Strážci řádu: Mise Voyager

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Epilog

Kapitola 12

Planeta Alona 3 – Poslední přístav hvězdný čas: 57851,01

Jake Sisko původně plánoval udělat si poznámky, připravit otázky a teprve pak až bude mít všechno připraveno, zkusit štěstí a získat nějaký ten rozhovor s někým z posádky Koloniální lodi. Na Koloniální loď se mu podařilo vetřít celkem snadno v přítomnosti Toma Parise a Reginalda Barclayho. Ti zde byli svým způsobem služebně. Postupně se od nich odpojil, což jak zjistil, byl hodně špatný nápad. Bez trikordéru, který by mu tlumočil význam znaků na jednotlivých chodbách a dveřích, ztratil směr.

Zvláštní na tom bylo, že mu nikdo z posádky nevěnoval pozornost. Maximálně letmý pohled, kterým zjistili, že je cizinec na jejich lodi a pak pokračovali dál. Zatím nikoho z nich nezkusil zastavit, aby mu ukázal cestu ven. Ne, ještě nedospěl k závěru, že viděl dost. Kromě toho měl pocit, že ono modré označení na posledním patře, něco znamená. Výtahy nefungovaly, takže posádka používala servisní tunely a žebříky pro přechod mezi palubami. Přitom to nevypadalo, že by loď neměla energii.

Pokračoval dál podle modrého označení, až dospěl do slepé chodby. Chodby, na jejímž konci vlevo byly dveře. Stejné modré symboly jaké zaznamenal na chodbě, spatřil také na dveřích. V té chvíli začal zvažovat, že nadešel okamžik, otočit se a jít zpátky. Jenomže dveře s modrým symbolem se náhle otevřely. Byl od nich dost daleko, aby se otevřely automaticky v reakci na jeho přítomnost, jako ostatní dveře, kterými prošel. Chvilku na otevřené dveře hleděl, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se hodlaly zavřít.

Mělo jít o pozvání? Pokud ano, tak hodně nečekané, ale jak Jake za poslední roky zjistil, právě nečekaná setkání sebou nesla příležitosti. Akorát s tím rozdílem, že ne vždy musely být pozitivního charakteru. Určitě by našel pár nečekaných setkání, na které by nejraději zapomněl. Tady však nehrozilo, že ho někdo bude chtít vyhodit z lodi, či ho na místě popravit, protože narušil posvátnou půdu. Ale také tu nebyl Chakotay, aby ho z toho všeho vysekal. Dospěl k závěru, že tuhle příležitost nesmí promarnit, ale na druhou stranu hodlal rychle zmizet, pokud by se ukázalo, že tu není vítaným hostem.

„Haló? Je tu někdo?“ zavolal opatrně předtím, než překročil práh dveří.

„Ano, čekám tu na tebe,“ přišla odpověď.

„Na mě?“ reagoval překvapeně ne ženský hlas přicházející odněkud z temnoty.

„Pokud máš odvahu, potom vstup dovnitř. Pokud ne, tak odejdi a zanech mě mým myšlenkám.“

Tentokrát už Jake poznal ten hlas. Nepatřil nikomu jinému než samotné Koloniální velitelce. Poznal ho, protože ji předtím viděl a slyšel na můstku Voyageru. Zvala ho dál, což považoval za dobré znamení. Mnohem méně dobré mu připadalo místo, odkud přicházel její hlas. Otevřené dveře vedly do masivní sotva dva metry dlouhé šachty, matně osvětlené modravou září. Problém spočíval v tom, že za tou šachtou nebylo nic než neproniknutelná tma. Tahle část se mu ani trochu nelíbila, ale pod heslem, štěstí přeje odvážným, nakonec vstoupil.

„Takže jsi přišel až sem,“ poznamenala Tasha s nádechem pobavení, sotva prošel dovnitř. Bezpečnostní přepážky se uzavřely a on stanul v naprosté tmě, jen pár kroku od ní. Neviděl ji, nemohl, zato ona ho viděla dost dobře.

„Je tu trochu tma,“ řekl hlasem, který se mu lehce třásl.

„Víš, kde se právě teď nacházíš, Jakeu?“ položila mu místo toho otázku.

„Víte, kdo jsem?“ vyhrknul překvapeně.

„Sledovala jsem tě celou dobu, od chvíle kdys vstoupil na palubu mé lodi, takže ano, vím, kdo jsi.“

„Což je pro mě dobře nebo špatně?“ zeptal se Jake opatrně. Vědět dopředu jestli je vítán či nikoliv bylo vždy užitečné.

„Záleží na úhlu pohledu, ale moje otázka zněla, jestli víš, kde právě jsi?“

„No, jelikož nic nevidím, tak těžko mohu posuzovat…. kde jsem,“ dokončil větu v okamžiku, kdy se kolem něj vytvořil kužel světla a on viděl alespoň sám na sebe. Kousek před sebou viděl druhý kužel světla a v něm stála ona.

„Za normálních okolností bys už nebyl mezi živými, protože ty dveře, kterými jsi vešel, jsou servisní šachtou k největšímu tajemství Koloniální technologie. Zbraní třídy Z.“

„Moment, chcete mi říct, že…“

„Ano, stojíme přímo v hlavni tajné a ničivé zbraně.“

„A proč jste tady?“

„Ve zdejším prostředí se mi dobře přemýšlí.“

„A nebojíte se, že někdo náhodou tu věc aktivuje během běžné rutinní činnosti?“

„Tahle zbraň třídy Z, je jiná než všechny ostatní. Tenhle Dravec je jiný než všichni ostatní Dravci ve flotile a nejde o konstrukční rozdíly. Už jeho předchůdce měl podobné vlastnosti, které jsme u této nové třídy vyladili k maximální technologické dokonalosti. Zjednodušeně řečeno, ta loď je jako živá. Napojená na moje neurální nervové obvody, takže ji v režimu Z, mohu řídit pouhou myšlenkou. Chápeš?“

„Aha…“ spolknul Jake otázku, která se původně mu drala na jazyk.

„Proč jsi sem vlastně přišel, Jakeu?“

„No, doufal jsem, že bych mohl napsat článek o Nové Kolonii.“

„A myslíš, že je zdravé, aby lidé věděli věci, které ve skutečnosti nepotřebují znát? Nepotřebují mít neklidné spaní, protože naše historie sebou nese skutečnosti a události, na něž nemůžeme nikdy úplně zapomenout.“

„Ano, slyšel jsem o vaší válce s Cestovateli.“

„Cestovatelé jsou uzavřenou kapitolou. Jejich konečné zničení dává celému kvadrantu konečně klidné spaní. Já však mluvím o tom, co následuje poté, nepočítaje přítomnost.“

„Přítomnost?“

„Tohle místo, tahle planeta, je sama o sobě přesně tím důvodem, proč ti, kteří znají pravdu, mají neklidné spaní. A pokud o tom napíšeš článek, způsobíš, že další lidé budou mít neklidné spaní.“

„O tomhle neplánuji psát,“ namítnul zaraženě.

„Chceš vědět, co zneklidňuje mě osobně?“ pohlédla na něj úkosem, načež odvrátila pohled stranou. „Možná se budeš smát, ale znám tajemství vesmíru a to je věc, která mě zneklidňuje už desítky let.“

„Tajemství vesmíru?“ zopakoval po ní nevěřícně. Problém byl v tom, že to pronesla s takovou vážností, že nemohlo jít o vtip.

„Je celkem prosté, abys rozuměl. Natolik prosté, že ti jeho skutečný význam nejspíš nikdy nedojde a to je jenom dobře. Nebudeš mít neklidné spaní.“

„Zažil jsem hezkých pár událostí během války s Dominionem, ze kterých mám dodnes špatné spaní, ale nic co bych neodkázal překonat.“

„Potom věz, že největší tajemství vesmíru zní: „Nic není náhoda.“

„Nic není náhoda?“ zopakoval po ní a musel se tomu zasmát.

„Tohle je věc, kvůli které už přes třicet let nemůžu usnout.“

„Jenom proto, že nic není náhoda, nemůžete usnout?“

„Od té doby můj mozek nedokáže vytvářet spánkové vlny REM, takže ano, nespím,“ odpověděla mu znovu tím vážným tónem bez známek humoru.

„A co tedy děláte, když nespíte?“ zajímalo Jakea, protože tohle začínalo být konečně zajímavé.

„Přemýšlím. Přemýšlím nad mnoha věcmi, které pokud možno nemají souvislost s tajemstvím vesmíru, ale pokaždé se k němu dostanu. Proč? Protože jde o pravdu, jejíž skutečnost jsem si sama ověřila, takže nemám pochybnosti, že náhoda, či osud neexistuje. Všechno je svým způsobem dané. Skutečnost, jejíž podstatu zkouším marně pochopit.“ Doplnila svoje slova hlasitým povzdechnutím.

„Takže když půjdu, zakopnu a upadnu tak nejde o žádnou náhodu?“ nadhodil Jake tázavě.

„Musíš uvažovat v mnohem širších souvislostech, Jakeu. Ty jsi pouze jednotlivec, takže tvoje zakopnutí ztrácí ve vesmírném kontinuu svou důležitost.“ odtušila uvážlivě. „Ne, zkus uvažovat v souvislostech, které dostaly Voyager sem a toho, co se vám cestou přihodilo. Nic z toho nebyla náhoda.“

„Takže jste to přeci jenom byli…“

„S tím co se vám přihodilo během cesty sem, nemám absolutně nic společného!“ přerušila Tasha mladého Siska rychle. „Vím to už od okamžiku, kdy jsem si prohlédla záznamy vašeho střetnutí s našimi loděmi. Už od té chvíle mi bylo jasné, že nejde o náhodu. Jenomže tohle jsou věci, která já, ani ty neovlivníme.“

„A kdo je tedy ovlivní?“

„Jseš si jistý, že chceš znát odpověď na tuhle otázku?“

„Opravdu máte tolik starost o moje klidné spaní?“

„Nu, pokud chceš opravdu znát odpověď, potom věz, že já také,“ překvapila ho nečekaným zájmem. „Proč? Protože tohle se dotýká Nové Kolonie i mě osobně. A já náhodou vím, kde ty odpovědi můžeme dostat.“

„Opravdu?“

„Alespoň myslím, že vím. Záleží na tom, jestli dotyčná osoba bude patřičně sdílná.“

„A kde?“

„Podej mi ruku a uvidíš.“

Jake váhal jen krátký okamžik. Nemohl si pomoci, ale tahle žena byla zvláštní. Těžko říci čím zvláštní, neboť ho znepokojovala, ale přitom neměl pocit, že by mu chtěla ublížit. Ne, něco v jejím chování mu přišlo podivné. Zato se mu nabízela příležitost, jaká se jenom tak nenaskytne. Anebo si z něj pěkně vystřelí, podobně jako z praporčíka Parkse, kterého nechala hezkých pár minut točit těsně nad zemí. Jaké překvapení asi přichystala pro něj?

Překvapení nadešlo rychleji, než čekal. Sotva se dotknul její ruky, zmizel kužel světla kolem něj i kolem ní. Všude kolem byla tma, ale tmu prosvětlovaly lampy. Lampy po stranách chodby. Takhle si teda nejmocnější zbraň nepředstavoval. Teprve poté, když udělal pár kroků směrem kupředu a zjistil, že pod sebou nemá kovovou podlahu, ani kovové stěny, mu došlo, že možná vůbec není tam, kde ještě před okamžikem byl.

„Co je tohle za místo?“ zajímal se zvědavě.

„Nazývá se, Místo jež není více,“ opáčila s lehkým pokrčením ramen.

„Místo jež není více?“ zopakoval po ní, ale znovu neměl pocit, že by žertovala.

„Význam je asi takový, že už neexistuje. Jde o něco, jako dávno zapomenutou vzpomínku ve zhmotnělé podobě,“ vysvětlila Tasha. „Pojď.“

Bez dalších otázek ji následoval a s úžasem hleděl na místo, v němž se ocitnul. Vlastně ani netušil, jak se tu ocitnuli. Nepocítil nic, co by vzdáleně připomínalo transportní paprsek. Tudíž otázka, jak se sem dostali, zůstávala nadále otázkou. Měl chuť se zeptat, ale při pohledu na monumentální stavbu, v níž se ocitnul, nenacházel ta správná slova. Nepřipomínala nic, co by předtím viděl. Viděl spoustu světel ve všech patrech, kterých napočítal celkem šest, široká schodiště, sbíhající se dolů až k něčemu, co vypadalo jako oltář.

„Celá budova je vzhůru nohama, pokud tě to zajímá,“ poznamenala vida, jak se Jake rozhlíží kolem sebe a nepokrytě zírá na místo, kam ho zavedla.

„Cože? Vzhůru nohama?“

„Všechno je tady jiné než ve skutečném světě a popírá jeho zákonitosti,“ zastavila Tasha v prvním patře a ukázala mu elegantní výklenek mezi zábradlím, odkud bylo vidět dolů na samotné dno stavby. „Tady počkej a sleduj, co se bude dít. Za žádných okolností nemluv ani nezasahuj do ničeho, co dole uvidíš a uslyšíš. Nejsem si totiž úplně jistá, jak by mohli reagovat na tvoji přítomnost.“

„A kdo by měl reagovat?“

„Někdo, kdo ví mnohem víc, než kolik říká,“ odtušila neurčitě a sama postupovala po schodišti směrem dolů, aniž by mu dala šanci k další otázce.

Jakeovi tudíž nezbylo než udělat co mu řekla. Všechny jeho novinářské smysly mu říkaly, že tohle bude něco opravdu velikého. Nadšení kalila pouze skutečnost, že tomu ne každý musí uvěřit. Těžko mohl jenom tak napsat, že zavítal do místa, které vlastně vůbec neexistuje a ještě je vzhůru nohama. Nu, bude muset celý příběh zaobalit, aby zněl uvěřitelněji, než kolik nejspíš bude vypadat. V duchu už si dělal poznámky a třásl se očekáváním.

Tasha mezi tím sestoupila dolů až do samotné chrámové lodě. Celé tohle místo bylo dílem pokroucené reality přenesené kamsi mimo čas a prostor. Vlastně nevěděla, kdo ho vytvořil, ale na tom zase tolik nezáleželo. Důležité bylo, že na tomhle místě obvykle přicházely odpovědi, byť ty odpovědi mohly být mlhavé a neurčité.

„Tak kde jsi? Ukaž se mi!“ zavolala do prázdného chrámu, vida, že tu nikdo nečeká. Doufala, že to není z toho důvodu, že nepřišla sama.

„On nepřijde, Tasho,“ přišla odpověď za jejími zády. Ohlédla se a zjistila, že v prvním patře sedí na kamenném zábradlí muž v šedém. Měla pocit, že od posledního setkání je ještě víc šedý než předtím. Ano, poznávala ho. Byl jedním ze strážců. Ačkoliv jeho jméno znělo trochu podivně, A-Tommy.

„Nepřijde? Je to snad kvůli...“

„Nic takového!“ zazněl jeho hlas tentokrát po levé straně. Sotva ho zaregistrovala a už neseděl na zábradlí, ale opíral se o oltář po její levici.

„Nepřijde kvůli mně?“

„Nepřijde z jednoho prostého důvodu,“ ozval se za jejími zády. Tentokrát stál vedle schodiště a opíral se o poslední sloup zábradlí. „Je zaneprázdněn jinde.“

„Jinde,“ zopakovala pochybovačně.

„Nemá nic společného s tím, co se stalo. Proto tady také není.“

„Můžeš s tím prosím přestat!“ vyprskla podrážděně, když znovu změnil pozici.

„Jen zkouším, jestli jsi dostatečně pozorná.“

„Věř mi, že máš moji plnou pozornost,“ odtušila suše.

„Proč jsi vlastně tady, Tasho? A proč jsi přivedla jeho?“ pokynul hlavou směrem k místu, kde se skrýval Jake.

„Hledám odpovědi.“

„Myslíš tím odpovědi na otázky? Otázky, na něž vlastně znáš odpověď?“

„Jelikož jsi tady, potom s tím co se stalo Voyageru, máš co do činění.“

„Mnohem méně než si myslíš,“ pokrčil neurčitě rameny.

„To k čemu tam došlo, k tomu ve skutečnosti nemělo dojít. A nebyla to žádná náhoda!“ udeřila na Tommyho ostře.

„Ne, žádná náhoda. Ale jak říkám, moje zapojení v celé záležitosti je mnohem menší než si myslíš.“

„O tom dost pochybuji.“

„Je tomu tak.“

„Takže budeš stejný jako on. Schovávat se za slovy a jinotaji, stejně jako se schováváš za tou svou šedou barvou, šedou maskou a kdo ví, kde všude jsi vlastně šedý. Možná úplně všude, když o tom tak uvažuji.“

„Teď mi křivdíš, Tasho,“ opáčil ublíženě. Šedá barva z jeho tváře zmizela, stejně jako maska, kterou nosil. Rázem vypadal jako člověk. „Neskrývám se za ničím, a pokud tě to tolik zajímá, tak není náhoda, že jsi ty a tvoje posádka skončila právě zde na Aloně 3. Tahle část je naše práce, nikoliv jejich, jak si možná myslíš.“

„Proč? Proč jsem tady?“

„Důvodů je více, ale Mikel měl za to, že budeš potřebovat čas. Čas k tomu, abys strávila to, k čemu došlo v Devonském pásmu. Dost času, abys zmizela z dohledu všech problémů, ale zase ne na tak dlouho, aby tvá nepřítomnost byla skutečně znát.“

„To není zdaleka všechno.“

„Ne, není. V celkovém důsledku, abys rozuměla, se současné události týkají přímo tebe. Což je důvod, abys přerušila tenhle deset let trvající exil a vrátila se zpátky.“

„Vrátila bych se dávno, kdybych mohla.“

„Můžeš kdykoliv, stačí jenom chtít. Nemohou tě tady držet, pokud sama nechceš.“

„Viditelně mohou.“

„A právě tohle je utvrzuje v tom, že jim nemůžeš konkurovat a oni si mohou dělat, co se jim zlíbí. My pouze reagujeme na jejich akce a naše reakce mohou být poněkud pozdní, což je ostatně i můj případ.“

„O co jim vlastně jde?“

„Já nevím,“ pokrčil rameny. „Kdybych to věděl, už dávno bych, buď já nebo někdo jiný proti nim zasáhnul. Takhle nevíme, co chystají, ani co plánují a tím pádem můžeme pouze reagovat na základě jejich tahů. Nicméně pokud mohu soudit, půjde o něco, co se ti nebude ani trochu líbit.“

„A jak do toho všeho zapadá Voyager?“

„Voyager je nečekaná proměnná, která by mohla ohrozit jejich cíle. Proto vynaložili značné úsilí, aby nikdy nevstoupil na území Impéria.“

„Pokračuj,“ pobídla ho, neboť tady to začínalo být skutečně zajímavé a dostával se k jádru věci. Ne jako Mikel, který by celou věc zamluvil jinotaji a hádankami.

„Mysleli si, že mohou narušit přirozený řád věcí, aniž by při tom podváděli. Mysleli si, že mohou všechno udělat podle pravidel, tak abychom proti nim neměli žádnou páku a oni dosáhli svých cílů.“ Ve tváři A-Tommyho zahrál pobavený úsměv. „Dělají stále tu samou chybu, pořád dokola. Vytvoří skvělý plán a podle něj pak postupují. Nepočítají však s tím, že by se mohlo cokoliv pokazit. Stačí maličkost a celý jejich slavný plán se zhroutí jako domeček z karet. Je to tak snadné. Stačí málo a rázem jsou nuceni podvádět a my tak máme proti nim patřičnou páku. Ale tím trochu odbočuji od toho, co tě skutečně zajímá.“

„Všimla jsem si.“

„Nuže dobrá,“ nadechnul se zhluboka a začal. „Takže jim šlo o to zajistit, aby Voyager nenarušil dosavadní rozložení sil v Impériu, které jim plně vyhovovalo. A protože jednali podle pravidel, ukradli ty dva zastaralé Dravce připravené k recyklaci. Našli pár fanatických Chaoků, které přesvědčili, že Bratrstvo z Oceli může znovu povstat. Nasadili virus do počítačů Voyageru i Taranis. Až sem všechno v pořádku.

Jenomže tenhle jejich geniální plán ztroskotal hned v samotném počátku. Ti Fraweyanští inženýři, totiž ten jejich virus rychle odhalili a odstranili by ho dříve než by jim ti Dravci svými zbraněmi dokázali poškodit plátování. Pokud by k tomu došlo, rázem by Taranis přestal být snadným cílem, do kterého by mohli tihle fanatici beztrestně střílet s pocitem nepřemožitelnosti.

Tady se jejich plán rychle zhroutil a tak začali podvádět. Zesílili účinek zbraní o desetinásobek. Tím pádem zničili jedním výstřelem bitevní loď. Tohle byla věc, kterou jsem opravdu nečekal, a hodně to vypovídá o tom, kdo stojí na druhé straně. Bohužel pro Taranis to znamenalo konečnou. Už jsem pro ně nemohl nic udělat. Kapitán lodi i ti skvělí Fraweyanští inženýři, byli mrtví. Škoda, tahle loď i její kapitán mohli v budoucnosti Impéria sehrát významnou roli. Roli, kterou už nikdy nesehrají,“ povzdechnul si A-Tommy smutně.

„Takže tu zůstal Voyager, ale ten neměli v úmyslu zničit. Vyřadili jim motory, transportéry a komunikaci. Chtěli, aby se dívali, jak snadno a lehce zničí Taranis a pak udeří na ně. Jenže nepočítali s tím, že inženýři na Voaygeru přijdou na jejich trik a obnoví chod motorů. Tím jim udělali další ránu do rozpočtu, protože federální lodě jsou v podsvětelných rychlostech rychlejší než Dravci. Navýšení rychlosti motorů, podvod. Zesílení štítů, podvod. Zbraně třídy Z, podvod.

A tady vstupuji do hry já. Stačilo provést nepatrnou úpravu štítů Voyageru a rázem to vysávání štítů mělo sotva třetinový účinek. Dost času k tomu, aby tamní vědecká důstojnice přišla na slabinu zbraně třídy Z. Stačil jediný výstřel skrze štíty, aby se celá loď rozpadla a udělala tak první výraznou ránu do rozpočtu.“

„Zbraně třídy Z, nemají takovou slabinu.“

„Na Oko 7Z jistě ne, ale na Dravci, který k tomu není vůbec uzpůsoben, ano.“

„Jiný Dravec než Oko 7Z není konstrukčně vybaven pro zbraně třídy Z.“

„Ano, další ze série podvodů a tím to zdaleka nekončí. Proto také posílili motory, štíty i zbraně druhého Dravce. A přesto se to ukázalo být málo. Ten jejich neuro-synaptický plyn, který přesunuli na Voyager, účinkoval příliš pomalu. Musel, protože jinak by bylo příliš snadné se ho zbavit. Obzvláště, když Voyager našel cestu ven z pole a hrozilo, že jim uniknou. A s tím holo-doktorem na palubě, hrozilo, že najde protilátku, kterou bude moci aplikovat na posádku. Urychlili tudíž účinek plynu, aby posádka upadla rychleji do bezvědomí a oni je mohli snáze obsadit. Zároveň vyřadili Doktorův mobilní emitor, takže nemohl pobíhat po lodi a musel zůstat na ošetřovně v dosahu holo-projektorů.

Tady jsem trošičku zasáhnul a pozdržel ten účinek u jisté vědecké důstojnice, která dokázala nastavit autopilota a Voyager uniknul z pásma pryč. Pak už bylo snadné zařídit, aby se vynořili právě zde a přistáli na Aloně 3.“

„A co ten druhý Dravec?“

„Řekněme, že ho potkala tragická nehoda. Loď v takhle hrozném stavu by neměla vůbec létat vesmírem a ještě k tomu v takhle nepříznivém prostředí, kdy stačí nepatrné selhání inerciálních tlumičů, aby se loď rozpadla. A přesně k tomu došlo. Jenže tím to nekončí. Oni si najdou jiné figurky, skrze něž zkusí naplnit své plány.“

„Ne, pokud jsem tady já.“

„To jsou správná slova, Tasho. Dokaž jim, že jsi víc, než si myslí. Ukaž jim, že nejsou tak chytří, jak si o sobě myslí. Alona 3, je pouhý začátek. Je čas činů...“

Následuje:
Kapitola 13