Strážci řádu: Mise Voyager

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Epilog

Kapitola 25

USS Voyager - simulátor

O chvíli později, když dorazil Jake Sisko do simulátoru, zjistil, že tady už někdo je. Trojice důstojníků bývalého Voyageru. Sedmá, Harry Kim a Tom Paris. Podle všeho probírali možné scénáře havárie raketoplánu. Ano, věděl o tom, ale nehodlal je rušit, dokud si neověří svoji teorii. Tiše vklouzl k volnému terminálu, skicář s kresbami odložil vedle sebe a začal vyhledávat.

„...počítači spustit simulaci Paris D43!“ slyšel Toma Parise, jak právě zkouší spustit další simulaci.

„Počítači, pozastavit příkaz!“ přerušil Harry Kim další kolo simulací. „Tome, kolik simulací ještě musíme provést, abys pochopil, že nemáme dost údajů, abychom mohli bezpečně určit, k čemu tam došlo?“

„Souhlasíš přeci s tím, že nešlo o nehodu, nebo ne Harry?“

„Jistěže...“

„Tak potom musíme najít odpovědi. Když ne kvůli tomu abychom někoho potrestali, tak alespoň kvůli Leeně.“

„Provedli jsme čtyřicet dva simulací a...“ zaznamenal Harry konečně Jakeovu přítomnost a na chvilku se zadrhnul. „...a žádná nás nepřivedla k jednoznačnému závěru.“

„Souhlasím,“ přisvědčila Sedmá, aniž by mladého Siska spustila z očí. Viděla, jak usedl k jednomu z volných panelů a začal tam cosi vyhledávat.

„Takže to prostě necháme jenom tak být?“

„Nic takového jsem neřekl, Tome,“ reagoval Harry chlácholivě. „V celé rovnici je příliš mnoho proměnných a my potřebujeme, něco od čeho se můžeme bezpečně odrazit. Všechno co máme, jsou neúplné údaje, domněnky, předpoklady a teorie. Z toho se opravdu nedá dát dohromady seriózní závěr. Promiň.“

„Dřív bys nehleděl na podobné hlouposti a šel za věcí, dokud ji nevyřešíš!“ vmetl Tom Harrymu do tváře.

„Neříkám, že tahle věc nemá řešení. Jenom potřebujeme něco víc, než máme. Zkus to pochopit, Tome.“

„Jo...chápu,“ přisvědčil, ale nevypadal moc přesvědčivě.

„Jakmile zjistíme něco nového můžeme pokračovat, ale...“ přestal Harry mluvit, vida Sedmou, která mezi tím přešla směrem k Jakeovi. Tak trochu očekával, že ho podpoří, neboť v argumentování byla lepší než on, ale ona nic neříkala a naopak odešla stranou do míst, kam usedl Jake Sisko.

„Pozoruhodné...“ hlas Sedmé přerušil jeho omluvu. Zastavila až u Jakea a zatím co mu prsty pobíhaly po ovládání, vzala do ruky jeho skicář a zaujatě si prohlížela kresbu na něm.

„Co má tohle být?“ zpozorněl ihned pilot a pospíchal, aby si prohlédl nakreslené obrazy ve skicáři.

„Možná něco, co vnese do celé záhady část, která nám celou dobu unikala,“ konstatovala Sedmá zaujatě.

„Vypadá to jako gravitační dělo,“ poznamenal Tom, když si obraz pozorně prohlédl. „Už jsem podobnou věc kdysi viděl. Sloužila k dopravování asteroidů z jednoho místa soustavy na druhé. Na jedné straně byl asteroid odpálen vysokorychlostní urychlovačem a na druhé straně fungoval zachycovací systém v podobě...“

„Zásah!“ přerušil ho Harry, když na obrazovce naskočil nový obraz. Vypadal úplně stejně jako ten na skice.

„Nikdy předtím jsem tuhle věc neviděl,“ řekl Jake. „Ani netuším, jak se ta věc jmenuje.“

„Jak jsi na tohle přišel?“

„Napadlo mě to dneska ráno.“

„Hmm,“ nakrabatil Harry čelo usilovným přemýšlením.

„Počítači, protáhni dráhu úlomků a porovnej s poslední známou mapou soustavy,“ neztrácela Sedmá čas.

„Analýza provedena.“

„Nachází se v jeho dráze asteroid?“

„Pozitivní. Asteroid zachycen ve vzdálenosti 17,9 miliónu kilometrů.“

„Vezmi ho jako odpalovací bod a umísti na něj gravitační dělo.“

„Provedeno.“

„Vypočítej dráhu letu trojice projektilů odpovídající velikosti vůči raketoplánu při zachování zaznamenané rychlosti a času zásahu.“

„Vypočítáno.“

„Spusť simulaci Sedmá D44 od časového indexu 57883,72.“

Oči všech čtyř se ihned upřely na simulaci, přesněji řečeno na závěrečných třicet vteřin od nichž Sedmá nechala pustit. Trojice projektilů dospěla nemilosrdně ke svému cíli. jeden z nich zasáhl raketoplán, ale nedošlo k explozi, místo ní se raketoplán dostal do prudké rotace, kterou po dalších deseti vteřinách vyrovnal.

„Počítači, upravit cílové parametry,“ chopil se slova Harry Kim. „Těsně před srážkou, sniž hladinu štítu na 50%.“

„Parametry změněny.“

„Spustit simulaci, deset vteřin před nárazem, poloviční rychlost.“

Výsledek byl stejný, akorát se raketoplán dostal do divočejšího manévru a počítač vyhodnotil poškození pravého motoru. Po Harrym se přidal také Tom, ale výsledek se o tolik nelišil.  Jake sledoval, jak se tihle tři, všichni členové posádky původního Voyageru doplňují a přichází s novým a novým parametrem, ale žádný nepřinesl očekávaný výsledek.

„Dobrý nápad, Jakeu, ale nefunguje to,“ řekl nakonec Harry.

„Ať uděláme cokoliv, stačí jen nepatrná energie ve štítech společně s pancéřováním Deltaplánu, aby vydržel takový náraz.“

„Možná, kdyby ho zasáhly všechny ty projektily naráz, tak by oslabený štít mohl...“

„Víme bezpečně, že šlo o jediný zásah!“ trvala na svém Sedmá.

„Pokud ovšem naše senzory dodávaly optimální údaje a...“

„Dodávaly.“

„Senzory fungovaly perfektně, Tome. Za to ručím,“ prohlásil Harry rezolutně, ale mnohem méně jistě už dodal: „Alespoň do okamžiku té srážky. Pak došlo k přetížení a sekundárním systémovým selháním, které jsme odstranili až teprve tady.“

„Takže jsme zpátky tam, kde jsme byli.“

„Byla to dobrá myšlenka, která nás nenapadla a...

„Počítači, zadej nový parametr,“ slyšel Jake sám sebe promluvit. V první chvíli mu nedošlo, že promluvil, ale pak si uvědomil, co tihle tři celou dobu neprověřili. „0,2 vteřiny před nárazem simuluj poruchu ochranných štítů.“

„Raketoplán měl celou dobu zvednuté štíty a...“ hodlal namítnout Harry.

„Parametr zadán.“

„Tahle situace neodpovídá možné situaci...“ zkoušel namítnout, ale jeho námitka byla rychle utnuta.

„Spustit simulaci! Posledních deset vteřin!“ nenechala ho Sedmá domluvit.

Tentokrát raketoplán vybuchl. Blondýnka nechala záznam projít několikrát zpomaleně včetně snímku po snímku a Tom, ačkoliv zpočátku remcal, sledoval celou věc s narůstajícím vzrušením.

„Počítači porovnej obrazový záznam havárie s poslední simulací a urči možnou shodu.“

„Porovnání provedeno. Shoda 98,3%“

„A máme odpověď na to, jak k tomu došlo.“

„Porucha na štítech? Raketoplán byl úplně nový a...“ namítl Tom okamžitě.

„Nemuselo jít o poruchu, Tome. Pokud měl na sobě instalovanou rušičku, mohlo tam být ještě něco dalšího,“ připojil se Harry Kim zamyšleně.

„Prohlédli jsme i druhý raketoplán. Měl úplně stejnou rušičku a tudíž je logické, že musel mít i stejnou závadu ať šlo o konstrukční chybu, nebo záměrně vyvolanou sabotáž,“ doplnila Sedmá.

„To je věc, kterou se už nedozvíme, protože všechny důkazy jsou pryč,“ rozhodil pilot frustrovaně rukama. „Stejně jako zmizely velmi příhodně záznamy senzorů, takže máme jenom to, co jste vy dva viděli plus obrazový záznam. Dost málo, abychom mohli dospět k jednoznačnému závěru, že šlo o sabotáž.“

„Ze soustavy Zavia se stala válečná zóna, Tome.“ chlácholil ho Harry. „I kdybychom se tam vrátili, těžko najdeme důkazy, které by podpořily naše teorie.“

„Veškeré důkazy velmi příhodně zmizely a my nemáme prakticky nic a...“

„S tím nesouhlasím,“ přerušila ho Sedmá. „Poslední simulace je dostatečným důkazem, který potvrzuje správnost teorie, že šlo o cílený útok.“

„Akorát nevíme kdo za ním stoji a můžeme se pouze domnívat, proč to udělal,“ povzdechl si Tom frustrovaně.

„Měli bychom informovat kapitána o našich zjištěních,“ poznamenal Harry.

„Souhlasím,“ přikývla Sedma.

„Řeknu mu o tom sám. Ostatně, já to celé začal,“ rozhodl Tom Paris nakonec.

Voyager, kapitánova pracovna, hvězdný čas: 57902,83

Kapitán Aran Dar pročítal ve své pracovně zprávy. Ostatně neměl moc co jiného na práci než sledovat pomalu se vyvíjející situaci, která hrozila vyústit v diplomatickou roztržku mezi Tamulským impériem a Novou Kolonií. Díky napojení na Koloniální satelit neměli nouze o zprávy. Kromě toho satelit monitoroval mnohem víc než by bylo u obyčejného satelitu běžné a paměťové banky Voyageru se díky němu plnily informacemi.

Sedmá s Tuvokem je třídili a zaznamenávali podle významu a důležitosti. Díky tomu mohl sledovat pouze ty důležité události. Situace bohužel spěla přesně do fáze, jíž se obával ze všeho nejvíc. Nová Kolonie už věděla o incidentu v soustavě Zavia. Obě strany počítaly své ztráty v tisících, ale mnohem hůř na tom byli Zentierané. Chaos v Tamulské velitelské struktuře způsobil, že zcela ignorovali fakt, že Zentierané po vybombardování všech jejich skladišť s jídlem, umírají hlady.

Ne po desítkách, či stovkách, ani tisících, ale deseti tisících. Podle doktora Bashira, za to mohla jejich křehká tělesná konstituce, u níž stačilo jen velice málo, aby umírali na následek nedostatku potravy. Tamulci s tím nic nedělali, pouze se hádali o velení a zcela ignorovali skutečnost, že celý jeden druh, bývalý člen jejich impéria zaniká přímo před jejich očima. Aniž by s tím něco udělali.

„Proč také, když je mnohem pohodlnější hodit vinu na někoho jiného, Novou Kolonii. To oni jsou ti špatní a zlí a tudíž mohou za všechno,“ pomyslel si ironicky při vzpomínce na slova vyslance Slokarije ohledně postoje impéria vůči svému protivníkovi. Dar nechtěl věřit tomu, že všichni v impériu jsou tak zabednění, že nevidí zjevné skutečnosti. Nekompromisní přístup Tamulské vlády a jejich rozvědky pouze podtrhoval situaci. Cožpak neviděli, že svým přístupem ubližují sami sobě a impériu? Tok jeho myšlenek přerušil zvonek u dveří.

„Vstupte!“ vyzval příchozího, ať už jím byl kdokoliv. Každičká chvilka, která ho odtrhnula od těchto neveselých představ, byla nyní vítaná bez ohledu, jestli půjde o banalitu, nebo otázku života a smrti.

„Kapitáne, mohu s Vámi mluvit?“ příchozím byl Tom Paris.

„Ach, Tome, jdete jako na zavolanou,“ pobídl ho rukou, ať jde dál a vstal z křesla od stolu, kde poslední hodiny zíral do monitoru. „Sám jsem s vámi chtěl mluvit.“

„Opravdu?“

„Nuže, jak jde vaše pátrání?“

„Vy o tom víte?“

„Jistěže vím, dokonce hned z první ruky.“

„No ovšem, B’Elanna,“ došlo Tomovi ihned.

„Předpokládám, že jste konečně s Harrym a Sedmou dospěli ke konečnému závěru,“ konstatoval kapitán, vida jeho výraz i pad, který držel v ruce.

„No...vlastně nás k němu přivedl Jake.“

„Jake, říkáte?“

„Ano, přesně tak,“ přisvědčil pilot. „Na základě jeho teorie jsme dospěli konečně k jasnému závěru, že nešlo o nehodu, ale o cílený útok. Žádná náhoda, celé to bylo naplánováno, aby raketoplán nikdy nedosáhl paluby vlajkové lodi třetí flotily.“

„Víte, kdo střílel?“ převzal kapitán pad a se zaujetím si prohlížel data z padu, který mu Tom právě předal. Nedělal si žádné velké iluze, ale cokoliv bylo lepší než nic.

„S ohledem na úroveň použité technologie původně ani nemuselo jít o zbraň. Střílet mohl v podstatě kdokoliv. Nová Kolonie, Tamulci, my, Gandorové, nepočítaje tucet neutrálních soustav. Podezřelých je víc než dost a to dělo mohli na ten asteroid umístit před týdnem, stejně jako před sedmi nebo sedmdesáti lety. Dokonce mohlo být i Zentieranské, v dobách kdy těžili na asteroidech suroviny.“

„Což nám bohužel nijak nepomůže s ohledem na skutečnost, že ve vzduchu visí válka. Pokud nedokážeme zcela jistě a bezpečně ukázat na viníka, tak dost pochybuji, že jí dokážeme zabránit. A i kdyby ano, nejspíš to na věci nic nezmění,“ dodal s povzdechem, protože bylo víc než zřejmé, že Tamulská rozvědka nebude poslouchat nic jiného než, že na vině je Nová Kolonie.

„Alespoň víme, že to nebyla nehoda.“

„To rozhodně nebyla, ale situace je mnohem složitější.“

„Jak to myslíte, kapitáne?“

„Podle způsobu, jakým po sobě dotyčný zametal stopy.“

„Máte na mysli někoho konkrétního?“

„Bojím se, že mám jenom jednoho podezřelého a ten, jak byste jistě řekl, příhodně zemřel,“ povzdechnul si Bajoran, neboť tímto prohlášením právě vstupoval na půdu konspiračních teoretiků, jenomže tahle jediná věc dávala tomu všemu trochu smysl. „Nikdo z těch, které jste jmenoval, nemá skutečný motiv a jakkoliv si o mě budete myslet, že jsem blázen, tak také můj jediný podezřelý podle všeho nebyl ničím víc než figurkou. Figurkou v mnohem větší hře, která nepočítala s tím, že by na jejím konci mohla zůstat naživu.“

„Počkat? Naznačujete...“ došlo Tomovi, koho tím musí myslet.

„Nenaznačuji, tvrdím!“ pronesl pevně a dodal: „stejně jako Vy mohu tvrdit, že na 98,3% mám pravdu. Podívejte,“ přešel ke stolu a otočil k němu svůj kapesní počítač. Zadal Leenino jméno a na obrazovce vyskočilo:

Záznam nenalezen

„To nemusí nic znamenat...“

„Náhodné kaskádovité selhání lodních systémů v důsledku poruchy během neméně nešťastné srážky. Poškození lodních systémů nulové, ale zato poškození na senzorech, které způsobilo, že nemáme prakticky nic, kromě obrazového záznamu zničení raketoplánu a vymazání všech záznamů o praporčíku Leeně. Jako by nikdy neexistovala.“

„Ale přeci si ji pamatujeme? Nebo ne?“ vybavil si Tom setkání s jedním druhem v kvadrantu delta, který dokázal ovlivnit hromadně paměť, tak, že všichni na dotyčnou osobu postupně zapomněli, včetně záznamů v lodním počítači. Kromě Chakotaye, který si vše napsal do papírového deníku a uchoval tak prchavou vzpomínku na ženu, kterou miloval.

„Tome, to co tady teď padne, neopustí tuhle místnost, rozumíte?“

„Rozumím.“

„Dobře,“ klepnul Dar na komunikátor. „Kapitán Tuvokovi, přijďte prosím do mé pracovny.“

„Hned tam budu, kapitáne,“ potvrdil Vulkánec příjem.

„Máme před sebou skládačku, které pokud mi paměť neklame, říkali lidé na zemi puzzle. Vy máte jeden dílek, já zase druhý. Vstupte!“ reagoval na zvonek dveří a dovnitř vstoupil šéf bezpečnosti.

„Chtěl jste se mnou mluvit, kapitáne?“ promluvil Tuvok sotva se za ním bezpečně zavřely dveře.

„Ano, podívejte,“ předal mu Tomův pad.

„Působivé,“ okomentoval šéf bezpečnosti po chvilce uznale obsah a lehce pozvedl levé obočí v náznaku obdivu.

„Souhlasím,“ přisvědčil kapitán. „Tohle zaplňuje další díl záhady, kterou řešíme už od chvíle, kdy jsme vstoupili sem.“

„S tím nápadem přišel Jake,“ nehodlal si Tom přisvojit práci někoho jiného. Ne z toho už vyrostl a dával si záležet, aby nesklouzl ke starým zvykům. Ne teď, když byl šťastně ženatý a měl dítě, kterému šel vzorem.

„Zjevně byl dobrý nápad, když jste ho vzal na palubu, kapitáne,“ připustil Tuvok s náznakem uznání.

„Občas dokáže být užitečný, když zrovna nedělá problémy,“ pokýval hlavou kapitán, ale pokračoval dál směrem k pilotovi. „Podstatné je, že tady pan Tuvok na můj rozkaz začal monitorovat podivuhodné náhody, které nás během cesty postihly a praporčík Leena přesně jednu takovou záhadu představuje.“

„Ani já v jejím případě nezaznamenal žádné podezřelé chování, takže mě nalezené indicie překvapily.“

„Co jste vlastně našel, Tuvoku?“ zajímalo Toma.

„Nic. Téměř nic,“ odtušil Vulkánec suše. „Jak byste jistě poznamenal, jde o záhadu nad záhady.“

„Na něco jste přeci narazil, nebo ne?“

„Když jsem zjistil, že nemám komu poslat můj soustrastný dopis, pověřil jsem Tuvoka, aby zkusil doplnit chybějící informace a jaké na mě čekalo překvapení, když nezjistil téměř nic.“ Poslední dvě slova kapitán zdůraznil.

„Prohlédl jsem její kajutu, ale nenašel ani stopu po fotografiích, osobních předmětech a čehokoliv, co si sebou přinesla na palubu. Všechno nasvědčuje tomu, že když vstoupila na palubu, neměla na sobě víc než svoji uniformu. Uniformu, kterou měla na sobě v okamžiku zničení raketoplánu.“

„To nemusí nic znamenat. Mohla si...“

„Tudíž jsem oslovil komandéra Maddena, aby mi pomohl, ale podle všeho žádný praporčík Leena nikdy nesloužila na Enterprise, jako většina naší současné posádky. Hlavní pilotkou měla být podporučík Tanisa Lanewská, ale ta účast na poslední chvíli odřekla. Z rodinných důvodů musela náhle odletět na Zemi a na seznam vstoupilo jméno praporčíka Leeny. Komandér Madden předpokládal, že jde o někoho, koho sehnal kapitán Aran, takže mu to v dané chvíli nepřišlo nijak podezřelé.“

„A já si zase myslel, že je z Enterprise,“ dodal Aran Dar. „Dokonale zahrané, takže nikdo netušil, že na palubě máme někoho, kdo sem nejspíš vůbec nepatří a ještě k tomu jde o sabotéra. Mohu jen předpokládat, že podporučík Lanewská nikdy nedorazila na Zemi a neméně záhadně zmizela.“

„Sabotéra?“ zamrkal Tom Paris překvapeně nad tím, kam celá věc začíná směřovat.

„Jedna z mála věcí, kterou jsem zjistil a potvrdil, je kdo nainstaloval rušící zařízení na raketoplán 1 a 2. Byla to praporčík Leena.“

„Ale ona byla na palubě a...“

„Pravděpodobně celou věc plánovala už od chvíle, kdy jsme dorazili do soustavy Zavia. Zabít vyslance Slokarije a zakrýt za sebou stopy tím, že tam zahyne s ním.“

„Ne, tohle mi k Leeně nesedí,“ nesouhlasil Tom. „Byla plná života a nadšená z toho, že může pilotovat takovou velkou loď.  Těšila se, že bude po konci téhle mise první pilotem. Nebylo na ní nic podezřelého, chovala se vždy tak uvolněně, což B‘Elannu příšerně dráždilo, byla soutěživá, měla ráda výzvy a...“

„Já Vás chápu, Tome,“ přitakal kapitán. „Podobně jako Vy, ji popsalo i několik dalších členů posádky, ale fakta jsou fakta.“

„A byla o dost lepší pilot než já, což neříkám jenom tak. Takhle se podle mě nechová sabotér a ještě sebevražedný atentátník.“

„Všichni jsme viděli, jenom to, co jsme chtěli vidět. Nikdo nepředpokládal, že by mohla mít takové úmysly, ani já a dokonce ani tady pan Tuvok.“

„Nemohu uvěřit, že nás celou dobu vodila za nos,“ vrtěl nad tím Tom dál hlavou.

„Možná ne,“ promluvil znovu Vulkánec. „Podle poručíka Daxové, mohly být její pocity a chování skutečné. Nemusela nic z toho předstírat, protože přesně takovým způsobem, jakým vyjadřovala své pocity, je i cítila. Pokud celou dobu věděla, že jde o jednosměrnou cestu, potom je asi i logické, že si hodlala užít každičký okamžik, který jí zbýval.“

„Možná trpěla nějakou nevyléčitelnou nemocí a...“

„Veškeré lékařské záznamy, včetně vstupní prohlídky zmizely. Stejně jako veškerá data o ní. Nepočítaje její osobní deník, který nastavila, aby se vymazal přesně dvacet čtyři hodiny po její smrti.“

„Lze ho obnovit?“ zkusil Tom s nadějí v hlase.

„Způsob, jakým byla data vymazána, zanechal dojem, že praporčík Leena, byla pouze nastrčená figurka, kdežto za nitky tahal v pozadí někdo jiný,“ konstatoval Tuvok

„Neobnovitelně?“

„Narazil jsem na spouštěcí subrutinu, ale programový kód nepřipomíná nic z toho, co známe. Troufám si tvrdit, že jde o dost pokročilejší technologii než jakékoliv programové vybavení používané Federací a nám známým druhům. Zbytky stejného kódu jsem našel v paměti transportéru a záznamech senzorů.“

„Předpokládáme, že tímhle způsobem se náš pan Záhadný dostal k lodním systémům a mohl je v klíčový okamžik ovlivnit, aniž bychom s tím dokázali v dané chvíli něco udělat,“ přihodil kapitán. „A jediné logické vysvětlení je, že měl na palubě svého agenta, Leenu.“

„Stále mluvíte o někom, kapitáne, ale máte tušení, kdo může ten někdo být?“

„Někdo, kdo si nepřál, abychom uspěli a změnili dosavadní rovnováhu, či spíše nerovnováhu sil, která panovala v impériu.“

„Tím, že zabije Tamulského vyslance.“

„A zároveň i jediný spojovací bod, který vede zpátky k němu. Mám pocit, že to měl v plánu od samého počátku, jenomže nesmazal všechny stopy. Zanechal po sobě zbytky, které Tuvok dokázal posbírat. Ne dost k tomu, aby odhalil jeho totožnost, ale jak jste právě slyšel, dost k tomu, aby dospěl k závěru, že šlo o velice propracovanou sabotáž.“

„Co je to sakra za lidi, když dokážou udělat něco takového?“

„Bojím se pomyslet, co dalšího by mohli udělat, pokud by nás chtěli stále odstranit. Proto tahle informace musí zůstat v tajnosti, alespoň dokud nebudeme zpátky na DS9. Chápete, Tome?“

„Ano, chápu.“

„Což nic nemění na skutečnosti, že dnes v 18:00, bude smuteční obřad za praporčíka Leenu.“

„Smuteční obřad?“

„Nechceme přeci, aby si posádka myslela, že jsme zapomněli na její smrt. Pokud jde o mě tak Leena existovala, byla členem této posádky a podle toho k ní budeme přistupovat.“ Aran Dar nasadil nečitelný výraz a dodal: „Pokud vím, tak lidé na Zemi říkají: „O mrtvých jen dobře. A my o ní budeme mluvit v dobrém, protože si sakra myslím, že ona je oběť, stejně jako my.“

„V tom… v tom máte nejspíš pravdu, kapitáne,“ souhlasil Tom Paris zamyšleně.

„Potom na ni vzpomeňte v dobrém, Tome, stejně jako já.“

„Já...budu.“

„Věřím, že se na Vás mohu spolehnout, Tome. A děkuji Vám.“

Následuje:
Kapitola 26