Strážci řádu: Mise Voyager

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Epilog

Kapitola 10

Planeta Alona 3, hvězdný čas: 57845,72

Komandér Martin Madden musel po více než třech hodinách usoudit, že tahle planeta je prostě podivná. Rušení bylo skoro všude a ani s pomocí trikordéru nedokázal dohlédnout dále než pár metrů kolem sebe. V určitých oblastech byl dosah několik desítek metrů, obvykle na vyvýšených místech, vrcholcích dun, ale po většinu času hledali pomyslnou jehlu v kupce sena. Během průzkumu nenašel on, ani praporčík Parks nic. Pokud nepočítal občasnou vegetaci, která přežívala v extrémně těžkých podmínkách.

Podobné zprávy přicházely od ostatních týmů. Bylo na něm, aby odvolal průzkum a také to hodlal udělat. Tajně doufal, že najdou něco zajímavého, cokoliv, co jim řekne víc o zdejší planetě, možná i vraky ztroskotaných lodí o nichž mluvil vyslanec Slokarij, a kdo ví, třeba i možné přeživší. Ostatně tu zmizela bezmála stovka lodí a přinejmenším některé z nich musely nouzově přistát na Aloně 3, jako Voyager. Jenomže planeta vypadala zcela pustě, neobydleně a nenesla ani známky jakékoliv civilizace.

Naposledy pohlédl triedrem na obzor. Všude to vypadalo stejně. Bujnější vegetace a s ní i možnost života byla desítky, kilometrů daleko. Nemělo cenu táhnout se tam. Jednak k tomu neměli dostatek zásob a také dostatek času. Kapitán jim dal na průzkum šest hodin. Dost času, aby prozkoumali oblast v okolí Voyageru. „Asi bylo naivní, myslet si, že tady něco najdeme,“ pomyslel a loknul si vody z polní lahve. Už natahoval ruku ke komunikátoru, aby přivolal Parkse, který prozkoumával sousední dunu.

„Veliteli, něco tu mám,“ ozval se v komunikátoru Parksův hlas.

„Upřesněte, praporčíku. Co máte?“

„Nevím, můj trikordér na kratičký okamžik zachytil něco živého. Nestačil jsem zachytit, co to bylo, ale hledám.“

„Buďte opatrný. Hned jdu za v…“ nedokončil větu, protože zaslechl překvapené vyjeknutí následované vyděšeným křikem bezpečnostního důstojníka. „Parksi! Parksi, co je s vámi! Odpovězte!“ zkusil ho kontaktovat, ale nepřišla žádná odpověď, takže sáhnul po fázeru a rychle vyrazil tam, odkud slyšel křik.

„Nemějte obavy, komandére, ona mu nic neudělá,“ nový hlas přišel odněkud zleva a Martin na něj reagoval až po dvou krocích, kdy mu došlo, že na něj někdo promluvil. Prudce se otočil a fázerem zamířil do míst odkud slyšel nový hlas. K jeho překvapení mu fázer vyletěl z ruky a přistál v ruce neznámého. Vlastně ne tak úplně neznámého. Trvalo mu jenom pár vteřin, než si zařadil známou tvář. Tvář, kterou viděl před deseti měsíci. Tvář Koloniálního kapitána, Jonathana Tolkina.

„Vy…“ dokázal ze sebe v dané chvíli vydat. Myšlenky mu běžely jako o závod ve snaze určit, jak moc je pravděpodobné, že zrovna tady narazí znovu na kapitána Koloniálního vlajkového Dravce.

„Je to fascinující, že?“ pokračoval Tolkin konverzačně. „To záření, které postupně ničí tuto planetu a pomalinku ji mění v pustý svět, zase naopak umocňuje moje mentální schopnosti. Do takové úrovně, že dokážu zcela snadno a lehce podobné kousky.“

„A tohle je také vaše práce?“ přešel člověk do útočného tónu, protože zoufalé výkřiky člena jeho týmu neustávaly.

„Jak říkám, komandére. Ona mu nic neudělá.“

„Ona? Myslíte…myslíte tím, vašeho…vaši...“ rychle si vybavil, že Koloniální lodi velela jistá major Kronesová. Osobně ji neviděl, protože byla s částí posádky uvězněna v časové linii o nějakých osmdesát let dříve.

„Přesně tu,“ přisvědčil Tolkin a hodil mu zpátky fázer.

Komandér Madden kratičký okamžik zvažoval své šance, ale rychle dospěl k závěru, že jednak není třeba zbytečně pokoušet štěstí a jednak před sebou nemá zjevného nepřítele. To, že je Nová Kolonie napadla, mohlo mít svůj důvod a oni s ním neměli nic společného. Možná tu dokonce byla šance, zahájit dialog, jak si představoval Tamulský vyslanec. Anebo je prostě měla Nová Kolonie v hrsti. Podle zcela nenuceného chování Chartockého kapitána, usuzoval, že ho nevnímá jako přímou hrozbu. Neviděl žádnou viditelnou zbraň, takže zasunul fázer do pouzdra v opasku.

„Klidně běžte, jestli mi nevěříte,“ vybídnul lidského komandéra s lehkým úsměvem.

Martin Madden ani nepřemýšlel nad tím, že Chartokové jsou v mnoha ohledech podobní vulkáncům a podobné reakce pro ně nejsou příliš typické. Doslova vystřelil kupředu a zdolal vrchol duny během několika desítek vteřin. Tady se začal rozhlížet, kde je Parks. Našel ho poměrně rychle. Zato v pozici, která ho zpočátku trochu překvapila. Praporčík totiž visel ve vzduchu a divoce se točil nahoru, dolů, ze strany do strany, jako hadrová panenka.

Martin si ihned vybavil, jak mu Tolkin dokázal pouhou silou vůle odebrat fázer, ačkoliv byl dobrých pět šest metrů od něj. Tohle však bylo mnohem víc. Nakolik asi zdejší planeta zesílila schopnosti ostatním členům posádky koloniálního Dravce? Raději nechtěl přemýšlet, co všechno ještě mohou dokázat, takže hledal původce toho všeho. A našel ho. Přesněji řečeno našel ji.

Těžko si šlo splést blonďatou koloniální velitelku, která si nechávala říkat pouze majore, přestože měla hodnost přinejmenším viceadmirála. Nikdy předtím ji neviděl, ale pro kapitána Picarda cosi znamenala. Přesněji řečeno, byla nápadně podobná někomu, koho kdysi znal. Nyní tam stála, zády k nim a Martin musel zamrkat, při pohledu na její holá záda, na něž si právě zcela nenuceně oblékala tmavý elastický nátělník. Tohle všechno musela být její práce a on začínal chápat, proč asi Parkse tahle vytrestala.

„Za ty roky, co jsme zde, se u ní vyvinul poněkud zvláštní smysl pro humor,“ pronesl Tolkin, který svého protějška právě dohnal.

„Tohle dělá často?“

„Ne, ale čas od času má tendenci trochu si spravit náladu. Obzvláště, když je vyrušena z něčeho důležitého.“ Zahrál Tolkinovi ve tváři pobavený úsměv.

„A jak dlouho si podle vás hodlá zlepšovat náladu?“ Sotva dokončil otázku, dopadl Parks s pořádným žuchnutím na zem. Koloniální velitelka se k nim konečně otočila čelem A Martin viděl, jak její oči ztrácejí temně rudou barvu a dostávají znovu modro-zelenou. Z nějakého důvodu ho tenhle pohled značně znepokojil. Mnohem víc než skutečnost, že kráčela přímo k němu s pohledem upřeným přímo na něj. Hodlala si spravit náladu i na něm? Raději to nezkoušel zjistit a pomáhal Parksovi na nohy.

Asi nebylo divu, že na ni hleděl s hrůzou v očích, ale sloužilo mu ke cti, že neucouvnul. Jednak proto, že měl co dělat, aby stál vůbec na nohou a jednak ho komandér držel. Major jenom letmo pohlédla směrem k fázerové pušce, která předtím Parksovi vypadla z rukou. Pouhou myšlenkou si přitáhla pušku k sobě a ta ji poslušně skočila do nastavené ruky. V její tváři zahrál lehce potměšilý úsměv.

„Tohle jste nejspíš ztratil,“ pronesla a podala praporčíkovi zpátky jeho zbraň. Martin převzal zbraň místo něj, protože mu ji podávala hlavní namířenou směrem k sobě. Byla v tom jasně patrná výzva, ať zkusí ještě něco dalšího, aby mohla demonstrovat své schopnosti. Vida, že nic neříká, žďuchnul do Parkse loktem.

„Ach ano…ano, jistě…jistě…tahle bude moje.“

„Měl byste být opatrnější při zacházení s takovou nebezpečnou věcí. Někomu by se mohlo něco stát.“

„Budu si dávat pozor.“

„Tohle je komandér Madden z Enterprise,“ představil Tolkin Martina.

„Proč jste tady?“ vrhnula na něj blondýnka tázavý pohled. „Pronásledujete mě snad? Hodlá snad kapitán Picard získat odpovědi, které jsou zřejmé?“

„Kapitán Picard tu není, ani Enterprise.“

„Tak proč jste tady?

„No, vlastně jsme tady tak trochu díky vám,“ začal komandér opatrně. „Byli jsme na diplomatické misi, když nás napadly vaše lodě.“

„Nesmysl!“ učinila major jasně zamítavé gesto. „Koloniální politika vůči Federaci, je zachovávat přátelskou neutralitu.“

„Už je to delší čas, Tasho. Pár věcí se mohlo změnit,“ namítnul Tolkin okamžitě.

„Tahle ne,“ trvala na svém a vzápětí udeřila otázkou. „O jakou diplomatickou misi se jednalo? Kromě nás tu není nikdo jiný než…než Tamulské impérium.“

„Jejich vůdce nás pozval k přátelské návštěvě a…“

„Logické,“ přerušila ho, ještě než dokončil větu. „Nezvykle logické a racionální, na Tamulce.“

„Za deset let…se mohlo lecos změnit.“ Zavadil pohledem o lidského komandéra a na okamžik zadrhnul, neboť narazil na menší nesrovnalost.

„Nemyslím si, že v jejich postoji vůči nám došlo k nějaké změně.“

„V tom máte asi pravdu,“ souhlasil pozemšťan.

„Říkáte, že vás napadly dvě naše lodě?“ zajímalo majora.

„Ano v oblasti narušeného subprostoru kolem vašeho portálu.“

„Viditelně jste jim unikli.“

„Ten Tamulský bitevní křižník bohužel ne. Rozstříleli ho přímo před námi a pak nás zkusili obsadit.“

„Logické,“ přikývnula na souhlas. „Ovšem nenapadá mě jediný důvod, proč by naše lodě takhle otevřeně zaútočily na Tamulskou válečnou loď a ještě před svědky.“

„Nejspíš nehodlali, zanechat žádné svědky.“

„Logické, ale zcela to odporuje Koloniální doktríně.“

„Pár věcí se mohlo změnit. Tamulci…“ začal Tolkin.

„Tamulci nemají odvahu na nás zaútočit, ani nás skutečně vyprovokovat!“ přerušila ho Tasha rychle. „K tomu jim chybí potřebný podnět. Ne, oni se nepohrnou směrem kupředu a tím pádem ani Koloniální expedice neopustí své pozice.“

„Ano, dokonale patová situace, která vládne od konce války s Lioňany,“ přisvědčil Tolkin a k tomu dodal: „A veškeré naše pokusy o diplomacii ostentativně ignorují.“

„Není to proto, že by s vámi jejich představitelé nechtěli jednat. Oni chtějí, ale nemohou přehlasovat většinu ve vládě, která se za každou cenu snaží vyhnout jakémukoliv kontaktu s vámi,“ vysvětloval Maden pohotově

„Tím by se hodně vysvětlovalo,“ přisvědčila blonďatá velitelka zamyšleně.

„Možná je tohle příležitost s tím něco udělat a…“ nadhodil komandér, protože právě tohle byl jeden z hlavních cílů, pokud na Novou Kolonii během cesty narazí. Právě teď taková chvíle nadešla, byť hodně nečekaně.

„A opustit konečně tenhle zatracený šutr,“ dodala k jeho překvapení velice rázně.

„Pracujeme na plánu jak odsud a…“

„A ten plán samozřejmě neuspěje!“ přerušila ho nekompromisně. „Přemýšleli jsme o tom samém, ale jak se ukázalo, sami se odsud nedostaneme. Nejde jenom o záření z té zatracené hvězdy. To představuje ten nejmenší problém. Je tu ještě něco jiného, co nás tady drží. Drží a nechce pustit.“

„Co je to?“

„Nemá to jméno, ani to není vidět, ale cítím, že to je tady. Všudypřítomné po celé planetě a kdo ví, možná i celé soustavě.“

„Asi bychom si měli promluvit někde v klidu, neboť se blíží písečná bouře,“ přerušil diskusi Tolkin a trhnul hlavou směrem k mrakům kupícím se na obzoru.

„Ano, souhlasím. Pojďme. Předpokládám, že Enterprise bude blíž a…“

„Enterprise tu není. Zůstala na Bajoru, stejně jako kapitán Picard. Přiletěli jsme na palubě Voyageru.“

„Voyageru?“ vzhlédla překvapeně a po tváři jí prolétl zvláštní výraz nesoucí nádech melancholie.

„Novém Voyageru,“ upřesnil Martin rychle.

„Tak potom neztrácejme čas.“

USS Voyager – kapitánova pracovna

Mezitím na Voyageru dorazila B’Elanna Torresová a Harry Kim do kapitánovy pracovny. Už podle pohledů a padů, které oba dva drželi v ruce, bylo kapitánovi jasné, že přišli na něco důležitého. Něco co osvětlí celou situaci ohledně jejich střetnutí s Koloniálními loděmi a důvod podivných systémových selhání Voyageru.

„Nuže, co jste zjistili?“ vyzval je, ať začnou.

„Sabotáž,“ pronesla inženýrka jako první rychle.

„Sabotáž?“ zopakoval po ní Bajoran a sotva dokázal skrýt překvapení.

„Muselo k ní dojít během stavby v loděnicích na Bajoru.“

„Takže Koloniální špehové, nebo spíš sabotéři se dostali do loděnic a záměrně sabotovali Voyager?“

„V tom je právě ten háček,“ odtušil Harry bezradně. „Máme za to, že s tím Nová Kolonie nemá nic společného. Rozhodně ne přímo.“

„Tenhle virus, který napadl naše systémy a způsobil, že nám diagnostika hlásila systémová selhání a výpadek motorů a komunikační antény, nese celkem jasný podpis,“ vzala si B’Elanna znovu slovo. „Podobné věci prováděli Bajorané a Makisté Cardasianům během okupace Bajoru a v demilitarizované zóně. Vím to, protože podobné věci jsem udělala i já sama. Nicméně tenhle virus je podstatně novější, důmyslnější a přizpůsobivější. Ať už ho vytvořil kdokoliv, byl génius.“

„Nu, s ohledem na skutečnost, že Makisté jsou minulostí a Bajor už hezkých pár let platným členem Federace, nenapadá mě jediný důvod, proč by moji lidé sabotovali loď, kterou sami postavili.“

„Jistý smysl by to celé dávalo, kdyby k podobné sabotáží nedošlo i na Taranis,“ poznamenal Harry.

„Myslíte, že se ten virus mohl přenést společně se mnou na palubu?“ zamračil se kapitán.

„Je to docela možné, ale pokud ano, potom po sobě ten virus důkladně zametl stopy a vymazal všechny záznamy transportéru, které proběhly za posledních deset dní.“

„Aha,“ zamračil se Bajoran, kterému právě teď vytanul v mysli ne zrovna přívětivý rozhovor, který vedl s otcem na Bajoru. On jediný totiž projevoval zcela zřejmý odpor vůči všemu ne-bajoranskému a obzvláště pak k jeho velení Voyageru. Nijak mu nedocházelo, že tu loď postavili právě Bajorané. Skoro jako by byl jeho otec členem extrémistické skupiny zvané Kruh, který krátce před začátkem války s Dominionem vytvořil tehdejší ministr Jaron. Tahle skupina byla rozprášena, když vyšlo najevo, že za tím stojí Cardasiané s cílem vystrnadit Federaci z Bajoru.

„Dobrá zpráva je, že Icheb s Regim dostali ten virus z našich systémů a znova zapojili bezpečnostní poplachové systémy, které jsem předtím vypnula. Takže by k podobné události již nemělo dojít.“ Raději nedodala, že to zvládli, zatím co ona ležela na ošetřovně a jakmile se dostala odtamtud, musela ihned zjistit v jakém stavu je Miral. Ta naštěstí byla ve svém pokoji a neměla nejmenší tušení o tom, co se vlastně stalo.

„Dobře, dobře...“ pokýval Dar hlavou. „A co cesta pryč odsud? Nějaké nápady?“

„Nejde o to, že bychom se odsud nemohli dostat. Odletět můžeme klidně hned. Otázkou je, jak daleko se dostaneme, než nás gravitační pole hvězdy znovu zachytí a přitáhne zpátky.“

„Což znamená?“

„Sedmá mluvila o velké planetární konjuktuře, ke které dochází vždy jednou za oběh planety kolem hvězdy. Jde o 401 pozemských dní. Planety na odvrácené straně se dostanou na 3,9hodiny do pomyslného zákrytu a vytvoří tak cestu, kterou se dostaneme dostatečně daleko od hvězdy, aby naše motory překonaly sílu její gravitace a mohli jsme přejít na warp.“

„A to bude kdy?“

„Asi za jedenáct dní. Do té doby musíme zůstat někde mimo dosah záření, abychom měli dost energie k úniku.“

„A když se nám to nepovede, budeme mít 401dní důvod k přemýšlení o tom, co bylo špatně. Za předpokladu, že to přežijeme.“

„Spoléhám na Sedmou, že to všechno spočítá správně a za jedenáct dní odsud vypadneme,“ pronesl Harry sebevědomě.

„O tom nikdo nepochybuje,“ podotkla B’Elanna ironicky.

„Já osobně nepochybuji, že odsud odletíme,“ prohlásil kapitán uvážlivě. Ostatně Sedmá zmínila mlhovinu do které Voyager vletěl a nic podobného ve zdejší soustavě nebylo. Což znamenalo, že odsud musí odletět. „Tahle mise rozhodně nepotrvá tak dlouho, jako u předchozího Voyageru. Dostaneme se odsud, i když to nejspíš bude znamenat, že naše mise tímto skončí. Někdo si totiž zatraceně přeje, aby tahle diplomatická mise vyšla na prázdno. A daří se mu to.“

„Pokud se odsud bezpečně dostaneme, můžeme být za tři, nejpozději za čtyři dny zpátky na

původním kurzu směrem k Tamuli. Mise může pokračovat, alespoň dokud je na palubě Tamulský vyslanec a...“

„Děkuji Harry. Děkuji za povzbuzení, ale tady jde o něco víc. Mnohem víc než si myslíme. A já mám velké obavy, abychom se nestali katalyzátorem těchto změn. Změn vedoucích směrem, který si nikdo z nás nepřeje ani nechce.“

„Měli bychom to alespoň zkusit...“

„Zkusíme!“ přerušil ho kapitán rychle. „Ještě jsem nad touhle misí nezlomil hůl ani ji neodepsal. Od teď si ale budeme muset dávat veliký pozor na každý náš krok.“

„Ano, kapitáne.“

„Děkuji vám. Oběma. Můžete jít,“ propustil je a sám musel přemýšlet, jestli z jeho strany nejde o příliš odvážné a velkohubé prohlášení. Ne nehodlal tuhle misi zabalit, jakkoliv mu všechny instinkty říkaly, že je ne něco, ale skoro všechno špatně. Hodlal tomu přijít na kloub. Jen doufal, že nebude muset zajít příliš daleko, aby tím ohrozil život posádky Voyageru.

O necelou hodinku později dorazil Komandér Madden s praporčíkem Parksem a jejich doprovodem k Voyageru. Teď když je nic nezdržovalo, urazili cestu k lodi za méně než polovinu původního času. Písečná bouře začala pomalu nabírat na síle, snižovala viditelnost a narušovala komunikaci s průzkumnými týmy. Všichni dostali včasné varování a potvrdili návrat. Martin jen doufal, že to všichni stihli včas.

Zvláštní na tom bylo, že senzory Voyageru nic nezaznamenaly, dokud nebyla bouřka skoro u nich. Stejně jako v případě trikordérů zde byli slepí vůči všemu, co se nenacházelo v jejich těsné blízkosti. Byla snad Koloniální technologie v tomto ohledu dokonalejší? Nebo šlo o něco jiného? Podle všeho ani jeden z nich neměl u sebe nic, co by vypadalo jako skener, či zbraň. Přesto vypadali, že vedou spíše oni je a ještě dokázali výrazně zkrátit cestu k Voyageru.

„Madden pro Tuvoka, slyšíte mě?“ klepnul první důstojník na komunikátor, sotva dospěli na dohled Voyageru.

„Slyším Vás, komandére.“ ozval se hlas šéfa bezpečnosti v komunikátoru.

„Jsou všechny průzkumné týmy na palubě?“

„Sedmá s doktorem Bashirem dorazila před pár minutami. Čekáme už jenom na vás.“

„Dobře. Řekněte kapitánovi, že vedu hosty.“

„Slyším tě, Martine. Koho nám vedeš?“ zajímalo kapitána ihned.

„Jo, tomuhle asi nebudeš věřit, ale čirou náhodou jsem tu narazil na pár přátel z Nové Kolonie.“

„Z Nové Kolonie?“

„Ztroskotali tady před nějakým časem i s jejich vlajkovou lodí.“

„Aha. Zvláštní náhoda.“

„Přesně to si říkám i já,“ přisvědčil. „Nicméně si chtějí promluvit o tom, co se stalo.“

„Tak tomu říkám pokrok.“

„Doufám, že to vidíš stejně, protože bych jim nerad dával košem. Ne teď, když se blíží ta písečná bouře.“

„Myslíš, že jsou nebezpeční?“

„To se můžeš vsadit, ale pokud by nám chtěli ublížit, tak klidně mohli. Vědí o nás totiž celou dobu.“ Poodešel si Martin kousek stranou, aby ho Koloniální důstojníci neslyšeli. „Nicméně si nemyslím, že mají nepřátelské úmysly. Když jsem jim říkal o tom útoku na nás, byli podle mého dost překvapeni. Tohle by mohla být příležitost situaci urovnat, a kdo ví, třeba konečně přinutit Tamulce, aby s nimi zahájili dialog.“

„Souhlasím.“

„Je tu ale něco divného, co se mi nelíbí.“

„A to je?“

„Zmínili se, že jsou tady už bezmála deset let, ale od okamžiku, kdy jsme je viděli naposledy, uběhlo sotva deset měsíců.“

„To je opravdu divné, ale...“

„Bude lépe, když to probereme na Voyageru, ta bouře začíná sílit.“

„Uvolňujeme silové pole. Přiveď je sem.“

„Spolehni se,“ ukončil první důstojník Voyageru spojení a rukou pokynul ostatním, ať ho následují skrze uvolněný štít. Nemohl si nevšimnout, jak se Parks ostražitě dívá na majora, přestože si dával pozor, aby jeho fázerová puška mířila bezpečně jinam. Ona si ho ovšem vůbec nevšímala. Vypadala zadumaně od chvíle, co dorazili do blízkosti Voyageru.

„Tuvoku, jděte přivítat naše hosty a ujistěte se, že u sebe nemají žádné zbraně ani jiné podobné překvapení,“ pokynul kapitán na šéfa bezpečnosti a sám přemítal, co tohle asi bude znamenat. Situace spěla k určitému bodu, ale nedokázal říci ke kterému. Než přistáli, mluvil krátce se Sedmou o jejich vizích z orbu proroctví, ale všechno nasvědčovalo tomu, že tady jejich cesta nekončí. Nebyla náhoda, že přistáli zrovna zde. Nejspíš ani skutečnost, že tady narazili právě na Novou Kolonii.

„Ano, kapitáne.“

„Vezměte je do konferenční místnosti. Tam budeme mít potřebné soukromí i pohodlí.“

„Rozumím.“

„Asi bych tu neměl být, až přijdou, kapitáne,“ poznamenal Tamulský vyslanec s kyselým výrazem ve tváři.

„Právě naopak, pane vyslanče. Teď je ta správná chvíle zahájit dialog.“

„V tom máte jistě pravdu, ale pokud to udělám, tak mě doma čeká popravčí četa.“

„Nemusíte jim o tom říkat. Stačí, když si uděláte obrázek o Nové Kolonii sám.“

„V tom máte dozajista pravdu, ovšem...“

„Neříkal jste sám, že váš vůdce má velký zájem na tom, aby mezi impériem a Novou Kolonií započal dialog?“

„Nu, takhle přesně jsem to jistě neříkal, nicméně náš vůdce si tohle přeje už od chvíle svého zvolení. Navázat jakýkoliv diplomatický kanál mezi námi a Novou Kolonií. Bohužel náš ctěný předseda vlády veškeré podobné pokusy dokázal zablokovat.“

„Momentálně tady není a nemusí se o tom dozvědět dříve než váš vůdce.“

„Víte kapitáne, měl byste udělat totéž co já. Hodit kapitánské frčky na hřebík a jít do politiky.“

„Tak daleko to nehodlám nechat zajít.“

„Nu dobrá, tak já se tedy s majorem setkám, ale pamatujte, že mám jasně přikázáno, nezačínat žádný dialog. Pokud k němu dojde, nesmím to být já, kdo ho započne.“

„Tuhle část už nechte na mě.“

„A mě nezbývá než doufat, že zvěsti o majoru Kronesové nejsou pravdivé.“

„Budete první, kdo je potvrdí, nebo vyvrátí.“

„Zjevně jste nikdy nezkoušel něco vyvrátit naší rozvědce,“ odtušil Slokarij škrobeně. „Jejich vedení je svázáno s vládou a jejich pravda je ta jediná v celém vesmíru, která existuje.“

„Potom ať si klidně svou pravdu nechají. Každý budete mít vlastní pravdu.“

„Souhlasím. Není podstatné, kdo bude mít jakou pravdu. Podstatné je, co si pomysli naši lidé a také další rasy v impériu. Nechci propadat nějakému velikášství, ale tohle by mohla být bomba. Anebo taky propadák, který mě spláchne do historického kanálu.“

„Pochopil jsem, že většina vašich kapitánů hraje na jistotu. Patříte k nim také Vy?“

„Už nejsem důstojníkem imperiální flotily.“

„Ale byl jste. A odešel, protože vám tahle hra na jistotu neseděla.“

„Ano, doufal jsem, že v politice dokážu něco trochu víc.“

„Teď je možná ta správná chvíle.“

„Přiznávám se, že jedna moje část je na majora Kronesovou velice zvědavá. Jakkoliv hrozivě ji rozvědka líčí, dosáhla celé řady vítězství a to nelze jenom tak bagatelizovat. Pověst ji předchází jako velice oblíbenou a uznávanou velitelku Koloniální expedice.“

„Máte příležitost zjistit, nakolik je tahle informace pravdivá.“

„Akorát se nemohu zbavit pocitu, že tahle příležitost spláchne moji kariéru někam, kde se mi to vůbec nebude líbit.“

„Zato můžete hodně dokázat.“

„V to doufám,“ odtušil suše. „Nicméně vždycky mohu tvrdit, že jsem neměl na výběr, že? Ne, když je Federace oficiálně pozvala na palubu Voyageru.“

Následuje:
Kapitola 11