Strážci řádu: Mise Voyager

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Epilog

Kapitola 19

Systém Zavia, hvězdný čas: 57880,57

Voyager se vynořil v Soustavě Zavia po dvou dnech letu warpem. Nyní se nacházeli v okrajové části impéria a podle všeho tu bylo poměrně živo. Koloniální Dravec zamířil ihned do míst, kde parkovali další Dravci patřící zdejší hlídce. Koloniální vlajková loď dorazila záměrně o půl hodiny dříve, aby jejich současný přílet nevzbuzoval dojem, že přiletěli společně.

„Hlášení, Tuvoku!“ vyžádal si kapitán ihned stav.

„Zachycuji celkem třináct signatur patřící Nové Kolonii. Podle naší aktualizované databáze, jde o Dravce třídy C. Udržují pozici na odvrácené straně druhého měsíce planety Tieru 4.“

„Hmm, mají tu pouze jednu eskadru,“ zamnul si Tamulský vyslanec zamyšleně bradu.

„Viditelně nehodlají eskalovat napětí, povoláváním posil,“ mínil Bajoran zamyšleně.

„Tamulské lodě jsou rozprostřené po celé soustavě a jejich počet je 192,“ doplnil Tuvok

„Hmm, tolik lodí z třetí flotily pohromadě nikdo nikdy neviděl,“ zamračil se vyslanec na ta čísla.

„Drží si od Koloniálních lodí odstup.“

„Nějaké známky komunikace?“ zajímalo Maddena.

„Zatím ne.“

„Jeden by nevěřil, že tady na sebe civí už několik týdnů či spíše měsíců, aniž by si vyměnili jediné slovo,“ okomentoval situaci první důstojník po pravici kapitána.

„S ohledem na velitele třetí flotily, kterým je jistý admirál Saaros bych takovou věc nepovažoval za nemožnou,“ odtušil Tamulec sardonicky.

„O co se sakra snaží?“

„Hodlá chřestit zbraněmi, aby ukázal, že impérium je tady taky, kdyby si toho Nová Kolonie náhodou nevšimla.“

„Myslíte, že může také zaútočit? Obzvláště když má kolem sebe tolik lodí?“

„Mohl by, ale myslím, že Koloniální odpověď by byla rychlá a rázná,“ odtušil vyslanec pochmurně. „To, že vidíme pouze jednu Koloniální eskadru, neznamená, že nemají poblíž skrytou jednu, či dvě další, aby v případě potřeby zvrátili nepříznivý poměr sil na jejich stranu.“

„A co zdejší planeta a její obyvatelé?“ zkusil kapitán převést hovor na jiné téma.

„Nu,“ prohnuly se vyslancovy rty v nezvykle sarkastickém úsměvu. „Naše slavná rozvědka má za to, že si zde Nová Kolonie vytváří armádu k útoku na impérium.“

„Nikde nevidím žádné viditelné vojenské základny, ani na orbitě, ani na povrchu,“ okomentoval situaci Tuvok.

„Tahle planeta a její obyvatelé jsou rádi, že jsou rádi, natož pak, aby ještě hodlali bojovat, ať již za kohokoliv či proti komukoliv. Obzvláště v jejich případě by šlo o hodně směšný pokus s ohledem na fyzické dispozice.“

„Ne vždy musí být druh s velkou silnou fyzickou konstitucí dominantní,“ namítnul Dar.

„Věřte mi, že i kdyby to byla pravda a Nová Kolonie si tu skutečně budovala armádu, potom by museli opravdu hodně, hodně investovat do výstroje a zbraňových systémů, pokud by měli Zentierané vůbec šanci uspět proti Maloganským vojákům, kteří tvoří jádro našich sil. Troufám si tvrdit, že postačí jediná jednotka elitní skupiny nazývané Rudé sekery k vypořádání s celou armádou Zentieranů. Nehledě na skutečnost, že Zentierané jsou nenásilnou rasou.“

„Za dvacet let se mohlo lecos změnit,“ mínil kapitán Voyageru tázavě.

„V tom máte dozajista pravdu, ale Zentierané jsou podle dostupných informací zlomení a chybí jim ten zápal, jaký měli před třiceti lety, kdy tvořili jednu z okrajových soustav impéria. Jejich domovský svět byl během války vybombardován a přeživší Zentierané by nejspíš zamřeli, kdyby jim Nová Kolonie nepomohla. Poté co vybombardovali jejich svět.“

„Jenom tak jste je nechali na pospas Nové Kolonii?“

„Varovali jsme je dost důrazně, dokonce i Gaaliané jim kladli na srdce, aby se nenechali zlákat falešnými sliby Cestovatelů a nepřivedli svůj svět ke zkáze v podobě Koloniální expedice. Bohužel nás neposlechli,“ povzdechnul si Tamulec. „Tihle rádoby Cestovatelé si našli cestičku do jejich společnosti a následně dosáhli svého, tak jako v případě mnoha jiných civilizací, které nakazili svým zhoubným vlivem. Ale kdo by odolal, když nabízeli prakticky nesmrtelnost? Řekněte, kapitáne, kdyby vám někdo nabídnul nesmrtelnost, odmítnul byste ho na místě, nebo byste se nad tím alespoň trochu zamyslel?“

„Určitě bych se zajímal, co za to bude chtít a...“

„A právě tohle je tím největším nebezpečím!“ přerušil ho Slokarij prudce. „Pokud o tom začnete jen trošičku uvažovat, je to úplně totéž, jako byste jejich nabídku přijal.“

„Předpokládám, že to má svoji cenu, neboť taková věc není zadarmo.“

„Doživotní otroctví a bezvýhradná služba Cestovatelům. To je cena, za jejich údajnou nesmrtelnost! Rázem budete dělat všechno, co po vás chtějí. Všechno co máte, veškeré dostupné zdroje a kapacity vaší rasy poslouží jejich účelu.“

„Teď už asi chápu, proč impérium zaujalo takový nekompromisní postoj.“

„Před pětadvaceti lety nám dobře posloužil, zachránil impérium, ale teď jde o pouhý přežitek,“ povzdechnul si vyslanec s trpkým výrazem ve tváři. „Možná bude lepší, když vám to názorně ukážu přímo zde na Tieru 4.“

Tamulec povstal z křesla a popošel blíž k hlavní obrazovce, kde se pomalu přibližovali ke zmíněné planetě, Tieru 4.

„Zvětšit obraz!“ přikázal kapitán, kterému došlo, oč vyslanci jde.

„Jak vidíte, Tieru 4 není nijak zvlášť zajímavá planeta,“ spustil Slokarij svůj výklad. „Vypadá celkem obyčejně, jako jiná planeta třídy M, kterou znáte. Velkou část povrchu tvoří poušť a neúrodné skalnaté oblasti. Oceány a vodní plochy tvoří jen čtvrtinu povrchu. Veškerá populace se soustřeďuje na nepoměrně vzdálených oblastech, kde jsou dostatečně vhodné podmínky pro život.“

„Žádná planeta schopná nést život není zcela obyčejná,“ vstal kapitán Voyageru ze svého křesla a popošel blíž k hlavní obrazovce. Ano Tieru 4 těžko mohla soupeři se Zemí, či Bajorem, nicméně i on měl hodně do sebe a nepochyboval ani na okamžik se zde nachází překrásná oku lahodící místa.

„Velmi hezky řečeno, kapitáne,“ přikývnul Tamulec a znovu si povzdechl. „Máte ty archivní záběry z výzkumné lodi H’Wune, které jsem vám dal?“ obrátil pohled na Sedmou.

„Jistě.“

„Ukažte nám je prosím,“ požádal a znovu obrátil pohled k obrazovce. „Teď sledujte, kapitáne, ať vidíte ten rozdíl mezi tím, co bylo a co je.“

Záběr na planetu z lodních senzorů nahradil třicet let starý záznam. A rozdíl byl patrný hned na první pohled. Planeta nejenom zářila zeleno-modrou barvou, ale orbitální aktivita včetně základen a vesmírné stanice, byla plná vesmírného provozu. Všude kolem planety zářila světla, jako malé drahokamy lemující nádherný klenot. Na povrchu byly též patrné veliké metropole viditelné z orbity.

„Tak tomuhle říkám rozdíl...“ uklouzlo Tomu Parisovi u kormidla.

„To co vidíte je zlatý věk rasy Zentieranů, který byl násilně přerušen válkou. Válkou, která se jich netýkala, ale do níž skončili zataženi a jak to dopadlo se podívejte sám...“

Sedmá přepnula na další archivní záběry a zářící planetu plnou života nahradila úplně jiná planeta. Na míle vzdálená té současné a ještě víc té před třiceti lety. Tahle planeta vypadala mrtvá, černá a spálená, plná kráterů po masivním orbitálním bombardování.

„Proboha...“ vydechl Dar při pohledu na tu zkázu.

„Nová Kolonie dokáže být velice důkladná a Tieru 4 je toho jasným důkazem,“ konstatoval vyslanec s povzdechem.

„Divím se, že to vůbec někdo přežil.“

„Populace Zentieranů se zmenšila ze stovek miliónů na stovky tisíc.“

„Jak mohli něco takového udělat?“

„A proč prostě Zentierany nedorazili a neumyli si nad nimi ruce, chcete říct?“ odfrknul si Slokarij sarkasticky.

„To bohužel nemohli,“ promluvila nečekaně Sedmá a všechny pohledy se opřely směrem k ní. „Morální kodex jim zakazuje zabít bezbranného nepřítele a tihle přeživší Zentierané nebyli zasaženi účinky časové radiace Cestovatelů, tudíž pro jejich expediční flotilu nepředstavovali nepřítele a jako takový vstoupil v platnost morální kodex. Proto zastavili veškeré vojenské operace a místo nich přistáli na planetě s cílem zachránit zbylé Zentierany.“

„Zničí 99% jejich populace a zbylému jednomu procentu nabídnou humanitární pomoc?“ neskrýval první důstojník sarkastický názor.

„S ohledem na skutečnost, že současná populace Zentieranů dosahuje deseti miliónů, potom má, či měla jejich pomoc svůj smysl,“ připomněl Tuvok.

„Nehledě na způsob, jakým smazali stopy po útoku.“

„Nová Kolonie je zkrátka jedno velké překvapení.“

„Ano, pozdvihli Zentierany z popela. Doslova do písmene a navrátili jim alespoň část toho, oč během války přišli,“ připustil Slokarij s náznakem uznání.

„A nyní po pětadvaceti letech se chystají odejít a nechat Zentierany, aby šli vlastní cestou,“ doplnil kapitán za něj, protože právě tohle major Kronesová naznačovala.

„Alespoň tolik nám tvrdí.“

„Věříte tomu, pane vyslanče? Věříte, že opravdu hodlají odejít?“

„Po setkání s majorem Kronesovou víc než kdy jindy.“

„Mám stejný názor, pane vyslanče, ale nemyslím si, že jenom tak odletí, když se tady pohybuje skoro celá vaše flotila z vnějších světů.“

„Potom je čas buď odvést jejich pozornost jinam, nebo udělat tu část, kdy našemu ctěnému panu předsedovi a jeho vládě tohle všechno pořádně otřeme o nos zahájením dialogu.“

„V tom případě máte moji plnou podporu.“

„Jste nesmírně laskav, kapitáne. A věřte, že vaši účast oceňuji, stejně jako ji ocení náš vůdce, který si nepřeje nic jiného než protnout, tohle nekonečné mlčení.“

„Není zvláštní, že jsme tady už notnou chvíli a nikdo si nás nevšímá?“ nadhodil dosud mlčící Harry Kim.

„Jak brzy zjistíte, u admirála Saarose není nic nemožné,“ odfrknul si Slokarij přezíravě, aniž by dodal, cokoliv dalšího. Nemělo cenu nic dodávat. Saaros byl pokud si pamatoval idiot a informační svodka, kterou dostal, potvrzovala, že v jeho případě nedošlo za ty roky k žádné velké změně.

Voyager pokračoval další bezmála hodinu na impulsní pohon a planeta Tieru 4 se na hlavní obrazovce zvětšovala.

„Stále žádná známka toho, že by si nás všimnuli Tuvoku?“ zajímalo kapitána Arana, neboť i jemu přišlo tohle mlčení podezřele dlouhé. Obzvláště, když Tamulci věděli, že přiletí. Museli o nich vědět už od okamžiku, kdy vystoupili z warpu.

„Negativní kapitáne,“ odtušil vulkánec. „Nicméně jsem zachytil automatické zprávy, vysílané oběma stranami.“

„Automatické zprávy říkáte?“

„Ano, kapitáne a soudě podle časové hlavičky vysílaného signálu si takhle vyměňují zprávy už několik týdnů. Alespoň co se týče Tamulského vysílání. Koloniální odpovědi jsou různé, ale taktéž se po určitém čase opakují.“

„Jak typické!“ odfrknul si Slokarij znechuceně. „Raději než by Saaros vyvinul špetku iniciativy, chová se takhle dětinsky.“

„Porušte mlčení, Tuvoku. Je čas dát jim vědět, že jsme tady a nehodláme mluvit na záznam.“

„Ano, kapitáne.“

„Až budete připraven, pane vyslanče.“

„Na tohle se nedá nikdy dost dobře připravit,“ nadechnul se Slokarij a popošel blíže k obrazovce.

„Vlajková loď odpovídá na náš signál.“

„Na obrazovku!“

Obrazovka dvakrát zablikala, než se obraz ustálil a odhalil můstek Tamulského křižníku. Můstek v jeho středu obrazovka zabrala Tamulského admirála, sedícího, či spíše rozvaleného v něčem co nevypadalo jako velitelské křeslo, ale trůn. Měl daleko k vysokému a štíhlému radnímu, který reprezentoval Tamulskou rasu. Admirál byl jeho přesným opakem, otylý s nafouklými tvářemi, podtrhujícím lidské úsloví o tom, jak se daří praseti v žitě. Nevstal ani z křesla a skoro to vypadalo, že kvůli své tělesné konstituci sám ani nevstane. Reagoval až po několika vteřinách, kdy znechuceně pohlédl na ty, kteří ho ruší. Tvářil se, jako by před sebou měl pouhý hmyz nestojící za jeho pozornost.

„Jsem admirál Saaros velitel třetí flotily,“ promluvil tónem nenechávající nikoho na pochybách, že ho tahle rozprava velice obtěžuje. „Kdo jste a co tady chcete!“

„Jsem zvláštní Tamulský vyslanec Slokarij,“ popošel vyslanec blíže, aby bylo zřejmé, že také on je Tamulec. „Doprovázím delegaci ze Spojené Federace planet, kterou náš vůdce pozval k diplomatické návštěvě.“

„O ničem takovém nevím.“

„To po Vás ani nikdo nežádá, admirále Saarosi. Podstatné je, že plním úkol, jímž mě pověřil náš vůdce.“

„Je mi celkem jedno, kdo jste. Právě jste vstoupili na svrchované území Impéria, takže pokud nechcete, abych vás odsud nechal eskortovat, tak vypadněte a nepleťte se do našich záležitostí!“

„Kapitáne Nuelosi,“ pokračoval Slokarij dál, jako by ta slova neslyšel, obraceje pohled ke kapitánovi, jehož tušil na levé straně můstku mimo záběr. Dovolil si lehký úsměv, protože kamera automaticky zaměřila dle příslušného protokolu osloveného. Protokol, který platil už desítky let a jehož cílem bylo usnadnit vícestrannou konferenci. „Kód ZETA-64891-ZARKON. Potvrďte.“

„Co má tohle být?“ zavrčel Saaros rozčilen tím, že ho vyškrtnuli z debaty.

„Kód ZETA-64891-ZARKON, potvrzen,“ odpověděl Nuelos pečlivě neutrálním hlasem, ale svůj znechucený výraz směrem ke svému nadřízenému nedokázal plně skrýt. Zato s jistou zlomyslností dodal: „Pane velvyslanče, přikazujte.“

„O čem to sakra mluvíte? Já jsem tady admirál a já, jenom já rozhoduji…“

„Mluvím o tom, že radní Slokarij má statut zvláštního vyslance,“ vysvětlil Tamulský kapitán svému nadřízenému bezvýrazně.

„Tenhle ubožák…“

„Mluví ústy našeho vůdce, Zorala!“ přerušil ho kapitán nekompromisně a při vyslovení vůdcova jména uctivě sklonil oči směrem k zemi.

„To…“

„Je to souhrn kódovaných rozkazů, které dorazily před dvěma dny z domovské soustavy, pane.“ Kapitán Nuelos možná mluvil neutrálním a pečlivě kontrolovaným hlasem ale jeho výraz i pohled v sobě skloubil nechuť a pohrdání ke svému nadřízenému.

„Nějaká ubohá nula si tu nebude…“

„To už stačilo Saarosi!“ zarazil ho Slokarij chladně. „Pokud to nechápete, tak mám nejenom vyšší hodnost než Vy, ale i společenské postavení a na rozdíl od vás zasedám v radě, kdežto vy velíte pár lodím v zapadlé soustavě. Takže tu na mě nezkoušejte dělat tyhle móresy.“

„Myslíte si, že jsem hlupák?“ nehodlal se admirál jenom tak vzdát. „Diplomatická mise? Tady? To je ten největší nesmysl, jaký jsem kdy slyšel!“

„Pochybuji, že se Vám náš vůdce svěřuje se svými plány, ale až s ním budu příště mluvit, zmíním Vaše jméno. Jsem si jist, že Vás bude dozajista o všem informovat, nejlépe osobně a neprodleně.“

„Sbalte si vaše fidlátka i tu lodičku a zmizte. Mám tady misi a nepotřebuji, abyste se mi tu pletli pod nohy.“

„Saarosi,“ naklonil se Slokarij blíže k obrazovce a upřel tvrdý nekompromisní pohled na svého protějška. „Pokud mě donutíte, abych zavolal našemu vůdci, tak vězte, že jste býval velitelem téhle flotily.“

„Toho se neodvážíte!“

„Přesně tohle mám v plánu, a jelikož jste známý svým chováním trucovitého děcka, mám tu i rozkaz k vašemu odvolání. Pokud ovšem chcete slyšet ta slova přímo z úst našeho vůdce…“

Nedokončil větu, když obrazovka zčernala. Vyslanec se naproti všemu neubránil úsměvu. Samozřejmě žádný takový rozkaz neměl, ale na tom nezáleželo.

„Viditelně s námi moc mluvit nechce,“ poznamenal kapitán Voyageru konverzačně.

„Čtu v něm jako v knize, kapitáne,“ usmíval se Tamulec stále víc a víc. „Je umíněný a nehodlá přiznat, že se mýlí. Jenomže vidina toho, že by mohl o všechno přijít…“

„Takže nakonec bude spolupracovat?“

„O tom dost pochybuji, ale věřím, že za sebe nechá jednat někoho rozumnějšího, jako je třeba kapitán Nuelos.“

„Znáte kapitána Nuelose?“

„Kdysi jsme spolu sloužili,“ přikývnul Slokarij. „Překvapuje mě, že muž jeho formátu a postavení slouží zrovna u třetí flotily.“

„Nu, rozhodně vypadal o poznání rozumněji než admirál.“

„Myslím, že rozumný, musí být snad každý, ale uvidíme a…“

„Přijímáme signál z Vlajkové lodi!“ přerušil jejich rozpravu opět Tuvok.

„To bylo docela rychlé.“

„Na obrazovku!“

„Pane velvyslanče,“ spustil kapitán Nuelos, sotva se objevil na obrazovce. „Admirál Saaros mě pověřil, abych vás i diplomatickou delegaci ze Spojené Federace planet uvítal na území Tamulského impéria.“

„Pokud vím, tak soustava Zavia už nepatří k impériu, kapitáne Nuelosi. Nebo se snad během mé nepřítomnosti něco změnilo?“

„Velice se omlouvám, pane velvyslanče, ale o těchto věcech nesmím mluvit na nezabezpečeném kanále. Ne když nás může někdo další odposlouchávat.“

„Proč prostě neřeknete, že tady chřestíte zbraněmi a doufáte, že Novou Kolonii natolik vyděsíte, že odsud prostě vypadnou.“

„Tyhle rozkazy přišly přímo z velitelství, pane velvyslanče. Admirál Saaros tu plní legitimními rozkazy,“ opáčil Tamulec na druhé straně škrobeně.

„Dobře, kapitáne Nuelosi, teď mě poslouchejte. Za prvé, moc dobře vím, proč jste tady, a za druhé mě náš vůdce pověřil, abych se postaral o to, aby celá situace nepřerostla v možný konflikt mezi námi a Novou Kolonií.“

„Potom na Vás náš vůdce vložil nemožný úkol. Šance, že se podaří situaci smírně vyřešit je velice malá a…“

„A proto jsem také požádal tady kapitána Arana, aby se chopil role prostředníka,“ doplnil Slokarij za něj. „On a jeho lidé jsou dostatečně nestranní, aby posoudili zdejší situaci a vyvodili z ní patřičný závěr, který potvrdí nebo vyvrátí zprávu naší rozvědky o přítomnosti zbraní na Tieru 4 a vyzbrojování Zentieranů za účelem invazní armády.“

„Zprávy naší rozvědky jsou podložené a nezpochybnitelné. Jakékoliv další přezkoumání je ztrátou času a…“ mluvil Nuelos, ale výraz jeho tváře napovídal, že tomu sám příliš nevěří a celé to říká jen kvůli záznamu.

„Potom je tady naši hosté bezesporu potvrdí a na jejich základě mohou Novou Kolonii konfrontovat s tím, co naopak tvrdí oni, nemyslíte?“

„To nepochybně ano, ale…“

„Ohánějí se tím, že hodlají odejít a nechat Zentierany vydat vlastní cestou. Uvidíme, jestli to myslí vážně, nebo jde jenom o další z jejich triků. Nemyslíte?“

„Ihned vyšlu eskortu, která vás doprovodí na orbitu Tieru 4.“

„Děkuji, kapitáne Nuelosi.“

„Doufám, že víte, co děláte, pane velvyslanče,“ odpověděl Nuelos upjatě, načež učinil gesto rukou na znamení pozdravu a ukončil spojení.

Následuje:
Kapitola 20