Strážci řádu: Mise Voyager

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Epilog

Kapitola 13

Koloniální vlajkový Dravec Oko 7Z. Hvězdný čas: 57851,11

Kapitán Aran Dar vstoupil na palubu Koloniálního Dravce s úmyslem promluvit si s majorem Kronesovou. Předtím k tomu nebylo příliš času a ona zmizela z Voyageru dříve, než se mohl zeptat na některé detaily. Nemusel chodit osobně, ale zvědavost převážila. Obzvláště, když pozvání na Oko 7Z platilo všeobecně pro celou posádku Voyageru. Někteří členové posádky toho ostatně využili a navázali zajímavé kontakty se svými Koloniálními protějšky, takže proč ne on?

„Vítejte na Oko 7Z, kapitáne Arane,“ vítal ho Tolkin přátelsky sotva vstoupil na můstek.

„Díky.“

„Předpokládám, že chcete mluvit s Tashou.“

„Ano, ano. Je tu pár věcí, které jsem s ní chtěl probrat osobně,“ přikývnul a všimnul si už poněkolikáté, že jeho protějšek mluví a oslovuje svoji nadřízenou velice neformálně, skoro až důvěrně, jako by jejich vztah sahal mnohem dál, než je vztah velitele flotily a jejího vlajkového kapitána.

„Potom máte jedinečnou šanci tak učinit,“ ukázal Koloniální kapitán na dveře.

„Nečeká mě tam doufám nějaké překvapení?“

„Ona je jedno velké překvapení. Tady na Aloně 3 to platí dvojnásob.“

„Ale nebude se mnou házet vzduchem, jako s hadrovou panenkou?“ ujistil se pro jistotu, protože zaslechl, co během průzkumu udělala praporčíku Parksovi.

„To byl jen malý žertík, protože ten váš praporčík ji zastihl ve špatný okamžik na špatném místě.“

„Potom bych měl asi svůj příchod halasně oznámit.“

„Nemějte obavy, kapitáne. Na téhle lodi není nic, o čem by nevěděla. Ona o Vás už dávno ví. Těžko ji můžete překvapit v nevhodném okamžiku. Ne tady v samotném srdci Dravce Oko 7Z.“

„To doufám.“

„Možná nebude ve své pracovně, ale v kajutě, která je spojená přímo s pracovnou,“ pokračoval Tolkin dál. „Nezvoňte, neklepejte, prostě vejděte.“

Bajoranský kapitán lehce svraštil obočí, neboť si v daném okamžiku nebyl úplně jist, jestli si z něj Chartocký kapitán nedělá legraci. V Tolkinově tváři totiž zaznamenal nepatrný úsměv. Informace, získané o jejich rase poukazovaly na skutečnost, že mají velice blízko k Vulkáncům a nešlo jenom o špičaté uši. Ano, byly zde rozdíly, ale Chartokové stejně jako Vulkánci tíhli k logice, pragmatismu a racionálnímu chování, kde nebyl prostor pro žádné žerty ani vtipy.

Zhluboka se tedy nadechl a vyrazil směrem ke dveřím majorovy pracovny. Dveře se otevřely automaticky sotva k nim přistoupil. Vešel opatrně dovnitř. Dveře se za ním zavřely, ale podle všeho byla pracovna prázdná. Vlastně ani nevypadala moc jako pracovna. Vybavení bylo poněkud strohé, bez jakékoliv výzdoby, pouze pohodlné křeslo široký stůl a několik počítačových terminálů. Po levé straně zahlédl další dveře, které zjevně musely vést do její kajuty.

Zajímavý nápad, aby kapitán lodi byl takřka kdykoliv na dosah a měl můstek v podstatě po ruce. Tahle myšlenka konstrukční inženýry Federace zřejmě nikdy nenapadla. Nejspíš šlo o uspořádání, kde mělo všechno své stanovené místo. Podle předepsaného řádu věcí, byly jednotlivé sekce od sebe odděleny, nikoliv vzájemně propojeny. Popošel ke dveřím a hledal nějakou známku zvonku, nebo něčeho podobného. Nic nenašel a dveře zareagovaly na jeho přítomnost stejně jako ty vedoucí do pracovny.

Pokud byl Aran Dar někdy v poslední době opravdu překvapen, ne-li rovnou šokován, tak právě teď. Ano, našel tu, kterou hledal, velitelku koloniálního vlajkového Dravce. Jenomže našel ještě někoho jiného a tím jiným byl právě Jake. Samo o sobě by nemuselo jít o nic překvapivého, vyslancův syn měl tendenci strkat svůj nos všude možně, ale tohle vzbuzovalo přinejmenším otázky. Ti dva totiž stáli proti sobě, dost blízko a ještě se drželi za ruce.

„Ach, Jakeu, cos to proboha zase udělal?“ zaúpěl Dar v duchu. Decentně si odkašlal, aby dal najevo svou přítomnost. Jake zareagoval ihned a poplašeně se na kapitána podíval. Zato ve tváři blonďaté velitelky zahrál potměšilý úsměv.

„Doufám, že tohle uspokojí tvou zvědavost, Jakeu,“ pronesla s klidem a pustila jeho ruce.

„Ano, ano...myslím, že teď mám hodně materiálu k napsání článku,“ přikyvoval rychle, těkaje pohledem mezi ní a kapitánem Aranem.

„Tudy,“ ukázala na druhé dveře za sebou, kterými mladík chvatně opustil její kajutu. Nyní Tasha pohledem spočinula na novém návštěvníkovi. Veškeré pobavení z její tváře zmizelo a nahradil ho zpátky onen služební výraz, který u ní Bajoran viděl, když byla na Voyageru. „Co pro Vás mohu udělat, kapitáne Arane?“

„Jen jsem vám přišel říct, že s těmi motory jste měla pravdu. Kdybychom tam zůstali déle, tak by nám vyčistit je trvalo přinejmenším týdny. Takhle budeme schopní letu plným impulsem do týdne.“

„Ovšem. To je dobrá zpráva.“

„Vlastně mě zajímalo, jakým způsobem nás odsud hodláte dostat. Sice jsem pochopil, že záření té hvězdy zasahuje vaše systémy mnohem více než naše, ale vy zase máte prostředek k úniku z gravitačního pole hvězdy.“

„Celé je to podstatně složitější, což znamená, že bude potřeba velice těsné spolupráce, pokud odsud máme vypadnout.“

„Těžko se mi věří, že taková skvělá loď jakou máte k dispozici, odsud nedokázala za celých deset let uniknout.“

„Odpověď na Vaši otázku je celkem prostá. Nepokoušeli jsme se o to.“

„Nepokoušeli?“

„Pokud vím, tak Tamulský vyslanec zmiňoval, že zde před třemi sty lety žila jistá rasa. Zmiňoval také lodě, které zde buď ztroskotaly, nebo nouzově přistály. A měl pravdu, skutečně tady přistály, nebo ztroskotaly.“

„Říkala jste, že tady žádné lodě nepřistály,“ namítnul Bajoran zamračeně.

„Ne, říkala jsem, že tu nejsou žádné stopy po přistání, či havárii jiných lodí,“ opravila ho rychle. „Jenomže ty lodě tady ve skutečnosti přistály a také odsud odletěly. Žádná z nich však neopustila hranice této soustavy.“

„A to víte jak?“

„Vím to,“ odtušila s povzdechem.

„Našli jste trosky těch lodí nebo snad...“

„Nezůstalo po nich nic. Absolutně nic. Je to, jako by nikdy neexistovali.“

„Stejně jako neexistovalo žádné vaše setkání s Voyagerem?“

„Zdejší planeta výrazně zesiluje mé mentální schopnosti. Slyším ozvěny těch, kteří tu byli před námi. Pro lepší přirovnání, vnímám duše těch posádek, které zemřely. Slyším ozvěny jejich hlasů a vidím osud, jaký je potkal, když odsud zkoušeli uniknout.“

„A jste si naprosto jistá, že my odsud dokážeme uniknout?“

„Ano, jsem si tím naprosto jistá.“

„No, tak potom by celá tahle mise mohla nabrat trochu lepší obrat.“

„Ano, ano, doufám, že situace nabere lepší směr. Obzvláště pro moji posádku bude skvělé být zase v normálním časovém kontinuu.“

„A co pro Vás?“

„Klidně bych tady zůstala celou věčnost, kdyby mě neustále nepronásledovaly vize událostí minulých.“

„Pokud je tedy jisté, že odsud dokážeme vypadnout, potom bychom mohli udělat krok směrem kupředu.“

„Chcete zprostředkovat dialog mezi námi a impériem?“ V té otázce se skrývalo pobavení a překvapení zároveň.

„Máte tu někoho, kdo je ochoten vést dialog, takže proč toho nevyužít,“ odpověděl pevně, připraven podpořit své slova argumenty.

„To, co navrhujete, zní sice hezky, ale dost pochybuji, že takový dialog, jakkoliv konstruktivní, bude ve výsledku něco znamenat.“

„Jde o první krok. Uděláte ho, nebo prostě všechno odepíšete místo, abyste se pokusila jít touhle cestou?“

„Promluvím s ním.“

„Problém je v tom, že on má jasně zakázáno jakkoliv vás kontaktovat a mluvit s vámi,“ našpulil Dar pobaveně rty, neboť tady se dostával na velice tenký led kompromisů. „Nicméně pokud přijmete mé pozvání na oficiální večeři, jako hosta Spojené Federace planet, na níž pozvu jménem Federace také Tamulského vyslance, potom bude jistě všem protokolům učiněno zadost.“

„Dávejte si pozor, na jakém ledě se pohybujete, kapitáne Arane,“ odtušila, aniž by na něj pohlédla. „Ne každý led musí být dostatečně pevný, aby unesl vaše diplomatické manévry.“

„Mám to brát jako ano, či ne?“

„Ano, přijdu. Věřím, že půjde o zajímavou zkušenost.“

„Dobře. Nechám vše připravit na 18:00, pokud vám to bude vyhovovat.“

„Budu se těšit,“ odpověděla, ale její pohled směroval do rohu místnosti, kam přešla a hleděla na něco, co viděla pouze ona sama.

Podle soustředěného výrazu usuzoval Bajoran, že musí něco vidět. On samozřejmě neviděl nic, ale pokud nelhala, a nebyl důvod si myslet, že ano, nejspíš právě viděla své duchy. Byla natolik soustředěná do rohu místnosti, až pochyboval, jestli ho vůbec ještě vnímá. Zacouval tedy ke dveřím, přičemž z ní nespouštěl zrak. Otevírané dveře ho přiměly k otočení a vykročení čelem z její kajuty do pracovny vedle můstku. Jenomže zjistil, že tu není sám. Uprostřed místnosti totiž stál kapitán Tolkin.

„Přichází to...“ zašeptal.

„Co, přichází?“

„Minulost.“

„Aha, minulost, chápu,“ přisvědčil Dar, ačkoliv po pravdě úplně nechápal co se děje. Těžko mohl chápat něco, co nevnímal ani neviděl.

„Fascinující a znepokojivé zároveň,“ pronesl Tolkin tajuplně sotva víc než šeptem. „Fascinující, na co všechno ti, kteří tu byli před námi, přišli. Způsoby jakým se chránit před zářením hvězdy a jejich plány k opuštění této soustavy. Plány, které nikdy nevyšly. Plány, které nikdy nemohly vyjít, což je ovšem na druhou stranu znepokojivé.“

„Aha, takže odsud víte tolik o Aloně 3. Ze vzpomínek těch, kteří tu byli před vámi,“ došlo mu konečně o čem mluví.

„Ano. V některých případech jde o zajímavé druhy v jiných zase agresivní a násilné, ale konec je vždy stejný.“

„Potom nesmíme následovat jejich příkladu.“

„Velice hezky řečeno, kapitáne Arane, ale teď mě prosím omluvte, nejsem totiž schopen za dané situace schopen udržet pozornost na dvě věci souběžně a netuším, za jak dlouho to celé odezní.“

„Jistě. Nebudu vás dál rušit.“

S těmito slovy Aran Dar opustil pracovnu, vyšel na můstek a odsud sjel jediným funkčním výtahem do spodních pater. Zbytek cesty dolů absolvoval po žebříku, než stanul na pevné zemi. Vrhnul poslední pohled na vlajkového Dravce. Nemohl si pomoci, ale ten design lodi ho z nějakého neznámého důvodu znervózňoval. Rozhodně by nechtěl, aby Voyager soupeřil s takovou ničivou silou, jež se pod tím vším skrývala. Vlajkový Dravec rozhodně nebyl žádný vrak, ale plně funkční a plně vyzbrojené plavidlo, které výkonem několikanásobně převyšovalo jeho vlastní loď.

Na druhou stranu, mít takového spojence rozhodně nebylo na škodu. Jenom si nemohl pomoci, ale stále mu tady něco nesedělo. Veškeré instinkty kapitána Hvězdné flotily jasně říkaly, že tady se děje víc než kolik je na první pohled zřejmé. A on tomu hodlal přijít na kloub. Nejprve si ovšem hodlal s někým promluvit a ten někdo seděl asi sto metrů odsud a zapisoval si cosi do svého padu. Alespoň tolik si myslel, než zjistil, že ve skutečnosti nepíše nic do padu, ale kreslí tužkou do velkého skicáře Koloniálního Dravce a Voyager.

Ano, obě dvě lodě tu stály zaparkované hned vedle sebe a Bajoran musel sám uznat, že jde o velice zajímavý pohled na dvojici lodí, které těžko mohly být designem odlišnější. Voyager vypadal vedle majestátního Dravce tak trochu zakřiknutě, přestože nešlo o žádné obyčejné průzkumné plavidlo, ale loď výkonem se blížící třídě Sovereign. Aran Dar nad mladíkem notnou chvilku stál a nic neříkal.

„Víš, že taková holo-fotografie by byla mnohem věrohodnější?“ začal kapitán nakonec rozhovor.

„To říkala před chvíli Sedmá taky,“ pokrčil Jake neurčitě rameny. „Jenže takhle je to víc osobitější a lze na tom zachytit věci, které žádná fotografie nezachytí.“

„Nechceš mi vysvětlit, cos dělal na Koloniální lodi a ještě přímo v pracovně jejich velitelky, která je druhá, nanejvýš třetí nejvyšší šarže v jejich žebříčku velení?“

„Jen jsem dělal svou práci.“

„Ano, všimnul jsem si té tvojí práce.“

„Takhle to vůbec není!“

„Také mám ten pocit, že jsi na ni příliš mladý,“ odtušil kapitán pobaveně.

„Můžete s tím prosím přestat!“ ohradil se Jake dotčeně. „Není to vůbec tak, jak si myslíte!“

„Já přeci netvrdím, že ano, Jakeu.“

„Narazil jsem na ni čirou náhodou a ona mi poskytnula rozhovor. To je vše.“

„A teď se dostáváme k té části, které tak docela nevěřím,“ přisedl Dar k němu na kámen a zkoušel nasadit přísný výraz.

„Ale ono to tak ve skutečnosti je. Není v tom nic neobvyklého, ani nepochopitelného, takže co kdybyste mě nechal, ať mohu napsat svou reportáž a teprve pak mě kritizoval?“

„Proč máš pocit, že tě kritizuji?“

„Neříkáte to slovy, ale stále máte pocit, že jsem tady navíc a...“

„Jakeu!“ zarazil ho kapitán, než dokončil větu. „Kdybych měl pocit, že jsi tady navíc, tak bys na téhle výpravě vůbec nebyl a je mi jedno, že tě doporučil sám kapitán Picard.“

„Tak proč mám pocit, že mě pořád někdo zkoušíte sledovat a kritizovat. Nejprve Sedmá a teď i Vy.“

„Sedmá tě sleduje a kritizuje?“ Měl Dar co dělat, aby udržel vážný výraz. Sedmá byla velice sebekritická k sobě i druhým. Tahle věc mu po pravdě přišla docela zábavná. Pokud si vzpomínal tak Sedmou našel s Chakotayem na Bajoru u Kasidy Siskové. Kasidy určitě mohla požádat Sedmou, aby na jejího nevlastního syna dohlédla. Pokud ano, ta si vybrala velice zajímavou osobu na dohlížení.

„No...možná ne doslovně, ale narážím na ni častěji než bych měl a...“

„Sedmá je v centru dění, Jakeu. Místu, kam se neustále snažíš dostat i ty, ačkoliv tě nikdo přímo nepozval,“ řekl Dar nakonec místo toho, co chtěl říct původně, neboť mladíkova slova plně potvrdila jeho podezření.

„V tom je právě ten problém. Zkoušíte mě držet stranou od všeho a...

„Těžko tě mohu pozvat někam, kam se sám vetřeš, aniž bys byl pozván.“

„Pokud mám napsat práci o téhle výpravě, kterou si lidé následně přečtou, potom musím být v centru dění a vidět, co popisuji.“

„A proto jsem ti také nechal volný přístup po většině lodi, pokud sis nevšimnul. Ačkoliv Tuvok navrhoval, abys měl coby pouhý člen posádky omezený přístup do klíčových částí lodi. Já ti ovšem věřím, takže jsem jeho návrh neschválil a díky tomu máš přístup po celé lodi. Ovšem moje tolerance má své hranice, rozumíš?“

„Teď děláte, jako bych udělal něco špatného, nebo nemorálního,“ reagoval Jake ublíženě.

„Pevně věřím, že ne. Jinak bys strávil zbytek výpravy ve své kajutě a nechodil nikam, kam nebudeš pozván.“

„Jo, chápu.“

„Vlastně jsem tě chtěl dneska večer pozvat na jednu velice zajímavou schůzku, ke které dojde na Voyageru.“

„Fakticky?“

„Samozřejmě za předpokladu, že budeš jenom dělat svou práci a nenarušíš průběh vyjednávání mezi našimi přáteli. Co ty na to? Dokážeš to?“

„Jasně.“

„Tak dobrá. Budu tě očekávat v 18:20 v jídelně.“

Následuje:
Kapitola 14