Strážci řádu: Mise Voyager

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Epilog

Kapitola 14

Voyager - jídelna 19:30 večer (SD: 57851,61)

Po diplomatické návštěvě a recepci pořádanou pro hosty dvou ne zrovna spřátelených mocností, zůstal v jídelně kapitán Aran Dar a jeho důstojníci, kteří se účastnili recepce. Nehodlal dělat nic velkého, a proto vybral pouze tři členy posádky Voyageru. Svého prvního důstojníka, Sedmou a Jakea. Vybral tyhle tři záměrně, aby tu měl zastoupenou širokou škálu různých názorů. Nehodlal z toho dělat žádnou velkou akci, ještě z jiného důvodu, neboť měl velice jasné tušení, že s tím by mohl u Koloniální velitelky narazit.

Nu, alespoň přišla. Sama, bez jakéhokoliv doprovodu. Dokonce v uniformě. Za tu dobu, co byli zde v Posledním přístavu, ji v uniformě nikdy neviděl, ale na recepci přišla reprezentativně. Žádné úsměvy, žádné zbytečné zdvořilosti. Znovu měla ten odměřený výraz a nejenom výraz. Sama působila hodně odměřeně, kdykoliv s ním, nebo s kýmkoliv z jeho posádky mluvila. Kromě Jakea. Na něj se dokonce usmála. Jeho novinářský zájem ji nejspíš musel hodně pobavit.

Hosté již odešli a nezbývalo tím pádem nic jiného než rekapitulovat tento pokus přivést obě strany, aby spolu začali konečně komunikovat. Nedělal si nijak velké iluze a nečekal, že hned teď prolomí ledy. Major Kronesová byla ochotná mluvit s Tamulským vyslancem, což považoval za pokrok. Otázkou zůstávalo, jak velkého pokroku dosáhl. Očekával alespoň nějaký úspěch a nebyl si vůbec jist, jestli ho dosáhnul či nikoliv.

„No, tak tohle byla ta nej-neformálnější diplomatická recepce, jaké jsem byl dosud svědkem,“ poznamenal na výsledek oficiální večeře jako první komandér Madden.

„Spousta opatrných frází z obou stran, ale žádný viditelný pokrok směrem kupředu,“ odtušil kapitán suše. „Klidně tady mohli hodinu mluvit o počasí a vyšlo by to nastejno.“

„Těžko se asi dalo čekat víc. Už jen to, že si spolu promluvili lze považovat za pokrok.“

„Jo, pokrok,“ zahučel Dar v odpověď. „A co ty Jakeu? Jak hodnotíš výsledek coby nezávislý novinář a pozorovatel?“

„Obě zúčastněné strany si moc dobře uvědomovaly, že tohle všechno je příliš neformální a cokoliv zde řeknou, nebude mít oficiálně žádný význam. Proto také ty neurčité fráze, ve kterých se záměrně vyhýbali klíčovým tématům.“

„Souhlasím,“ přisvědčila Sedmá, která doposud mlčela.

„Bude to chtít víc, mnohem víc, aby se pohnuly ledy a oni spolu začali konečně mluvit,“ spustil Jake dál. „My sami jsme první jiná civilizace, s níž navázali po dlouhé době kontakt. Pokud uděláme dobrý dojem, potom můžeme začít tlačit na pilu a ukázat jim, že diplomacie není nic strašného. Klidně mohou dál zaujímat svůj ostražitý postoj vůči Nové Kolonii, ale jakmile vznikne diplomatická nitka mezi jejich rasami, potom bude snadnější řešit vzájemné problémy a neshody.“

„Hezky řečeno,“ pokýval komandér Madden uznale hlavou.

„A co ten jejich plán, jak se odsud dostat?“ směřoval kapitán dotaz směrem k Sedmé. „Přiznávám se, že jsem z toho pochopil asi tolik, že dvě lodě jsou víc než jedna.“

„Ano, právě tohle bylo nejspíš tím hlavním faktorem, proč odsud dosud žádná loď nikdy předtím neuniknula,“ přisvědčila Sedmá.

„Ve dvou se to lépe táhne,“ poznamenal první důstojník nadneseně.

„V našem případě toto úsloví platí doslovně,“ učinila blondýnka souhlasné gesto a pokračovala dál. „Samotný Koloniální Dravec odsud nedokáže odletět, protože by jim ani konjukce planet v Alonské soustavě nezískala dostatek času k odstínění záření hvězdy, aby se dostali dostatečně daleko k okraji soustavy a mohli použít warp. Skončili by úplně stejně jako všichni, kteří to zkoušeli před nimi.“

„Jejichž duchové tu teď bloudí,“ poznamenal Bajoran víc sám k sobě než k ní.

„Myslím, že duchové není správný výraz. Spíše jde o ozvěny minulosti a...“

„Děkuji, myslím, že duchové mi zní srozumitelněji.“

„Jak si přejete.“

„Dobrá, takže tihle duchové, které někteří z nich díky svým mentálním schopnostem vidí a slyší, jim prozradili, jak neslavně skončili a proto odsud nezkusili za celých deset let odsud odletět.“

„Logické.“

„Ano, velmi logické, ale nemohu se zbavit dojmu, že nám stále něco neříkají,“ zaměřil kapitán pohled na Jakea Siska

„Na mě se nedívejte, já nevím o nic víc, než víte vy všichni,“ bránil se Jake. V tomto ohledu říkal pravdu, ale pohyboval se na hodně tenkém ledě, protože věděl zase jiné věci, které s tím vším nepřímo souvisely. Nic nebylo náhoda. Ani to, že se ocitnuli zrovna tady v bohem zapomenuté soustavě, z níž nikdo nikdy nedokázal odletět.

„Jsi novinář, který má tendenci strkat všude nos,“ podotknul komandér vyzývavě.

„Ano, novinář, ale ne špión,“ opáčil Jake upjatě. Špehování byl špatný způsob, jak přijít k informacím. To poznal sám na vlastní kůži a bohužel ne jenom jednou.

„Pokud se odsud máme dostat, tak tu není místo pro nedůvěru,“ vzala si znovu slovo Sedmá. „Ten plán vyžaduje velice těsnou a provázanou koordinaci, jinak neuspěje. Jejich loď je sice mnohem výkonnější než Voyager, ale my jsme zase mnohem méně zranitelní zářením než oni. Pokud jim nebudeme krýt záda, potom nebudou mít dost energie, aby doletěli až na okraj soustavy. Planetární konjukce potrvá pouhé čtyři hodiny, což je sotva dost času, abychom se vzdálili z dosahu Alony 3 a cesta k okraji soustavy zabere dalších pět hodin.“

„Věříte tomu, že tenhle plán vyjde?“

„Moje vlastní analýza a nejenom moje, ale poručíka Kima, či poručíka Barclayho, potvrzuje Koloniální závěry.“

„No dobrá, ale přesto si budu dělat starosti, protože na mě osobně působí naši přátelé příliš tajuplně.“

„Nemáme jak potvrdit tu část, že vidí duchy a tím pádem vědí, co se tu stalo předtím,“ rozhodil Maden neurčitě rameny.

„V tom s vámi nesouhlasím,“ zavrtěla Sedmá rezolutně hlavou. „Nadporučík Tuvok měl také vidiny, ačkoliv pro něj nebyly srozumitelné, zatím. Jsem si jistá, že časem by je telepatická část jeho mozku dokázala správně interpretovat.“

„Je vůbec něco, v čem nám lhali, či nám zatajili?“ položil kapitán zásadní otázku.

„Nevím o ničem,“ zavrtěla Sedmá hlavou.

„Nevím jak vy ostatní, ale kdybych já jednal s někým koho sotva znám, určitě bych nebyl tak otevřený jako oni.“

„Konspirační teorie?“ nazdvihnul první důstojník tázavě levé obočí.

„Raději doufejme, že jde jenom o moji přehnanou paranoiu a naši přátelé jsou skutečně tak vstřícní a ochotní, jak na první pohled vypadá,“ odpověděl kapitán lakonicky.

„No, tak teď jsi mi nasadil brouka do hlavy,“ zamručel Martin zamračeně. „Pokud si dobře vzpomínám ještě z akademie, tak jsi na podobné věci míval vždycky nos.“

„Každý se může mýlit, ale nikdy neuškodí být obezřetný.“

„A co s tím potom uděláme?“

„Budeme dál pokračovat v navazování přátelských vztahů a uvidíme, jestli jsou skutečně tak přátelské, jak se jeví na první pohled.“

„Určitě nebude od věci, když tady náš nadějný novinář a zpravodajec bude klást otázky, aby měl o čem psát.“

„Už mám dost materiálu pro napsání článku,“ namítnul Jake rychle.

„Posuzování charakterů je práce spíše pro lodní poradkyni,“ podotknula Sedmá.

„Bohužel máme jenom jednu, ale souhlasím, že Ezri bude v tomto ohledu ta správná osoba,“ pokýval Dar souhlasně hlavou. „Nicméně bude lepší, když o tomhle posádce neřekneme. To, co jsem tu řekl, si nechte pro sebe. Není důvod znepokojovat posádku kapitánovou paranoiou.“

„Máme týden, abychom zjistili, jestli je tvoje podezření správné, či nikoliv,“ podotknul první důtojník.

„Ano týden…“ pokýval kapitán nepřítomně hlavou. V myšlenkách byl totiž úplně jinde. „Kam jsem to jenom dospěl, že podezřívám každého, s kým se setkám,“ problesklo mu hlavou. Ubránil se povzdechnutí a propustil ostatní slovy: „Promluvíme si o tom znovu, až přijde čas. Děkuji, to je všechno.“

Trojice opustila prostory jídelny a ponechala kapitána v jeho myšlenkách. Martin odešel jako první, protože měl ještě pár věcí na zařizování. Sedmá odešla těsně po něm, stejně svižným krokem, jako vždy a poslední se z jídelny šoural Jake. Jen chvilku než se za blondýnkou rozeběhl. Dohnal ji až u výtahu a vběhl do něj těsně předtím, než se dveře zavřely. Ignoroval ono pozdvižené obočí a ten lehce blahosklonný výraz v její tváři.

„Astrometrika!“ udala Sedmá místo určení.

„Podpořila jste mě,“ vydal ze sebe Jake, sotva popadnul dech.

„Ano,“ přitakala jako by šlo o naprostou samozřejmost

„To bylo poprvé za celou dobu, kdy jste se mnou v něčem souhlasila.“

„Tvůj závěr byl zcela logický a také jsi o něj byl přímo požádán. Nebyl nejmenší důvod nesouhlasit.“

„A kdybych o něj nebyl požádán a řekl ho, také byste souhlasila a připadal by vám logický?“ udeřil Jake další otázkou, v níž se skrývalo ostří.

„Kladeš nesprávnou otázku nesprávné osobě,“ odtušila Sedma s klidem.

„To má být ano, či ne?“

„Taková otázka, je zcela irelevantní.“

„Neustále mě kritizujete, neustále mě poučuje a navážíte se do mě. Kromě toho se vyhýbáte odpovědi. Mě to nepřijde ani trochu irelevantní.“

„Je mi líto, jestli máš pocit, že vůči tobě chovám podobné pocity. Tvá dedukce je založena na mylném pozorování a přiřazuješ si k nim události a postoje, které nejsou skutečné.“

„Teď mluvíte, jako Vulkánec.“

„Jsem člověk, pokud ti tahle zřejmá skutečnost neunikla,“ odpověděla stále tím nevzrušeným tónem, jako doposud.

„Nicméně poučujete mě jako byste byla Vulkánka a ne člověk,“ nevzdával se Jake.

„Mrzí mě, že můj způsob, jak být k tobě výchovná vnímáš takhle.“

„Aha, takže výchovná?“ zpozorněl Sisko, protože tohle začínalo zavánět něčím známým. Důvěrně známým, protože k němu zkoušelo být více lidí výchovných, jako třeba Chakotay, nebo dnes odpoledne kapitán Aran.

„Stále se nechováš úplně dospěle, Jakeu, přestože už dospělý jsi,“ pronesla blondýnka rezolutně.

„Říká někdo, kdo strávil osmnáct let jako borg,“ konstatoval Jake zamračeně.

„Tato zkušenost mi dala jedinečnou příležitost hledět na věci z nezaujatého hlediska.“

„Asi muselo být úžasné nemuset myslet a prostě jenom poslouchat příkazy společenstva.“

„Skupinové vědomí má svoje klady, jistě.“

„Neříkáte to moc přesvědčivě.“

„Jakkoliv kladné může být součástí borského kolektivu, individualita má své klady a těch kladů je mnohem více než jsem si po odpojení od společenstva dokázala představit.“

„Tak proč mám pořád pocit, že ve vás vidím víc z borga než člověka?“

„Pokud máš pochybnosti o mém současném stavu, potom se můžeš zeptat Doktora. On ti potvrdí, že už nejsem členem kolektivu a jsem člověk. Tak jako ty.“

„Stále máte v krvi nanosondy.“

„Ano, modifikované neagresivní nanosondy,“ přisvědčila a poprvé za celou dobu se lehce zamračila nad sledem otázek. Vůbec se jí nelíbilo, kam otázky mladého Siska směřují. Působil konfliktně, útočně, jako by ji chtěl rozčílit, což byla věc, která se jen tak někomu nepovedla.

„Pokud tě ovšem zajímá, jaké to je být borgský voják a násilně proti jejich vůli připojovat do společenstva jiné inteligentní druhy, potom věz, že tohle není téma, o kterém bych chtěla hovořit,“ zkusila ukončit hovor na dané téma. Téma, které považovala dávno za uzavřené. Byla člověk, ne Borg. Chtěla být člověkem a nikdy více Borgem.

„Ale víte jaké to je, že? Nezapomněla jste nic z toho, nebo snad ano?“ udeřil další otázkou, než mu došlo, že zašel příliš daleko.

„Ne, nezapomněla. Jakkoliv moc bych chtěla, nezapomněla jsem jaké to je!“ odsekla ostře s prvním náznakem skutečného hněvu, který u ní Jake viděl.

Dveře výtahu se akorát otevřely a Sedmá rázným krokem vystoupila. Zanechala mladého Siska daleko za sebou. Jake zůstal chvilku stát, než si povzdechnul a v duchu zaklel. Tohle přeci nechtěl. Příliš tlačil na pilu a dospěl k tomu, že ji akorát naštval. Naštval, ona se opravdu rozzlobila, došlo mu vzápětí. Za celou dobu se nenaštvala ani jednou, jakkoliv dotěrné otázky zkoušel klást. Ne dokud neučinil narážku na její lidství. Konečně narazil na citlivou otázku, ale nechal se zbytečně rozhodit jejími neustále věcnými odpověďmi.

Už chtěl pokračovat zpátky výtahem do obytné sekce, když si vzpomněl na Kasidy a její morální zásady. Ano, měl by se za svoje neomalené chování omluvit. Ostatně tahle žena byla jediná, kdo tátu viděl od chvíle, kdy skončila válka s Dominionem a on skončil mezi proroky. Jenomže, jak se omluvit někomu, kdo na všechno reaguje věcně a logicky? K tomu potřeboval poradit od někoho, kdo měl s podobnými věcmi zkušenosti. Někomu, kdo šel právě teď naproti němu, Ezri Daxová.

„Proč mám pocit, že tenhle ztrápený výraz ve tvé tváři znám,“ pronesla s pobaveným úsměvem. Musela zvednout hlavu, protože Jake byl o dobrou hlavu vyšší než ona sama.

„Opravdu vypadám ztrápeně?“ reagoval s nádechem ironie.

„Ano, přesně tak vypadáš,“ přisvědčila vehementně.

„No, tak v tom máš pravdu,“ zamručel souhlasně.

„Recepce nedopadla podle očekávání?“ zkusila hádat. Vida že nic neříká, zkusila vypočítávat další možnosti. „Urazil jsi někoho z vyslanců? Ne nejspíš ne. Možná kapitána? Ne, to bys tady nestál a nepřemýšlel kudy kam. Takže koho, nebo co se ti povedlo naštvat?“

„Proč si myslíš, že hned musím někoho naštvat?“ reagoval podrážděně na její psychologickou analýzu, která byla mimochodem blíž pravdě než by chtěl.

„Nejspíš proto, že jsi Jake Sisko.“

„Díky za podporu.“

„Je v tobě víc z Benjamina než si možná myslíš, Jakeu. A věř, že já jsem ta správná osoba, která tohle může posoudit!“ dodala poslední větu s významně zvednutým ukazováčkem pravé ruky.

„Tak proč mě nikdo nebere vážně?“ rozhodil bezradně rukama.

„A nejsi to náhodou jenom ty, kdo si myslí, že tě lidé kolem neberou vážně?“ reagovala naopak protiotázkou.

„Zkoušíš na mě použít psychologické triky?“ zamračil se Jake při těch slovech.

„Ne, Jakeu. Nic takového. Kromě toho dost pochybuji, že by to zabralo.“

„Taky si myslíš, že sem nepatřím?“ zeptal se odevzdaně.

„Kdybys sem nepatřil, tak bys tady nebyl,“ odpověděla Ezri s přehledem.

„A to teď říká kdo? Ty, nebo některý z tvých předchozích hostitelů?“

„Trochu jsem sondovala, jestli tě to opravdu zajímá,“ řekla Ezri pečlivě neutrálním hlasem. Čekala, jestli se chytí na vějičku a nemusela čekat vůbec dlouho.

„A?“

„Kapitán ani kdokoliv z posádky proti tobě nic nemá. Pro ně jsi další člen posádky na téhle diplomatické misi, která se prostě jenom nevyvíjí úplně podle očekávání.“

„Určitě proti mně nikdo nic nemá? Ani Sedmá?“

„Sedmá je velice složitá osobnost, víš.“

„Právě že nevím a pořád ji nechápu.“

„Cesta Voyagerem zpátky domů pro ni byla hlavně cestou dospělosti a hledáním jejího místa jakožto jedince v lidském kolektivu. Byla to pro ni dlouhá a řádně spletitá cesta. Nakonec si našla své místo jako jednotlivec. I díky Chakotayovi. Jinak by tady dneska nebyla, chápeš?“

„Asi ano.“

„Tak potom na nic nečekej, zajdi za ní a zcela upřímně se omluv.“

„Jo, to bych asi měl.“

„Nejlépe ihned, než nad tím začneš příliš přemýšlet,“ pobídnula ho povzbudivě. „Předpokládám, že bude na něčem pracovat v Astrometrice.“

Sedmá mezi tím došla do Astrometriky a musela se vyrovnat s nebývalým přívalem emocí, které Jakeovi otázky vyvolaly. Když o tom přemýšlela v širším kontextu, dospěla k závěru, že její postoj vůči němu byl nejspíš nesprávný. Tady nebyl důvod pohánět ho k dokonalosti, aby byl lepší a lepší. Ne, tato strategie fungovala u Icheba, protože on chtěl být lepší a dokonalejší. Viděl v ní vzor, jemuž se chtěl vyrovnat, a ona ho povzbuzovala. Jak na Voyageru, tak i akademii Hvězdné flotily na zemi.

Jenomže Jake byl úplně jiný a jakkoliv se snažila, nedokázala ho pochopit. Působil tak lehkomyslně, nezodpovědně a hlavně nepředvídatelně, což pro Sedmou, která měla ráda ve všem pořádek a řád, přímo iritovalo. Přitom dokázal, když chtěl, být patřičně logický a věcný.

Dala mu najevo svoji podporu a celé to skončilo tím, že místo, aby ho tato skutečnost potěšila, naopak se urazil. Natolik, že sklouznul k tématům, které blondýnka považovala za uzavřené a nehodlala se k nim znovu vracet. Přesto ji narážka na její lidství dokázala i po tolika letech rozhodit.

Prsty se jí rozjely po ovládací konzoli. Jistě mohla zadat počítači hlasový příkaz, ale z nějakého důvodu necítila potřebu mluvit. Světla kolem ní pohasla do úplné tmy. Jediné, co svítilo, byla ovládací konzole, u níž stála. Vyvolala si adresář s dosavadními simulacemi, které pořídili na Koloniálním Dravci, a pustila si první z nich. Sledovala zrychleně průběh konjunkce planet. Zasyčení dveří a Jakeův příchod na okamžik rozptýlil její pozornost, ale jen na okamžik. Ostentativně ho ignorovala a očekávala, že nakonec odejde.

„Tohle je Alonská konjunkce planet?“ prolomil Jake nakonec ticho a udělal několik kroků směrem kupředu

„Správně,“ přisvědčila blondýnka odměřeně.

„Není zvláštní, že o ní celou dobu věděli a přitom se ani jednou nepokusili toho využít?“ nadhodil, protože sám nevěděl, jak vlastně začít. „Pokud věděli, kde se jejich předchůdci dopustili chyby, tak se z nich mohli poučit a opustit tohle místo.“

„Možná.“

„Říkáte možná?“ zopakoval po ní, protože slovo možná příliš nespadalo do jejího slovníku.

„Říkám, že provádím simulace a tvá přítomnost zde není ani vyžadována ani žádoucí,“ odpověděla rezolutně.

„Nejsem tady kvůli konjunkci planet.“

„Zastavit přehrávání!“ utnula Sedmá probíhající záznam. „Jaký je potom účel tvé návštěvy?“

„A to je přesně ono!“ zareagoval Jake prudce, ale rychle se zase ovládnul. „Způsob jakým řeknete naprosto běžnou větu, ale přitom to zní tak nepřirozeně.“ Měl co dělat, aby znovu nesklouznul k původnímu tématu, který měl za následek, že Sedmou dokázal navzdory všemu urazit.

„Nerozumím.“

„To je jedno. Na tom teď vůbec nezáleží,“ mávnul nad tím rukou, ačkoliv toto gesto nebylo ve tmě skoro vidět. „Jsem tady, abych se Vám omluvil.“

„K něčemu takovému není důvod. Neřekl jsi nic urážlivého.“

„Ale ano, řekl!“ trval Jake na svém a duchu zaúpěl. Nečekal, že to bude snadné, ale tady narážel na stále tu samou zeď jako od chvíle, kdy se Sedmou poprvé mluvil cestou z Bajoru. Dva diametrálně rozdílné pohledy na svět. „Řekl jsem, že se nechováte jako člověk a to se Vás dotklo!“

„Necítím se uraženě a kromě toho jsi neřekl nic, co by nebyla pravda. Pouze tvá interpretace daných skutečností byla...“

„Můžete s tím prosím přestat!“ přerušil Jake Sedmou a měl co dělat, aby znovu nevybuchnul vzteky. „Můžete na chvilku přestat všechno hodnotit, analyzovat a prostě vzít věci takové jaké opravdu jsou?“

„Nejsem uražená, Jakeu,“ odtušila po chvilce a rychle dodala: „Nicméně tvou omluvu přijímám.“

„Při...“ zarazil se, protože poslední věta ho připravila o argumenty. Očekával, že to bude složitější, ale tímhle ho překvapila a on najednou nevěděl co říct.

„Možná bych to měla být já, kdo se má omluvit za své chování,“ pronesla Sedmá k jeho nevýslovnému překvapení.

„Omluvit?“

„Dole na Bajoru jsem pochopila, že nemáš rád, když na tebe neustále někdo dohlíží a jelikož mě tvá nevlastní matka požádala, abych na tebe dohlédla, máš jistě důvod, cítit se uraženě.“

„Kasidy požádala přímo Vás?“ nevěřil vlastním uším.

„Mohla požádat i někoho jiného, ale mě počítala, že nebudeš podezřívat.“

„To taky ne,“ přikývnul. Napadla ho Ezri, nebo kapitán Aran, či Julian, ale Sedmá nikoliv. Přitom byla přímo u nich doma a mluvila s Kasidy.

„Odpověděla jsem jí, že jsi dospělý a plně schopný odpovídat za své jednání a činy, ale přesto mě žádala, abych na tebe dohlédla.“

„To je jí podobné.“

„Je zjevné, že jí na tobě záleží, Jakeu. Možná víc než si sám myslíš.“

„Výborně. Když to celé řeknete takhle, tak na ni ani nemohu být naštvaný.“

„Snažila jsem k tobě přistupovat věcně a racionálně jako k dospělému, ale tato má strategie ve tvém případě nefunguje, jako u Icheba.“

„Icheb?“ zarazil se a rychle vzpomínal, co všechno o mladém inženýrovi věděl. Ano, přiletěl s původním Voyagerem z kvadrantu Delta, absolvoval akademii Hvězdné flotily a po úspěšném absolvování akademie, dostal přidělení na Enterprise, kde mimo jiné byla i Sedmá. „Nebyl on náhodou také...“

„Ano, byl asimilován společenstvem, ačkoliv důvody proč k tomu došlo, bys jistě označil za nemorální a nelidské,“ doplnila Sedmá. „Nicméně faktem zůstává, že ty nejsi on. Vyrostl jsi v rodině, která tě milovala a která tě stále miluje a nemáš nejmenší důvod se jich zříci. Považuj to za veliké štěstí, protože někteří z nás takové štěstí nemají.“

„A proto jste stále jen Sedmá z Devíti a ne Anika Hansenová?“

„Anika mi říká pouze moje teta Irene, na Zemi. Jinak jsem stále Sedmá, jenom Sedmá a nevidím důvod proč na této skutečnosti cokoliv měnit.“

„Chápu.“

„Potom jsem ráda, že naše konverzace dospěla k tomuto bodu.“

„Mohu se podívat na záznamy těch konjunkcí, které jste právě pouštěla? Rád bych o tom zkusil napsat pár řádek do svého příběhu,“ dodal Jake rychle, přičemž sám nevěděl co říct, aby nepokazil tohle nečekané souznění.

„Jistěže,“ přisvědčila Sedmá s klidem. „Počítači, spustit simulaci SJK-002. Trojnásobná rychlost přehrávání.“

Následuje:
Kapitola 15