Strážci řádu: Mise Voyager

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Epilog

Kapitola 16

Alona 3 – USS Voyager, hvězdný čas: 57872,11 (pět hodin před odletem)

„Nuže, všechno připraveno?“ položil kapitán všeobecnou otázku, směrovanou všem přítomným důstojníkům v konferenční místnosti, kam je svolal před odletem. Jako první pohlédnul na prvního důstojníka a nemohl si pomoct pocítit trochu zadostiučinění, protože ho před pár dny obral o dalších tisíc kreditů během sázky, ke které ho komandér sám vyprovokoval. Inu sázka na Sedmou se mu vyplatila.

„Předletové přípravy jsou připraveny. Můžeme kdykoliv startovat,“ hlásil Tom Paris připravenost lodi opustit planetu.

„Planetární konjukce začne za pět hodin a jedenáct minut. Podle záznamů všech předchozích konjunkcí mohu bezpečně říci, že potrvá tři hodiny a padesát minut. Optimální čas odletu, abychom získali maximum času k letu ven ze soustavy, dosažení únikové vzdálenosti nezbytné k vygenerování stabilního warpového pole, je přesně pět hodin a tři minuty.“

„Kolik energie budeme potřebovat, až dosáhneme okraje soustavy?“

„Podle mých výpočtů, nesmí klesnout hranice energie pod 17%. Největší část naší energie si budou brát štíty, protože ty nás chrání před nebezpečným zářením z hvězdy. Pokud ztratíme štíty, potom záření zabije celou posádku za méně než jednu minutu a totéž platí i v případě že budeme delší dobu vystaveni přímému záření hvězdy.“

„Děkuji,“ přikývnul kapitán na tu dlouhou větu, do níž blondýnka shrnula podstatnou informaci. Obrátil pohled k hlavní inženýrce. „B’Elanno?“

„Provedli jsme všechny možné systémové diagnostiky, prohlédli a důkladně vyčistili impulsní motory. Díky několika vylepšením budou naše impulsní motory účinnější než obvykle a cesta k okraji soustavy nám díky tomu potrvá kratší dobu. Navíc budeme schopni vzít naše přátele do vleku, protože v pod-světelných rychlostech jsou o něco pomalejší než my.“

„Utáhneme loď takové velikosti?“

„S několika Koloniálními modifikacemi vlečného paprsku ano.“

„Dobře, velmi dobře. Tuvoku?“ kývnul na hlavního taktického důstojníka.

„Všechno připraveno, kapitáne. Podařilo se mi modifikovat štíty, aby se snížil únik energie, dokud budeme během konjunkce v částečném zákrytu za planetami. Delšímu vystavení přímému záření v této fázi nebudeme schopni odolávat dlouho.“

„Nějaké známky toho, že naši Koloniální přátelé mají za lubem něco jiného než nám tady celou dobu tvrdí?“

„Můj názor je takový, že kapitán Tolkin pevně věří tomu, že naše spolupráce dostane obě lodi ven z Alonské soustavy.“

„Nějaké známky po těch údajných duších ztroskotaných posádek?“

„Jsou skutečné, tolik mohu s jistotou tvrdit, ačkoliv zatím nedokážu plně zaostřit jejich přítomnost,“ prohlásil Tuvok.

„Možná budete rád, když nebudete muset,“ mínil první důstojník.

„Souhlasím. Ty vize, které mám teď, jsou velice znepokojivé,“ připustil Vulkánec.

„A major Kronesová?“ zajímal kapitána názor na Koloniální velitelku, který ovšem nesměřoval pouze na Tuvoka, ale obecně na všechny přítomné.

„Ta představuje menší záhadu,“ chopil se slova Madden, jako první. „Záměrně se po celou dobu vyhýbala veškerému kontaktu s posádkou Voyageru. Nicméně podle kapitána Tolkina nejde o neobvyklý jev. Je si vědoma toho, kdo je a přitom vlastně není.“

„Očekával bych, že přítomnost někoho, kdo vypadá, jako ona ji naopak potěší, ale ona vypadá spíš naopak,“ přidal svůj názor také Tom Paris.

„Drží si od nás všech odstup, což může být na druhou stranu obranná reakce. Obzvláště u někoho s tak složitou osobností. Přitom mohu bezpečně říct, že ve skutečnosti není taková nepřístupná, jak se jeví na první pohled,“ ozvala se s odborným názorem Ezri.

„Myslíte, že může mít postranní úmysly?“ pohlédnul na ni kapitán tázavě.

„Ne,“ zavrtěla Ezri rezolutně hlavou. „Stejně jako Vám, i jí záleží na její lodi, její posádce a hodlá udělat všechno proto, aby je odsud bezpečně dostala.“

„A zahrnuje to všechno i nás?“ neodpustil první důstojník podotknout hlasem ďáblova advokáta.

„Nemyslím si, že by jenom pomyslela na to, zachránit svoji posádku na úkor nás,“ zavrtěla Ezri podruhé rezoluitně hlavou. „Takhle ona prostě neuvažuje.“

„Na někoho, kdo s ní nikdy nemluvil, jde o dost jednoznačné tvrzení,“ poznamenal na adresu své ženy dosud mlčící Bashir.

„Nemusela jsem mluvit přímo s ní. Stačilo si promluvit s některými členy její posádky. Obzvláště pak s těmi, kteří tvoří jádro posádky vlajkového Dravce už delší dobu. Divil by ses, co všechno z nich vypadlo.“

„Dobrá, hned jsem o něco klidnější,“ přikývnul kapitán. „Teď se ale vraťme zpátky k našemu únikovému plánu.“

„Rozhodně zde není prostor pro chybu. Stačí malé zaváhání a ve finále nám nezůstane dostatek energie k vytvoření warp-pole a únikové rychlosti ven ze soustavy,“ připomněla Sedmá. „Proto si musíme dát mimořádný pozor, abychom nevybočili z nastavené cesty, drželi se přesně stanoveného kurzu a zůstali co nejdéle mimo hlavní záření hvězdy.“

„Možná bude tohle trochu od věci, ale jak vlastně došlo ke změně té hvězdy do jejího současného stavu?“ nadhodil Bashir zadumaně. „Podle výsledků analýzy jde o běžnou hvězdu třídy 2, dost podobnou pozemskému slunci. Jaká reakce mohla změnit vyzařování fotonů sluneční energie na tenhle druh ionogenických částic, které nezadržují energii v magnetickém poli, ale ve spojení s mimořádně brutální gravitační silou nasávají energii směrem do sebe?“

„Ionogenické částice jsou umělého původu, nejde o přírodní jev.“

„Přesně to mám na mysli. Chování zdejší hvězdy není přirozené. Nevyzařuje fotonickou energii, která je tolik potřebná k základní existenci flóry a fauny na bázi, které jsme byli svědky.“

„Moc flóry a fauny jsme neviděli, doktore,“ namítnul první důstojník škrobeně.

„Protože zdejší flóra a fauna zaniká. Zaniká, protože atmosféra planety je nasycena ionogenickými částicemi, které tvoří cosi jako filtr, nebo zrcadlo, skrze nějž pronikají fotony dolů na planetu, což není totéž, jako běžné sluneční záření. Už to nejsou ty samé fotony, které rostliny potřebují ke svému optimálnímu růstu. Nedochází zde k optimálnímu biochemickému procesu fotosyntézy, který má zásadní význam pro růst rostlin a život organických forem života na základě uhlíku, jako třeba nás. Proto všechno na zdejší planetě postupně zaniká.“

„Může to mít za následek, že dochází ke zpomalení stárnutí a...“ začala Ezri.

„Ano! Přesně tak!“ nenechal ji Bashir domluvit. Konečně někdo udeřil hřebíček na hlavičku a on byl rád, že právě jeho žena přišla s touhle spásnou myšlenkou. „Naši přátelé se tím viditelně tolik nezabývali, pouze si všimli, že s nimi něco není v pořádku, ale protože netušili, že čas pro ně plyne odlišně, nemohli dospět k tomuto logickému závěru.“

„Nevím proč, ale nějak se v tom ztrácím,“ odtušil kapitán s náznakem zájmu. „Jak může mít fotosyntéza vliv na samotný čas? Pochopil bych, že to zpomalení stárnutí vlivem záření zní logicky, ale zpomalení času?“

„Podle mých pozorování jde o dvě odlišné věci,“ vmísila se do debaty Sedmá. „Doktor Bashir má zřejmě pravdu s ohledem účinku fotogenického záření na živé bytosti. Nicméně ono zpomalení času je fenomén, který platí pouze pro tuto soustavu. Dochází zde k deformaci časoprostoru, které způsobuje...“

„Doufám, že to není jako na té planetě, kde jsme s Tuvokem strávili deset měsíců a museli jíst pavouky?“ vzpomněl si Tom Paris na zážitek z cesty Voyageru, který by raději zapomněl.

„Z určitého pohledu ano. Akorát zde není žádný viditelný trychtýř, který by způsoboval ono zakřivení časoprostoru,“ připustila Sedmá.

„A co tedy způsobuje ten časový rozdíl?“

„Nepodařilo se mi lokalizovat zdroj. Musela bych provést důkladný senzorický průzkum soustavy, ale k tomu by Voyager musel obletět celou soustavu, abych získala potřebná měření.“

„Což nemůžeme a budeme rádi, když odsud alespoň odletíme. Navíc do soustavy nemůže vstoupit žádná loď, aniž by neskončila buď přímo ve hvězdě, nebo na pusté planetě bez možnosti návratu. Sice by nasbírala spoustu dat, ale k ničemu by jim nebyla.“

„Podle mého názoru je pouze otázkou času, než dojde k nasycení a kolapsu hvězdy,“ chopil se slova opět šéflékař. „Nejde o černou díru, takže dosažení kritického množství potřebného k zažehnutí musí být...“

„Přesně za 725pozemských let,“ usadila ho Sedmá.

„Tak brzy?“

„Nebudeme čekat až se Alonská hvězda změní v novu, či něco jiného stejně nečekaného. Pevně věřím tomu, že se odsud dostaneme živí, zdraví a v jednom kuse. Dříve než k tomu dojde,“ odtušil kapitán suše.

„Rozhodně to je fascinující fenomén, tedy s přihlédnutím na všechny ty údajné lodě, které zde ztroskotaly.“

„Až budeme bezpečně pryč, doktore, můžete o tom napsat vědecké pojednání. Teď soustřeďme veškerou pozornost, abychom se odsud dostali a pokračovali v naší misi.“

„Ano, jistě.“

„Další připomínky?“ nadhodil kapitán tázavě, ale nikdo nic neříkal. „Dobrá, pokud někdo z vás bude mít ještě nějaký nápad, dejte mi vědět. Jinak za necelých pět hodin opustíme Alonu 3. Rozchod!

O pět hodin později, kapitán Aran Dar směřoval ze své kajuty zpátky na můstek, kde právě probíhaly předstartovní přípravy k odletu. Ještě předtím zašel do strojovny, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Rozhodně odcházel spokojen s výsledkem toho, co mu Reginald Barclay řekl a ukázal. Tenhle plán podle všeho mohl fungovat a oni se dostat bezpečně mimo dosah záření hvězdy, kde mohli bezpečně vygenerovat warpové pole a zmizet z téhle bohem zapomenuté a pusté soustavy.

Cestou se ještě zastavil v astrometrické laboratoři, aby si prohlédnul poslední simulaci, kterou provedla Sedmá a která simulovala jejich, cestu směrem ven ze soustavy. Klíčem k cestě ven byla konjunktura planet, ke které docházelo, každých 408 dní. Nikdo se však odsud údajně nikdy nedostal, což byla jedna z věcí, která ho navzdory slibnému plánu trochu znepokojovala.

„Nejdeš náhodou pozdě?“ Hlas B’Elanny Torresové vytrhnul kapitána ze zamyšlení. Nesměřoval na něj, ani si inženýrka nevšimnula jeho přítomnosti. Rychle zacouval zpátky za ohyb chodby, připraven zjistit, oč tady běží. Uvědomoval, že je trochu dětinské naslouchat cizím rozhovorům, ale nějak si nemohl pomoci.

„Mám ještě patnáct minut,“ přišla odpověď od Toma Parise, jejího manžela.

„Předstartovní přípravy začaly před dobrou půlhodinou.“

„Já vím.“

„A já taky vím, že od kapitána chceš jisté doporučení. Tím, že budeš chodit pozdě do služby, ho nezískáš.“

„Já vím,“ odpověděl Tom sebejistě. „Rozhodně nejdu pozdě, protože dneska nebudu první pilot.“

„Na něčem jsme se přeci...“ pokračovala B’Elanna než jí došel význam jeho slov. „Cože?“

„Hlavním pilotem bude Leena.“

„A to jenom...“

„No, tak B’Elanno, přeci jsme se na něčem dohodli,“ začal Tom viditelně si jist sám sebou a svými argumenty. „Kromě toho, až tahle mise skončí, my odejdeme z lodi a kapitán bude potřebovat nějakého kvalitního pilota, na kterého se bude moci spolehnout. Leena je naprosto ideální kandidát a ona o to místo opravdu stojí. Kdo jsem, abych jí stál v cestě a zkoušel si tady hrát na pana pilota.“

„Zase jsi prohrál nějakou sázku, že?“

„Vůbec ne. Jenom jsem vzal Miral na vyhlídkovou palubu, odkud uvidí náš odlet. Nemáš tušení, jak moc o to stála.“

„Právě jsem se chystala udělat totéž, než půjdu do strojovny.“

„Tak potom už nemusíš. O všechno je postaráno. Praporčík Reedová na ni dohlédne a pak ji vezme do kajuty, kde bude v bezpečí, než se odsud dostaneme a všechno bude zase v pohodě, simulátory budou fungovat, jídelní automaty nebudou na příděl a...“

„Občas mě překvapuješ,“ nenechala ho Belanna domluvit.

„Chovám se zodpovědně, přesně tak, jak jsem slíbil, nebo snad ne?“ nadhodil tázavě očekávaje na reakci své ženy.

„A právě tahle věc mi k tobě moc nesedí,“ odpověděla podezřívavě.

„Říká někdo, koho nemohli odtrhnout ze strojovny, dokud nebyly impulsní motory čisté jak padlý sníh.“

„Díky tomu teď můžeme odletět, zatím co někdo jiný tu organizoval sportovní klání.“

„Říkáš jako by ses u toho nebavila.“

„Bavila, ale nejdřív práce a potom zábava.“

„Říká někdo, kdo nemá Hvězdnou flotilu v lásce.“

„Neřekla jsem, že nemám ráda Hvězdnou flotilu,“ odsekla okamžitě. „Jinak bych asi nepotkala tebe a...“

„A?“

„A nezískala nějakých sedm let k přemýšlení o smyslu života.“

„Oh, ty jsi přemýšlela o smyslu života?“ zasmál se té myšlence Tom.

„Kdybych nepřemýšlela, nikdy bych si tě nikdy nevzala za muže!“ odsekla znovu, ale nyní už bez obvyklého ostří v hlase..

„To měl být kompliment, nebo urážka?“ zajímalo jejího manžela.

Následovalo podezřelé ticho, které Bajoranskému kapitánovi jasně napovědělo, jakou vlastně dostal pilot od své ženy odpověď. Udělal ještě potichu pár kroků zpátky a následně vyrazil záměrně hlasitě vpřed. Doufal, že ti dva mezi tím dokončí, co započali. Skryl pečlivě své pobavení pod zdánlivě neutrálním výrazem, protože to málem nestihli. Prošel kolem nich až do výtahu a zareagoval na jejich pozdrav jenom letmo a nepřítomně.

Tom skočil do výtahu s ním, protože mířil také na můstek. Tenhle rozhovor ho stál víc času, než plánoval a nechtěl přijít opravdu pozdě. Sotva vystoupil společně s kapitánem z výtahu, můstek už hořel aktivitou, přestože světla byla ztlumená, jak museli šetřit každý kilowatem energie, aby měli dostatek energie na únik.

„Hlášení!“ spustil kapitán ještě předtím, než usedl do kapitánského křesla.

„Předstartovní přípravy dokončeny. Všechny sekce hlásí zelenou,“ odpověděl první důstojník okamžitě.

„Dobře, velmi dobře,“ přikývnul Bajoran a usedl do kapitánského křesla. Všichni zúčastnění už byli na můstku. Tuvok u taktiky, Harry u technicko-inženýrské sekce a Sedmá u vědecké stanice. Jediný rozdíl spočíval v tom, že Tom Paris zaujal místo druhého pilota, což bylo na jedné straně překvapivé, ale tuhle část nekomentoval. Spíš přemýšlel, jaké doporučení od něj vlastně očekává.

Když ho oslovil na DS9, tak byl pouze nadšen z toho, že může pilotovat nový Voyager. Nevzpomínal si, že by mu něco sliboval. Právě naopak. Tom Paris vypadal velice nadšeně už jenom možností usednout za kormidlo Voyageru. Doporučení o tom, jaký je skvělý pilot mu ochotně napíše, pokud bude chtít. Ze všeho nejdřív se však musí dostat pryč z Alonské soustavy.

„Čas odletu, osm minut,“ hlásila u kormidla Leena

„A co naši přátelé?“ Zajímalo Dara zamyšleně. Hlavní obrazovka už byla aktivní a ukazovala Koloniálního Dravce vedle nich.

„Rozhodně nezahálejí a žhaví stroje. Přesně podle plánu,“ ubezpečil ho Martin obratem.

„Dobrá, dobrá.“

„Hvězdná flotila bude určitě nadšená z toho, kolik jsme o nich zjistili informací. Díky téhle příležitosti jsme zjistili mnohem více o jejich kultuře a díky vlajkové lodi si můžeme udělat mnohem lepší přehled o jejich technologické úrovni.“

„To nepochybně ano,“ pokýval souhlasně hlavou a usedl zpátky do kapitánského křesla. Křeslo po jeho levici, kde obvykle sedával Tamulský vyslanec, bylo prázdné. Upřeně hleděl na odpočet, který běžel na hlavní obrazovce, dokud čas nespadl pod jednu minutu.

„Spouštím raketové motory a zahajuji start,“ oznámila Leena a prsty se jí rozeběhly po pilotní konzoli.

„Nějaké známky atmosférických poruch?“ zajímalo kapitána

„Několik, ale žádná v naší přímé dráze letu.“

„Dostaňte nás bezpečně na orbitu, praporčíku. A hlavně včas. Nesmíme ztratit ani minutu z té konjunkce planet.“

„Ano kapitáne!“

„Koloniální Dravec nás následuje,“ oznámil Tuvok.

Kapitán na tuhle informaci pouze kývnul. Nemělo cenu konstatovat zjevné, protože přesně takhle se dohodnuli. Dravec byl v atmosférických podmínkách rychlejší a manévrovatelnější než Voayger a proto celkem logicky vystoupal na orbitu dříve. Zato v pod-světelných rychlostech ve vesmíru, byl naopak rychlejší Voyager.

„Opouštíme orbitu Alony 3.“

„Kolik máme času Sedmá?“ vyžádal si kapitán přesnější informace.

„Tři hodiny a třicet devět minut,“ přišla okamžitá odpověď z vědecké stanice.

„Plný impuls, praporčíku! Vytáhněte z motorů, co půjde!“ přikázal kapitán hlavní pilotce.

„Ano pane,“ přisvědčila s úsměvem a po chvilce dodala: „Začínáme dohánět Oko 7Z.“

„Připravit vlečný paprsek, ať je můžeme trochu postrčit a...“ zarazil se Bajoran při pohledu na hlavní obrazovku, která nyní ukazovala záď Koloniálního Dravce. „...a co je…co je zase tohle?“

„Jedna torpédová komora na zádi se právě otevírá!“ informoval ho Tuvok.

„Jenom jedna?“ uklouzlo Aranovi, aniž si uvědomoval tu ironii v hlase.

„Torpédo odpáleno!“

„Minulo nás,“ neodpustil si Tom Paris okomentovat situaci.

„Tahle věc je zjevná, pane Parisi,“ odtušil komandér Madden suše

„Pokud nestřílejí na nás, tak na koho?“ Zamračil se kapitán nad situací.

„Dobrá otázka, kapitáne. Tuvoku?“ vyžádal si komandér hlášení z taktické stanice.

„Podle současné trajektorie dopadne torpédo za méně než minutu na povrch planety Alony 3. Přesně do místa odkud jsme startovali.“

„Že by přeci jenom měli tajemství?“ vyměnil si s kapitánem výmluvný pohled, neboť přesně o tomhle spolu několikrát mluvili. Naposledy před pěti hodinami během porady.

„Na tom torpédu je něco divného, kapitáne,“ poznamenal Harry Kim zamračeně. „Zachycuji z něj podivné energetické údaje. Jako by neodpálili torpédo, ale…“

„Dopad za patnáct vteřin!“ nenechal se tím Tuvok ani na okamžik rozhodit.

„Obraz!“ povstal kapitán v očekávání toho, co asi uvidí.

Hlavní obrazovka zobrazila Alonu 3. Zářící torpédo směřovalo k povrchu, až dosáhlo cíle, kterým byl kráter, odkud startovali. Nenásledovala exploze. Rozhodně ne taková, jakou by očekávali od výbuchu pouhého torpéda. Kráter zmizel v explozi, ale místo něj se vytvořila žhnoucí koule nápadně podobná hvězdě.

„Na co se díváme Sedmá?“ požadoval kapitán vysvětlení.

„Přímo uprostřed Alony 3 se vytváří malé slunce.“

„To přeci není možné!“

„Viditelně ano, protože složení a teplota povrchu odpovídá hvězdě třídy 2.“

„Nevzpomínám si, že by tohle bylo v plánu.“

„Taky že nebylo.“

„Volejte je Tuvoku. Doufám, že nám vysvětlí oč...“

Dál se kapitán Voyageru nedostal. Celou lodí, proběhl strašný, nervy drásající zvuk. Možná skřek, možná výkřik z tisíce hrdel, ale byl natolik ohlušující, že kapitána srazil na kolena a nejenom jeho. Podobně na tom byli i ostatní členové posádky. V automatické reakci si zkoušel zacpat uši, ale marně. Nemohl tomu strašnému zvuku nijak uniknout, ani ho ztlumit. Cítil, jak se mu pod tím tlakem rozskočí hlava.

Stejně náhle jako zvuk přišel, tak i odezněl. Zůstala po něm pouze bolest hlavy, rozostřené vidění, ale i to po pár okamžicích odeznělo a Bajoran dokázal vstát. Rozhlížel se kolem sebe, jestli někdo nepotřebuje pomoc, ale všichni na můstku vypadali sice otřeseni, ale v pořádku.

„Co to sakra bylo?“ vzmohl se na první slova Madden.

„Něco, co nebylo v plánu a...“ reagoval kapitán s pohledem upřeným na hlavní obrazovku. Něco se mu nelíbilo, ale nedokázal v první chvíli říci, co vlastně.

„Vychylujeme se z bezpečného kurzu!“ pomohla mu Sedmá uvědomit si, co je špatně.

„Naveďte nás na správný kurz Leeno,“ pokynul pilotce, ale záhy mu došlo, že nereaguje. „Praporčíku? Praporčíku!“ rychle k ní přistoupil a podle skelného výrazu v očích usoudil, že musí být mimo, nebo hůř.

„Ten zvuk jí musel...“ přiskočil na pomoc Tom Paris, který byl nejblíže.

„Vezměte kormidlo, Tome! Ihned nás naveďte na správný kurz!“ poslal ho kapitán zpátky do pilotního křesla.

„Rozkaz!“ kývnul pilot, že rozumí, ale neodpustil si položit otázku. „Jak je na tom, kapitáne?

„Je naživu. Doufám, že utrpěla pouze šok,“ hodnotil kapitán situaci. Rychle klepnul na komunikační odznak. „Můstek ošetřovně!“

„Hned tam někoho pošlu, kapitáne!“ odpověděl mu doktor Bashir ještě předtím, než vůbec nahlásil kdo a jak byl zraněn.

,„Jaký je stav, doktore?“

„Zatím mám hlášeno asi tucet případů z celé lodi, včetně, praporčíka Loydové, která zkolabovala přímo na ošetřovně.“

„Nějaké ztráty na životech?“

„Zatím ne. Myslím, že půjde o neuro-synaptický šok z důvodu přetížení nervového systému. Pokud by ta zvuková vlna trvala o pár desítek vteřin déle, tak už by to mohlo některé citlivější jedince zabít. Což mě vede k otázce, co to vlastně bylo?“

„To bohužel nevíme. Můstek konec.“

„Jsme zpátky na původním kurzu, kapitáne,“ hlásil Tom Paris, který mezi tím vyrovnal dráhu Voyageru.“

„Nějaké škody?“

„Přední část lodi byla na 13,7 sekundy vystavena záření hvězdy. Ne dost dlouho, aby nás to poškodilo, ale hladina energie klesla o 6,6%,“ hlásila Sedmá.

„Budeme mít dost energie k úniku?“

„Únik energie by musel přesáhnout 9,3%, abychom neměli dostatek energie k úniku.“

„Takže máme ještě rezervu 2,5%,“ zahučel první důstojník. „To není zrovna moc, obzvláště když nevíme, kolik dalších překvapení na nás naši přátelé připravili.“

„Teplota jádra planety Alony 3 neustále stoupá. Jakmile její jádro dospěje do kritického bodu, planeta exploduje.“

„Exploduje a bude o planetu méně v celé konjukci planet, což určitě nebude dobře,“ konstatoval kapitán. Zamračeně sledoval, jak dvojice lidí z ošetřovny právě odnáší na nosítkách nebohou pilotku a v duchu mu vytanula Bashirova slova o tom, že pokud by ten efekt trval déle, nejspíš by to někoho zabilo.

„Ne nezbytně,“ odtušila Sedmá.

„To uvidíme. Zavolejte je Tuvoku.“

Vulkánec pouze kývnul a během okamžiku už byl můstek Koloniálního Dravce na obrazovce. Podle všeho tam vládl podobný stav jako u nich, což naznačovalo, že ta zvuková vlna, či co to vlastně bylo, je zasáhla stejnou silou.

„Doufám, že mi vysvětlíte, co mělo tohle znamenat!“ spustil kapitán Voyageru bez obalu na svého protějška.

„Jsem překvapen stejně jako Vy,“ odpověděl bez nejmenšího zaváhání.

„Překvapen?“

„Ano, překvapen. Tohle rozhodně nebylo v plánu.“

„Odpálili jste torpédo a to torpédo se po dopadu změnilo ve hvězdu, což určitě není náhodný jev.“

„Souhlasím,“ přikývnul Tolkin. „Podle diagnostiky, bylo torpédo odpáleno samovolně, ale myslím, že tomu nikdo z nás nebude moc věřit.“

„To rozhodně ne.“

„Obzvláště, když mělo hlavici obohacenou o speciální aminiovou sloučeninu, kterou nikdo z nás nezná. Důsledek této kombinace lze jen těžko odhadnout.“

„Myslím, že to malé slunce přímo uprostřed planety je dost jasný důsledek.“

„To rozhodně ano,“ souhlasil koloniální kapitán a pohlédl kamsi za sebe, kde právě někoho odnášeli na nosítkách.

„To byl její plán že? Neřekla o něm nikomu, ani vám?“

„Vaše dedukce je správná, kapitáne, ale v této chvíli nenajdeme odpověď na vaši otázku, protože ji není komu položit.“

„Ona...“

„Předpokládám, že hlavní část toho, čeho jsme právě byli svědky, bylo soustředěno na ni. Při plné intenzitě by to mělo pro nás všechny dozajista velice smrtící účinek. Myslím, že začínám pomalu chápat její logiku, ale teď je mnohem důležitější, co uděláme my.“

„Poslouchám.“

„Podle našich výpočtů bude Alona 3 pohlcena za méně než dvě minuty. To slunce tam uvnitř pohltí hmotu planety a poté se změní v supernovu, která sebou ponese šokovou vlnu. Ta vlna nás popostrčí rychleji k okraji soustavy než bychom zvládli na impulsní pohon. To by mělo vynahradit ztrátu Alony 3 v celé Konjunkci.“

„O kolik?“

„To nedokážeme říci,“ učinil Tolkin neurčité gesto. „Důležité pro vás bude, abyste těsně předtím než nás šoková vlna zasáhne, vypnuli impulsní pohon a jenom se vezli na té vlně. K manévrování používejte pouze manévrovací trysky. Jinak riskujete, že vám shoří impulsní motory.“

„Ještě něco dalšího?“

„Zatím ne.“

„Já rozhodně mám pár otázek.“

„Potom si je šetřete, až budeme venku z Alonské soustavy. Oko 7Z končí.“

Můstek Koloniálního Dravce nahradil pohled na Alonu 3, která stále více a stále jasněji zářila, jak postupně přicházela obrazně řečeno do bodu varu. Šlo o optický klam, neboť ve skutečnosti hořela atmosféra planety

„Měl jsi pravdu, zase,“ pronesl Martin suše.

„Kéž bych ji neměl,“ zahučel Dar podrážděně.

„Kapitáne, Alona 3!“ Upozornila Sedmá na změnu.

V jednom okamžiku tam byla a v dalším zase ne. Zářící planetě během několika vteřin zcela zmizela. Sedmá přiblížila celou oblast, až bylo vidět jenom uměle vytvořené slunce, které však nežhnulo jasně rudou září. Ne, ta záře byla postupně tlumená příkrovem temnoty, který se rozléval po povrchu vznikající hvězdy, jako by ji chtěl zhasnout. Chvilku se nic nedělo, načež následovala exploze. Hvězda se změnila v supernovu.

„Šoková vlna třídy 2 zaznamenána!“

„Energii do zadních štítů!“ přikázal kapitán automaticky. „Za jak dlouho nás vlna dostihne?“

„Vlna nás zasáhne za padesát sekund!“ odpověděl Tuvok.

„Víte co máte dělat, Tome?“

„Ano, kapitáne. Jenom manévrovací trysky.“

„Doufejme, že major opravdu věděla, co dělá, jinak se odsud nedostaneme.“

„Ona také ne. Ten jejich Dravec je možná výkonnější než Voyager, ale tady platí čím výkonnější, tím horší,“ přispěl do vínku Harry Kim.

„Pokud nemají v záloze ještě nějaký další trik.“

„Jsem si celkem jist, že ne.“

„Dobrá, beru vás za slovo, Harry,“ usmál se kapitán nuceně. Usednul zpátky do kapitánského křesla a aktivoval komunikační kanál po celé lodi. „Mluví k vám kapitán! Došlo k malé změně plánu. Míří k nám nárazová vlna, která nás popostrčí rychleji k okraji soustavy. Zabezpečte všechny paluby a pořádně se držte!“

„Dvacet sekund do nárazu!“

„Všichni se držte!“ zakřičel kapitán celkem zbytečně, protože hlavní obrazovka ukazovala blížící se šokovou vlnu více než jasně.

„Deset sekund do nárazu!“

„Vypnout impulsní pohon, připravit na náraz!“

Potvrzení Toma Parise už kapitán neslyšel. V posledních vteřinách totiž přemýšlel o tom, jak může někdo vytvořit miniaturní hvězdu, ještě k tomu ji zažehnout a nechat vybuchnout jako supernovu. Tahle věc ho kupodivu znepokojovala mnohem méně než skutečnost, že se odsud vůbec nemusí dostat živí. Nárazová vlna se opřela do vesmírné lodi a utnula tak kapitánovi myšlenky.

Náraz nebyl zdaleka tak hrozný. Loď se sice v prvních okamžicích zhoupla a naklonila na levobok, ale Tom Paris je rychle vrátil do původní pozice pomocí manévrovacích trysek a ustálil dráhu letu.

„Začínáme nabírat rychlost. 60tisíc kilometrů za sekundu! 70tisíc....80tisíc...“

„Tlak na zadní štíty se zvyšuje. Štíty ztrácí energii, 80%...75%...70%“ odečítal Tuvok ze své konzole s obvyklým klidem.

„...90tisíc...100tisíc...105...106...107...108...dosáhli jsme maximální rychlosti, oddechnul si Tom.

„Tlak na zadní štíty začíná klesat. Okrajová část vlny nás právě minula.“

„Máme dvojnásobnou rychlost, kterou bychom jinak dosáhli impulsním pohonem. “

„Přesně o 2,16,“ opravila ho Sedmá okamžitě.

„Otázka nezní, jestli máme vyšší rychlost. Otázka zní, jestli se dostaneme bezpečně mimo dosah hvězdy.“

„Ta nárazová vlna funguje zároveň jako filtr, takže dokud jsme v jejím dosahu, chrání nás současně před zářením hvězdy,“ podala Sedmá patřičné vysvětlení.

„To jsem chtěl slyšet.“

„A jak dlouho nás bude chránit?“ zajímalo prvního důstojníka.

„59minut a 30sekund.“

„Doufám, že do té doby budeme dost daleko odsud.“

„Za tu dobu urazíme 384miliónů kilometrů, což je více než, kolik bychom urazili maximální impulsní rychlostí během dvou hodin.“

„Ano, přesně o 6,6%.“

„Vzdálenost hvězdy k okraji soustavy je 2,2miliardy kilometrů. Alona 3 se nachází 320miliónů kilometrů od hvězdy. Takže před dokončením konjunkce planet se dostaneme do vzdálenosti 1,08miliardy kilometrů. V této vzdálenosti budou již naše štíty schopné ustát bezpečně její záření. Sice nám bude i nadále odsávat energii, ale ve vzdálenosti 1,72miliardy kilometrů budeme schopni vygenerovat warpové pole a překonat zbylou vzdálenost během okamžiku.“

„Takhle to zní jednoduše. Otázkou je, proč to nedokázal nikdo před námi?“ nadhodil Dar řečnickou otázku.

„Protože neodpálil celou planetu?“ odpověděl mu Martin znovu hlasem ďáblova advokáta.

„Pokud dokážou něco takového, potom si musíme dávat zatraceně velký pozor, abychom si s nimi nic nezačali. Bez ohledu na jejich tvrzení o přátelské neutralitě vůči Federaci.“

„Možná by nebylo od věci, kdyby tady byl také Tamulský vyslanec,“ mínil Maden s nádechem sarkasmu. „Pokud by svým lidem tlumočil, čeho je Nová Kolonie schopna, jistě by je začali brát víc vážně.“

„Nesuďme je hned podle zničení jedné umírající a neobydlené planety,“ bránil jejich úmysly Tom Paris.

„Problém je v tom, že nevíme, podle čeho je vlastně máme soudit,“ opáčil kapitán zamyšleně.

„Rozhodně nepůsobí jako Romulané, Cardasiané či Breenové.“

„Což není příliš uklidňující, protože jistě znáte ono úsloví o nepříteli, kterého znáš.“

„Oni nejsou nepřátelé.“

„Potom to jsou přátelé, které my vůbec neznáme.“

„Určitě pro to, co jejich velitelka udělala, bude existovat logické vysvětlení,“ nevzdával se Tom tak lehce. On s těmi lidmi přišel za poslední týden do styku snad nejvíc, takže musel vědět nejlépe, jací jsou a jaký na něj udělali dojem. Určitě nepředstírali přátelské úmysly jenom proto, aby je zmátli.

„Vysvětlení očekávám, ale jestli bude logické, tím už si nejsem úplně jist,“ povzdechnul si Bajoran s pohledem upřeným na hlavní obrazovku.

Následuje:
Kapitola 17