Poslední mise

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Epilog

Kapitola 17

Scotty vystoupil s turbovýtahu na hangárové palubě a musel se skoro okamžitě zachytit několika s improvizovaných úchytů na stěnách. Umělá gravitace tu nefungovala jak měla a každý větší krok mohl mít za následek větší získanou vzdálenost než by chtěl. Scotty tedy našlapoval opatrně, ale stačilo mu udělat pouze dva, právě tolik stačilo aby se bezpečně dostal tam kde měl skovanýho Kristophera. V době zásahu byl venku na přistávací ploše a jen díky tomu, že jej svým povrchem kryl ten druhý větší. Vyšel s toho s menším poškozením než si představoval.

Malý raketoplán typu šest tam na něj čekal takřka bez viditelného poškození , Scotty měl pocit jakoby mu spadl kámen ze srdce a dřív než stačil cokoliv říct se z jeho komunikátoru ozval hlas o kterém si myslel , že už ho neuslyší. "Scotty…Scotty…seš to ty?"

Scotty se usmál. "Jsem rád, že tě zase slyším chlapče."

"Scotty já se strašně bál a to není pocit který bych si zrovna chtě zopakovat. "

Zadní výklopné dveře byli otevřené, takže Scottymu nic nebránilo vstoupit dovnitř. Lůžko které před takřka již týdnem složil tak aby se opíralo o stěnu raketoplánu, bylo vytržené ze svých záchytů a dosti pochroumaném stavu částečně leželo na zemi. Jiné věci tu neměl, ty si už dávno přenesl do své kajuty. "Kristophere provedl si už diagnostiku všech systémů."

"Ano provedl Scotty. " poslušně odpověděl čímž se Scottymu ulevilo. "Pravá warp gondola dostala pěkně zabrat a opravit už nelze. Doporučuji jí co nejdříve vyměnit. "

"Už si píšu. " odvětil Scotty.

"Zbytek systému potřebuje takovou opravu , jenž se očekávat po kotrmelci který si s mou matkou prováděl. "

"Kristophere to přirovnání Enterprise k tvé matce bylo jenom obrazné. Nemusíš jí přeci tak nazívat?" pronesl Scotty a usedl na levé křeslo to druhé bylo až nepřirozeně ohnuté. "a za druhé. Já jí nepilotoval."

"Omlouvám se to jsem netušil. "

"To nic. " Sykl Scotty. "Krystophere nevím kdy se sem opět dostanu takže můžu propojit interkom lodi s tebou. Můžeme tak spolu mluvit kdekoliv na lodi."

"Už jsem to chtěl dávno zkusit Scotty, ale bál jsem se, že se na mě zlobíš. "

"Měls taky proč kluku jedna zatracená. " odpověděl s úsměvem na tváři Scotty. "už smi to udělal podruhý a tak jsem přemýšlel, že ti seberu některé tvoje podprogramy, alespoň na chvíli."

"Udělej to co uznáš za vhodný trest Scotty. " Kristopher to pronesl více než kajícně.

"Ale nakonec jsem přišel na to. " Povídal dal jakoby před tím nepřestal. "že ta samota byla větším trestem než bych dokázal vymyslet já. Takže ti zbytek trestu odpouštím."

"Děkuji tatínku. " Odpověděl jako tříleté dítě.

"Nešaškuj a radši mi pověz proč si mě hned neupozornil na toho zatraceného doktora. Musel si přece poznat , že je to on."

"Scotty nejsem věštec a to co jsem zjistil by u soudu neobstálo. " Kristopher promluvil hlasem jednoho herce s dvacátého století , známého tím že hrát většinou právníky.

"Vždyť ono je to stejně už fuk. " procedil mezi zuby Scotty a pokračoval v tom co začal.

Ošetřovna byla o poznání opuštěnější než před dvaceti čtyřmi hodinami. Na lůžkách zůstávali jen ti co potřebovali stálou péči. Zbylí byli posláni do svých kajut a mohli se tak v klidu vyležet. Dat šel pomalu a pokud možno co nejtišeji.

Kapitán Franklin spočíval na svém lůžku v pololeže, jeho oči měli skoro skelný výraz. Přesto byl v nich znát život. To ostatně Dat poznal okamžitě jakmile se na něj zaměřili.

"Děkuji, že jste přišel tak rychle kapitáne Date. " Pronesl Franklin chraplavým a tichým hlasem.

"Ve vašem hlase byla poznat naléhavost kapitáne?!" odvětil Dat , než přistoupil až k němu.

"Možná?!" podotkl "S toho co mi pověděl doktor Suchet jsem pochopil, že komandér Ergan dokončil to o čem jsem chtěl s vámi jednat."

"Souhlas kapitáne."

"Teď již to nejde změnit a bylo by to i nelogické. Přesto chci vědět kapitáne Date jestli opravdu natolik věříte tomu tak zvanému kapitánovy Kirkovy. Protože je dost možné že toto vše je jenom plánem Romulanů jak snadno získat dvě lodě Federace."

"Nepravděpodobné kapitáne Frankline. " poznamenal Dat. "Provedli jsme všechny myslitelné testy a nic nepotvrdilo, že by se jeho mysli řídila nějakýma podprahovýma pokynama. " Dat se ohlídl aby zjistil jestli postel za ním je prázdná. Byla a tak si sedl.

Díky svojí konstrukci sice mohl bez přerušení stát několik týdnů, ale pokud mezi lidmi probýhala konverzaci mnohdy byli rádi , když spolu mluvili v úrovní očí a nemuseli se dívat vzhůru.

Franklin ho pozoroval a s dalšími otázkami počkal dokud si nesedl. "A ti další dva?"

"Pokud mluvíte o velvyslanci Spockovi , tak jeho identita je též potvrzena. Informace které nám zatím poskytl budou jistě radu Federace nanejvýš zajímat."

Franklin se však nechtěl nechat jen tak odbýt. "Kdo vám zaručí , že tak zvané informace nejsou jenom nějaký zdařilí podvrh?!"

"To samozřejmě nelze vyvrátit. " uznale odvětil Dat. "přesto se zdá, že alespoň část může být použitelná pro další jednání z Romulem."

"Asi máte pravdu pane Date. " Odpověděl Franklin a při tom souhlasně pokýval hlavou. "Přesto i tak navrhuji nanejvíšnou opatrnost nad správami poskytnuté Kirkem a Spockem."

"To se zdá být logické kapitáne. " Hlesl Dat.

Romulanský křižník Hachnazar

Komandér Pakchnus seděl za svým stolem, ve své pracovně na palubě nejnovější lodě Romulanské flotily. Byla to čest i zodpovědnost která byla na jeho bedra vložena a on věřil, že svého starého přítele senátora Vreenaka nezklame. I když mu někdy připadalo, že jejich přátelství otevřeně přiznává pouze on. Vreenak byl vždy na veřejnosti neústupný, ale v soukromí byl přátelský.

Dveře se otevřeli a do pracovny vstoupil setník z můstku, který se zastavil až před jeho stolem, kde se postavil do pozoru "Komandére právě sme vstoupili do systému Veridian."

"Nějaké stopy po ukradeném raketoplánu, nebo uprchlících?!" vyštěkl.

"Nikoliv veliteli, avšak kolem třetí oběžnice jsme zaznamenali množství trosek. " Setník přešlápl "a k tomu iontové stopy dvou Federálních lodí a jedné Ferengské."

"Přibližte se víc a blíže prozkoumejte trosky, jestli tam nejsou nějaké zbytky romulanského raketoplánu!"

"Rozkaz velitele!" vykřikl setník, otočil se a vypochodoval ven s pracovny.

Pakchnus se zhluboka nadýchl. Na okamžik se v jeho objevila pochybnost, jestli má smysl tolik riskovat pro jeden jediný raketoplán.

Enterprise

"Sakra pane Methemi ste si jistý?!" vyštěkl Scotty.

"Naprosto komandére. " Odpověděl takřka okamžitě hlas bez tváře. "pět nádrží na antihmotu je již nepoužitelných. Provedl jsem tři diagnostiky za sebou a každé mi potvrdili vzniklé mikrotrhliny na jejich plášti. Zbylých deset je však plně funkčních, avšak nadále je monitoruji. "

"No deset je pořád lepší než nic poručíku!" zavrčel Scotty.

"Vlastně devět komanderé. " poznamenal Methemi. "Zaznamenal jsem, že u jedné nebyl dekontaminační proces dokončen a tak abych se vyvaroval další kontaminace antihmoty, raději jsem jej

odstavil a zapečetil."

Scotty měl chuť na toho slizouna začít řvát, ale pochopil, že jedna správně a tak se ovládl. "Velmi dobře pane Methemi. " pochválil jej. "Vše dál monitorujte a jakékoliv výkyvy okamžitě hlaste."

"Ano komandére. Methemi konec. "

Panel počítače před Scotty charakteristicky zapípal. "Autodiagnostika busardovích kolektorů dokončena. " ohlásil hlas počítače následně. "Vše pracuje v rámci daných parametrů…slabé výkyvi v rozvodech plazmy…vyvíječe antihmoty pracují na devadesát dva procent. "

Scotty se po dlouhé době usmál. "Počítač zahaj spouštěcí sekvenci busardovích kolektorů v obou warp gondolách. Při dvaceti procentní koncentraci antihmoty zahaj automatické spouštění hyper já-dra…Potvrď."

"Potvrzují…zahajovací sekvence spuštěna. "

"Počítači uveď čas do spuštění jádra?"

"Při hladině energie v busardovích kolektor, je předpokládán čas do spuštění jádra…pět minut a dvacet šest vteřin. "

Scotty se otočil na podpatku a přesunul se k jádru. "Kernitová máte tři minuty aby ste potvrdila , že na nových dilitiovích krystalech není ani škrábanec."

"Pane je to deset minut co jsem dokončila všechny kontrolní testy. " Ohradila se dívka s nakrátko střiženými kaštanovími vlasy. "a pokud si pamatuji nařídil jste mi to vy sám?!"

"Jenom zkouška děvče. " Odvětil s úsměvem na tváři Scotty. "Ze zadu jste mi připadala, že spíte, takže jsem chtěl vědět jestli vnímáte."

Dívka se mírně zamračila. "Pane mám za sebou už deset hodin služby, ale až se mi bude chtít spát tak se sama omluvím a půjdu si lehnout!"

"Kdybych věděl, že se kvůli malé kontrole budete tak čertit tak jsem radši požádal támhle poddůstojnici Dernovou. " Procedil mezi zuby Scott. "Děvče vím, že už tady není nikdo kdo by sebou raději nepraštil do postele, ale zítra budem již pár parseků od Vesmírné stanice dvacet pět a pak všichni bude mít alespoň dvanáct hodin na to se pořádně vyspat."

"Ano pane. " Odvětila s úsměvem na tváři Kernitová.

"Automatické spuštění jádra za T mínus dvacet vteřin. " rozezněl se hlas počítače po celé strojovně.

Scotty pozvedl hlavu a upřeně se začal dívat na vlnitý povrch warpjádra. Těch dvacet vteřin mu připadalo jako věčnost. Takřka tu dobu nedýchal, ale když warp jádrem projel první světle modrý záblesk, zhluboka si odfoukl. "Počítače proveď diagnostiku warp jádra prvního stupně. Nahlas všechni odchylky od normálu. " Pronesl Scott a zaměřil svůj pohled na Kernitovou. "Možná je teď praví čas si jít lehnout děvče."

Její tvář opět zalil úsměv. "Jistě pane, ale zůstanu tu dokud počítač nenahlásí výsledek. Jeden ryhlí běh přes deset palub mi již jednou stačil."

"Jste ke mně kritická praporčíku. Už nikdy vás nenechám takhle se přepínat."

Kernitová se pro změnu zamračila. "Komandere nic jiného vám nezbývá, většina starších techniků je stále ve špitále a zbytek je grogy ve svých postelích?!"

"Abych vás tam neposlal taky praporčíku Kernitová!" pronesl zvýšeným hlasem Scott.

"Diagnostika prvního stupně dokončena. " ozval se konečně hlas počítače. "Frekvence warp jádra přesahuje čtyři mikrony. Reakce hmoty a antihmoty stabilní, nenalezena žádná kontaminace nebo výchylky v rozvodech plazmy. "

Scotty klepl do odznaku na prsou. "Kapitáne máme zase plnou nádrž."

"Tady Dat, prosím zopakujte správu nerozuměl jsem. "

Scott si odfrkl a pro sebe si řekl. "Někdy mi připadá jak dítě co vyšlo ze školky. " Zašeptal a až pak nahlas řekl. "Warp jádro běží kapitáne. Do pár hodin nás Teror už nebude muset držet za ručičku."

Chvíle odmlky. "Rozuměl jsem Dat konec. "

Romulanský křižník Hachnazar

"Ste si jistý setníku!" vykřikl komander Pakchnus ze svého místa za stolem v pracovně..

"Ano veliteli. Senzory hlásí , že mezi troskama se nacházejí i kusy romulanského raketoplánu. Podle stopových prvků se zdá, že mu explodovalo jádro. " Setník se postavil ještě víc do pozoru. "Jaké jsou vaše další rozkazy veliteli?"

"Pátrejte po jakékoliv iontové stopě, jsem si víc než jistý , že uprchlíci se tu z někým setkali!"

"Veliteli, ale pokud je raketoplán zničen, tak je zbytečné se nadále vystavovat nebezpečí. " Setník dál stál v pozoru, jako by si neuvědomoval, že oponovat svému kapitánovy se rovná sebevraždě.

Pakchnusovy žhnuli oči jimiž probodával chlapce před sebou. "T´Noke kdybys byl na můstku museli bych tě za takovou drzost okamžitě na místě spráskat. Na Romulu si můj syn , ale tady jsi jenom podřízený a jestli se nadále budeš semnou příst. Nechám tě po zbytek plavby v domácím vězení v tvé kajutě! Rozuměl si!!" vykřikl a postavil se.

"Ano otče!" procedil mezi zuby.

"Cože?!!" zařval.

"Rozkaz veliteli!" vykřikl T´Nok a opět se napřímil jako prkno.

Pakchnuse se posadil. "Odchod setníku."

"Rozkaz veliteli!" zopakoval ještě jednou T´Nok, otočil se na podpatku a vypochodoval ven s otcovy pracovny, přímo na můstek Hachazaru."

Škoda jen, že má pravdu, pomyslel si Pachnus a začetl se do textu na malé digitalní tabulce.

Enterprise

Výraz v Keanově tváři se každou minutou měnil, což dva členové bezpečnosti, kteří šly jak dva poslušní pejsci za ním, nemohli vidět. S uvolněného výrazu přecházel na zamračený, jeho oči se změnili na dvě úzké linky, skrz které by nikdo nehádal, že se dá taky vidět. Kean, nebo vlastně už Hart zrychloval stále víc svou chůzi. To samozřejmě zvýšilo pozornost obou členů bezpečnosti, oba vytáhli své phasery a rozeběhli se za doktorem Kean, aniž by tušili, že šéflékař už s nimi dávno není.

"Doktore prosím zpomalte!!" vykřikl jeden z nich, ale odezvu na to nedostal. Zrychli tedy ještě víc svou chůzi aby se jej pokusili co nejdříve dohnat. Už protože před momentem minuli jeho kajutu. Hart však z ničeho nic prudce zastavil, čímž jej se oba k němu přiblížili takřka nadotyk, avšak v  ten samí moment rozpřáhl Hart obě ruce a poslal tak oba k zemi.

V bezvědomí nebyli, na to byl úder příliš slabí, ale stačil k tomu, aby byli na pár vteřin zmatený a dezorientovaný. Hart se bleskurychle otočil , během těch několika vteřin obou vytrhl z rukou oba jejich phasery a okamžitě na ně vystřelil. Phaser byl nastaven na omráčení, takže je nezabyl což u něj vyvolalo rozpaky, jestli má dílo dokončit. Uvědomil si však, že by to ihned spustilo poplach. Chodba byla momentálně prázdná i tak však měl maximálně minutu než tudy někdo projde. Ohlídl se , zjistil, že stojí vedle dveří do některé s důstojnických kajut. "Počítači je kajuta nula dvacet jedna obsazená?"

"Negativní, kajuta nula dvacet jedna je prázdná a zapečetěna. "

Škodolibě se usmál. "Počítač žádám o vstup do kajuty nula dvacet jedna. Autorizace William Kean šéflékař, osobní kód nula nula pět."

Kontrolka na manuálním ovládání se rozsvítila zeleně a dveře se automaticky otevřeli. Shýbl aby oba muže popadl za kotníky a odtáhl je do prázdné kajuty, kde je pro jistotu ještě svázal ručníkama s koupelny a teprve teď si sedl na postel a začal uvažovat. Protože to co do teďka dělal byla jenom čitá improvizace. To čím si byl nanejvýš jistý bylo to, že se musí co nejdříve dostat s lodi, než jej opět chytí a donutí brát ten oblbovák, jenž se mu lstivě podařilo neutralizovat jiným lékem. Už nikdy si nesmí znovu pustit do hlavy toho chudáčka doktora Keana. Který se ještě stále pokoušel prosadit, protože ten druhý lék, ještě plně nezabral.

Jedním s phaserů několikrát udeřil do vlastního čela, načež vyskočil s postele a přešel k malému počítačovému terminálu. "Počítači jaký je stav obou raketoplánů na hangárové palubě!?"

"Raketoplán NCC-5893 je mimo provoz , palubní počítač neodpovídá. " Odpověděl okamžitě hlas počítače. "Raketoplán NCC-1701-D je v činnosti. Palubní počítač hlásí poruchu na jedné s warp gondol. Stroj není za těchto podmínek schopen nadsvětelného letu. "

"Lepší něco než nic. " Zavrčel si pro sebe Hart. "Počítači uveď stav prostředí na palubě devatenáct. Sekce hangárové palubi."

"Podpora života na sedmdesáti dvouch procentech…. udržování gravitačního pole nestálé…hladina G je na nula celá šest. "

Hart si tak uvědomil, že chodit by se tam dalo, ale skákal by při tom jako nějakej klokan, odvrátil se od terminálu a pátral po něčem co by připomínalo šatnu. Tato kajuta byla o něco menší než ta co obýval Kean , přesto se v něčem všechny podobali. Udělal několik kroků, čímž se dostal k nenápadným odsunovacím dveřím, jenž mu nekladli žádný odpor. Samotná šatná byla prázdná, ale to co hledal by tu mělo být bez ohledu na to jestli tu někdo bydlel nebo né. Magnetické boty byli vždy součástí vesmírného skafandru a jako jedna zmála věcí se dala nosit samostatně. Sjel pohledem dolů a byli přesně tam kde očekával. Na první pohled se to podobalo obyčejným holínkám, až na to, že byli stříbrné. Když se pro ně shýbnul všiml si ještě něčeho, vjednom s postraním fochu byla úhledně složená tréninková uniforma do tělocvičny. Neváhal ani okamžik a vytáhl jí také.

Sarchenko posedával na místě vědeckého důstojníka a kontroloval přicházející údaje s celé lodi. Opravy stále probíhali v plném tempu a na posádce byla znát rostoucí únava, kdyby slyšel Scottyho rozhovor s Kernitovou , musel by uznat, že patří mezi, jenž se těší na hvězdnou základnu dvacet osm asi ze všeho nejvíc.

Nichols zřejmě přemýšlel o stejné věci, ale nedával to tak najevo. I tak mu připadalo, jako by celou dobu plavby na téhle lodi velel on. Vždyť snad pokaždé, kdy se kapitán Dat zvedl ze své velitelské židle předával velení výhradně jemu, protože komander Scott byl vždy všude možně jenom né na můstku. I teď tady posedával a četl jeden z mnoha paddů , jenž se tu za den nahromadili jenom proto, že Kruger a Jonston byli stále ve stavu nemocných a Nichols byl jediný vyšší důstojník na můstku.

Sarchenko si mezitím stínil oči, kterého začali bolet, dlaní a málem tak nepostřehl slabé probliknutí jednoho s podružných senzorů, jenž byli dočasně převedeny na vědeckou konzoly. Zamrkal očima , protože se na okamžik myslel , že se mu to jenom zdálo, ale takřka ve stejnou chvíli senzor zablikal opět. Dotkl se několika dotykových senzorů aby si tak nechal potvrdit tvrzení počítače. "Sakra!" zaklel nahlas na to.

Nichols se na něj se svým křeslem otočil , protože jeho zaklení bylo mýlím zpestřením dne. "Problém podporučíku?"

"Hmmm… možná ne pane, ale počítač si nechce nechat vymluvit jeden problém. " Odpověděl rozmrzele Sarchenko , když zase rozpohyboval své prsty po panelu.

"A ten je?" pobízel ho Nichols.

"Senzory na palubě pět mi nahlásili slabé phaserové výboje, asi pět vteřin po sobě. " Odvětil Sarchenko. "může se jednat pouze o sistémovou chybu , pane."

Nichols se zamračil. "Prověřte to, ale pokud vyloučíte sistémovou chybu nahlašte mi to"

Sarchenko opět projel celou sekvenci kontroli znovu, ale počítač vyloučil sistémovou chybu. Stále trval na phaserové výboje na palubě pět. "Pane počítač potvrdil střelbu na palubě pět, v sekci šest."

"Můstek podporučíku Divensovi. " Promluvil okamžitě Nichols

"Tady podporučík Divens " ozvalo se.

"Pane Divensi, zaznamena li jsme střelbu na palubě pět v šesté sekci."

"Můstku tam mám dva muže co hlídají šéflékaře, okamžitě je kontaktuji aby to prověřili. "

Nichols horečně přemýšlel. "Pane Divensi , zamítá se. Ohlaete se mi jakmile tam budete. Můstek konec."

"Rozumím pane. Divens konec. "

Na můstku se rozhostilo ticho přerušované pípáním monitorů. Nichols se i s křeslem otočil a pohledl na Sarchenka. "Pokud v tom je opět šéflékař tak máme vážný problem."

Sarchenko neříkal nic, pouze souhlasně kývnul.

"Nichols kapitánu Datovi."

Kirk seděl v McCoyově kajutě a pochutnával si na pravé kávě s admirálových soukromích zásob. Ty replikované se této nemohli nikdy vyrovnat. Pokud tedy neznal tento originál. "Netušil jsem, že se ještě někde na Zemi pěstuje káva. " Pravil Kirk a opatrně usrkl další doušek aby si neopařil horní rty. "Když jsem se podruhé vracel k Flotile tak se kávová zrnka pěstovala jen na pár zapadlých místech na Zemi, protože se stále víc propagovalo jak je to nezdravé."

"Asi patnáct let na to se přestali pěstovat i tam. " Odvětil McCoy a dolil si již prázdný šálek. " a tak jsem si na své malé farmě založil takoví menší skleník, kde jsem studoval využití kávových zrnek v lékařském odvětví."

Kirk se začal hlasitě smát. "No.. a přišel si na nějaký?" vypravil s obtížemi ze sebe.

McCoy se usmál také. "Jistě, ordinoval jsem je pacientů s příliš nízkým tlakem."

Kirk se zarazil. "Nevěřím, že jsi někoho takového opravdu našel?!"

"To bys nevěřil co si lidé dokážou vsugerovat jenom proto aby se mohli napít pravého kafe. " McCoy se zase uchechtl a chtěl něco dodat, když jej Kirk zarazil zvednutou dlaní, byla jasné, že jej něco zaujmulo za dveřmi.

"Děje se něco?" zeptal se tedy slabším hlasem McCoy.

"Nevím Kostro, ale nelíbí se mi to. " Odvětil Kirk , vstal s malého křesla a opatrnými kroky přešel ke dveřím. Ty se s tichým zašuměním otevřeli. Kirk se naklonil a nejdříve se podíval na levou a pak na pravou stranu. Tam spatřil , asi o tři další dveře dál, jak nějaký muž ve sportovním úboru udeřil několikrát blíže neidentifikovatelnou věcí do ovládacího panelu dvéří od kajuty. Muž udeřil ještě jednou a pak se také zaposlouchal , ale naštěstí se nedíval jeho směrem. Kirk tedy raději vtáhl hlavu spět a nechal dveře aby se zase uzavřeli.

"Co se děje?" zeptal se s větší naléhavostí v hlase McCoy.

"Nevím, je tam chlap a chová se dost podivně. " Odpověděl Kirk "navíc mi připadalo, že se pokoušel rozbít ovládání dveří."

"Mohlo se jednat o někoho s opravářských týmů co tu pořád chodí?" ohradil se McCoy

"V treningové uniformě s třiadvacátého století?" zeptal se Kirk.

"To je fak zvláštní. " Odvětil McCoy

Kirk se zamyslel než se McCoye zeptal "Máš tu Kostro pháser?"

"Mám, ale ty se odtud nehneš, némíním ti přeci jenom vystavovat pohřeb."

Kirk se usmál. "To si ještě Kostro nepochopil , že já jsem nesmrtelný?!"

McCoy odmítavě zakýval nesouhlasně hlavou a úkázal na jeden se šuplíků.

Sahnara se převalila na posteli , která pro ní byla až příliš velká. Avšak byla snem každého malého dítěte , jenž mělo tendenci se při spaní pohybovat po celé ploše postele. Pro Saavicka bylo její chování nelogické, přesto ho prozatím tolerovala a nemínila tuto její nectnost měnit. Stála nad ní a čekala až dorazí mladá Vulkánka S´Ponn jenž přislíbila, že se o ní postará. Ještě před pár dny by na takové rozhodnutí ani nepomyslela, ale události jí určili jinou cestu. Ode dveří zazněl oznamovací tón. "Vstupte. " promluvila

Dveře se otevřeli a dovnitř vstoupila mladá Vulkánka, jenž se mělkce uklonila.

"S´Ponn děkuji , že se opět postaráte o mojí vnučku , jen doufám, že jste tento čas neměla vyhrazený na povinný odpočinek. " Saavick stála mezi dveřma které spojovali obě části honosné kajuty.

"Nikoliv kapitáne. " odpověděla S´Ponn. "Vydatně jsem odpočívala před deseti hodinami a tak nepociťuji potřebu spát."

Saavick hlavou pokynula aby tak ukázala mladé Vulkánce , kde se její vnučka právě nachází a sama přešla ke dveřím. Kde se na ní opět podívala a pravila. "Do pěti hodin jsem spět, při jakýkoliv problémech mi okamžitě dejte vědět a já se ihned vrátím."

S´Ponn souhlasně kývla a přešla do druhé místnosti kajuty.

Saavick udělala něco podobného a vypochodovala ven ze své kajuty na zdánlivě ztichlou chodbu.

Dat vystoupil s turbovýtahu na páté palubě, na které ihned spatřil několik členů bezpečnosti, jenž zaujali postavení. Tak aby nemohl nikdo nepovolaný vstoupit do turbovýtahu. "Situace podporučíku Divensy?" promluvil jen tak hlasitě aby jej zástupce velitele ostrahy slyšel.

"Mí muži nejsou před kajutou doktora Keana kapitáne a počítač není schopen je lokalizovat. " Odpověděl Divens. "Doktor je samozřejmě pryč."

"Víte kde je doktor Kean teď?" zeptal se Dat.

"Ne kapitáne, ale vyslal jsem několik mužů prohledat kajuty a skontrolovat vstupi do servisních tunelů"

"Dobře Divensi. " pronesl Dat. "Evakuujte celou palubu. Ten chlap už tady zabil jednoho člověka a já nebudu riskovat další životi."

"Rozkaz kapitáne."

Tricorder jenž Kirk svíral v ruce byl podobný tomu co měl Spock, avšak tento se mu zdál poněkud modernější a tak některé funkce plně nechápal. Funkci kterou potřeboval se však zadávala stejně takže se tím dalším nezaobíral. Nasměroval tricorder ke dveřím a začal skenovat prostor za nimi. "Mám ho Kostro, je asi dvacet metrů napravo od nás a vzdaluje se."

"Je ozbrojen?" pronesl úsečně McCoy.

"Ano."

"Dobře , volám šéfa bespečnosti. " Odpověděl McCoy " Snad bude vědět víc o tom co se tady děje. "

"Rozumím, dejmi vědět, já jdu zatím za ním ať se mi nestratí. " odvětil Kirk a vyrazil ven ze dveří. Obraz biosignálu , jenž měl Kirk stále na svém tricorderu pomalu mizel za levotočivým ohybem. Kirk se mezitím přitiskl k levé straně chodby a pomalu pokračoval vpřed, jeho nebo vlastně McCoyuv tricorder slabě zapípal. Jim Kirk se zastavil aby zkontroloval důvod, nestačil se ho ani dotknou, když svoje pípnutí opět zopakoval. Bylo to matoucí, protože sken nedetekoval, blížící se biosignál. Kirk tricorder natočil proti vstupu do jeffrisového tunelu. Malý monitor se změnil, začal ukazovat silové pole vztyčené za ústím do vstupu. "Ať se děje cokoliv , tak už o tom vědí" Řekl si tiše pro sebe.

Saavick procházela chodbou stále víc pomalu, až se úplně zastavila. Chodbou, jenž ještě před minutou připadala tichá, se začali linou slabé údery několika kráčejících nohou. Pro člověka by byli neslyšitelné, ale pro někoho kdo byl napolovic Vukánec a romulan, to připadalo, jakoby běželo stádo LeMatyů, je to zvíře žijící na Vulkánu. Svojí tělesnou stavbou se podobají pozemským tygrům. Kroky však neběželi souvisle, pohybovali se odděleně a dál za sebou. Saavick to připadalo podezřelé a tak se rozhodla být raději obezřetná, otočila se a rychlejšíma krokama se vracela spět. To co pro ní však bylo více zneklidňující, bylo to, že je začala ovládat emoce strachu kterou nedokázala plně potlačit. Ta emoce začala otupovat její smysli až na takovou míru, že ruka která jí chytila za pravé rameno , postřehla až na když bylo pozdě. I tak se pokusila vymanit, bleskurychle se otočila na útočníka, ale spatřila Kirka jak drží ukazováček u pusy a naznačuje jí, aby šla za ním do otevřených dveří cizí kjuty.

"Saavicku vyděla jste ho?!" zeptal se Kirk jak nejhlasitěji se odvážil.

Saavick zakýval nesouhlasně hlavou čímž Kirkovy jasně odpověděla, že né. "Mohu se kapitáne zeptat na důvod vašeho nelogického jednání. Pokud bych vás okamžitě nepoznala mohla jsem vás jedním úderem ruky zabít."

"Musíme odsut zmizet Saavicku, ten ozbrojený muž se něčeho lekl a vrací se. " Pobídl jí Kirk

Saavick pozvedla pravé obočí a klepl do odznaku flotily jenž měla připnutý na prsou. "Saavick kapitánu Datovy. Je na palubě vyhlášen nějaký poplach."

"Kapitáne Saavicku vraťte se do své kajuty. " Vyzval jí Dat. "Je to zase doktor Kean"

"Co je z doktorem Keanem?" zeptal se Kirk Saavicka.

Ona neodpověděla , místo toho se však obešla a vracela spět aniž by Kirkovi na cokoliv odpověděla.

Už nebylo rozumné se tu zdržovat a tak se vydal sa ní. "No tak Saavicku!" promluvil na ní když jí dohonil "Co se děje?"

"Je tam moje vnučka Jime. " Odpověděla Saavick hlasem který již byl ovládaný emocemi víc než by bylo u vulkánce možné. .

"Dobře jdi k ní a já se ho pokusím odlákat pryč. " odpověděl Kirk a pomalu se vracel spět. "Kirk ostraze, lokalizoval jsem doktora Keana."

Všechny únikové trasi na palubě byli odříznuté silovím polem a nebo stráženy. Buch ví proč, ale zatím po něm nikdo přímo nešel. Pokud jej zahlédl tak pouze zaujali palebné postavení, ale zaním se nevydali. To bylo určitě nařízení toho androida a on toho chtěl patřičně využít. Jedinou naději pro únik tak pro něj znamenalo rukojmí. Jenže koho. Admirála již předem vyloučil, byl sice starý a jistě by se mu poddal, ale nechtěl ryskovat, že se mu cestou přitíží a on se s ním pak bude muset táhnout. On však věděl o trunfu. Na této palubě bylo dítě a on moc dobře věděl, že jej nestačili evakuovat, na to byla kajuta té vulkánky přeci jenom moc daleko od turbovítahu. A co víc, byla to ona kdo se mu hrabal v hlavě, takže by tím zabil dvě mouchy jednou ranou. Pomstil by se jí a ještě by získal cenné rukojmí. Už jenom několik kajut a byl na místě.

"Chlapče vzdej se bude to nás oba lepší. " Promluvil zničeho nic Kirk, který se až doteďka posouval podel stěny tak aby byl co nejvíce kryt. Nemohl vejít do žádné kajuty, protože všechny byli zamknuté.

Hart/Kean se zarazil a pozvedl oba phasery ve směru přicházejícího se hlasu. "Kliď se mám to nastavený na zabíjení a o použití nebudu dvakrát přemýšlet."

"Tak to ani náhodou chlapče!!" vykřikl Kirk "Sice nevím o co ti jde, ale odsut se nedostaneš!!"

Plecháč zdá se změnil taktiku. Pomyslel si Hart a vystřelil ve směru odkud slyšel křičet neznámého muže.

Výboj s paseru minul Kirka jenom o fous a dopkonce se mu zdálo, že cítí smrad spálených vlasů "Hajz jede!!" procedil mezi zuby a vypálil také.

Romulanský Křižník Hachnazar

Komandéra Pakchnuse již to zdlouhavé čekání na orbitě Veridianu tři unavovalo, jestli bylo něco co nesnášel, tak to byla nuda. Která podle něho samotného zabíjela ty myšlenky, které by mu mohli někdy zachránit život. Stekle praštil do opěradla svého velitelského křesla a vyskočil na nohy. "Buď mi do minuty dáte odpovědi, nebo si to tady někdo odnese za neschopnost."

"Veliteli. " Promluvil jeho první důstojník Rennik. "Naše pátrání je znesnadněno vysokou koncentrací nestabilních antihmotovích částic ve směru 3-9-4- na 2-2."

"Znáte alespoň jejich původ pane Renniku!?" vykřikl Pakchnus. "Nebo je to další věc která je pro vás záhadou?"

"Ne veliteli!" ozval se okamžitě Rennik. "Je zřejmé že pochází z jedné ze dvou federálních lodí, po kterých zůstali iontové stopy na orbitu Veridianu III , avšak díky antihmotovím částicím, je jejich další směr nejasný."

Pakchnusovi začali znatelně tepat jedna ze žilek na vysokém čele.

Rennik se postavil do pozoru. "Jaké jsou vaše další rozkazy veliteli?"

Pakchnus se k němu obrátil zády a vydal se ke dveřím své pracovny, ale než do ní vstoupil, procedil mezi tuby. "Přeneste co nejvíce trosek s raketoplánu senátora Vreeneka a nasměrujte Hachnazar spět do Romulanského prostoru. " Pak se již za ním konečně zabouchli dveře, za nimiž si pro sebe dodal. "Když si to Tal´Shiar pohnojil tak ať si to taky sklidí."

Enterprise

Kirk stál a opět se přitisknutý ke zdi a hleděl do potemnělé chodby zda nezahlédne nějaký pohyb "Keane jestli se nevzdáš, tak dnešní den nepřežiješ!" zakřičel a čekal na odpověď, která se však nedostavila. Kirk si tedy přehodil phaser do levé ruky a pravou klepl do svého komunikátoru. "Ostraho tady Kirk. Dostal jsem se do kontaktu s doktorem Keanem. Vízvi na složení zbraní ignoroval a ustupuje směrem k turbovítahu tři."

"Tady kapitán Dat, rozumím Kirku, prosím nezasahujte mi si s ním poradíme. "

"Rozumím. " Odpověděl Kirk, přestou pomalími kroky postupoval vpřed. Chtěl mít jistotu, že se Kean nevrátí spět směrem k Saavickovi. Chtěl jí dát čas aby mohla svojí vnučku odvést do bespečí.

"Měl jste poslechnout toho plecháče kapitáne Kirku. " Ozvalo se z ničeho nic vlevo pd Kirka.

Kirk se s trhnutím zastavil a pomalu se podíval ve směru odkud přicházel hlas. Uviděl však pouze úzkou škvíru a ve dveřích do kajuty. Nechápal jak je dokázal tak tiše otevřít a zase zavřít, jenže teď to bylo irelevatní. Měl ho na mušce a Kirk musel čekat. "Co vlastně chcete Keane?" zaptal se opatrně.

"Nejdříve odhoďte ten phaser kapitáne."

Kirk svěsil ruce a upustil phaser na zem. Spokojen?"

"Kopně ho ke mně kapitáne a pojďte blíže."

Kirk se mírně natočil a nakopl phaser vší silo směrem ze kterého přišel a pak se zeširoka usmál. "Už máte dva, další vám nedám."

"To nebylo rozumné. " odpověděl Kean a o něco víc otevřel dveře. "Sice jsem chtěl jiného rukojmího, ale vi mi budete stačit. Zvedněte ruce."

Kirk poslechl a zvedl ruce, nemínil se nechat zabít nějakým pomateným doktůrkem , jehož podivné chování ani nechápal.

"Hrdiný kapitá Kirk. " Promluvil Kean. "Ten kapitán Kirk jehož jméno bylo na akademii skloňováno ve všech pádech a vedla kapitána Jonathana Archera zvírazněno velkým tlustým písmem. " Dveře kajuty se otevřeli o něco víc a Kirk tak mohl poznat doktora jenž jej vyšetřoval na ošetřovně. Jenže jeho víraz tváře se změnil, už se nepodobal tomu stále usmívajícímu se muži kterého tam poznal.

"Byli časi kapitáne, kdy jsem vás velice obdivoval a toužil být jako vy, ale okolnosti tomu chtěli jinak a já na svoje sny musel zapomenout."

Ještě není čas to změnit a svoje sny si splnit. " Promluvil tiše Kirk

Kean se napřáhl a silně Kirka udeřil. "Neříkal jsem, že máte něco říkat!!" zařval. Kirk se chytil za hlavu a svezl se k zemi a poklekl. Načež se Kean začal smát. "Tak vydíte kapitáne , jeden sen se mi splnil. Slavný kapitán kleči předemnou na kolenou."

Kirk si setřel s čela krev a opět vstal. "Doufám, že jsem vás v tom snu nežádal o ruku, protože zrovna teď nemám žádný prstýnek. " Procedil mezi zuby Kirk.

Keanovy vstekem zaskřípali zuby. "To tolik chcete zase zemřít kapitáne. " Hlesl.

"Ještě sto nepochopil. " usmál se Kirk "Já nemůžu zemřít!"

"To se ještě uvidí. " Zavrčel Kean a pozvedl ruku s phaserem blíž ke Kirkově hlavě. "Hlupák co tak chce zemřít je mi jako rukojmí k ničemu. To děvče bude lepší!"

"To nikdy nedopustím!!" vykřikl ženský hlas a dřív než stačil Kean zareagovat na nové nebezčí prořízl vzduch červený paprsek a zasáhl doktora Keana přímo do krku. Hlava se zlomila dozadu a na zem dopadlo již pouze bezhlavé tělo.

Kirk ustoupil o několik kroků spět a pohledl na přibližující se Saavick. "Ohrožoval mojí holčičku. " Promluvila velmi tiše, sotva jí Kirk slyšel. Stle však křečovitě držela phaser který Kirk jen před malou chvílí odkopl. "Nemohla….. jsem….. mu to dovolit."

"Saavicku dejte mi tu zbraň. " Vyzval jí opatrně Kirk.

Ta však jakoby byla v tranzu, protože dál tupě zírala na bezhlavou mrtvolu , přičemž phaserem mířila jakoby jí dál ohrožoval. "Už nikumu…… nedovolím aby mi zase někoho….. vzali."

Z druhé strany konečně dorazila ostraha. Vedl je podporučík Divens, který nejdříve pohlédl na bezhlavé tělo a pak zamířil phaserem na Saavicka. "Co se tady sakra stalo kapitáni!!?"

Kirk pozvedl dlaň aby naznačil podporučíku, že má sklopit zbraň a opět se soustředil na Saavick. "Je mrtví Saavicku, tenhle již tvou vnučku neohrozí."

Saavick konečle sklopila ruku a phaser jí vyklouzl z ruky. "Můj syn i manžel jsou mrtví Jime. Už kromě ní nikoho jiného nemám."

Kirk přistoupil až k ní aby jí nabýdl objetí a Saavick jej z díky přijmula. Dlouho potlačované pocity konečně vypluli na povrch.

Teror i Enterprise nehybně vyseli ve vesmírném prostoru nedaleko Univerzální vesmírné stanice dvacet osm, která se vznášela na orbitě malého planetoidu. Byla v tomto zapadlém koutu vesmíru jenom protože ten planetoid pod ní byl plný dilitiovích krystalu a tato stanice, společně s několika menšími plavidly měla za úkol chránit horníky dole, pro které samotná stanice představovala domov. Až se jednou zásoby vyčerpají , stanice se rozebere, nebo zde zůstane nastálo a stane se proklínaným místem všech důstojníků flotily, kteří zde budou muset sloužit.

Kirk stál u dřevěného kormidla na vyhlídce a zasněně zíral na tu scenérii, jenž mu tolik připomína jeho syna Davida Marcuse a potažmo i jeho matku. Která kdyby mu oznámila, že budou mít společně dítě, by se jistě stala i jeho manželkou a on by teď zřejmě posedával vedle McCoye jako vetchý stařec někde na verandě svého ranče. Kirk se lehce usmál a otočil se na McCoye, který se živě hádal se Spockem, i když vlastně křičel jenom McCoy , protože Spock jen pro Kirka neslyšně hýbal pusou. Bylo to jakoby se nic nezměnilo, kdyby však McCoyova tvář nebyla zbrázděná vráskami a Spockovu hlavu nezdobili proužky šedivých vlasu. Vždycky se bál, že jeho přítel bude ještě dlouho chodit po tohle světě, zatím co on bude spát věčným spánkem. Kdyby mu někdo při jejich poslední plavbě řekl, že se budou s touhle lodí plavit ještě ve sto čtyřiceti asi by jej pokládal za blázna. Kirk se zapřel a roztočil dřevěné kormidlo, jenž vydalo znatelný skřípaví zvuk, kdysi by asi zašel za Scottym a poprosil ho ať to namaže, ale teď doufal , že to nikdo neudělal. Zvuk byl pro jeho uši příjemnější než by kdy doufal. Přesto zvedl ruku a otáčení kormidla zastavil.

"Už jsem myslel Jime, že tě to nenapadne!" vykřikl McCoy. "Jsem sice v letech , ale sluch mám jak dvacetiletý."

"Je nelogické si myslet, že máte takoví sluch, když vám jeho funkci obstarává Hegrnniho přístroj."

"Sakra Spocku vy aby ste neměl poslední slovo. " ohradil se McCoy. "možná by bylo lepší aby ste se vrátil na Romulus, alespoň by ste mi tak nezkracoval život."

"Nejsem obeznámen z žádnou technikou jak bych vám mohl svou přítomností zkracovat život admirále. " Odvětil Spock.

"Tak teď jsem pro tebe admirál a přitom mi připadalo, že ještě před chvíli jsem byl pro tebe dědek nad hrobem co potřebuje naslouchátko toho břídila Hegrnniho, co měl to štěstí , že se zviditelnil tímhle krámem co vymyslel pro svojí matku aby už tolik neřvala."

"Vaše historka je vskutku fascinující admirále, přesto není pravdivá. Když doktor Hegrnni vymyslel tento přístroj byla jeho matka již dlouho po smrti takže jej nemohl vymyslel pro ní."

"Spocku já to vzdávám!" procedil mezi zuby McCoy. "Sice jsem to už párkrát řekl, ale teď je to definitivní, protože já na vás prostě na vás nemám. Vy máte odpověď prostě na všechno.

"Jak řekl jeden můj předek admirále. " pronesl Spock. "Jsem chytrý dost na to abych věděl, že zdaleka nevím všechno."

"A je to tady Jime udělal to zas. " Vydechl McCoy a skoval si tvář do dlaní. "Nejsem si vědom admirále, že bych něco udělal. " Oponoval mu Spock.

"Ježíši Kriste zastavte ho někdo!" pronesl zoufale McCoy.

Kirk se musel začít hlasitě smát.

McCoy položil ruce na klín a vyčítavě se na Kirka podíval. "Jsem rád Jime, že se bavíš, ale já jsem ten kdo tady trpí."

"No tak promiňte admirále, ale uvažovali vy ste někdy, že by ste s tímhle číslem mohli někde vystupovat na estrádách federace?"

"No jistě jen si rýpni, tohle zkostnatěli tělo už to stejně neucítí. " Ohradil se znovu McCoy. "Doby kdy tyhle admirálské pecky něco znamenalo jsou už dávno pryč."

Vstupní dveře tiše zašuměli a do Baru na půl cesty, který byl až tuto trojici a barmana prázdny, vstoupil Dat. Ten se těsně za nima zastavil a rozhlídl se po baru, než se zase pohnul. Měl na sobě zlatavě žlutou uniformu, která byla v jasném nepoměru s jeho kapitánskou funkci na palubě Enterprise.

"Co se děje kapitáne, červené jsou všechny v prádelně?" vyhrkl na něj ironickou poznámku McCoy

Dat se zarazil a mírně naklonil hlavu. "Nikoliv kapitáne, víte přeci, že zde již žádná prádelna není , pouze jsem si vzal svojí pravou uniformu. Červenou jsem měl pouze dočasně."

"To jste se ale rozhodl sám degradovat ještě dřív než vám na téhle lodi vyprší smlouva pane Date?" pokračoval McCoy.

"Nikoliv admirále. " odvětil Dat. "Přišla urgentní správa z Velitelství flotily, že se mám nalodit na Teror, která mě dopraví na místo setkání s kapitán Picardém a Enterprise-E. Pan Scott má převzít velení a neprodleně dopravit Enterprise-A do Federálního muzea."

"No každá sranda musí jednou skončit. " Posteskl si McCoy a podal Datovy ruku. "Doufám jen , že na tuhle starou krásku budete vzpomínat jen v dobrém a snad vám tahle zkušenost dopomůže k  vlastnímu velení. Třeba na Enterprise-E."

"Nevím však jestli je flotila připravena na to aby jedné z jejich lodí velel androit na stálo. "odpověděl Dat.

McCoy se usmál. "Tahle loď na to připravena byla pane Date."

Dat souhlasně kývnul a zaměřil svůj pohled na Kirka se Spockem. "Velitelství Flotily jsem informoval o vaší přítomnosti zde. Byli znatelně překvapeni, přesto admirál Gaenerová přiznala, že se

již těžší na váš poutaví příběh o vašich dobrodružství na Romulu. Samozřejmě pouze cituji."

"No aby nebyli potěšeni tak, že si o tom s nimi budu mluvit přes vězeňskou mříž. " Odvětil Kirk.

Dat se zarazil. "Kapitáne věznice již nemají mříže?!"

"Už je to tu zas. " pomyslel si McCoy, což v něm zburcovalo tolik síly , že naráz vstal ze židle a pronesl rozkaz. "Rozuměli jsme nadporučíku, odchod!"

"Ano admirále. " Odpověděl Dat a klepl do svého komunikátoru. "USS Terore jeden k přenosu. " za další sekundu se rozplynul v jasu přenosového paprsku.

Dřív než stačil s trojce někdo něco říct rozezněl se barem hlas Scottyho. "Kapitán Kirk na můstek, vyhlášen žlutý poplach. "

Kirk vyskočil na nohy a při tom bouchnul do svého odznaku na prsou. "Hned jsem tam Scotty!"Už chtěl zarýt nehty do spáry dveří v turbovýtahu jenom aby se už otevřeli. Když se tak konečně stalo a on mohl propátrat očima můstek, k e svému zklamání zjistil, že na hlavní obrazovce není žádný Klingonský dravec, ale stále jen základna dvacet osm. Kirk udělal tedy jeden rázný krok do prostoru můstku a zmateně se podíval na Scottyho. "Pane Scotte zřejmě si myslíte, že byl můj odvěký sen proběhnout lodí za pět vteřin!"

"Promiňte kapitáne ale předpokládal jsem, že ste v baru na půl cesty a ten je jenom několik palub pod námi. " Ohradil se Scotty.

"Taky pravda, ale nehte si toho kapitáná, protože já už dávno žádný kapitán nejsem."

Scotty se zazubil. "Ve vaší složce není nic o tom, že by ste byl degradován pane a tak jako důstojník s nejvyšší velitelskou hodností, jsem nucen vám sdělit , že je vaší povinností se v co nejkratší době zhostit velení na USS Wasa."

Kirk byl znatelně zmaten , protože buď se jeho přítel zbláznil, nebo toho moc vypil. "Nevím nic o tom, že bych byl přenesen na jinou loď pane Scotte?"

"Toto je takoví menší dárek od pana Data který využil své pravomoce a ještě jednou zaktivoval takové menší zařizeníčko, jenž dokáže tak zvaně přeřvat náš praví signál a oni přeci žádají aby se vrátila Enterprise a ne Wasa , tak že prosím. " Pronesl Scotty a ustoupil Kirkovy s cesty aby mu ukázal prázdné velitelské křeslo.

Kirk popošel ten kousek který ho od něj dělil a opatrně položil ruku na jeho opěradlo, jakoby se bál, že mu tím svým dotykem nějak uškodí. "Stav lodi komandére. " pronesl klidným hlasem.

Scotty se zazubil ještě víc. "Všechny naše systémy pracují na devadesát procent kapitáne, tahle holka vás donese kam budete chtít."

"Stav posádky?" ptal se dál Kirk

"Čtyřiadvacet hodin odpočinku u téhle hroudy skály udělalo své kapitáne, je odpočatá a připravena vyslechnou vaše rozkazy."

Kirk pomalu obešel křeslo a rozhlédl se ještě jednou po můstku, na kterom byli všechny oči upřeny jenom na něj. Kirk se lehce usmál a usedl do velitelského křesla, dříve však než stačil coko-

liv další říct se dveře turbovýtahu opět otevřely a na můstek vstoupil Spock s McCoyem. Kirk souhlasně kývnul a zaměřil svůj pohled spět na hlavní obrazovku. "Pane Johnstne směr Vulkán, máme tu nějaké pasažéry, kteří se chtějí vrátit domů. " Kirk se na chvíli odmlčel než dodal. "a vemte to pěkně obklikou."

Johnston pokýval hlavou. "Ano kapitáne. " a rozpohyboval své prsty po ovládacím panelu kormidla. Enterprise se pohla ze své strnulosti, udělala oblouk kolem stanice a zmizela v záblesku vstupu do hiperprostoru.

Následuje:
Epilog