Strážci řádu: Mise Voyager

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Epilog

Kapitola 6

Voyager – stanice Hluboký vesmír 9, Hvězdný čas: 57834,33 (těsně před odletem)

Ač se to zdálo být jako nadlidský výkon, nakonec dal kapitán Aran Dar dohromady posádku pro tuto misi. Získal celkem tucet členů původní posádky a další dvě stovky tvořili lidé z Enterprise. Nebral sebou plnou posádku, kterou tvořilo celkově 450 členů. Na téhle misi jich nebylo třeba. Alespoň v to doufal. Zároveň byl rád, že ho tahle mise odvede tak daleko od Bajoru, jak jen to bude možné.

Pohledem přejel můstek Voyageru. Zase tolik se od původního nelišil. Jen byl větší a prostornější. Tom Paris seděl v křesle prvního pilota a praporčík Leena v křesle druhého pilota. Tuvok ovládal taktickou stanici po pravé straně, Harry Kim zase inženýrskou stanici na levé straně. Sedmá měla na starosti vědeckou stanici za kapitánským křeslem. Nebyli zde jediní, neboť na můstku bylo podstatně více pomocných stanovišť, které obsadili další členové posádky. Hlavní obrazovka ukazovala OPS stanice, s kterým navázali spojení v rámci předletových příprav.

„Voyager žádá povolení k opuštění stanice,“ promluvil kapitán.

„Povolení uděleno. Šťastnou cestu, kapitáne Arane. Ať vás Proroci opatrují,“ potvrzovala Kira Nerys na druhé straně s úsměvem.

„Díky. Voyager konec,“ kývnul na souhlas a překvapeně zamrkal tomu rozloučení. Kira, používala podobné fráze, pouze ve vzácných případech, což znamenalo, že i ona vkládá do jeho první výpravy velké naděje.

„Máte už nastaven kurz, pane Parisi?“ přerušil kapitánovy lehce melancholické myšlenky jeho první důstojník.

„Ano pane, kurz nastaven, warp pět.“

„Chcete pronést nějaká úvodní slova, než vyrazíme na cestu, kapitáne?“ nadhodil první důstojník tázavě a Bajoranský kapitán po několika vteřinách kývnul na souhlas.

„Mluví kapitán. První cesta nového Voyageru právě začíná. Všichni znáte cíl naší mise, který nás zavede daleko od našich domovů. Ti z vás, kteří patří k posádce původního Voyageru, si jistě vzpomenou, jak dlouho trvala jejich cesta domů. Dnešek je však jiný. Dnes se nevydáváme pronásledovat žádné Makisty, dnes nebude žádný Ochránce, žádní Jam Haddaři, žádný Dominion. Naše mise má jasný cíl, vydat se tam, kam se ještě nikdo nevydal. Nebude to žádný vyhlídkový let, neboť naším cílem je navázat diplomatické vztahy s Tamulským impériem, jež nás pozvalo k návštěvě.

Nebudu vám nalhávat, že zde neexistují jistá rizika. Většina z vás už se setkala s Novou Kolonií a je docela možné, že na ně narazíme i v budoucnosti. Nechovají vůči nám nepřátelské úmysly, ale víme o nich jen velmi málo. Proto musíme být obezřetní. Nevím, co přinese zítřek, ale všem vám slibuji, že udělám všechno proto, abychom se všichni a ve zdraví vrátili zase domů. Kapitán, konec.“

„To byla velice působivá řeč, kapitáne,“ poznamenal komandér Madden tiše.

„Zase tak dobrý řečník nejsem,“ pokrčil kapitán lehce rameny.

„O to působivěji to znělo.“

„Už bylo dost řečí, čas vydat se na cestu. Kupředu, Tome!“ pokynul hlavnímu pilotovi Voyageru.

„Ano, kapitáne,“ přisvědčil s nadšeným úsměvem a stiskl tlačítko pro start.

Prostor na hlavní obrazovce se na okamžik protáhl. Vedlejší optický efekt, kterým lidské oko vnímalo, když motory hvězdné lodi vygenerovaly warpové pole a během okamžiku přešel Voyager do vysoké světelné rychlosti. Po pár vteřinách už byly vidět jenom protáhlé čáry míjených hvězd.

„Za jak dlouho budeme u koridoru?“

„Stávající rychlostí během dvou dnů.“

„Dobře, dobře, alespoň budeme mít dost času dořešit zbylé personální otazníky.“

„A také je zde několik věcí, které vám musím sdělit, kapitáne, předtím než proletíte na druhou stranu,“ promluvil dosud mlčící Tamulský vyslanec. Dosud seděl v pomocném křesle po levici kapitána a nijak nezasahoval do dění na lodi.

„Čekal jsem to.“

„Jsou věci, které musíte bezpodmínečně vědět, než proletíte sub-prostorovým koridorem.“

„Svolám brífink na 18:00,“ navrhl komandér Madden.

„Ano, to bude vyhovující,“ přisvědčil Tamulec a počkal na kapitánův souhlas.

„Dobře, budeme se těšit.“

„Pokud ode mě budete něco dalšího potřebovat, budu ve své kajutě,“ rozloučil se vyslanec Slokarij a opustil můstek.

„Co myslíš, Dare, jaké překvapení na nás asi pan vyslanec přichystal?“

„Vždycky jsme tušili, že za tím bude víc, než nám říká.“

„Jo, taky mám ten pocit.“

Konferenční místnost Voyageru 18:00 (SD: 57835,01)

Přesně ve stanovený čas svolal Aran Dar hlavní důstojníky k taktické poradě. Kromě Tuvoka, doktora Bashira, lodní poradkyni Ezri Dax, přizval také Sedmou, neboť měl pocit, že její postřehy s ohledem na to, že již měla možnost vidět Koloniální loď a přišla s nimi do styku, by mohly být užitečné. Tytéž zkušenosti měl i Bashir a jeho žena Ezri, ale Sedmá patřila mezi experty na technologie. Ostatně strávila osmnáct let jako Borg než ji kapitán Janewayová dostala pryč ze společenstva.

Tamulský vyslanec dorazil do konferenční místnosti jako poslední. Z jeho výrazu nešlo nic moc vyčíst, ale zato půl tuctu paddů, které přinesl sebou, hovořilo více než výmluvně. Usedl na vyhrazené místo vedle kapitána. Konferenční stůl měl půlkruhový tvar, takže na ty, kteří seděli v jeho čele, bylo poměrně dobře vidět. Vyslancovi zahrál na rtech trochu trpký úsměv, než usedl do křesla v čele po kapitánově pravici a spustil.

„Nadešel čas, abych vám sdělil důvody, jež nás vedly k tomu, abychom vás pozvali do impéria. Naše motivy a důvody nejsou vůbec jednoduché, takže ponechám na vás, jak si vše vyložíte. Já vám mohu pouze nadhodit svoji verzi, tak jak ji vidím já sám. O tom, jaký si uděláte názor, už záleží na vás. Hlavním cílem je, abyste si udělali pokud možno, co nejpřesnější a hlavně nezaujatý názor na Tamuli.

Ujišťuji vás, že budete mít možnost hovořit i s mými protějšky, aby byl váš názor na nás co možná nejpřesnější. Impérium není dokonalé, jakkoliv si členové naší vlády myslí, že všechno je úplně ideální. Tolik si uvědomuji já, tolik si uvědomuje vládní strana, jíž zastupuji a tolik si uvědomuje i náš vůdce. Proto tahle diplomatická mise. Náš vůdce nechce, aby všechno bylo dokonalé, protože pokud by bylo všechno dokonalé, potom by nebyl důvod kráčet kupředu, ale opět nechám vše na vašem posouzení.“

„Myslím, že všichni pochopili, že nám chcete sdělit něco důležitého a patřičně delikátního, pane vyslanče,“ odkašlal si kapitán Voyageru decentně.

„V tom máte rozhodně pravdu, kapitáne,“ přikývl Slokarij a začal. „Náš vládní systém je celkem jednoduchý a prostý. V čele impéria stojí náš vůdce, Zoral. Jeho moc je veskrze symbolická. Má vzbuzovat v lidech loajalitu a soudržnost. Hlavní moc pak spočívá ve stočlenné vládě, jejíž předseda T’Arranis zastupuje výkonnou moc. Zároveň předsedá vládní frakci nazývané Legislativci, jež má ve vládě 85křesel. Druhou stranu tvoří Umírnění, jak si říkáme, ačkoliv zlé jazyky našich protějšků nás nazývají nebezpečnými radikály. V čele s předsedou T’Asadorem máme patnáctičlenné zastoupení ve vládě a tvoříme menšinovou opozici.“

„Šest ku jedné. To není zrovna moc dobrý poměr,“ odfrknul si Bashir nechápavě.

„Nikdo nikdy neříkal, že politika je fér,“ pokrčil Slokarij rameny. V podstatě nás to staví do pozice pochybovačů a podněcovačů veřejného mínění ohledně činů vlády. Na víc se nezmůžeme, neboť nás vždy přehlasují. A ne proto, že by naše návrhy nějak narušovaly ty jejich, ale spíš z principu, aby nám ukázali, kde je naše místo. No a my jim to zase vracíme v jiných oblastech. Pravdou zůstává, že bojujeme předem prohranou bitvu, neboť naše členská základna neroste. Ostatně, kdo by také chtěl být na straně poražených, že?“

„Očekáváte, že naše přítomnost změní rovnováhu sil?“ zajímalo doktora dál.

„Také, ale to není ten hlavní důvod. Naše zbožné přání je, aby vláda začala konečně hledět směrem kupředu, protože pokud budou stát nekompromisně na místě bez náznaku ochoty udělat jen jediný krok směrem kupředu, potom není žádná šance pro konstruktivní dialog. Náš vůdce si toho je vědom, ale jeho pravomoci jsou natolik omezené, že nemůže nic udělat. Nemůže odvolat T’Arranise, aniž by spáchal politickou sebevraždu.

Legislativci by jeho rozhodnutí nakonec přehlasovali a nejspíš i ustáli veřejnou nevoli, která by zákonitě nastala. On ovšem nikoliv. Proto musí využívat všechny páky, které má, aby dosáhl alespoň nějaké změny.“

„A tu změnu představujeme my.“

„Abyste pochopili, náš vůdce se těší veliké oblibě u veřejnosti. Nejenom na Tamuli, ale i na mnoha dalších světech. Vůdce je volen všemi občany impéria, což je základem naší ústavy. Jedna z mála věcí, do které předseda vlády nemůže mluvit a musí se smířit s tím, koho lidé zvolí. Šance, že by protlačil nějakého svého kandidáta, je mizivá. Lidé ve vnějších soustavách, ztrácí důvěru ve vládu, bez ohledu na to, jak pevná a neotřesitelná je jejich pozice. A totéž se začíná pozvolna dít i ve světech jádra.

Náš vůdce je tím, kdo vás pozval. Ne Legislativci, ne Umírnění, pouze on sám. Mě vybral, protože jsem kdysi býval důstojníkem Tamulské imperiální flotily a mám tudíž z členů vlády nejblíže k tomu, abych posoudil technologickou úroveň Federace a kromě toho, jsem v politice už nějaký čas, abych dokázal posoudit i druhou stranu mince.“

„A k čemu jste dospěl?“

„Věřím tomu, že můžete být spásou pro mé lidi. Věřím, že až vás uvidí, budou nadšeni a budou chtít více kontaktů s Federací, ať již obchodních, diplomatických a kdo ví, kam až můžeme dospět. Vláda musí hodně dbát na veřejné mínění, které klesá s každým rokem. Nebudou schopni potlačit obvyklými nástroji podobné snahy. A kromě toho, nemají důvod se vás obávat. Nejste Nová Kolonie, tudíž jejich politika, striktního odmítání všeho Koloniálního dostane trhliny.

A pak je tu také další možnost. Můžete posloužit, jako prostředníci, mezi námi a Novou Kolonií. Téhle části jsme si velice dobře vědomi. Předseda T’Asador i náš vůdce právě k této variantě upínají velké naděje. A jakmile rozhovory jednou začnou. Jakmile bude překonán ten prvotní odpor, potom může dojít k poklesu napětí mezi námi a rázem přestane být Nová Kolonie strašákem v rukou vlády.“

„A začátkem pádu současné vlády.“

„Věřte mi, s ohledem na skutečnost, jací pitomci v ní zasedají, by to nebyla vůbec žádná škoda,“ odtušil vyslanec sardonicky.

„Předtím jste naznačoval cosi ohledně pomoci s Novou Kolonií,“ připomněl Bajorský kapitán jeden z předchozích rozhovorů. Které s vyslancem vedl ještě na stanici. „Měl jste na mysli tohle?“

„V podstatě ano,“ přisvědčil. „Dost totiž pochybuji, že by naše slavná imperiální flotila ocenila jakoukoliv logistickou pomoc či ještě lépe přímé zkušenosti ostřílených důstojníků Federace a veteránů nedávné války s Dominionem. Při pohledu na slavnostní uniformy našich slavných velitelů plné medailí a vyznamenání, by vaši důstojníci vypadali jako hodně chudí příbuzní z bezvýznamné šarvátky, kdesi na okraji, nikoliv ničivé války, která zasáhla skoro celý kvadrant.

Naše vláda má nicméně neotřesitelnou důvěru v naši flotilu, která vypadá jistě hezky v nablýskaných lodích a uniformách, ale je zcela bez zkušeností. Pokud dojde k válce, potom nás Nová Kolonie převálcuje, jakkoliv si tuhle skutečnost odmítají všichni přiznat. Neustále je provokují a dávají jim najevo svou přezíravost a věří tomu, že Koloniální expedice si nedovolí zaútočit na mocné Tamulské impérium.

My o tom zdaleka nejsme přesvědčeni. Předseda T’Asador a já s ním souhlasím, věří tomu, že pokud je patřičně popíchneme, tak se na nás vrhnou a nadělají z našeho slavného loďstva šrot. Nepočítaje samotné následky, které v této chvíli nelze odhadnout. Proto chováme k Nové Kolonii jistý respekt, který ovšem nesmíme dávat najevo, protože taková věc je považována za velezradu a vůči zrádcům postupuje vláda velice nekompromisně bez ohledu na to, odkud pochází.“

„Přílišná sebedůvěra obvykle vede k falešnému pocitu bezpečí,“ převzal slovo komandér Madden. „Měli jsme možnost vidět Koloniálního Dravce třídy D. Mohu vás ujistit, že v přímém střetnutí by lodě Federace byly ve značné nevýhodě.“

„Bojím se, že i takové upřímné prohlášení neudělá na naše důstojníky příliš velký dojem. Žádný z nich nikdy nebojoval v žádné válce ani konfliktu. Situace v impériu je zcela stabilní a klidná, takže nedochází k žádným třenicím ani konfliktům. Nová Kolonie je proto jakým si vzdáleným pojmem nesoucím označení „nepřítel.“

„Proč si tolik myslíte, že o sobě dají vědět? Nic z toho, proč jsme tady, se jich přeci přímo netýká.“

„Nejspíš proto, že tento portál, jak tomu říkají, bývá obvykle uzavřený a chráněný bitevní stanicí nebo loděmi. Tenhle není a myslím, že teprve až proniknete na druhou stranu, pochopíte proč.“

„Proč se vlastně vaše vláda tolik bojí jakéhokoliv kontaktu s Novou Kolonií?“ udeřil kapitán s novou otázkou.

„Po pravdě…nevím,“ rozhodil Slokarij nechápavě rukama. „Drží se toho a vehementně přesvědčují celé impérium, že Nové Kolonii nelze ani v nejmenším věřit. Všechno je to podpořeno hlášením rozvědky, ale pokud mohu říct, překvapilo by mě, kdyby pouhá polovina z těch hlášení byla pravdivá. Celé to připadá příliš přehnané, ukvapené, ale ponechám na vás, abyste nezávisle na mně prozkoumali zprávy z naší rozvědky.“

„Takže po celou tu doby, kdy před třiceti lety skončila válka mezi Novou Kolonií a těmi Cestovateli, nedošlo k žádné komunikaci mezi Novou Kolonií a Impériem?“

„Nejde o to, že bychom nevyvíjeli snahu, ale kdykoliv se zdálo, že bychom mohli navázat spojení, došlo k něčemu, co tuto snahu zhatilo. Náhoda, zato ve velice příhodný okamžik, vedla k tomu, že to dalo vládě za pravdu ohledně politiky nulového kontaktu. A nestalo se to jednou ale přinejmenším tucetkrát. Pokaždé stejná náhoda. Dvakrát, třikrát beru, ale tucetkrát za sebou, to neberu. Ne, když přitom pokaždé došlo k oslabení naší strany a posílení našich protivníků ve vládě.“

„Myslíte si, že za tím stojí Legislativci?“

„Příliš složité na ně, abych byl upřímný. Od nich bych nečekal žádnou skutečnou myšlenku. Nicméně jsem doufal, že byste mohli v této záležitosti přinést nový pohled a proto jsem přinesl veškeré dostupné informace, abyste je mohli prozkoumat a dospěli k vlastním záměrům.“ Chvilku nic neříkal, než začal rozdávat jednotlivé pady. „Tady jsou připravené informační souhrny. Ponechám na vás, jak je posoudíte.

Jídelna o dvě hodiny později

Kapitán Aran Dar dorazil po konci první směny do jídelny Voyageru. V téhle části lodi ještě nebyl, ale hodlal tuto skutečnost rychle napravit. Těsně předním vklouznul do jídelny Tom Paris a dle výrazu jeho ženy, která tu na něj čekala, přišel pozdě. Schválně usedl kousek od nich, aby mohl pozorovat a vyslechnout jejich hovor. Cosi mu říkalo, že půjde o velice zajímavou konverzaci. Tihle dva, ani jeden z nich nestál o žádnou výsadní funkci na Voyageru.

Situace se nakonec vyvrbila tak, že B’Elanna Torresová skončila coby hlavní inženýr a Tom Paris jako hlavní pilot. Z nějakého důvodu z toho poloviční klingonka neměla zdaleka takovou radost jako její manžel. Přesto nemohl říci, že by snad zanedbávala svou práci. Před odletem Voyageru z doku provedla ona s Regim a Ichebem ve strojovně pořádný kus práce. Nový Voyager šlapal jako hodinky a ona už přišla s celou řadou vylepšení. Dokonce prý ani na žádného inženýra z Enterprise, kteří doplnili posádku, nekřičela. Alespoň zatím.

Z toho, co o ní slyšel, šlo o pozoruhodný výkon. Nyní však na jejím klenutém čele bouřila mračna a hrozilo, že na někoho bude velice brzy křičet. Tím někým byl samozřejmě její manžel, jen si toho ještě nebyl vědom. Tom Paris se dobře bavil a tak si nevšimnul rozladěného výrazu B’Elanny, skrytého za maskou navenek klidného výrazu. V ruce držela šálek s kávou, z něhož upila a položila ho na stůl. To byl přesně ten okamžik.

„Jdeš pozdě,“ pronesla sotva šálek dosedl na stůl.

„Promiň, trochu jsem se zdržel na můstku.“

„Jistě. Kvůli té praporčici, Leeně.“

„Myslím, že vyhlašuješ zbytečně červenou pohotovost,“ reagoval Tom pobaveně.

„Opravdu? Služba ti skončila před čtyřiceti minutami. Měli jsme se sejít tady.“

„No, trochu jsem se zdržel, připouštím…“

„V simulátoru? S jistou Leenou,“ přidala i podruhé ještě sžíravějším tónem

„Ach, tak teď už opravdu přeháníš.“

„Viditelně jste si padli do noty.“

„Ona je fakt skvělý pilot, B’Elanno.“

„To nepochybně,“ reagovala inženýrka kousavě.

„Nevím proč, ale připomíná mi tak trochu mě samotného. Je úplně stejně ztřeštěná a arogantní, jako jsem býval já sám. Cítil jsem povinnost, trochu ji usměrnit a ukázat, že přehnaná sebedůvěra může vést…vést…“ najednou ztratil nit a jeho výmluva začala ztrácet na celistvosti.

„Vést k tomu, že způsobíš nehodu raketoplánu. Nehodu, ke které se ještě přiznáš, skončíš ve vězení, potom zase na ztracené lodi sedmdesát tisíc světelných let daleko od domova, bez šance na návrat domů,“ poznamenala B‘Elanna s nádechem ironie.

„Teď jsi udeřila hřebíček na hlavičku!“ přisvědčil Tom vehementně.

„A jak jsi na ní dělal dojem…v simulátoru?“ položila klingonka otázku a pozvedla hrnek s kávou k ústům.

„No…víš, byla to taková menší sázka,“ dospěl k závěru, že neuškodí říci pravdu. Ostatně neudělal nic, za co by se musel stydět.

„Sázka?“

„Vzpomínáš na ty úpravy Deltaplánu, které jsem provedl asi před rokem?“

„Jak bych na ně mohla zapomenout. Musela jsem ti pomoct s modifikacemi, jinak bys nad tím seděl ještě teď. Deltaplán není žádný závodní člun, ale pouze upravená verze standardního raketoplánu.“

„Připravil jsem závodní trať na základě informací, které nasbírala Sedmá během cesty Voyageru domů.“ Tom se na chvilku odmlčel, než dodal: „Zatím jsem nenašel nikoho, kdo by mě dokázal na téhle trati předhonit. Až teď.“

„Aha.“

„Čekal jsem, že se na té trati rozbije a tak jsem záměrně letěl o trochu opatrněji než obvykle. Jenomže ona strhla traťový rekord a já prohrál dvě stě kreditů.“

“Dvě stě kreditů,“ zopakovala po něm.

„Větší ránu však dostalo mé ego. Tuhle trať jsem měl dokonale vychytanou a ona ji dokázala proletět rychleji, než jsem ji proletěl já a ještě na první pokus. Což mi připomíná, kde je vlastně Miral?“ vzpomněl si, že tu nikde nevidí svou dcerku.

„Je hezké, že sis vzpomněl také na naše dítě, které jsme vzali sebou.“

„Byla nadšená z Voyageru.“

„To byla, ale stejně si myslím, že nebyl moc dobrý nápad, vzít ji sebou.“

„Jde o rutinní diplomatickou misi s cílem navázat vztahy s novou civilizací.“

„Stejně rutinní, jako nahánět Makisty v Badlandu.“

O kus dál probíhala neméně zajímavá rozprava, protože Jake právě zpovídal Tamulského vyslance. Tomu jeho otázky nevadily a viditelně se velice dobře bavil. A nebyl zdaleka sám. Kolem nich se nápadně i nenápadně nashromáždili další členové posádky s prvním důstojníkem v čele.

„…čest a důstojnost pro všechny, jak to nazvali Fraweyané a byli na svůj projekt nesmírně hrdí,“ vyprávěl Slokarij s lehkým úsměvem ve tváři. „Považovali to za průlomový okamžik jejich rasy, všech civilizací, celého vesmíru a kdo ví, jak daleko až ve svém prohlášení hodlali zajít. My všichni jsme to vzali s lehkým pobavením. Nebylo poprvé, kdy přišli s podobnou myšlenkou, která jim připadala, jako by objevili tajemství vesmíru. Kdybychom jim řekli, že jde o naprostou hloupost, Fraweyané by se smrtelně urazili. Gaaliané z toho dokázali mistrně vybruslit, takže na jedné straně vyjádřili svou podporu, ale na druhé straně dali najevo, že to nemá skoro žádného skutečného významu.

Jediní, kdo to nepochopili, byli Malogané. Nějak to totiž nespadalo do jejich žebříčku hodnot, kde válečnická čest a důstojnost měla úplně jinou hodnotu. Dost nevybíravě se vyjádřili na dané téma a dál se celou záležitostí nezabývali. Jenomže Fraweyané takovou potupu nehodlali nechat jenom tak. Hodlali Maloganům všechno patřičně vrátit. Celé impérium se bavilo jejich snahou. Jen do okamžiku, kdy Fraweyané zahájili mobilizaci, začali masivně posilovat svoji planetární obrannou síť a připravovat své loďstvo k boji.“

„Nechali se vyprovokovat pouhou urážkou?“

„Samozřejmě že ne,“ zasmál se vyslanec a jeho úsměv se rozšířil. „Tak jako většina z nás, když hledáme řešení na nějakou důležitou otázku ohledně bytí a nebytí, hledáme pomoc u Gaalianů. Ti Fraweyanům doporučili, aby Maloganům vrátili úder stejným způsobem, jaký proti nim použili oni. Nic horšího jim snad nemohli poradit, ale v celkovém výsledku jejich rada nakonec přinesla své ovoce.“

„A co Fraweynaé udělali?“ vyzvídal Jake dychtivě.

„Něco, co jim vůbec není vlastní,“ pokračoval Slokarij ve vyprávění směřuje pomalu k pointě. „Rozhodli se Malogany urazit stejným způsobem jakým urazili oni je. Vzali doporučení Gaalianů doslovně a podle toho se také zařídili. Mobilizace jejich flotily a planetární obrany mělo za cíl připravit se na Maloganskou odezvu. Očekávali, že jim po téhle diplomatické nótě vyhlásí válku a byli připraveni jim ukázat, že intelekt dokáže zvítězit nad hrubou silou.“

„A vyhlásili?“

„Ale kdepak,“ zasmál se vyslanec. „Malogané nad urážlivou nótou, kterou obdrželi od Fraweyanů dlouho vrtěli hlavou. Vůbec totiž nepochopili, co jim Fraweyané chtěli říct. Ta nóta byla patřičně obsáhlá, plná dlouhých, šroubovitých vět. Nicméně to byla diplomatická nóta a Malogané cítili povinnost na ni odpovědět, byť absolutně nepochopili význam.“

„A co jim odpověděli?“

„To je na tom to nejlegračnější. Malogané nejsou žádní pisatelé, takže Fraweyanům poděkovali za jejich blahopřání a protože zrovna na jejich planetě probíhal velký svátek, spojili ho s tím a vyjádřili svou vděčnost a podiv nad tím, že si tahle banda vědátorů vůbec vzpomněla na Malogenský národní svátek. Plus tam přidali pár frází, které převzali z diplomatické korespondence od Hunmarianů a tím pro ně byla celá záležitost uzavřena.“

„A jak reagovali Fraweyané?“

„Začali se mezi sebou dohadovat, kde udělali chybu a proč jejich nótu Malogané nepochopili. Rázem zapomněli na urážku a následujících pět let jejich přední mozky prohlížely sestavený text odshora dolů. Nedospěli k ničemu, takže celou věc nakonec nechali být. Jak by řekli Gaaliané: Čas smaže všechno zlé.“

„Ti Gaaliané musí být velice moudří.“

„Gaaliané jsou zvláštní rasa a nevím, jestli slovo moudrost se k nim zrovna hodí. Oni zkrátka nevnímají vesmírné universum jako my ostatní. To je od nás odlišuje. Vypadá, že jsou vzdálení od věcí, které my považujeme za běžné. Takový Gaalian, pokud se mu na čele otevře třetí oko, tak s ním už není normální řeč. Jeho pohled, myslím tím vnitřní pohled, se otevře universu a pak…“

„Pak co?“

„To už je věc mimo moji odbornost. Zato Gaalianům nelze upřít, že jejich myšlenky spadají do kategorie, velké myšlenky, byť jsou dost často zaměřeny do úplně jiných obzorů daleko od všeho, co je pro nás důležité.“

„Musím říct, že se na setkání s nimi těším.“

„Tak potom si dávejte pozor. Když o někom prohlásí, že má špatnou auru, není pro dotyčného zdravé, aby se nadále zdržoval v jejich dosahu. Jakkoliv působí mírumilovně, pokud jde o harmonii vesmíru, kterou narušíte, zabijí vás i s těmi jejich pacifistickými proslovy,“ pozvednul vyslanec varovně prst. „Škoda, že tohle neudělali s polovinou naší vlády. Hned by v impériu zavládla podstatně větší harmonie.“

„To jsou opravdu tak špatní?“

„Nu, rozhodně si nechodí pro radu ke Gaalianům. Spoléhají pouze sami na sebe a podle toho to také vypadá.“

Následuje:
Kapitola 7