oknu a všiml si, že se Měsíc blíží a sním i orbitální dok, ve kterém sídlilo Fede-rální muzeum kosmonautiky a nadsvětelných letů. Jako jedno ze sídel zvolilo vedení Federace starou základnu známou spíše jako Vesmírný dok 001, který již nevyhovoval velikostem ani potřebám Hvězdné flotily. Už proto, že jeho velikost vstupních vrat byla již nedostačující, ale pro potřeby muzea se jevila jako komfortní zařízení. Vesmírný dok nabýval stále na velikosti a sním i vrata ke kterým mířil.

"Měsíční řízení letů volá přibližující se raketoplán!" ozvalo se bez varování. "Udejte cíl vašeho letu. "

Zase jeden s Kristopherovích ftípků, pomyslel Scotty než odpověděl. "Tady soukromí raketoplán

Kristopher, pod velením kapitána Mongomeriho Scotta. " Scott strašně nerad říkal tyhle formality.

"Mám namířeno do Federálního muzea."

"Okamžik předám. " Cizí hlas utichl, ale za moment jej vystřídal další. "Kapitáne Mongomery Scotte, prosím předejte nám vaše přístupové kódy k řízení plavidla. Navedeme vás do hangáru číslo devět. "

"Co máte porád všichni ztím předáváním kódů, jakoby už tady nikdo tyhle kraksny neřídili sám. " začal se Scott rozčilovat. "Kašlu na nějakej hangár devět. Žádám o povolení vletět přímo do doku."

Hlas nachvíli utichl než , jeho rozhodnutí zamítla. "Kapitáne Scotte, pohyb v prostorů doku je přísně o limitován a vi navíc ani nemáte povolení. "

"S tímhle problémem se obraťte na admirála Leonarda McCoye a pokud se do dvou minut neobjeví v bráně nějaká škvíra kterou bych mohl prosvištět dovnitř, uvidíte děvče docela slušnej oh-ňostroj."

"Kapitáne za takovéto vyhrožování vás mohu podle zákonů Federace pohnat před sout a co víc. Uvnitř doku není místo kde byste mohl s tímto raketoplánem přistát. " V jejím hlase bylo poznat vz-růstající napětí.

"Děvče již nejsem nejmladší a tak se nehodlám plahočit přes půlku stanice jenom proto aby ste měla všechno podle pravidel federace. Dostal jsem přidělenku na jednu starou dámu se jménem En terprise, která na mě čeká za touhle bránou. " Odpověděl Scotty , uvedl raketoplán opět do pohybu a zamířil si to nejbližší bráně. Jeho vyhrožování byli samozřejmě jenom plané a sám to věděl, určitě nebyl ochotnej se rozplácnou o stěnu téhle stanice. Ta co seděla v centrále za ovládacím pultem si však myslela, že určitě neblafoval. Rozpohybovala své prsty po ovládacím pultu aby otevřela mohutná vrata o kterých byla přesvědčena, že se jinak o ně malí raketoplán rozmlátí na milion kousku a takováhle správa by se určitě dobře nevyjímala v její složce. Uznala, že bude lepší když ten starý blázen přežije a veškerá zodpovědnost padne na jeho hlavu. On byl ten kdo porušil zákon, né ona.

"Pozor nebezpečí kolize…pozor nebezpečí kolize…. " Rozeřval se palubní počítač v raketoplá-nu, naštěstí již mužským silným barytonem. Další Kristopherova pomsta, která zapůsobila jak měla. Scotty začal na okamžik zmateně kontrolovat výchozí údaje o vzdálenosti k ještě stále uzavřeným vratům, ale když zjistil, že ještě bude minutu trvat než bude muset změnit kurz. Pochopil, že se jedná o další Kristopheruv žert.

Z minuty postupem času zbývalo už jenom deset sekund, když se konečně v mohutných vratech objevila zvětšující se škvíra, jenž nakonec narostla do takové velikosti, kterou jeho raketoplán mohl bezpečně prolétnout. Takřka v ten samí moment zalil vnitřek raketoplánu jasné modré světlo od na-vádějících směrových reflektorů. Když tudy prolétali s Enterprise tak to Scottymu nikdy tak jasné nepřipadalo, teď však se jejich síla znásobila v poměru k velikosti jeho stroje. Scotty instinktivně za vřel oči, ale i tak se mu před nimi dělali mžitky. Chvíli tak trvalo než se jeho oči přispůsobyli podo-bnému osvětlení celého prostoru. Výjimkou bylo pouze světlo, jenž ozařovalo zakotvené muzealní lodě. To bylo čisté, bílé a hlavně jasnější než všechno kolem. Nesvítilo do prostoru, pouze bodově

na konkrétní místa na povrchu těch lodí které mohl s tohoto úhlu vidět.

Tohle muzeum však bylo jiný než si pamatoval ze svého studia na Hvězdné akademii. Vše tam bylo čisté a vypolstrované, zde zahlédl na mnohých lodích šrámy s boje nebo nehod. Takže mu připadalo jakoby se dostavil právě ve chvíli kdy se všechny vrátili z boje. To se mu prohánělo hlavou když vyhlížel to co zde hledal. samotný Orbitální dok mohl najednou pojmout až osm hvězdných lodí a zde jak se zdálo byly stojánky plné. Scotty stočil stroj do pravá a po maximálním oblouku dě lal kruh kolem zakotvených lodí. Ukazovali se mu jedna podruhé, některé z nich nepoznával, ale mnoho z nich jistě brázdili vesmír už za jeho doby.

"Kapitáne Scotte, kde se touláte. Tohle není zábavný park s projížďkami. " Vynesl jej ze zasnění neznámí hlas s reproduktoru.

Scott se však dokázal udržet nad věcí a v klidu odpověděl. "Neví jak vám, ale mě to tak připadá."

"Jistě , proč ne , Federální muzeum kosmonautiky je tu k vašim službám, ale já né. Mám tady tenhle ansábl nestarosti a vám se podařilo během několika minut tady s toho udělat jeden velkej vtip. Takže neprodlužujte mojí agónii a v co nejkratší době se dostavit na hangárovou palubu Enterprise , v časovém horizontu pokud možno teď!!"

"No dobrá tak se nečertěte už tam letím jako namidlenej blesk."

"To doufám. protože jinak za sebe už neručim. "

Raketoplán se jen mírně naklonil a zpomalil téměř na minimum. Díky okolní konstrukci a lodím samotné bylo poznat, že letí skoro krokem. Scotty měl již zadní část Enterprise s hangárovímy vraty na dohled, když mu autopilot vyrval řízení z rukou.

Enterprise byla jako jedna zmála zakotvena přídí do středu kotviště, což mohlo naznačovat jediné. Loď se před nějakým časem pohybovala mimo stanici a tak stále zaujímala takou pozici, když potom opět zakotvila. Nikdo zřejmě nepřemýšlel o tom jí otočit.

Raketoplán mezi tím spustil brzdící trysky , skoro se zastavil z Enterprise vylétl malý tažný pa-prsek a zbytek cesty raketoplán dotáhl. Skrz silové pole , bylo již vidět hangárovou palubu. Raketoplán konečně proletěl polem a měkce dosedl na podlahu. Pulzující zvuk motorů definitivně ztichl a vnitřek ovládlo hrobové ticho. Scotty vstal a jako pokaždé se všechny systémy začaly sami postu-pně zhasínat. Alespoň , že se stará , pomyslel si Scotty než vystoupil ven. Prostor hangárové paluby byl osvětlen stroze, zřejmě nemělo smysl plýtvat energií, kromě Scottyho stroje tu nebylo vůbec nic. Jinak se tu nic nezměnilo. Hloupá úvaha, pomyslel si okamžitě. Co by se tu mělo taky změnit, byl přitom , když Enterprise prošla s jeho pomocí opravami. Měla být přidělena nové velitelské posádce , ale k tomu už nedošlo. Krátce na to jí převezli a zakonzervovali.

Scotty zvedl hlavu a všiml si, že okna ve velitelském stanovišti v prvém patře svítila. Vyděl, že skrze ně na něj hleděl muž, bylo to však jen okamžik než mu zmizel s očí. Scotty udělal sotva několik kroků směrem k velitelskému stanovišti, než se před ním vynořil muž. Měl na sobě starý typ uniformi, něco na způsob toho co stále nosil Scott, ale v nějakých aspektech se přeci jenom lišila. Frčky naznačovali, že má hodnost komodora. Na prsou měl stylizovanou siluetu Speacedoku v kterém byl za-sazený obvyklí znak flotily. Oči mu žhnuli stekem a tváře měl zarudlé zřejmě ze stejného důvodu. Scotty ihned pochopil o koho jde a tak aby zmírnil napětí usmál se od ucha k uchu. Muž mírně znejistěl, přesto dál pokračoval stejným rychlím tempem k němu.

"Kapitáne Scotte ještě před hodinou jsem se na váš přílet přímo těšil!" vychrlil ze sebe. "Teď mi to připadá jako noční můra. Chová te se tu jakoby vám to tu všechno patřilo a doháníte moje mužstvo k nervovému kolapsu."

"Doufal jsem ve "Vítejte na palubě Enterprise"….. komodore?!" odsekl mu Scott. "Hulákáte tu na mě jako bych snad mohl i za to, že žiju."

Muž se těsně před ním zastavil a z hluboka se nadýchl. "Kapitáne nejsem žádný komodor. Jmenuji se Edgar Calighent a jsem kurátorem tohoto muzea. Hodnost na této uniformě je pouze propujčená a mimo toto muzeum je bezcenná."

"Takže větší hodnost než já nemáte?" zeptal se nevině Mongomery Scott.

"Ne. " Odvětil Calighent.

"Dobře. " odpověděl v klidu Scott. "já jsem od přírody dobrák pane Calighente, ale jestli ještě jednou budete na mě řvát kvůli takové prkotině tak za sebe neručím a pokud mě omluvíte musím se co nejdříve setkat s admirálem McCoyem. " Scott udělal několik dalších kroků než se zastavil. "Jaké má číslo kajuty?"

Calighent chvíli nechápal. "Kapitáne, admirál McCoy není přítomen na palubě Enterprise, celá loď je prázdná. Já sám jsem se sem transportoval z velína abych váz zastihl. " Calighentuv hlas byl o poznání klidnější.

"Takže nejdřív mě sem táhne přes půl galaxie a pak tu na mě ani nečeká?!"

"Obávám se, že ano kapitáne. Admirál McCoy se musel neodkladně osobně dostavit na velitelství Flotily. Následně na to jsem obdržel rozkaz o okamžitému uzamčení celé lodi Enterprise. Nikomu není dovoleno se do odvolání rozkazu po ní pohybovat."

"Dostal jste nějaké vysvětlí od McCoye nebo od velitelství. " Začal se Scott zajímat.

"Vše chrání utajení úrovně deset a já mám pět."

Scotty sklonil hlavu. "No tak to jsme na tom stejně, já mám devět. " pronesl a na to se otočil spět na Calighenta. "Řekl vám alespoň kdy se vrátí nebo je to taky tajný?"

"V této věci se nevyjádřil přesně kapitáne, ale odhadoval na jeden až dva dny."

Scotty souhlasně kývnul. "Máte na stanici, alespoň nějakou pořádnou whisky a nemislím tu břečku, kterou nazíváte sintehol."

Calighent se snad poprvé pořádně usmál. "Moc dobře vím kapitáne, že si potrpíte na klasický alkohol a tak jsem včera nechal přivést pár kousků ze sklepů s Kentacky. " Calighent přistoupil o něco blíže. "podělím se s vámi pokud mi dopřejete provést vás po našem muzeu."

Scotty se před ním lehce uklonil. "Jsem jen váš, veťte mě ó vaše kurátorstvo."

Následuje:
Kapitola 2