Poslední mise

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Epilog

Kapitola 6

Prostor 01

Maskovaná Romulanská loď se nacházela v krajním pásmu asteroidového roje, přibližně jednu světelnou hodinu od oběžné dráhy Marsu. Loď byla připoutaná k jedné z mnoha planetek o průměru dvaceti kilometrů. Vždy se, ale musela po určité době odpoutat a po směru rotace předběhnout Mars, jenž měl oběžnou dráhu blíže ke Slunci, takže se pohyboval o něco rychleji. Byla tu však jedna věc na kterou si musel dávat pozor. Na několika desítkách planetek a asteroidů probíhala těžba. Kterou však na většině obstarávali roboti řízení centrálním počítačem, ale na několika byli přeci jenom stála lidská posádka, která je mohla za určitých okolnostech i vidět.

S čím však kapitán Romulanské nepočítal a co nemohl ani vidět, díky silnému rušení pásu asteoridů , bylo, že ze směru od Jupitera vstoupila do pásma kometa z vnějšího prostoru Sluneční soustavy. Ta mírně změnila několika desítkám tisícům planetek a asteroidům rychlost a díky tomu došlo ke kaskádovým srážkám v celé délce rotujícího pole.

Romulanská výzvědná loď byla sice chráněna mohutnou planetkou, ale o něco větší rychlost blížících se Malých částeček meteoritů, jenž vznikli menšími kolizemi, už narážely do maskovacího pole lodi. To samo o sobě neuvádělo loď v nebezpečí, ale jejich intenzita stoupala a častější srážky činilo loď viditelnou pro všechny senzorové paprsky mířící tímto směrem.

Ta nejbližší, která se tímto směrem dívala, byla USS Arkansas, jedna z mnoha Malých lodí třídy Freedom nasazené k hlídání Sluneční soustavy. Vědecký důstojník na její palubě, zabíjel čas sledováním následků srážky malé komety s pásmem, když si všiml, že jedna z planetek, vždy na několik sekund zvětší velikost.

Romulanská loď byla sice malá, ale přesto její velikost stačila k tomu aby senzory Arkansasu rozpoznaly vzniklou anomálii. Tomu vědeckému důstojníkovy to nešlo na rozum, takže všechny zbývající senzory zaměřil na tu planetku. Důkladným skenem rozpoznal, že mizející a zase se objevující se vrchol , až nápadně podobá lodi.

Romulanského kapitána zalil pot, když jeho vlastní senzory zaznamely, že jsou skenováni. Nařídil tedy okamžité odpoutání od planetky a odletu ze sektoru.

Vědecký důstojník již, ale mezi tím vyhlásil na Arkansasu červený poplach. Federální loď okamžitě vyrazila plným impulsem k místu výskytu neznámé lodi. Ta se snažila ze všech sil nejvyšší možnou rychlostí zmizet ze sektoru, ale částečky meziplanetární hmoty jí stále činily viditelnou.

Z Arkansasu vyletěly dvě fotonová torpéda, mířená na motory Romulnské lodi, té se ale podařilo unikovím manévrem vyhnou a skrýt za nejbližší planetku. Ze směru od Jupiteru se však přibližovaly další dvě federální lodi, přilákané voláním Arkansasu.

Romulanský kapitán poznal, že úlet je beznadějný. Zastavil loď a nařídil autodestrukci. Setník tento rozkaz bez námitek splnil a spustil ničící sekvenci.

Kapitán Arkansasu mezitím nařídil vstup do pásma asteroidů. Vědecký důstojník nahlásí, takřka v tu samou chvíli silný nárůst energii na palubě Romulanské lodi. Kapitán se ještě pokusil loď obrátit, ale bylo již pozdě. Do lodi se opřela obrovské tlaková síla a pohrávala si s ní jak z hračkou.

* * *

Vulkán

Červená záře Eridani pomalu mizela za obzorem a povrch Vulkánu se zalil do tmy. Jen ze vchodů skalního města zářily matné záře rozsvícených svíček. Jenom pokoje vytesané hluboké ve skále byly osvětleny silnějším světlem než obřadní svíčka, ale i tak se to stále víc podobalo svitu Eridani než osvětlení používané na Enterprise. Dat se odpoutal od svých společníků a vyšel na práh dveří , kde sledoval poslední zbytky světla mizejícího za vzdálenými kopci.

Mezi těmito lidmi se cítil opravdu jako člověk i když barva jeho kůže tomu nenasvědčovala. Když tehdy na Veridianu III poprvé zvládnul všechny pocitové věmi a dokázal je ovládat, mohl se konečně plně vcítit do pocitů lidí kolem sebe. Pořád tu ale byl jeho pozitronoví mozek a jeho nad-lická síla, která dávala lidem na vědomí, že je něco víc než oni. Na Enterprise měl jako kapitán několikrát nutkání odstrčit muže nebo ženu od ovládacího pultu a udělat to rychleji. Jenže jako kapitán si musel uvědomit, že musí svojí posádku nechat to udělat jejich rychlostí. Jinak by v ňom zase je-nom viděly lidského androida. Tyhle jeho uváhy proběhli v jeho pozitronovém mozku za méně než pár sekund a to si ani Dat neuvědomoval.

Když tam vzadu Dat mezi nima seděl , nemohl pochopit proč se jenom komandér Scotty pokou-šel několikrát rozesmát Saavicka. I když dobře věděl, že jako u Vulkána nemá naději na úspěch. Saavick zatím jenom na to reagovala známým Vulkánským pohybem jednoho obočí vzhůru. Všich-ni tři, ale v jednu chvíli začaly mluvit o synovy kapitána Kirka Davidu Marcusovi. O tom jak zach-ránil Saavicka a Spocka, když se obětoval Klingonum.

Scotty ztratil v aféře Genezis zase svého synovce Petera Prestona, což Dat nevěděl. Po tom všichni utichl a jen mlčky hleděly do svíčky jenž na stole plápolala a dodávala tak o trochu víc světla k rozsvíceným zářivkám. Pak je, ale z krátkého ticha vyrušila ta malá holčička, kterou všichni viděli hned jak přišli. Tam s nima seděla jen krátkou dobu protože, pak jí Saavik vzala a odnesla do jednoho s postraních pokojů.

Přicupitala a z nataženýma rukama došla až k Saavickovi a při tom stále něco mluvila ve Vul-kánštině. Když přišla až do pole osvětlující svíčkou. Spatřil Dat na jejích tvářičkách slzy. Podle daných předpokladů se dalo předvídat co asi Saavick tak rozrušeně povídá. Vstala a šla jí na proti aby jí vzala do náručí a pak i jí uklidňujícím hlasem utěšovala.

"Něco ošklivého se jí zdálo. " promluvila opět v angličtině k přísedícím. Všichni se za ní otočily, když z dívenkou v náručí odcházela zpátky do postranního pokoje. Když se zase po chvíli vrátila přivítal jí McCoy slovy. "Takhle konejšit dítě jsem na Vulkánu vyděl poprvé!?"

"Spíš by bylo logické se nejdřív zeptat vás admirále. Kolik jste vyděl prarodičů starat se o své tříleté vnouče. " Uzemnila ho Saavick.

"Včetně tohoto?" McCoy se na chvíli na oko zamyslel. "Hmmm….. Jedno. " na McCoyově

tváři se objevil široký úsměv. Všichni, ale byli rádi, že se zbavily toho chmurného začátku a mohli začít znova.

"Vrátí te se ještě k Flotile Saaviku?" pokračoval v započatém rozhovoru tentokrát Scotty.

"Bylo by nelogické opouštět svojí vnučku teď když je ještě malá. Sahnara musí poznat sílu čisté logiky. Možná tak za deset let."

"Deset let!!" vykřikl užasle Scotty " A tenhle výlet vás nedonutí dřív?"

"Souhlasila jsem s účastí, jen k úctě k starému příteli. Na jeho poslední cestu domů. " odpověděla s klidným hlasem Saavick.

"Dobrá. " zareagoval okamžitě Scotty "Doba výchovy tvé vnučky je jen vaše věc, ale co sní bude po dobu naší výpravy do systému Veridian?!"

"Admirál McCoy souhlasil s tím, že poletí se mnou. " Pronesla Saavick, jakoby mluvila o tom, že její jediné dítě jde do první třídy.

Pro Data byla tato diskuse velmi poučná, ale přesto jakoby cítil, že je tu nadbytečný. Omluvil se tedy, vstal a odešel. Nechávaje za sebou mlčky sedícího Scottyho, jak na McCoye hledí z otevřenou pusou neschopen slova.

Datuv rozbor sledovaného rozhovoru skončil, takže se vrátil opět k současné realitě. Svým pohledem se tentokrát zaměřil na objevující se světla dole v údolí, když ho vyrušilo charakteristické pípnutí komunikátoru.

"Můstek kapitánu Datovi. "

Dat stisknul svůj komunikátor a odpověděl. "Tady Dat. Co se děje Enterprise."

"Přišlo naléhavé sdělení z Velení hvězdné flotily kapitáne. " hlas s určitostí patřil Nicholsnovy i když se ihned nepředstavil.

Dat z ničeho nic pocítil mírné napětí. "Co je v té správě pane Nicholsi?"

Hlas v komunikátoru se na okamžik odmlčel. "To nevím pane. Je to pouze pro vaše oči. "

"Rozumím Enterprise. Čekejte. " odpověděl Dat a ze své strany prozatím ukončil hovor. Už se chtěl otočit a informovat je o svém návratu na loď osobně, avšak nakonec se přesvědčil, že je nebude rušit. Klepl opět do svého komunikátoru. "Dat admirálu McCoyovy."

"Tady McCoy. Co se děje Date. " Ozvalo se okamžitě.

"Vracím se spět na Enterprise. Přišla urgentní správa s Velitelství. " Pronesl Dat, jako kdyby to sděloval kapitánu Picardovi.

"Dobře Date. Pak mě podle možností informujte. "

"Rozkaz Admirále. " Odpověděl Dat a dvakrát klepl na svůj komunikátor. "Enterprise. Jeden k přenosu."

Na Enterprise panoval jiný časový harmonogram, většina posádky již obědvala a směna na můstku se střídala s těmy kteří ještě nejedly.

"Kapitán na můstku " zakřičel jeden člen z osazení můstku. Všichni se v ten ráz postavily do pozoru.

"Pohov. " zavel Dat a obrátil svojí pozornost na Nicholse stojícího u velitelského křesla. "Pane Nicholsi hlášení!?"

"Kódovaná depeše byla převedena do terminálu, ve vaší kajutě. Kapitáne!" pronesl Nichols.

"Chválihodné, ale pusťte to tady. " odpověděl Dat, když usedal do svého křesla.

"Kapitáne ta správa může podléhat vojenskému tajemství. " vyhrkl zaraženě Nichols.

"Vaší námitku zanesu do lodního deníku pane Nicholsi. Avšak tato loď není na bojové misi ani se na ní nevztahují současné rozkazy Flotily. Jak jistě víte, tuto podmínku si vynutil sám admirál McCoy. Jinak by mu Federální muzeum tuto loď neposkytlo. Přímo je v ní uvedeno, že se máme pokud možno všem bojovým střetům vyhnout."

"Rozumím kapitáne. " Odpověděl Nichols a přešel k místu vědeckého důstojníka. "Váš autorizační kód kapitáne."

Dat tedy opět vstal a přistoupil k Nicholsnovi. "Dat , kapitán , autorizační kód. Alfa nula jedna. Alfa jedna."

"Kód souhlasí. " ozval se počítač. "přehrávám depeši nula jedna pět tři"

Na to se na hlavní obrazovce nejdříve objevil znak flotily, okamžitě střídaný hlavou prošedivělého muže s frčkami admirála.

"..... ně v hvězdný čas 50310. 6 byla v prostoru meteorologického pásma v hvězdném systému Sluneční soustavy, zničena výzvědná Romulanská loď. Z rozkazu kontraadmirála Hethera se všem lodím Hvězdné flotily se po obdržení této správy nařizuje přejít na režim zvýšené bojové připrave-nosti. Jakýkoliv kontakt s lodí Romulanského císařství se bude z jejich strany pokládat za akt agrese. " tvář zmizela a nahradil jej opět znak flotily.

"Kapitáne mám vydat zvýšený bojoví režim?" zeptal se obezřetně Kruger, sedící na svém místě vedle pilota.

"Ne pane Krugere. Nařizuji pouze obezřetnost. " Odpověděl zamítavě Dat "Na zvýšený bojoví režim nemáme dost posádky. Avšak nařizuji stálí senzoroví průzkum ve všech směrech."

"Rozumím kapitáne!" hlesl zaraženě Kruger.

"A pane Krugere. Tato informace by mohla vnést nové světlo do naší záhady. Týkající se rozvodů plazmy. " Dat se naokamžik zarazil. "V této věci se spojte s naším šéflékařem. Chci abyste za jeho asistence prohlédl všechny členy posádky. Včetně doktora i vás. Správu chci mít do dvou dnů na stole."

Do Krugera jako by udeřil blesk. Vyvalil na Data udiveně oči a vypadal jakoby vůbec nepochopil daný rozkaz. "Pane!?!"

"Problém?" vyzval ho Dat.

"Mohu přistoupit?" promluvil podrážděně Kruger.

"Prosím?"

Kruger vstal a rychle přešel k Datovi. Přiklonil se nad ním a šeptem mu povídal. "Pane takovéto rozkazy se před mužstvem nepokládají!? Všechno co teď udělám bude ovlivněno tím , že případný pachatel se bude moci na takovou prohlídku připravit."

Dat se na Krugera obrátil a normálním hlasem mu odpovídá. "Pokud chcete tak i vaše námitka bude zaznamenána do lodního deníku. Rozkaz co jsem vydal platí. Výsledky chci mít do dvou dnů na stole. Rozumíte poručíku?!"

"Ano kapitána. " narovnal se a odešel k turbovýtahu.

Dat už mu nemínil věnovat ani jeden pohled. Momentálně jej ovládal pocit, jenž již pocítil kdysi když zabyl toho Borgského vojáka. Strašně toužil svůj emoční čip vypnou a vyhnout se to-muto pocitu, ale pak by dal za pravdu admirálovi McCoyovi. Jenž mu záviděl právě tuto možnost.

Enterprise

Kajuta se topila v pološeru. Někomu by tak připadalo, že se v této místnosti ani nikdy nesvítilo. Pro toho kdo stál u okna , směřujícího do naprostého vakua, to bylo nejpřijatelnější osvětlení. Cítil se v ní jako doma.

Muž mírně sklonil hlavu. V této póze však vytrval pouze chvíli, poněvadž hlava mu vyletěl spět takřka nečekaně. Většinu tváře mu však skrýval stín a tak jen bělmo očí zářilo v troše světla prořezávající si cestu tmou.

"Proč mnou tolik pohrdáš!!?" vykřikl z ničeho nic muž stojící u okna.

Následný hlas se ozval zdálky, jakoby druhá postava stála až na druhé straně kajuty plně skryta tmou. "Jsi moc soucitný můj příteli….. tak….. přátelský. " Hlas mluvil tiše, takřka na hranici slyšitelnosti. Snad proto aby se vyvaroval jakékoliv pozornosti.

"Když je to tak, proč mě nazýváš svým přítelem!" odpověděl již tišeji muž a pomalu se svezl po stěně na zem. Přitáhl nohy k sobě a objal je svýma rukama.

"Snad ….. že jsme…spolu tak spjati, ale i tak……. se mi tvoje přítomnost začíná protivit."

"Tak proč jsi za mnou přišel až sem….. Sem na Enterprise?" pronesl a zobořil hlavu do svích nohou. Avšak odpověď kterou nechtěl slyšet. Stejně přišla.

"Já přece nepřišel sám…. ze.. své vůle. " Vzdálený hlas se na okamžik odmlčel "To…ty smě přeci přivolal?"

"Já!!!" vykřikl tak hlasitě až se sám lekl. "Proč bych tě volal. S tebou přicházejí jenom problemi. " Muž se zapřel rukama a opět vstal. Začal z hluboka dýchat a z čela si musel otřít pot, jenž mu kalil zrak. "Vůbec bych se nedivil kdybys měl nasvědomí tu sabotáž?!" vykřikl opět, ale brzy toho litoval. Mohl ho někdo slyšet.

"Tvá dedukce je správná můj příteli. Mohl…. to být hezký ohňostroj. " místností se ozval dušený smích.

"Proč to děláš?!" prosil o odpověď a udělal tři kroky doprostřed místnosti, ale dál již nešel. Ovládal jej strach.

"Jestli se ti to nelíbí, tak mě udej. " Vyzíval jej hlas.

"Víš moc dobře, že nic takového bych nikdy neudělal. " Odpověděl omluvným tónem.

"Jsi slaboch" pronesl opovrhovaně hlas. "Tím spíš tebou opovrhuji."

"Jdi pryč…. zmiz. Tvé přátelství je jako jed.!" muž to pronesl bojovně, ale i tak to znělo poddajně a neupřímně. Odpovědi se již nedočkal, jen zašumění zavírajících se dveří mu dalo malí pocit vítězství. Kajuta utichla, nikdo už nevydal ani hlásku.

Hrnek s kávou vydal při položení na stůl slabí duniví zvuk. Náraz byl přesto dost silný na to aby dodal tekutině v ně nádoby dost energie na to aby vyšplíchla na stůl.

"Sakra!!" vykřikl Methemi když jej vystřikující káva minula jen o vlásek. Avšak na stole jí přistálo víc než dost. Za dalšího nelibého mručení Methemi vstal od stolu v důstojnické jídelně na páté palubě a přešel k replikátoru. "Hadr na utíraní!" vyštěkl jakoby s toho obviňoval právě tento replikátor. Uprostřed výklenku se mírného jiskření, připomínající přenosoví paprsek se objevil nažloutlí složený hadr se syntetického materiálu. Známím tím, že dokáže beze zbytku vsát takřka kadou tekutinu.

Methemi jej jedním trhem vyndal a vrátil se s ním k rozlitému kafi. Ani se nenamáhal rozlitou tekutinu utřít, pouze na ní hadr hodil a přesedl si na jinou židli.

Nikdo jeho počínání nesledoval. Jídelna byla v tuto dobu prázdná, bylo něco po druhé hodině odpoledne a všichni povětšinou byli již najedení. Kávu nebo jiný podobný nápoj , si většinou spíš dávali v Baru na půl cesty, kde si mohli i popovídat se svými starými nebo nově nabitými přáteli. Methemi zde žádné neměl, tedy možná až na Krugera, ale i jeho vyhledával jen občas.

Kávu si nejraději dával sám, na místech kde jej nikdo neotravoval. A důstojnická jídelna byla právě tím místem. Služby si nechal napsat tak aby nemusel chodit s jinýma důstojníkama na oběd.

Dveře z ničeho nic zašuměli. Zřejmě nějaký opozdilec co se nestačil najíst. Pomyslel si Methemi. a je po klidu!! posteskl si opět v duchu poručík a podíval se směrem ke dveřím. Muž se v nich však opět otáčel a s jasným úmyslem opět odejít. Methemi ho spatřil jen na okamžik, ale jisto jistě v něm poznal podporučíka Izavu. Který měl mít právě službu místo něj. Nechtěl nikoho kárat bez důkazu i když na to povahu měl. Klepl do svého komunikátoru , po němž následovala okamžitá otázka. "Poručík Methemi. Kontrolo antihmoty ozvěte se?"

"Tady kontrola. " ozvalo se okamžitě z jeho komunikátoru.

"Z kým mluvím?!" vykřikl podrážděně Methemi, když se mu na druhé straně okamžitě také nepředstavili.

" Promiňte pane. " ozval se v zápětí omluvným tónem hlas " Tady praporčík Francis Haster. "

"Praporčíku Hastere chci mluvit z podporučíkem Izavou!?"

"Není přítomen pane. "

"Není přítomen!!" zařval Methemi "Dobře tedy. Zavolejte mi toho kdo jej vystřídal."

"Jsem tu sám pane. " Pronesl opatrně Haster.

Tohle nebyla odpověď kterou chtěl Methemi slyšet, ale přesto se mu podařilo říct klidným hlasem. "Praporčíku Hastere čekejte. Jdu tam."

"Rozumím. " Ozvalo se a pak už komunikátor utichl.

Tu odpověď však již Methemi nevnímal, nechal kafe kafem a vyrazil z důstojnické jídelny na chodbu směrem k turbovýtahu. "Paluba dvacet tři. " procedil mezi zuby. Když se dveře výtahu otevřeli vyrazil stejnou rychlostí jako do něj vešel. Krátký úsek od turbvýtahu ke kontrolní místnosti antihmotovích nádrží přeběhl ani ne za dvě sekundy. "Praporčíku Hastere hlášení. " Zakřičel ještě dřív než chlapce spatřil.

"Všechny sistémi pracují v rámci daných parametrů. Kontrolní ukazovatele nádrží antihmoty ukazují stabilní hodnoty. " vychrlil ze sebe mladík jemuž nemohl být ještě ani dvacet.

Methemi si musel pořádně prohlédnout, protože se s ním ještě nesetkal. I když jasně Izavovi přikázal aby nově střídající za ním poslal. Chlapec byl trošku při těle, ale pořád se dalo říct, že má atletickou postavu hodící se tak boxu. "Dobře praporčíku. " Pronesl klidným hlasem Methemi. "Kdy opustil poručík Izava své místo?"

"Asi před půl hodinou pane. " Vyhrkl rychle Haster.

"Uvedl nějaký důvod svého opuštění přiděleného stanoviště?"

"Ne pane."

"Popište mi co přesně dělal, než se zvedl a odešel. " vybízel ho Methemi.

"To nevím pane. Byl jsem na svém místě a na toto jsem si přesedl až na jeho vyzvání."

Methemi od chlapce odstoupil a klepl do svého komunikátoru. "Podporučíku Izavo, hlaste se v kontrolní místnosti nádrží antihmoty!"

Žádná odezva.

Methemi tedy opakoval svůj požadavek.

Stále žádná odezva.

Methemi již na potřetí klepne do svého komunikátoru, ale již z jiným dotazem. "Počítači, kde se nachází podporučík Josuho Izava?"

"Podporučík Josuho Izava není již na palubě Enterprise. " Pronesl poslušně počítač.

"Kdy opustil podporučík Izava palubu Enterprise!?" v jeho hlase bylo již znát napětí.

"Ve čtrnáct třicet šest lodního času. "

Zase jakoby neřekl nic. Pomyslel si Methemi , ale i tak si uvědomil, že to bylo sotva před sedmi minutami. Musel se transportovat krátce po té co jsem nahoře zahlédl.

"Počítači místo a souřadnice kam se přenesl podporučík Izava?!"

"Místo i souřadnice jsou neznáme. " Pronesl pohotově počítač.

"Vysvětli?!"

"Byl použit přenosový paprsek v nákladovém prostoru číslo třináct. Záznam o místě přenosu chybí. "

"Vysvětli?!" opakoval svůj dotaz Methemi.

"Další informace nenalezeny. "

Vulkán

Ty stromy dosahovali takřka stometrové výšky a zaplňovali prostor do všech stran kam až mohl člověk dohlédnou. Byl to však abstraktní pohled, už protože v některých částech byl les tak hustý, že se nedalo dohlédnout dál než na deset metrů. Listy měly obrovské, někdo je kdysi přirovnával k listům lopuchu ze Země. Jejich barva byla však temně zelená a tloušťku asi síle ukazováčku u dospělého člověka. Ve vesmíru je jen dalších pár planet, kde by člověk mohl najít něco podobného, avšak jen vzdáleně. Tyto stromy mohli totiž vyrobit tolik kyslíku, jako třicet pozemských.

Jeden čas se dokonce objevil úmysl vysadit pár těchto stromů na Zemi, ale dařilo se jim pouze v krasových oblastech, kde zem byla protkána jeskyněmi zaplněné vodou.

Když se McCoy díval průzorem v raketoplánu na tento les ze vzduch. Nepřipadal mu tak veli-ký. Popravdě se rozléhal na ploše, nepřesahující pět čtverečných kilometrů. Pro mnohé tak bylo útěchou, že kolem pólů Vulkánu bylo těchto zalesněných ostrůvku asi deset.

McCoy kdysi tento les navštívil, ale z jeho pohledu to bylo takřka před sto lety a on strašně toužil se sem ještě jednou podívat, už protože tušil, že toto je jeho poslední návštěva zde na Vulkánu. Raketoplán nebyl Vulkánský, byl Krystopher, Scottyho stroj. Se svolením a po touze navštívit stejné místo s ním přiletěl doktor Kean. Který měl platnou kvalifikaci na pilotování těchto strojů.

Dalšími pasažéry na palubě byl samozřejmě Scotty a Saavick se svou vnučkou. Obě již měli preventivně naloženy i svoje zavazadla.

Stroj pilotoval Scotty, Kean seděl na místě druhého pilota. Když začal Scotty provádět přistávací manévry na plochu, jenž se nalézala nedaleko lesa. Odvrátil McCoy pozornost od dění venku a zavolal na Keana. "Nevěděl jsem doktore, že stím umíte lítat?!"

Kean se otočil a také zavolal. "Když jsem byl na akademii, chtěl táta ze mě mít pilota hvězdných lodí , ale nevišlo to úplně jak on chtěl. " Raketoplán dosedl "Pak jsem byl na jedné z vašich posledních přednášek na lékařské fakultě a ta mě, její obsah mě uchvátil víc než lítání."

"A jakto, že jste byl na té přednášce Willieme. " Vyzvídal McCoy.

"Byla tam i moje dívka. " pronesl Kean a začal se smát.

"Nebyl toto spíš ten praví důvod proč jste rozhodl tam zůstat?"

"Ano, i to je možné."

"Tak panstvo vystupovat. " Přerušil jejich rozpravu Scotty.

Federální loděnice Mars

Ruka svírající láhev vína ročník 2301 se rozmáchla a hodila jí s krs silové pole na hangárové palubě ohromného suché doku nad orbitou červené planety, směřující do vesmíru. To jí mírně spomalilo, ale přesto si dokázala udržet takovou rychlost, aby v relitevně krátkém době urazila vzdálenost mezi, suchým dokem a pláštěm lodi. Při jejím točivém pohybu se tekutina v ní obsažená líně přelévala jak se v chladném vesmíru postupně měnila krystalizující hmotu. Její náraz o konstrukci lodi byl prudký, rozmetal sklo láhve na stovky kusů. Její obsah vydržel zůstat v tekutém stavu jen málo sekund, než se úplně změnil v krystalky ledu. I když byl náraz pro láhev zcela zničující, stejně jej vystřídal bouřliví potlesk.

O několik tisíc kilometrů dál byla však situace jiná. Nikdo novou loď nevítal, a ani žádné děkovné proslovy se nekonali. Uvnitř suchého doku třicet dva se postupně začaly rozsvěcovat poziční světla na jednotlivých částech mohutné lodi, která svou délkou překonávala všechny předešle. Energické kabely, které až do teďka zásobily loď tolik potřebnou energii se postupně oddělovaly a za-souvali se do útrob suchého doku.

Holohlaví muž s tváří i postavou dávných Ceasaru stál za postem pilota a sledoval jak se i poslední kabel odděluje od jeho lodi.

"Procedura ukončena kapitáne. " Pronesl Geordy, stojící u svého technického panelu.

Picard souhlasně kývnul. "Hooku čtvrtinoví impuls. Vpřed."

Mohutná loď zažehla své pulzní motory a pomalu vyplula do volného vesmíru.

Kapitán Picard se posadil do svého křesla a zašmutile hleděl na hlavní obrazovku. Incident v asteroidovém pásmu uspíšil dokončovací práce na lodi. Flotila nechtěla již nic riskovat a tak vyslala svou nejnovější loď pryč ze sektoru 01. Odhalení zamaskované špionážní lodi Romulanů dalo mnohým stratégům za pravdu. Picard moc dobře věděl, že jeho nová loď ma ještě daleko k úplnému do-vybavení, které mělo dojít na jedné se servisních základen federace. Posádka byla sotva čtvrtinová, alespoň bylo poznat z jakým spěchem opouštěli místo, na kterém měli ještě setrvat něco přes měsíc.

* * *

Vulkán

Slabí výtr se opřel do velikých listů obrovských stromů, které pozemšťanům připomínali Vulkánský pozdrav do jednoduchého vé. Tomuto pozdravu se dávalo mnoho původů a ani na jedním se historikové nemohli shodnout, možná že právě tento list se stal inspirací nebo všechny měli tak trochu pravdu.

Scotty přejel dlaní po vrásčitém povrchu jednoho se stromů a zvednul hlavu, aby se pokusil dohlédnout až na vrchol, ale to bylo pro hustotu listů nemožné. "Jó Saavicku zajímalo by mě jak ti krasavci tu ještě dlouho zůstanou?"

Saavick stála pod mírným svahem na němž obdivoval Scotty jeden ze stromů. "Scotty ta otá- zka je nelogická. Nikdo nemůže vědět jestli tu zůstanou stát další tisíce let, nebo mohou zhynout zítřejší den."

"Saavicku to, ale byla jenom řečnická otázka. " Snažil se obhájit Scotty.

"Pak byla již ta otázka sama o sobě nelogická. " Poznamenala Saavick.

Scotty se nadechl, zdvihl ruku a s namířeným ukazováčkem se chtěl Saavickovi vyjádřit nějakou ze svých jadrných otázek. Jenže se již k tomu nedostal , na prsou mu zapípal komunikátor po němž následovala okamžitě slova. "Enterprise ke komaderovi Scottymu. "

Scotty spolknul původní odpověď a dotkl se svého komunikátů. "Tady Scotty. Co se děje Enterprise?!"

" Komandere bohužel vám musím sdělit, že se náš pobit zde poněkud zkrátil. "

"Nechápu kapitáne. " Divil se Scotty "Měl sme tu být dva dny?"

"Přišli pozměňující rozkazy Scotty. Všechno je již ve vašem počítači. "

"Dobře do hodiny jsme tam. Scotty konec."

Enterprise

Methemi seděl na své pohovce, ale teď spíš již ležel a spal. Již takřka před hodinou dal počítači příkaz aby jej okamžitě upozornil až se vrátí podporučík Izava.

"Podporučík Josuho Izava je opět přítomen na palubě Enterprise. "

Methemi se z leknutím narovnal a zmateně si promnul oči. "Počítači z opakuj svoje poslední sdělení. " vykřikl Methemi a vyskočil ze své pohovky.

Počítač naštěstí neměl v úmyslu remcat a trpělivě zopakoval svoje sdělení. "Podporučík Josuho Izava je opět přítomen na palubě Enterprise. "

Methemi cvrknul do svého komunikátoru, jenž ležel na stole před pohovkou. "Podporučíku Izavo okamžitě se hlaste u kontrolního stanoviště nádrží antihmoty. " Pak jej zvedl připnul na prsa a vyrazil ze své kajuty.

Chodby se topily v šeru, protože se zde spořilo energii a muž neměl v úmyslu něco na tom měnit. V ruce svíral až křečovitě stříbrný kufr. Při tom jak se plížil podél zdi, nevšiml si, že před ním je jeden ze vstupů do jednoho z nákladovích prostoru a když došel až k němu dveře se otevřeli a on spadl do místnosti. Kufr letěl za ním až dutě dopadl na zem. Mužovy se na čele objevil pot. Ležel tam tak skoro minutu než si byl úplně jistí, že mu již nic nehrozí. Vstal a rozhlídl, ale pak si všiml, že skoro přesně tam kde chtěl být jen o jedny dveře dál, avšak nemínil již se víc s touto věcí tu nadále pohybovat a tak přešel až ke stěně za kterou bylo již jen vakuum.

Následuje:
Kapitola 7